<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

John Wyndham

CHOCKY
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Den trifidů - Wyndham John
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 266 Kč
Den trifidů - Wyndham John
Kukly - Wyndham John
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 254 Kč
Kukly - Wyndham John
Den trifidů - Wyndham John
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 237 Kč
Den trifidů - Wyndham John

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

1.

Poprvé jsem si existenci Chocky uvědomil na jaře téhož roku, kdy Matthew oslavil dvanácté narozeniny. Bylo to tuším na konci dubna, nebo možná na začátku května; určitě to však bylo na jaře, protože onoho sobotního odpoledne jsem bez valného nadšení v kůlně na zahradě promazával sekačku na trávu, aby byla připravená na jarní práce; když vtom jsem od okna zaslechl Matthewův hlas. Překvapilo mě to; netušil jsem, že je někde nablízku, až když se ozvalo se zřejmým podrážděním v hlase:

"Nevím proč. Prostě to tak je."

Předpokládal jsem, že si na zahradu přivedl některého ze svých kamarádů a že otázka, která předcházela jeho odpovědi, byla pronesena mimo dosah mých uší. Nastražil jsem tedy ucho, jestli nezaslechnu nějakou reakci, ale žádná nepřišla. Po chvíli o poznání mírněji Matthew pokračoval:

"Zkrátka zeměkoule se otočí kolem dokola za jeden den, to znamená za dvacet čtyři hodin, a..."

Přerušil se, jako by mu někdo skočil do řeči, ačkoliv já jsem nikoho neslyšel. Pak opakoval:

"Já nevím proč. A nechápu jakej účel by mělo mít 32 hodin. Den má zkrátka 24 hodin, to ví každý malý dítě, a týden má sedum dní..." Znovu jako by ho někdo přerušil. A znovu se matthewe ohradil: "Nechápu, proč by sedum mělo bejt větší nesmysl než osum."

Následovalo další neslyšné přerušení a pak pokračoval: "A proč by měl někdo týden dělit na polovičky a čtvrtky? K čemu by to bylo dobrý? Týden prostě má sedum dní. A čtyři týdny dávají dohromady jeden měsíc, akorát, že někdy je to 30 dní a někdy zas 31..." ( "Né, 32 jich nemá nikdy. Co máš pořád s těma dvaatřiceti?" ( "Ale jo, já rozumím, ale my nestojíme o to, aby měl týden osum dní. A krom toho zeměkoule se otočí kolem slunce za 365 dní a nikdo ji v životě nepřinutí, aby se otáčela v nějakejch polovičkách a čtvrtinách."

V tu chvíli ta podivná jednosměrná konverzace vemně vzbudila zvědavost a přiměla mě vystrčit nenápdně hlavu z otevřeného okna. Zahrada byla prozářená sluncem a tato strana kůlny byla chráněná a vyhřátžá. Matthew seděl na škopku na semena, obráceném vzhůru nohama, a zády se opíral o cihlovou zeď kůlny přímo pod oknem, takže jsem se seshora díval přímo na temeno jeho hlavy pokryté plavými vlasy. Zdálo se, že Matthew upřeně hledí přes trávník na křoviska za ním. Nikde ani vidu po nějakém společníkovi, ani zdání, že by se někde někdo skrýval.

Matthew však pokračoval:

"Těch měsíců má rok dvanáct, takže..." Znovu se odmlčel a hlavu nachýlil maličko ke straně, jako by naslouchal. Také jsem se zaposlouchal, ale nebylo slyšet nic, ani špitnutí.

"To vůbec není blbost," bránils e. "Je to tak proto, že by se žádný měsíce, kterýbybyly stejně dlouhý, do roka nikdy přesně nevešly, i kdyby..."

Ještě jednou se přerušil, ale tentokrát byl zdroj odmlky zatraceně hlučný. Z vedlejší zahrady na Matthewa křiknul sousedův kluk Colin. Matthewovo debatní zaujetí bylo rázem to tam. Opětoval přátelský hurónský pokřik, vyskočil a rozběhl se přes trávník k díře v živém plotu, který obě zahrady odděloval.

Poněkud zmatený jsem se vrátil ke své práci na sekačce, ale hlučná klukovská zábava od sousedů mě ubezpečila, že je všechno v pořádku.

 

Tu příhodu jsem na čas pustil z hlavy, ale vrátila se znova jednou večer, kdy se obě děti odebraly nahoru do patra, aby se uložily ke spaní. Nějak neurčitě mě celá ta záležitost zneklidňovala. Ne snad tolik skutečnost, že Matthew mluvil sám se sebou ( koneckonců, na tom není nic neobvyklého, když si děti samy pro sebe něco mumlají, zarážela mě ale forma rozhovoru: ta důslednost, s jakou Matthew předpokládal, že se té konverzace zúčastňuje někdo druhý, a také ten neobvyklý předmět sporu. Nedalo mi to a po chvíli jsem se zeptal:

"Miláčku, nevšimla sis v poslední době na Matthewovi něčeho zvláštního ( tedy ne zrovna zvláštního, prostě něčeho neobvyklýho?"

Mary svěsila ruce s pletením a přes jehlice na mne pohlédla.

"Tak ty sis toho taky všinmul? I když sohlasím, že 'zvláštní' není to pravé slovo. Mluvil sá m se sebou, anebo poslouchal, jako by někdo na něho mluvil?"

"Mluvil se sebou ( vlastně obojí," odpověděl jsem. "Jak dlouho už se to projevuje?"

Zamyslela se.

"Poprvé jsem si toho všimla tak ( no řekněme tak před dvěma nebo třema týdny."

Přikývl jsem. Nijak mě nepřekvapovalo, že jsem dosud Matthewa v podobné situaci nepřistihl. Před týden jsem se viděl s oběma dětmi málo. Mary pokračovala:

"Nezdálo se mi, že bychom tomu měli přikládat velkou váhu. Je to prostě jen další z těch bláznivých nápadů, vždyť víš, na co děti nepřijdou. Vzpomínáš, jak si hrál na auto a točil volantem pokaždý, když mě zahnout za roh? A do kopce řadil rychlosti a kdykoliv se zastavil, musel zatáhnout ruční brzdu? Ta bláznovina ho naštěstí brzo přešla. Tohle ho snad taky omrzí."

V jejím hlase se skrývala spíš naděje než jistota.

"Nemáš o něj strach?" zeptal jsem se. Usmála se:

"Propána, proč bych měla mít strach? Je úplně v pořádku. Spíš mám obavy o nás."

"O nás?"

"Začínám mít totiž pocit, že se naše rodina dočká dalšího Piffa, nebo něčeho podobnýho."

Projelo mnou zděšení a zřejmě jsem zděšeně i vypadal. Zavrtěl jsem hlavou.

"Proboha, jen to ne. To neříkej. Jen ne druhýho Piffa!", zaprotestoval jsem.

 

S Mary jsme se poznali před 16 lety a rok nato jsme se pak vzali.

Naše seznámení bylo vzhledem k všeobecně přijímaným měřítkům buď čirou náhodou, anebo naopak záležitostí s přehnanou pečlivostí a rafinovaností vypracovanou všemocným osudem. Ať tak či onak, vyznačovalo se ve všem všudy naprostou nekonvenčností; pokud jsme se dokázali upamatovat, nebyli jsme si nikdy navzájem představeni.

Brali jsme se v roce, kdy mě za odměnu za moji cílevědomou píli a příkladné plnění povinností během několika předchozích let povýšili do funkce mladšího společníka firmy Ainslie & Tallboy, Účetní revize všeho druhu, na Bedford Square. Dnes už si nevzpomínám, zda to byla oslava úspěchu, či pohasínající efekt vynaloženého úsilí, které se o úspěch zasloužilo, co mne přivedlo k rozhodnutí strávit letní dovolenou co nejdále od mých každodenních starostí. Bylo v tom nejspíš od každého trochu. Zkrátka a odře, podlehl jsem vábení svěží vůně lesů a pastvin.

Svět se mi teoreticky otevřel dokořán. V praxi jej ovšem přivíraly úvahy na téma cestovní náklady, časové možnosti a tehdy dostupné turistické slevy, až nakonec vše skončilo u rozhodnutí, že by moje plány neměly překročit hranice Evropy. Konečně, Evropa je přece docela slušně velká.

Nejprve jsem si pohrával s představou plavby po Egejském moři. Vidina sluncem zalitých ostrůvků posazených v blankytně modrém moři mě omráčila a v uších mi zněla hlasy sirén. Bohužel se při bližším pátrání ukázalo, že s výjimkou první třídy byly již všechny kajuty na tento typ zájezdů rezervovány od minulého října.

Potom jsem dostal nápad vyrazit jako tulák a jen tak bezstarostně nazdařbůh courat po venkově. Když jsem se ale nad tím nápadem znovu zamyslel, došlo mi, že pro nezkušeného cestovatele jazykově vybaveného toliko chabou školskou francouzštinou by to nebyl zrovna nejlépe využitý čas, i tak značně okleštěný.

To mě tak jako tisíce jiných přivedlo k úvaze, co je vlastně podstatou takové cesty. Koneckonců, člověka taková cesta zavede na mnohé zajímavé místo. Znovu jsem zauvažoval o Řecku, než zjistil jsem, že samotná cesta autem tam i zpátky by zabral příliš času, i kdybych urazil několik set mil denně. Nakonec jsem výpravu za krásami Řecka neochotně odložil někdy do budoucna a přemítal jsem o velkolepé nádheře Říma, který se zdál vzhledem k okolnostem mnohem dostupnější.

Pro Mary Bosworthovou to byla doba jistého předělu. Přišla sem z Londýnské univerzity s titulem ( jak pevně věřila ( promované historičky, a dosud ještě nebyla pevně rozhodnuta, jak nejlépe titul zhodnotí ( ovšemže pokud ho skutečně dosáhne. Dohodla se se svou přítelkyní Melissou Campleyovou, že společně vyplní pauzu, která jim vznikla snížením počtu předepsaných zkoušek, a pojedou na prázdniny do zahraničí. Zároveň jim cesta rozšíří obzory. A právě na tom se nemohly shodnout, které místo by v tomto smyslu bylo nejvýhodnější. Mary dávala přednost Jugoslávii, jež tehdy opatrně pootevřela dveře turistům ze Západu. Melissu to táhlo do Říma, částečně proto, že ze zásady odmítala komunismus, ale především proto, že cestu do Říma spojovala s představou jakési pouti. Maryny pochybnosti o hodnotě takové poutí řízené turistickým průvodcem smetla ze stolu. Poukazovala přitom na to, že taková pouť pod vedením průvodce, který rozšíří vaše znalosti o světě, nemá určitě menší hodnotu a v některých směrech je dokonce chvályhodnější než pouť kavalkádou vtipálků, ukracujících si dlouhou cestu vyprávěním pochybných historek. Spor nakonec vyřešila cestovní kancelář, která Mary varovala, že udělení jugoslávských váz se ze záhadných důvodů vždycky zpozdí. A tak se mělo jet do Říma.

Dva dny před odjezdem ulehla Melissa s příušnicemi. Mary obvolala několik přátel, nikdo z nich ale nejevil ochotu Melissu na poslední chvíli zastoupit, a tak se Mary nakonec dostavila k odjezdu sama, poněkud nenaladěná, protože si tenhle zájezd nevybrala.

A tak nepřetržitý sled zádrhelů a znouzectností způsobil, že jsme já a Mary doplnili posádku hrozivě růžovoonarnžového autokaru, který měl na bocích oslnivě zlatými písmeny vyvedený nápis Goplaces Tours Ltd., a který nás unášel na jih napříč Evropou.

Do Říma jsme se nikdy nedostali.

Poté, co jsme strávili nepohodlnou noc v jakémsi tuctovém hotelu několik mil od jezera Como, kde úroveň ubytování byla nevalná a jídlo se nedalo pozřít, probudili jsme se do slibně vyhlížejícího rána. Sluníčko zrovna rozhánělo opar na Lombardskými kopci, když jsme zjistili, že jsme uvízli v pěkný bryndě: náš průvodce, řidič i autokar přes noc zmizeli.

Vzrušená porada rozhodla nakonec o tom, že pošleme pilný telegram ředitelství společnosti Goplaces Tours Ltd. Odpověď na něj nepřišla.

Během dne se vášně hrozivě vystupňovaly, a to nejen mezi turisty, ale i na straně majitele hotelu. Ukázalo se, že čeká na noc další výpravu. Ta dorazila podle předpokladů a nastal zmatek.

Z hádek, které bezprostředně následovaly, jasně vyplynulo, že Mary a já, jediní svobodní účastníci zájezdu, nemáme nejmenší naději na vlastní postele, a tak jsme si během večera v resauraci vybrali dvě jakž takž pohodlné židle a od nich jsme se nehnuli. Byly nakonec pořád lepší, než kdyby jsme spali na zemi.

Z Goplaces se neozvali ani do příštího rána. Odeslali jsme tedy nový, ještě naléhavější telegram.

Po delší době se nám podařilo sehnat kávu a rohlíky.

"Takhle," obrátil jsem se na Mary při snídani, "Takhle se nedostaneme nikam."

"Co se asi mohlo stát?" zeptala se.

Pokrčil jsem rameny.

Goplaces zřejmě přišli na buben, těm dvěma našim kumpánům to píchnul a oni se rčozhodli využít příležitosti a upláchli i s autokarem, aby ho mohli střelit."

"Myslíte si, že nemá cenu, abychom tu čekali?"

"To je zcela bezpředmětné." Nechal jsem tuto informaci patřičně vyznít, a pak jsem se zeptal: "Máte nějaké peníze?"

"Bohužel mi nebudou stačit asi ani na cestu domů. Mám pět nebo šest liber a necelé čtyři tisíce lir. Nepředpokládala jsem, že bych mohla potřebovat nějaký větší obnos."

"Ani já ne. Mám asi deset, a k tomu pár lir. Co byste řekla tomu, kdybychom se pokusili zjistit, co se s tím dá dělat?"

Rozhlédla se kolem. Zdálo se, že každý druhý člen našeho zájezdu byl buď plně zaměstnán zuřivou hádkou, anebo už sklíčeně rezignoval.

"Tak dobrá," souhlasila.

Vyrazli jsme s kufry v ruce a sedli si u silnice, až přijel autobus. V malém městečku, kde měl autobus konečnou, jsme našli železniční stanici a koupili si lístky do Milána. Konzul nás v Miláně dvakrát nadšeně nevítal, nicméně nkaonec se uvolil dát nám potřebný obnost na cestu domů. Druhou třídou.

Příštího roku zjara jsme se vzali. Měla to být, jak se ukázalo, skutečná událost. Bosworthovi mě zaplavili jako povodeň, tolik jich na svatbu přijelo.

Moji otec i matka již byli několik let po smrti a blízkých příbuzných mám jen hrstku, takže strana Gorů byla na obřadu zastupena velmi skromně toliko mým svědkem Alanem Froomem, jedním strýcem a tetou, dvěma bratranci, mým starším firemním společníkem a několika přáteli. Zbytek kostela prakticky zaplnila sešlost Bosworthů. Kromě Maryných rodičů tu byla jeji nejstarší sestra Janet s manželem, se svými čtyřmi dětmi a neklamnými známkami, že páté je na cestě; dále druhá nejstarší sestra Patience se svými třemi dětmi; její bratři Edward (Ted) a Francis (Frank) s manželkami a neidentifikovatelným počtem dětí; a dále zástup strýčků, tet, bratranců a sestřenic a dva přátel a známýcvh, všichni zjevně nadaní takovou plosnotí, že kostel připomínla něco mezi mateřskou školou a jeslemi. Můj tchán už žádou další dcerou nedisponoval, a tak měl v úmyslu uspořádat celou záležitost ve velkém stylu, což do posledního puntíku splnil.

S pocity podobnými rekonvalescenci jsme naplnili své záměry z předešlého roku a líbánky jsme strávili zčásti v Jugoslávii, zčásti mezi řeckými ostrovy.

Po návratu ze svatební cesty jsme se usadili v malém domku v Cheshunt ( zaujali jsme tak strategickou pozici, jež umožňovala snadnější styk s většinou členů jádra Bosworthovic klanu.

Když jsme dům kupovali, vzpomínám si, že mě na chvíli přepadla jakási zlá předtucha, cosi mi našeptávalo, že nejednám nejmoudřeji, ale tehdy jsem to svedl na vlastní předpojatost. Na život v klanu jsem nebyl zvyklý; nebyl jsem k něčemu takovému vychován a to, co jsem mohl poznat, mě nijak zvlášť nelákalo, ale kvůli Mary jsem se rozhodl, že se vynasnažím do téhle společnosti pokud možná co nejlépe zapadnout. Ona na ni byla zvyklá. Navíc jsem si řekl, že s jejich pomocí si alespoň nebude připadat tak sama, když já budu mimo domov.

Úmysly jsem měl dobré, avšak jak se posléze ukázalo, byl to omyl. Brzy mně bylo jasné ( a obávám se, že i většině ostatních ( že pro budování klanu nejsem zrovna ten nejvhodnější stavební materiál ( ačkoliv i tak si myslím, že jsem mohl časem pro ně vytvořit pevné útočiště, nebýt ovšem dalších okolností...

Během prvního roku našeho soužití přivedla na svět Maryna sestra Janet páté dítě a cosi údajně povídala o šestém, že prý šestka je takové pěkně kulaté číslo. Druhá její sestra Patience byla na nejlepší cestě rozšířit své trio na kvartet, do další tetičkovské povinnosti uvrtal Mary její bratr Frank a zároveň Mary obdržela několik nabídek ujmou se role kmotry. Nedostavoval se však sebemenší náznak, že by se sama měla dočkat vlastního dítěte.

Přiblížilo se a nakonec i přešlo druhé výročí svatby, a stále nic. Mary se šla poradit s dalším lékařem, a protože ji nepřesvědčil, obrátila se na specialistu. Ten jí rovněž řekl, že nemá nejmenšího důvodu dělat si starosti... jenže ona si je dělala.

Já sám za sebe jsem se nijak zvlášť neznepokojoval. Oba jsme byli mladí, před sebou spoustu času: kam bychom měli spěchat?" Představa, že si budeme ještě pár let užívat svobody, než nás spoutají okovy rodinných starostí, my nebyla nijak proti mysli, a také jsme to tak Mary řekl.

Souhlasila se mnou, ale nijak přesvědčivě. S přemáháním mi dala najevo, jak je to ode mne milé, že se tvářím, jako by mi to bylo jedno, když ona dobře ví, že mi to jedno není. Nedokázal jsem svoje stanovisko dále prosazovat ze strachu, abych u ní nevzbudil dojem, že odporuji příliš.

Ženám nerozumím. Nerozumí jim nikdo. A nejméně si rozumějí ony samy. Ku příklad nevím, a nevědí to ani samotné ženy, do jaké míry ono neodbytné nutkání přivést dítě na svět co možná nejdříve po sňatku má na svědomí čistě biologický instinkt, a nakolik ho ovlivňují další okolnosti, jako je přizpůsobení se všeobecnému očekávání okolí, touha ukázat mu, že jsem normální, přesvědčení, že se tím žena zařadí do společenství lidí, pocit úspěchu a seberealizace, vlastní dospělosti, pocit solidarity, povinnosti držet krok se sousedy. Ať už je poměr zmíněných ingrediencí a dalších stopových prvků jakýkoliv, smíseny dohromady dokáži vyvinout impozantní tlak. Ani v nejmenším nemá smysl argumentovat tím, že některé z nejvlivnějších žen světa, například Alžběta I. nebo Florence Nightingalová, by byly ve skutečnosti přišly o svoje výjimečné postavení, kdyby se byly staly matkami. Vlastně je mnohem moudřejší se o takovou argumentaci ani nepokoušet. Zkrátka děti jsou ve světě, který je jimi už víc než přeplněn, stále žádoucí.

Začalo mě to vážně znepokojovat.

"Ona se tím užírá," svěřil jsem se Alanu Froomeovi, který mi byl na svatbě za svědka. "Je to zbytečný. Specialista ji ujišťuje že je všechno v pořádku - i se mnou. Za to všechno může ten zatracenej vytrvalej nátlak lidí okolo. Celá ta její famílie je posedlá dětma. Na nic jinýho nemyslej a o ničem jiným nemluvěj. Její sestry rodí jedno za druhým, to samý i manželky jejích bráchů a všechny její vdaný přítelkyně, a to všechno jí jen o to víc připomíná, že ona sama pořád nic. Každý nový děcko v okolí ji ještě víc frustruje a posiluje její komplexy, že to dál nejde, a já jsem si jistej, že už ani sama pořádně neví, jestli to dítě chce kvůli němu samýmu a nebo to už bere spíš jako jakousi podivnou výzvu k souboji, kdo s koho. Ocitá se v uzavřeném kruhu a v něm se účastní jakéhosi závodu, ve kterém považuje každou vdanou ženu ( už pro ten fakt sám ( za soupeře, což je pro outsidera zatraceně těžká pozice."

"Nevadilo by to tolik, kdyby dokázala být sama sebou, nezávislá, jenže to ona není. Cítí se šťastnější, když se neodlišuje od okolí ( a ta touha přizpůsobit se na ni těžce doléhá. A ona přitom nemůže... Celá tahle záležitost ji hrozně sužuje ( a trápí i mě..."

Alan se zeptal:

"Myslíš, kamaráde, že se na to díváš správně? Copak na tom záleží, nakolik po tom dítěti touží z vnitřní potřeby a nakolik ji do toho tlačí okolí? Podstatný přece je, že tu touhu má ( a že je velmi silná. Zdá se mi, že tady se dá udělat jen jedno."

"Ale jdi do háje, člověče, vždyť už jsme to zkoušeli; už jsme vyzkoušeli snad všechno, co nám kdo poradil, a..."

"No dobrá, tak potom už zbývá jediný řešení, co myslíš?" A tak jsme adoptovali Matthewa.

Po určitou dobu se zdál být skutečně tím správným řešením. Mary ho zbožňovala a on se jí ovšemže v mnoha ohledech odvděčoval. Umožňoval jí vést debaty o dětech zcela rovnocenně s ostatními.

Ačkoli, byly opravdu rovnocenné? Zřejmě ne tak docela... Začala mít dojem, že některým dětem se té rovnosti dostává jaksi více než jiným. A když první vlna jejího vzrušení opadla, nabyla jistoty, že její příslušnost k pomyslnému klubu matek je ve skutečnosti jen stínem plnoprávného členství. Dávaly jí to najevo tou nejroztomilejší možnou, téměř nepostřehnutelně rafinovanou směsicí soucitu a jízlivosti...

"Stěhujeme se," řekl jsem Alanovi asi o šest měsíců později. Zadíval se na mě a povytáhl obočí.

"Kam?" zeptal se zvědavě.

"Našel jsem jedno místečko v Hindmere, v Surrey. Je to hezkej dům, o něco větší než tenhle, víc venkovskej. A je i výš položenej. Prý je tam lepší vzduch."

Alan přikývl.

"Chápu," řekl a znovu pokýval hlavou. "Dobrej nápad."

"Co chápeš?"

"Je to úplně na druhý straně města. Od tohohle místa vás bude dělit celej velkej Londýn... Jak se na to dívá Mary?"

"Není dvakrát nadšená ( ona není v poslední době nadšená ničím, ale rozhodně je odhodlaná to zkusit." Na chvilku jsem se zarazil, a pak jsem dodal: "Zdálo se mi, že to je jediný možný východisko. Měl jsem totiž nepříjemnej dojem, že by se Mary mohla co nevidět nervově zhroutit. Takhle se dostane z jejich vlivu. Ať si ta její famílie klidně dál bahní v tý svý plodnosti. Chci dát Mary šanci, aby se mohla postavit na vlastní nohy. V tom novým místě nebude nikdo vědět, že Matthew není její vlastní, pokud se sama nerozhodne, že jim to řekne. Myslím, že si to začíná uvědomovat."

"Udělals to nejlepší, cos mohl," souhlasil Alan.

Nepochybně to tak bylo. Vlil jsem do Mary zase život. Během pár týdnů se psychicky sebrala, začala normálně žít, našla si nové přátele a novou životní vyrovnanost.

Navíc už v prvním roce poté, co jsme se sem přistěhovali, se dostavily první neklamné známky toho, že vytoužené dítě je na cestě.

Nakonec jsem to byl já, kdo Matthewovi ( teď už dvouletému tu novinku vyklopil. Oznámil jsem mu, že bude mít malou sestřičku. Poněkud mě zaskočilo, že se ihned po té zprávě rozplakal. S jistými obtížemí jsem z něho nakonec vytáhl, že on se těšil na malé jehňátko. Podařilo se mu nicméně celkem snadno přizpůsobit se nové skutečnosti a rychle se vžil do role odpovědného ochránce

Tak jsme se stali šťastnou a spokojenou čtyřčlennou rodinkou pokud ovšem nepočítám krátkou epizodu s Piffem, kdy nás podle všeho bylo pět.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist