<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Oscar Wilde

INTENCE
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

KRITIK UMĚLCEM
S několika poznámkami o důležitosti nic nedělání.

Část I. Osoby: Gilbert a Arnošt.

Scena: Knihovna domu v Piccadilly s vyhlídkou na Green Park.

Gilbert (u klavíru). Můj drahý Arnošte, čemu se smějete?

Arnošt (vzhlížeje). Znamenitému příběhu, na který jsem právě přišel v tomto svazku Vzpomínek, jež jsem našel na vašem stole.

Gilbert. Jaká jest to kniha? Ah, vidím. Nečetl jsem jí dosud.

Jest dobrá?

Arnošt. Zatím co jste hrál, obracel jsem stránky s jistou zábavou, ač jinak nemiluji moderních memoirů. Jsou psány lidmi, kteří buď zcela pozbyli paměti, nebo neučinili nikdy ničeho pamětihodného; což jest nicméně bezpochyby pravým vysvětlením jejich popularity, ježto anglické obecenstvo cítí se vždy dokonale volným, když prostřednost k němu hovoří.

Gilbert. Ano: obecenstvo jest podivuhodně tolerantní. Promíjí vše, vyjma genia. Musím však doznati, že miluji všechny memoiry.

Miluji je pro jejich formu právě tak jako pro jejich obsah.

V literatuře pouhý egoism jest rozkošný. To jest, co nás okouzluje v dopisech osobností tak rozdílných jako Cicero a Balzac, Flaubert a Berlioz, Byron a Madame de Sévigné. Kdykoliv jej nalezneme, a jest to ku podivu dosti zřídka, nemůžeme než jej vítati a nezapomínáme naň snadno. Lidstvo bude vždy milovati Rousseaua, protože vyznal svoje hříchy nikoliv knězi, nýbrž světu, a ležící nymfy, jež vytvořil Cellini v bronzu pro zámek krále Františka, i zelený a zlatý Perseus, jenž v otevřené loggii ve Florencii ukazuje měsíci smrtelnou hrůzu, jež obrátila kdysi život v kámen, neposkytly mu více rozkoše, než ona autobiografie, v níž největší ničema renessance vypravuje historii svého lesku a své hanby. Na názorech, na povaze, na činech člověka záleží velmi málo. Může být skeptický jako jemný Sieur de Montaigne nebo svatý jako hořký syn Moničin, když však nám vypráví vlastní svá tajemství, může vždy upoutati naše ucho k naslouchání a naše rty k mlčení. Způsob myšlení, jež představoval kardinál Newman - lze-li nazvati

způsobem myšlení to, co se snaží rozřešiti intellektuelní problémy popíráním povýšenosti intellektu - nemůže se, myslím, udržeti. Avšak svět se nikdy neunaví pozorováním této zkoušené duše na jejím postupu z temnoty v temnotu. Osamělý chrám v Littlemoru, kde "dech jitra jest vlhký a věřících málo", bude mu vždy drahý, a kdykoliv uvidí lidé žlutý hledík kvetoucí na zdech svaté Trojice, vzpomenou na roztomilého duchovního, jenž v jistém návratu květiny viděl proroctví, že bude dlíti na věky s dobrotivou Matkou svých dnů -- proroctví, jehož splnění nedovolila víra ve své moudrosti nebo ve své pošetilosti. Ubohý, hloupý, domýšlivý pan sekretář Pepys vyštěbetal si cestu do kruhu nesmrtelných a věda, že nediskretnost jest lepší částí zdatnosti, šuká mezi nimi v tom "huňatém, purpurovém plášti se zlatými knoflíky a krajkovým lemem", jejž nám tak rád popisuje, a cítě se dokonale volným, žvatlá k své vlastní i naší neskonalé rozkoši o indické modré sukni, kterou koupil své paní nebo o "dobrém vepřovém okruží" a o "rozkošném francouzském telecím fricassée", jež rád jedl, o hře v kuželky s Willem Joycem a o svém "toulání za kráskami", o svém recitování Hamleta v neděli, o své hře na housle ve všední dny a o jiných ničemných nebo triviálních věcech. I ve skutečném životě není egoism bez půvabu. Když lidé hovoří s námi o jiných, jsou obyčejně nudní.

Když hovoří o sobě samých, jsou skoro vždy zajímavi, a kdybychom je mohli zavříti, když se stávají únavnými, jako můžeme zavříti knihu, jíž jsme se nabažili, byli by naprosto dokonalí.

Arnošt. Jest mnoho síly v tom "kdyby", jak by řekl Touchstone.

Avšak navrhujete vážně, aby se každý stal svým vlastním Boswellem? Co by se v tom případě stalo s našimi pilnými kompilatory Životů a Vzpomínek?

Gilbert. Co by se s nimi stalo? Jsou morem naší doby, ničím více a ničím méně. Každý velký muž má dnes svoje žáky, a jest to vždy Jidáš, jenž píše životopis.

Arnošt. Drahý příteli!

Gilbert. Obávám se, že to jest pravda. Dříve jsme kanonisovali své hrdiny. Moderní methoda jest vulgarisovati je. Laciná vydání velkých knih mohou býti rozkošna, avšak laciná vydání velkých mužů jsou naprosto oškliva.

Arnošt. Mohu se tázati, Gilberte, nač narážíte?

Gilbert. Oh! na všechny naše literatury druhého řádu. Jsme zaplaveni druhem lidí, kteří, když zemře básník nebo malíř, přicházejí do domu zároveň s pohřebním jednatelem a zapomínají, že jedinou jejich povinností jest, chovati se jako němí. Jsou to pouzí lupiči mrtvol v literatuře. Prach jest dán jednomu a popel druhému, avšak duše jeho jest mimo jejich dosah. A nyní zahraji vám Chopina nebo Dvořáka? Mám vám zahráti fantasii Dvořákovu?

Píše vášnivé, podivně zbarvené věci.

Arnošt. Nikoliv; nepotřebuji hudby právě nyní. Jest příliš neurčita. Mimo to vzal jsem baronesu Bernsteinovu k obědu minulého večera a ačkoliv jest naprosto okouzlující v každém jiném ohledu, trvala na tom, abychom hovořili o hudbě, jako kdyby byla psána v německém jazyku. Avšak nechť již zní hudba jakkoliv, pravím s potěšením, že nezní v nejmenším jako němčina. Jsou formy patriotismu, které vskutku docela ponižují. Nikoli, Gilberte, nehrejte již. Obraťte se a hovořte se mnou. Hovořte se mnou, až bělorohý den vstoupí do světnice. Jest cosi podivuhodného ve vašem hlase.

Gilbert (povstávaje od klavíru). Nemám nálady k hovoru tohoto večera. Jak ošklivé od vás, že se usmíváte. Vskutku nemám. Kde jsou cigarety? Díky! Jak skvostné jsou tyto narcisky! Zdají se mně utvořeny z ambry a chladné slonoviny. Jsou jako řecké věci z nejlepší doby. Jaký to byl příběh v konfessích toho kajícného akademika, jenž vás přiměl k smíchu? Vypravujte mi jej. Když zahraji Chopina, cítím vždy, jako bych lkal na hříchy, jichž jsem nikdy nespáchal a truchlil nad tragediemi, jež nejsou moje vlastní. Zdá se mi, že hudba vždy působí tento účin. Vytváří pro nás minulost, o níž jsme nevěděli; a naplňuje nás pocitem žalů, jež byly skryty před našimi slzami. Mohu si představiti člověka, jenž vedl dokonale všední život, že uslyší náhodou nějakou zvláštní piesu hudební a objeví náhle, že jeho duše, aniž by si toho byl vědom, prošla hroznými zkušenostmi a poznala hrozné radosti nebo divé romantické lásky nebo veliká odříkání. Nu tedy, vypravujte mi ten příběh, Arnošte, potřebuji býti baven.

Arnošt. Oh! Nevím, má-li nějaký význam. Považoval jsem však za vskutku podivuhodné osvětlení pravé hodnoty obyčejné kritiky umění. Tuším, že jakási dáma otázala se kdysi vážně kajícného akademika, jak jej nazýváte, zdali jeho slavný obraz "Jarní den ve Whiteleyi" nebo "Čekání na poslední omnibus" nebo nějaký předmět toho druhu byl malován ručně.

Gilbert. A byl?

Arnošt. Jste docela nenapravitelný. Avšak vážně mluveno, jaký jest užitek kritiky umění? Proč nemůže umělec býti ponechán o samotě, aby stvořil nový svět, přeje-li si toho, nebo aby nastínil svět, který již známe a jímž, tuším, všichni bychom se unavili, kdyby umění svým jemným duchem volby a delikátním pudem výběru nám jej neočisťovalo a nepodávalo v momentální dokonalosti. Zdá se mi, že imaginace rozprostírá nebo by měla rozprostírat samotu kolem sebe a že nejlépe pracuje v tichu a osamění. Proč má býti umělec obtěžován pronikavým křikem kritiky?

Proč ti, kteří nemohou tvořiti, snaží se oceniti hodnotu tvůrčího díla? Co mohou o něm věděti? Lze-li snadno porozuměti dílu člověkově, jest zbytečno vysvětlování...

Gilbert. A je-li jeho dílo nesrozumitelné, vysvětlení jest špatné.

Arnošt. Toho jsem neřekl.

Gilbert. Ah, avšak měl jste říci. V dnešních dobách zbylo nám tak málo tajemství, že nemůžeme připustiti, abychom se rozloučili s jediným z nich. Členové Browningovy společnosti jako theologové z Broad Church Party nebo autoři Velké serie spisovatelů páně Walter Scottovy tráví, tuším, svůj čas ve snaze, aby vysvětlením zničili své božství. Kde jsme doufali, že Browning byl mystikem, vynasnažili se, aby dokázali, že byl prostě nejasný. Kde jsme myslili, že měl cosi k zatajení, dokázali, že měl jen málo k odhalení. Mluvím však pouze o jeho nesouvislém díle. Pojímán jako celek, muž ten byl veliký. Nenáležel k Olympanům a měl všechny nedokonalosti Titana. Neudržel se, a bylo to jen zřídka, že mohl pěti. Jeho dílo jest pokaženo zápasem, násilím a námahou, a nepřecházel od emoce k formě, nýbrž od myšlenky k chaosu. Přece však byl veliký. Byl nazýván myslitelem a vskutku byl mužem, jenž stále myslil a stále myslil nahlas; nebyla to však myšlenka, jež jej okouzlovala, nýbrž spíše pochody, jimiž se myšlenka pohybuje.

Byl to stroj, jejž miloval, nikoliv to, co stroj vytváří.

Methoda, jíž hlupák dochází k své hlouposti, byla mu stejně draha, jako nejvyšší moudrost mudrcova. Tak velmi vskutku jej poutal jemný mechanism mysli, že pohrdal řečí nebo na ni pohlížel jako na nedokonalý nástroj výrazu. Rým, to nádherné echo, jež v duté hoře Mus tvoří svůj vlastní hlas a odpovídá mu, rým, jenž v rukou pravého umělce stává se nikoliv pouze hmotným elementem metrické krásy, nýbrž duchovním elementem myšlenky a vášně, budě nový způsob nebo vyvolávaje nový běh myšlenek nebo otevíraje pouhou sladkostí a suggestivností zvuku zlaté nějaké dvéře, na něž imaginace sama marně klepala; rým, jenž může proměniti lidské vyjadřování v řeč bohů; rým, jediná to struna, již jsme přidali k řecké lyře, stal se v rukou Roberta Browninga groteskní, znetvořenou věcí, jež působí, že časem maškaruje v poesii jako nízký komediant a že příliš často jezdí na Pegasu s vyplazeným jazykem. Jsou momenty, kdy nás raní svojí monstrosní hudbou. Ba, může-li jen vylouditi hudbu tím, že strhne struny své loutny, strhne je, a ty chřestí v neladu, a nijaká athenská tettix, vyluzující melodii chvějícími se křídly, neusedne na slonový roh, aby učinila pohyb dokonalejším nebo interval méně drsným. Přec však byl veliký; a přes to, že učinil z řeči obyčejnou hlínu, vytvářel ji z mužů a žen, již žijí. Byl nejshakespearovštějším tvorem od doby Shakespearovy. Mohl-li Shakespeare pěti myriadou rtů, Browning dovedl koktati tisíci ústy. I nyní, co mluvím, a mluvím nikoli proti němu, nýbrž pro něj, kráčí světnicí průvod jeho osob. Tu se plíží Fra Lippo Lippi s tváří dosud rozpálenou od nějakého horkého polibku dívčího. Tam stojí hrozný Saul s královskými safiry jiskřícími na turbaně. Mildred Threshamova jest tu a španělský mnich, žlutý nenávistí, a Blougram a Ben Ezra a biskup od svatého Praxeda. Zplodek Setebův blábolí v koutě, a Sebald, slyše Pippu kráčeti mimo, pohlíží na vyzáblou tvář Ottiminu a nenávidí ji i svůj vlastní hřích i sebe. Bledý jako bílý atlas jeho kabátce melancholický král pozoruje snivě zrádnýma očima příliš věrného Strafforda, jak kráčí k svému orteli, a Andrea se chvěje, slyše bratrance hvízdati v zahradě, a káže své dokonalé choti, aby šla dolů. Ano, Browning byl veliký.

A jak bude žíti v paměti lidí? Jako básník? Ah, nikoli jako básník! Bude žíti jako spisovatel fikce, nejdokonalejší spisovatel fikce snad, jejž jsme kdy měli. Jeho smysl pro dramatickou situaci nebyl překonán a nemohl-li zodpověděti své vlastní problémy, mohl alespoň klásti problémy, a co více má činiti umělec? Pojímán ze stanoviska tvůrce charakteru, řadí se nejblíže k tomu, jenž stvořil Hamleta. Kdyby byl jasný, mohl by seděti vedle něho. Jediný člověk, jenž se může dotknouti lemu jeho oděvu, jest Jiří Meredith. Meredith jest Browning v prose, a tak jest Browning. Užíval poesie jakožto prostředku k psaní v prose.

Arnošt. Jest cosi v tom, co pravíte, není však všechno v tom, co pravíte. V mnohých bodech jste nespravedliv.

Gilbert. Jest těžko nebýti nespravedliv k tomu, jejž milujeme.

Avšak vraťme se k našemu zvláštnímu předmětu. Co jste pravil prve?

Arnošt. Prostě toto: že v nejlepších dobách umění nebylo uměleckých kritiků.

Gilbert. Tuším, že jste již slyšel tuto poznámku dříve, Arnošte.

Má veškeru vitalitu omylu a veškeru únavnost starého přítele.

Arnošt. Jest pravdiva. Ano: není třeba, abyste potřásal hlavou tímto nezbedným způsobem. Jest zcela pravdiva. V nejlepších dnech umění nebylo uměleckých kritiků. Sochař vytesal z mramorového balvanu velikého, běloúdého Herma, jenž dřímal uvnitř něho.

Voskaři a pozlacovači dali barvu a oděv soše, a svět, když ji spatřil, uctíval ji a byl něm. Nalil žhavého bronzu do pískové formy, a řeka červeného kovu schladla v ušlechtilé křivky a vzala na sebe otisk těla bohova. Smaltem nebo hlazenými drahokamy dal zrak nevidomým očím. Hyacintové vlasy zkadeřavěly pod jeho rydlem. A když v některé šeré, freskami zdobené svatyni nebo ve sloupovém, sluncem ozářeném portiku syn Letin stanul na svém podstavci, tu ti, kteří kráčeli mimo, abrvz baiuoutez dia lamprotatou aiJeroz pocítili nový vliv, jenž vešel v jejich životy, a snivě nebo s pocitem zvláštní a oživující radosti kráčeli k domovům nebo po denní práci, nebo vyšli možná branami městskými na onen, nymfami navštěvovaný luh, kde mladý Fedrus koupal si nohy, a ležíce tam na měkké trávě pod štíhlými, větrem šeptajícími platany a kvetoucím agnus castus, jali se mysliti o divu krásy a ztichli nezvyklou bázní. V těchto dnech byl umělec svoboden. Z údolí řeky bral jemnou hlínu do svých prstů a malým nástrojem dřevěným nebo kostěným utvářel ji ve tvary tak líbezné, že lidé dávali je svým mrtvým jako hračky, a nacházíme je dosud v zaprášených náhrobcích na žlutém úbočí u Tanagry s vybledlým zlatem a zašlou červení dosud tkvící na jejích vlasech, rtech a oděvu.

Na čerstvou omítku zdi, natřenou jasným suříkem nebo smíšenou s mlékem a šafránem, namaloval ženu, jež kráčela znavenou nohou po purpurových, bělohvězdnatých polích asfodelu, ženu, "v jejíž víčcích očních spočívala celá válka trojská", Polyxenu, dceru Priamovu; nebo vytvořil Odyssea, moudrého a zchytralého, přivázaného pevnými provazy ke stěžni, aby mohl bez úrazu naslouchati zpěvu Siren, nebo putujícího podél jasné řeky Acheronu, kde duchové ryb se mihali nad oblázkovým dnem; nebo znázornil Peršany ve spodcích a mitrách prchající před Řeky u Marathonu nebo galeje srážející se svými spěžovými zobci v malé zátoce Salamínské. Kreslil stříbrným hrotem a uhlem na pergamen a preparovaný cedr. Na slonovinu a růžově zbarvenou terrakotu maloval voskem, rozpouštěje jej ve šťávě oliv a tuže jej rozžhaveným železem. Dřevěná deska i mramor a lněné plátno stalo se podivuhodným, když jeho štětec přejel přes ně; a život, vida svůj vlastní obraz, ztichl a neodvážil se promluviti. Veškeren život vskutku byl jeho, od obchodníků sedících na tržišti až k pastýři v plášti, ležícímu na pahorku; od nymfy, skryté ve vavřínech, a fauna, pískajícího o polednách, až ke králi, jejž v dlouhých nosítkách se zelenými záclonami nesli otroci na olejem se lesknoucích ramenech a ovívali vějíři z pavích per. Muži i ženy s radostí nebo zármutkem ve tvářích kráčeli před ním.

Pozoroval je a jejich tajemství stalo se jeho. Tvarem a barvou znovu stvořil svět.

Všechna jemná umění náležela mu též. Držel drahokam proti otáčejícímu se kotouči a amethyst stal se purpurovým ložem pro Adonise, a na purpurovém sardonyxu spěla Artemis se svými psy.

Vytepal zlato v růže a spojil je v náhrdelník nebo náramek.

Vytepal zlato ve věnce pro helmici vítězovu nebo v lem pro tyrský šat nebo v masky pro zemřelé krále. Na zadní straně stříbrného zrcadla vyryl Thetidu, nesenou Nereidkami, nebo láskou chorou Faidru s její chůvou, nebo Persefonu, unavenou vzpomínkami, vplétající si máky do vlasů. Hrnčíř seděl ve své chatě a z mlčelivého kola jako květ vyrůstala váza pod jeho rukama.

Ozdobil patku, dřík i ucha vzory úhledných olivových listů nebo listnatého akanthu nebo zakřivenou a hřebenatou vlnovkou. Pak v černi nebo v červeni vymaloval jinochy zápasící nebo na dostihách: rytíře v plné zbroji, se zvláštními heraldickými štíty a podivnými škraboškami, naklánějící se z mušlovitých vozíků nebo na vzpínajících se koních; bohy, sedící při hostině nebo konající zázraky, reky v jejich vítězství nebo jejich bolu. Někdy načrtal tenkými rudými čarami na bílý podklad rudého ženicha a jeho nevěstu, nad nimiž se vznáší Eros - Eros, jako jeden z Donatellových andílků, malá, smějící se věc s pozlacenými nebo azurovými křídly. Na zakřivené straně napsal jméno svého přítele. caloz Alcibiadhz nebo caloz Carmidhz vypravují nám příběh svých dnů. Tu zase, na okraji širokého, plochého poháru nakreslil pasoucího se jelena nebo odpočívajícího lva, jak tomu chtěla jeho fantasie. Z malé láhvičky na voňavky smála se Afrodita při toiletě, a Maenady s obnaženými údy maje v průvodu, tančil Dionysos kol vinného džbánu na nahých, mechem pokrytých nohách, zatím co starý Silén jako Satyr se plazil po nadmutých kožích nebo mával oním kouzelným oštěpem, jenž byl zahrocen ozdobnou jehlicí borovou a ověnčen temným vavřínem. A nikdo nepřicházel obtěžovati umělce při jeho práci. Nezodpovědný žvást jej nerušil.

Nebyl trápen názory. U Ilyssa, praví kdesi Arnold, nebylo Higginbothamu. U Ilyssa, můj drahý Gilberte, nebylo hloupých kongresů uměleckých přinášejících provincialism do provincií a učících prostřednost křičeti. U Ilyssa nebylo únavných sborníků umění, kde snaživí žvatlají o tom, čemu nerozumějí. Na rákosím porostlých březích této malé říčky nevyšlapovala si směšná žurnalistika, monopolisující si křeslo soudce, zatím co by se měla hájiti na lavici obžalovaných. Řekové neměli kritiků umění.

Gilbert. Arnošte, jste zcela roztomilý, avšak vaše názory jsou hrozně nezdravé. Obávám se, že jste naslouchal hovoru kohosi staršího než jste sám. Jest to vždycky nebezpečná věc, a necháte-li to degenerovati ve zvyk, shledáte to naprosto záhubným pro všechen intellektuelní vývoj. Pokud jde o moderní žurnalistiku, není mojí věcí, abych ji hájil. Ospravedlňuje vlastní svoji existenci velkým Darwinovým principem o přežití nejvulgárnějšího. Zajímám se jen o literaturu.

Arnošt. Jaký jest však rozdíl mezi literaturou a žurnalistikou?

Gilbert. Oh! Žurnalistiku nelze čísti, a literatura se nečte. Toť vše. Pokud však jde o vaše tvrzení, že Řekové neměli uměleckých kritiků, ujišťuji vás, že jest zcela absurdní. Daleko správnější by bylo říci, že Řekové byli národem uměleckých kritiků.

Arnošt. Vskutku?

Gilbert. Ano, národem kritiků umění. Nepřeji si však zničiti ten rozkošně neskutečný obraz, jejž jste načrtl o poměru hellenského umělce k intellektuelnímu duchu jeho věku. Podati přesný popis toho, co se nikdy nepřihodilo, není jen vlastním zaměstnáním historiků, nýbrž nesporným privilejem každého muže vloh a kultury. Ještě méně si přeji mluvit učeně. Učený hovor jest buď afektací nevědomých nebo zaměstnáním duševně nečinných. A vzhledem k tomu, co se nazývá zušlechťujícím hovorem, jest to pouze hloupá methoda, již ještě hloupější filanthropista se pokouší odzbrojiti spravedlivý hněv kriminálních tříd. Nikoliv, zahraji vám nějakou šílenou, šarlatovou věc Dvořákovu. Bledé figury na čalounech usmívají se na nás, a těžká víčka mého bronzového Narcissa jsou složena ve spánku. Nehovořme o ničem vážně. Jsem si až příliš vědom skutečnosti, že jsme zrozeni ve věku, kdy jenom tupí jsou pojímáni vážně, a žiji v hrůze, aby mi nebylo špatně rozuměno. Nesnižujte mne v postavení člověka dávajícího užitečná poučení. Vzdělání jest podivuhodná věc, avšak jest dobře připamatovati si čas od času, že se nelze naučiti ničemu, co stojí za vědění. Rozhrnutými záclonami okna vidím měsíc jako přiříznutý kus stříbra. Jako pozlacené včely hemží se hvězdy kolem něho. Obloha jest tvrdým, dutým safirem. Vyjděmež do noci. Myšlenka jest podivuhodna, avšak dobrodružství jest ještě podivuhodnější. Kdož ví, zda nepotkáme prince Florizela z Bohemie nebo neuslyšíme vyprávění krásné Kubanky, že není tím, čím se zdá?

Arnošt. Jste strašně svéhlavý. Trvám na tom, abyste hovořil se mnou o této věci. Pravil jste, že Řekové byli národem kritiků umění. Jakou kritiku umění nám zanechali?

Gilbert. Můj drahý Arnošte, kdyby ani jediný fragment umělecké kritiky nebyl k nám přišel z hellenské nebo hellenistické doby, nebylo by proto méně pravdou, že Řekové byli národem kritiků umění a že vynalezli kritiku umění stejně, jako vynalezli kritiku čehokoliv jiného. Neboť co jest konec konců naším hlavním dluhem Řekům? Prostě kritický duch. A tento duch, jejž pěstovali v otázkách náboženství a vědy, etiky a metafysiky, politiky a vychování, pěstovali též v otázkách umění, a o oněch dvou nejsvrchovanějších a nejvyšších uměních zůstavili nám nejbezúhonnější system kritiky, jejž kdy svět viděl.

Arnošt. Avšak která jsou ta dvě nejsvrchovanější a nejvyšší umění?

Gilbert. Život a literatura, život a dokonalé vyjádření života.

Principů onoho, jak jsou stanoveny od Řeků, nemůžeme uskutečnit ve věku tak zkaženém falešnými ideály jako jest náš.

Principy této, jak oni je stanovili, jsou v mnohých případech tak jemné, že je stěží můžeme pochopit. Seznavše, že nejdokonalejší umění jest ono, jež nejplněji odráží člověka v jeho neskonalé různosti, vypracovali kritiku řeči, pojímané ve světle pouhého materiálu tohoto umění, ke stupni, jehož my se svým akcentuelním systemem rozumové nebo citové emfase můžeme stěží, jestliže vůbec, dosáhnouti; studujíce na příklad metrické pohyby prosy tak vědecky jako moderní hudebník studuje harmonii a kontrapunkt, a sotva musím říci, s daleko ostřejším esthetickým pudem. V tom měli pravdu jako měli pravdu ve všech věcech. Od zavedení knihtisku a záhubného rozvoje zvyku čtení u středních a nižších tříd této země byla v literatuře tendence obraceti se stále více a více k oku a stále méně a méně k sluchu, jenž ve skutečnosti jest smyslem, jejž ze stanoviska čistého umění by se měla snažiti uspokojiti a při jehož zákonech libosti by měla vždycky vytrvati.

I dílo pana Patera, jenž jest, celkem vzato, nejdokonalejším mistrem anglické prosy nyní tvořícím u nás, jest začasté spíše jako kus mosaiky nežli jako hudební pasáž, a zdá se, že tu a tam postřádá pravého rythmického života slov i oné volnosti a bohatosti účinu, jejž takový rythmický život působí. Učinili jsme vskutku psaní definitivním způsobem tvorby a zíráme na ně jako na formu pracně získávaného cíle. Řekové naproti tomu pohlíželi na psaní prostě jako na methodu kronikářskou. Jejich zkouškou bylo vždy mluvené slovo ve svých hudebních a metrických vztazích. Hlas byl mediem a ucho kritikou. Myslil jsem si někdy, že vyprávění o slepotě Homerově může býti opravdu uměleckým mythem, stvořeným v dobách kritiky a majícím nám připomenouti nejen to, že velký básník jest vždycky věštcem, vidícím ne tak tělesnýma očima jako spíše očima duše, nýbrž že jest také pravým pěvcem, budujícím svůj zpěv z hudby, opakujícím si každý verš znovu a znovu, až zachytí tajemství jeho melodie, zpívaje v temnotě slova, jež jsou okřídlena světlem. A zajisté, ať jest tomu tak nebo ne, jest to své slepotě jakožto příležitosti ne-li příčině, jíž veliký básník anglický dluhuje mnoho z majestátního gesta a zvučné nádhery svého pozdějšího verše. Když Milton již nemohl psáti, počal pěti.

Kdo by mohl srovnávati rozměr Coma s rozměrem Samsona Agonista nebo Ráje ztraceného a znovu nabytého? Když Milton oslepl, tvořil, jako každý by měl tvořiti, čistě jen hlasem, a tak píšťala nebo třtina dřívějších dob se stala tím mocným, mnohohlasým nástrojem, jehož bohatá hudba má veškeren půvab Homerského verše, i nesnaží-li se míti jeho živost, a jest nehynoucím dědictvím anglické literatury, jež přechází všemi věky, ježto jest nad nimi, a potrvá s námi vždy, jsouc nesmrtelná svojí formou. Ano: psaní velmi ublížilo spisovatelům. Musíme se vrátiti k hlasu. Ten musí býti naší zkouškou, a potom snad budeme s to oceniti některé ze subtilností řecké kritiky umění.

Jak teď se věci mají, nejsme s to. Někdy, když napíši prosaickou věc, kterou dosti skromně pokládám za docela prostou chyby, napadá mě děsná myšlenka, že jsem se snad dopustil nemravné zženštilosti užití trochejských a tribrachických taktů, zločinu to, pro nějž učený kritik věku Augustova kárá s nejspravedlivější přísností skvělého, byť trochu paradoxního Hegesiu. Mráz jde po mně, když na to pomyslím, a jsem věru zvědav, zdali podivuhodný ethický účinek prosy onoho roztomilého spisovatele, jenž kdysi v náladě bezstarostné šlechetnosti k nekultivované části naší společnosti prohlásil monstrosní nauku, že chování zaujímá tři čtvrtiny života, nebude jednoho dne zcela zničen objevem, že paeony nebyly správně umístěny.

Arnošt. Ah, teď jste žvatlavý!

Gilbert. Kdo by nebyl žvatlavý, když se mu vážně tvrdí, že Řekové neměli kritiků umění? Mohu tomu rozuměti tak, že konstruktivní genius Řeků se ztratil v kritice, nikoli však, že rasa, jíž vděčíme kritického ducha, nekritisovala. Nebudete si přáti, abych vám podal přehled řecké kritiky umění od Platona k Plotinovi. Noc jest na to příliš rozkošná, a měsíc, kdyby nás uslyšel, nasypal by ještě více popele na svoji tvář, než tam již má. Avšak pomyslete jen na jedno dokonalé dílko esthetické kritiky, na Aristotelovo Pojednání o poesii. Není dokonalé formou, ježto jest špatně psáno, sestávajíc snad z poznámek načrtaných pro uměleckou četbu nebo z isolovaných zlomků, určených pro větší nějakou knihu, avšak duchem a pojetím jest naprosto dokonalé. Ethický účin umění, jeho důležitost pro kulturu a jeho místo v utváření charakteru bylo stanoveno jednou pro vždy od Platona; zde však máme umění pojaté nikoliv z morálního, nýbrž z čistě esthetického hlediska. Plato se zajímal ovšem o mnoho čistě uměleckých otázek, jako o důležitost jednoty v uměleckém díle, o nutnost tónu a harmonie, o esthetickou hodnotu zjevů, o vztah viditelných umění k vnějšímu světu a vztah fikce ke skutečnosti. On nejprve probudil v duši člověka onu touhu, již jsme dosud neukojili, touhu poznat vztah mezi krásou a pravdou a místo pravdy v morálním a intellektuelním řádu kosmu. Problémy idealismu a realismu, jež nadhazuje, mohou se zdáti mnohým poněkud neplodnými v metafysické sféře abstraktního jsoucna, kam je umisťuje, přeneste je však do sféry umění a shledáte, že jsou dosud životné a plné významu. Možná, že právě jako kritik krásy jest Plato určen k životu, a že změnou jména sféry jeho spekulace objevíme novou filosofii. Avšak Aristoteles jako Goethe zkoumá umění hlavně v konkrétních jeho projevech, bera tragedii na příklad a zkoumaje materiál, jehož užívá, to jest řeč, její předmět, to jest život, methodu, kterou pracuje, to jest jednání, podmínky, za kterých se zjevuje, to jest podmínky divadelního předvedení, její logickou stavbu, to jest zápletku a konečný esthetický apel, jenž platí smyslu pro krásu realisovanému vášní soucitu a bázně.

To očištění a oduševnění přírody, jež nazývá kaJarsiz, jest, jak Goethe poznal, v podstatě esthetické a nikoliv morální, jak se domníval Lessing. Zajímaje se hlavně o dojem, jejž působí umělecké dílo, Aristoteles se věnuje analyse tohoto dojmu, aby vypátral jeho zdroj a poznal, jak se rodí. Jako fysiolog a psycholog ví, že zdravost funkce závisí na energii. Míti schopnost k vášni a neuskutečniti ji, jest státi se nedokonalým a omezeným. Mimické divadlo života, jež podává tragedie, očisťuje hruď od mnoha "nebezpečné látky" a, poskytujíc vznešené a cenné předměty pro činnost emocí, očisťuje a oduševňuje člověka; nikoli, neočisťuje jej pouze, nýbrž zasvěcuje jej také ve vznešené city, o nichž by jinak ničeho nevěděl a slovo kaJarsiz chová, jak se mi mnohdy zdá, určitý poukaz na obřad zasvěcení, není-li to zde opravdu, jak někdy jsem nachýlen se domnívati, jeho pravý a jediný význam. To jest ovšem pouhý náčrtek knihy.

Vidíte však, jak dokonalá ukázka esthetické kritiky to jest. Kdo jen by mohl tak dobře analysovati umění, nežli Řek? Přečetše ji, nedivíme se už, že Alexandrie se oddala tak značně kritice umění, a že zříme umělecké temperamenty těch dnů zkoumati každou otázku stylu a způsobu, disputovati o velikých akademických školách malířství, jako byla na příklad škola Sicyonská, jež se snažila zachovati ctihodné tradice antického způsobu, nebo o realistických a impressionistických školách, jichž cílem byla reprodukce skutečného života, nebo o prvcích ideálnosti v portrétování nebo o umělecké hodnotě epické formy ve věku tak moderním, jako byl jejich, nebo o pravém předmětu pro umělce. A obávám se vskutku, že neumělecké temperamenty těch dnů se také pletly do věcí literatury a umění, neboť obvinění z plagiatorství byla nesčetná, a taková obvinění vycházejí buď z tenkých, bezbarvých rtů nemohoucnosti nebo z groteskních úst těch, již nemajíce sami ničeho, se domnívají, že mohou získati pověst bohatých, křičíce, že byli oloupeni. A ujišťuji vás, drahý můj Arnošte, že Řekové žvatlali o malířích zrovna tak, jako lidé dnešních dob, že měli své soukromé náhledy a šilingové výstavy a společnosti umění a řemesel a hnutí prerafaelistická a hnutí realistická, že přednášeli o umění a psali essaye o umění a měli své historiky umění i své archeology a všechno ostatní. Dokonce i divadelní ředitelé cestujících společností brali s sebou své dramatické kritiky, když se vydávali na cesty, a platili jim velmi pěkné služné za to, že psali pochvalné zprávy. Cokoliv ve skutečnosti jest moderního v našem životě, dluhujeme Řekům.

Cokoliv jest anachronismem, dluhujeme medievalismu. Jsou to Řekové, kteří nám dali celý systém kritiky umění, a jak jemný byl jejich kritický pud, lze viděti z fakta, že materiálem, jejž kritisovali s nejvyšší péčí, byla, jak jsem už řekl, řeč. Neboť materiál, jehož užívá malíř nebo sochař, jest chudý u srovnání s materiálem slov. Slova mají nejen hudbu tak sladkou jako hudba houslí a loutny, barvu tak bohatou a živou, jako barva, jež činí pro nás půvabnými plátna benátská nebo španělská, a plastický tvar neméně jistý a určitý než tvar, jenž se zjevuje v mramoru nebo v bronzu, nýbrž náleží jim též myšlenka, vášeň a duševnost, náleží opravdu pouze jim samotným. Kdyby Řekové nebyli kritisovali nic jiného než řeč, byli by přece bývali největšími kritiky na světě. Znáti principy nejvyššího umění, jest znáti principy všech umění.

Vidím však, že měsíc se ukrývá za sírově zbarvený mrak. Ze žlutohnědé hřívy par třpytí se jako oko lví. Obává se, že budu s vámi hovořiti o Lucianovi a Longinovi, o Quinctilianovi a Dionysiovi, o Pliniovi, Frontonovi a Pausaniovi, o všech těch, kteří v antickém světě psali nebo přednášeli o umění. Nemusí se obávati. Jsem unaven svojí výpravou do temné, šeré propastil fakt. Nezbývá mně teď nic, než mouocrouos hdouh nové cigarety.

Cigarety mají alespoň půvab, že nás nechávají neukojeny.

Arnošt. Zkuste jednu z mých. Jsou dosti dobré. Mám je přímo z Kaira. Jediný užitek našich attachés jest, že opatřují svým přátelům výtečný tabák. A poněvadž měsíc se skryl, hovořme ještě dále. Jsem zcela hotov připustiti, že jsem se mýlil v tom, co jsem pravil o Řecích. Byli, jak jste ukázal, národem uměleckých kritiků. Uznávám to a lituji jich poněkud. Neboť tvořivá schopnost jest vyšší nežli kritická. Není vskutku ani porovnání mezi nimi.

Gilbert. Rozpor mezi nimi jest toliko domnělý. Bez kritické schopnosti není vůbec umělecké tvorby hodné toho jména. Mluvil jste před krátkou chvílí o onom jemném duchu volby a delikátním pudu výběru, jímž umělec realisuje život pro nás a dává mu momentální dokonalost. Nuže, tento duch výběru, tento jemný takt kritické schopnosti, nemůže vůbec ničeho stvořiti v umění.

Arnoldova definice literatury jakožto kritiky života nebyla velmi šťastna svou formou, ukazuje však, jak bystře poznal důležitost kritického živlu ve všem tvůrčím díle.

Arnošt. Byl bych řekl, že velicí umělci tvoří nevědomě, že jsou "moudřejší než sami vědí", jak tuším Emerson kdesi poznamenává.

Gilbert. Není tomu vskutku tak, Arnošte. Každé jemné imaginativní dílo jest sebevědomé a rozvážené. Básník nepěje, protože musí pěti. Alespoň veliký básník tak nečiní. Veliký básník zpívá, poněvadž volí zpěv. Jest tomu tak nyní a bylo tomu vždycky tak.

Jsme někdy náchylni k domněnce, že hlasy, jež zněly za jitra poesie, byly prostší, svěžejší a přirozenější než naše, a že svět, na nějž pohlíželi dávní básníci a jímž kráčeli, měl jakousi vlastní svoji poetickou kvalitu a že téměř beze změny mohl přecházeti ve zpěv. Sněhy leží nyní hustě na Olympu, a jeho příkré, rozryté boky jsou pusté a holé, kdysi však, představujeme si, bílé nohy Mus střásaly rosu z anemonek za jitra, a večer přicházel Apollo pěti pastýřům v údolí. V tom však přikládáme jen jiným věkům to, čeho si žádáme, nebo se domníváme, že žádáme, pro svůj vlastní. Náš historický smysl jest na omylu. Každé století, jež rodí poesii, jest umělým stoletím, a dílo, jež se nám zdá nejpřirozenějším a nejprostším výplodem své doby, jest vždy výsledkem nejsebevědomější námahy. Věřte mi, Arnošte, není jemného umění bez sebevědomí, a sebevědomí a kritický duch jest jedno a totéž.

Arnošt. Vím, co míníte, a jest v tom mnoho. Avšak zajisté připustíte, že veliké básně dávného světa, primitivní, anonymní kollektivní básně, jsou výsledkem imaginace ras, spíše nežli imaginace individuí?

Gilbert. Nikoli, když se staly poesií. Nikoli, když přijaly kárnou formu. Neboť není umění, kde není stylu, a není stylu, kde není jednoty, a jednota jest u individua. Nepochybně měl Homer po ruce staré ballady a pověsti, jako Shakespeare měl kroniky, hry a povídky, z nichž pracoval, avšak ty byly pouze jeho hrubým materiálem. Vzal je a přetvořil je ve zpěv. Staly se jeho, poněvadž je učinil půvabnými. Byly zbudovány z hudby, a tak nevystavěny vůbec, a proto vystavěny na věky.

Čím déle studujeme život a literaturu, tím silněji cítíme, že za vším, co je podivuhodné, stojí individuum, a že to není moment, jenž vytváří člověka, nýbrž člověk, jenž tvoří dobu. Vskutku, jsem nakloněn myšlénce, že každý mythus a legenda, jež se nám zdá tryskati z údivu, hrůzy nebo fantasie kmene nebo národa, jest svým původem objevem jedné jediné mysli. Podivuhodně omezený počet mythů zdá se mi ukazovati k tomuto závěru. Nesmíme se však pouštěti do otázek komparativní mythologie. Musíme se držeti kritiky. A co chci ukázati, je toto. Věk, jenž nemá kritiky, jest buď věkem, ve kterém umění jest nehybné, hieratické a omezené na reprodukci formálních typů, nebo věk, jenž vůbec nemá umění. Byly kritické věky, jež nebyly tvůrčí v obyčejném smyslu toho slova, věky, v nichž lidský duch se snažil uspořádati poklady své pokladnice, odděliti zlato od stříbra a stříbro od olova, spočítati klenoty a dáti jména perlám. Nebylo však nikdy tvůrčího věku, jenž by nebyl zároveň kritický. Neboť jest to kritická schopnost, jež nalézá nové formy. Snahou tvorby jest opakovati se. Jest to kritický pud, jemuž dluhujeme za každou novou školu, která vzniká, za každou novou látku, již umění nalézá pohotově k práci. Není opravdu ani jediné formy, které umění nyní užívá, jež by k nám nebyla přišla z kritického ducha alexandrijského, kde tyto formy byly vynalézány nebo zdokonalovány. Pravím alexandrijského, nejen proto, že to bylo tam, kde řecký duch se stal nejsebevědomějším a kde i posléze skonal ve skepticismu a teologii, nýbrž proto, že to bylo toto město a nikoliv Atheny, kam Řím se obracel pro svoje vzory, a bylo to jen zachováním latinské řeči, že kultura se vůbec udržela na živu. Když za renaissance řecká literatura vzešla nad Evropou, byla půda pro ni do jisté míry již připravena. Avšak abychom se zbavili historických detailů, jež jsou vždy únavné a obyčejně nepřesné, řekněme obecně, že za formy umění jsme zavázáni řeckému kritickému duchu. Jemu dlužíme epiku, lyriku, celé drama po každé stránce jeho vývoje, burlesku, idylu, romantickou povídku, dobrodružnou povídku, essay, dialog, řeč, přednášku, za kterou snad bychom jim ani neměli odpustiti, a epigram v celém širokém významu toho slova. Vskutku, dlužíme jim vše, vyjma sonnetu, k němuž, nicméně, podivné některé parallely myšlénkové lze nalézti v Anthologii, vyjma americkou žurnalistiku, k níž nikde nelze nalézti

parallely, a balladu v nepravém skotském dialektu, již jeden z našich nejsnaživějších spisovatelů nedávno navrhoval za basis pro rozhodné a jednomyslné úsilí našich básníků druhého řádu, aby se stali vskutku romantickými. Každá nová škola, jak se zdá, brojí proti kritice, jest to však kritická schopnost v člověku, jíž dluží za svůj vznik. Pouhý tvůrčí pud neobnovuje, nýbrž reprodukuje.

Arnošt. Hovořil jste o kritice, jakožto podstatné části tvůrčího ducha, a přijímám nyní plně vaši teorii. Což však kritika mimo tvoření? Mám bláhový zvyk čísti periodníky, a zdá se mi, že nejmodernější kritika jest naprosto bezcenná.

Gilbert. Tak jest také moderní tvůrčí dílo. Prostřednost vyvažující prostřednost a neschopnost tleskající svému bratru - toť obraz, jež nám poskytuje čas od času umělecká činnost v Anglii. A přec cítím, že jsem poněkud nespravedliv v této věci.

Kritikové pravidelně - mluvím ovšem o kriticích vyšší třídy, o těch totiž, kteří píší pro šestipencové listy, - jsou daleko vzdělanější než lidé, jichž dílo mají posouditi. Nic jiného nelze ostatně ani očekávati, neboť kritika vyžaduje daleko většího vzdělání nežli tvorba.

Arnošt. Vskutku?

Gilbert. Zajisté. Kdokoli může napsati třísvazkový román.

Vyžaduje to jen naprosté neznalosti života a literatury. Pro kritika jest, tuším, nejobtížnější, nalézti nějaký vztah k dílu.

Kde není stylu, jest každý vztah nemožný. Ubozí kritikové jsou zřejmě omezeni na to býti zpravodaji policie literatury, kronikáři činů obvyklých zločinců umění. Praví se někdy o nich, že ani nepročtou celých děl, jež mají kritisovati. Nečiní tak.

Nebo alespoň by neměli činiti. Kdyby tak činili, stali by se dokonalými misanthropy, nebo, mohu-li si vypůjčiti frázi od jednoho z vtipných Newnhaských akademiků, dokonalými ženomuži (womanthropes) pro zbytek svého života. Toho není zapotřebí.

Abychom poznali druh a kvalitu vína, nemusíme vypíti celý sud.

Jest jistě docela snadno říci v půlhodině, zda-li kniha za něco stojí nebo nestojí za nic. Deset minut stačí opravdu, máme-li instinkt pro formu. Kdo se potřebuje broditi celým nudným svazkem? Ochutnáme jej, a to úplně postačí, více než postačí, mínil bych. Jest mi dobře známo, že jest mnoho poctivých pracovníků v malířství stejně jako v literatuře, kteří se naprosto staví proti kritice. Mají zcela pravdu. Jejich dílo nestojí v nijakém intellektuelním poměru k jejich věku. Nepřináší nám nových prvků rozkoše. Nevnuká nových směrů myšlenky, vášně nebo krásy. Nemělo by se o něm hovořit. Mělo by být ponecháno zapomnění, jež zasluhuje.

Arnošt. Avšak, drahý příteli - odpusťte mi, že vás vyrušuji - zdá se mi, že dovolujete své vášni pro kritiku, aby vás zaváděla příliš daleko. Vždyť na konec přec musíte připustiti, že jest daleko nesnadnější vykonati věc, než o ní hovořiti.

Gilbert. Nesnadnější vykonati věc, než o ní hovořiti? Docela ne.

To jest hrubý obecný omyl. Jest daleko nesnadnější hovořiti o věci, než ji vykonati. V oboru skutečného života jest to ovšem zřejmo. Každý může dělati historii. Jen veliký muž ji může napsati. Není způsobu konání ani formy emocí, jíž bychom nesdíleli s nižšími zvířaty. Jest to jen řeč, kterou stojíme nad nimi nebo nad každým jiným - řeč, která jest rodičkou a nikoli dítětem myšlenky. Konání opravdu jest vždy snadné, a když se nám naskytá ve své nejzávažnější, protože nejsouvislejší formě, myslím totiž ve formě výdělečné píle, stává se prostě útočištěm lidí, kteří jinak nemají vůbec, co by činili. Nikoliv, Arnošte, nehovořte o konání. Jest to slepá věc, závislá na vnějších vlivech a ovládaná impulsy, jichž povahy si není vědoma. Jest to věc nedokonalá ve své podstatě, poněvadž jest omezena náhodou a neznalá svého směru, jsouc vždy v neshodě se svým cílem. Její basí jest nedostatek imaginace. Jest poslední pomocí těch, kteří nevědí jak sníti.

Arnošt. Gilberte, zacházíte se světem, jako kdyby byl křišťálovou koulí. Držíte jej v ruce a otáčíte jím dle libosti své fantasie.

Nečiníte nic, než přepisujete historii.

Gilbert. Jediná povinnost, již dluhujeme historii, jest přepisovati ji. Není to nejmenší z úkolů, jež čekají na kritického ducha. Až úplně objevíme vědecké zákony, jež řídí svět, pochopíme, že pouze osoba, jež má více illusí než snílek, jest člověkem činu. Ten vskutku nezná ani původu svých činů ani jejich výsledku. S pole, na něž myslil, že zasévá bodláky, sbíráme svoji žeň, a fíkovník, jejž zasadil pro naši radost, jest holý jako bodlák a hořčí. Jest to proto, že lidstvo nikdy nevědělo, kam kráčí, že bylo s to nalézti svoji cestu.

Arnošt. Myslíte tedy, že ve sféře činu vědomý cíl jest klamem?

Gilbert. Ještě hůře nežli klamem. Kdybychom žili dosti dlouho, abychom uzřeli výsledky svého konání, možná, že ti, již se nazývají dobrými, by byli stiženi trapnou výčitkou, a ti, které svět nazývá zlými, byli by pohnuti ušlechtilou radostí. Každá maličkost, kterou konáme, přechází do velkého stroje života, který může rozdrtiti naše ctnosti na prášek a učiniti je bezcennými, nebo přeměniti naše hříchy v prvky nové civilisace, podivuhodnější a skvělejší, než kterákoliv, jež dříve zanikla.

Lidé jsou však otroky slov. Zuří proti materialismu, jak jej nazývají, zapomínajíce, že nebylo materiálního pokroku, aby neoduševnil svět, a že bylo velmi málo duševních probuzení, bylo-li vůbec nějaké, aby neplýtvalo schopnostmi světa v marných nadějích a neplodných snahách a prázdných nebo tísnících věrách.

Co se nazývá hříchem, jest podstatným prvkem pokroku. Bez něho by svět ustrnul nebo sestárnul nebo se stal bezbarvým. Svojí zvědavostí hřích zvětšuje zkušenost rasy. Svým zvýšeným zastáváním individualismu zachraňuje nás před monotoností typu.

Ve svém odmítání běžných pojmů morálky blíží se vyšší ethice. A vzhledem ke ctnostem! Co jsou ctnosti? Příroda, praví nám pan Renan, stará se málo o cudnost, a možná, že to jest hanba Magdalenina a nikoliv její čistota, jíž vděčí moderní Lukrecie za to, že jsou prosty poskvrny. Láska k bližnímu, jak musili doznati i ti, jichž náboženství jest formální částí, působí množství zla.

Pouhá existence svědomí, oné schopnosti, o níž lidé tolik žvatlají v dnešní době a na niž jsou tak pošetile pyšní, jest známkou našeho nedokonalého vývoje. Musíme se pohroužiti v instinkt, dříve než se staneme jemnými. Sebezapření jest prostě methodou, jíž člověk zadržuje svůj pokrok a sebeobětování přežitím mrzačení divochů, částí onoho starého uctívání bolesti, jež jest tak strašným faktorem v historii světa a jež i nyní vyžaduje si oběti den ze dne a má své oltáře v zemi. Ctnosti!

Kdož ví, co jsou ctnosti? Vy nikoli. Já nikoli. Nikdo neví. Jest dobře pro naši ješitnost, že zabíjíme zločince, neboť kdybychom dopustili, aby žil, mohl by nám ukázati, čeho získal svým zločinem. Jest dobře pro jeho klid, že světec odchází na mučení.

Jest ušetřen pohledu na hrůzu své žni.

Arnošt. Gilberte, berete příliš drsný tón. Vraťme se zpět na půvabnější pole literatury. Co jste pravil? Že jest obtížnější hovořiti o věci, nežli ji vykonati?

Gilbert (po chvíli.) Ano; myslím, že jsem se odvážil té prosté pravdy. Nahlížíte nyní jistě, že mám pravdu? Když člověk jedná, jest loutkou. Když líčí, jest básníkem. V tom spočívá celé tajemství. Bylo dosti snadno na písečných pláních u větrného Ilia vysílati vroubovaný šíp z malovaného luku nebo mrštiti jasanovým oštěpem do štítu z kůže a plamenné spěží. Bylo snadno pro cizoložnou královnu rozestříti tyrské koberce pro jejího manžela a pak, když ležel natažen v mramorové vaně, hoditi mu purpurovou síť na hlavu a zavolati krásného milence, aby skrze oka bodl do srdce, jež by bylo kdys puklo v Aulidě. I pro Antigonu, co Smrt čekala na ni jako ženich, bylo snadno projíti otráveným vzduchem o polednách, vystoupiti na pahorek a pokrýti vlídnou zemí ubohé nahé mrtvoly, jež neměly hrobu. Co však o těch, kteří psali o těchto věcech? Co o těch, kteří jim dali skutečnost a život na věky? Nejsou větší nežli mužové a ženy, o nichž pějí? "Hektor, sladký rek, jest mrtev", a Lucian nám vypráví, jak v šerém podsvětí Menippus uzřel vybledlou lebku Heleninu a divil se, že pro tak hroznou odměnu všechny ty rohaté lodi vypluly, ti krásní obrnění muži byli pobíjeni, ta bohatá města byla obrácena v prach. A přece, každého dne přichází labutí dcera Ledina na hradby a pohlíží dolů na příboj války. Šediví starci obdivují její půvab, a ona stojí po boku králově. Ve své komnatě z malované slonoviny odpočívá její milenec. Leští svou úhlednou zbroj a česá šarlatový chochol. Se štítonošem a pážetem kráčí její manžel od stanu ke stanu. Může viděti jeho světlý vlas a slyší, nebo se domnívá, že slyší ten jasný, chladný hlas. Dole na dvoře zapíná si syn Priamův své spěžové brnění. Bílá ramena Andromašina objímají jeho šíji. Pokládá helmici na zem, aby se jejich dítě nepoděsilo. Za vyšívanými záclonami svého stanu sedí Achilles ve vůněmi napuštěném oděvu, zatím co v brnění z pozlaceného stříbra přítel jeho duše se chystá odejíti do boje.

Z podivně vyřezané skříně, již matka jeho Thetis položila vedle jeho lodi, bere vládce Myrmidonů onen tajemný kalich, jehož se nikdy nedotkly rty člověka, čistí jej sírou, čerstvou vodou jej chladí a, umyv si ruce, naplňuje černým vínem jeho vyleštěnou dutinu a vlévá hustou krev hroznů na zem na počest toho, jejž v Dodoně uctívají bosí prorokové, modlí se k němu a neví, že se modlí nadarmo, a že z rukou dvou reků trojských, Panthoova syna Euforba, jehož kadeře byly propleteny zlatem, a Priamovice se lvím srdcem, Patrokla, druha druhů, dostane se mu záhuby. Jsou to fantomy? Rekové z mlh a hor? Stínové v písni? Nikoli, jsou skutečni. Konání! Co jest konání? Zmírá v okamžiku své energie.

Jest nízkým ústupkem faktu. Svět jest tvořen pěvcem pro snílka.

Arnošt. Co hovoříte, zdá se mi, že jest tomu tak.

Gilbert. Jest tomu tak opravdu. Na trouchnivějící citadele trojské plazí se ještěrka jako věc ze zeleného bronzu. Sova vystavěla si hnízdo v paláci Priamově. Po pustých pláních bloudí pastýři ovcí a koz se svými stády, a kde po vínu podobném, olejovitém moři, oiuoy poutoz, jak je nazývá Homér, mědí pobité a rudě pruhované veliké lodi Danaů připlouvaly v zářivém polokruhu, osamělý lovec tuníků sedí v malém svém člunu a pozoruje vrtivé korky své sítě. Přece, každého jitra brány městské se otvírají dokořán a pěšky nebo v koňmi tažených vozících vycházejí válečníci do boje a vysmívají se svým nepřátelům za svými železnými maskami. Po celý den zuří boj, a když přichází noc, září pochodně u stanů a světla planou v síních. Ti, již žijí v mramoru nebo na malovaných deskách, znají z života pouze jediný nádherný okamžik, věčný vskutku ve své kráse, avšak omezený na jeden tón vášně nebo na jeden způsob klidu. Ti, jimž básník dává život, mají myriady pocitů radosti a děsu, odvahy a zoufalství, rozkoše a utrpení. Počasí přicházejí a odcházejí v radostném nebo truchlivém průvodu, a okřídlenýma nebo olověnýma nohama kráčí roky před nimi. Mají své mládí i své mužství, jsou dětmi a stárnou. Jest vždy svítání pro svatou Helenu, jak ji viděl Veronesex u okna. Tichým ranním vzduchem přinášejí jí andělé symbol utrpení božího. Chladný vánek jitra pozvedá pozlacené nitky z jejího čela. Nad oním malým pahorkem u města Florencie, kde leží milenci Giorgionovi, tkví stále úpal poledne, poledne tak únavného letním sluncem, že štíhlá nahá dívka stěží může ponořit do mramorové nádrže kulatou bublinu z jasného skla, a dlouhé prsty hudebníkovi spočívají líně na strunách loutny. Jest vždy soumrak pro tančící nymfy, jež Corot umístil mezi stříbrné topoly Francie. Ve věčném soumraku se pohybují, tyto křehké průhledné postavy, jichž chvějící se malé nohy, jak se zdá, ani se nedotýkají porosené trávy, po níž kráčejí. Avšak ti, kteří kráčí v eposu, dramatu nebo románě, vidí po celé zápolící měsíce mladý srpek růsti a ubývati a střeží noc od večera až k úsvitu a od východu slunce až do západu mohou pozorovati míjející den se vším jeho zlatem i stínem. Pro ně jako pro nás květiny kvetou a uvadají, a země, ta bohyně se zelenými kadeřemi, jak ji nazývá Coleridge, mění svůj oděv pro jejich potěšení. Socha jest soustředěna na jediný okamžik dokonalosti. Obraz, malovaný na plátně, nemá nijakého duševního prvku růstu nebo změny. Nevědí-li nic o smrti, jest to jen proto, že vědí málo o životě, neboť tajemství života a smrti náležejí těm, a pouze těm, jichž se dotýká postup času, a kteří mají nejen přítomnost, nýbrž i budoucnost, a mohou povstati nebo klesnouti z minulosti slávy nebo hanby. Pohyb, tento problem viditelných umění, může býti v pravdě uskutečněn jen literaturou. Jest

to literatura, jež nám podává tělo v jeho živosti a duši v jejím neklidu.

Arnošt. Ano. Vidím nyní, co míníte. Avšak dozajista, čím výše kladete tvůrčího umělce, tím níže přijde kritik.

Gilbert. Proč to?

Arnošt. Protože to nejlepší, co nám může podati, bude jen echem bohaté hudby, mdlým stínem jasně vyznačené formy. Možná, že vskutku jest život chaosem, jak mně pravíte, a že jeho mučednictví jsou všední a jeho heroismus bez ušlechtilosti; a že jest úlohou literatury, aby tvořila z hrubého materiálu skutečného života nový svět, jenž je zázračnější, trvalejší a pravdivější nežli svět, na nějž pohlíží obyčejné oko a jímž obyčejná příroda se snaží uskutečniti svoji dokonalost. Avšak dozajista, bude-li tento nový svět utvořen duchem a dotekem velikého umělce, pak bude něčím tak úplným a dokonalým, že ničeho už nezbude pro kritika. Chápu nyní úplně a připouštím opravdu nejochotněji, že jest daleko nesnadnější hovořiti o věci nežli ji učiniti. Zdá se mi však, že tato zdravá a rozumná zásada, jež působí vskutku nanejvýš konejšivě na naše city a měla by býti přijata za motto ode všech literárních akademií po celém světě, se hodí pouze na vztahy, jež jsou mezi uměním a životem a nikoliv na vztahy, jež jsou snad mezi uměním a kritikou.

Gilbert. Avšak dozajista, kritika sama jest uměním. A právě tak jako umělecká tvorba zahrnuje v sobě činnost kritické schopnosti a vskutku, bez ní nelze říci, že by vůbec existovala, tak kritika jest skutečně tvůrčí v nejvyšším smyslu toho slova. Kritika jest ve skutečnosti tvůrčí a nezávislá.

Arnošt. Nezávislá?

Gilbert. Ano, nezávislá. Kritiku rovněž nelze posuzovati nějakým všedním měřítkem imitace nebo podoby jako dílo básníkovo nebo sochařovo. Kritik zaujímá tentýž poměr k uměleckému dílu, jež kritisuje, jako umělec k viditelnému světu formy a barvy nebo k neviditelnému světu vášně a myšlenky. Nevyžaduje ani pro dokonalost svého umění nejjemnějšího materiálu. Cokoliv poslouží jeho účelu. A jako z obyčejné sentimentální lásky pošetilé choti malého venkovského lékaře ve špinavé vsi Yonville-l'Abbaye, blíže Rouenu, Gustav Flaubert byl s to učiniti klassické dílo a utvořiti mistrovský kus stylu, zrovna tak z předmětů malého nebo vůbec žádného významu, jako jsou obrazy v tomto ročníku Královské akademie nebo v kterémkoli ročníku Královské akademie, básně páně Lewis-Morrisovy, romány páně Ohnetovy nebo hry pana Henryho-Arthura Jonesa, může pravý kritik, zachce-li se mu užíti tak své schopnosti pozorovací nebo plýtvati jí tímto způsobem, vytvořiti dílo, jež bude bezúhonné krásou a oživeno intellektuelní jemností. Proč ne? Nejapnost jest vždy neodolatelným pokušením pro skvělost, a pošetilost jest tou ustavičnou Bestií triumphans, jež volá moudrost z její jeskyně.

Co znamená předmět pro umělce tak tvůrčího jako kritik? Nic více a nic méně než pro spisovatele nebo malíře. Jako oni nalézá své motivy všude. Pojetí jest zkouškou. Není ničeho, co nemá v sobě vnuknutí nebo popud.

Arnošt. Jest však kritika vskutku tvůrčím uměním?

Gilbert. Proč by nebyla? Pracuje s materiálem a upravuje jej ve formu, jež jest pojednou nová a půvabná. Co více lze říci o poesii? - - Opravdu, nazval bych kritiku tvořením ve tvoření.

Neboť jako velicí umělci od Homera a Aischyla k Shakespearovi a Keatsovi nešli přímo k životu pro své předměty, nýbrž hledali jich v mythu, legendě a staré povídce, právě tak se kritik zabývá materiálem, jejž jiní pro něj očistili a jemuž imaginativní forma a barva byla již přidána. Co více, řekl bych, že nejvyšší kritika, jsouc nejčistší formou osobního dojmu, jest po svém způsobu více tvůrčí nežli tvorba, ježto má nejméně vztahů k nějakému vzoru mimo sebe, jest ve skutečnosti svojí vlastní příčinou existence, a jak by řekli Řekové, v sobě a pro sebe cílem. Vskutku, není nikdy tísněna nějakými pouty pravděpodobnosti. Nedotýkají se jí nikdy nízké ohledy na pravděpodobnost, tento nízký ústupek únavnému opakování domácího nebo obecného života. Lze se odvolati od fikce k faktu. Od duše není odvolání.

Arnošt. Od duše!

Gilbert. Ano, od duše. Nejvyšší kritika není vskutku než zprávou o naší vlastní duši. Jest více okouzlující než historie, ježto se zajímá jen o nás samy. Jest rozkošnější než filosofie, poněvadž její předmět jest konkrétní a nikoliv abstraktní, skutečný a nikoli neurčitý. Jest to jediná civilisovaná forma autobiografie, ježto se zabývá ne událostmi, nýbrž myšlenkami lidského života; ne fysickými příhodami činu nebo okolnosti, nýbrž duševními náladami a imaginativními vášněmi mysli. Baví mě vždy pošetilá ješitnost oněch spisovatelů a umělců naší doby, kteří si, jak se zdá, myslí, že hlavní povinností kritiky jest žvatlati o jejich prostředním díle. Nejlepší, co lze říci o nejmodernějším umění jest, že jest o něco méně vulgární nežli skutečnost, a tak kritik se svým jemným smyslem pro distinkci a jistým pudem tříbení bude pohlížet raději do stříbrného zrcadla nebo skrze tkaný závoj a odvrátí svůj zrak od chaosu a hluku skutečného života, i když zrcadlo jest zakaleno a závoj potrhán. Jediným jeho cílem jest zaznamenávati své vlastní dojmy. Jest to on, pro nějž obrazy jsou malovány, knihy psány a mramor otesáván ve tvar.

Arnošt. Tuším, že jsem slyšel jinou teorii o kritice.

Gilbert. Ano, bylo řečeno mužem, jehož milou památku všichni uctíváme a hudba jehož flétny vylákala kdysi Proserpinu s jejích sicilských polí a způsobila, že bílé ty nohy pohnuly, a nikoli nadarmo, Cumnorskými petrklíči, že vlastním cílem kritiky jest viděti předmět tak, jak jest ve skutečnosti. To však jest velmi vážný omyl a svědčí o neporozumění pro nejdokonalejší formu kritiky, která jest ve své podstatě čistě subjektivní a snaží se zjeviti svoje vlastní tajemství a nikoliv tajemství jiného. Neboť nejvyšší kritika zabývá se uměním ne jako expressivním, nýbrž čistě impressivním.

Arnošt. Avšak jest tomu vskutku tak?

Gilbert. Ovšemže. Kdo se stará o to, zdali páně Ruskinovy názory na Turnera jsou zdravé nebo ne? Co na tom záleží? Ta jeho mocná a majestátní prosa, tak vřelá a tak ohnivě zbarvená ve své vznešené výmluvnosti, tak bohatá ve své dokonalé symfonické hudbě, tak jistá a bezpečná v jemném výběru slov a epitet, jest alespoň tak velkým dílem uměleckým, jako kterýkoliv z těch podivuhodných západů slunce, jež vyblédají nebo tlí na svých zpuchřelých plátnech v anglické galerii; větší dokonce, jsme mnohdy s to si mysliti, nejen proto, že její krása je trvalejší, avšak pro plnější rozmanitost jejího apelu, kde duše hovoří k duši v těch dlouze kadencovaných větách, nejen formou a barvou, ačkoliv i těmito vskutku dokonale a bez úhony, nýbrž s intellektuelním a emocionelním výrazem, se vznešenou vášní a ještě vznešenější myšlénkou, s imaginativním poznáním a s poetickým cílem; větší, myslím si vždycky, rovněž jako literatura jest větším uměním.

Nebo kdo se stará o to, zdali pan Pater vložil do svého portrétu Monny Lisy něco, o čem se Lionardovi nikdy nesnilo? Malíř byl možná pouhým otrokem archaického úsměvu, jak někteří si myslili, kdykoli však procházím chladnými galeriemi Louvru a stojím před tou podivnou postavou "sedící v mramorovém křesle v kruhu fantastických skal jakoby v mdlém nějakém světle podmořském", pravím si: "Ona jest starší, nežli skály, mezi nimiž sedí; jako upír byla mnohokráte mrtva a poznala tajemství hrobu; byla potápěčkou v hlubokých mořích a podržuje jejich kleslý den kol sebe; obchodovala se zvláštními tkaninami s obchodníky Východu a jako Leda byla matkou Heleny trojské a jako svatá Anna matkou Panny Marie; a to vše bylo jí jen jako zvuk lyr a fléten a žije pouze v delikátnosti, s kterou utvořilo měnivé tahy obličeje a zabarvilo oční víčka a ruce". A pravím svému příteli: "Žena tak podivně se vynořivší z vod vyjadřuje vše, co jest touhou člověka po tisíce let;" a přítel odpoví: "Jest to hlava, na níž ,přišly všechny konce světa', a její víčka jsou trochu znavena." A tak se nám obraz stává podivuhodnějším nežli vskutku jest a zjevuje nám tajemství, o němž v pravdě ničeho neví, a hudba mystické řeči zní tak sladce našemu sluchu jako hudba onoho flétnaře, jenž propůjčil rtům La Giocondy ty jemné a svůdné křivky. Tážete se mne, co by byl pravil Lionardo, kdyby mu byl někdo řekl o jeho obrazu, že "všechny myšlenky a zkušenosti světa ryly a utvářely zde, co jen měly moci zjemňovati a zvýrazniti vnější formu, animalism řecký, rozkošnictví římské, zhýralost středověku s jeho duchovní ambicí a imaginativními láskami, návrat pohanského světa, hříchy Borgiů?" Byl by odpověděl pravděpodobně, že neměl na mysli ani jednu z těchto věcí, nýbrž že se spokojil prostě jistým uspořádáním čar a hmot a novými, zvláštními barevnými harmoniemi modře a zeleně. A právě z té příčiny jest kritika, již jsem citoval, kritikou nejvyššího druhu. Pojímá umělecké dílo prostě jako východisko pro novou tvorbu. Neomezuje se na to, - domnívejme se tak alespoň na okamžik - aby odhalilo pravý cíl umělcův a přijalo jej jako konečný, a v tom má pravdu, neboť význam každé krásné věci jest alespoň zrovna tak v duši toho, kdo na ni pohlíží, jako byl v duši toho, jenž ji vytvořil. Ba, jest to spíše pozorovatel, který propůjčuje krásné věci miriadu jejích významů a činí ji zázračnou pro nás a klade ji v nový nějaký vztah k věku, takže se stává vitální částí našich životů a symbolem toho, zač se modlíme, neboť snad i toho, čeho, modlivše se za to, se obáváme, abychom neobdrželi. Čím déle studuji, Arnošte, tím jasněji vidím, že krása viditelných umění jest stejně jako krása hudby převážně impressivní a že může být pokažena, a vskutku jest tomu často tak, přehnáním intellektuelního cíle na straně umělcově. Neboť když dílo jest dokončeno, má svůj vlastní nezávislý život a může

odevzdati docela jiné poselství, než bylo vloženo v jeho rty. Někdy, když naslouchám ouvertuře Tannhäusra, zdá se mi opravdu, že vidím tohoto půvabného reka, jak něžně kráčí po trávníku, květy porostlém, a že slyším hlas Venušin volající k němu z dutého kopce. Avšak jindy hovoří ke mně o tisíci rozličných věcech, o mně samém možná a o mém životě, nebo o životě jiných, jichž jsme milovali a jichž milováním jsme se unavili, nebo o vášních, jež člověk znal, nebo o vášních, jichž člověk neznal a kterých hledal. Dnes v noci naplnila by mne možná tím Erwz tvn adunatvn, tím Amour de l' Impossible, který přepadá jako šílenství mnohé, již se domnívají, že žijí bezpečně a mimo dosah úrazu, takže náhle schřadnou jedem neomezené touhy a v nekonečné honbě za tím, čeho nemohou dosáhnouti, slábnou, omdlévají nebo klesají. Zítra jako hudba, o níž nám vypráví Aristoteles a Plato, vznešená dorská hudba Řeků, může zastávati úlohu lékařovu a poskytnouti nám prostředku proti bolesti a vyléčiti ducha, který jest zraněn a "uvésti duši v soulad se všemi řádnými věcmi". A co platí o hudbě, platí o všech uměních. Krása má tak mnoho významů jako člověk nálad. Krása odhaluje vše, ježto nevyjadřuje ničeho. Když se nám zjevuje, zjevuje nám celý ohnivě zbarvený svět.

Arnošt. Jest však takové dílo, o němž jste hovořil, vskutku kritikou?

Gilbert. Jest nejvyšší kritikou, ježto kritisuje netoliko individuelní dílo umělecké, nýbrž krásu samu, a naplňuje divem formu, již umělec možná nechal prázdnou nebo jí neporozuměl nebo porozuměl neúplně.

Arnošt. Nejvyšší kritika jest tedy více tvůrčí nežli tvorba, a hlavním cílem kritikovým jest viděti věc tak, jak ve skutečnosti nevypadá; to jest vaše teorie, tuším?

Gilbert. Ano, to jest má teorie. Kritikovi jest umělecké dílo prostě vnuknutím pro nové dílo jeho vlastní, jež nemusí nutně mít zřejmou nějakou podobu k věci, kterou kritisuje. Jedinou charakteristikou krásné formy jest, že můžeme v ní vložiti, cokoliv chceme, a viděti v ní, cokoliv si přejeme viděti; a krása, jež dává tvorbě její universální esthetický prvek, činí kritika tvůrcem po řadě a všeptává mu tisíc různých věcí, které nebyly v mysli toho, který vyřezal sochu nebo namaloval plátno nebo ryl do drahokamu.

Někdy praví ti, kteří nerozumí ani povaze nejvyšší kritiky ani kouzlu nejvyššího umění, že obrazy, o nichž kritik nejraději píše, jsou ty, jež náležejí anekdotáži malířství a znázorňují scény vyňaté z literatury nebo malířství. Tomu však není tak.

Vskutku, obrazy tohoto druhu jsou příliš nečitelné. Jakožto druh, řadí se k illustracím a pojímány i s tohoto hlediska jsou omylem, ježto nebudí obrazotvornosti, nýbrž kladou jí určité meze. Neboť doména malířova jest, jak jsem prve naznačil, docela odlišna od domény básníkovy. Tomuto náleží život ve své plné a naprosté celosti; nejen krása, na niž lidé pohlížejí, nýbrž i krása, jíž lidé naslouchají; nejen okamžitý půvab formy nebo přechodná radostnost barvy, nýbrž celá sféra citů, plný okruh myšlének.

Malíř jest do té míry omezen, že pouze maskou těla může nám ukázati tajemství Duše; pouze konvencionelními obrazy může vyjadřovati myšlenky; jenom prostřednictvím fysických jejích ekvivalentů může se zabývati psychologií. A jak nepřiměřeně tak činí, žádaje nás, abychom přijali roztrhaný turban Maurův za vznešený hněv Oteův nebo blázna v bouři za divé šílenství Learovo. A přec se zdá, že nic jej nemůže zadržeti. Mnozí z našich starších anglických malířů strávili svůj špatný a ztracený život tak, že loupili v doméně básníků, kazíce jejich motivy nejapným pojetím a snažíce se podat viditelnou formou nebo barvou zázrak toho, co jest neviditelné, nádheru toho, čeho není viděti. Jejich obrazy jsou, jakožto přirozený následek toho, nesnesitelně nudné. Snížili viditelná umění na zřejmá umění, a jediná věc, jež nestojí za podívanou, jest zřejmost. Nepravím, že malíř a básník si nemohou obrati tentýž předmět. Činili tak vždy a budou tak vždycky činiti. Kdežto však básník může býti malířský nebo nikoli, jak chce, malíř musí býti vždy malířský. Neboť malíř jest omezen nikoliv na to, co vidí v přírodě, nýbrž na to, co možno spatřiti na plátně.

A tak, můj drahý Arnošte, obrazy tohoto druhu vskutku neupoutají umělce. Odvrátí se od nich k takovým dílům, jež probouzí v nich dumy, sny a obrazotvornost, k dílům, jež mají jemnou vlastnost suggesce a praví nám, jak se zdá, že i od nich jest uniknutí do širého světa. Praví se někdy, že tragedií života umělcova jest, že nemůže uskutečniti svůj ideál. Avšak pravou tragedií, jež stihá kroky některých umělců, jest, že realisují svůj ideál až příliš. Neboť když ideál jest realisován, jest oloupen o svůj div a o své tajemství a stává se prostě novým východiskem pro ideál, jenž jest jiný než on sám. To jest příčinou, proč jest hudba dokonalým typem umění. To jest také vysvětlením hodnoty omezení v umění. Sochař se rád vzdává imitativní barvy a malíř skutečných rozměrů formy, poněvadž takovým odřeknutím jest s to se uvarovati příliš určitého znázornění reálna, jež by bylo pouhou imitací, a příliš určitého realisování ideálu, jež by bylo příliš čistě intellektuelní. Jest to právě jeho nedokonalost, jíž umění se stává dokonalé krásou a obrací se tak, nikoliv ke schopnosti poznání ani ke schopnosti rozumu, nýbrž toliko k esthetickému smyslu, jenž přijímaje rozum i poznání jakožto stupně pochopení, podřizuje je čistě synthetickému dojmu díla jakožto celku a bera i všechny ostatní emocionelní prvky, jež dílo obsahuje, užívá právě jejich souhrnu jakožto prostředku, jímž lze dodati bohatší jednoty konečnému dojmu. Vidíte tedy, jak se děje, že esthetický kritik odmítá ony samozřejmé způsoby umění, jež mají toliko jedno poselství k odevzdání a odevzdavše je, stávají se němými a sterilními, a hledá raději takové způsoby, jež mu vnukají sny a myšlenky, a jichž imaginativní krása činí všechna vysvětlení pravdivými a žádné vysvětlení konečným. Jakousi podobnost nepochybně tvořivé dílo kritikovo bude míti k dílu, jež jej přimělo k tvorbě, bude to však taková podobnost jako jest, nikoliv mezi přírodou a zrcadlem, jež jí nastavuje malíř krajiny nebo postavy, nýbrž mezi přírodou a dílem dekorativního umělce.

Jako na bezkvětých kobercích perských přece kvetou tulipány a růže a jsou půvabné na pohled, ač nejsou znázorněny viditelnou formou nebo linií; jako perly a nach mořské mušle se odráží ve chrámu svatého Marka v Benátkách, jako klenutý strop podivuhodné kaple v Ravenně jest nádherný zlatem, zelení a safírem pavího ohonu, třebaže ptáci Junoniny nelétají přes něj, tak kritik reprodukuje dílo, jež kritisuje, způsobem, který nikdy není imitativní, a část jehož půvabu záleží možná právě v odmítnutí podobnosti, a ukazuje nám tímto způsobem netoliko význam, nýbrž i tajemství krásy, a tím, že transformuje každé umění v literaturu, luští jednou pro vždy problem jednoty umění.

Vidím však, že jest čas k večeři. Až si podisputujeme s trochou chambertinu a několika ortolany, přejdeme k otázce pojetí kritika jakožto interpreta.

Arnošt. Ah! připouštíte tedy, že kritik může příležitostně viděti předmět tak, jak ve skutečnosti jest.

Gilbert. Nejsem si docela jist. Připustím to možná po večeři.

Jsou subtilní vlivy ve večeři.


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist