John Wyndham
překlad: Hana Volejníková

PAVUČINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2.

Tak začala naše cesta na Tanakuatuu.

Zdá se mi, že nastal vhodný okamžik, abych popsal náš cíl.

Když jsme zvedli koty a vypluli, jediné, co jsme o ní všichni, kromě Waltera, který pro nás Tanakuatuu objevil, věděli, bylo, že se jedná o malý, neobydlený a natolik bezvýznamný osatrov, že se ani nedá najít ve většině běžných atlasů, a na větších, specializovanějších mapách se podobal nepatrné tečce v obrovské modré ploše Pacifiku, blíže určené devátým stupněm severní šířky a stosedmdesátým stupněm západní délky.

Existuje i pár fotografií, zachycujících ostrov v posledních sedmdesáti letech. Ve skutečnosti se dá říct, že se jedná o jediný snímek, protože všichni fotografové se jako by zamilovali do téhož záběru. Jde o pohled od severu k východu, nejspíš z lodi zakotvené v laguně. Nechybí na něm oblouk bílé pláže lemované křovinami, za nimiž se tyčí hradba palem a za nimi další řada stromů. Něco ale tuhle pláž odlišuje od tisíců jí podobných, a tím je pozadí: dvě hory spojené jako dvojčata vysokým sedlem, podle nichž Tanakuatuu neomylně poznáte.

Oba kopce nesvědčí o aktivní vulkanické činnosti, přesto mají sopečné krátery. Ten severnější (na obrázku vlevo) se jmenuje Rara, je už dávno vyhaslý a celý zarostlý; na druhém z nich, Monu, je patrné jezírko s bublajícím bahnem a horký pramen, který prýští ze země asi v polovině jižního svahu a stéká dolů do údolí. Muselo uplynout hodně času od dob, co oba krátery vypadaly jinak než dnes. O jejich aktivitě se nezachovaly žádné legendy.

Celkově existuje o ostrově jen málo legend. Jako kdyby žil ve své izolaci, bez historie, a teprve před dvěma sty lety došlo ke změně. Ale i potom jsou záznamy jen útržkovité. Nicméně od svého návratu usilovně hledám v nejrůznějších zdrojích jakoukoli zmínku o Tanakuatue a tohle je vhodný okamžik, abych shrnul své dosavadní výsledky. Pomohou alespoň částečně objasnit záhadu, nad kterou si někteří z nás lámali hlavu hned od začátku plavby: Odkud se vzal neobydlený, a přitom tak úrodný ostrov?

Atlasy, které Tanakuatuu neopomíjejí, ji řadí k Letním ostrovům. Je to však zavádějící a nepřesná informace. Tanakuatua totiž leží pět set mil od tohoto souostroví a její nejbližší souputník, jménem Oahomu, je od ní vzdálen sto padesát mil. Dá se předpokládat, že se oba ostrovy ocitly ve společenství Letních ostrovů díky pořádkumilovnosti těch, kteří zakreslovali ty rozmáchlé, tečkované teritoriální hranice do map Tichého oceánu. Pak už bylo logické, aby díky těmto čarám oba ostrovy přešly pod administrativní správu onoho souostroví. V koloniální době se děly mnohem podivnější věci.

V období prvních plaveb oba ostrovy jako kdyby byly neviditelné. Na rozdíl od většiny míst v dané oblasti zůstaly bez povšimnutí, a to dokonce i kapitána Cooka, ačkoli ten při své druhé plavbě roku 1774 navštívil (a podle ročního období i pojmenoval) Letní ostrovy. Palubní deníky z kapitánových lodí Resolution a Adventure neobsahují sebemenší zmínku o těchto odlehlých ostrovech, i když se dá předpokládat, že jeden nebo druhý ležel natolik blízko u trasy jeho cesty, aby je mohl zpozorovat.

Uplyne ještě dalších dvacet let, než se objeví zápis o objeveni nového ostrova, kterým je nepochybně Tanakuatua.

V roce 1794 si kapitán Sleason z lodi Purpose napsal do svého deníku: "Sedmého dne měsíce dubna v šest hodin ráno se vítr utišil a zahalil nás do husté mlhy. V ní jsme pluli tři dny. Ráno desátého se přihnal silný západní vítr a mlhu rozfoukal, pak se ale proměnil ve vichřici, která nás tři dny unášela daleko na severozápad od našeho kursu. V noci z třináctého na čtrnáctého se bouře utišila, nebe se vyjasnilo a moře téměř uklidnilo, vítr znovu vál západním směrem, ale jen lehce.

S prvním rozbřeskem jsme ve směru východojihovýchodním spatřili zemi, vzdálenou asi deset mil. Když jsme připluli blíž, zjistili jsme, že uprostřed nepříliš rozlehlého ostrova se tyčí nevysoká hora ve tvaru dvou hrbů spojených můstkem. Zdejší rostlinstvo je bujné, palmy spolu s dalšími stromy a křovinami pokrývají celý ostrov, nedosahují jedině do horních částí kopců.

Obrovská hejna mořských ptáků nám letěla vstříc na uvítanou, k přídi připlula skupina delfínů, nikde jsme ale nezpozorovali žádnou známku lidské přítomnosti.

Na západním pobřeží je ostrov obklopený mohutným útesem s řadou ostrůvků po vnitřní straně a s několika průchodnými místy. Jedno z nich jsme vyzkoušeli a úspěšně jim propluli. Jakmile jsme zakotvili v laguně, vyslal jsem ke břehu šalupu, aby přivezla vodu.

Její posádka zjistila, že ostrov není neobydlený, jak se zdálo na první pohled, neboť když šli muži proti proudu potoka, aby nabraná voda byla opravdu čistá, narazili na malou mýtinu. Na ní stálo sedm či osm zpustlých primitivních chatrčí postavených z kůry. Celé místo bylo odporně špinavé a neuvěřitelné zapáchalo. Uprostřed prostranství byla vyhloubená jáma s popelem a v ní leželo několik velkých kamenů, které domorodci v této oblasti užívají při vaření. Jeden z našich mužů, který si myslel, že místo je už dlouho opuštěné, se rychle přesvědčil o opaku, když si spálil chodidlo.

Lodní poddůstojník usoudil, že ohniště je opuštěné nejvýš jednu dvě hodiny, ačkoli předtím jsme žádný kouř nezaznamenali.

V několika chatrčích výprava nalezla primitivní dřevěné nástroje a pár hrubě spletených sítí, sloužících nejspíše k rybolovu. V jednom příbytku objevili lidskou stehenní kost, z části ji pokrývalo ozdobné vyřezávání, vedle ní ležel mezi kostěnými odštěpky kamenný nůž. Ve stejné chýši rovněž našli lidskou lebku, pocházela z nedávné doby, zatímco o stehenní kosti poddůstojník prohlásil, třebaže nevím, kde načerpal podobné znalosti, že je stará asi tak týden.

Několik cest tam a zpátky stačilo na doplnění zásob vody, posádka šalupy se pak vrátila na palubu, aniž zahlédla někoho z domorodců."

Přibližná poloha a zmínka o dvojité hoře jasně dokazují, že oním ostrovem byla Tanakuatua. Na své skutečné objevení a přesné zanesení do mapy si ale musela počkat až do roku 1820, kdy k ní připlula Pertinax. Za dvacet šest let, které uplynuly od okamžiku, kdy kapitán Sleason popsal Tanakuatuu, se podmínky na ní změnily.

Pertinax nejdříve ostrov obeplula, čímž se zjistilo, že východní a severní části pobřeží jsou skalnaté, nehostinné a nevhodné pro vylodění nebo kotvení, zatímco podél téměř celého západního pobřeží se táhne mohutný útes a tvoří tak hranici laguny. Loď se prozatím nepokusila jím projet, zakotvila před ním, na dohled od pláže s několika kánoemi vytaženými na písek.

Skupina asi padesáti domorodců s oštěpy se shromáždila na břehu a živě se o něčem dohadovala. Po chvíli spustili na vodu šest kánoí a zamířili přes lagunu k cizí lodi. Těsně před průjezdem v útesu se však zastavili a složili pádla. Kánoe přirazily těsně k sobě. Následovala další, střízlivější porada, během níž se domorodci občas podívali směrem k lodi. Po této výměně názorů se otočili a rázným pádlováním zamířili zpět ke břehu, vytáhli kánoe na souš a zmizeli mezi stromy.

Průzkumná četa z Pertinaxu našla jen opuštěnou vesnici. Mezi věcmi, které ostrované zanechali na místě, byly mimo jiné zrezivělá pistole, několik námořnických nožů, čtyři mosazné přezky k opaskům, spousta kovových knoflíků, ale i méně překvapivé předměty jako řada lebek před největší chýší, či velké množství vyřezávaných kostí a ozubců.

Dále od pobřeží objevili kříž vztyčený na malém pahorku. Byl sbitý z kusů prken jednoznačně pocházejících z nějaké lodi. Na kříž někdo neumělou rukou vyryl písmena R.I.P. Námořníci začali u jeho úpatí kopat, doufali, že naleznou něco, co jim pomůže osvětlit jeho existenci, ale místo očekávaných kosterních pozůstatků narazili na láhev s kouskem složeného papíru. Hnědou barvou, nejspíše krví, na něm bylo napsáno:

 

NA VĚČNOU PAMÁTKU

Jamese Beara z Londýna
Edwarda Timsona z Sheptonu
Henryho Davise z Lewesu,

trosečníků z Fortitude, potopené 10, května L.P. 1812,
které snědli divoši v květnu a červnu téhož roku.
CHVALTE BOHA

podepsán Samuel Hodges

 

Na zpáteční cestě průzkumná skupina padla do léčky, kterou jí nastražili domorodci. Jeden námořník byl ošklivě zraněn oštěpem, tři útočníky se ale podařilo zabít námořnickými mušketami, zbývající uprchli a nestarali se o své dva zajaté druhy.

Od nich námořníci převzali jméno ostrova, snažili se přitom co nejpřesněji napodobit jejich výslovnost, předpokládali zároveň, že se opravdu jedná o jméno, a ne o nějakou zaříkávací formuli nebo nadávku. Do palubního deníku bylo zaneseno jako Tanakuatua, a tak už to zůstalo.

Podle úředních záznamů loď jménem Fortitude skutečně 2, srpna 1811 vyplula z Deptfordu, vezla do Botany Bay sto dvaačtyřicet trestanců. Nikdy však na určené místo nedoplula, takže se později usoudilo, že se ztratila na moři. Na seznamu převážených zločinců jsou kromě jiných zapsáni:

 

James Bare, z Londýna, odsouzený za padělání
šestipencové poštovní známky.

Edward Timson, z Sheptonu v hrabství Somerset,
odsouzeuný za falšování účetní knihy.

Henry Davies, z Lewesu v hrabství Sussex,
odsouzený za krádež slepice v hodnotě sedmi pencí.

 

Mezi členy posádky je uveden i jistý Samuel Hodges z Rye v hrabství Sussex.

Poslední zaznamenanou zastávkou lodi bylo Otaheite (později známé jako Tahiti). Odtud Fortitude vyplula 15. dubna roku 1812 a dál se všechny stopy ztrácejí.

Tanakuatua byla sice nyní oficiálně zanesena do map námořního ministerstva, přesto ji ale málokdo navštívil, u jejích břehů se objevovaly jen lodě, které ztratily kurs, nebo potřebovaly doplnit zásoby vody či ovoce. K výměnnému obchodu docházelo jen příležitostně. Vzhledem ke špatné pověsti věrolomných kanibalských obyvatelů ostrova by však bylo přesnější mluvit o nájezdech než o návštěvách.

V důsledku toho ostrov nikdo neprozkoumat a vědělo se o něm téměř jen tolik, co se dalo zjistit při pohledu z moře. Teprve v roce 1845 vystoupila na břeh první průzkumná skupina, která připlula s lodí Finder. Od ní se dozvídáme, že "domorodci mají pomalovaná těla, nosí ozdoby z lastur a malé kousky hrubé látky, které mají spíš estetický, než praktický účel. Většina mužů si propichuje ušní lalůčky kostěnými jehlicemi a někteří ji nosí i v nosní přepážce, kde jim na obou stranách vyčnívá až několik palců této ozdoby. Obličeje si pak nevzhledně tetují, aby dodali svému vzezření ještě větší zuřivosti."

Jakmile však ostrované zjistili, že jejich divoký zevnějšek, doplněný hlasitým pokřikem, hrozivá gesta a mávající kopí na průzkumníky v doprovodu ozbrojených námořníků nijak nepůsobí, zatvářili se nejdřív užasle a potom jako by ztratili kuráž. A sotva námořníci vypálili nad jejich hlavy zastrašující salvu, okamžité se otočili, pádili pryč a skryli se mezi stromy, odkud je vylákal jen příslib dárků.

Bez vnějšího vzdoru se místní obyvatelé jevili jako plaší a nedůvěřiví. K jedinému nepřátelskému incidentu došlo, když asi deset domorodců zahradilo šestici průzkumníků cestu. Všichni byli vyzbrojeni kopími s kovovými špičkami, pouze jeden měl místo kopí zrezivělou mušketu Muž napřáhl ruku se svou nespolehlivou zbraní, namířil ji na výpravu a cosi hlasitě řekl, nejspíš vydal příkaz ke střelbě. Když se nic nedělo, on i ostatní divoši se zatvářili nejistě. Zkusil to ještě jednou a potom mušketu odhodil znechuceně na zem. Celá tlupa vzala do zaječích a zmizela v křovinách. Od té chvíle průzkum probíhal klidně, i když všichni dostali přísný zákaz vzdalovat se od skupiny.

Konečně Tanakuatuu řádně zmapovali. Tvarem se podobá osm mil dlouhé hrušce, která má na šířku něco přes pět mil. Necelou míli a půl od jejího nejjižnějšího bodu leží malý, asi stopadesáti akrový ostrov Hinuati. K útesu obklopujícímu část Tanakuatuy se pak přimyká další tucet menších ostrůvků, jejichž rozloha se pohybuje od pouhých pěti set čtverečních metrů po dvanáct akrů. Půda na ostrově je sopečného původu, bohatá na minerální soli, vhodná pro pěstování kulkasu, chlebovníku, kokosových ořechů a nejrůznější zeleniny. Mezi ní expedice překvapivě objevila i brambory, trosečníkům z Fortitude se je zřejmě podařilo zachránit z vraku lodi a vysadit je zde.

Počet dospělých na Tanakuatue v té době o mnoho nepřevyšoval číslo sto padesát, i když podle opuštěné vesnice se zdálo, že ještě před nedávnem byl vyšší. Zvyky, život a obřady domorodců byly popsány jako primitivní, hrubé, až nechutné. Vedoucí průzkumníků označil místní obyvatele za nejprimitivnější divochy, s jakými se kdy setkal, v tomto ohledu se ale neshodl s lodním lékařem, který zastával názor, že se jedná o případ degenerace v důsledku dlouhodobého vzájemného křížení.

Závěrečná zpráva expedice potvrzovala, že za předpokladu uvážlivé kultivace je ostrov způsobilý uživit značné množství populace a vyprodukovat i dostatečný objem kopry a dalších obchodovatelných komodit. Když se však vzaly v úvahu nezbytné přípravné práce, nutný kapitál, nezpůsobilost domorodců pro danou práci a jejich nahrazení dovezenou pracovní silou, nízká úroda během několika prvních let a vzdálenost Tanakuatuy od obvyklých námořních tras, vyvstaly silné pochybnosti o užitečnosti takového kroku.

Když průzkumná skupina takto shrnula přínos Tanakuatuy pro svět devatenáctého století, zamířila s lodí na severozápad k ostrovu Oahamu, o němž sepsala ještě nepříznivější zprávu.

Fakt, že v globálním měřítku Tanakuatua nebyla pro lidstvo důležitá, ještě neznamenal, že se rady navěky zastavil čas. Rychlost proměn byla hodně nízká, ale přesto toho v příštích šedesáti letech měl ostrov zažít mnohem víc než za celá uplynulá tisíciletí."

Někdy kolem roku 1852 byla Tanakuatua obsazena. Informace o invazi jsou jen útržkovité, přesto se zdá, že se jí zúčastnilo na tři sta lidí, kteří sem připluli na kánoích. Zůstává záhadou, co byli zač a odkud pocházeli - oni sami tvrdili, že země jejich předků leží přibližně tam, kde zapadá slunce. Protože si ale s sebou přivezli manželky, děti a dokonce i drůbež spolu s menšími domácími zvířaty, které cestovaly na vorech vybudovaných na člunech svázaných k sobě, bylo jasné, že se jedná o záměrnou migraci.

Boje netrvaly dlouho, odhadem asi půl dne, načež se odpor místních obyvatel, demoralizovaných statečností a sebedůvěrou útočníků, úplně zhroutil a už se nikdy nevzchopil.

Příchozí s sebou přinesli vyspělejší technologii. Na místě shluku špinavých chatrčí z kůry postavili vesnické příbytky se střechami krytými palmovým listím. Vymýtili půdu na pěstování tara, vysadili kokosové háje, založili záhony na různou zeleninu a mnoha jinými způsoby dali najevo, že se hodlají na ostrově usadit.

Obě krve se smísily. Posádky lodí, které se tu občas z toho či onoho důvodu zastavily, rovněž přispěly svým dílem k tomu, že po třiceti letech místní obyvatelé jen vzdáleně připomínali domorodce, jak je popsala průzkumná výprava z lodi Finder.

Nyní to byli sebejistí samostatní lidé, s vědomým sklonem k nezávislosti. Díky příležitostným zastávkám lodí i několika vlastním expedicím se Tanakuatuaňané trochu poučili o vnějším světě, dál si však spravovali věci po svém. Vůči náhodným návštěvníkům se jen výjimečně chovali nepřátelsky, milovali totiž směnný obchod a radovali se z každé příležitosti, kdy mohli uspořádat slavnostní hostinu. K Agličanům, Francouzům, Němcům a dalším, kteří si jejich ostrov měřili vypočítavýma očima a občas zkusmo navrhli, že v tomhle nejistém světě by bylo moudřejší svěřit ochranu osobních zájmů nějaké laskavé velmoci, se ovšem chovali chladně a jejich pohostinnost vůči nim byla pouze formální. V tomto ohledu se postoje náčelníků shodovaly s názory poddaných.

V několika případech měli zdejší obyvatelé k takzvané ochraně mnohem blíž, než vůbec tušili, ale pokaždé je od ní uchránily ony staré známé důvody. I v éře parolodí považovali potenciální vykořisťovatelé tenhle vzdálený ostrov za příliš malý, jeho obyvatele za příliš málo ochotné ke spolupráci a jakýkoli podnik zde za příliš riskantní. A tak nezávislost Tanakuatuy přežila, třebas někdy jen o vlásek, dokonce i 19. století, označované za nádherné.

 

Svět se však měnil. Na opačné straně zeměkoule umřela stará královna. Její život se odehrával pod imperiálním sluncem v zenitu, takže mohla vidět, jak její poddaní pokrývají mapy červenou barvou, počínaje velkými plochami kontinentů a malými tečkami ve vzdálených oceánech konče, s jejím odchodem však zapadlo i ono slunce. Stíny historie se plíživě zmocňovaly minulé slávy. Začal vanout nový vítr, přinášel s sebou nárazy varování a postupně sbíral sílu k vichřici, jež by dokázala rozmetat na kousky století sebedůvěry. A když bouře skutečně vypukla, ani Tanakuatua, vzdálená od jejího ohniska dvanáct tisíc mil, se jí nevyhnula.

V roce 1916 kohosi na námořním ministerstvu napadlo, že Německo by se mohlo začít zajímat o Tanakuatuu s jejím menším souputníkem a využít je jako základnu nebo úkryt pro své přepadové lodi, které ohrožovaly dopravu v západním Pacifiku. Tahle domněnky doputovala až na ministerstvo pro kolonie s poznámkou, že by bylo vhodné takový záměr překazit.

Krátce nato guvernér Letních ostrovů obdržel instrukci, aby podnikl odpovídající preventivní kroky. To ho přimělo k tomu, aby vyslal obchodní loď Frances Willams, nově vyšňořenou maskovacím nátěrem a vybavenou rychlopalným dělem, na Tanakuatuu. Po přátelské zastávce na Oahomu dorazila 15. září na místo určení.

Jakmile loď úspěšně projela útesy do laguny, kapitán sklonil dalekohled a podal ho svému lodnímu důstojníkovi.

"Teď něco uvidíte, Joe," sliboval mu. "Byl jsem tady už dvakrát a pokaždé se všichni seběhli na pláž, poskakovali a vřískali jako paviáni. Hotový tyátr."

Důstojník přejel dalekohledem po pobřeží. Nikde neviděl žádnou známku pohybu. Kromě řady kánoí vytažených na břeh vypadalo pobřeží úplně opuštěně.

Loď zastavila a její kotevní řetěz s rachotem dopadl do vody. Jeho odraz se ozvěnou nesl nad lagunou, nevyvolal však žádnou reakci. Po chvíli se ozval důstojník:

"Tamhle jsou dva nebo tři, kapitáne. Schovávají se mezi stromy. Zdá se, že na nás mávají."

Sotva si kapitán vzal zpátky dalekohled a podíval se směrem, který mu ukazoval jeho podřízený, z úkrytu na pláži vyrazily čtyři snědé postavy a pádily k vodě. Téměř v letu popadly jednu z kánoí a utíkaly s ní dál. V mžiku do ní nasedly a začaly zuřivě pádlovat Neurazily však ani dvacet yardů, když se ozval výstřel z pistole. Kulka dopadla těsně před loďku, vystříkl malý gejzír vody. Muži přestali pádlovat jen na okamžik. Rozlehl se nový výstřel. Jeden z domorodců se vztyčil. Jeho křik ještě ani nedoletěl k zakotvené lodi, když se kánoe obrátila a rychle se vracela ke břehu.

Kapitán vydal rozkaz, aby obsluha děla zaujala palebné postavení, a to bez prodlení. Na pevnině padla řada výstřelů, ale loď byla příliš vzdálená od břehu. Několik kulek se s plesknutím odrazilo od jejího boku, většina ale tak daleko vůbec nedoletěla. Malé dělo vypálilo dvě zastřelující dávky a chystalo se k další, když vtom zareagovalo anglické rychlopalné dělo.

Bitva o Tanakuatuu byla krátká. Obsluha lodního děla doposud stačila vystřelit jen třikrát nebo čtyřikrát, a to ještě beze spěchu, těžko však říci, zda projevila střelecké mistrovství, nebo jí jen přálo nováčkovské štěstí, protože z ostrova už další výstřel nezazněl a vzápětí nad křovím zavlál bílý prapor.

Střelba utichla. Kapitán přikázal spustit člun na vodu. Službu konající důstojník do něho se svou četou nasedl a zamířil k pobřeží. Když byli asi v polovině cesty, ozvaly se na pláži nové výstřely z pušek. Podle toho, že žádná kulka neletěla ke člunu, se dalo usoudit, že Tanakuatuaňané, kteří buď opovrhovali kapitulací, nebo ji neuznávali, se pustili do vlastní akce. Když četa doplula ke břehu, našla tam čtyři muže v německé uniformě, kteří se ještě bránili. Zbytek roty, která se tu vylodila před dvěma týdny, už nežil.

Tanakuatuaňané projevovali uspokojení.

První důvod spočíval v tom, že bez ohledu na písně a tance vychvalující krutost, udatnost a statečnost vlastních válečníků, se jim dnešní bojovníci už příliš nepodobali, padesát let bez opravdové zkušenosti z bitev na nich zanechalo stopy. Skutečnost, že přišli o pouhých pět nebo šest mužů, vzpružil jejich sebevědomí a dokazoval, že jsou stejně dobří jako jejich dědové.

Druhý důvod souvisel s tím, že se jim německá posádka velice znelíbila.

Němci se tu objevili nikým nezvaní, načež pohrdli řádným přivítáním a náležitými formalitami. Vojáci si bez meškání postavili stany na volném místě, které se jim zrovna naskytlo - a to nebylo zarostlé proto, že se jednalo o pohřebiště. Když se k nim dostavila skupina stařešinů, aby protestovala proti takovému znesvěcení, začali jim střílet nad hlavy. Dožadovali se ovoce a zeleniny, aniž se zmínili o placení; zrekvírovali mladé ženy a neohlíželi se přitom na to, zda se jedná o něčí manželky či nikoli - ani v tomto případě nenavrhli žádnou kompenzaci; pro výstrahu ostatním pěkně pomalu zabili mladíka, který se jim pokusil ukrást pušku; zkrátka se chovali jako nevychovanci a hrubiáni.

Vítězství znamenalo pro Tanakuatuaňany víc než jen kompenzaci škod, které Němci napáchali na jejich hrdosti; znovu totiž získali dobré mínění o sobě samých. Jedinou skvrnou na tomto pamětihodném dnu pro ně bylo důstojníkovo neochvějné rozhodnutí, aby těla Němců pohřbili, ačkoli podle prastarého zvyku jediný způsob, jak se vypořádat s poraženým nepřítelem, je sníst ho. '

Ostrov byl formálně prohlášen za součást administrativního Území Letních ostrovů, čímž vstoupil pod ochranu Jeho nejmilostivějšího Veličenstva, krále Jiřího V.

Nedá se tvrdit, že by obyvatelé ostrova projevili někdy nadšení nad změnou svého postavení, či dali najevo vědomí příslušnosti k velké rodině národů, do níž teď patřili. Na druhé straně je ale pravda, že s novou posádkou vycházeli mnohem lépe. Přesto neskrývali potěšení, když, po dvou letech vojáci odjeli, hned jak se spoustě řečníků na druhé straně zeměkoule jednajících v místě, o němž domorodci nikdy neslyšeli, podařilo urovnat příčinu všeho toho zmatku.

Život na ostrově se znovu vrátil do normálních kolejí. Doslovnému návratu ke stavu před válkou bránily jedině existence vojenského zástupce koruny, který se tu objevoval jen zřídkakdy a nikoho příliš neobtěžoval, a občasné formální návštěvy samotného guvernéra.

V posledním případě se Tanakuatuaňané vždy zachovali velice taktně. Na počest vzácné návštěvy uspořádali oficiální hostinu, po níž následovaly tance. Nato vystoupil guvernér s projevem plným díků a přání, přičemž se nezapomněl zmínit, že už není daleko den, kdy i obyvatelé tohoto privilegovaného ostrova budou moci začít využívat výhod školských a lékařských zařízení, jež se už brzy podaří vybudovat ve správním středisku celého souostroví. Mezitím mohou Tanakuatuaňané klidně spát, neboť on jako guvernér a celá koloniální správa opatrují zájmy těchto věrných a ušlechtilých lidí jako oko v hlavě.

Načež malá flotila kánoí doprovodila guvernéra zpět na loď a vzdala mu poctu křikem a zdviženými pádly. Nová návštěva se konala nejdřív za tři nebo čtyři roky.

Jinými slovy další generace si na ostrově žila poklidně, jen s malými vyrušeními.

Pak se znovu objevila vojenská posádka. Tentokrát byla početnější, lépe vyzbrojená a zůstala i delší dobu. Zároveň byla ale také vychovanější a měla lepší zásobování.

Velící důstojník, major Catterman, od počátku dával Tanakuatuaňanům najevo, že oni jsou skutečnými pány ostrova, zatímco jeho sem jen dočasně umístily okolnosti. Dal si tu práci, aby se naučil trochu jejich jazyku, pokusil se porozumět jejich zvykům a snažil se ze všech sil respektovat jejich obyčeje. Jeho muži měli přísný zákaz krást. Za všechno - kulkas, kokosové ořechy, chlebovník, mladé ženy, brambory a podobně - museli něco nabídnout; ostrované díky tomu přišli na chuť pečeným fazolím, hovězímu v konzervách a čokoládě. Major dokonce zorganizoval i školu, aby mezi místními obyvateli rozšířil něco málo z idejí světa za mořem. A třebaže v tomto bodě, stejně jako u dalších majorových projektů, došlo k jistému rozporu mezi záměrem a výsledky, nic to nezměnilo na pozoruhodně harmonickém soužití obou stran.

Major se upřímně těšil ze zdejšího pobytu. Jen málo šťastlivců válečné proudy zanesly do tichých, příjemně stojatých vod a on byl vděčný za to, že k nim patří. Postupně si dokonce začal myslet, že bez něho by se koloniální správa ani neobešla. Nicméně i klubko války se časem podaří rozplést. Děla utichla, Japonci se vrátili domů a Tanakuatua přestala potřebovat ochranu.

Na hostině na rozloučenou se podávaly čtyři druhy pečených ryb, kulkas nakrájený na tenké plátky, pečená selátka, lívanečky z chlebovníku, krabi v kokosové omáčce, mořští mlži na kari, garnáti s citrónovou šťávou, tmavě červená polévka z mořských šneků, mango se sirupem a kokosovým krémem, různé saláty a také rum, protože posádce nestálo za to vozit ho zpátky.

Hnědé ostrovní krásky tančily a zpívaly. Mladí muži také tančili. S pomalovanou kůží a s ozdobami z kostí, které se leskly v záři ohně a pochodní, divoce předváděli velké vítězství z roku 1916. Velicí důstojník, napůl udušený květinovým věncem, a náčelník Tatake, naplněný štěstím díky dobrému rumu a hrdostí na vlastní lid, seděli vedle sebe, objímali se kolem ramen a přísahali si věčné přátelství.

Následujícího večera ostrov znovu patřil jen Tanakuatuaňanům.

Následující tři roky se neudálo nic kromě toho, že se jim přijel představit nový guvernér. Následovaly obvyklé ceremonie, guvernér je v projevu ujistil, že se nemusí cítit opomíjeni ve zdejší části oceánu. Král neustále dbá o jejich zájmy a nosí místní obyvatele ve svém srdci. V okamžiku, kdy se podaří odklidit nepořádek způsobený válkou, což, jak jim s radostí může oznámit, nebude trvat již příliš dlouho, budou moci začít využívat všech předností vzdělání a lékařské péče, k nimž je hluboce opravňuje věrnost, kterou prokazovali panovníkovi a Commonwealthu v letech velkého nebezpečí.

Po běžných procedurách guvernér opět odplul. Předpokládalo se, že se stejně jako jeho předchůdce neobjeví dřív než za dva nebo tři roky.

Ke všeobecnému údivu byl zpátky již za několik týdnů a přivezl s sebou úplně jinou zprávu.

Oznámil ostrovanům, že se má stát něco velmi, velmi kataklyzmatického. K té věci dojde na otevřeném moři na východ odtud. Z oceánu vystoupí obrovská ohnivá koule, jasnější než, sto sluncí dohromady, bude tak žhavá, že i spoustu mil od ní popraská kůra na stromech, z lidí i zvířat se sloupne kůže, a oči každého, kdo se do koule podívá, se vypaří.

Bylo ovšem nepravděpodobné, že by jejich ostrov něco takového postihlo, neboť ohnivý míč bude od nich hodně daleko, jenže jakmile koule zhasne, zůstane po ní v ovzduší jedovatý prach. Tento prach bude rozsévat mučivou smrt všude tam, kam se snese.

Možná, že na Tanakuatuu nikdy nedoletí. To závisí na tom, jestli v době, kdy se objeví velká záře, bude foukat západní vítr a jestli povane stejným směrem několik dní...

Nikdo však nedokáže poručit větrům. Člověk umí v rámci jistých omezení odhadnout pravděpodobnou sílu a směr větru v danou roční dobu, nikdo si ale nemůže být jistý, že se jeho předpoklad vyplní. A ještě s menší pravděpodobností lze tvrdit, že se jeho směr po dobu několika dní nezmění. Navíc, každý, kdo si všiml oblaků, které se jako by pohybují proti větru, ví, co to znamená - směr proudění na zemi je úplně jiný než ve velké výšce. V přírodě nic není vrtošivějšího než vítr...

Pročež panovník, maje jako vždy na mysli pouze blaho svých věrných poddaných, rozkázal, aby obyvatelé ostrovů Tanakuatuy a Oahomu byli z důvodu vlastní bezpečnosti na krátkou dobu převezeni na místo, kde je smrtonosný prach v žádném případě neohrozí. Král rovněž vydal nařízení, aby jim byla vyplacena náhrada za jakoukoli ztrátu úrody či majetku. Evakuace všech mužů, žen a dětí z Tanakuatuy se uskuteční přesně za měsíc od tohoto dne.

Ke guvernérově úlevě, neboť počítal s dlouhými hodinami zatvrzelých debat, bylo jeho prohlášení přijato mlčky. Ani ve snu by ho však nenapadlo, že ostrované jsou příliš šokovaní, aby mohli uvěřit tomu, co právě slyšeli.

Jejich zmatek ještě trval, když jim guvernér doporučil, aby poskytnutou dobu využili k pečlivým přípravám, načež se odporoučel, aby stejnou zprávu vyřídil i na Oahomu.

Večer náčelník Tatake svolal radu starších. Poradní sbor mu ale příliš nepomohl. Kmeti byli stísnění, ještě se nevzpamatovali, aby si dokázali uvědomit rozměry krize. Díky tomu se diskuse stala téměř výlučnou záležitostí náčelníka a hlavního šamana Nokikiho, přičemž stanoviska ani jednoho z nich neměla na počátku úplně zřetelné obrysy a vyhraňovala se až s postupem debaty.

V základní linii však měli oba jasno:

"Takový zásah je ostudný a nepřijatelný," oznámil Nokiki. "Povoláme do zbraně naše mladé muže."

Tatake byl kategoricky proti:

"Mladí muži nebudou bojovat."

Nokiki se mu vzepřel.

"Mladí muži jsou válečníci, potomci bojovníků. Nebojí se smrti. Budou bojovat a proslaví se jako jejich otcové," prohlásil a své tvrzení doplnil stručným, i když poněkud tendenčním vylíčením slavné bitvy z roku 1916.

Nato náčelník řekl, že nikdo nezpochybňuje chrabrost mladých mužů, ale že tady jde o zdravý rozum. Všichni si pamatují poslední posádku při cvičné střelbě. Jakou šanci by měli i ti nejudatnější válečníci proti puškám a kulometům? Všichni mladí muži by jen nadarmo ztratili život. A to by znamenalo oslabení všech, protože jaká může být budoucnost národa bez mladé krve? Ten, kdo je slabý, nemá žádná práva. Proto je třeba si zachovat sílu. Čím víc budou mít hlasů, tím silněji bude znít jejich naléhání na brzký návrat na Tanakuatuu, jakmile pomine ono záhadné kataklyzma.

Nokiki ze sebe vyrazil pohrdavé odfrknutí. Nevěřil báchorce o žhavé kouli, ani možnému návratu na ostrov. Všechno to jsou jen lži. Očividná válečná lest. Král, o němž mluvil guvernér, vůbec neexistuje, nikdo ho přece jakživ neviděl. Ve skutečnosti šlo o to, že guvernér dostal zálusk na jejich ostrov, a proto si vymyslel úskok, jak se zbavit jeho právoplatných majitelů. Chtěl ho jednoduše ukrást. Tak se věci měly. Chtěli po nich, aby svou zemi, domovy, kosti předků, kteří pro ně Tanakuatuu vybojovali, předali jako dárek guvernérovi. Než udělat něco takového a žít jako zbabělci ve vyhnanství, je lepší zahynout zde na ostrově.

Tatake mluvil o odškodném a možných termínech návratu.

Nokiki si odplivl.

Tatake připomněl odpovědnost za svůj lid. Nechce se dívat na to, jak marní životy ve zbytečném boji, ani jak hynou v beznadějném vzdoru proti smrtonosnému prachu.

Nokiki si znovu odplivl. Smrtonosný prach je obyčejný výmysl. Pohádka, která je má zastrašit a vyhnat z domovů. V žádném z mýtů se nemluví o jedovatém prachu - najdete tam lávu, žhavou strusku, popel z kouřících hor, ale žádný smrtící prach. Předpoklad, že uvěří téhle dětské bajce o strašidle, byl urážkou sám o sobě. Náčelník Tatake se snad může strachovat o životy svého lidu, ale pro něho, Nokikiho, je čest důležitější. On se obává o čest, kterou jim svěřili jejich otcové a těm zase jejich otcové, a tak by mohl pokračovat dál. Tatake mluvil o životě, jaký má ale smysl žít uprostřed pohrdání duchů vlastních předků? Navíc budou vědět, že až nadejde jejich čas, bůh Nakaa jim nedovolí vstoupit do Země stínů a uvrhne jejich bezcenné duše do jámy plné kůlů, na nichž se budou až navěky svíjex. Mnohem lepší je zemřít hned teď a připojit se čestně k předkům v zemi za západním mořem.

Jak výměna názorů pomalu pokračovala, oba diskutující si byli stále jistější svým názorem a přidávali další kůly do palisády kolem své pozice. Ze strany starších se jen tu a tam ozvala drobná poznámka. Po většinu doby se rada podobala mlčenlivému sboru, kteří otáčí hlavu od jednoho mluvčího k druhému a mudrlantsky kývá na znamení zmatené podpory obou.

Den končil. Krvavě rudé slunce zapadlo do moře. Konce kopí se leskly proti obloze. Vycházející měsíc probudil plazivé černé stíny. Velká diskuse pokračovala dlouho do noci...

Na Tanakuatue nevypukla občanská válka, i když šaman nevyhlásil džihád jen proto, že ztráty mezi válečníky by znamenaly oslabení v boji proti pozdějšímu reálnému nepříteli. Cestu, kterou zvolil náčelník, Nokiki jednoznačně považoval za projev úpadku a zrady posvátných tradic. Jeho pokušení bránit pravdu bylo silné, ale nutnost zachovat si bojovníky nakonec zvítězila, a tak šaman neochotně odložil potrestání této svatokrádeže do doby, až se vypořádají s bílými tvářemi.

Následující měsíc se nesl ve znamení nejistého příměří mezi oběma frakcemi. Přibližně tři čtvrtiny populace se postavily za náčelníka, zatímco zbývající podporovali kouzelníka. Nepoměr v počtu z velké části vyrovnával fakt, že menší skupina byla převážně složena z mladých mužů, překypujících horlivostí.

Spolu s vychylováním názoru na obě strany docházelo k jistým přesunům na okrajích obou táborů a celá věc byla neustále v pohybu; taková situace panovala i v okamžiku guvernérova příjezdu. Tentokrát připlul na mnohem větší lodi a chystal se osobně dohlédnout na nalodění ostrovanů.

Potěšilo ho, když zjistil, že už jsou připravení. Dva velké čluny se bez problémů dostaly k místu, kde na břehu stál zachmuřený Tatake se svými lidmi, vedle nich se kupily věci z domácností, kánoe plné rybářských sítí, balíky kryté rohožemi a převázané provazy, sklizená úroda i kvičící prasata uvázaná za zadní nohy. Guvernér rázně vystoupil z člunu a přívětivě se pozdravil s náčelníkem. Příjemně ho překvapilo, že obyvatelé tohoto zapadlého ostrůvku s dlouholetou pověstí lidí věčně dělajících potíže, jsou dnes tak klidní. Nevěděl a ani se nikdy nedozví, že nebýt velitele zdejší posádky za války, jeho snahy porozumět místním lidem a naučit je něco o životě ve vnějším světě, a především nebýt majorova osobního vlivu na náčelníka, rovnal by se počet osob odmítajících spolupráci téměř sto procentům.

Díky tomu, že takový případ nenastal, mohl se guvernér nyní spokojeně rozhlédnout kolem. (Ve skutečnosti nebyl příliš nadšený většinou toho, co si ostrované zamýšleli vzít s sebou. Čistě v soukromí by použil označení haraburdí, ale pro dnešní den si stanovil maximálně taktní chování.) Pokýval hlavou: "Dobrá práce, náčelníku Tatake. Všechno je připraveno. Můžeme tedy začít nakládat, co říkáte?"

Ostrované upřeně hleděli na čluny, jejichž posádka na ně povzbudivě volala. Nastalo váhání, zdálo se, že trvá celou věčnost. Tatake cosi tiše pronesl v místním dialektu. Lidé se neochotně chopili věcí a začali nakládat.

Tatake mlčky, téměř strnule pozoroval, jak čluny pendlují mezi lodí a pobřežím. Když byla práce ze tří čtvrtin hotová, přistoupil k němu guvernér.

"Všechno běží jako na drátku, co, náčelníku? Už jste zkontroloval seznam lidí? Nikdo vám nechybí?"

"Nokiki tady není," odpověděl Tatake.

"Co je s ním? Kde je? Pošlete pro něj někoho."

"Nokiki nepřijde. Přísahal," prohlásil Tatake, pak přešel do své mateřštiny a dodal: "Se šamanem je osmdesát mých lidí. Zůstanou tady. Přísahali."

"Osmdesát!" vykřikl guvernér. "Proč jste mi o tom neřekl hned? Všichni musí odejít. Myslel jsem, že jsem se předtím vyjádřil dostatečně jasně."

Tatake se na něj prázdně podíval. Potom pokrčil rozložitými rameny. "Nokiki bude bojovat. Jeho muži budou bojovat," prohlásil a zatvářil se skoro lítostivě, že nemůže být s nimi.

Guvernér netrpělivě mlaskl.

"Nesmysl, to je vyloučeno. Nechápu, proč jste mi o tom neřekl dřív. Znamená to, že neuposlechli vašeho příkazu?"

Tatake se zatvářil nechápavě. Guvernér se zeptal netrpělivě: "Nokiki nepřijde?"

Tatake souhlasně přikývl. "Nokiki bude bojovat."

"Nesmysl," opakoval guvernér znovu. "Instrukce hovoří naprosto jasně. Jestli se nevrátí sami, budeme je muset přivést."

Koloniální správa kladla při přípravě akce důraz na nepoužití síly, pokud to jen půjde, na druhé straně se ale počítalo i s touto eventualitou. Guvernér se poradil se svými důstojníky. Krátce nato se jeden z mladších pobočníků oddělil od skupiny a zamířil přes pláž k vesnici. Před první chýší se zastavil a zkoumavě si prohlížel opuštěné místo. Potom pozdvihl megafon a dostatečně srozumitelným dialektem začal přesvědčivě promlouvat k okolním stromům a křovinám. Po dvou minutách se odmlčel a čekal na odpověď.

Přišla vzápětí. Odkudsi přiletělo kopí, zabodlo se do země vlevo od něj a jeho konec se pomalu kýval. Pobočník si ho nesouhlasně měřil. Jako by zvažoval, zda má ještě jednou promluvit do megafonu. Pak tu myšlenku zavrhl. Otočil se a vykročil zpátky, dával si přitom záležet, aby nepospíchal. Další kopí se zarylo do písku těsně za jeho patou.

Guvernér napsal rychle vzkaz a poslal ho s člunem převážejícím věci na loď. Po deseti minutách se tentýž člun vrátil s policejní ozbrojenou skupinou v helmách. Seržant chvíli hovořil s guvernérem a náčelníkem a pak se svými muži, držícími v rukou odjištěné zbraně, zamířil přes pláž. Za okamžik se ztratili mezi křovinami.

Asi po deseti minutách se ještě jednou krátce ozval megafon. Vzápětí bylo slyšet střelbu, pušky dohromady se samopaly zněly hrozivě. Zanedlouho se muži znovu vynořili z lesa a přiváděli s sebou asi čtyřicet odzbrojených a vyděšených domorodců. Hluk lehkých zbraní pálících z velké blízkosti, svištění kulek nad hlavami, na něž se snášel déšť prostříleného listí a větviček, se ani trochu nepodobaly tomu, co očekávali podle legendy o slavném vítězství z roku 1916.

Jakmile rota předala vystrašené zajatce, znovu se seřadila a vrátila se zpátky hledat další uprchlíky. Z lesa se začaly po dvou, po třech trousit mladé dívky a připojovaly se ke skleslým válečníkům.

Tatake je spočítal a prohlásil, že se šamanem už nezůstalo víc než dvacet lidí.

Ozbrojená skupina zamířila po stezce za vesnicí hlouběji do vnitrozemí a padla přitom do léčky. Přepadení začalo o zlomek dříve, a proto se úplně nezdařilo. Tři muži vpředu byli zasaženi kopími, aniž stačili hodit připravené granáty se slzným plynem, ostatní už ale nezaváhali, a tím de facto ukončili odpor Tanakuatuaňanů. Rota se vrátila na břeh s patnácti uslzenými, zdecimovanými domorodci, kteří nesli jednoho mrtvého policistu a dva vážně zraněné muže. Nokiki mezi navrátilci chyběl.

Guvernér zuřil. Otočil se k Tatakemu. Chystal se mu říct, co si myslí o náčelníkovi, který neumí poručit vlastním lidem, pak se toho ale moudře zdržel a místo toho se ostře zeptal:

"Chybí jich asi šest, je to tak?"

Tatake souhlasně přikývl.

Guvernér odměřeně kývl hlavou.

"Dobrá. Varovali jsme je. Nehodlám riskovat životy svých mužů jen proto, abychom zachránili pár tvrdohlavých hlupáků. Ať se o sebe postarají sami." Otočil se a nastoupil do člunu.

O půl hodiny později loď bez problémů projela útesem a s Tanakuatuaňany melancholicky namačkanými u zábradlí vyrazila plnou parou vpřed...

Zbytek vzpurné skupiny, schovaný ve stínu stromů rodu Calophyllum, se díval, jak se loď širokým obloukem otáčí a míří na severozápad.

Když byla velká už jen jako tečka, prostých členů skupinky, tří mužů a jedné ženy, se zmocnil neklid, začali si uvědomovat, že mají hlad. Rychle se vytratili.

Pro Nokikiho jako by ani neexistovali, nevěděl, zda jsou tady či odešli.

Brzy zmizela i ona tečka: zůstal jen širý, pustý oceán. Ptačí zpěv utichl.

Slunce zapadlo a rychle se šeřilo. Mezi stromy se objevily světlušky. Měsíc vystoupil na oblohu po stezce, chvějící se jako kapka rtuti na vodě. A Nokiki seděl nehnutě dál.

Tmavé oči upíral na horizont, hleděl do místa, z něhož vystupovala měsíční stezka, a přesto ji nevnímal; obrazy v jeho mysli se týkaly dalekých míst a dávných pověstí. Viděl před sebou flotily kánoí a plovoucí vesnice, na nichž jeho předkové urazili tisíce mil přes oceán. Vybavoval si jména ostrovů, kde se zastavili na několik let, na jednu, dvě či tři generace, dokud se mladých mužů a žen znovu nezmocnil neklid a nepobídl je k další cestě při věčném hledání ráje.

Viděl velké válečné čluny se čtyřiceti či padesáti muži, jak se obloukem otáčejí k pobřeží a jak se z nich hrnou válečníci, před nimiž nikdo neobstojí. Jména vítězství a hrdinů, kteří je vybojovali, se oslavují v tancích a písních, jež znějí v hlavě každého mladíka, jakmile dozraje v muže. Teď se míhaly kouzelníkovou hlavou...

Takový byl způsob života jeho lidu od okamžiku, kdy Nakaa vyhnal muže a ženy ze šťastné země: cesta přes oceán, boj, nové putování, věčné hledání ztraceného ráje.

Ani příchod bílých lidí zpočátku nevnesl velké změny do jejich tradičního způsobu života - avšak později a se stále větší rychlostí se pod jejich vlivem začal proměňovat celý svět. Běloši měli zbraně, díky kterým zabrali všechna území, která se jim zalíbila, a podmanili si jejich obyvatele. Začali povyšovat své vlastní zákony nad místní tradice a svého puritánského boha nad staré bohy.

Je hanba, že si to lidé nechali líbit. Jejich odpor byl slabý a řídký. Většina naslouchala bělochům a nechala se zmást cizími vzory. Strpěli mlčky, aby se cizí vysmívali jejich zvykům, nakonec je sami zavrhli, začali opomíjet vlastní obřady, ztratili úctu k rodovým totemům. Je pak možné se divit, že je uražení duchové jejich předků rozhořčeně a s opovržením odvrhli?

Nokiki si uvědomoval, že ovládnutí Tanakuatuy znamenalo počátek degenerace jeho vlastního lidu. Sem ještě připluli tradičním způsobem a stejně tak se vyhrnuli na pobřeží, aby dobyli ostrov s obvyklou udatností. Tak tomu ale bylo naposledy, skončila jedna éra...

Bylo to proto, že příchod bílého muže a nastolení jeho pořádků vyloučily starý způsob života. Mnohem horší zlo se ale skrývalo přímo zde, na Tanakuatue; to umrtvilo ducha jeho národa.

Postupně odumíraly udatnost a statečnost. Jen jednou se ještě na chvíli rozhořely při slavném vítězství v roce 1916. Od té doby se znovu vytrácely, chřadly a zdejší lidé se nakonec proměnili v ustrašené zbabělce, které odtud dnes odvedli jako poslušné stádo.

Poslední jiskřička hrdosti vyhasla. Statečnost předků se rozplynula v marnosti, jejich slavná vítězství nic neznamenala, hlasy duchů nebylo slyšet a jejich potomci se potupně vzdali. To byl naprostý konec.

Měsíční světlo se lesklo na kouzelníkově tváři. Odráželo se od slz hanby a bezmocné zlosti: od slz zpěvu za padlé hrdiny, jejichž oběť byla marná, za lidi postižené rozkladem, za starodávnou čest i za svět, jenž se jednou provždy vytratil...

Ráno se zbývající čtyři Tanakuatuaňané vrátili. Tři muži se tiše usadili v uctivé vzdálenosti od kouzelníka. Žena k němu naopak přistoupila a nabídla mu jídlo rozložené na listu, i s vodou v kokosové skořápce. Brzy po východu slunce se vrátili do opuštěné vesnice. Nokiki si nejdříve navlékl do uší a nosu své nejlepší kostěné ozdoby. Pak se postavil jako socha uprostřed své chýše a žena mu začala pokrývat tělo červenou a bílou barvou v tradičních kmenových vzorech. Nakonec mu namalovala na prsa rudého pavouka, jejich rodový znak. Jakmile skončila, Nokiki si navlékl náhrdelník ze žraločích zubů, řetěz z želvích krunýřů, šňůry korálků a lastur a do vlasů si zastrčil vyřezávaný hřeben. Nakonec si připnul opasek s dlouhým nožem v pochvě. Pak vyšel z chatrče a zamířil ke dvojité hoře.

V polovině cesty k sedlu vybral jedno místo a označil ho bílým kamenem.

"Tady," oznámil svým mužům, "postavíme oltář." Potom se otočil k ženě. "Ženo," řekl jí, "jdi ke Stromu smrti a upleť mi z jeho listí rohož."

Několik vteřin mu upřeně hleděla do očí, pak sklopila hlavu a odešla. Čtyři muži se pustili do sbírání kamenů.

Před polednem oltář dokončili a odpočinuli si. Nokiki vyznačil před oltářem obdélník velikosti hrobu a pustil se do kopání. Nedovolil, aby mu ostatní muži pomáhali, ti se proto po chvíli vytratili, aby obstarali jídlo.

Když se žena vrátila, Nokiki byl už s prací hotov. Nejdřív si prohlédla ji, pak jeho. Neřekl ani slovo. Rozvinula rohož a položila ji vedle otevřeného hrobu.

Brzy po setmění se muži se ženou uložili ke spánku, jediný Nokiki nespal. Jako předešlou noc seděl, hleděl za oceán a opět viděl velké vory, plovoucí chýše a válečné kánoe převážející celé generace na jejich neohrožené odyseji; díval se, jak se proměňují v duchy a nakonec v prázdnotu...

Obloha byla ještě šedivá, když Nokiki vstal. Přistoupil k oltáři a položil na něj oběti. Potom se posadil na paty, a hleděl přes oltář a otevřený hrob za ním k východu, čekal, až se objeví Au, bůh vycházejícího slunce.

Jakmile se první paprsky dotkly okraje mraků, začal Nokiki monotónně prozpěvovat. Jeho hlas probudil ostatní, zavrtěli se, posadili se a čekali, co se bude dít.

Kouzelník přestal zpívat. Postavil se, vztáhl paže ke slunci a objal ho, prosil nahlas Aua a skrze něho i ostatní bohy, aby požehnali tomu, co se jako jejich služebník chystá učinit. Pak zmlkl, jako kdyby poslouchal odpověď, potom dvakrát přikývl a dal se do práce.

Ve jménu Aua a všech menších bohů proklel Tanakuatuu za to, že zničila jeho lid. Proklel ostrov od severu k jihu, od východu k západu, od vrcholků jeho zdvojené hory až po jeho nejnižší odliv. Proklel jeho půdu i skály; jeho horké i studené prameny; jeho plody a stromy; všechno, co po něm běhá či se plazí; všechno, co po něm skáče či nad ním létá. Proklel ho pro všechen čas - dobu dne i noci, sucha i deště, bouře i klidu.

Jeho posluchači se chvěli zděšením, nikdy dřív neslyšeli tak všeobjímající prokletí.

Nokiki však dosud neskončil. Nevolal jen Aua, ale i samotného Nakaa, nejvyššího zákonodárce a soudce, před něhož musí předstoupit každý muž a žena na své cestě z tohoto světa do země duchů.

Prosil Nakaa, aby Tanakuatuu prohlásil za věčně zapovězený ostrov pro každého; aby zařídil, že kdokoli se zde odváží žít, onemocní a umře a jeho prach rozfouká vítr, takže z něho nic nezbude; aby stanovil, že duchové těchto lidí nikdy nevstoupí do Šťastné země a jako všichni narušitelé tabu se budou až do skonání světa svíjet nabodnuti na kůl.

Nokiki ukončil svou naléhavou žádost a zůstal stát, zkamenělý jako socha, s pažemi podél těla. Hleděl celou minutu do vycházejícího slunce. Potom s nečekanou prudkostí popadl nůž, který měl za pasem, a vrazil si ho hluboko do prsou. Jeho tělo se zakymácelo, kolena poklesla a Nokiki padl na oltář...

Ostatní ho zahalili do rohože z listí Stromu smrti, a zatímco muži ukládali kouzelníka do hrobu, který si sám vykopal, žena prohledávala okolí, dokud nenašla špičatý kámen. Na něj nakreslila znak Nokikiho kmene v podobě pavouka. Pak jej zarazila do udusané půdy na hrobě, aby místo zůstalo navždy označené.

Zbývající čtyři domorodci spěchali zpátky do vesnice. Nezdrželi se v ní dlouho, vzali jen trochu kulkasu, nějaké kokosové ořechy a sušené ryby, vydlabané tykve naplnili čerstvou vodou. Hned potom zamířili na pláž a spustili kánoe na vodu.

Cestou přes lagunu se občas ustrašeně ohlíželi zpět.

Nikdo z nich nepochyboval, že Nokikiho prosba, stvrzená vlastní obětí, bude přijata, jen nebylo možné odhadnout, za jak dlouho Nakaa vyhlásí svůj rozsudek, čímž se tabu stane zákonem.

Jakmile se dostali za útes, strach trochu polevil a postupně se zmenšoval, jak ostrov mizel v dálce. Přesto si uvolněně vydechli, až když se vrcholky zdvojené hory schovaly za horizont. Teprve nyní se cítili v bezpečí před šamanovým strašlivým prokletím...

O šest měsíců později navštívil Tanakuatuu inspekční tým, aby provedl měření, o jejichž výsledcích byla sepsána následující zpráva:

"Inspekce dospěla k jednoznačnému závěru, že obrat směru větru ve výšce deseti tisíc stop - k němuž došlo dvě hodiny po uskutečnění testu nula a který trval přibližně tři hodiny - způsobil zanesení části spadového materiálu jihozápadním směrem. Avšak díky opačnému vzdušnému proudění v nižší sféře byly kontaminované částice z velké části odneseny zpět na východ. Proto i když došlo k jistému zamoření ostrova, které se ostatně předpokládalo, jeho úroveň zůstala extrémně nízká.

Výsledky měření ukazují, že radioaktivita je nepatrně zvýšená pouze na východním pobřeží, ve zbývajících částech ostrova je zcela zanedbatelná. Nikde nedosahuje stupně definovaného jako nebezpečná koncentrace.

Na druhé straně nelze vyloučit, že by výhradní konzumace potravin vypěstovaných na ostrově nezpůsobila nahromadění dávky škodlivé pro vývoj dětí. Třebaže je vznik podobné situace vysoce nepravděpodobný, s přihlédnutím k možné reakci veřejnosti na jakýkoli nešťastný případ, byť i jen vzdáleně související s radioaktivním spadem, nedoporučujeme v dané fázi ostrov oficiálně prohlásit za ‚nekontaminovaný'.

Navrhujeme odložit opětné osídlení ostrova a po pěti letech provést nové měření. Domníváme se, že jeho výsledky téměř stoprocentně povedou ke klasifikaci ,bez radiace'."

Ve skutečnosti uběhlo téměř deset let, než oznámili Tanakuatuaňanům, žijícím v rezervaci, že je v blízké době loď odveze domů. Zpráva se nesetkala s nijak radostným ohlasem. Naopak způsobila takové protesty, že se oblastní komisař rozhodl zjistit přímo na místě pravý důvod.

Tatake mu sdělil, s čím se vrátili oni čtyři uprchlici. Úředník chápal vážnost situace, přesto se pokusil tabu zpochybnit.

"S ohledem na lidskou povahu," řekl po krátkém přemýšlení, "musí být Nakaa přímo zavalený žádostmi o tabu. Určitě je všechny nesplní, jinak by byl život téměř nemožný. Jak můžete vědět, že se Nakaa skutečně rozhodl proklít Tanakuatuu? Kde máte důkaz, že tak učinil?"

Tatake káravě zavrtěl hlavou.

"O tabu nikdo nežádá z pouhé lehkomyslnosti," řekl. "Tabu je příliš vážná věc. Kdyby k tomu někoho vedly nečestné důvody, jeho duše by nikdy nesměla vstoupit do Šťastné země a věčně by trpěla v pekelné propasti. Kromě toho byl Nokiki upřímný a čestný člověk - velký kouzelník. Odevzdal svůj život nejvyššímu bohu Nakaaovi, aby byla jeho žádost vyslyšena. Nikdo z nás nepochybuje, že se tak skutečně stalo.

Kdysi Nakaa vyhnal muže a ženy ze Šťastné země a zakázal jim se vrátit; a teď stejným způsobem zapověděl i Tanakuatuu pro všechen lid."

"Takový je tedy váš pohled na věc, náčelníku?" zeptal se oblastní komisař.

Tatake přikývl.

"Ano."

"A co ostatní? Je to opravdu názor všech?"

Tatake zaváhal.

"Mezi mladými muži se najde několik, kteří kletbě nevěří," připustil. "Co žijeme tady, misionáři do nich neustále hučí, takže už pochybují o všem," dodal na vysvětlenou.

"Byli by ochotní se vrátit na Tanakuatuu?"

Náčelník se zatvářil pochybovačně.

"Možná. Co by tím ale dokázali? Žádná žena tam s nimi nepůjde. Mí lidé si myslí," pokračoval, "že nezrušitelné tabu nám všem nedovolí se vrátit a že si proto musíme jako naši předkové najít nový ostrov a dobýt ho."

Úředník zavrtěl hlavou. "Časy se změnily, Tatake." Náčelník smutně přikývl.

"Pořád je to lepší řešení, než tady pomalu hnít."

Inspektor mu jeho názor nevyvracel. Místo toho se zeptal:

"Copak neexistuje způsob - například nějaká smírná oběť - jak by se tabu dalo odvolat?"

Tatake pokrčil rameny.

"Stejnou otázku mi kladou i někteří mladí muži. To mají z těch křesťanských řečí o odpuštění. Nakaa neodpouští. Soud, který jednou vynese, platí věčně. Tabu už nikdo nemůže změnit."

"Chápu. A jaké řešení, náčelníku Tatake, navrhuješ?"

"Za naši situaci může vláda. Je proto její povinností dát nám jiný ostrov - dobrý ostrov - a pomoci nám s přestěhováním. Už jsme se o tom radili a rozhodli jsme se, že pokud nebude s naším návrhem souhlasit, vyšleme muže ke královně, aby jí pověděl, jak nás její úředníci podvodem vylákali z Tanakuatuy a teď nás tady nechávají upadat."

V téhle slepé uličce mohli Tanakuatuaňané uvíznout na hodně dlouho nebýt náhodné návštěvy opozičního poslance, proslulého svou šťouravostí. Během krátkého pobytu na souostroví se doslechl o jejich stížnosti a zdála se mu natolik zajímavá, že si až zamnul ruce.

"To je opravdu povedené," prohlásil, když vyslechl jednu nebo dvě verze. "Těmhle nešťastníkům, které násilím vyhnali z jejich domova kvůli testování bomby a které stále drží v rezervaci, koloniální správa nedokáže nabídnout nic jiného, než aby se vrátili na ostrov, i když se o něm ví, že byl postižený radioaktivním spadem. Je přirozené, že se tomu brání. Nikdo jim to nemůže mít za zlé. Já bych také za dané situace nesouhlasil s návratem. A nechci, aby něco takového potkalo i jiné. Stejného názoru bude jistě i pár miliónů dalších lidí, jakmile se o tom dovědí... Tohle je moc dobrý námět pro interpelaci. Však já už se tomu podívám na zoubek."

Parlament přesto jeho otázku nikdy neuslyšel. Koloniální správa na základě spěšné dohody s ministerstvem financí odkoupila Tanakuatuu od jejích původních obyvatel, a to za velmi slušnou cenu, třebaže částka byla uvedená jen na papíře. Díky tomuto kroku však mohla začít jejich jménem jednat o koupi ostrova Imu. Obyvatelé Imu obdrželi nepříliš vysokou kompenzaci v hotových penězích, za to ale byli zadarmo i s majetkem převezeni ze svého odlehlého ostrova do pohostinné rezervace na větším a příhodnějším ostrově - přesněji řečeno do rezervace, kterou posledních deset let obývali Tanakuatuaňané.

Řešení se zdálo uspokojivé pro všechny strany. Je sice pravda, že pár umíněných mladých mužů vyčítalo náčelníkovi Tatakemu, že kdyby je vláda podvodem a násilím nepřipravila o jejich ostrov, neleželo by teď na něm prokletí, na druhé straně většina jeho lidí přijala tabu fatalisticky, jako akt bohů, a soustředila se na to, jak co nejlépe využít podmínek na ostrově Imu, kde mohli žít sami, a ne jako tady v rezervaci, mezi cizími.

Koloniální správa měla také důvod ke spokojenosti. Nebezpečí nepříjemné interpelace bylo zažehnáno a správa, jako majitel geograficky nevýhodně položené Tanakuatuy (stejně jako ostrůvku Oahomu, který se podařilo odkoupit ve stejnou dobu), se mohla postavit proti jejich opětovnému osídlení. A jako neobydlená území je mohla oficiálně oddělit od Letních ostrovů, čímž se místní úřady zbavily dlouholeté obtíže starat se o dva nepohodlně vzdálené ostrovy.

Na dalších dvanáct let se Tanakuatua ponořila do stavu nikým nenavštěvované tečky na mapě, ztracené a téměř zapomenuté. Pole s kulkasem hustě zarostla. Kokosovníky a chlebovníky se postupně udusily v neprostupném houští. Vesnice se rozpadla a zbytky chýší beze stopy zmizely pod zeleným příkrovem. Jediný, kdo přežil z civilizovaných časů, byli potomci několika uprchlých koz a prasat, jejichž život teď vůbec nic neohrožovalo.

Vše se přitom mohlo docela snadno vyvíjet úplně jinak. Mnohostranné úkoly vědy, především pak vojenského výzkumu, byly spojeny s nejrůznějšími požadavky - postavit městečko v oblasti věčného ledu, vyslat člověka na Měsíc, vypěstovat nový virus či dosáhnout shluku elektronů - tentokrát byl zapotřebí ostrov. To samo o sobě byla zanedbatelná položka ve srovnání s vydáními některých jiných projektů, jenže tady nešlo pouze o shromáždění prostředků, podmínka zněla, že ostrov kromě jiných kvalit musí mít i stálé klima, být neobydlený, dobře kontrolovatelný a izolovaný.

Seznam vhodných ostrovů, i tak nepříliš obsáhlý, se brzy omezil na pouhé dva. Jedině tvar Oahomu, dráty němuž bylo pobřeží snadněji ovladatelné a zároveň dosažitelné z kteréhokoli bodu, rozhodl o tom, že jej obehnali ostnatým drátem, rozestavili na něm cedule se zákazem vstupu a oficiálně jej prohlásili za pozemní monitorovací stanici, zatímco Tanakuatue bylo dovoleno dál dřímat pod bujnou vegetací.

Takhle to mohlo trvat i nadále, nebýt toho, že se Walter Tirrie, hledající vhodné místo pro lordův Projekt osvíceného státu, náhodou doslechl o Tanakuatue a zaletěl se na ni podívat.

Ostrov mu okamžitě padl do oka svou přiměřenou velikostí, polohou a klimatem.

Tirrie nebyl vybaven na prodírání se zarostlými stezkami, přesto odebral několik vzorků půdy kolem laguny, kde přistáli s letadlem, a pořídil několik fotografií zdejší husté vegetace na důkaz úrodnosti ostrova. Většina záběrů pořízených z letadla se ale bohužel nevydařila, protože, jak nám vysvětlil Walter, značná část východního pobřeží byla při přeletu zrovna zahalená mlhou nebo nízkým mrakem. Nicméně i tak si všiml, že ostrov je celý zarostlý, výjimku tvoří jedině horní svahy zdvojené hory a sedlo spojující oba vrcholky. Dokonce i vnitřní strany kráteru jsou porostlé křovinami. Zaznamenal i několik potoků, které spolu s horkým pramenem nabízejí dostatečné množství vody.

Připustil, že místo bude vyžadovat spoustu rekultivace, to však nepředstavuje žádnou překážku. Podnebím, odlehlostí od námořních tras a rozlohou se mu ostrov jeví přímo ideální pro naše účely.

Walterův průzkum byl chtě nechtě spěšný, nicméně se při něm neubránil údivu, jak je možné, že tak obyvatelný a dostupný ostrov zůstal neosídlený. Další pátrání v Uijanji mu poskytlo uspokojivou odpověď. Mimochodem v doporučující zprávě, kterou po návratu sestavil, se zmínil o existenci tabu a zahrnul jeho odstrašující efekt mezi dodatečná aktiva.

Když se vyjasnilo, který ze státních úřadů je oprávněným vlastníkem Tanakuatuy, Tirrie učinil nabídku - podmíněnou vydáním osvědčení, že všechny známky zvýšené radioaktivity poklesly na úroveň umožňující oficiální označení ,bez radiace' - na odkoupení ostrova za dvacet tisíc liber.

Osvědčení bylo vyhotoveno a vyjednávání o prodeji mohlo začít. Zástupci koruny, kteří v tomto stadiu neměli tušení o lordovi Foxfieldovi v pozadí, jej v krátké době uzavřeli s pocitem radosti z úspěšného předání vlastnických práv k této nevýnosné a věci jen komplikující realitě panu Walteru Tirriemu za částku třiceti tisíc liber.