Bůh stvořil člověka a zálibně si ho prohlížel. Vtom se objevil ďábel, odkašlal si a pochvalně pronesl:
„Roztomilý majstrštyk, Hospodine. Ale něco mu přece jenom chybí. Bloumá od ničeho k ničemu, nic ho nenadchne, nic ho nevzruší… Probuď v člověku touhu, pak bude dokonalý!“
„Ano, touhu,“ zaradoval se Bůh, „aby mohl toužit po kráse, po lásce, po pravdě a spravedlnosti…“
A Bůh v člověku probudil touhu.
„Bravo,“ zatleskal ďábel a v duchu si blahopřál. Dobře věděl, že touha je bezbřehá a že člověk bude toužit nejen po kráse, lásce, pravdě a spravedlnosti, ale i po slávě, po hříchu, po moci, po mamonu a po pomstě. Věděl, že od té chvíle už nemusí hnout ani prstem, neboť stejně jako ráj i spolehlivě fungující peklo si stvoří lidé sami.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy
