Miroslav Žamboch

MEGAPOLIS
(Špinavý detektiv ve špinavém světě)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Divný klient

17.7.1998

 

Vítejte v starém dobrém Old Heap City. Vlastně ani ne tak dobrém, jako starém. Mám dojem že my dva jsme se už někde potkali, ale jen tak pro pořádek, jmenuji se Mike M. Dexter.

Zapálil jsem si cigaretu a pokračoval ve studiu komplikovaného obrazce ze rzi a zčernalé barvy na dveřích. Ještě nedávno to byly ty nejmodernější (taky pěkně drahé) a svým technologickým způsobem nádherné pancéřové dveře. Exploze předimenzované časované nálože naneštěstí podstatně zkrátila jejich předpokládanou životnost. Avšak jen díky nim jsem mohl dál obšťastňovat svou přítomností toto ponuré město. Tlaková vlna odnesla pouze mé ušní bubínky.

Svět se na chvíli přebarvil na růžovo. To mě Cvok, můj subpersonální kompjůtr, upozorňoval, abych se vrátil ze světa ticha. Zasunul jsem si sondy do uší a zachytil tak poslední kovové zadunění. Někdo bušil na dveře. Bohužel jsem se dosud nedostal k tomu, abych nechal spravit interiér kanceláře a nainstaloval nové kamery. V poslední době jsem nechával věcem volný průběh. Možná až příliš. Volal jsem Freudovi, ale byl na jednom ze svých občasných feťáckých výletů a neměl čas pomoci kamarádovi. Není jen dobrý doktor, ale hlavně skvělý hráč pokeru. Pokud člověku neulehčí z deprese, ulehčí mu alespoň o pěkný balík. Slyšel jsem, že jeden z jeho pacientů, potom, co ho obral o patnáct tisíc dolarů, spáchal sebevraždu. Není nad to, hrát karty s psychiatrem. Odjistil jsem šesnáctiranný automat Tec -9, první náboj zasunul do komory a položil si zbraň do klína.

"Vstupte, je otevřeno."

Zohýbané panty zaskřípěly. Vešla žena - žralok. Přirozená blondýna, klasicky krásný, ostře řezaný obličej, dokonalá postava, u které si člověk nebyl jistý, kde končí příroda a začíná práce prvotřídního plastického chirurga. To vše v sexi obalu od nejrenomovanějších módních návrhářů.

"Valerie Hammondová," představila se.

Připomínala mi někoho, koho nemám rád.

"Co potřebujete?" Zeptal jsem se a nasadil úsměv číslo čtyři - používám ho v zoo na krokodýly.

Přehodila si nohu přes nohu. Sklouzl jsem pohledem po jejím stehně a snažil se najít nějakou chybičku. Marně.

"Jste na špatné adrese, madam. Nemohu si vás dovolit," zašklebil jsem se. Cítil jsem, že nese potíže, velké potíže. Nejraději bych ji vyhodil.

"Ale já si vás dovolit mohu, pane Dextere. Jste přece detektiv."

Nečekala odpověď a já mlčel.

"Chci vás najmout jako osobního strážce. Na dobu 3x24 hodin. Od dnešního dne, dvanácti nula nula."

Mrkl jsem se na hodinky. Do poledne zbývalo pět minut.

"Ochranu potřebujete vy?"

Zavrtěla hlavou.

"Dítě. Dvanáctiletá holčička, čeká venku."

"Nemám rád děti," odpověděl jsem.

"A navíc bych mohl ohrozit její mravní výchovu."

Poprvé odhodila svůj neutrální výraz a usmála se.

"Nemyslím. Nabízím 50 000 dolarů, pokud bude po třech dnech živá. "

"Půlku hned, zbytek za tři dny," kontroval jsem.

Trochu nervózně se podívala na hodinky, bylo za dvě minuty dvanáct.

"Souhlasím. Felixi, přiveď ji!" Štěkla do náramkového komunikátoru.

"Teď smlouvu."

Podal jsem jí arch namodralého papíru. Nechal jsem si ho vyrobit na objednávku podle vlastního receptu speciálně pro tyto příležitosti. Je drsnější než normální papír a inkoust se na něm přesto nerozpíjí. Byla dobře informovaná, nepřichystala si ani propisovačku, ani noblesní plnící pero. Vytáhla elegantní nožík s čepelí v sterilním plastikovém pouzdře, sundala kryt a bez jakéhokoliv útlocitu se řízla do předĺoktí. Zapálil jsem svíčku a podal jí pero s platinovou špičkou. Podržela hrot několik sekund v plameni, potom ho namočila do rány a začala psát.:

Já, Valerie Hamondová najímám Mika M. Dextera na dobu tří dnů jako osobního strážce pro B. Bakerovou. Odměna činí 25 000 dolarů hned, 25 000 (v případě, že B. Bakerová bude naživu) za tři dny.

Je výhodné, když lidé píší vlastní krví, jsou pak příjemně struční. Dveře zavrzaly, do pokoje vešel Felix s mou svěřenkyní. Byla jako vystřižená z reklamy na čokoládu. Zlaté vlnité vlasy, bezelstný obličejíček s roztomilým nosíkem, květované šatičky. Prostě sladká až se mi dělalo nanic. I jeho vytáhli z nějakého holovizního pořadu, tentokrát však změnili žánr. Dva metry výšky , stočtyřicet kilo živé váhy, stokrát přeražený nos, holá zjizvená lebka, mozoly snad všude.

"Felixi, předej ji," poručila Valerie Hamondová a podala mi smlouvu.

Holčička se pustila obludy a vykročila ke mně.

"Jmenuji se Blanka," představila se s půvabnou úklonou. Pak se jí však přes tvář mihl úsměv padesátidolarové děvky z konce 25. avenue.

Píp, 12:00 .

Sklouzl jsem z křesla, předloktím srazil Blanku na zem. Místem, kde před okamžikem byla její hlava, prosvištěla ocelová špice. Vrhl jsem se dopředu. Felix zaváhal s výběrem druhého cíle a to bylo mé štěstí. Nabral jsem ho ramenem do podbřišku, ale jako bych narazil do skály. Stačilo to však na to, aby i podruhé minul. V pádu jsem ovinul pravou ruku kolem jeho trupu, ploskou pravé nohy z vnitřní strany krátce přidržel jeho patu a setrvačností ho podrazil. Místnost zarezonovala, když skoro metrák a půl kostí a svalů zaduněl o podlahu. Pokračoval jsem dál kotoulem a elegantně se zastavil v pokleku ve střelecké pozici. Felix už byl na nohou a řítil se na mě. Na své tělesné rozměry skutečně obdivuhodně hbitý. Tec -9 sice zůstal někde pod stolem, ale obvykle u sebe mám bouchačky dvě. Alespoň. Prásk, prásk, prásk. Svaly v Felixově obličeji změkly. Prásk, prásk. Další dvě oplášťované střely Magnum 44 ho zasáhly do hrudi. Poslední jsem nevyužil. Vykopl mi kolt z ruky a vzápětí mě smetl jako lavina. Narazili jsme do stěny, po krku mi zašátrala kamenná tlapa. Jako bych se nerval s chlapem, ale hydraulickým lisem. Povedlo se mu vklínit nohy pod mou pánev a pouhou vahou mi drtil páteř. Neprůstřelná vesta mu v tom ještě pomáhala. Využil jsem krátké nejistoty v jeho rovnováze a převrátil nás. Dostal jsem se k jeho očnímu důlku a odvrátil ho tak od útoku na krkavici. Několikrát jsme se převalili sem a tam, odnesl to stůl a křeslo. Mé oblíbené křesílko. Kolenem mi zablokoval levačku, druhou ruku neúprosně kroutil do zámku. Udeřil jsem ho čelem, znova. Chrupavka zapraštěla. Jeho tolikrát spravovaný nos vzal opět za své. Nevšiml si toho.

"Á!" zařval jsem.

Zlomil mi ruku v lokti. Na tváři se mu objevil úšklebek, sevření poněkud povolilo. Chtěl si mě vychutnat. A zase jsme se kutáleli. Nedokázal jsem ho setřást, na to byl příliš dobrý. Rychle mi docházely síly, viděl jsem jen mlhavě, nedokázal jsem se bránit. Oči i krkavice nechával nyní na pokoji, místo toho jsem ucítil jeho dlaň na hrtanu. S rozdrcenou průdušnicí člověk umírá poměrně dlouho. Pokusil jsem se o poslední zoufalý protiútok, ale vyšlo z toho jen jakési motýlí zamávání pažemi. Jeho klinč byl neodvratitelný. Slyšel jsem se,jak chroptím a ječím, pak už jen chrčím. Tmělo se mi před očima. Díval jsem se sám na sebe se stále se zvětšující vzdálenosti. Už mě ani nic nebolelo, začínal jsem být rád, že všechno končí. Až mě rozmačká hydraulický mlýnek na maso, pohřbí mě do posvěcené půdy a budu mít klid.

Holá lebka zmizela v slizkém gejzíru, výstřely jsem zaregistroval až se zpožděním. Stisk povolil, Felix se neochotně zhroutil. Schopnost uvažovat se vracela pomalu a neochotně. Paní Hamondová se křečovitě tiskla ke stěně, ruce měla prázdné stejně jako Blanka. A nikdo jiný v pokoji nebyl. Uvědomil, že levačkou svírám Tec -9. V poslední křeči jsem ho náhodou (šťastnou?) nahmátl a podvědomí vykonalo zbytek. Starý, dobrý, nezničitelný M.M. Dexter. Točila se mi hlava, loket nesnesitelně bolel, cítil jsem každé žebro, chtělo se mi zvracet.

"Myslela jsem, že vás dostane," zašeptala Valerie.

"Denní rutina," zasípěl jsem.

"A teď zmizte, mám chuť vás zastřelit. Musím chránit svou svěřenkyni."

Posadil jsem se na zem, protože v pokoji nic celého nezbylo. Valerie se vypařila a pak i Blanka. Ta se za chvíli vrátila s karafou vody. K tomu mi do dlaně vtiskla hrst prášků. Poslušně jsem je spolykal. Room! Celá budova se zatřásla. Vyhlédl jsem oknem ven. Někde hluboko dole se líně převalovala ohnivá koule.

" Právě jsi přišla o tetičku,." oznámil jsem jí. A já o 25 kilobabek, doplnil jsem v duchu. Duhá skutečnost mi připadala mnohem více politováníhodná. Uvědomil jsem si, že je mi najednou mnohem lépe.

"Co jsi mi to dala?"

"Kodein, Efedrin, pár amfetamínů," vypočítávala svým dětským hláskem.

V lékárničce jsem žádný efedrin neměl, ale mávl jsem nad tím rukou. Tou zdravou samozřejmě. I když i ta nemocná se rychle dostávala do provozuschopného stavu.

"Pane Dextere, máte návštěvu," zachrastil komunikátor v ložnici.

"A nemohu je zadržet, mají DA prioritu."

Monitor ukázal šest maníků v dlouhých kožácích s vyhrnutými límci a černými brýlemi. Každý držel v ruce samopal. Bogártovci.

"Do hajzlu!" zaklel jsem nahlas.

Zapletl jsem se do hodně vysoké hry. DA prioritu nemá jen tak někdo, vlastně ve skutečnosti ani nevím, jak ji člověk může získat.. Snad by jste o ni mohli požádat město, nemyslím teď sbor městských tlustoprdeláčů, ale samotné Old Heap City. Můžete ho poprosit i o klíče od centrální banky, a když se mu to hodí do jeho vlastních zmatených plánů, dá vám je. Když ne, nechá na vás spadnout například strop metra. O prvním případu jsem zatím neslyšel, o ostatních mnohokrát.

"A nedalo by se s tím něco dělat, Alfréde?" řekl jsem směrem k stropním mikrofonu a čekal.

"Mohu zablokovat výtahy mezi 120. a 170. patrem, jsou těsně na hranici provozního stavu, projde mi to."

"Máš to u mě!"

Vyplatí se mít očko u vrátného, i když je jen elektronický systém. Padesát pater jim může trvat 20 minut. No, jsou to Bogártovci, takže spíše deset.

Zatímco jsem ze zbrojnice v ložnici vybíral výstroj, snažil jsem se vytáhnout z Blanky, komu ona, nebo její tetička šlápla na palec. Buď nic nevěděla, což u desetileté holčičky není nic neobvyklého, nebo byla práskanější než já. Což by taky nebylo nic neobvyklého.

Ozbrojil jsem se plnoautomatickou velkorážnou karabinu UZI-II, šesnáctirannou pistoli Čez - 298 a univerzální ruční odpalovací rampou. K ní jsem vzal dvě aerosolové a dvě kumulativní střely. Všechno dohromady sakumprásk vážilo přes třicet kilo, ale pro maníka s koňskou dávkou efedrinu v krvi a s blondýnkou po boku to přece nic neznamená, ne?

Jeden z výtahů na nás čekal v patře. Alfréd je opravdu jednička. Z mého dvoustéhotřicítéhoosmého patra do přízemí to trvá 108 sekund. Pětadevadesát z nich jsem využil k přemýšlení (!) Stal jsem se pěšákem na šachovnici. Netušil jsem, kdo právě sedí u hracího stolu a co hůře, za jako barvu hraji. Černá nebo bílá? Pro další vývoj situace to mohlo být důležité. Většina obyvatel Old Heap city jsou obyčejní lidé. Ti mají tu smůlu, že existují entity, které pouhou svou myslí mohou ovlivnit jejich chování, a pokud chtějí, jednoznačně určit jejich osud. Obvykle však lidé o svém předurčení netuší a ve většině případů si žijí šťastný život. Na jiném konci pomyslného žebříčku stojí Hráči. Nikdo neví, kolik jich je, ale v zásadě jsou buď bílí, nebo černí. Dobro a zlo. Barvu těmto filosofickým kategoriím si prosím přiřaďte sami, s tím nechci mít nic společného. Ještě je třeba podotknout, že jednotliví hráči mají o významu pojmů dobro a zlo různé mínění. Další bytosti, které můžete ve městě potkat, jsou Figury. Přání či rozkaz jakékoliv entity na ně nemá vliv, vždy jednají podle vlastního úsudku a slouží barvě - černé nebo bílé. Jsem také Figura, ale výjimečná. Pomáhám tomu, kdo si mě zaplatí. Nad celým kolotočem bdí Šroťák. Hlídá, aby se nikdo nezpronevěřil své roli. Pokud se to někomu podaří, pozve si ho k sobě a stručně řečeno - sešrotuje ho. Myslím, že v poslední době se mu celá zábava poněkud vymkla z rukou, protože město - Old Heap City získalo vědomí a hraje si jako malé děcko, hned pomáhá jednomu, hned druhému. A právě teď jsem se mu znelíbil právě já.

Bzučení linárních motorů změnilo tóninu, brzdili jsme. Stáhl jsem Blanku za sebe. Neměl jsem sice neomezené zásoby nábojů, ale v okamžiku, kdy se u podlahy objevil obdélník dveří výtahové šachty, pokropil jsem ho několika dávkami. Samozřejmě jsem poškodil otevírací mechanismus a k otevření jsem musel použít rameno. I to jsem poškodil.

Na zemi před výtahem ležel sedmý bogártovec a vedle něho plyšová kačenka. Dostal to do prsou, ale ještě žil. Jeho krev barvila žluté chlupy hračky na červeno. Vím, že, že tihle chlápci neradi nosí neprůstřelné vesty, ale že si rádi hrají? Překročili jsme ho a poklusem vyrazili z budovy. Na parkovišti, přímo pod okny kanceláře, jsem parkoval vůz. Oběhli jsme mrakodrap a zatočili za roh. Můj miláček byl pryč a s ním všechna ostatní auta, taky několik okolních domů. Nálož, která odpravila Valerii Hamondovou, byla sice směrovaná, ale nepříliš dokonale. Okolí, až na pár mrtvol v rozvalinách, bylo liduprázdné. Neviděl jsem ani jeden požární, policejní či sanitní vůz. Všechno ukazovalo na akci připravenou ve velkém stylu. Asi třista metrů daleko se na ulici objevila motorka. Její reflektor i za dne oslňoval. Za ní druhá, třetí. Celý hrozen. Za okamžik ke mně dolehl rachot motorů vytáčených do hraničních otáček. Někdo měl na Blanku opravdu spadeno. Z ruksaku jsem vybalil odpalovací komplet, založil do něho aerosolovou střelu a pečlivě si ho usadil na rameno. Stopadesát metrů. Blanka si zacpala uši a schoulila se do klubíčka, mně Cvok vzápětí stáhl hlasitost. Zaměřil jsem hledáček na jezdce ve třetím sledu. Nebyla to motorka, ale tříkolka se střelcem na otáčivém sedadle. Řidič měl špičatou kuželovou čepici jako z maškarního plesu a podobný nos. Připomínal Pinokia. Někdo zaplatil velký balík, aby sebranku z periférie dostal až sem. Ale aerosolová bomba dokáže naráz spálit celé mračno takových vší. Stotřicet metrů. Automatika zapípala, stiskl jsem spoušť. Střela zasvištěla a přesně zasáhla cíl. Ale oslepující exploze se nekonala. Tříkolka se sice kutálela a s ní další dva vozy, které se nestačily vyhnout, ale to bylo vše, nálož selhala! Z betonu silnice kousek ode mě se zakouřilo, jak se do něj zakously kulky. Chytil jsem Blanku a vběhl mezi rozvaliny domů. Propletli jsme se troskami a vyběhli na jinou ulici. Ohlušující řev se odrážel od betonových stěn, nedalo se rozeznat, kudy se jezdci blíží. Držel jsem se u stěny a na každé křižovatce měnil směr. Už už jsem se chystal zahnout doprava, když se na mně vyřítila motorka a za ní dvě další. Od boku jsem je pokropil dlouhou dávkou a schoval se za roh. Stačil jsem jen zahlédnout, jak první motorkář padá. Táhl jsem Blanku za sebou a sprintoval k další křižovatce. Tady v centru nebyly skoro žádné úzké uličky, kterými by člověk mohl zmizet. Stále jsme nepotkali jediného chodce, jediný vůz. Za námi se opět ozvalo ostré ječení motorů. 0brovská výloha obchodu s oblečením před námi se rozsypala, střepy mě poškrábaly v obličeji. Najednou jsem skrze krev nic neviděl. Pravačkou jsem Blanku objal kolem pasu a po paměti skočil do obchodu mezi figuríny. Pád byl měkký. Vytřel jsem si oči. Dva motorkáři se právě otáčeli a chystali se vjet do obchodu, sekundovala jim v tom tříkolka se střelcem. Postrčil jsem Blanku dál dovnitř a z leže začal pálit. Nejprve jsem se zaměřil na střelce, ale kulky klouzaly po jeho plášti. Kryl ho od helmy až po kotníky. Naslepo pokropil výlohu. Vzduch se zatměl omítkou a kusy betonu. Velkorážný kulomet měnil stěny v kvalitní ementál. Přenesl jsem palbu na motorkáře. Nezdálo se, se že by náboje 5,54 mohly uškodit jim či jejich těžkým mašinám. Zahodil jsem bezcennou UZI a vytáhnul kolt. Prásk, prvního jsem trefil do průzoru helmy a ten nevydržel. Prásk. Střelec se skácel z sedadla a držel se za hruď. Vysoce výkonný náboj magnum ho nezabil, ale alespoň ochromil. Prásk. Kolt mi vypadl z ruky. Třetí chlap mě trefil do ramene. Po čtyřech jsem se vzdálil, Blanka na mě už čekala.

"Doleva a doleva, je tam východ na druhou stranu!" křičela, aby přehlušila řev motorů.

Venku jich už musela stát celá smečka. Držel jsem se za rameno a s klením ji následoval. Na malou holku byla mazaná jako čert. V běhu jsem se snažil přemýšlet. Celá záležitost se mi líbila méně a méně. Nejprve najatý zabiják následovaný elitním komandem agentů, potom časovaná nálož, dále gangstři z periferie, kteří až příliš dobře věděli kudy utíkáme. K tomu všemu geniální organizace nutná pro uzavření čtvrti. Buď po nás šel někdo naprosto nenormální, nebo měl k dispozici velmi zvláštní prostředky. Přeběhli jsme ulici a zmizeli v dalším obchodě. Ze zdi jsem sundal požární sekeru a prolamoval se dveřmi a bytovými přepážkami. Pokud jsem si v běhu stačil všimnout, všechny místnosti vypadaly neobydleně a neudržovaně, jako hrubě nahozená skica. Prosekal a proboural jsem se snad dvaceti obchodními a obytnými bloky. Dál jsem nemohl. Od ztráty krve mi hučelo v uších, motala se mi hlava, křečovitě jsem lapal po dechu. Po chvíli jsem začal vnímat okolí. Ulice vypadala jako dvojče té, v níž nás málem dostali. Zprava se opět nesl zesilující jekot motorů. Uvědomil jsem si, že stále nesu ruksak a v něm tři rakety. Vybral jsem kumulativní, položil ji ke zdi a nastavil na nouzovém časovači dvacet pět sekund. Zdvihl jsem sekeru a s Blankou v závěsu vběhl do domu. Rána sekerou, kopnutí nohou, náraz ramenem. Další otevřené dveře, nebo prolomená přepážka. Monotóní kolotoč bolesti a krve se opět roztočil. Room! Exploze mě ohlušila - tohle nedokázal zvládnout ani Cvok. Se zpožděním několika sekund se otřásla podlaha, jako kdybychom se ocitli nad epicentrem zemětřesení. Postavil jsem se a vzápětí mě úder do hlavy poslal k zemi.

Někdo mi třásl pravačkou. Otevřel jsem oči. Blanka seděla vedle a obvazovala mé prostřelené rameno. Z očí jí tekly slzy a z uši krev. Tvář však měla pevnou jako kámen

"Co to bylo?" Zeptal jsem se. Pokrčila rameny a ukázala si na uši. Neslyšela. Uvědomil jsem si, že i mi po spáncích stékají čůrky krve.

"Cvoku!" Zahuhlal jsem a kompůtr kupodivu ihned zareagoval. Vyžádal jsem si analýzu všeho, co stačil nasnímat. Hned první záznam byl zajímavý - zpomalená projekce výbuchu aerosolové rakety, kterou jsem vystřelil po motorkářích. Nálož neselhala. V okamžiku, kdy expandující oblak žhavých plynů dosáhl poloměru jednoho metru, to jest asi po třech desetitisícinách sekundy, ho něco neviditelného zmačkalo do špendlíkové hlavičky a uhasilo. Téměř současně se ve vzduchu zhmotnil obrovský železný taran s Š vyrytým na hlavici. Než mě stačil rozdrtit, zmizel.

Začala mě nesnesitelně bolet hlava, nedokázal jsem se dále soustředit na záznam. Blanka mi beze slov nabídla svůj pilulkový kokteil. Bez přemýšlení jsem ho spolykal a čekal až chemie zvítězí nad bolestí. Netrvalo to dlouho. Cítil jsem se napůl jako ve snu, ale mohl jsem přemýšlet. Vrátil jsem se ke studiu záznamu. Cvok extrapoloval rozmístění ulic, kterými jsme proběhli. Vytvořily dokonale pravidelný vzor opakující se do nekonečna. Stejně tak vypadala i vnitřní mapa domů. Stále stejné místnosti, opakující se interiéry. Nakonec mi přehrál tisíckrát utlumený zvuk, který nás ochromil. Jeho frekvence se pohybovala od desetiny Herzu po 35 kiloHerz s maximem energie v pásmu od pěti do 25 Herzů. Trval deset sekund. Byl to malý zázrak, že nám nerozmašíroval mozek nebo nezastavil srdce. Byl to nářek samotného Old Heap city.

Cvokovy zvukové sondy mi zprostředkovaly ozvěnu motorů. Motorkáři opět kroužili nedaleko. Vytáhl jsem druhou kumulativní raketu a nastavil nouzový časovač, tentokrát na třicet sekund. Položil jsem ji vedle sebe a díval se, jak se číslice na displeji postupně zmenšují. Dvacet tři, dvacet dva. Blanka mě s údivem pozorovala, ale neudělala nic. Patnáct, čtrnáct. Stěna domu se rozvlnila jako prapor ve větru. Deset, devět. Povrch omítky se vyhladil, změnil barvu a najednou jsem se díval na obrovské modré oko. A ono se dívalo na mě. Sedm, šest.

"Zzasstav tto!" Zaskřípěly okolní zdi. Podlomila se mi kolena. Čtyři, tři.

"Zasstavvv!"

Zvuk byl tak příšerný, že Blanka začala zvracet. Nula. Stiskl jsem kontaktní přerušovač. Věděl jsem, že bych se měl chovat diplomaticky, ale byl jsem vzteklý, skoro jsem se neovládal.

"Ty kupo smetí! Smrdlavá břečko! Odpade!" Řval jsem na oko. Jeho panenka se zmenšovala a zmenšovala až vypadala jako rubínová červená tečka. Pohlédl jsem na zeď za sebou. Omítka syčela v žáru laserového paprsku.

"V okamžiku kdy umřu, povolím stisk a bomba exploduje. A to ty přece nechceš, ne?"

Oko souhlasně mrklo. Dívalo se na mě, najednou jsem se cítil neovladatelně ospalý.

"Když mě zhypnotizuješ, dopadneš stejně." mluvil jsem dál, tentokrát už klidným hlasem.

Oko na okamžik zbledlo.

"Dobrá, vyhrál jsi," zapraštěly stěny.

"Co ode mě chceš?"

Rozkročil jsem se, protože se mi zase udělalo špatně.

"Jsi město, co? Samotné OldHeap City."

Oko souhlasně přikývlo.

Zase se mě začínal zmocňovat nesmyslný vztek. Pracuju pro toho, kdo mi zaplatí, nelekám se ničeho ani nikoho, jak říkají ty dvě praštěné veverky, Čip s Deilem. Jednou jsem si to rozdal i se Supermanem a skóre bylo vyrovnané, ale čeho je moc, toho je prostě moc.

"Co jsem ti ksakru udělal, že po mě jdeš? Šlápl jsem ti na kuří oko? Do hajzlu, Heape, jsem jeden člověk a ty celé obrovské město! Navíc se spojíš s mými nepřáteli, zavřeš mě do jakéhosi bludiště, rozsekáš mi uši na maděru! Proč? Vźdyť ani nekreslím po tvých zdech, ani neplivu na chodníky!"

Blančin chemický kokteil na mě měl podivuhodné účinky. Chrlil jsem jeden nesmysl za druhým a oko, nebo vlastně Old Heap City, mi kupodivu poslušně naslouchalo.

"Nejsi vůbec, ale vůbec fér!" zakončil jsem svůj proslov, jako kdybych já byl někdy fér.

Oko mrklo a vypuklou čočku pokryla vrstva vody - slza.

"Máš pravdu," zaskřípělo, "nebylo jsem fér. Rádo bych ti nějak pomohlo, ale nejde to, dalo jsem sliby. A když je poruším, nebudou si se mnou hrát."

Opět se rozplakalo.

" Ale proti tobě už bojovat nebudu. A pustím tě do obydlených míst."

Chtělo se mi hystericky se smát. Old Heap City bylo skutečně jako malý chlapec. Mělo morálku dítěte, které upřímně lituje ošklivých věcí, jež udělalo.

"Ale nesmíš odpálit tu věc! Tady, ve vnitřním městě mě to moc bolí."

Definitivně jsem zastavil odečet.

"Ani potom to nesmíš odpálit, jo? Přísahej."

Bez odmlouvání jsem poslechl a pak jsem se nechal vést okamžitým popudem.

"My dva k sobě budeme vždy fér, hm?"

Oko potěšeně zamrkalo a opět ho zalila slza.

"Ano!"

Dohodu jsme zpečetili potřesením rukou. Old Heap City ji jednoduše nechalo vyrašit ze stěny. Chtěl jsem se ještě zeptat na pár věcí, ale najednou jsem i s Blankou stál na rušné ulici. Lidé se nám vyhýbali širokým obloukem a za okamžik u nás stál policejní vůz . Vystoupil z něj ramenatý uniformovaný polda a s rukou na obušku nám šel vstříc. Jeho parťák si nás měřil skrze hledí služební karabiny. Ani jsem se jim nedivil, vypadal jsem hrozně. Špinavý, zamazaný krví, v levé ruce jsem držel požárnickou sekeru. Policista něco vyslovil, ale přehlušilo ho běsnění vysokootáčkového motoru. Křižovatkou na červenou prosvištěla pancéřovaná bugina. Velkorážný kulomet (nebo lehký rychlopalný kanón) zachrochtal. To už jsem ale ležel na zemi, Blanku pod sebou. Dávka změnila policejní vůz v nepoužitelný vrak, vzápětí totéž postihlo několik projíždějících aut. Nová dávka. Zmateně pobíhající lidé padali jako obilí, autobus vybočil z cesty a projel skleněným průčelím banky. Vzápětí explodoval. Vzduch se zatměl troskami. Leželi jsem s Blankou v krvi, všude okolo nás mrtví. A kanón stále rachotil. Konečně jsem přišel na to, co zastavilo explozi aerosolové nálože. Hrál jsem za bílé. A bílí mohou v boji používat jen omezené prostředky, poněvadž musí brát ohled na životy nezúčastněných. Zabití nevinných lidí jim vždy uškodí. Právě proto hráč, který si mě najal, zastavil explozi a tím mě vyrval Šroťákovi ze spárů. I já jsem totiž limitován omezeními barvy a hráče, pro kterého pracuju a je můj problém, když o tom nevím.

Uvědomil jsem si, že už zase utíkám. V jedné ruce jsem držel policistovu pistoli, druhou jsem za sebou táhl Blanku. S ječením bugin v zádech jsme proběhli Trafalgarské náměstí, střihli to přes Třetí a Osmou avenue a na Náměstí Peněz jsme se jim konečně ztratili. V městském ruchu nebyli zase tak rychlí a navíc je zdržovala policie. Trochu.

Vmáčkl jsem Blanku mezi dvě auta a skrčil se za ní. Potřebovali jsme se schovat. Nejlépe na celé tři dny. Prohlédl jsem si vozy vedle nás. Byly to luxusní limuzíny s celým hejnem zabezpečovacích zařízení. Bez nářadí a s oteklýma polámanýma rukama jsem si netroufal. Do kultivavaného šumu bouráků se vmísilo hluboké brumlání násilím krocených čtyřválců.. Opatrně jsem vyhlédl. Byli čtyři a mezi honosné fasády bank a decentní obchodníky se hodili jako pěst na oko. Zbraně měli schované, ale jednoznačně patřili k gangu. Zřejmě pátrači, kteří neměli působit zbytečný rozruch. První z nich držel v ruce jakousi krabičku a upřeně ji pozoroval. při tom s ní pozvolna otáčel. Štěnice! Já nebo Blanka jsme na sobě nesli štěnici a oni nás podle ní sledovali! Odjistil jsem pistoli, ale motorkář schoval přístroj a ukázal kumpánům na chlapa, který právě vycházel z R.E.H. banky. Muž za ruku vedl asi jedenáctiletou holčičku. Byl oblečený do šedého, rafinovaně střiženého saka. Přestože se návrhář snažil jak nejvíce mohl, dokázal jeho postavu zcivilizovat jen zčásti. Z dálky možná vypadal jako vysoký, sportovně založený úředník, ale zblízka to byl prostě chlap vysoký přes dva metry, vážící stodvacet kilo, bez gramu zbytečného tuku. Znali ho a báli se ho všichni finančníci ve městě a jeho modré oči je strašili i ve snech. I jejich manželky. Ty však ve snech nestrašil. Přezdívali mu žralok.

Bankéř si čtveřice, která se k němu pomalu blížila, zdánlivě nevšímal. Otevřel dveře svého vozu a opatrně usadil holčičku na sedadlo. Hrála si se žlutou kachničkou První motorkář už stál u nich. Viděl jsme, jak jediným pohybem zápěstí uvolnil útočný nůž a pevně ho stiskl v dlani. Bankéř se na něho ani nepodíval, místo toho bez rozmachu z otočky udeřil pravačkou. Byl to strašlivý zvedák, lupnutí zlomené páteře jsem slyšel i v pouličním šumu. Další gangster byl opravdu pohotový. Naráz držel kolt, ale vystřelit nestačil. Bankéř mu zbraň vykopl, zdvihl ho jako pytel čipsů a prohodil čelním sklem vedlejšího mercedesu. Krev udělala na luxusním čalounění ze světlé velbloudí kůže tmavou skvrnu. Třetí, brutální tlustý pořez, se mezitím přiblížil ze zadu, a pokusil se použít strunu. Pomalu. Nedokázal ji ani nasadit. Bankéř se s kočičí mrštností skrčil a přehodil motorkáře přes rameno. Jeho železem pobitá bunda při dopadu na beton nepříjemně zachrastila. Čtvrtý útočník se poučil a dal se na útěk. Skončil s nožem mezi lopatkami. Čistá práce profesionála. Chytil jsem Blanku a vystoupil z úkrytu.

"Conane? Potřeboval bych auťák."

Podíval se mě, v jeho ostře řezaném obličeji se nepohnul ani sval. Pohledem sklouzl na pistoli, kterou jsem držel v ruce. Zastrčil jsem ji do podpažního pouzdra.

"Půjčit."

"Zuzanko, půjdeme pěšky," řekl holčičce. To dítě bylo podle mě nejlepším důkazem brilantnosti jeho intrikánství. Nikdo v celém městě nedokázal zjistit, s kým ji má. Podal mi startovací kartu a důkladně si přeměřil Blanku. V jedné chvíli se mu zúžili zornice.

"Zabili kačera Donalda," sdělil mi vážným hlasem.

Vysadil si dceru na ramena a šel pryč. Ještě jsem zaslechl její zvonivý smích. Všiml jsem si, že ho Blanka upřeně sleduje. A rozhodně to nebyl pohled dítěte.

Nastartoval jsem a zařadil se do proudu aut.

"Vyhoď náušnice a řetízky, prohlédni si oblečení, jestli v něm není nějaký špendlík, sponka, cokoliv." přikázal jsem Blance.

"A utrhni i všechny knoflíky. Zbav se prostě všeho, v čem by mohla být vysílačka," dodal jsem za chvíli.

Zase mi začínalo být šoufl. Potřeboval jsem další dávku efedrino - kodeinového elixíru. Soustředil jsem na řízení a zahnal pocit slabosti. Conanův vůz byl ďábelský hybrid. Pětadvaceti palcové nízkoprofilové pneumatiky narušovaly úctyhodný vzhled limuzíny, neměl synchronizovanou převodovku a ani žádný z omezovačů montovaný pro zbohatlíky. Motor nebezpečně živě reagoval na sebemenší sešlápnutí plynového pedálu.

Za chvíli jsem si zvykl a začal přemýšlet. Zabili kačera Donalda - co to mohlo znamenat? Obracel jsem větu ze všech stran, ale nejrozumnější dedukce byla, že Conan zanedbal lékařskou péči a je v posledním stadiu syfilitidy. Po čtvrthodině ploužení městským provozem jsem začínal věřit, že jsme unikli. V JJ čvrti mám soukromou rezidenci, malou, na pohled opuštěnou vilku, právě pro podobné případy. Je napojená na městskou data síť. Během tří dní určitě dokážu zjistit, co se děje. Zapnul jsem rádio. Objevil se přehled menu, zaujala mě položka "Policejní vysílání", další podnabídka zněla: Policejní vysílání týkající se vozu CN 3636 H. Je výhodné patřit k elitě. Stiskl jsem tlačítko a kupodivu se neozvalo ticho. Jedno hlášení se prolínalo s druhým, ze zmatku jsem pouze dokázal pochopit, že jsem středem všeobecného zájmu. Přikázal jsem Cvokovi, ať se spojí s palubním počítačem a vymačká ho. Za chvíli mi promítl zprávu o situaci a mapu polohy policejních jednotek. Dostali důvěryhodnou informaci o únosu Blanky Hamondové, k ní můj přesný popis a číslo Conanova vozu. Stahovali se kolem nás jako pavučina. A pak přišel zlatý hřeb, hlášení kapitána Blackowitze:

Nalezeno tělo Blanky Hamondové, znásilněna, poté utlučena kladivem.

Zazubil jsem se.

"Právě jsi umřela, slečno."

Na čele mi ale perlily kapky potu. A nebylo to jen tím, že drogy přestávaly působit. Věděl jsem, co policajti dělají v takových případech. Samozřejmě, že je to pokaždé nešťastná náhoda.

Šlápl jsem na plyn, auto poskočilo, popostrčilo vůz přede mnou. Zařadil jsem se do vedlejšího pruhu a křižovatku projel na červenou. Potřeboval jsem se dostat na vnitřní okruh autostrády a z něho na periférii. Bezohledně jsem si razil cestu provozem, kdo neuhnul, byl odsunut. Opravil jsem svůj odhad hmotnosti limuzíny. Tipoval jsem tři tuny, ale muselo to být nejměně pět. Pět tun a tisíc kilowat výkonu. Policejní jednotky se podle hlášení neustále přibližovaly, zatím jsme však žádnou nepotkali. Cvok mi nepřetržitě promítal holografickou mapu situace.Tušili, kam se chci dostat a snažili se mě odříznout. Už se zdálo, že se jim to povedlo - zablokovali Výjezdní ulici, poslední přípojku na autostrádu, kterou jsem měl k dispozici, ale Cvok vyznačil další cestu. Zatočil jsem podle jeho pokynů a vítězně se zašklebil - místa, kudy mě vedl, byla čistá. A pak to přišlo. Z Georgovy třídy jsem se měl napojit na 15. avenue a odtud už přímo na autostrádu. Jenomže Georgova třída byla slepá! Na jejím konci stál obrovský McDonaldův svatostánek všech požíračů přepáleného vepřového. K tomuc jsem ve zpětné kameře zahlédl dva policejní vozy. Pevně jsem stiskl volant.

"Cvoku! Ty kreténe! Jak mám pokračovat!"

Na hologramu dál výsměšně poblikávala červená šipka.

"Mluv!"

Zpomalil jsem.

"Podle mých údajů se McDonaldem projet dá. Přízemí je jediná obrovská hala s východy na obě strany. Doporučuji udržovat minimální rychlost padesát kilometrů v hodině, aby jsi neuvázl v přepážkách." Slyšel jsem jeho dokonale modulovaný syntetický hlas.

"Poslední aktualizaci mapy jsi provedl 29.2."

To se mi zdálo dost dobré. Za tři měsíce toho určitě moc neupravili.

"Pevně se drž!" Zařval jsem na Blanku a šlápl na plyn. V okamžiku, kdy jsem roztříštili skleněnou čelní výlohu, jsem si uvědomil, že přestupný rok byl loni.

Projeli jsem jídelnou, kuchyní, několika obytnými pokoji. Vůz se skoro bez problémů prodíral papírovými stěnami. Pak přišel náraz - jedna skutečná cihlová zeď - a jen těsně jsme minuli plavecký bazén. A vzápětí jsme byli venku! Musel jsem se ovládat, abych nezačal řvát. Adrenalin zaplavil krevní oběh a na chvíli jsem se cítil fantasticky. Blanka byla bledá a třeštila oči před sebe.

Uháněli jsem po autostrádě až v krajním pruhu. Ručička tachometru (Conan měl překvapivě konzervativní vkus) se chvěla daleko za dvoustovkou a přestože aerodynamika limuzíny byla spíše střízlivá, do kabiny doléhal jen mírný šum. Ploché Ferari, k němuž jsme se pomalu blížili, dovádivě zrychlilo. Nepotřeboval jsem v blízkosti žádný další vůz. Sešlápl jsem akcelerátor o další centimetr, zrychlení mě vmáčklo do sedadla, sporťák se roztřásl ve vzdušném víru a za moment zmizel za námi. Mrkl jsem se na tachometr a mimoděk sundal nohu z plynu. Tohle nebylo auto, spíše raketa na kolech. Zdálo se mi, že jsem se dostal z nejhorších trablů a dokonce i má permanentní deprese pominula. Nejbližší budoucnost nevypadala nejhůře. V úkrytu na periférii si odpočinu a zjistím, o co ve skutečnosti jde. Už mě unavovalo být králíkem, po kterém každý střílí. Na horizontu se objevil temný pruh barikádu přes celou šířku autostrády. Vzápětí byl skoro před námi. Dupl jsem na brzdu, pásy se bolestivě zařízly do potlučeného hrudníku, Blanka jen vzdechla. Vůz sebou trhl, přímý zásah nás vychýlil do leva. Na čelním skle se roztančily plameny. Další exploze. Podřadil jsem a přirazil akcelerátor až k podlaze. Motor zavyl, projektily zabubnovaly na čelní masce. Na zlomek sekundy se ve výhledu mihla motorkářská tříkolka. Skřípot drceného plechu jsem slyšel i přes řev křížové palby. Převálcoval jsem další pilíř improvizovaného zátarasu - velkou buginu. Skla na Blančiné straně popraskala, na okamžik nás obklopil oheň. Otřel jsem se o černého Harleye a projeli jsme. Ve zpětné kameře jsem zahlédl, jak dychtiví střelci ve snaze zasáhnout nás, kosí vlastní lidi. Přeřadil jsem, ručička otáčkomětu se odlepila od konce červeného pole a pomalu se vracela do civilnějších poloh. Rychloměr se naopak rychle šplhal vzhůru. Pár motorkářů se nás snažilo pronásledovat, ale sestřásl jsem je, než se stačili pořádně rozjet. Vítězně jsem se zašklebil a pak jsem vytřeštil oči na chlapíka u svodidel. Byl to Pinokio. Na ramenou držela něco, co nepříjemně přípomínalo raketu. Pokusil jsem se ho rozmačkat na svodidlech, ale nestihl jsem to, jel jsem příliš rychle. Stiskl jsem zuby, pot na zádech náhle mrazil jako led. Pokud to byla protitanková střela, měli jsme ještě naději. Ta nebývá konstruovaná na honičku s autem uhánějícím rychlostí čtyřista kilometrů v hodině. Uplynula sekunda, druhá, třetí, pátá. Prásk.

Nebyla protitanková, spíše typ země - vzduch. Visel jsem v pásech hlavou dolů a pomalu ze mě kapala krev. Blanka ležela na stropě a vypadala dost mrtvě. Vedle ní dohořívala žlutá kačenka Conanovy dcery. Z polštářku první pomoci jsem vzal hrst tabletek a bez velkého vybírání je snědl. Vzhůru nohama se polykaly poměrně těžce. Potom jsem přeřezal popruhy a spadl na hlavu. Nevadilo mi to. Všechno bylo podivně tiché a matné. Pomalu jsem se začal plazit s kabiny. Už jsem byl skoro venku, když jsem si uvědomil, že jsem v troskách vozu něco zapomněl. Vrátil jsem se, loktem zachytil Blanku v podpaždí a absolvoval bolestivou cestu ještě jednou. Vleže na zemi jsem zvedl hlavu a podíval se vzhůru. Vysoko nade mnou se vinula ladná křivka mostního oblouku autostrády. Vznosnou eleganci narušovala černá díra ve svodidlech a volně vlající cancoury ocelových lan. Z té výšky se mi udělalo mdlo. Chvíli jsem pozoroval rozmazaný beton pod bradou a pak jsem se rozhlédl po okolí. Ocitli jsme se na úplném předměstí. Všude kolem se bez zjevného architektonického záměru kupily krychlovité budovy bez oken, oddělovaly je pouze šedivé betonové zdi a cesty bez chodníků. V koutech se hromadily metráky průmyslového odpadu, ale ulice zůstávaly průjezdné. Nikde ani človíčka, jen odkudsi zdáli zazníval brumlavý zvuk motoru. Přistáli jsem v čtvrti skladišt. Podniky ve městě zde mají zásoby výrobků i surovin, gangsteři zbraní, munice a drog, městská správa zde uschovává nepotřebné a kompromitující dokumenty. A taky jsou tu hřbitovy. O nich se vykládají nechutné historky. Najednou jsem jim, v leže a napůl ochrnutý, přikládal mnohem větší důvěryhodnost než dříve. Někde zavrzala plechovka, jak na ni kdosi šlápl. S zaúpěním jsem se zvedl na všechny čtyři a pak se dokonce i postavil.

"Blanko?"

Jako na povel otevřela oči. Byly jasné a rozumné.

"Ano pane Dextere?"

Uvědomil jsem si, že zatímco já jsem napůl ohořelý, dolámaný a z šatů mi zbyly jen cáry, ona vypadá jako ze škatulky, čisté šaty, nezraněný obličej. Chvíli po každé skrumáži, kterou jsem prošli, byla zase v pořádku.

"Musíme se schovat."

Zřejmě jsem nevypadal příliš sebejistě, protože si mě zkoumavě prohlédla a vážně přisvědčila.

Vedl jsem ji za ruku a hledal budovu, která by nebyla ukryta za vysokou zdí. Nepřelezl bych ji. Pořád se mi zdálo, jako bych se vznášel trochu mimo, ale možná za to mohly tabletky z Conanovy lékárničky. Na některých bylo napsáno Čertý lotos. Po deseti minutách jsem objevil obrovský činžák bez oken. Odstřelil jsem zámek (stálo mě to dva náboje z policistova revolveru) a vnikli jsme dovnitř. Prošli jsem prázdnou halou potaženou černým sametem. Blanka náhle vypadala nervózní, skoro jako by se bála. Musel jsem ji táhnout. Za druhými dveřmi jsem zůstal ohromeně stát. Ocitli jsem se v království hraček, ve skladišti hraček. Byly všude okolo. Roboti terminátoři, plyšoví zajíčci, skákající klokani, chechtající se opice, nekonečné zásoby světelných mečů lorda Vadera, kolty, co jim nikdy nedojdou náboje, myriády plastikových vojáčků. Chtěl jsem se začít smát, ale pak jsem si všiml černého katafalku uprostřed. Přikryt pláštěm z rudého hermelínu na něm ležel kačer Donald. Byl bledý, ne jako v komiksech ve vizi. Přes tvář se mu táhl nezahojený šrám.

"Dostali kačera Donalda," zopakoval jsem bezmyšlenkovitě Conanovu větu. Blanka stála ztrnulá hrůzou, nereagovala. Bezmyšlenkovitě jsem natáhl kohoutek revolveru. Zbývaly poslední tři náboje. Někde na okraji paměti se vznášely zamlžené nezřetelné vzpomínky na hračky. Nedokázal jsem si je vybavit, ale ukrývaly něco zlověstného.

"Donald byl král hraček," řekl jsem nahlas a až potom si uvědomil význam věty.

"Ano," přitakala Blanka.

"Před lety ukončil vleklou válku lidí a hraček a téměř dokonale oddělil naše světy od sebe. Navíc zařídil, že na ni lidé zapomněli. Některým hračkám se to nelíbilo a před několika dny se jim podařilo Donalda zabít." pokračovala Blanka studeným monotónním hlasem, který mi naháněl hrůzu víc než co jiného.

"Ale před smrtí stačil jmenoval svého nástupce."

Na chvíli se odmlčela a polkla.

"A ten musí prokázat, že se umí postarat sám o sebe. Proto, ve změněné podobě, bez pomoci králových věrných, musí přežít tři dny. Pokud ho někdo zabije, stane se novým králem."

Ruka se mi třásla, bylo mi špatně. Celá tahle práce hned od začátku vypadala divně, ale teď už šlo všechno šejdrem. Mám střílet po hračkách?

"A ty jsi kdo?" Zeptal jsem se Blanky.

"Nástupce -"

V přítmí protější strany sálu se něco pohnulo. Na světlo se vkolébal obrovský medvídek Pů. Jako vždycky se kreténsky usmíval ,ale přestože byl celý z plyše, vypadal nebezpečně.

"Bývalý nástupce, mrtvý nástupce." pronesl směšně zdušeným hlasem.

S měkkým patrem, kterým ho vybavili ve fabrice, se mu špatně artikulovalo.

"Už se s tebou vyspala Dextere?"

Zatřásl jsem hlavou. Nerozuměl jsem vůbec ničemu.

"Kdo?" zeptal jsem se.

Pů se neustále pomalu přibližoval.

"Přece děvka Barbie! Neříkej, že netušíš, kdo si tě najal!"

Podíval jsem se na Blanku, ale ta byla pryč. Vedle mě stála dlouhonohá prsatá blondýna s dokonalou tváří a studenýma očima. Vyzařovalo z ní jakési živočišné sexuální fluidum. Bylo mi příliš špatně na to, aby na mě zapůsobilo. Ale na Půa ano. Oči se mu náhle vlhce leskly, skoro se zastavil.

"Dostal jsem tě, Barbíno." už nešišlal, spíše přidušeně chraptěl.

"Dextere, odejdi, propustím tě. Tebe se to netýká."

"Najala si mě," protestoval jsem slabě, ale cítil jsem, že Půův návrh je ideálním řešením situace.

Nevšímal si mě, opět se dal do pohybu, po plyšových pyscích mu kanuly růžové sliny, upřeně sledoval Barbii praotcem všech chlípných pohledů. Napadlo mě, jestli medvědům - hračkám přišívají i penis. Tenhle ho měl, tak ve velikosti koňského. Asi si nechal udělat plastiku. Celá situace se mi najednou zdála směšná a absurdní. Plyšový medvěd se chystá znásilnit panenku, která vůbec jako panenka nevypadala. Chtělo se mi smát, ale nedokázal jsem to. Pomalu jsem svěsil ruku s revolverem a o krok ustoupil. Odejdu a na všechno zapomenu. Barbie se na mě podívala pohledem, při kterém by se každému chlapovi roztřásla kolena. Já už jsem se na nohou sotva držel, takže mi to ani nepřišlo.

"Prosím." zašeptala.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Nikdy jsem tě neměl rád a jednou kvůli tobě zrušili můj oblíbený pořad s Ninja želvama. Sbohem."

Na Půově tváři se objevil široký úsměv a rozesmál se svým nakažlivým smíchem.

"Líbíš se mi, Dextere. Jestli chceš, můžeš se dívat."

A smál se a smál se a slintal a slintal. Bylo to úplně stejné, jako když s pomocí ostatních zvířátek dal vlkovi nafrak. Udělalo se mi špatně, na patře jsem opět ucítil přeslazenou ovesnou kaši. Mí rodiče si mysleli, že medvídek Pů je ideální pohádka pro šestiletého kluka. Musel jsem se na něho dívat každé úterý a čtvrtek. Jako pamlsek jsem dostával kotel ovesné kaše s třešněmi a medem. Dodneška znám všechny díly medvídka Pů a ovesné vločky, třešně a med nemůžu ani cítit..

"Víš, Pů, tebe taky nemám rád. Dokonce tě přímo nesnáším. Jdi do hajzlu!"

Namířil jsem a stiskl spoušť. První kulku dostal do břicha. Zapotácel se, Druhou mezi oči. Plyš se roztrhl, vyvalil se molitan a piliny. To už mě držel v pazourech. Možná neměl drápy, stisk však ano. Pomalu ze mě vymačkával vzduch. Pokusil jsem se vykroutit, ale proti oceli ukryté pod tenkou vrstvou plyše jsem neměl šanci. Něco ve mně prasklo, snad žebro.

"Půů,- ty svině!" zachrčel jsem.

Skroutil mě ve svém náručí a začal mi lámat vaz. Najednou zařval skoro jako skutečný medvěd. Otočil hlavu, koutkem oka jsem zahlédl, jak ho Barbie podruhé nakopla do koulí. Sevření na okamžik povolilo. Podařilo se mi pootočit pistoli a vystřelit. Kulka pod malým úhlem vnikla do hrudníku, pokračovala rovnoběžně s páteří a až temenem spolu s gejzírem pilin vylétla ven. Spadl jsem na záda a začal se neovladatelně chechtat.

"Tak on má doopravdy v hlavě piliny. Už jako kluk jsem si to myslel!"

Ale Barbie se nesmála. Uvědomil jsem si, že všechny hračky se hýbou a kráčí nám vstříc. Růžoví sloni, zajíčci, panáci v policejních uniformách, monstrózní roboti. Přesto jsem se pořád chechtal. Muselo to být tím černým lotosem.

"Já vám ukážu, kdo je tady nejlepší!" slyšel jsem křičet sám sebe.

Zdálo se mi, že jsem se dostal do svého oblíbeného dětského snu. Zahodil jsem revolver, sáhl do regálu a vzal si meč lorda Vadera. Do levičky druhý. Stiskl jsem knoflík, objevila se čepel z koherentního světla. Zeleného. K čertu! Vždycky jsem měl raději červený. A druhý byl červený! Z pěti metrů po mě skočil obrovský sametový tygr. Elegantním úkrokem jsem se mu vyhnul a jediným úderem červeného meče z něj udělal dva poloviční. Vrhl jsem se boje. Všude kolem mě létal plyš, látky, plastik, integrované obvody. Nemohli mě porazit, bojoval s nimi přece pirát všech moří, vesmírů i mořských hlubin! Zahlédl jsem, že na Barbie zaútočily malé žluťoučké kachničky. Tak ty bestie nás celou dobu špehovaly! Hbitě po nich šlapala, ale chlupaté koule si z toho nic nedělaly, šplhaly po ní, snažily se ucpat ústa a nos.Částečně se jim to i dařilo. Dvojitou piruetou jsem získal trochu volného prostoru. Otočil jsem se k armádě malých vojáků, vytáhl zelený průkaz fit klubu a zařval na jejich velitele.

"Jsem váš tajný agent poručíku! Plukovník Wiliam Bradetsky! Zachraňte ji! Je to rozkaz!"

Chvíli na mě nechápavě zíral, potom zasalutoval a i s armádou zamířil k Barbie. Byla už fialová, sotva se potácela, z úst i nosu jí vykukovalo něco žlutého. Znovu jsem se vrhl do boje. Věděl jsem, že je rozsekám. Bez Půa neměli organizaci a já byl přece Postrach všech moří a oceánů!

"Přícházejí posily z horních pater!"

Slyšel jsem ječivý křik kominíčka vrtuláčka. Usekl jsem mu vrtulku i s hlavou. Jen ať přijdou! Přímo přede mnou se otevřely dveře a za nimi stáli Rafaelo, Donatelo, Michalangelo a jméno čtvrtého z nich se mi vytratilo. Celý jsem ztuhl. Co tady dělají? Vždyť měli práci v jižní čtvrti - likvidovali Trhačovi kšeft z drogama! A pak jsem si uvědomil, že tihle nejsou živí, ale z plastiku. Přesto však zatraceně dobří. Tak tak jsem vykryl Donatelovo mavaši. Postupně mě zatlačovali. V okamžiku, kdy jsem se trochu vzchopil, se otevřely další dveře. Do tváře se mi díval skutečný pirát všech moří, vesmírů i mořských hlubin - Postrach. Měřil sice jen půl metru, ale měl šest rukou a v každé držel zbraň. Něco zasvištělo vzduchem, instinktivně jsem sebou hodil na podlahu, za mnou zaduněla exploze. Poznal jsem jeho krátkodosahový anihilátor. Zaútočil jsem ze země zeleným i červeným mečem současně, ale ubránil se magnetickým štítem. Usmál se a já ten škleb poznal. Ještě v patnácti mě strašil ve snech, až jsem se několikrát počural. Pochopil jsem, že ho porazit nejde.

"Barbie - stahujem se!" zařval jsem.

Rafaelova nunčáka mi vyrazila červený meč z ruky a Donatelův trojzubec ji vzápětí přišpendlil k podlaze. To bylo nefér! Ninja želvy jsem měl vždycky rád a i teď s nimi udržuji poměrně přátelské vztahy! Rozzuřeně jsem vyskočil, trojzubcem propíchlo koleno Postrachovi a dal se na ústup.

"Barbie! Utíkáme!"

 

Ustoupili jsme až do kanálů pod městem. Jsme tady už druhý den. Je mi špatně, většina ran se zanítila, třesu se zimou. Pravděpodobně brzy umřu na otravu krve. Nebo únavou. Barbie dělá všechno možné, aby mě udržela při životě a vědomí. Neumí totiž střílet. Old Heap nám naštěstí sem tam přihraje nějaké poživatelné odpadky. Ne moc, nechce si to rozházet s hračkama. Má strach, že by si s ním pak nehrály. Bohužel nevěří Barbii , že je také hračka.

V odlesku světla jsem zahlédl malou žlutou kačenku. Pomaličku plavala podél zdi. Další bestie, co nás objevila. Sejmul jsem ji první ranou. To už se mi teď moc často nedaří. Pů, podle Barbie ho zase sešili, po nás pátrá ze všech sil. Předpokládám, že vybrakoval všechny hračkárny ve městě. Zbývá mu ještě dvacet devět hodin, pak zatlačí Barbiina pravidelná armáda. Napadlo mě jakým způsobem si od ní vyberu druhou polovinu honoráře. Nebylo špatné, jak vedle mě ležela a tiskla se na mě, aby mi nebyla zima. Ale dvacet pět tisíc babek?

"Střílej!" vytrhla mě z sladkého klímání.

Nic jsem neviděl, ale poslušně jsem tiskl spoušť, mám přece kolt, kterému nikdy nedojdou náboje.