John Wyndham
překlad: Hana Volejníková

PAVUČINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8.

Uplynul asi týden, možná deset dní -ztratili jsme přesnou představu o kalendáři -, když se nad Tanakuatuou objevilo letadlo.

Byli jsme s Kamilou právě na staveništi, pracovali jsme na prvním téměř dokončeném domě a snažili se ho všemožně opevnit proti pavoukům. Ve skladišti jsme si našli nové oblečení a stejně tak rozstřikovače s insekticidem. Chemikálie nebyla tak účinná jako onen výtažek, ale dokázala nás ochránit, kromě toho jsme jí měli několik sudů. Nejdříve jsme si s ní postříkali šaty a potom jsme jí pokropili i stavbu a asi jednu míli široký pás kolem ní. Vyhnali jsme tak všechny pavouky, které jsme viděli. Tušili jsme však, že tím to nekončí. Postřik jsme museli opakovat každý den a kromě toho se pavouci občas dostali na naše území pomocí pavučinového mostu.

Mohli jsme se přesunout severněji, do oblasti, která jimi ještě nebyla zasažená, jenže to by znamenalo prosekat si cestu a odnosit tam na zádech všechny nutné zásoby. Kromě toho jsme nemohli tušit, za jak dlouho se pavouci dostanou i tam. Nevěděli jsme také, kdy se počasí zhorší, bylo nám však jasné, že pak se bez pořádného přístřeší neobejdeme. Z těchto důvodů jsme se nakonec rozhodli, že nejrozumnější bude dokončit budovu, ucpat každou škvíru, do které by se mohl schovat pavouk, zakrýt všechna okna sítí, vsadit dvojité dveře, zkrátka a dobře udělat všechno, abychom získali alespoň jedno místo, kde bychom si v bezpečí mohli odpočinout.

Po celé ty dny jsme žili s pocitem stavu obležení, což mi pořádné drásalo nervy. Nevím, jestli to byly naše pohyby, nebo hluk pil a kladiv, které tak přitahovaly pavouky, jisté ale bylo, že se k nám stahují a klidně vyčkávají. Proměnili se v přelévající se, lesklou čáru podél vnějšího okraje pásu, který jsme neustále kropili insekticidem. Jakmile se jeden z nás přiblížil, znehybněli. Byli k sobě tak hustě namačkaní, že připomínali nehybné oblázky na pláži. Pod touto netečnou, mrtvou vnější podobou se však skrývala napjatá pružina, jiskra připravená k zažehnutí. V té mase jsme nedokázali rozeznat jediný pár očí, a přesto jsme cítili, že nás jich ostražitě sledují celé tisíce. Zkoušeli jsme na pavouky házet hrsti země, oni se však nepohnuli ani o píď; mačkali se kolem neviditelné překážky, hlavy otočené směrem k nám, a nehnutě nás pozorovali. Začal jsem mít pocit, že jsou připraveni počkat, dokud insekticid nevyprchá, a pak se převalí přes hranici.

Mezitím jsme ale podnikali všechno možné, abychom jim v tom zabránili. Vždycky večer jsme na ně lili benzín. Vůbec se jim to nelíbilo, jejich řady tím silně prořídly. Jenže příštího rána jich bylo ještě víc, živili se padlými z předešlého dne. Zkusili jsme benzín nejdřív rozstříkat a potom zapálit. Následujícího dne pavouků ještě přibylo...

Jak už jsem se zmínil, neustálá hrozba pavouků nás znervózňovala, začal jsem se obávat, že propadneme arachnofobii. Neodvážili jsme se ani na chvíli polevit ve svých opatřeních, neustále jsme je dodržovali, s jedinou výjimkou - při práci, kdy nehrozilo, že na nás pavouci odněkud spadnou, jsme si sundávali klobouky se sítí. Ale i tehdy jsme se museli mít na pozoru, protože téměř každý den se pavoukům podařilo vybudovat si jeden nebo dva mosty a začít se přesunovat. V té chvíli jsme museli přerušit jakoukoli práci a postříkat je benzínem. V noci jsme museli spát pečlivě zabalení do moskytiéry a ráno jsme ze všeho nejdříve museli prozkoumat budovu a její okolí.

Naše práce přesto postupovala kupředu. Za pět nebo šest dnů se nám podařilo všechny rohy podlahy, stěn a střechy utěsnit skelnou vatou, každé okno zakrýt pevně napjatou sítí, přibitou lištami, a dokonce jsme vynalezli zarážky na spodní hranu vnitřních i vnějších dveří. Konečně jsme měli pocit bezpečného útočiště, i když jsme nepřestali spát pod moskytiérami.

Nyní jsme se mohli soustředit na přepravu zásob provizorně uložených na pobřeží. Měli jsme sice traktor s přívěsem, ale přenášení a otevírání beden, jejich nakládání a vykládání představovalo pro pouhé dva lidi pořádnou dřinu. Za den jsme se s traktorem neotočili víckrát než jednou.

Bylo to potřetí, co jsme se vraceli od pobřeží, když jsme uviděli letadlo. Zrovna jsem zručně zacouval traktorem k domu a slézal z něho dolů, když Kamila sedící na naloženém přívěsu vykřikla a vzrušeně ukazovala k laguně. Vyšplhal jsem se k ní, nechápal jsem, proč je tak rozrušená, když vtom jsem ho uviděl. Na hladině laguny se vznášel malý kluzák, na jednom z jeho plováků stály dvě postavy a vedle nich se na vodě pohupoval nafukovací člun. Kvůli lomozu traktoru jsme neslyšeli hukot motoru, a proto jsme si letadla předtím nevšimli.

Jeden z mužů přelezl do člunu, přidržoval se plováku, aby vyrovnal kymácení loďky.

Kamila začala šplhat dolů z přívěsu.

"Rychle," řekla, "musíme je zastavit, než se dostanou na břeh." Rozeběhli jsme se po cestě k provizornímu tábořišti. Z jednoho místa jsme viděli na lagunu. Člun už stačil urazit polovinu cesty k pobřeží. Utíkali jsme, co nám síly stačily.

Když jsme vyběhli na pláž, člun od břehu dělilo jen pár centimetrů a jeden z mužů z něho právě vystupoval. Zastavil jsem se a zakřičel na něj, byl ale příliš daleko, takže mě neslyšel. Jeho společník mezitím také vylezl, oba se brodili mělkou vodou a člun táhli za sebou. Zavolali jsme na ně současně s Kamilou. Tentokrát si nás všimli a jeden nám zamával na pozdrav. Zoufale jsme na ně křičeli a snažili se je posunky zastavit. Vyměnili si spolu několik slov a znovu nám přátelsky zamávali.

Člun nechali na mokrém písku a zamířili přes pláž, nás si už nevšímali. Přímo před sebou měli skvrnu, která se k nim přibližovala. Ječeli jsme a máváním je odháněli pryč. Bylo to marné. Jeden z nich zpozoroval hnědou skvrnu. Řekl něco svému společníkovi a pak se předklonil, aby si ji zevrubněji prohlédl. Skvrna dorazila k mužovým chodidlům a vzápětí se nekontrolovatelně rozlezla po jeho těle.

Ozval se výkřik.

Druhý muž na chvíli zkameněl úžasem, potom přiskočil k prvnímu a začal pavouky smetávat. Jeho druh začal klesat k zemi, muž ho zachytil. Vmžiku byl i on pokrytý pavouky. Vykřikl...

Sedli jsme si a čekali, dokud se trochu nevzpamatujeme. Po nějaké době se Kamila podívala na lagunu a zeptala se:

"Umíte létat?"

"Ne," odpověděl jsem. "A co vy?"

"Ani já ne," přiznala se.

Dívali jsme se na letadlo.

"Určitě je v něm vysílačka," řekla.

Šli jsme ke člunu a snažili jsme se přitom nedívat na obě mrtvá těla. Kamila měla pravdu, pokud šlo o vysílačku. Nasadil jsem si sluchátka a zapnul ji. Ozval se zkreslený hlas mluvící nějakou nesrozumitelnou hantýrkou. Čekal jsem, dokud se mi nezdálo, že skončil, a pak jsem zmáčkl tlačítko a začal vysílat. Potom jsem znovu přepnul na příjem. Tentýž hlas pokračoval ve svém nesrozumitelném recitování. Netušil jsem, jestli mě někdo slyšel či nikoli.

"Víte, jak se s touhle věcí zachází?" zeptal jsem se Kamily.

"Ne," odpověděla. Přesto to zkusila, výsledek byl ovšem stejný. Pro tentokrát jsme to vzdali a vrátili se člunem na břeh. Kamila zamířila do tábora, zatímco mě čekal moc nepříjemný úkol - jistit něco o těch dvou mužích.

Když jsem ji dohnal, řekl jsem:

"Jeden měl licenci k létání na jméno Jim Roberts."

Přikývla.

"To jméno jsem zaslechla v Uijanji. Provozoval leteckou službu mezi ostrovy, vozil hlavně poštu a nemocné."

"Ten druhý je jakýsi Soames. Bydlel rovněž v Uijanji. Zřejmě příležitostně pracoval jako dopisovatel pro tiskovou agenturu," dodal jsem. "Proč museli přiletět zrovna, když běžel traktor... Pomalu začnu taky věřit na tabu," povzdechla si Kamila.

Bez ohledu na to, co se stalo, jsme ten večer cítili novou naději. Někdo někde si začal dělat vážné starosti, že se neozýváme, a proto sem poslal letadlo, a jelikož se nedočká zprávy ani od jeho posádky, vyhlásí pátrání. Doba, za kterou se tady objeví, závisí na tom, jestli pilot stačil oznámit rádiem přistání na Tanakuatue, v opačném případě budou letadlo nejdřív hledat v oceánu, čímž nějaký čas ztratí. Nám nezbývalo nic jiného než čekat.

O pět dní později jsme byli moudřejší. Odpověď přišla v podobě trojího zahoukání sirény, které se několikanásobnou ozvěnou rozlehlo nad lagunou.

Dorazili jsme na břeh, právě když malá šedivá loď spouštěla kotvu. Nebyla to ale žádná kocábka, soudě podle jejího vzhledu a bílé vlajky válečného loďstva na zádi. Řekl bych, že je to torpédoborec.

Minuli jsme skladiště a došli až k okraji vody, kde jsme se zastavili. Z lodi spustili člun se čtyřmi muži. Ozval se zvuk startovaného motoru, člun však nezamířil přímo k nám. Nejdříve jednou objel zakotvený kluzák. Teprve potom se na plný plyn rozjel ke břehu. Přebrodili jsme se na mělčinu a čekali na člun. Ten se jemně dotkl písčitého dna. Jeho posádka si nás nedůvěřivě prohlížela, tři měli dokonce pusu dokořán.

Sundali jsme si klobouky s moskytiérou, moc to ale nepomohlo. "Vy jste Tirrie?" zeptal se mě velící poddůstojník.

"Ne. Tirrie je mrtvý," vysvětlil jsem mu. "Všichni jsou mrtví, kromě nás dvou."

Díval se na nás váhavě, bezvýrazně, ale zvědavě. Jsem si jist, že by pro něj bylo mnohem přijatelnější, kdyby nás tu našel v šortkách a košilích, nebo dokonce jen v roztrhaných hadrech.

"To máme kvůli pavoukům," řekla Kamila.

Nejspíš její slova, což je pochopitelné, nepovažoval za dostatečně vysvětlující nebo uklidňující.

"Tak pavouci," řekl a sklouzl očima mimo nás a prohlížel si okolí. Pohled se zastavil u člunu patřícímu k letadlu a potom pokračoval dál po pláži až k místu, kde ležely obě mrtvoly. Na takovou vzdálenost a při letmém pohledu pořád ještě připomínaly lidská těla, i když pavouci z nich nenechali už nic jiného než kosti a kůži oblečenou v šatech.

"A co tihle dva?" zeptal se a znovu se přitom na nás podíval.

"I ty mají na svědomí pavouci. Snažili jsme se je zastavit..." vysvětlovala mu Kamila.

"Říkáte pavouci?" opakoval a upřeně si ji prohlížel.

"Ano, tamhle jsou," ukázala Kamila prstem.

Podíval se naznačeným směrem. Jediné, co viděl, byla nezajímavá hnědá skvrna na písku. Na tváři se mu zračilo, co si myslí. Jak otáčel hlavu, vyměnil si pohled s jedním ze členů posádky. Ten významně zavrtěl hlavou.

Poddůstojník se rozhodl. Vstal.

"Bude lepší, když si je prohlédnu," prohlásil.

"Ne," vykřikla Kamila. "Vy to nechápete. Oni vás zabijí."

Jednou nohou už byl z člunu venku.

"Kdo? Pavouci?" přeptal se jí s kamennou tváří.

"Ano," odpověděla Kamila. Obrátila se na mě. "Arnolde, zastavte ho. Vysvětlete mu to."

Důkladně si mě prohlédl. Měl jsem pocit, že nás začal podezírat nepochybně musíme mít nějaký pádný důvod, když nechceme, aby těla prozkoumal. Zkusil jsem jít na věc logicky.

"Podívejte se," řekl jsem, "určitě si nemyslíte, že jsme se takhle vyparádili jen pro zábavu. Pokud chcete vystoupit na břeh, měl byste se alespoň trochu chránit."

Stáhl jsem si rukavice a podal mu je i se svým kloboukem.

Podíval se na ně, napůl rozhodnutý, že je odmítne. Kamila naléhala: "Prosím vás, vezměte si je."

Dal najevo, že to dělá jen proto, aby vyhověl jejímu vrtochu. Nasadil si klobouk. Kamila mu uvázala sítku pod bradu, potom se sklonila a zastrčila mu kalhoty do ponožek.

"A ještě si navlečte rukavice," požádala ho. "Nesmíte si je ani na chvíli sundat."

Ostatní tři muži ve člunu se usmívali, v jejich úsměvu byl ale i náznak neklidu.

"Zůstaňte na místě," přikázal jim poddůstojník a pohledem jim dal najevo, že se to vlastně týká nás.

Dívali jsme se, jak se mělčinou brodí na břeh.

Nejméně tři pavoučí skupiny zaregistrovaly jeho přítomnost a snažily se ho dostihnout.

Muži ve člunu ztichli. I oni si všimli pavouků. Jeden z posádky zavolal na poddůstojníka a ukazoval na ně. Muž se rozhlédl kolem sebe, zřejmé ale nezpozoroval nic neobvyklého. Zamával nám a šel dál.

Došel k tělům a sklonil se nad ně, aby je prozkoumal. Dvě hnědé skvrny byly už jen kousek od něho. Námořník v člunu znovu vykřikl, velitel ho ale neslyšel, dál soustředěně zkoumal první z mrtvol. Váhavě natáhl ruku, aby se jí dotkl.

Vtom ho dostihla první skupina pavouků.

Převalili se mu přes nohu jako mořská vlna. Poddůstojník vyskočil a snažil se je ze sebe setřást. Za první skupinou dorazila druhá a třetí. Pavouci mu začali šplhat po kalhotách.

Na několik okamžiků zůstal stát, pavouci pokrývali celé jeho tělo kromě klobouku a rukavic. Bezmocné mával pažemi, aby se jich zbavil. Když viděl, že se k němu blíží další skupiny, rozhodl se pro ústup.

Utíkal po pláži, cestou přeskočil jednu nebo dvě skupiny, vběhl do vody a s cákotem se blížil ke člunu. Když byl jen pár yardů od nás, náhle změnil směr. Proběhl kolem, pokrytý lesklým krunýřem živých pavouků.

Jakmile se dostal do větší hloubky, ponořil se do vody, čímž ze sebe smyl velkou část pavouků. Musel se však ještě třikrát potopit, než se mu podařilo se jich úplně zbavit.

Snažili jsme se k němu co nejrychleji dostat s člunem. Důstojník stál po pás ve vodě a vrávoral. Dva muži ho přetáhli do člunu.

"Mé ruce," naříkal. "Ach, bože, mé ruce."

Pak omdlel.

Sundali jsme mu sako. Vypadlo z něho asi pět pavouků, okamžitě jsme je zašlápli. Museli se mu dostat do rukávů, protože na předloktích mu naskočil tucet rudých skvrn, které už začaly otékat.

Plnou rychlostí jsme zamířili k lodi.