<<< Literární doupě
Literární doupě

Roger Zelazny
překlad: Jana Pešková

VLÁDCI STÍNŮ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Podvrženec - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 160 Kč
cena: 113 Kč
Podvrženec - Zelazny Roger
Podvrženec - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 180 Kč
cena: 160 Kč
Podvrženec - Zelazny Roger
Pušky Avalonu - Amber 2 - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 150 Kč
cena: 133 Kč
Pušky Avalonu - Amber 2 - Zelazny Roger

 

   1   

 

 

I.

Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost, ale teď už to snad konečně přestává.

Zkusil jsem pohnout prsty u nohy – a jde to. Rozvaloval jsem se na nemocniční posteli, obě nohy v sádře, vděčný, že je ještě mám.

Zavřel jsem pevně oči a znovu je otevřel. Udělal jsem to třikrát. Pokoj se ustálil.

Kde to ksakru jsem?

Mlhy se pomalu rozestoupily a vrátil se mi kousek toho, co se nazývá pamětí. Vybavily se mi noci a sestry a injekce. Pokaždé, když se mi všechno začalo trochu vyjasňovat, někdo přišel a něco mi píchnul. Ano, přesně tak to bylo. Ale teď se cítím docela dobře. Už s tím musejí přestat.

A co když ne?

A hned mě napadla odpověď: Asi ne.

Zmocnily se mě pochybnosti o čistotě veškerých lidských úmyslů a usadily se mi na prsou.

Náhle jsem věděl, že mě přecpali narkotiky. Podle toho, jak jsem se cítil, neměli k tomu žádný důvod. Ale zrovna tak neměli důvod s tím přestat, jestliže byli placeni za to, aby v tom pokračovali. Musíš to perfektně zahrát a vydržet se tvářit jako zdopovanej, radilo mi mé horší či snad moudřejší já.

A tak jsem ho poslechl.

Deset minut poté nakoukla do pokoje sestra a já jsem byl samozřejmě pořád ještě v limbu. Tak zase odešla.

Pak jsem si pomalu začal dávat dohromady, co se mi přihodilo. Nejasně jsem si vybavoval, že jsem měl nějakou nehodu. Vypadlo mi z paměti, co bylo dál, a o tom, co se dělo předtím, jsem taky neměl sebemenší tušení. Ale vzpomněl jsem si, že jsem byl napřed v nemocnici a až pak mě přivezli sem.

Ale proč? To jsem nevěděl.

Nicméně moje nohy se cítily poměrně dobře. Dost dobře na to, aby mě udržely, i když jsem nevěděl, kolik času uplynulo od té doby, co se zlomily – a že se zlomily, tím jsem si byl jist.

Tak jsem si sedl. Dalo mi to dost práce, svaly jsem měl hodně ochablé.

Venku byla tma, za nezakrytým oknem svítila hrstka hvězd. Taky jsem na ně zamrkal a přehodil jsem nohy přes pelest.

Točila se mi hlava, ale za chvíli to polevilo. Vstal jsem, chytil jsem se tyče u čela postele a udělal první krok.

Fajn. Nohy mě udrží. Takže teoreticky jsem natolik ve formě, že mohu odejít. Vyrazil jsem zpátky k posteli, natáhl se a přemýšlel. Třásl jsem se a potil. Mžitky před očima, rajské vidiny…

Je cosi shnilého ve státě dánském…

Vyboural jsem se v autě, vybavilo se mi. A pěkně šeredně…

Pak se otevřely dveře, vpustily světlo a skrze přimhouřené řasy jsem uviděl sestru s injekční stříkačkou v ruce. Měla široké boky, hnědé vlasy a silné ruce. Přistoupila k posteli.

Jakmile se přiblížila, posadil jsem se.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem.

„Jak to, že… dobrý večer,“ odpověděla.

„Kdy mě propustíte?“ zeptal jsem se.

„Musím se zeptat pana doktora.“

„Tak se ho zeptejte,“ řekl jsem.

„Vyhrňte si rukáv, prosím vás.“

„Děkuji, nechci.“

„Musím vám dát injekci.“

„Nemusíte. Už ji nepotřebuju.“

„Obávám se, že o tom rozhodne až doktor.“

„Tak pro něj pošlete, ať mi to řekne. Ale zatím vám to nedovolím.“

„Lituji, mám své rozkazy.“

„Ty měl i Eichmann a vidíte, jak dopadl,“ potřásl jsem hlavou.

„Tak dobře,“ řekla. „Musím to ohlásit…“

„Tak to udělejte,“ odpověděl jsem, „a přitom mu rovnou řekněte, že jsem se rozhodl ráno odejít.“

„To není možné. Vždyť ani nemůžete chodit – a měl jste vnitřní zranění…“

„Uvidíme,“ odtušil jsem. „Dobrou noc.“

Vyrazila ven, ani neodpověděla.

Tak jsem tam ležel a dumal.

Vypadalo to, že jsem v nějakém soukromém sanatoriu. Takže někdo platí účet. Někdo, koho znám? Nedovedl jsem si vybavit žádné příbuzné. Přátele taky ne. Kdo tedy zbývá? Nepřátelé?

Chvíli jsem přemýšlel. Nic mě nenapadlo. Nevzpomínám si na žádné dobrodince.

Spadl jsem v autě z útesu a do jezera, problesklo mi hlavou. A to je všechno, co si pamatuju.

Jsem…

Náhle jsem byl napjatý jak tětiva a začal jsem se znovu potit.

Nevím, kdo jsem.

Abych se nějak zabavil, sundal jsem si všechny obvazy. Zdálo se mi, že už mám pod nimi všechno v pořádku a že dělám přesně to, co je třeba. Z čela postele jsem sundal kovovou tyč a s její pomocí rozbil sádru na pravé noze. Zničehonic jsem měl pocit, že musím rychle vypadnout, že ještě cosi musím vykonat…

Vyzkoušel jsem pravou nohu. Byla v pořádku, otloukl jsem sádru i z levé, vstal a popošel k vestavěné skříni. Nebyly v ní žádné šaty.

Pak jsem uslyšel kroky. Tak jsem se vrátil do postele a zakryl kusy sádry a rozbalené obvazy.

Dveře se znovu otevřely.

Najednou bylo všude kolem světlo a s rukou na vypínači tu stál podsaditý vykrmený chlapík v bílém plášti.

„Co je to tady? Slyšel jsem, že děláte sestře problémy?“ zeptal se, a tak jsem už nepředstíral, že spím.

„Já nevím,“ řekl jsem. „Co je?“

Zabralo mu asi vteřinu nebo dvě, než se zachmuřeným pohledem odpověděl. „Dostanete injekci.“

„Vy jste doktor?“ zeptal jsem se.

„Ne, ale jsem oprávněn dát vám injekci.“

„Ale já ji odmítám,“ řekl jsem. „Mám na to zákonné právo. Tak co se o mě staráte?“

„Dostanete injekci,“ zopakoval a přemístil se k levé straně postele.

V jedné ruce držel jehlu, která do té doby nebyla vidět.

Byl to hodně nefér úder, řekl bych tak čtyři palce pod přezku od pásku, a srazil ho na kolena.

„Ty…!“ pronesl po chvíli.

„Pojď ke mně blíž,“ vyzval jsem ho, „něco ti ukážu.“

„Však my si dovedem poradit s takovejma jako seš ty,“ zasupěl.

„Kde mám šaty?“ zeptal jsem se.

„Ty…!“ zopakoval.

„Tak si myslím, že si budu muset vzít ty vaše. Dejte je sem!“

„Ty…“

Když už to řekl potřetí, přestalo mě to bavit, tak jsem mu hodil deku přes hlavu a praštil ho tou kovovou tyčí.

Asi tak za dvě minuty jsem byl oděn celý v bílém. Jako Moby Dick a vanilková zmrzlina. Hrůza.

Strčil jsem ho do skříně a vyhlédl zamřížovaným oknem. Uviděl jsem řadu topolů a nad nimi se vznášel starý a nový měsíc v objetí.

Tráva se třpytila stříbrným leskem. Noc z posledních sil odrážela slunce. Nic, co by mi prozradilo, kde jsem. Vypadalo to, že jsem ve druhém patře budovy, Někde vlevo dole svítil ohraničený čtverec, což bylo zřejmě okno místnosti v přízemí, kde byl někdo, kdo ještě nespí.

Tak jsem opustil pokoj a prozkoumal širokou chodbu. Nalevo končila zdí se zamřížovaným oknem. Z obou stran byly dvoje dveře, které asi vedly k dalším dveřím, stejným jako ty moje.

Šel jsem k oknu, vyhlédl ven. Uviděl jsem zas jen další stromy a jinou část noční krajiny. Otočil jsem se a zamířil opačným směrem.

Všude jen samé dveře. Zpoza žádných z nich nepronikalo světlo a jediné zvuky, které jsem slyšel, vydávaly mé příliš velké vypůjčené boty.

Náramkové hodinky mi prozradily čas: Pět čtyřicet čtyři. Kovovou tyč jsem měl zastrčenou za pasem pod bílým zdravotnickým pláštěm a dřela mě při chůzi do klíční kosti. Osvětlovací tělesa na stropě, vzdálená od sebe tak šest stop, vrhala jen slabé světlo.

Přišel jsem ke schodišti, jež vedlo doprava dolů. Vydal jsem se tudy. Schodiště bylo nehlučné, pokryté kobercem. První patro bylo stejné jako druhé – řady pokojů, tak jsem sestupoval dál.

Když jsem došel do přízemí, dal jsem se doprava a hledal jsem dveře, kterými by zespodu pronikalo světlo.

Našel jsem je poblíž konce chodby, s klepáním jsem se neobtěžoval.

Za naleštěným stolem tam seděl chlapík v křiklavém županu a probíral se nějakou účetní knihou. Tohle nebyl žádný noční hlídač. Vzhlédl ke mně žhavýma rozšířenýma očima a začal se nadechovat k výkřiku, kterému asi zabránil můj odhodlaný výraz. Rychle se postavil. Zavřel jsem dveře, popošel k němu a řekl: „Dobré ráno. Budete mít problémy.“

Lidé jsou asi vždycky zvědaví na problémy, protože když jsem přešel přes místnost, což mi zabralo tak tři sekundy, zmohl se jen na tato slova: „Co tím myslíte?“

„Myslím,“ řekl jsem, „že na vás podám žalobu za to, že jste mě tu drželi v izolaci, a dále za to, že jste zneužili svého postavení a předávkovali mě narkotiky. Zdá se, že už trpím abstinenčními příznaky a mohl bych se začít chovat hrubě…“

Postavil se.

„Vypadněte,“ zvolal.

Uviděl jsme na stole balíček cigaret. Vzal jsem si jednu a zarazil ho: „Sedněte si a mlčte. Mám si s vámi ještě co povídat.“

Sedl si, ale zticha nebyl. „Porušil jste několik předpisů,“ řekl.

„To ať rozhodne soud, kdo nese odpovědnost,“ opáčil jsem. „Chci své šaty a osobní věci. Odcházím.“

„Ještě nejste v takovém stavu, abyste mohl odejít.“

„Nikdo se vás na nic neptal. Vyřiďte to se mnou nebo se budete zodpovídat zákonu.“

Natáhl se k tlačítku na stole, ale srazil jsem mu ruku.

„No tak,“ vyčetl jsem mu. „To jste měl zmáčknout, když jsem přišel. Teď už je pozdě.

„Pane Corey, chováte se velmi nerozumně…“

Corey?

„Já jsem se tu neubytoval,“ řekl jsem, „ale mám sakra právo odtud odejít. A teď je ta pravá chvíle. Tak už se do toho dejte.“

„Je vidět, že nejste v stavu opustit tento ústav,“ odpověděl. To vám prostě nemohu dovolit. Zavolám někoho, kdo vás doprovodí zpátky do pokoje a uloží do postele.“

„Nezkoušejte to,“ varoval jsem ho, „nebo sám poznáte, v jakém jsem stavu. A teď mám několik otázek. Za prvé, kdo mě sem dopravil a kdo mi tu platí účet?“

„Tak dobře,“ povzdechl si a uzounký nazrzlý knírek se mu schlíple svěsil.

Otevřel zásuvku, sáhl dovnitř, ale já byl ve střehu. Automatickou dvaatřicítku jsem mu vyrazil dřív, než ji stačil odjistit. Je to moc šikovná pistole. Odjistil jsem ji sám, když jsem ji zvedl ze stolu; namířil jsem na něj a přikázal: „Budete odpovídat na mé otázky. Zřejmě si myslíte, že jsem nebezpečný. Možná máte pravdu.“

Slabě se usmál a zapálil si cigaretu. Jestli chtěl vypadat sebejistě, tak to udělal chybu. Třásly se mu ruce.

„Tak dobře, Corey – když vám to udělá radost,“ začal, „vaše sestra vás sem přihlásila.“

Sestra?

„Jaká sestra?“ zeptal jsem se.

„Evelyn,“ řekl.

Nic mi to neříkalo. Tak jsem řekl: „To je divné, už léta jsem ji neviděl. Vždyť ani nevěděla, že jsem v tomhle kraji.“

Pokrčil rameny.

„Nicméně…“

„Kde teď bydlí? Chci se za ní podívat,“ přerušil jsem ho.

„Nemám po ruce její adresu,“ namítl.

„Tak ji sežeňte.“

Vstal, přešel ke kartotéce, otevřel ji, rychle prolistoval a vytáhl kartu.

Pečlivě jsem ji prostudoval. Paní Evelyn Flaumelová… Adresa v New Yorku mi také nebyla povědomá, ale naučil jsem se ji nazpaměť. Z karty jsem se dozvěděl i své křestní jméno – Carl. Výborně.

Mám další údaje.

Pistoli jsem zastrčil za pásek vedle tyče, samozřejmě opět zajištěnou.

„Fajn,“ řekl jsem. „Kde mám svoje šaty a kolik mi zaplatíte?“

„Vaše šaty byly zničeny při nehodě,“ odpověděl, „a musím vám říct, že jste měl určitě zlomené obě nohy – levou dokonce na dvou místech. Upřímně řečeno, nechápu, jak na nich dokážete stát. Jsou to jenom dva týdny…“

„Já se vždycky uzdravuju rychle,“ usmál jsem se na něj. „A teď co se týče peněz…“

„Jakých peněz?“

„Peněz na mimosoudní vyrovnání mé stížnosti na vaše lékařské praktiky atd.“

„Nebuďte směšný!“

„Kdo je tady směšný? Spokojím se s tisícovkou na ruku, hned teď.“

„O tom se s váma nebudu bavit.“

„Dobře, ale měl byste si to ještě rozmyslet – ať vyhrajete nebo prohrajete, uvažte, jakou pověst bude mít toto místo, když si zajistím před procesem dostatečně velkou publicitu. Určitě se spojím s televizí a s novinami a…“

„To je vydírání,“ řekl, „s tím já nechci mít nic společného.“

„Zaplaťte teď nebo až po soudním příkazu,“ odvětil jsem mu, „mně to je jedno. Ale takhle to bude levnější.“

Když to zacáluje, tak budu vědět, že moje dohady jsou správné a že v tom je nějaká levota.

Zíral na mě, nevím jak dlouho.

Konečně řekl: „Tisícovku tady nemám.“

„Tak kolik mi můžete nabídnout?“

Po další pauze: „To je krádež.“

„Ne, to je jen prodej za hotové a dopravu si už obstarám sám.“

„Možná mám pět stovek v sejfu.“

„Přineste je.“

Když prozkoumal obsah malého sejfu ve zdi, sdělil mi, že má čtyřista třicet a já jsem nechtěl nechávat na sejfu otisky jenom proto, abych ho zkontroloval. Tak jsem to přijal a nacpal jsem si bankovky do postranní kapsy.

„Kde je tady nejbližší taxislužba?“

Řekl mi název té společnosti, a já jsem ji vyhledal v telefonním seznamu, který mi prozradil, že jsem na severu Států ve vnitrozemí.

Nechal jsem ho vytočit číslo a objednat taxíka, protože jsem nevěděl, jak se to tu jmenuje, a nechtěl jsem, aby poznal, v jakém stavu je moje paměť. Jeden z těch obvazů, co jsem si sundal, jsem měl totiž kolem hlavy.

Přitom, co to vyřizoval, vyslovil název tohoto místa: Soukromá nemocnice Greenwood.

Típnul jsem cigaretu, sebral další a odklidil snad dvě stě liber ze svých nohou tím, že jsem spočinul v hnědém vypolštářovaném křesle, které měl u knihovny.

„Počkáme tady a pak mě vyprovodíte ke dveřím,“ oznámil jsem mu. A pak už jsem od něj neslyšel ani slovo.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist