<<< Literární doupě
Literární doupě

John Wyndham

PAVUČINA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Pavučina - Veresajev Vikentij V.
 
 
cena původní: 179 Kč
cena: 159 Kč
Pavučina - Veresajev Vikentij V.
The Day of Triffids - Wyndham John
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 230 Kč
The Day of Triffids - Wyndham John
Den trifidů - Wyndham John
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 130 Kč
Den trifidů - Wyndham John

 

   1   

 

 

1.

Otázka, na kterou je podle mého nejtěžší odpovědět a která se pokaždé dříve nebo později vynoří, jakmile přijde řeč na onu věc, zní přibližně takto:

"Jak jste se proboha mohl vy zaplést do tak šíleného podniku?"

Ani se kvůli ní nezlobím - částečně je to myslím díky skryté narážce, že mě normálně lidé považují za celkem rozumného muže, ale je téměř vyloučené, abych na ni s přiměřenou logikou odpověděl.

Nejpřesnější vysvětlení, jakého jsem schopen, by mohlo znít, že jsem tehdy byl tak trochu vykolejený. Nejspíš jsem prožíval opožděný šok: nepostřehnutelné pominutí smyslů, mnou samým nezaregistrované, ale na druhé straně dostatečné hluboké, aby otřáslo mým kritickým rozumem a zatemnilo mé vnímání i úsudek.

Myslím, že tak to bylo.

Necelý rok předtím, než jsem poznal muže jménem Tirrie, a "zapletl se do tohoto podniku", se mi přihodila ošklivá nehoda.

Jeli jsme - tedy přesněji řečeno moje dcera Mary řídila, já seděl vedle ní a má žena vzadu - po silnici A 272 a byli jsme kousek od Etchingamu. Řekl bych, že jsme nejeli rychleji než pětatřicet mil za hodinu, když vtom se kolem nás mihlo nejméně padesátkou nákladní auto. Pamatuji se ještě, že když se jeho zadní kola dostala na naši úroveň, dostalo smyk a jeho obrovitý náklad se na nás začal sesouvat...

Probral jsem se v posteli, o týden později. Lékaři počkali ještě čtrnáct dní, než mi sdělili, že má žena s dcerou nehodu nepřežily.

Strávil jsem v nemocnici dva měsíce. Když jsem ji opouštěl, měl jsem pocit, že jsem vyléčený, a zároveň jsem si připadal zmatený, vykolejený, pronásledoval mě pocit neskutečnosti a naprosté bezúčelnosti. Odešel jsem ze zaměstnání. Dnes už vím, že právě to jsem neměl dělat - práce by mi pomohla najít ztracenou rovnováhu, jenže tehdy mi připadala zbytečná, a vyžadoval[a ode mě větší úsilí, než jakého jsem byl schopen. Proto jsem se přestal snažit a oddal se rekonvalescenci v domě své sestry u Tonbridge, kde jsem jen bezcílně přecházel sem a tam a téměř na nic nemyslel.

Nikdy jsem nezažil podobnou absenci účelnosti. Předpokládám, že obecně vede k vytvoření vzduchoprázdna, které musí být dříve nebo později zaplněno - a co čímkoliv, jakmile záporný tlak dosáhne kritického bodu.

Jedině tak dokážu vysvětlit, kde se ve mně vzalo ono nekritické nadšení, které zatemnilo můj zdravý rozum, stejně jako nekritický idealismus, který opomíjel praktické obtíže, a já viděl jen zaručený způsob, jak konečně naplnit smysl svého života. Přesně takovýto pocit jsem zažíval, když jsem uslyšel poprvé o projektu lorda Foxfielda.

Běda deziluzím. Brání mi vylíčit, jak na mě jeho vize tehdy zapůsobila. Byla utkaná ze stejné látky, z jaké bývají sny. Jenže mezitím se ztratila pod mlhavým oparem cynismu. Vidím sám sebe jako někoho cizího, jen napůl bdělého... a přesto někdy mívám pocit, že v projektu dřímala jiskra myšlenky, ideál, z něhož mohl vzniknout oheň, kdyby nad námi osud držel svou dobrotivou ruku.

Původní myšlenka, přesněji řečeno její jádro, jež dalo základ Foxfieldovu Projektu, se pravděpodobné zrodila spontánně a současně v mysli lordově i v mysli Waltera Tirrieho. První z nich se veřejně prohlašoval za jejího otce a druhý si podobný nárok činil v soukromí. Možná se to odehrálo tak, že během jejich společného rozhovoru přeskočila jiskra, přenesla se na ně oba a poté ji pak pilně rozdmýchávali ve své obrazotvornosti.

Walter byl povoláním architekt, ale spíš byl znám jako horlivý dopisovatel a vytrvalý reformátor světa, který přispíval do rubrik několika týdeníků. Díky tomu se stal poměrně známou osobností a zúčastňoval se debat na četná témata. Možná bylo i něco pravdy na jeho tvrzení, že onu myšlenku lordu Foxfieldovi vnukl právě on, protože pokud by si někdo dal tu práci a prošel jeho sloupky z několika posledních let, našel by v nich hrubé obrysy plánu, stejně jako přesvědčení, že jedině Tirrie je oním mužem, který jej z boží milosti uskuteční. Přesto se zdá, že nehmotné fragmenty jeho myšlenky začaly nabývat reálných tvarů až po setkání s Jeho Lordstvem.

Bylo to způsobeno především tím, že lord Foxfield mohl nabídnout víc než jen pouhou formu; mohl jí vtisknout výraz, podpořit ji penězi, postavit se za ni celou svou vahou a tahat za nitky všude tam, kde to bylo třeba.

A co ho k tomu vedlo?

Ze všeho nejdříve zapomeňte na všechny tajné záměry a pochybné cíle, jež mu připisovali pisálci z novin. Jeho motiv byl zcela prostý a přímý: snažil se vystavět si pomník.

Podobná touha není mezi bohatými postaršími muži zase tak neobvyklá. Najde se mezi nimi dost takových, kteří se jednoho dne triumfálně podívají na všechny ty trojice nul na svém kontě, aby jimi vzápětí projelo vědomí neschopnosti vzít si je s sebou, načež se jich zmocní touha přeměnit ony prázdné číslice v hmatatelnou a obvykle plastickou památku na své úspěchy.

Tentýž pocit muži prožívají už celá staletí, ale v poslední době je stále obtížnější jej realizovat - přesněji řečeno dodat mu žádoucí punc dobrodiní -, než jak tomu bylo za časů starých mecenášů. Dokonce i stát ve své nynější rozpínavosti má tendenci hrát si na dobrodince. Vzdělání díky tomu přestalo být vhodným polem působnosti; je volně přístupné na všech úrovních a pro všechny. Dřívější chudáci - dnešní občané s nízkým příjmem - bydlí na obecní náklady. Hřiště jsou financována z peněz daňových poplatníků. Veřejné knihovny, včetně pojízdných, jsou subvencovány okresními úřady. Dělník - dnes nazývaný pracovník - dává přednost přesčasům a televizi před kluby a spolky.

Pravda, pořád se ještě dá založit jedna či dvě koleje na nějaké univerzitě, ale ne každý dárce si takhle představuje naplnění své touhy po dobročinnosti - vždycky se totiž stejně najde někdo, kdo kolej zaplatí; dále je potřeba počítat se státním paternalismem, který může ohrozit jakýkoli záměr či dohodu. Ministerské rozhodnutí dokáže za jedinou noc proměnit místo, kde se měla pěstovat učenost, v odrazový můstek pro konkrétního kariéristu. Je nutno si přiznat, že pole pro opravdu cenné charitativní činy se tak žalostě zúžilo, že lord Foxfield strávil dobré dva roky marným pátráním po dobročinném projektu, který by si nevymyslelo žádné ministerstvo, městská rada, sdružení, instituce či společnost.

Pro jeho tajemníka to bylo období velkého vypětí. Začalo se povídat, jak tomu obvykle bývá v podobných situacích, že do Jeho Lordstva stačí jen trochu ťuknout, aby souhlasilo, ale že se na to musí chytře. Žadatel potřeboval vysoce hodnověrný návrh nebo posvěcení velmi vlivné společnosti, aby překonal překážky a stanul před lordem, toho však zaujalo jen nepatrné množství předložených nápadů.

"Musím konstatovat," prohlásil prý, "že v dnešní době existuje udivující množství dobré vůle - a že její většina je naivní. Lidé mají pozoruhodně silnou vazbu ke svým předkům - víc než devadesát pět procent předkládaných návrhů si klade za cíl uchovat minulost pro ni samotnou, což je považováno, ipso facto, za dobrou věc, neboli lidský smysl pro povinnost vůči potomkům se omezuje výhradně na zachování minulosti.

Všiml jsem si rovněž jisté pomatenosti ve vztahu ke zvířatům. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby mi zítra někdo předložil humánní a dobře míněný návrh, jak zachovat u cest staré žlaby na vodu pro koně."

Někomu by se mohlo zdát, že vážnou překážkou při hledání projektu byla jeho vlastní marnivost. Neboť lord Foxfield byl individualista. Úspěšně kráčel vlastní cestou při zkoumání osobní schopnosti nezávislého úsudku, což mu znemožňovalo připojit se k nějaké obvyklé dobročinné organizaci či dokonce s ní splynout. Byl známý občasnými výroky, že pokud by se některých sociálních výdobytků dosáhlo anonymně, nebo byly dokonce zavedeny díky společným sponzorům, postrádaly by charakter a váhu příkladu, jenž jim dodávala jména jako Carnegie, Peabody, Ford, Nuffield, Nobel, Gulbenkian a jiní. Je zcela zřejmé, že pobídky podobného kalibru nutily lorda hledat prostředek, kterým by vyjádřil - a navíc zviditelnil - svou touhu prokázat lidstvu dobrodiní, a to tím, že uklidí nějaký zanedbaný kout tohoto bezmocného světa.

O jeho seznámení s Walterem Tirriem neexistuje žádný záznam. Patrně ho jednoduše vyhledal. Walter žil téměř neustále ve stavu krevní msty vedené inkoustem proti ostatním korespondentům z důvodu té či oné sociální nespravedlivosti, a je dost pravděpodobné, že některá z jeho výměn názorů neušla pozornosti Jeho Lordstva a měla za následek jejich schůzku. V každém případě je jisté, že Walter nebyl mezi těmi, kdo sál ve frontě s hotovým plánem, na který by potřeboval už jen peníze. Spíše to bylo tak, jak už jsem řekl, že se daný záměr zrodil z jejich konverzace a ze vzájemného atakování jejich myslí vykrystalizoval až do podoby Projektu.

A jakmile se dospělo do tohoto stadia, všechny ostatní návrhy a organizace ztratily šanci dosáhnout na Foxfieldovo bohatství. Jeho Lordstvo se přestalo zajímat o nabídky, jak utápět peníze v kanálech jiných lidí; vymyslelo si, či objevilo, svou vlastní propust.

Záměr byl přes svou ambicióznost ve své podstatě jednoduchý a nebyl ani nový. Rozdíl spočíval v úmyslu a schopnosti dostat ho ze sféry věčného snění a prakticky ho realizovat.

Cílem projektu bylo založit svobodnou a politicky nezávislou komunitu nadanou možnostmi a prostředky pro vytvoření nového způsobu života.

"Ideální začátek si představuji jako čistou břidlicovou tabulku, na níž budou napsaná pouze dvě slova - Vědění a Rozum," prohlásil lord F. "Než k němu ale dospějeme, čeká nás ještě dlouhá cesta. V prvé řadě je třeba zajistit místo, kde bude dovoleno pochybovat o principech, předsudcích, tradicích, loajalitě a všech dalších postojích vštípených nám dříve, než jsme sami začali myslet, díky čemuž žijeme ve světě, který je takový, jaký je, místo abychom se stali občany světa v jeho možné podobě. Účelem našeho snažení bude zbavit se řetězu, jejž vlečeme za sebou a který nás po generace poutá dohromady s prvobytným člověkem. Jinak se nikdy nezbavíme tíhy zděděných archaických tradic.

Většina konfliktů na světě je odrazem sporu v našich myslích; pokoušíme se postoupit kupředu, přičemž nás věčně brzdí falešná dogmata, pověry, zastaralé zvyky a špatně pochopené ambice. Ty brzdy máme v sobě, nedokážeme se od nich osvobodit, můžeme je však uvolnit pro jiné. Jestliže vytvoříme správné podmínky, co nejméně zasažené naším světem, lze doufat, že po jedné, možná dvou či více generacích nás přestanou svazovat."

Lord pokračoval ve svých úvahách o rostoucí a vyvíjející se společnosti, kterou talentovaní lidé všech ras začnou chápat jako útočiště, v němž člověk bude moci myslet a pracovat, aniž by se vystavoval finančnímu, národnostnímu či jinému tlaku. Na jejím základě vznikne nová kultura, kultura zrozená ze znalosti přítomnosti, nezatížená temnými zákoutími ukrývajícími drápovité přízraky iracionální minulosti, jež člověku vymývají mozek. Ve svěžím vzduchu nové země se intelekt bude moci plně rozvinout

Z malého sídla vyroste velké město a v patřičnou dobu i osvícený stát. Muži a ženy, kteří si uvědomí, že je doba se odpoutat od zastaralého myšlení dříve, než bude příliš pozdě, se obrátí s nadějí k novému státu. Jedině k němu, s jeho možnostmi myslet a pracovat, se přimknou budoucí Einsteinové, Newtonové, Curiové, Flemingové, Rutherfordové, Oppenheimerové. Jednoho dne se tento stát promění v intelektuální líheň světa...

A do jeho základu bude vyryto jméno Fredericka, prvního barona z Foxfieldu...

 

V počátečních etapách však lord Foxfield z různých důvodů své jméno s Projektem nespojoval. Nechával za sebe mluvit Waltera Tirrieho. Právě od něj jsem se poprvé doslechl o plánu.

Naše setkání zprostředkovali z čisté laskavosti někteří z mých přátel. Věděli, že nemám nic na práci a že se o nic nezajímám, nepochybně je pobídla i má sestra, kterou rovněž znepokojoval můj stav, a tak mě pozvali na večeři, abych se s ním mohl seznámit.

V té době se Walter už hodné věnoval přípravám Projektu. K jeho ne zrovna lehkým úkolům patřilo i najímání vhodných účastníků, přesněji řečeno kohokoliv, kdo projevil zájem. Walterovy příspěvky s nástinem plánu, otištěné v jeho obvyklých časopiseckých rubrikách a vybízející potenciální zájemce, aby ho písemně kontaktovali, nevedly k příliš uspokojivým výsledkům. Ohlédnu-li se dnes zpět, ani mě co příliš nepřekvapuje. Jeho návrh vypadal nerealisticky, a kdybych se o něm dověděl normálním způsobem, určitě bych ho zavrhl jako dobrodružství, které musí zkrachovat.

Něco jiného je, když ale slyšíte někoho, kdo mluví o celém podniku s důvěrou a s klidnou jistotou patřičné podpory. Prožíval jsem tehdy, jak už jsem vysvětlil, období zvýšené citlivosti, a tak jsem záhy zjistil, že se jeho nadšení přeneslo i na mě.

Během večera se mé zanícení dál prohlubovalo. Někdy nad ránem jsem vizi osvíceného státu začal považovat za realitu. Bohužel si teď už nedokážu vybavit žádné konkrétní detaily. Ze všeho mi zbyl jen dojem pokoje osvětleného zlatavou září a naplněného duchem dobré vůle, naděje a soudružství. (Vím, že můj popis vypadá jako sovětský plakát malující budoucnost Nové společnosti, ale z toho, co vím, soudím, že Rusové mohou zažívat stejné pocity jako já tehdy.) Uvědomoval jsem si, že se mi dostalo zjevení - jako kdybych klopýtal temným světem a najednou před sebou uviděl jasně ozářenou cestu. Najednou jsem nechápal, jak jsem mohl až dosud být tak slepý - a všichni kolem mě. Řešení bylo přece tak jednoduché, tak zřejmé. Stačilo opustit, a to okamžitě, všechna svazující pouta zvyklostí, konvencí - a v čistém, novém místě přispět k položení základů čistého, nového světa. Dokáže si někdo z vás vymyslet lepší poslání?

Druhý den jsem zavolal Walterovi a domluvil si s ním další schůzku. Od toho okamžiku jsem začal patřit k Projektu.

Brzy jsem v něm zaujal privilegované postavení. Walter mi prozradil, že za vším stojí lord Foxfield, a seznámil mě s ním.

Neučinil na mě nijak impozantní dojem - ne, to je vyjádřeno příliš příkře. Měl svou podobu vypočítanou na efekt: vystupoval sebejistě, nepatrně pompézně, ba i trochu cholericky, to ale byla jeho tvář pro společnost; oblékal si ji spolu se společenským oblekem. Ovšem mimo veřejnost se neostýchal projevit svou podivínskou naivitu, možná si ani neuvědomoval, že ji dává najevo. Nikdy jsem si nezvykl na tyhle zvraty v jeho vystupování.

Když jsme se pozdravili, měl na sobě právě převlek vedoucího pracovníka. V pohledu, který mi věnoval, jako bych zahlédl odlesk ostrosti a odhadování - nevím ale dodnes, jestli se mi to jen nezdálo. Během rozhovoru o Projektu svou věcnost ale odložil, vystřídalo ji ryzí nadšení.

"Jakmile vás Walter seznámí s naším plánem, pane Delgrangi," řekl lord, "bude vám jasné, že máme v úmyslu začít od průkopnické skupiny, k níž se později připojí další. Považuji za mimořádně důležité, aby první účastníci projektu vykročili správným směrem a vytvořili si správné myšlenkové návyky. Osvojení si špatných zvyků, přístupů a názorů na samém počátku cesty, stejně jako jejich následné nezbytné vymycování, abychom vytvořili společnost, jakou máme na mysli, by jedině prohloubilo naše potíže.

Vraťme se ale k vám, pane Delgrangi. Dal jsem si tu práci, abych se o vás něco dověděl. Nyní jsem zhruba obeznámen s názory, jaké zastáváte. Vím, že se těšíte jisté autoritě jako odborník na historii společnosti, přečetl jsem si rovněž se zájmem dvě vaše práce. Přesvědčily mě o tom, že jste inteligentní pozorovatel společenských tendencí, a proto jsem dospěl k závěru, s nímž bude Walter nepochybně souhlasit, že vaše zkušenost nám může být nesmírně užitečná, zvláště v přípravném stadiu, při hledání optimálních forem našich institucí, stejně jako při směrování komunity k těmto formám - a při vymycování méně vhodných projevů, které by mohly mít tendenci se prosadit."

Dál přidával stehy ke svému vyšívanému obrazu a já jsem si na konci večera poněkud zmámeně uvědomil, že mi byl svěřen úkol vypracovat a předložit lordovi k odsouhlasení hrubý nástin ústavy osvíceného státu - a zároveň mi bylo nabídnuto, abych se zúčastnil její aplikace v praxi. Vypracování konceptu mi zabralo několik měsíců.

Na tomhle místě se příliš nehodí detailně popisovat proces sestavování průkopnické skupiny. Navíc toho o postupu dané práce mnoho nevím, protože jsem jí nebyl pověřen. Jen si matně vybavuji, že Waltera zklamala reakce, s jakou se setkala jeho výzva potenciálním zájemcům, a že měl pocit, že očekává příliš mnoho. Zdálo se, že ho zaskočilo poznání, že intelektuálové jsou jen výjimečně zároveň i dobrými praktiky. A když už se vzdal myšlenky nalézt jedince s oběma vlastnostmi, vyvedla ho z míry skutečnost, že ani jeden z těchto dvou typů se k němu nehrne s ochotou, v jakou doufal.

Snažil jsem se ze všech sil, abych vzbudil zájem u některých svých přátel, ale zjistil jsem, že nikdo nesdílí mé nadšení. Byl jsem v té době příliš zaujatý Projektem, takže jsem si ani nevšiml, že jejich hlavni reakcí byly obavy o mě samotného, nedošlo mi to ani tehdy, když se někteří pokoušeli mi celý nápad vymluvit. Nakonec jsem si s tím přestal lámat hlavu, získávání dobrovolníků měl na starost Walter, a ten se o něm příliš nešířil.

Nedlouho po tom, co jsem byl představen lordu Foxfieldovi, odjel Walter na dva měsíce pryč, aby pátral po vhodném místě pro Projekt Po celou dobu se neozval a výmluvností nehýřil ani po svém návratu. Naznačil mi, že se tak chová z taktických důvodů. Nemůže mi říct nic bližšího než jen to, že objevené místo považuje za ideální pro naše účely. Jednání o jeho získání budou velice choulostivá, čím méně lidí o nich bude vědět, než budou uzavřena, tím lépe. A s tímhle vysvětlením jsem se musel spokojit.

Přesto bylo zřejmé, že se věci daly do pohybu. Walter měl kancelář plnou zaměstnanců, kteří se pokaždé, když jsem tam zavolal, tvářili nesmírně zaneprázdněně, a on sám se začal chovat jako sebejistý šéf.

Během oněch devíti měsíců po Walterově návratu jsem se několikrát sešel s lordem Foxfieldem. Zjistil jsem, že se shodneme snadněji, než jsem očekával, obával jsem se totiž, že bude prosazovat své vlastní nápady a trvat na nich. Bylo proto příjemné zjistit, že jeho návrhy na uskutečnitelnou formu demokracie se příliš neliší od mých vlastních. Body, o kterých jsme vedli diskusi, byly povětšinou dostatečně zřejmé a vyvolaly jen výjimečně nesouhlas, přičemž se ani jednou netýkaly hlavních úvah. Postupně jsem si uvědomil, že lord chce být spíše informován, než aby měl zájem něco řídit. Záleželo mu především na tom, aby se ujistil, že jeho Projekt se ubírá směrem, který on považoval, za správný. V případech, kdy nesouhlasil s nějakým detailem, vždy říkal: "Dobrá. Zkuste to. Musíme si ale zachovat flexibilitu. Hlavní zásada je zůstat flexibilní. Budujeme proměnlivý svět. Nechceme se nechat svázat něčím tak strnulým, jako je americká ústava. Chceme humánní ústavu, která bude fungovat bez legislatury." Ve svém nadšení jsem s ním souhlasil - všechno se zdálo tak jednoduché a logické.

Pak přišel večer, kdy nám oznámil:

"Udělali jsme první krok. Dnes jsme uzavřeli jednáni o našem místě. všechno je podepsáno a zpečetěno."

Pozvedli jsme sklenky a připili na dlouhý, úspěšný život projektu. "Dozvím se konečné, co je to za místo?" optal jsem se.

"Ostrov Tanakuatua," odpověděl lord. To jméno jsem slyšel poprvé v životě.

"Hm," řekl jsem poněkud rozpačitě. "Kde vlastně leží?"

"Jihovýchodně od Letních ostrovů," vysvětlil mi.

Nebyl jsem o nic chytřejší než předtím - pouze mi došlo, že mluví o nějakém bodu kdesi na jižní polokouli.

 

Když už jsme znali cíl cesty, náš plán získal novou podobu. Tempo příprav se zrychlilo. Najednou jsem zjistil, že pomáhám Walterovi, dokonce jsem se zúčastnil několika pohovorů s perspektivními kandidáty.

Nemohu říct, že bych byl oslněn kvalitou materiálu, který se nám nabízel, jistou útěchu jsem však spatřoval v tom, že se jedná o průkopnickou skupinu. Jakmile se Projekt začne uskutečňovat, po nějaké době z něj vznikne fungující věc, a tím jeho přitažlivost pro ostatní vzroste.

Walter i my ostatní jsme ovšem podcenili obtíže se shromážděním jádra skupiny. Zapomněli jsme na fakt, že úspěšní zapadnou do systému jako kolečka a volný bývá jen ten, kdo v životě neuspěl. Člověka schopného prosadit se díky svému talentu v našem systému a zároveň ochotného se všeho vzdát ve jménu jakéhosi idealistického nápadu najdete jen velmi těžko. Proto bylo logické, že většinu přihlášených tvořili nepochybní životní ztroskotanci různého typu. Nehodili se ani jako průkopníci, ani jako příslušníci budoucí komunity. Toto zjištění muselo na Waltera, který vedl většinu pohovorů, jistě působit depresívně, na druhé straně ho v té době zaměstnávaly další stránky operace, takže si jeho vliv tolik nepřipouštěl. Původně měl představu padesáti účastníků, byl ale připraven jejich počet snížit i na šestačtyřicet.

Po úspěšném zakoupení Tanakuatuy se lord Foxfield představil veřejnosti jako sponzor celého Projektu.

K tomuto kroku byl více méně přinucen, protože jedině tak se mohl vyhnout mnohem nepříjemnější publicitě.

Existuje totiž opoziční metoda, která se přes svou otřepanost stále využívá. Spočívá v tom, že se nejdříve vybere událost, která by mohla vyvolat patřičné rozhořčení obyvatel, a potom se zvolí úhel pohledu ladící s názory příslušné strany. Ve vhodný okamžik pak stačí na problém upozornit některý z celostátních deníků. Pokud záležitost vypadá slibně a nepřihodí se nic zajímavějšího, noviny z ní udělají Případ, který zveřejní s náležitým rozruchem. Vzápětí daná strana začne křičet a dožadovat se prozkoumání, a zaštiťuje se novinovými články dokládajícími nejnovější zlotřilost vlády. Noviny se tak pasují na spolehlivého hlídacího psa demokracie a příslušná opoziční strana na horlivého zastánce pravdy, a pokud všechno klapne, vláda se zase jednou dostane do úzkých.

V případě prodeje Tanakuatuy, který byl zvolen jako vhodný objekt pro vyzkoušení zmíněné techniky, se ovšem objevil zádrhel. Titulek "Neslýchaný skandál s tajným prodejem britského území soukromé osobě" byl shledán jako dostatečně silná roznětka a noviny Daily Tidings nejevily tendenci ho měnit Jejich redaktor právě přemýšlel, jak informovat co nejefektivněji o celém případu, když obdržel několik důležitých informací: a) Tirrie je nastrčenou osobou lorda Foxfielda, b) mezi lordem F, a majitelem Tidings, rovněž lordem, panuje dlouholeté přátelství a c) posledně zmíněný lord, za okolností, jež se vyznačovaly značnou podobností, získal jistý ostrov v Karibském moři.

Následkem toho zájem příslušné redakce o problém ochladl. Navíc Jeho tiskové Lordstvo dalo na srozuměnou, že otištění zprávy kterýchkoli jiných novinách by považovalo za nepřátelský akt. Opozice se proto vrhla na nové výstřelky a skandály a o prodeji Tanakuatuy se pouze tu a tam objevil malý odstavec.

Zájem lorda Foxfielda tím ovšem vešel ve známost. Jelikož však už nemohl ovlivnit výši sumy zaplacené za ostrov, neodmítl lord ztotožnění své osoby s původcem Projektu.

Novináři se mu ale stejně pomstili, jak to jen oni umějí. Udělali z Projektu trhák okurkové sezóny. Psali o něm tónem, který vyvolával dojem, že se jedná o pouhý stařecký rozmar, a účastníky expedice vylíčili jako hrstku nezodpovědných jedinců, pro něž život v řádně organizované společnosti není dost dobrý. Takovými narážkami utvrzovali ve čtenářích, kteří zůstali sedět doma, pocit, že oni jsou rozumní a normální. Díky novinářům jsme všichni prožili nepříjemné chvilky, pět dobrovolníků zrušilo svou účast, čímž náš počet klesl na čtyřicet; jakmile jsme se ale okoukali, zájem tisku o nás pominul a probudil se už jen na okamžik při našem odjezdu.

V jeho předvečer jsme se všichni shromáždili v jednom z hotelů v Bloomsbury. Většina z nás se viděla poprvé. Mnozí po sobě pokukovali se zjevnou obezřetností a dokonce i s obavami. Musím přiznat, že ani mé nadšení mi nezabránilo vycítit napětí. Spolu s Walterem jsme se ze všech sil snažili navodit atmosféru soudržnosti, ale skřípalo to. Řekl bych, že jsme se podobali spíš stádu zmatených ovcí než neohroženým průkopníkům. Na druhou stranu jsme nechtěli být za každou cenu veselí. Koneckonců jsme před sebou neměli jen tak ledajaký úkol...

Pokud si nyní vybavuji vlastní pocity, zdá se mi, že jsem se tehdy nacházel v jakémsi rozpolceném stavu. Pamatuji se, že jsem střídal momenty deprese s okamžiky euforie. Vzpomínám si na užaslý pohled v očích některých lidí, s nimiž jsem mluvil, jako kdyby je mé nadšení děsilo.

Nápoje a dobrá večeře nám pomohly se trochu uvolnit, začali jsme se chovat nenuceněji, dokonce se objevil i náznak kolektivního ducha. V tom okamžiku povstal lord Foxfield a přednesl svou řeč na rozloučenou.

Nejlépe bude, když z ní budu přímo citovat. Získáte tak přece jen ucelenější dojem o jeho představě budoucnosti, než kdybych vám ji reprodukoval.

"Bůh," začal lord Foxfield poněkud překvapivě. "Bůh, jak nás učili, stvořil člověka k obrazu svému. Dovolte mi tedy zamyslet se nad obsahem slova Boží obraz." Učinil tak s jistou rozvláčností, aby nakonec došel k závěru, že obraz znamená reálný obraz. Potom pokračoval:

"Člověku nepřísluší rozhodovat, které z vlastností skrytých v obraze využije a které naopak zavrhne. To by se rovnalo tvrzení, že Bůh některé schopnosti zahrnul omylem - nebo že člověk ví lépe než Bůh, které síly využít. Podobný předpoklad by nás rozhodně zavedl na tenký led. Neboť, jestliže Bůh nezamýšlel danou schopnost využít, pak se mohla u člověka objevit jen náhodou, nebo ze zlomyslného důvodu - což jak předpokládám, by uznal jen málokdo.

V důsledku toho je třeba akceptovat, že zahrnutím konkrétní možnosti do lidského charakteru uvalil Bůh na člověka implicitní povinnost, aby místo vyjadřování souhlasu či nesouhlasu dané vlohy všechny využíval, a to podle svých nejlepších schopností.

A protože obraz člověka je Božím obrazem, Bůh nepochybně zamýšlel učinit člověka podobného sobě.

Proč by mu jinak přisuzoval vlastní obraz? Pro svá méně dokonalá stvořeni použil nespočet jiných podob: tím, že použil vlastní obraz, musel - pokud úmyslně nevytvořil nepravou podobu sama sebe - musel tudíž na člověka vložit závazek stát se Božím obrazem, a to se týká jeho chování i formy.

Nepovažujte to za žádný originální závěr. Mnoho vládců, od nejranějších dob až po současnost, dospělo k témuž poznání a v jeho důsledku se prohlašovalo za bohy a přisvojovalo si božská práva. Protože však byli silnými individualisty, chápali svou božskost jako oddělení se od ostatních lidí a vyvýšení se nad ně. Bohužel se u nich zároveň projevoval sklon napodobovat chování chytráckého boha ze Starého zákona.

Nebyli špatní. Jejich omyty, či slabiny, dáváte-li přednost tomuto označení, byly podmíněny nedostatkem logického vnímání, neschopností pochopit, že k obrazu Božímu byl stvořen každý člověk, a tudíž osud a povinnost podobat se Bohu se nemůže týkat jen několika vybraných osob: ve skutečnosti se vztahuje rovnocenně na všechny, kteří vytvářejí tento obraz, čili na celé lidstvo.

Již dlouho víme, že člověk představuje nejmocnější druh mezi všemi tvory. Během posledních století, a zvláště pak v tomto, jsme svědky okázalého růstu jeho moci. Dominujícím postavením nad většinou okolí se podobá Bohu: jeho možnosti jsou nepředvídatelné.

Nelze dokonce vyloučit, že v některých směrech předčil i boží očekávání, neboť, ačkoli schopnost Boha sebezničit se je z teologického hlediska diskutabilní, člověk neoddiskutovatelně dospěl k schopnosti zničit sám sebe i svůj svět.

Tento fakt bychom měli chápat jako jasný signál, že nadešel čas, abychom se přestali chovat jako nezbedné děti, které si zapalují prskavky v přeplněné hale. Odjakživa to byl hloupý nápad, teď se ale navíc stal příliš nebezpečný.

Dospěli jsme do stadia, kdy disponujeme znalostmi i prostředky pro vybudování racionální a duševně zdravé společnosti. Můžeme přizpůsobit velkou část prostředí kolem sebe svým potřebám - a naopak, bude-li to nutné, sami sebe našemu okolí. Dokážeme nestavět svůj život na destrukci světa, na konfliktu s ním, neparazitovat na něm, ale naopak žít s ním v harmonii, vytvářet symbiózu s přírodními silami: představujeme vedoucí a řídící sílu, která je zároveň ochotná se o ni dělit. Dospěli jsme do stadia, kdy můžeme - a musíme, nemáme-li zahynout - přestat žít jako nezodpovědná zvířata a vzít osud do svých rukou. Pokud budeme mít strach podobat se bohům - pak nepřežijeme...

V tom spočívá smysl vaší expedice. Nejedná se - jak se bulvární novináři snaží namluvit čtenářům - o útěk před realitou. Není to žádné hledání země sladké zahálky, ráje, či dokonce Utopie. Jde o malé semínko velkého záměru.

Vydáte se na cestu, abyste toto semínko zaseli v novém, ideálním světě. Budete se o ně starat, dokud z něj nevzejde krásná, svěží, nezkažená úroda, jež uživí novou společnost osvobozenou od pověr očištěnou od slepé víry a nevzdělaných domněnek, zbavenou surovosti, strádání i pocitu marnosti, že podobné věci sužují lidstvo od nepaměti..."

Lordova řeč plynula dál, plná nejrůznějších příměrů a metafor, stejně jako jisté postřehnutelné rozkolísanosti v úhlu pohledu na věc. Nicméně jádro sdělení bylo srozumitelné: "Znalosti a prostředky k vytvoření zdravé společnosti existují. Vám se nabízí šance je využít. Takže se jí chopte, a hodně štěstí."

Bývalo by stačilo takovéto stručné konstatování, vzhledem k tomu, že mezi jeho posluchači byli i tací, kterým dělalo potíže spojit si dohromady jeho odvolávání se na racionalismus s nečekanou vyhlídkou na vlastní zbožštění.

Tento den ovšem patřil lordu F. Musel už zaplatit pěknou sumu, aby daný okamžik vůbec nastal, a zaplatí ještě mnohem víc, takže jsme mu trpělivě naslouchali a zatleskali po jeho závěrečné výzvě, abychom měli na paměti Henleyova slova: "Já jsem pánem svého osudu. Kapitánem své duše."

Zachovala se barevná fotografie naší skupiny, pořízená následujícího dne. Stojíme na palubě lodi Susannah Dingley, zachycuje nás v okamžiku těsně před vyplutím. Je nás osmatřicet, během noci se náš počet snížil o další dva, vinou ne zcela přesvědčivých případů indispozice.

Nestranný pozorovatel by nás sotva mohl přirovnat k zakladatelům nové éry. Je to však závada? Spousta lidí přece působí nevýrazně, než si vytvoří vlastní tvář.

Možná kdybychom dostali slušnou šanci, dokázali bychom to alespoň někteří z nás...

Dominující postavou na fotografii je nepochybně paní Brinkleyová. Částečně za to může její nápadně napěchovaný cestovní pytel, který pevně svírá v ruce; impozantní věcičku zdobí kresba připomínající japonskou plachetnici, ale i bez ní by člověk sotva přehlédl ženu, obklopenou rodinou. Cítíte, že na rozdíl od nás všech ostatních, zná Deborah Brinkleyová smysl svého života - mít další děti, které je připravena radostně přivést na svět na Tanakuatue, či kdekoliv jinde, kam ji proud života zanese. Toto vědomí a přítomnost manžela, který stojí vedle ní a vypadá jako houževnatý, zdatný farmář, ji proměňují v postavu, z níž důvěra přímo sálá.

Hned vedle Brinkleyových stojí Alice Hardyová, vážně rozmlouvá s jedním z jejich dětí, na první pohled působí trochu distinguovaně. Každému je však okamžitě jasné, kdo se ve skupině považuje za opravdovou filmovou hvězdu. Marilyn Slaightová (paní Slaightová) je přesvědčená, že její okázalé, nevhodné oblečení, póza okopírovaná z módních časopisů a zářivý úsměv pro celý svět ji předurčují pro roli krasavice plavby. Muž vedle ní se jmenuje Horác Tupple, nad zářivě svítivou plážovou košilí ukazuje buclatý, chlapecký obličej. Sotva byste našli dvě osoby tak odlišné svým životem i povahou. Dodnes je pro mě záhadou, jak se tihle dva ocitli ve Walterově skupině. Horáce zřejmě následující týden či dva trápil stejný problém, protože se v Panamě rozhodl, že loď opustí a vrátí se domů. Je pozoruhodné, jak se prosťáček dokáže zachovat moudře.

Ten malý muž v první řadě, který se zpoza čepice zamračeně dívá do objektivu, je Joe Shuttleshaw. Byl to šikovný tesař, ale na první pohled rozený smolař; vedle něj stojí jeho manželka Diana, jeho věrná služka. Za ní vykukuje Jennifer Fellingová, zdravotní sestra, která vypadá tak trochu jako jediný Derain mezi spoustou Matissů. Druhá Jennifer, Jennifer Deedsová, má ve tváři vepsané nevzrušené nadšení.

Samozřejmě je tady i Walter Tirrie. Stojí od nás ostatních trochu stranou. Možná je to únavou z přípravných prací, nebo za to může úhel dopadajícího světla, ale v jeho obličeji na fotografii se zračí ostrost, jaké jsem si u něho předtím nevšiml. Stejně tak se mu nezachytitelným způsobem usadila ve tváři vůdcovská rozhodnost a vzdor.

Na pravém okraji skupiny se usmívá inženýr Jamie McIngoe - dá se ale těžko poznat, jestli ho k úsměvu přiměl Walter, daný okamžik, či jeho vlastní myšlenky.

Vedle něho stojí Kamila Cogentová. Zdá se hluboko ponořená do vlastních vzpomínek, daleko od probíhajícího fotografování: je na palubě, ale ne s námi.

Já, Arnold Delgrange, uzavírám řadu na opačné straně, můj obličej je vidět z profilu. S extatickým výrazem upírám pohled někam do dálky, vypadám tak trochu mimo. Nepopírám, že jsem se tak v tom okamžiku cítil. Ještě dnes si vybavují v útržcích pocity, kterými jsem tehdy překypoval. Nohy ostatních účastníků spočívají na železné palubě moderního plavidla, kdežto moje kráčejí po prknech novodobé lodě Argonautů. Všichni pod sebou mají zčeřenou špinavou Temži, já jediný dohlédnu daleko za ni, až k novému Egejskému moři, zlatému a blankytně modrému ve slunečních paprscích. Vyplouvám na moře, abych proměnil sen v realitu, abych viděl, jak se rodí nový velký věk lidstva, a abych se podílel na jeho uskutečnění:

 

Athény nové zbudujem,
jež odkáží všem na věčnost,
jak západ slunce obloze
zenitu svého vznešenost.

 

V tom okamžiku se do mého pohledu vměstná celé vzdálené souostroví, na němž ztracený svět znovu povstane jako pták Fénix z popela...

Běda tomu, kdo uvěří sladkým písním sirén!

Tady stojíme. Tom Conning, Jeremy Brandon, David Kamp a ostatní. Představujeme nejrůznější typy, počínaje snílkem Arnoldem Delgrangem a farmářem Charlesem Brinkleym konče - ale všichni aspirujeme na to stát se úspěšnými kolonisty.

Je to skličující fotografie. Možná na ní nevypadáme kdovíjak a určitě nepůsobíme jako hvězdný soubor talentů, ale na druhé straně jsme tehdy všichni byli naplněni velkými nadějemi. A myšlenka, jež nás svedla dohromady, daleko přesahovala nás samotné.

Myslím, že se někdo znovu pokusí ji uskutečnit Lidé se už déle než tisíc let vydávají na cestu, aby hledali svobodu... Určitě to opět zkusí - snad jim příště bude osud nakloněn a nepostaví se proti nim.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist