<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Jan Zábrana

SEDM POVÍDEK
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
    1    

 

Nohy

Lehli jsme na kavalce a potmě jsme vykládali. Přišla řeč na Lídu. „Lída má nohy jako Rita,“ řek Jolich. „Uvědomil jsem si to až tuhle tady. Její nohy mi pořád něčí nohy připomínaly. Všim sis toho?“

„Nevšim,“ řek jsem.

„Tak jen si vzpomeň.“

Pak řek Peguš: „Něco na tom je, ale Rita má lepší kotníky. Než jsme jeli, potkal jsem Lídu na Kasárnech a pak jsem se za ní díval. Má levej kotník větší než pravej.“

„To jen teď“, řek jsem. „Protože se do něho bouchla. Jinak má oba stejný. To je čtrnáct dní, než jí to splaskne.“

„Seru na kotníky,“ řek Jolich. „Myslel jsem ten vohyb pod kolenem, vzadu na noze, tam, co se vohýbají punčochy. Na tom nejlíp poznáš, jestli má ženská kvalitní nohy. Když se jí tam udělá vráska na punčoše, když vohne koleno, jsou to šmejd nohy a žádná třída. Na perfektních nohách do toho vohybu punčocha vjede a přilne, jako kdyby patřila k masu. Že jó,“ obrátil se na Olišara. Ten řek: „Laik žasne, odborník se diví.“ Ke mně:

„Mony, dej si majzla na toho hajzla.“ Potom k Jolichovi: „Žasnu, odkud máš tyhle znalosti. Lída přece nosí new look sukně.“

„Sem jí viděl cvičit, ne? Jezusmankote, ty seš učiněnej Arzén Lupén. Z tebe bych se posral. Trvám na tom, že Lída má nohy jako Rita.“

„Jenomže jako,“ uchechtl se Peguš. „Měl jsem strejce v Chotěboři, co loni umřel. Ten psal celej život básně, docela slušně se to četlo, rýmovaný to bylo, fotr toho vyhodil vozejk, když strejc umřel, pohádal se kvůli tomu s tetkou, ta to chtěla odkázat do muzea. Celá Chotěboř o něm padesát let říkala, že píše básně jako vopravdovej básník. Jenomže jako. s těma Lídinejma nohama je to zrovna tak. Možná že má nohy jako Rita. Jenomže jako Rita.“

Olišar mu skočil do řeči:

„Rita má daleko silnější nohy než Lída.“

„Arzén zas na něco přišel,“ řek Jolich, jako by se ohromně bavil.

„Olišare, já se z tebe poseru. Vo to se přece nikdo nehádá. Vždyť je taky Rita o hlavu větší nežli Lída. Slyšel jsi někdy něco o harmonii? Né, viď. Na takový holce musí hrát jedno s druhým: nohy se zadkem, zadek s kozama a kozy s ksichtem. To se právě cení. Jak něco s něčím nehraje, tak je vyřízená. Arzéne, na to jsi nepřišel, že když je Lída o dvacet čísel menší, musí mít vo to tenčí nohy? Lída by s Ritinejma nohama vypadala jako slon a Rita s Lídinejma jako na chůdách.“Aek jsem: „Rita má dost silný nohy. I tak dost silný.“ „S váma bych se posral,“pokračoval Jolich ve výkladu, „O to přece nejde. Jde o model. A že jsou to model nohy, to uznáš, nekecej. To je právě na Ritě to fajn, že je taková plná. Jen si dej bacha v žurnále, když jde nebo leze do letadla, všecko na ní jen hoří, jen pod těma hadrama celá svítí, div to na ní nepraskne. A přitom není vůbec tlustá.“

„Lída je spíš hubená,“ řek jsem.

„Ale Rita,“ pokračoval Jolich, „je hlavně ten voheň, kterej to u ní všecko dělá. To musí bejt peklo! Tu tak mít v posteli.“ Obrátil se na mě: „Ta by tě odmordovala za jednu noc, že by z tebe zůstaly jen kalhoty. Zalehla by tě. To musí bejt klisna.“

„Hovno zalehla,“ řek Olišar. „Nezalehla, vcucla by ho.“

„To je vono, vcucla, vcucla, teď jsi to trefil,“ notoval Jolich Olišarovi a ukazoval na mě:

„Vcucla by tě, nekecej.“

„Tebe taky, blbče,“ řek jsem. „Tebe taky, nehoň se , krávo.“

„Mě?“ zeptal se Jolich dotčeně. „Mě že by vcucla?“

„Voddělala,“ řek jsem.

„Tak to tedy promiň, ale ty seš kráva. Mě že by voddělala? Mě? Tak to se teda zeptej kerý chceš holky, kerý chceš. Podupal jsem je všechny. Já je. Všechny. Mě žádná, rozumíš!

Brečely, abych už dal pokoj. Voddělal jsem já je.“

„Dej už pokoj, ty samče! Co je komu do toho! Zestárnou a je po srandě,“ ozval se Peguš.

„Co to zas máš, copak ženskejm stárnou nohy? Některá čtyřicetiletá…“

„Neřikám nohy,“ přerušil ho Peguš. „Zestárnou vůbec, celkově. A když chceš, i nohy jim stárnou.“

„Ale nejpomalejc z celýho těla,“ řek Jolich přemítavě. „Když má ženská pěkný svalnatý, vytrénovaný nohy…“

„Ale jó,“ pokračoval Peguš. „Všechno na nich stárne. Vpředu jim to poklesne, vzadu se to rozjede do šířky…“

„Jak u kerý,“ řek Jolich, „některá ženská má zadek jako dva kameny. Takovej se hned tak nerozjede.“

„Ale vůbec, jak jim přejdou jistý léta, tak z nich všechen cuk vyprchá, nic tě k nim netáhne…“

„Copak někdo mluví vo starejch bábách?“ řek Jolich. „My mluvíme vo Ritě.“

„A vo Lídě,“řek Olišar.

„Rita ještě dlouho nebude stará,“ řek jsem. „Ještě dlouho ne.“ Peguš řek: „Kdybyste radši spali, blbci. Z tohohle je hovno. Furt jen vo tom mrouskání. Jolich zas nebude spát.“

„Hele, ty mi vyliž prdel, hajzle,“řek Jolich. „Vyser se na mě. Jó? Vo žádným mrouskání se nemluvilo. Šla řeč vo Lídinejch nohách.“ Chvíli bylo ticho. Pak řek Olišar:

„Zejtra zas ty zasraný mrtvoly.“

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist