John Wyndham

1 >

1

Když jsem byl docela malý, míval jsem někdy sen o městě - bylo to divné, protože to začalo ještě dříve, než jsem se dozvěděl, co to město vůbec je. Ale to město seskupené v oblouku na břehu velkého modrého zálivu mi přicházelo na mysl znovu a znovu. Viděl jsem ulice s řadami domů, mořskou hladinu, dokonce i čluny v přístavu. Přitom v bdělém stavu jsem ani moře, ani čluny nikdy neviděl...

A domy se nepodobaly ničemu z toho, co jsem znal. I doprava na ulicích byla zvláštní, v povozech nebyli zapřaženi koně a na obloze se někdy objevovaly zářivé předměty ve tvaru ryb, a určitě to nebyli ptáci.

Nejčastěji jsem tento podivuhodný svět vídal v denním světle, ale občas i v noci, kdy pobřeží bylo ozářeno světly, připomínajícími šňůry světlušek, některá světla jiskřila, jako by je vítr vynášel do vzduchu nebo snášel na vodní hladinu.

Byl to nádherný a fascinující pohled a jednou, když jsem byl ještě docela malý a neměl dost rozumu, jsem se zeptal své nejstarší sestry Mary, kde to kouzelné město je.

Zavrtěla hlavou a řekla, že žádné takové místo teď už neexistuje. Ale třeba to jsou vzpomínky na dávno minulé doby. Sny jsou podivná věc a není pro ně vysvětlení, a tak jsem možná zahlédl kousíček z toho světa, který kdysi existoval - nádherného světa, v němž žili dávní lidé, dokud ještě Bůh neseslal na zemi Utrpení.

Ale pak mě velmi vážně varovala, abych se o tom nikomu nezmiňoval; ostatní lidé, pokud je jí známo, nemají takové představy ani ve snech, ani za dne, a tak je nejlepší o tom pomlčet.

Byla to dobrá rada a já jsem naštěstí měl dost rozumu, abych ji uposlechl. Lidé v našem kraji vždy velmi rychle zpozorovali cokoli podivného nebo odlišného, dokonce i na mé leváctví se dívali s nedůvěrou. A tak jsem se v té době i několik let později o svém snu nikomu nezmiňoval - vlastně jsem na to skoro zapomněl, protože jak jsem vyrůstal, sen přicházel stále řidčeji a později jen výjimečně.

Ale na Maryinu radu jsem nezapomněl. Nebýt jí, snad bych se byl někomu zmínil o zvláštním způsobu, kterým jsem se dorozumíval se sestřenicí Rosalindou, a určitě bychom se byli oba dostali do velkých nesnází - kdyby mi někdo náhodou uvěřil. Myslím, že ani ona, ani já jsme tomu v té době nepřikládali žádnou váhu: prostě jsme měli v krvi opatrnost. Určitě jsem nebyl v ničem odlišný. Byl jsem normální kluk, vyrůstal jsem docela normálně, svět kolem sebe jsem bral takový, jaký byl. Něco se se mnou stalo, teprve když jsem potkal Sophii. Ani pak to nebyla bezprostřední změna. Když teď pohlédnu zpátky, uvědomuji si, že tehdy ve mně poprvé začaly klíčit pochybnosti.

Toho dne jsem jako obvykle šel ven sám. Bylo mi asi deset let. Sestra Sarah, druhá nejmladší z rodiny, byla o pět let starší. Byl to dost velký rozdíl, a tak jsem si většinou hrával sám. Často jsem chodíval cestou směrem na jih, minul několik polí, až jsem se dostal k vysokému náspu, po kterém se dalo jít pořád dál.

Násep pro mě tehdy nebyl žádnou hádankou: byl příliš velký, než aby ho mohli postavit lidé, ani mi nenapadlo ho spojovat s podivuhodnými činy dávných lidí, o nichž jsem občas slýchal. Byl to prostě násep, širokým obloukem se přibližoval a pak přímo, jako když střelí, směřoval k vzdáleným horám; tvořil část našeho světa a nebyl o nic podivnější než řeka, obloha nebo samotné hory.

Procházel jsem se často po vrcholku náspu, ale zřídkakdy jsem slézal na jeho druhou stranu. Z neznámého důvodu mi byla země za ním cizí - ne nepřátelská, prostě jen cizí. Ale objevil jsem tam místo, kde stékající déšť vyryl v písku koryto. Když jsem si sedl na vršek a odstrčil se, svištěl jsem dolů, letěl kousek vzduchem a přistál na hromadě měkkého písku.

Znal jsem to místo už dost dlouho a vždycky jsem tam byl sám. Až jednou, zrovna když jsem se sbíral ze země po třetím sjezdu a chystal se ke čtvrtému, uslyšel jsem znenadání nějaký hlas: "Ahoj!"

Rozhlížel jsem se, ale nepoznával jsem, odkud hlas přichází. Pak jsem zahlédl, jak se zachvělo pár větviček v blízkém křoví. Keře se rozhrnuly a vyhlédla tvář. Byla to drobná, opálená tvářička, ověnčená tmavými kudrnami. Měla dost vážný výraz, ale oči jí zářily. Chvíli jsme na sebe hleděli, a pak jsem i já řekl: "Ahoj."

Chvíli váhala, ale pak rozhrnula křoví. Uviděl jsem děvčátko trochu menší než já a asi o něco mladší. Měla na sobě červenohnědé pracovní kalhoty a žlutou košili. Vpředu měly kalhoty lacl, na kterém byl našitý kříž z tmavohnědé látky. Vlasy jí po stranách svazovaly žluté stužky. Stála několik vteřin tiše, jakoby v nejistotě, jestli to není v křoví bezpečnější, a pak zvítězila zvědavost a dívka vyšla ven.

Hleděl jsem na ni překvapeně, protože jsem ji neznal. Čas od času se u nás sešly děti z širokého dalekého okolí, a tak se mi zdálo divné, že jsem ji nikdy předtím nepotkal.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.

"Sophie," řekla. "A ty?"

"David," odpověděl jsem. "Kde bydlíš?"

"Tamhle," mávla rukou neurčitě někam k neznámé zemi za náspem.

Odvrátila oči k písčité stružce, ve které jsem před chvílí jezdil.

"Je to švanda?" zeptala se toužebně.

Váhal jsem, zda ji mám přibrat do hry, a pak jsem řekl: "Je. Pojď si to zkusit."

Zaváhala. Vteřinu či dvě si mě prohlížela, pak se nenadále rozhodla. Vyškrábala se na vrcholek náspu přede mnou.

Fičela dolů stružkou a vlasy i stužky jí vlály. Když jsem přistál za ní, ztratila už svůj vážný pohled a oči jí zářily vzrušením.

"Ještě jednou," řekla a škrábala se po svahu vzhůru.

Stalo se to při třetím sjezdu. Odstrčila se stejně jako při předešlých jízdách. Sledoval jsem, jak sviští dolů a končí ve víru písku. Nějak se jí podařilo přistát pár stop vlevo od obvyklého místa. Čekal jsem, až se zvedne - než vystartuji sám. Nezvedala se.

"Dělej," pobídl jsem ji netrpělivě. Pokoušela se zvednout, a pak zavolala: "Nemůžu, bolí to."

Riskoval jsem sešup a přistál vedle ní.

"Co je?" zeptal jsem se. Svraštila tvář. V očích měla slzy. "Nemůžu vyndat nohu," řekla.

Levá noha se zaryla do jemného písku. Odhrabal jsem ho rukama. Její bota vězela mezi dvěma vyčnívajícími kameny. Zkoušel jsem s ní pohnout, ale nešlo to.

"Nemůžeš ji nějak vykroutit?" navrhl jsem. Zaťala zuby a pokusila se o to.

"Nejde to."

"Pomůžu ti," nabídl jsem se.

"Ne, ne, bolí to," protestovala.

Nevěděl jsem, co dělat. Bylo jasné, že ji každý pohyb bolí. Uvažoval jsem. "Musíme přeříznout tkaničky, abys mohla botu zout. Rozvázat to nejde," rozhodl jsem.

"Ne, ne, to ne," řekla zděšeně, "to nesmíme."

Její zděšení mě mátlo. Kdyby vytáhla nohu z boty, mohli bychom ji vyrazit kamenem, ale takhle se nedalo nic dělat. Položila se do písku, koleno uvězněné nohy trčelo do výšky.

"Moc to bolí," řekla. Nedokázala už zadržet slzy. Začaly jí stékat po tváři. Ale ani teď se nerozplakala úplně, jen slabě kňourala.

"Stejně budeš muset tu botu zout," řekl jsem jí. "Ne," protestovala znovu. "Ne, to nesmím. Nikdy. Nesmím."

Rozpačitě jsem si vedle ní sedl. Sevřela mi ruku a rozplakala se. Pochopil jsem, že ji to bolí čím dál víc. Poprvé v životě jsem se octl v situaci, kdy jsem musel rozhodnout. A já rozhodl.

"Nedá se nic dělat. Musíš se vyzout," řekl jsem. "Jinak tady taky můžeš třeba umřít."

Chvíli to trvalo, než se podrobila. S obavami se dívala, jak rozřezávám tkaničku. Potom řekla: "Jdi pryč! Nesmíš se dívat."

Chvíli jsem váhal, ale v dětství je člověk zvyklý podřizovat se spoustě nepochopitelných, ale důležitých konvencí, a tak jsem poodešel a otočil se zády. Slyšel jsem, jak rychle oddechuje. Pak se zas rozplakala. Obrátil jsem se.

"Nedokážu to," řekla s vyděšenýma, uslzenýma očima. Klekl jsem si k ní, abych prozkoumal situaci. "Nesmíš to nikomu prozradit, nikomu," řekla. "Nikdy, slib mi to."

Slíbil jsem.

Byla velice statečná. Zase jen tak slabě kňourala.

Když se mi konečně podařilo vysvobodit nohu, vypadala podivně. Byla totiž celá zkroucená a oteklá - tehdy jsem si ani nevšiml, že má víc než obvyklý počet prstů ...

Podařilo se mi vyprostit střevíc z rozsedliny, ale když jsem jí ho podal, nedal se na oteklou nohu obout. Nemohla na ni ani došlápnout. Chtěl jsem ji nést na zádech, ale byla těžší, než jsem čekal, a bylo mi jasné, že takhle se daleko nedostaneme.

"Přivedu nějakou pomoc," řekl jsem.

"Ne, polezu po zemi," řekla.

Šel jsem vedle ní, nesl jí střevíc a cítil se zbytečný. Doplazila se dost daleko, ale nakonec toho musela nechat. Nohavice se jí na kolenou rozedraly a začala krvácet. Doposud jsem nepoznal nikoho, ani kluka ani holku, kdo by tolik vydržel, skoro mě to děsilo. Pomohl jsem jí postavit se na zdravou nohu a podpíral ji, aby mi mohla ukázat, kde bydlí: proužek kouře, který označoval její domov. Když jsem se ohlédl, byla už zase na všech čtyřech a mizela v křoví.

Dům jsem našel snadno a trochu s obavami jsem zaklepal. Dveře otevřela vysoká žena. Měla jemnou, hezkou tvář a velké, jasné oči. Šaty měla rudohnědé a trochu kratší, než jaké nosily ženy u nás doma, ale měla na nich obvyklý kříž, od krku k lemu a přes prsa. Jeho zelená barva ladila s šátkem na hlavě.

"Vy jste Sophiina matka?" zeptal jsem se.

Zkoumavě si mě prohlédla a zamračila se. Potom řekla příkře, s neklidem v hlase:

"Stalo se něco?"

Řekl jsem jí všechno.

"Ach," vykřikla, "její noha!"

Znovu si mě zkoumavě prohlédla, opřela o stěnu koště, které držela v ruce a bryskně se zeptala:

"Kde je?"

Vedl jsem ji cestou, po které jsem přišel. Při zvuku jejího hlasu vylezla Sophie z křoví.

Matka se podívala na znetvořenou, oteklou nohu a krvácející kolena.

"Ach, ty můj miláčku ubohý!" řekla, sevřela ji do náručí a líbala. Pak dodala: "Viděl to?"

"Ano," řekla Sophie. "Je mi to moc líto, maminko. Zkoušela jsem to sama, ale nedokázala jsem to a tolik to bolelo."

Matka pomalu přikývla. Povzdechla si. "No, už se nedá nic dělat. Vylez si nahoru."

Sophie se jí vyšplhala na záda a společně jsme se vraceli do domu.

Přikázání a nařízení, kterým se člověk naučí v dětství, se dají mechanicky zapamatovat, ale nemají valný význam, dokud před sebou nemáte nějaký názorný příklad - a i pak ještě musíte rozpoznat, že to příklad je.

Tak i já jsem trpělivě seděl a sledoval, jak matka poraněnou nohu omývá, přikládá chladivý obklad a zavazuje, a nerozpoznal jsem žádnou spojitost s tvrzením, které jsem ve svém životě slýchal skoro každou neděli.

"A Bůh stvořil člověka, aby byl Jeho obrazem. A Bůh určil, že člověk má mít jedno tělo, jednu hlavu, dvě paže a dvě nohy, že každá paže má být skloubena na dvou místech a má končit rukou: že každá ruka má mít čtyři prsty a jeden palec: že každý prst bude mít rovný nehet..."

A tak dále až po slova:

"Pak Bůh stvořil také ženu a rovněž ji učinil k svému obrazu, pouze s některými rozdíly podle jejích přirozených vlastností: její hlas bude vyšší než mužův, neporostou jí vousy: bude mít dva prsy..."

A tak dále.

Znal jsem to celé, slovo od slova - a přesto ve mně pohled na Sophiiných šest prstů žádnou vzpomínku nevyvolal. Viděl jsem její nohu spočívající na matčině klíně. Všiml jsem si, jak se na ni matka na chvilku tiše zahleděla, pozvedla ji, sklonila se, aby ji jemně políbila, a pak vzhlédla se slzami v očích. Cítil jsem lítost nad.jejím zármutkem i nad Sophií a její poraněnou nohou - ale to bylo všechno.

Když bandážování skončilo, rozhlížel jsem se zvědavě po pokoji. Byl to o hodně menší dům, než jsme měli my, ale víc se mi líbil. Připadal mi přátelský. A i když Sophiina matka byla neklidná a ustaraná, nevzbuzovala ve mně pocit nevítaného vetřelce ve spořádané rodině, jaký jsem často míval u nás doma. A tahle místnost se mi také zdála o to hezčí, že tu na stěnách nevisely žádné průpovídky, na které by lidé s rozhořčením poukazovali. Místo toho jsem viděl několik kreseb koní a moc se mi líbily.

Za chvilku doskákala Sophie k židli u stolu, byla už upravená a z obličeje zmizely stopy po slzách. Až na nohu už byla docela v pořádku a s důstojnou pohostinností se vyptávala, zda jím rád vejce.

Potom mi paní Wenderová řekla, abych tam na ni počkal, než odnese Sophii nahoru. Vrátila se za několik minut a posadila se ke mně. Sevřela mi ruku do dlaní a chvíli mi vážně hleděla do očí. Vnímal jsem intenzívně její neklid, ale zpočátku mi nebylo zcela jasné, z čeho pramení. Překvapilo mě to, protože předtím nic nenaznačovalo, že má tuto schopnost. Vyslal jsem k ní své myšlenky, pokoušel se ji uklidnit a dokázat jí, že ze mě nemusí mít strach, ale nepronikl jsem k ní. Dál mě pozorovala a oči jí zářily skoro jako Sophii, když se pokoušela neplakat. Hleděla na mě upřeně, ale její myšlenky byly beztvaré a plné úzkosti. Pokusil jsem se znovu, ale ani teď jsem k ní nepronikl. Potom zvolna přikývla a řekla nahlas: "Jsi hodný chlapec, Davide. Byl jsi k Sophii velmi laskavý. Chci ti za to poděkovat."

Cítil jsem se trapně a zahleděl se na své boty. Nevzpomínal jsem si, že by mě kdy nazvali hodným chlapcem, nevěděl jsem, co na to říci.

"Ty máš Sophii rád, viď?" pokračovala a stále mě pozorovala.

"Ano," odpověděl jsem. A pak jsem dodal: "Myslím, že je hrozně statečná. Určitě to moc bolelo."

"Jsi ochotný zachovat kvůli ní tajemství - důležité tajemství?" zeptala se.

"Ano - samozřejmě," souhlasil jsem, ale byl jsem v rozpacích, protože jsem neměl představu, o jaké tajemství se jedná.

"Viděl - viděl jsi její nohu?" ptala se a hleděla mi upřeně do tváře. "Její - prsty?"

Přikývl jsem.

"Ano," řekl jsem znovu.

"Víš, to je to tajemství, Davide. Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Ty jsi kromě jejího otce a mě jediný člověk, který to ví. O tom nesmí vědět nikdo jiný. Vůbec nikdo - nikdy."

"Ne, nesmí," přikývl jsem vážně.

Zmlkla - vlastně se odmlčel jen její hlas, ale myšlenky jí běžely dál, jako by v ní zoufale, nešťastně doznívalo "nikdo" a "nikdy". Pak se cosi změnilo a objevilo se v ní napětí a prudkost a strach. Odpovídat jí myšlenkami nebylo nic platné, a tak jsem se neobratně pokoušel zdůraznit své odhodlání slovy.

"Nikdy se to nikdo nedozví," ujišťoval jsem ji vážně.

"Je to moc, moc důležité," naléhala. "Ani ti to neumím vysvětlit."

Ale ve skutečnosti mi nemusela nic vysvětlovat. Pocit naléhavosti a důležitosti byl jasně srozumitelný z jejích myšlenek. Slova zdaleka neměla tu sílu.

Řekla: "Kdyby to kdokoliv zjistil - byli by - byli by k ní strašně zlí. Musíme se postarat, aby se to nikdy nestalo."

Jako by z jejího neklidu vyrůstalo něco pevného, podobného ocelovému lanu.

"Protože má šest prstů?" zeptal jsem se.

"Ano, to právě nesmí vědět nikdo kromě nás. Musí to zůstat tajemstvím mezi námi," opakovala naléhavě. "Slibuješ, Davide?"

"Slibuju. Jestli chcete, můžu to odpřisáhnout," nabídl jsem jí.

"Slib stačí," řekla.

Byl to tak závažný slib, že jsem byl ochotný uchovat tajemství přede všemi, dokonce i před sestřenicí Rosalindou. Ale v duchu jsem se divil, proč je to pro paní Wenderovou tak důležité. Proč by měl jeden mrňavý prst působit tolik strachu a úzkosti? Jenže dospělí dělali často povyk neúměrný příčinám. A tak jsem se držel toho hlavního - potřeby zachovat tajemství.

Sophiina matka na mě dál hleděla smutnýma a nevidoucíma očima, až mi to začalo být nepříjemné. Všimla si toho a usmála se. Byl to velice laskavý úsměv.

"Tak dobrá," řekla. "Uchováme to v tajnosti a už o tom nebudeme mluvit, platí?"

"Platí," souhlasil jsem.

Na stezce vedoucí dolů ode dveří jsem se ještě otočil.

"Smím zas za Sophií brzy přijít?" zeptal jsem se. Zaváhala a po chvilce zvažování řekla: "Dobrá, přijď, ale jen když si budeš jistý, že o tom nikdo neví," souhlasila.

Až když jsem se vrátil k náspu a vydal se po jeho vrcholku na cestu k domovu, spojila se mi monotónní nedělní přikázání s tvrdou skutečností. Došlo k tomu náhle, jako bych slyšel cvaknutí západky v zámku. Měl jsem plnou hlavu Definice člověka: "...a každá noha bude mít dva klouby a jedno chodidlo a každé chodidlo bude mít pět prstů a každý prst bude končit rovným nehtem..." a tak dál až nakonec: "A každý tvor, který se navenek zdá lidským, ale není takto utvořen, není člověkem. Není ani mužem, ani ženou. Je rouháním proti pravé podobě Boží a je zavrženíhodným před tváří Páně."

Zcela nečekaně jsem byl vyveden z rovnováhy, stál jsem před záhadou. Stále mi vtloukali do hlavy, že rouhání je něco strašného. Ale na Sophii nic strašného nebylo. Bylo to obyčejné děvče - i když daleko rozumnější a statečnější než většina jiných. Ale podle Definice...

Někde je určitě chyba. Mít jeden prstík navíc - vlastně dva prstíky, protože na druhé noze má určitě také takový - to ji přece nemůže činit "zavrženíhodnou před tváří Páně..."?

Na světě je to podivně zařízeno...

1 >

KUKLY

1