Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 3
Z tajností žižkovského podsvětí
(spoluautor Vlastimil Rada)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Když pušky hovoří

Těžká, olověně šedá mračna valila se od vackovského průsmyku k západu a jejich rozervané okraje, podobné nečistým pařátům jakési pekelné obludy, dostihly již východní hranice Spojených států. Několik kropicích vozů vyjelo šíleným tryskem z obecního dvora, což neklamně věštilo příchod neobyčejně vydatné průtrže mračen.

Kromě těchto vozidel, snažících se předstihnout kvačící bouři, nehýbalo se takřka nic v potemnělých ulicích. Mrtvý klid porušil jen tu a tam upachtěný hokynář, uklízející chvatně z ošatek vyložené zboží, nebo občanka v nedbalkách, jež starostlivě pokukujíc po zatažené obloze sundávala z okna rázovitě povlečené peřiny.

Touto dusnou atmosférou kráčelo deset propocených, jadrně sakrujících řemeslníků, kteří nesli na pevných popruzích zánovní elektrický mandl solidní tuzemské konstrukce. Netrpělivý dílovedoucí pobádal své lidi k většímu chvatu, veda nezvyklý transport úzkými uličkami, v tuto dobu celkem liduprázdnými. Jen tu a tam přešlapoval na rohu lhostejný povaleč s rukama v kapsách nebo netečný výrostek, jenž labužnicky pokuřoval špačka, vynalézavě nabodnutého na sirku nebo párátko.

„Hele, Láďo,“ usrkl pojednou jeden z nosičů, „ty sígři na těch rozích se mi ňák nelíběj.“

„No, krásný nejsou,“ zaskučel dílovedoucí, virtuosně plivnuv do spáry mezi dlaždicemi.

„Vypadá to,“ hekl nosič, nadhodiv si popruh, „jako ňáký...“

Nežli však mohl doříci načatou větu, předjel chlapíky s mandlem malý sportovní sentinel a zastavil v nejprudší jízdě s přesností, vlastní strojům této světové značky. Ve voze se vztyčil elegantní, zažloutlý mužík, měřící sotva šest žižkovských pídí, a mocně zahvízdl. Rázem oživli lhostejní flákači na rozích a v průjezdech a v okamžiku byli nosiči mandlu obsypáni řvoucí ozbrojenou hordou.

Útočníci však narazili na nečekaný odpor. Disciplinovaní nosiči pustili okamžitě mandl na zem, a opřevše se o něj zády jako druhdy Šlikovi Moravané u Hvězdy, přijali přesilu útočníků vstupním bojem vysoké úrovně. Zákeřníci, odraženi přesně umístěnými kopanci, podnikli ihned nový, zuřivější nápor, štváni běsnícím vůdcem, jenž jako žlutý čertík pobíhal kolem bojiště, rozněcuje domluvami a pohlavky své ustupující mužstvo.

Boj vířil, kypěl, vlnil se a bublal kol gigantického mandlového tělesa a zběsilé štěkání pistolí mísilo se se zvučným mlaskotem nesčetných facek. Pobádáni fistulovým ječením žlutého skřeta, snažili se nejodvážnější z útočníků urvat přikovaný snář, jenž však dosud odolával veškerému úsilí.

V kritickém okamžiku se ozval suchý, nepřetržitý praskot automatické pušky. Jeden z napadených, ukryt pod mandlem, rozséval zkázu v řadách nepřátel touto strašlivou zbraní, jež byla opatřena tak zvanou „věčnou střelou“, ďábelským vynálezem prý samotného Velikého Kapouna. Projektil, zhotovený z lehkého korku, byl totiž připoután k hlavni dlouhým motouzem a mohl být po výstřelu ihned znovu použit.

Hned po prvních ranách zmocnila se útočníků hrozná panika. Několika zasaženým (...)

(......)