John Wyndham
překlad: Hana Volejníková

PAVUČINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5.

Doufal jsem, že se nepozorovaně vrátím do tábora a tam se poradím s Walterem nebo Charlesem, jak to zařídit s Davidovým tělem, ale mé naděje se nesplnily. Několik lidí se potulovalo po okolí, a jakmile nás uviděli, zamířili dolů na pláž, aby nás přivítali. Poslali jsme jednoho z nich pro přikrývku, abychom mohli zakrýt Davidovo tělo, vynesli jsme ho z člunu a uložili do jednoho z vaků mezi bednami. Pak jsme se s Jamiem vydali za Walterem. Zastihli jsme ho s Charlesem ve stanu, který jim na staveništi sloužil jako provizorní kancelář, probírali právě pián odvodňovací sítě. Vyslechli nedůvěřivě naši zprávu a šli se o ní okamžitě přesvědčit.

"Že ho zabili pavouci!" zvolal Walter. "Co je to za nesmysl? Jací pavouci?"

Vysvětlili jsme mu, že Kamila má několik jejich exemplářů. Našli jsme ji u stolku pod plachtovinou, jak jednoho z nich soustředěně zkoumá pod mikroskopem.

"Nemůžu na něm najít nic neobvyklého," oznámila nám. "Vypadá naprosto obyčejně, i když ho nedokážu přesně zařadit. Pavouků je příliš mnoho druhů. Pokusím se ho rozříznout, nevím ale, jestli se mi to podaří - chce to velkou obratnost. Stejně si ale nemyslím, že zjistím něco nezvyklého - například abnormálně vyvinuté žlázy s jedem, nebo něco podobného. Řekla bych, že smrtelně nebezpečnými se stávají až ve velkém počtu."

"Kolik jich bylo?" zeptal se Walter.

"To se dá těžko odhadnout - spadli na něho v celém trsu," odpověděla Kamila.

"Podle mě jich v každé té skupince na pláži bylo několik stovek," vložil jsem se do rozhovoru. "Tehdy jsme ovšem nevěděli, že jsou to pavouci - vypadali jako hnědé skvrny, co se pohybují."

"Myslíte, že to místo zamořili?" zajímal se Walter.

"Kdyby šlo jen o jedno místo," řekla Kamila. "Vzpomínáte si na ony pásy mlhy, které jste viděl z letadla? Nikdo z nás netuší, jak hluboko do nitra ostrova sahají."

Walter se podíval na pár mrtvých pavouků ležících na stole. "Připadá mi to naprosto nemožné. V životě jsem neslyšel, že by se pavouci takhle chovali," prohlásil.

"A právě to mě znepokojuje," přiznala se Kamila. "Pavouci se takhle skutečně nechovají. Existuje sice jeden jejich druh, označovaný jako lovci, ale ti stoprocentně neútočí ve skupinách. Pavouci vlastně nedělají vůbec nic v kolektivu..."

Walter se na chvíli zamyslel, v tváři se mu objevilo znepokojení.

"Expediční skupina se ještě nevrátila," řekl rozrušeně.

Neobjevila se ani po západu slunce.

Nad táborem se vznášela zlá předtucha. Nejnervóznější byl Joe Shuttleshaw. Několikrát se vydal po pláži až k místu, kde se skupina pustila do prosekávání stezky. Pokaždé si přiložil ruce k ústům a co nejhlasitěji zavolal. Pak se odmlčel a poslouchal, stejně jako my všichni, jestli se odněkud neozve odpověď. Žádná nepřicházela. Zkusil to znovu, stejně neúspěšně. Nakonec se dovlekl zpátky, posadil se vedle své ženy a okusoval si nehty.

"Neměl jsem mu to dovolit. Říkal jsem mu, aby nikam nechodil," mumlal si pro sebe.

Charles se ho pokusil uklidnit.

"Určitě zašli moc daleko. Špatně odhadli čas na návrat a ve tmě nemůžou jít tak rychle."

Po dvou hodinách však podobné vysvětlení přestal nabízet. Seděli jsme a téměř nemluvili. Napjatě jsme poslouchali, s každým novým Joeovým zavoláním rostl náš pesimismus.

Když tma trvala už třetí hodinu a Joe se už po několikáté vrátil k planoucímu ohni, který jsme záměrné udržovali, zeptal se přímo: "To tady chcete jen tak nečinně sedět? Můj kluk zůstal tam někde venku. Kdo ho půjde hledat se mnou?"

Stál a upřeně si nás prohlížel. Nikdo se nehýbal. "Jak myslíte. Půjdu sám," rozhodl se.

"Nedělej to, Joe," zapřísahala ho manželka.

"Nemá to smysl, Joe," ozval se Walter. "Po tmě se džunglí nedá jít. Zjistili to, a proto se rozhodli někde přenocovat."

"Tomu přece sám nevěříte?" zaútočil na něho Joe.

"Moc bych si přál, abych se nemýlil," odpověděl Walter. "Pokud se ale skutečně dostali do nebezpečí, nepomůže jim, když kohokoli dalšího vystavíme stejnému riziku - a navíc v takovéhle tmě. Musíme počkat do rána."

Joe nerozhodně váhal, manželka ho nervózně tahala za rukáv. Znovu se podíval do tmy. Nakonec si sedl, zdrceně hleděl do ohně.

Dětem jsme zatím o Davidově smrti neřekli. Teď se Chloe, nejstarší dcera Brinkleyových, zeptala:

"O jakém nebezpečí to mluvíte, tati?"

Charles jí odpověděl diplomaticky:

"Walter jen řekl, pokud by se dostali do nebezpečí, miláčku. Víš, zatím toho o ostrově moc nevíme. Mohli by tady být... třeba hadi, proto musíme být opatrní."

"Aha," řekla Chloe. "Já jsem myslela, že mluvíte o černoších."

"Jak tě to napadlo?" zeptal se Charles překvapeně. "Ti jsou přece mírumilovní. A kromě toho se už vrátili domů, odpluli přece s lodí."

"Pak to musel být někdo jiný," prohlásila Chloe.

Charles se na ni pozorné zadíval.

"O kom to mluvíš?" zeptal se.

"Přece o těch, co jsme je viděli s Petrem dneska odpoledne."

Chvíli ji upřeně pozoroval a potom se tázavě obrátil na syna. Petr přikývl.

"Je to pravda," řekl. "Neměli na sobě žádné šaty a celí se leskli."

Charles se zamračil.

"Kde jste je viděli?"

"Šli jsme se podívat na staveniště, ale bylo nám horko, tak jsme si sedli kousek dál do stínu. Viděli jsme, jak vyšli z lesa."

"Kolik jich bylo?"

"Jen dva."

"Co dělali?"

"Nic. Zůstali stát na okraji lesa, dívali se na staveniště a potom zase zmizeli."

Walter se naklonil dopředu a soustředěně se zahleděl na obě děti.

"A nezdálo se vám to jenom?"

"Určitě ne," ujistila ho Chloe. "Petr si jich všiml první. Mezi křovím byli vidět jen od pasu nahoru. Ukázal mi, kde jsou, pak jsem je taky uviděla."

Walter se rozhlédl dokola.

"Zpozoroval je ještě někdo jiný? Nebo narazil na známky jejich přítomnosti?"

Nikdo se neozval. Všichni jen zavrtěli hlavou.

"Nemohli tady být před tím, než jsme připluli. Všimli bychom si jejich stop. Počítal někdo, kolik domorodců odjelo s lodí?"

"Předpokládali jsme automaticky, že se o to postará kapitán," ozval se Charles.

Rozhostilo se zamyšlené ticho, nakonec Jamie McIngoe vyslovil nahlas otázku, která nás všechny napadla:

"Jestli opravdu patří k té partě z lodi, proč tady zůstali?"

Ve vzduchu zůstal viset znepokojivý otazník...

Ráno jsme vykopali hrob a uložili do něj Davidovo tělo. Charles se za něho krátce pomodlil a potom jsme na tělo navršili zem.

Po skupince, která se vydala na průzkum, stále nebylo ani vidu ani slechu.

Joe Shuttleshaw trval na tom, že je musíme jít hledat. Nikdo se dobrovolně nepřihlásil. Walter, podporovaný Charlesem, otálel.

"Nemá to smysl, hráli bychom si na slepou bábu, nejdřív musíme zjistit, o co tady jde. Pokud těch sedm lidí skutečně něco postihlo - což stále s jistotou nevíme -, nedá se vyloučit, že to neohrozí i dalších sedm lidí, nebo větší skupinu. Jediná rozumná věc, kterou teď můžeme udělat, je pokračovat v práci."

Nikdo se netvářil příliš nadšeně.

Byla to Kamila, kdo nakonec navrhl řešení. Postavila se proti Walterovi.

"Joe má pravdu," řekla. "Nemůžeme se tvářit jako by nic. Musíme je jít hledat. Něco mě napadlo a ráda bych si to ověřila. Nejdřív ale musím vědět, jestli máme nějaké insekticidy?"

"Několik sudů s různými druhy," odpověděl jí.

"A co stříkací pistole?"

"Měly bych jich tu být dva nebo tři tucty, ale..."

"Výborně," přerušila ho. "Takže navrhuju zkusit následující věc..."

Do oběda byli s přípravami hotovi. Oba na sobě měli kalhoty, vsoukané do vysokých holínek, dále bundy s dlouhým rukávem zapnuté až ke krku a rukavice. Na hlavu si nasadili neuměle vyrobené široké klobouky z palmových listů. Přes ně si přehodili trojnásobně přeloženou moskytiéru a její konce zastrčili pod bundu, čímž vznikla provizorní včelařská kukla. U pasu měli oba připnuté pouzdro s mačetou a k ní přidali stříkací pistoli s insekticidem, kterým se předtím také navzájem štědře polili.

"Tenhle přípravek na pavouky nejspíš nezabere," prohlásila Kamila, "ale jejich citlivým nohám se asi líbit nebude, takže bychom od nich měli mít pokoj."

Znovu naplnili stříkací pistole. Joe si zavěsil náhradní plechovku k pasu a byli připraveni vyrazit. Charles ale ještě kývnutím hlavy odvolal Kamilu na stranu, postavil se tak, aby ho částečně zakrývaly bedny, strčil ruku do kapsy a pak ji napřáhl směrem ke Kamile.

"Umíte s tím zacházet?" zeptal se.

Podívala se na revolver v jeho dlani.

"Ano, ale..." chtěla něco namítnout.

"V tom případě si ho raději vezměte. Koneckonců, pavouci tady možná nejsou jediným problémem, nemám pravdu? Snažte se ho neztratit, třeba ho budeme ještě potřebovat."

Kamila zaváhala, pak se rozhodla:

"Dobrá. A děkuju," řekla, načež schovala revolver do kapsy.

Všichni jsme je doprovodili na začátek zarostlé stezky, kterou před nimi prosekala průzkumná skupina. Dívali jsme se za nimi, dokud nám nezmizeli za zatáčkou. Potom jsme se v houfu zase vrátili zpátky.

Cítil jsem určité výčitky svědomí. Myslím, že Walter na tom byl stejně. S nádechem sebeobrany řekl:

"Přišla s tím nápadem sama... Má samozřejmě pravdu, že je třeba začít s pátráním... ale nemůžeme si dovolit riskovat víc lidí, než je nezbytně nutné..."

Po čtyřech hodinách se Kamila vrátila. Stačila urazit polovinu cesty po pláži, než jsme si jí všimli. Kráčela pomalu, klobouk s moskytiérou v ruce. Rozeběhli jsme se k ní.

"Kde je Joe?" vykřikla jeho žena.

"Jde za mnou," odpověděla Kamila a ukázala za sebe chabě rukou.

"Našli jste je?" zeptal se Walter.

Podívala se na něho s prázdným výrazem ve tváři. Potom pomalu přikývla.

"Ano... Našli jsme je..."

Každému bylo jasné, co to znamená. Vypadala úplně zničeně. Vyměnil jsem si pohled s Walterem a pak zamířil s Kamilou do tábora. On zůstal na místě a uklidňoval ostatní. Když se k nám znovu připojil, Kamila už seděla na židli a upíjela silnou brandy s vodou.

"Byli všichni mrtví?" zeptal se.

Přikývla, chvíli se upřeně dívala do sklenice a potom ji naráz dopila.

"Nedostali se dál než míli a půl odtud," řekla.

"Zase pavouci?" zeptal se Walter.

Kamila opět přikývla.

"Nebyli pod nimi ani vidět." Otřásla se hrůzou. "Joe chtěl najít svého syna. Začal na ně stříkat jed. Bylo to hrozné. Utekla jsem..."

"Na vás nezaútočili?" zajímal se Walter.

"Vrhli se jich na nás celé stovky, začali nám lézt po nohách, ale brzy se zarazili a couvli. Padali na nás i u stromů, ale ani ti se na nás neudrželi." Zavrtěla hlavou. "Zkoušeli to přesto znovu a znovu. Byly jich statisíce. Ti před námi neměli nejmenší šanci. Všechno se muselo odehrát v mžiku - stejně jako s Davidem..."

Zvenku se ozvaly hlasy. Walter vykoukl, aby zjistil, co se děje.

"To je Joe," oznámil nám a zmizel.

Postavil jsem se ke vchodu. Na místě, kde stezka ústila na pláž, se objevila postava, která něco nesla v náručí. Kamila za mnou řekla: "Snažila jsem se mu to rozmluvit. Jaký to má smysl?"

Nalil jsem jí novou sklenici brandy. Vypadala, že ji opravdu potřebuje. Po deseti minutách, když se trochu vzchopila, řekla: "Měli bychom jít za ostatními."

Našli jsme je tam, kde jsme předpokládali. Čtyři muži kopali nový hrob. Joe Shuttleshaw seděl na spadlém stromu, kousek stranou, a v obličeji neměl docela žádný výraz. Jeho žena klečela vedle něj, objímala ho a po tvářích jí tekly slzy. Zdálo se, že vůbec nevnímá její přítomnost. Jeho břemeno leželo na zemi blízko něj, zakryté plachtou. Ani na okamžik z něho nespustil oči. Ostatní stáli kolem, mlčenliví a vyděšení.

Charles se znovu pomodlil - do modlitby zahrnul i jména šesti dalších z výzkumné skupiny. Pohled na Andrewovo tělo nás odradil od původního záměru přinést i ostatní mrtvé. Rozešli jsme se, většina z nás ve velmi zamyšlené náladě.

Tentýž večer se k Walterovi dostavila deputace. Tvořili ji Joe Shuttleshaw, jeho žena a Jeremy Brandon; přišli mu oficiálně oznámit, že se rozhodli dál nepokračovat v Projektu. Chtěli po něm, aby přivolal zpátky loď a dal jim tak možnost odjet pryč, i každému dalšímu, kdo se k nim bude chtít přidat. Tvrdili, že vzhledem k plánované zastávce v Uijanji nemůže být ještě příliš daleko. Pokud by se Susannah Dingley přesto už nemohla vrátit, musí Walter požádat úřady v Uijanji o nějakou menší loď, v čemž mu nepochybně vyhoví.

Walter, který oznámení o rozbité vysílačce stále odkládal, byl teď donucen říct jim holou pravdu. Joe ztratil nervy a nevěřil mu, dokud vysílačku neuviděl na vlastní oči. Když mu došlo, že je neopravitelná, obrátil se na Waltera a obvinil ho, že vysílačku schválně poškodil, aby zabránil komukoli vzdát se účasti na jeho převzácném Projektu.

V té chvíli Walter povolal Charlese, aby ho podpořil. Tomu se po určité době podařilo přivést deputaci k rozumu - nebo alespoň do stavu tomu blízkému, neboť její členové se vzdálili, aby se znovu poradili.

Následujícího rána nás Charles, čelící doutnající vzpouře, všechny svolal a bez přikrašlování vylíčil naši situaci. Musíme počítat s tím, že bez vysílačky jsme šest měsíců odkázáni jen sami na sebe. Jakmile se loď po půl roce vrátí, nikomu nebude bráněno v odchodu. Do té doby ale všechno závisí jen na našem úsilí. Zatím je od nás zamořená oblast vzdálená nejméně míli a půl. Nedá se ovšem odhadnout, jak rychle se bude přibližovat a zda k tomu vůbec dojde, přesto musíme být připraveni i na takovou variantu.

Z toho vyplývá, že je třeba si pospíšit s dokončením jednotlivých staveb. Čím dříve budou hotové, tím rychleji získáme bezpečné zázemí. Navíc, naše dnešní provizorní příbytky by nás dostatečně neochránily během období dešťů, jakmile nastane.

Hašteření a vzájemné obviňování nám nijak nepomohou. Jsme všichni na jedné lodi. Přežití všech závisí na práci každého z nás. Náš problém je důsledkem zcela nepředvídatelných okolností. Teď, když nebezpečí známe, nemůže nás už překvapit: dokážeme mu čelit.

Ze všeho nejdříve musíme proti pavoukům vybudovat ochranný val. Za pomoci buldozeru vyčistíme pás široký asi šest stop, kterým ohraničíme naše obydlí. Podél něho rozestavíme postřikovací zařízení, připravená kdykoli k použití. Hlídka umístěná za valem při jakékoli známce blížícího se nebezpečí vyhlásí poplach a celý pruh postříkáme insekticidem. Ten, jak Kamila vyzkoušela, představuje účinný prostředek, který postaví pavoukům do cesty nepřekonatelnou překážku. To bude první linie naší obrany, a i kdyby nebyla stoprocentně účinná, naprostou ochranu nám poskytnou naše domy, jakmile se nám je podaří dokončit.

Dále bychom si všichni měli zhotovit stejné oblečení, jaké měli včera na sobě Kamila s Joem, a zvyknout si ho nosit pokaždé, když půjdeme za hranice ochranného pásu.

Musí se uznat, že Charles odvedl kus pořádné práce. Přízrak pavouků značně zlehčil a nahradil ho představou, že se jedná pouze o nezvyklé škůdce, nad nimiž dokážeme zvítězit svou prací a důvtipem. Jeho optimismus byl nakažlivý. Rozešli jsme se po svých úkolech s mnohem lepší morálkou. Tentýž večer mě vyhledala Kamila.

"Dobrý večer," přivítal jsem ji. "Nikde jsem vás v táboře neviděl. Kam jste se na celý den ztratila?"

"Pozorovala jsem pavouky," odpověděla. "Walter mi za to právě umyl hlavu, i když to nemyslel tak úplně vážně. Uvědomuje si, že čím líp poznáme jejich zvyky, tím úspěšněji se jim můžeme bránit. Vadilo mu jen, že jsem odešla sama."

"A měl naprostou pravdu," přidal jsem se. "Udělala jste pěknou hloupost. Představte si, že byste si třeba zlomila kotník, nebo si ho jen vyvrtnula. Nevěděli bychom, kde vás hledat"

"V podstatě mi řekl totéž," přiznala se. "Slíbila jsem mu, že už se to nebude opakovat. Jenže tím pádem musím vyřešit nový problém. Vy byste se mnou zítra asi nešel?"

Nečekal jsem takovou otázku. Dost mě zaskočila. Váhal jsem.

"Víte..." začal jsem.

"To je v pořádku. Nemusíte se mnou chodit," přerušila mě.

"Ne. Půjdu s vámi," rozhodl jsem se. "Co budu potřebovat?"

"Stejné oblečení, jaké jsem měla já a Joe. Stříkací pistoli. A dalekohled."

"Dobře. Ted' mi musíte ještě ukázat, jak si mám uplést klobouk."

Vyrazili jsme na cestu hned ráno, klobouky se sítí jsme zatím drželi v ruce. Dvě míle jsme šli po pláži, drželi jsme se okraje vody, kde byl písek dostatečně pevný. Dostali jsme se tak až na konec laguny a k prvním skalám. Vyšplhali jsme se po nich vzhůru k nízkým útesům. Od té chvíle jsme už nepostupovali tak rychle, občas jsme si museli cestu prosekávat.

Zatím jsme na křoví neobjevili žádné stopy pavučin. Kamila ale usoudila, že bude moudřejší, když si nasadíme klobouky a postříkáme se navzájem insekticidem.

"Podle toho, co už vím," prohlásila, "pavučiny znamenají, že pavouci dané území dobyli a osídlili, až potom jejich populace začne vyvíjet tlak vnějším směrem. Mezi nimi a námi je pás neobsazené země, kterou nyní křižují potulné bandy pavouků. Jako první pionýři se postupně tlačí kupředu, zatímco prostor za nimi se zaplňuje. Budeme muset popřemýšlet o jednom - jakým způsobem by se dala zjistit průměrná rychlost jejich postupu. To nám umožní odhadnout, kolik času nám zbývá na přípravy. Nebo jestli se nebudeme muset přesunout dál na sever, abychom získali víc času."

"Na stěhování můžeme skoro zapomenout," ozval jsem se. "Kvůli zásobám jsme připoutáni k místu, kde jsme se vylodili. Nemůžeme je přenášet příliš daleko."

"Zbývá tedy obrana," uznala Kamila. "Rozhodně nám ale pomůže, když budeme vědět, kdy musíme být připraveni "

Po chvíli jsme vyšli z houští na skalnatý výběžek. Před námi se rozevřel výhled na pobřeží a jižní úbočí zdvojené hory. Posadili jsme se a dívali se do krajiny, plni bázně.

Oblast pokrytá pavučinou se táhla tak daleko, že jsme ani nedokázali stanovit její přesné hranice. Pavučina vypadala nejdříve jen jako nezřetelný opar, ale po jedné míli se měnila v hustou přikrývku, takže se zdálo, že celý pás země od pobřeží až do poloviny úbočí hory je pokrytý nažloutlým sněhem. Člověk mohl mít i pocit, že nerovné obrysy bíle obalených stromů vytvářejí při pohledu shora dojem velkého oblačného pole. To se občas pod dopadajícími slunečními paprsky rozehrálo duhovými barvami...

Minutu, možná i déle, jsme se jen mlčky dívali. Jako kdyby mou mysl zaplavily ony miliardy pavouků, kterých na něco takového bylo zapotřebí. Kamila prolomila ticho jako první a nečekaně se zeptala:

,Jaká bude cena za tuhle rovnováhu v přírodě?"

Šli jsme dál. Na křovinách, které jsme míjeli, se pavučina zatím objevovala jen tu a tam, ale zakrátko jsme narazili na první skupinky pavouků lezoucích po zemi. Vlastně jsem si jich všiml, až když zaútočili. Vyrazili z křoví zleva ode mě a vmžiku mi obklopili nohu. Bezděčně jsem uskočil stranou. Kamila, která šla za mnou, mě uklidňovala:

"Nebojte se. Nic vám neudělají."

Měla pravdu. Lezli mi po botách, pár se jich vyšplhalo až k mým kolenům, ale pak jako by je to najednou přestalo bavit, spadli dolů a rychle mizeli pryč. Stejně tak se stáhli i ti na zemi.

"Pavouci mají čichové a chuťové buňky na nohou - a tahle látka se jim moc nezamlouvá," řekla Kamila tiše.

Šel jsem dál s větší jistotou. Setkali jsme se ještě asi s tuctem podobných houfců, ale i ty se před námi daly na ústup. Zanedlouho jsme narazili na další výběžek pohoří, z něhož bylo vidět na malou zátoku s pláží. Vzpomněl jsem si, že už jsem se na ni jednou díval z moře, byl to poslední úsek pobřeží obklopený porostem, za ním začínala nepřerušovaná řada útesů. Pás křovin spolu s několika stromy se táhl až k písku, o poznání šedivějšímu než na naší straně ostrova. Pláž byla pokropená sedmi nebo osmi známými beztvarými hnědými skvrnami.

"To je ono," pronesla Kamila spokojeně.

U skály jsme nezahlédli ani jediného pavouka, proto jsme se posadili a vytáhli dalekohledy.

Příliš jsem toho s ním nerozeznal. Skupinky pavouků držely tak těsně při sobě, že tvořily jednolitou masu. Prohlížel jsem si jednu skupinku po druhé, všechny vypadaly úplně stejně a vůbec se nehýbaly. Sotva jsem ale sklonil dalekohled, Kamila tiše vykřikla. Chtěl jsem se podívat stejným směrem jako ona, když vtom jsem si všiml, že se jedna skvrna pohnula. Sledoval jsem dalekohledem, jak se pavouci, stále v jednom chumlu, rozběhli po zešikmené pláži.

"Něco je vyrušilo," řekl jsem, když se i druhá skvrna dala do pohybu.

"Krab," odpověděla Kamila. "Podívejte se tamhle ke stromům." Zaměřil jsem dalekohled na neurčitý tmavý bod, byl to opravdu krab. Urazil od stromu asi pět stop a rychle mířil do vody. Z obou stran se k němu blížily dvě hnědé skvrny, vzápětí mu zkřížily cestu. Krab se stočil na stranu, načež po několika vteřinách oba chomáče rovněž změnily směr a znovu se mu snažily nadběhnout.

Krab se najednou zarazil a znehybněl, klepeta měl zdvižená a připravená. Obě pavoučí skupiny lezly dál, postupně ale zpomalovaly, až se několik centimetrů před ním zastavily. Krab se znovu pustil po svahu dolů k vodě. Možná by to býval stihl, protože byl nepatrně rychlejší než pavouci, jenže vtom se dala do pohybu třetí skupina, aby mu přeťala cestu. Nejspíš si jí všiml, až když byla těsně u něho. Pokusil se ještě uhnout stranou, ale bylo pozdě. Pavouci se přes něj přelili. Krab ještě kousek utíkal, postupně ale ztrácel rychlost, až se zastavil a doslova zmizel pod horou pavouků.

Kamila odložila dalekohled.

"Bylo to moc poučné," řekla. "Ve skupině se pohybují rychlostí asi čtyři míle za hodinu. Mají špatný zrak - jako většina pavouků. Všiml jste si, že jakmile se krab přestal pohybovat, ztratili ho? Předem odhadli, kudy poběží, a podle toho se zařídili. To je neobyčejně zajímavé znamená to, že kolektivně věděli, že bude mířit k vodě. Jakmile pak změnil směr, udělali totéž - a potřebovali pouhých několik sekund, aby se rozhodli, kudy mu nově nadběhnou. Je to velmi zvláštní...

Úžasné bylo, jak ho přemohli - kraba chráněného krunýřem a usmrtili téměř na místě. Museli mířit na oči a pravděpodobně i na články nohou, i když by mě nikdy nenapadlo..."

Kamila se na okamžik zamyslela a potom znovu uchopila dalekohled a zadívala se na nejbližší skupinu, kterou pozorovala před útokem na kraba. Oba jsme ji chvíli mlčky sledovali. Pavouci se sice nehnuli z místa, ale nebyli nehybní jako ostatní skupiny, naopak se hemžili podobně jako ti na krabovi.

"Možná taky chytili kraba," nadhodil jsem.

Blížila se jedenáctá hodina. Snídali jsme brzy, a tak jsem začal mít hlad. Vytáhl jsem z brašny svačinu a nabídl i Kamile. Pustili jsme se do jídla, oči jsme ale nespouštěli z pláže.

Byl teplý den - až příliš teplý pro toho, kdo byl tak oblečený jako my, a přesto bych neodložil jediný kus. Kdykoli se mohli vynořit pavouci. Dovolil jsem si jediný přepych, nadzvedl jsem moskytiéru zakrývající mi krk a zachytil ji za okraj klobouku tak, abych ji v nutném případě mohl ve zlomku vteřiny znovu spustit. Pokud šlo o samotný klobouk, byl jsem rád, že ho mám, protože slunce na bezoblačné obloze pěkně pálilo. Toužil jsem po chladivém vánku, ale vzduch se téměř nepohnul.

Kamila, která přesunula svou pozornost ze zátoky k velkému pavučinovému pásu podél pobřeží, náhle vykřikla a rychle popadla dalekohled. Nejdřív jsem nechápal, co ji tak zaujalo. Pak jsem si všiml, že se od rozprostřené bílé plachty odděluje tenký pramínek. Dal se rozeznat jen na pozadí modré oblohy, a i tak byl sotva viditelný. Kamila zaklonila hlavu a sledovala, jak stoupá stále výš. Vzal jsem svůj dalekohled, našel pramínek a pozoroval ho, jak se ztrácí v obrovské výšce, nic jsem z toho ale nedokázal vyvodit. Na okamžik mě napadlo, jestli to není jen pára z horkého pramene, potom jsem si ale uvědomil, že ta by zmizela po několika desítkách metrů. Vtom mou pozornost upoutalo další vlákno, které se objevilo o kus dál. Ve výšce asi tisíc stop se zřetelně ohnulo, nicméně stoupalo dál. Přejel jsem rychle dalekohledem oblohu a v dálce jsem objevil další tři sloupce a ne zcela zřetelné stopy po jiných. Sklonil jsem dalekohled a ještě jednou se podíval na bílou plachtu.

"Museli jsme se zmýlit. Tohle nemůže být pavučina, vždyť se to vypařuje," řekl jsem.

Kamila zavrtěla hlavou.

"Je to pavučina. A tohle," ukázala na nejbližší pramínek, "slouží k migraci. To jsou pavouci na export. Využijí proudu teplého vzduchu a stoupají s ním. Milióny malých pavoučků jsou tak vyslány do světa."

Řekl jsem nevěřícně: "Pavouci neumějí létat."

"Za správných podmínek to zvládnou. Pavučina umí hotová kouzla. Nečetl jste knížku Plavba na lodi Beagle? Jak se její hrdinové jednoho rána probudili víc než stovku mil od pevniny a zjistili, že mají všechna ráhna a celou palubu pokryté malými pavoučky?

Stačí, když vylezou za klidného teplého počasí na nějaký vysoký bod - do koruny stromu, křoví, nebo jen na stéblo trávy - a tam usoukají několik centimetrů pavučiny. Pak už mohou jen čekat. Dříve nebo později proud teplého vzduchu vlákno nadzdvihne a odnese s sebou. Pavoučci se dostanou nahoru podle stejného principu jako například kluzák. Teplý proud je může vynést do dvaceti tisíc stop, a dokonce i výš. Přesně tohle se odehrává kolem nás."

Podíval jsem se na bílá vlákna a snažil se představit si celý ten proces. Malí pavoučci se po miliónech vystřelují do volného prostoru s nadějí, že je vítr přenese na novou zem.

"Vždyť přece musí spadnout do moře," namítl jsem.

"V devadesáti devíti celých devadesáti devíti setinách případů tam opravdu skončí," souhlasila se mnou, "co to ale znamená ve srovnání s jejich plodnosti? Někteří z nich určitě přežijí a budou se dál množit." Podívala se znovu na pavučiny vznášející se ve vzduchu. "Naštěstí se dostávají dost vysoko a vítr je unáší na východ. Tím směrem tady nejspíš fouká nejčastěji, jinak by byl už zamořený celý ostrov."

Sotva domluvila, všiml jsem si, že se vlevo od nás na kraji volného kousku země něco pohnulo. Kamile to rovněž neušlo. Z hrubé trávy vypochodovala skupinka pavouků a zamířila k nám. Chtěl jsem vyskočit, ale Kamila mě zadržela.

"Když se nepohnete, nevšimnou si nás. Vzpomeňte si na kraba," řekla a pozorovala blížící se pavouky s klidem, ke kterému já měl hodně daleko.

Musely jich být tři nebo čtyři stovky. Poprvé jsme měli možnost je vidět zblízka při vlastním pohybu, když neútočili. I tak bylo obtížné je odlišit jednoho od druhého. Pohybovali se v tak hustém šiku, že jim nebylo ani vidět nohy. I při zevrubném pohledu působili dojmem jednoho plujícího objektu.

Překáželi jsme jim v cestě. Být tu sám, určitě bych jim uhnul. Kamila, která seděla blíže k nim, si je ale dál nevzrušeně prohlížela.

Asi čtyři palce od její nohy se skupina naráz zarazila. Připomnělo mi to dobře vycvičenou jednotku, která dostala povel zastavit stát. Přední řady pravděpodobné zachytily pach insekticidu a vyhodnotily ho jako odporný. Po kratičké pauze celá skupina udělala vlevo bok a pochodovala dál, držela se přitom čtyři palce od Kamiliny nohy. Jakmile pavouci botu obešli, zabočili vpravo a vrátili se na svou původní cestu.

Dívali jsme se za nimi, dokud nezmizeli pod nízkým křovím na opačné straně plácku.

"Moc pěkné! Opravdu skvělý, disciplinovaný sbor vojáků," prohlásila Kamila.

Vzala si znovu dalekohled a vrátila se k pozorování pláže pod námi, na chvíli se zastavila u nejbližší skupiny. Ta byla pořád neklidná, i když zřejmě bez skutečného důvodu. Kamila ji několik minut sledovala a potom řekla: "Vyhrabávají tam díru."

Podíval jsem se tím směrem. Nemýlila se. Na jedné straně se vršila hromádka písku, které jsem si předtím nevšiml. Pořád jsem ale nechápal, k čemu to má sloužit. Kolem se hemžilo příliš mnoho pavouků, takže nebylo vidět, co vlastně dělají. Zakrátko Kamila s povzdechem odložila dalekohled.

"Moc pěkné!" opakovala znovu.

"Co to tam provádějí?" zeptal jsem se.

"Vyhrabávají želví vejce," vysvětlila mi a zamyslela se. Po chvilce se zahleděla na pás stromů obalených pavučinou.

"Ráda bych věděla, co tohle má znamenat?" mumlala si pro sebe. "Nejdříve sežrali ptačí vejce, pak i ptáky samotné, hmyz zredukovali téměř na nulu. Nepochybně jim neušlo nic, co by chodilo nebo se plazilo. Moc potravy jim už nemůže zbývat, ledaže se začnou požírat navzájem. Přežijí jen ti nejsilnější! Prozatím se za potravou museli přesunout na okraj moře. Jak dlouho jim potrvá, než se naučí lovit ryby?"

"A co takhle stavět lodě?" navrhl jsem.

"Nesmějte se. Mluvím naprosto vážně. Naučili se používat pavučiny k chytání létajícího hmyzu. Je to fantastický materiál. Klidně se z něj dá uplést i síť na ryby."

"Tomu nevěřím. Ryba sebou hází a musela by ji protrhnout."

"Jen si vzpomeňte, jak je silné tkané hedvábí nebo provaz z hedvábí - a to je v podstatě tatáž látka."

Zavrtěla hlavou. "Nenajdete nic, čím byste vyvrátil mé tvrzení naopak je velmi pravděpodobné, stačí si vybavit, co jsme dneska viděli, kromě toho existuje i spousta dalších důkazů...

Sotva si dokážete uvědomit všechny důsledky toho, čeho jsme byli svědky. Věřte mi ale, že označení revoluce je v tomhle případě velmi mírný výraz. Víte, pavouci jsou hodně staří. Žijí na téhle planetě spoustu miliónů let. Vyvinuli se tak brzy, že jejich původ byl až donedávna nejasný, jako kdyby tady byli vždycky, v nezměněné a neměnící se podobě. Jsou nesmírně plodní, ale opakují se s takovou jednotvárností, že je přírodovědci většinou přehlíželi. Nezajímali se o ně, protože je považovali za mrtvou větev, za druh, který ukončil svůj vývoj, který v sobě nenese možnost další evoluce. Žili v izolaci, stranou od hlavního vývojového proudu. Představovali pozůstatek dřívějšího světa, který se tu nějakým způsobem udržel. Pavouci tu byli a rozmnožovali se od pradávna, prošli obdobím vzestupu i pádu dinosaurů, vstoupili do věku savců, a přitom se nezměnili, stále byli schopní se reprodukovat, bez ohledu na změny světa kolem sebe.

A zároveň, což je na tom všem nejzajímavější, jako druh vůbec nezastarali, dá-li se to tak vyjádřit. Neprojevují žádné známky druhové atrofie či senility. Z tohoto pohledu nyní považuji za nesprávný předpoklad, že se pavouci nemohou dál vyvíjet jednoduše proto, že to tak doposud platilo. Co když u nich nedošlo k evoluci jen proto, že nevznikla její potřeba? Přece je pravda, že žijí téměř v izolaci, nestřetávají se s jinými druhy - kromě hmyzu, a ten snadno přemohou. Za celou dobu se neobjevila jediná větší hrozba, která by pro ně byla výzvou, tak proč by se měli vyvíjet? Jsou téměř dokonale přizpůsobeni svému okolí; nic je nenutí se změnit. Jsou úspěšní i takhle.

Většina druhů se musí vyvíjet, jinak jim hrozí nebezpečí, že je jiné druhy vytlačí; pokud se jim to nepodaří, tak zdegenerují. Jenže pro pavouky to neplatí. Je správné usuzovat, že ztratili schopnost evoluce? Co když se ve skutečnosti tak dobře adaptovali, že nebyli vystaveni nutnosti změny, a proto v nich tento nevyužitý potenciál stále dřímá?"

"Mohu to těžko posoudit, nemám dostatek informací," řekl jsem. "Zní to ale logicky. Jediné, co bych uvedl jako protiargument, je skutečnost, že nám chybí jakýkoli důkaz, že pavouci na tomhle ostrově prošli skutečnou evolucí. Sama jste tvrdila, že vypadají úplně normálně."

"A na tom stále trvám," ozvala se. "Člověk také vypadá jako naprosto normální savec - na pitevním stole. Od ostatních savců ho odlišuje jen chování. A totéž platí o zdejších pavoucích - chovají se odlišně než jiní pavouci."

"Tím, že loví ve smečce?" zeptal jsem se.

"Přesně tak. Normální pavouk není kolektivní tvor. Je to individualista. A jako takový má prvořadý zájem chránit sám sebe před nepřáteli, proto se z velké části řídí taktikou zůstat nezpozorovaný. Jeho druhou starostí je sehnat si potravu. Za tímto účelem chytá hmyz, ale s nikým se o úlovek nedělí, naopak zaútočí na kteréhokoli pavouka, který se k němu přiblíží, a v případě úspěchu ho i sežere. Tentýž osud potkává samečky mnoha druhů hned po spáření, pokud nestačí dostatečně rychle utéct. Zkrátka pavouk má hodně daleko k družnému životu, kdežto tady ho vidíme spolupracovat s jinými. Loví ve smečkách, jak jste se sám vyjádřil. Něco tak abnormálního nepochybně signalizuje velkou změnu ve vzorcích chování."

Odmlčela se a na chvíli se zamyslela.

"Je to významná proměna," pokračovala dál, "ale jak významná, to se teprve ukáže. Troufám si tvrdit, že je dokonce důležitější než viditelná změna - než například lepší tesáky či větší křídla. Znamená, že se u daného druhu náhle objevil atribut, do té doby spojovaný jen s jinými druhy - v tomto případě s mravenci či včelami. Vyrovná se to zjištění, že jistý typ opice nebo psa nečekaně projevil schopnost logického uvažování - což doposud bylo považováno za výhradní charakteristiku lidského druhu."

"Tohle se mi zdá už trochu přitažené za vlasy," ozval jsem se.

"Proč? Jsem přesvědčená, že existují jeden nebo dva druhy pavouků, kteří se naučili žít kolektivně, ale jsou vzácní a tudíž insignifikantní. Ve velkém měřítku se s nimi věda doposud nesetkala. V opačném případě by to vešlo ve známost. Ne, jedná se o nový vývojový stupeň a soudě podle toho, co jsme zatím zjistili, velmi úspěšný..."

Než jsme se vydali nazpátek, stáhli jsme si moskytiéry a navzájem se postřikali novou dávkou insekticidu.

Díky naší výstroji jsem se už cítil jistěji, takže jsem neměl nutkání utíkat před každou skupinou pavouků, na kterou jsme narazili. Sice na nás pokaždé zaútočili, ale nikdy nevylezli výš než ke kolenům, pak spadli na zem a zmizeli pryč.

Ušli jsme asi čtvrt míle, když jsme narazili na průrvu mezi útesy, jejímž dnem protékal potok ústící na pobřeží. Zabočili jsme hlouběji do vnitrozemí, abychom našli místo, kde by se dala přejít. Po několika yardech se Kamila zastavila.

"Okamžik. Chci se na něco podívat," řekla a vytáhla dalekohled. Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala.

Skalnatý vrcholek na druhé straně rokle byl porostlý křovinami a na nich seděl shluk pavouků. Zdálo se, že nic nedělají a jen tak na cosi čekají.

Náhle mi padl do očí paprsek, který se odrazil od pramínku pavučiny, vznášejícího se volně vzduchem. Pomocí dalekohledu jsem objevil další vlákna, stáčela se do pomalých, líných smyček.

Chviličku se nic nedělo. Pak se náhle odrazil od křoví pavouk a pokračoval dál vzduchem. Jedna z těch volných pavučin nepochybně tvořila most na naši stranu a pavouk po něm rychle a bez zaváhání přeběhl. Ještě nebyl na konci, když se na cestu vydal jiný a za ním další. Jakmile po pavučině přeběhlo sedm nebo osm pavouků, začala být zřetelněji vidět. Zanedlouho se přesouvali tři nebo čtyři pavouci najednou a z jednoho pramínku se stala dostatečně silná niť, která naráz unesla celý tucet pavouků. Zbytek se začal přesouvat za nimi a zatímco se intervaly mezi skupinami zkracovaly, most byl stále silnější. Dívali jsme se, dokud všichni nepřeběhli, mohlo jich být čtyři sta nebo pět set. Teprve, když celý houf zmizel, Kamila sklonila dalekohled.

"Skvělý materiál, přímo se vyrovná hedvábí," prohlásila. "Charles může klidně zapomenout na svůj plán nepřekročitelné zóny."

Zamyšleně jsme šli dál.

Než jsme opustili zamořenou oblast, učinil jsem ještě jeden objev. Vpravo od stezky, kterou jsme si prosekávali cestu, jsem mezi stonky zahlédl něco jako kousek srsti. Rozhrnul jsem spodní větve keře, abych měl lepší výhled. Před sebou jsem měl pořádně velkou krysu - přesněji řečeno kdysi to bývala krysa, teď z ní zbyl jen vnější obal. Suchá štětinatá scvrklá kůže skrývala kostru, ohlodanou do nejmenšího kousíčku... Chvíli jsme na ni hleděli a nepromluvili ani slovo.