<<< Literární doupě
Literární doupě

Jiří Wolker

POHÁDKY

kompletní kniha (e-book)

 

Pohádky - Wolker Jiří
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 46 Kč
Pohádky - Wolker Jiří
Balady - Lichý Lubomír, Wolker Jiří
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 165 Kč
Balady - Lichý Lubomír, Wolker Jiří
Balady - Wolker Jiří
 
 
cena původní: 69 Kč
cena: 69 Kč
Balady - Wolker Jiří

 

    1   >

 

 

O knihaři a básníkovi

(1921)

  Toto přihodilo se velmi dávno a dávno v městě, položeném po obou březích veliké řeky.

Řeka byla široká a rozdělovala město na dvě části. Na jedné straně bylo plno vil, paláců a překrásných budov, ve kterých bydleli veselí a šťastní lidé. Stále jen se potřebovali veseliti, neboť se obávali, aby jejich radost se neumenšila. Denně pořádali slavnosti na zelených trávnících kolem mramorových soch.

  V té bohaté čtvrti bydlel i básník. Psal veselé a rozkošné verše, které byly s oblibou čítány na všech zábavách. Všichni páni, paní a slečny jej znali a vážili si ho, protože je nesčetněkráte rozveselil svými radostnými knihami.

  Druhá polovice města za řekou nebyla ani zdaleka tak krásná jako prvá. Podobala se polodoutnajícímu ohništi. Černé baráčky vysazovaly do ulic zažloutlé okenice jako řadu špinavých zubů a doškové střechy, mnohde děravé, chvěly se pod každým nárazem větru, který se do nich obořil.

  Zde bydlelo mnoho a mnoho lidí, daleko víc než za vodou. Nebyli sice všichni smutni, ale byli velmi unaveni, neboť každý měl mnoho starostí a práce. Mezi nimi bydlel i bledý knihař Bertin se svou nemocnou ženou. Oba dva se měli tuze rádi a na důkaz své lásky měli za okny postaveny dva květináče s modrými a červenými květy, které si navzájem o své chudé svatbě darovali.

Stalo se, že v krásné a bohaté čtvrti měla zase býti pořádána slavnost. Tentokráte to bylo ku poctě překrásné slečny, která bydlela v zámečku u řeky.

  Tato slečna byla tak veselé stvoření, že skutečně bylo umění ji ještě více rozveseliti. Ale přece ten nesnadný úkol vzal na sebe básník a rozhodl se, že napíše tak šťastnou a veselou knihu, jakou ještě nikdy nenapsal.

  Chtěl ji na slavnosti také předčítati a na konec ji věnovati veselé slečně. Doufal totiž, že tak se ona do něho zamiluje, že si jej vezme a on že vymění svůj krásný byt nad zeleným sadem za ještě krásnější zámecké komnaty nad řekou.

  Sednul si tedy milý básník ke knize a psal a psal. Dva dny před slavností byl s knihou hotov ke své plné spokojenosti.

  Taková kniha ještě nikdy nebyla napsána, řekl si. Jistě způsobí nevídaný rozruch. Stanu se nejslavnějším a vezmu si za ženu krásnou slečnu s rozkošným zámkem nad vodou. Jest to moje nejdokonalejší dílo; proto nebudu už ode dneška více psáti; hodno velikých básníků, aby přestali tenkráte, když napsali své nejlepší.

  I nadepsal ještě knize nadpis:

„Radost nad radost a všechno je radost"

a šel se projít, nemysle už pranic na verše, rýmy a podobné rebusy, kterými si dříve lámal hlavu.

Veselá knížka zatím ležela na jeho stole, a věřte, že tenkráte musila být hodně veselá, ať si to, co se přihodilo později, vykládáme jakkoli.

  Když se básník vrátil z procházky (chodil pod okny veselé slečny), učil se svoji knihu zvučně přednášeti. Sám se usmíval nad svou vlastní radostí, vypíjeje přitom po řadě syrová vejce, aby jeho hlas byl šťavnatý a jásavý jako obsah knihy.

  Přitom však se stalo, že listy knihy častým obracením se trochu pozohýbaly a pokroutily, což mělo za následek, že básník se rozhodl dáti si knihu svoji svázat, aby jako dar vypadala co nejúhledněji.

  A tak přišla veselá kniha do styku se smutným knihařem, který bydlel za řekou.

  Přinesl mu ji tam básníkův sluha s přesným rozkazem, jak má býti svázána, do jaké kůže a jakými písmenami. Měla býti hotova do příštího rána a odevzdána v domě básníkově.

  Knihař Bertin vše přislíbil a byl rád, že má tak dobrou práci; věřilť, že mu bude dobře zaplaceno, čehož chudák velmi potřeboval, neboť jeho žena, — jak už jsem se zmínil, — byla těžce nemocna. Dal se do vázání s velikou chutí a bedlivostí, mysle na všechno, co bude moci pro sebe a pro nemocnou poříditi, až dostane peníze. Myslil si na hrnek teplého mléka, na chléb, který voní jako otevřené nebe, na máslo a vajíčka, na radost, s kterou to položí své ženě na postel, a na první ruměnec jejího zdraví, který jí vstoupí do tváře.

  Byl již skoro večer, když končil. Na nebi stály černé mraky a v dusné ulici seděli po práci lidé na nízkých stoličkách. Nic si ani nepovídali. Jen se dívali na houstnoucí tmu a na své děti, které tiše si vykládaly o bouřce, dešti, hromničkách a samých takových věcech, o kterých si děti rády vypravují, když zdaleka hřmí a tíha ticha po prvé se zachvěje uprášeným větrem.

  Žena knihařova zatím ležela na nízké posteli a trpěla. Veliká bolest pozvolna se jí prolamovala od nohou k srdci. Umučenýma očima visela chvíli na obrázku Panny Marie, který měla nad ložem, a chvílemi na okně, za nímž mávaly červenomodré květy do černé oblohy. Chtěla říci, že má strach, že je jí velmi těžce, ale neosmělovala se, neboť její muž měl teď něco důležitějšího na práci. Vázal knihu pro básníka.

  Když byl Bertin hotov, rozveselil se nadmíru. Nikdy se mu práce tak nepovedla. Spěchal honem, aby svou radostí potěšil i nemocnou.

  „Hleď," — pravil — „jaká krásná kniha! Svázal jsem ji, — jak nejlíp umím. Nikdo mi nemůže nic vytknout. Podívej se, — má milá!"

Nemocná se podívala a usmála se z hlubin bolestí. Věděla, že by ho zarmoutila, kdyby se neusmála. Věděla, že by sama byla ještě nešťastnější, kdyby se neusmála.

Bertin položil jí knihu na postel.

„Svázal jsem ji tak krásně, miláčku, protože jsem si myslil, co ti koupím; až dostanu za práci odměnu. Počkej, počkej, — zítra nebo pozítří budeš zdravá jako ryba a v neděli půjdem tancovat na Svatou Horu."

Ale oči nemocné se propadaly stále víc, jako dva oblásky, hozené do moře.

„Jsi smutná a nemoc tě bolí," — řekl Bertin a přemýšlel, jak by ji potěšil.

„Přečtu ti tuto knihu, — jistě je velmi veselá, když má nadpis: Radost nad radost a všechno je radost. Chceš poslouchat?"

Žena přisvědčila. Doufala, že tím zbaví se jeho pátravého pohledu, který by nakonec přece jen prohlédl smrtelnou bolest, která se usidlovala pod jejíma očima.

Bertin rozsvítil žlutou svíci.

Usedl na pelest a četl.

Ano, — byla to knížka velmi veselá! Každý by se byl smál, kdo by ji předčítal na nějaké veselící. Ale toto byla černá jizba se žlutou svící, — umírající žena a bledý knikař Bertin. Smrt se přibližovala na nemocnou ze všech stran pokoje. Měla tvrdé a kostnaté ruce. Když se nemocné dotýkala, bolelo ji to strašlivě, ale ta sebou nepohnula, nezakřičela, — neboť nechtěla postrašiti muže, který jí četl veselou báseň, aby ji potěšil. Nerozuměla už ani slovům, ani řeči, ani básni samé, neboť ta kniha byla psána pod jiným sluncem, než bylo její. Rozplynula se v nic před tváří tohoto života. Rozuměla jenom, že její muž ji chce potěšit a ona že zemře a udělá mu tím bolest.

A Bertin četl a četl. Plamen svíce se zohýbal a venku burácelo. Bertinovi začalo se srdce chvěti, když se zablesklo. Knížka stávala se v jeho rukou skleněnou a průhlednou; viděl přes ni na bolestivě rozšířené oči své ženy a počal se obávati více a více. Utrpení ženino přetékalo pomalu i na něho, neboť bylo ho více, než ho ona sama mohla snésti. Kniha byla vázána v jeho ruce a písmena proměňovala se v slzy. A přece četl radostnou báseň jí pro potěchu, pláče mezi řádky, zmítán strachem, co se stane, až ji odloží.

Kniha byla mezi nimi a na ní kupily se bolesti obou.

Kniha klesla tíhou Bertinovi v rukou, když dočetl.

Žena byla mrtvá.

Zemřela, aniž mu to prozradila, neboť neměla odvahy vědomě jej zarmoutiti.

Bertin zaplakal. Plakal tak, jak pláčou chudí: s otevřenýma očima, potrhávaje tiše rameny.

Noc přešla.

Ráno přišel si sluha básníkův pro knihu.

„Je již hotova?" tázal se.

„Ano, — již jsem ji udělal," odpověděl Bertin, podávaje mu ji, neboť ji přes celou noc držel v rukou.

Sluha ji vzal a odešel, zanechávaje ubohého knihaře v opuštěnosti.

Básníkovi se vazba zalíbila. Bude to pěkný dar, řekl si, — a zvlášť, když já ji pěkně přečtu.

Potom, obléknuv se do nejlepších šatů, odebral se na slavnost, neboť byl právě čas.

Ve velké dvoraně byla shromážděna velká společnost. Nechyběl nikdo z příslušníků krásné čtvrti. Dámy v bílých hedvábných šatech mizely ve svých vlastních parfumech. Pánové v černých, vyžehlených fracích usmívali se na všechny strany. Sluhové v bohaté livreji probíhali zástupem a činili každému všecko pomyšlení, jen aby mu bylo co nejpohodlněji.

Slavnost začala hudbou a ohňostrojem.

Ach, ta hudba, — ach, ten ohňostroj! Všichni vzdychali rozkoší a připadali si jako andělé. Jen jedna slečna byla trochu mrzutá, protože se jí zvrtl podpatek, který byl příliš vysoký.

Ale nejlepší mělo teprve přijít.

Básník s nejveselejší básní na světě.

Básník si stoupl do neodolatelného postavení a začal. Věděl: toto všechny přemůže.

Ale co se stalo!

Básník jasně nasadil hlas, — ale při třetím verši se mu zlomil. Četl..., četl, — ale nepoznával své básně.

Veselá báseň se změnila.

A přece! Vždyť to byla tatáž písmenka, tatáž slova a tytéž věty. Ale vše docela jiné, než když to psal. Bylo to prosáklé smutkem a utrpením. Byla to báseň smutná a těžká jako ulice, ležící za druhým břehem. Umírající ruce se jí protahovaly, zoufalé oči jí prosily. A na konec opuštěný člověk v ní seděl sám se svou samotou.

 Chtěl posluchače rozjařiti a zatím oni se rozplakali. Jejich slzy chřestily jako okovy.

Však tito lidé nesnesli svůj pláč. Zrcadla, rozvěšená v síních, ukazovala jim, že jsou při něm škaredí. Nesnesli svůj pláč, protože byl škaredý.

Vstali ze svých míst a odcházeli.

„Nechceme slyšeti takové hrozné věci! Nechceme bolest, nechceme bídu!"

Kdo nejdřív křičel a nejdřív odešel, byla slečna ze zámku u řeky. A s ní odešly i všechny básníkovy naděje na lepší pobyt.

Proto se velice rozzlobil.

„Já jsem napsal jinou báseň!" křičel. „Moje báseň byla jedna radost. To mi ji pokazil knihař, ke kterému jsem ji dal vázat. Dám potrestati toho ničemu."

Básník dal zatknout knihaře, že pokazil jeho nejkrásnější báseň.

Četníci přivedli jej od mrtvoly k soudu. Protože básník měl známost se soudci, odsoudili soudcové knihaře k doživotnímu žaláři. Bertinovi to bylo jedno. Zlhostejněl ke všemu po smrti své ženy. Jen říkal:

„Jsem sám na světě."

Uvěznili jej ve vysoké věži. Nikdo k němu neměl přístup. Jen kousíček nebe viděl a to bylo za mřížemi jako on. Ráno mu přinesl žalářník džbán vody a kus černého chleba. Jeho vazačské stroje mu pobrali a zabavili. Nechali mu jen jednu knihu: Písmo svaté. Nikdo ji nechtěl koupit, protože byla vetchá a stará. Dali mu ji do vězení.

Bertin neměl tedy nic mimo čtyři holé stěny, pryčnu, džbán, stůl a knihu. Jeho život byl smutný jako sněhová pláň.

„Všichni na mě zapomněli," myslil si a plakal. Potom ale chytil knihu a četl. Četl dlouho a dlouho, po celé dny, protože neměl nic jiného na práci. A protože byl nešťasten, tak Bůh sestoupil do té knihy a laskavě se podal jeho očím a srdci.

Bertinovi bylo lehčeji.

„Už nejsem sám," šeptal si. „Bůh je se mnou."

Jedenkráte se začal usmívat a velká radost usadila se mu v prsou.

Lidé si myslí, že jsem sám a smuten, a já zatím se raduji. Měl bych jim to napsat, — třeba by se z toho potěšili. Napsal bych jim báseň o zdi, stolu, pryčně, džbánu a své ženě, která nezemřela. Jak by také mohla zemřít, když mě tolik milovala!

Ale Bertin neměl papír, na který by napsal báseň. Jediný papír, který v cele měl, byl papír bible a ten byl hustě potištěn písmem svatým.

Bertin trpěl nečinností. Knížku už nečetl, protože ji celou měl v srdci. Chtěl papír a chtěl psát. Třeba kouskem cihly, která se udrolila se zdi.

Jednou ráno se probudil a nebe bylo krásné jako na Vzkříšení. Bertin otevřel Písmo svaté a hle, — papír na něm byl čistý a bílý.

Slovo boží ustoupilo slovu lidskému.

Bertin byl rád. Mohl psáti. A psal svýma žilnatýma rukama o všem, co jej potěšovalo. Na každý arch napsal jednu básničku. Každou básničkou, zdálo se mu, že přibývá více světla do jeho vězení. Když měl básniček více, vyhodil je zamřížovaným oknem ven a ty se rozletěly jako motýlové-běláskové nebo jako ptáci zpěváci do celého kraje.

Jak se vznášely, tak zvolna i padaly. Jeden tu a druhý tam. Klekaly si k nohám unavených dělníků a modrookých vojáků. Sedaly si k nemocným dětem a osamělým lidem a každému nesly potěšení. Nebyly to veselé básně, byly to prostičké básničky, ale na konci každé stálo nějaké slavné slovo a všichni, jakmile je přečtli, hned přestali se mračiti nebo naříkati.

A knihař Bertin psal a psal, až celou knihu popsal. Tu si řekl:

Dnes odejdu ke své ženě a políbím ji na čelo a na ústa.

Když mu druhého dne ráno žalářník přinesl vodu a chléb, — už ho tam nebylo. Marně pátral po východu, kterým by byl unikl. Sestoupil na zem tak zázračně, jako pán Ježíš vystoupil na nebesa.

Toho dne zemřel onen básník, který nepsal od těch dob, co se zařekl, že psáti nebude. Zestárl velice onou divnou příhodou na slavnosti, že se mu ruce tolik třásly, že v nich ani pera nemohl udržet. Měl slavný pohřeb a jeho přátelé vzpomínali všech jeho minulých zásluh. Nad jeho kamenným hrobem byly proneseny pohřební řeči.

Všichni věřili, že umřel.

A proto také umřel.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist