Roger Zelazny
překlad: Jana Pešková

VLÁDCI STÍNŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Ráno byla Flora pryč a ani mi nenechala žádný vzkaz. V kuchyni mi služka nabídla snídani a odešla si po své práci. Nepokoušel jsem se z ní tahat nějaké informace .Buď nebude nic vědět, nebo mi to neřekne. A bezpochyby by oznámila mé pokusy Floře. Protože to vypadalo, že mám k dispozici celý dům, rozhodl jsem se, že se vrátím do knihovny a podívám se, co bych se mohl dozvědět tam. Kromě toho, knihovny mám rád. Cítím se pohodlně a bezpečně, mám-li kolem sebe stěny plné krásných a moudrých slov. Je mi vždycky lip, když vidím, že je tu něco, co mě chrání před chmurami.

Odněkud se vynořil Donner či Blitzen, nebo jiný jejich bratr. Šel ztuhle za mnou po chodbě a čenichal po mé stopě. Pokusil jsem se s ním spřátelit, ale bylo to, jako kdyby jste si chtěli vyměňovat zdvořilosti s dopravákem, který vám signalizuje, že se máte odklidit z cesty. Podíval jsem se do některých dalších pokojů, kolem nichž jsem šel, ale byly to samé bezvýrazně vyhlížející prostory.

Tak jsem vešel do knihovny a ocitl se opět tváří v tvář Africe. Zavřel jsem za sebou dveře, aby za mnou nešli psi, a procházel jsem se po místnosti a pročítal si hřbety knih v policích. Měla tu hromadu historických knih. Ve skutečnosti se zdálo, že dominují celé její sbírce. A také mnoho velkých a drahých knih o umění. Několik jsem jich prolistoval. Většinou se mi nejlíp přemýšlí, když myslím na něco úplně jiného.

Odkud asi pramení Flořino očividné bohatství? Znamená to snad, že mám také nějaký majetek, když jsme příbuzní? Uvažoval jsem, jaké mám asi společenské postavení, co vlastně dělám a jakého jsem původu. Zdálo se mi, že jsem se nikdy moc nestaral o peníze, vždycky jsem měl tolik, kolik jsem potřeboval, a nebo jsem věděl, jak si je obstarat. Mám také nějaký takovýhle velký dům? Nemohl jsem si vzpomenout.

A co vůbec dělám?

Seděl jsem za stolem a zpytoval svou mysl, neukrývá-li zásoby nějakých speciálních znalostí. Je to obtížné takhle zkoumat sám sebe – jako někoho cizího. Asi proto jsem nemohl na nic přijít. To, co je moje, je i mou součástí a co mi patří, mám uloženo uvnitř v sobě a tam to asi taky zůstane.

Jsem snad lékař? Napadlo mě to, když jsem se díval na jakési anatomické kresby od Leonarda da Vinciho. Téměř bezděčně jsem začal v duchu probírat jednotlivé kroky různých chirurgických operací. Uvědomil jsem si, že jsem v minulosti něco takového dělal.

Ale to nebylo to pravé. Když jsem pochopil, že mám lékařské vzdělání, bylo mi zároveň jasné, že to je jen část něčeho jiného. Nějak jsem poznal, že nejsem praktický lékař. Ale kdo tedy jsem?

Něco mi padlo do oka.

Jak jsem seděl za stolem, naskýtal se mi pohled na protější stěnu, na níž, kromě jiných věcí, visela starobylá jezdecká šavle. Při první prohlídce místnosti jsem ji přehlédl. Vstal jsem, přešel k ní a sundal ji se skoby.

V duchu jsem se pohoršil nad tím, v jakém je stavu. Chtělo by to hadr napuštěný olejem a brousek, aby zas vypadala tak, jak má. Věděl jsem tedy něco o starých zbraních, zvláště o těch sečných.

Šavle byla lehká, šikovná do ruky, cítil jsem, že s ní umím zacházet. Zaútočil jsem en garde. Kryl jsem úder a několikrát seknul. Tak tohle taky umím.

K čemu mi ale byly tyto znalosti? Hledal jsem kolem další podněty k osvěžení paměti.

Nic jsem neobjevil, tak jsem šavli pověsil zpátky na zeď a vrátil jsem se ke stolu. Jak jsem tam seděl, řekl jsem si, že si ho pořádně prohlédnu. Začal jsem uprostřed a pak jsem probíral zásuvku po zásuvce zleva nahoru a potom zprava dolů.

Byly tam jen samé běžné věci – psací potřeby, obálky, poštovní známky, svorky na papír, špačky tužek, gumičky.

Každou zásuvku jsem vytáhl úplně ven, držel jsem ji na klíně a přitom zkoumal její obsah. Nebyl to jen pouhý nápad, ale součást nějakého výcviku, který jsem kdysi získal a jenž mi přikazoval prohlédnout zásuvku i ze strany a zespodu.

Jedna věc mi málem unikla, ale v poslední chvíli jsem si toho všiml. Zadní stěna poslední zásuvky zprava byla o něco nižší než ty ostatní.

To by mohlo něco znamenat. Když jsem poklekl a prohlédl vnitřní prostor kolem zásuvky, uviděl jsem cosi jako malou krabičku, upevněnou vzadu nahoře.

Byla to malá zásuvka a byla zamčená.

Tak asi minutu jsem si hrál se svorkami na papír, zavíracími špendlíky a nakonec s kovovou lžící na boty, kterou jsem předtím viděl v jiné zásuvce. Lžíce na boty to dokázala.

Uvnitř byl balíček hracích karet.

A na něm byl znak, který na mne tak mocně zapůsobil, že jsem znehybněl, čelo se mi orosilo potem a zrychlil se mi dech.

Byl to znak bílého jednorožce ve skoku na zeleném pozadí.

Ten znak jsem znal a mučilo mě vědomí, že ho nedokážu pojmenovat.

Otevřel jsem balíček a vyndal jsem karty. Podobaly se tarokům – hole, pentagramy, kalichy a meče, ale velké trumfy byly zcela jiné.

Než jsem si je začal prohlížet, vrátil jsem obě zásuvky na místo, tu menší opatrně, aby se nezaklapla, a pak jsem pokračoval v prohlídce.

Byly skoro jako živé, ty velké trumfy, jakoby se chystaly projít lesklými povrchy rovnou ven. Na dotek se karty zdály dost chladné a jak jsem je bral do ruky, působilo mi to zvláštní potěšení. Také jsem měl kdysi takový balíček karet, náhle mi blesklo hlavou.

Začal jsem rozkládat karty po psací ploše před sebou.

Na jedné byl lstivě vyhlížející mužíček se špičatým nosem, s rozesmátými ústy a s kupou slámově žlutých vlasů. Byl oděn do čehosi, co připomínalo renesanční kostým oranžové, červené a hnědé barvy. Měl dlouhé nohavice a přiléhavý, vyšívaný kabátec. Znám ho. Jmenuje se Random.

Ten další je Julian. Netečný výraz v obličeji, orámovaném dlouhými tmavými vlasy, modré oči, v nichž není ani vášeň, ani soucit. Na sobě má bílé šupinaté brnění, není ani stříbrné, ani kovově zbarvené, vypadá spíš jako smaltované. Věděl jsem však, že navzdory svému dekorativnímu a slavnostnímu vzhledu je bytelně stavěné a odolné proti nárazům. To je ten muž, kterého jsem porazil v jeho oblíbené hře, a on po mně kvůli tomu hodil sklenicí vína. Znal jsem ho a nenáviděl.

Následuje Caine. Snědá tvář s tmavýma očima, oblečen v černém a zeleném sametu, na hlavě elegantně posázený tmavý třírohý klobouk s chocholem z peří, který mu volně padal na záda. Stál z profilu, jednu ruku v bok, špičky bot zakroucené nahoru a za pasem dýku vykládanou smaragdy. Vzbuzoval ve mně smíšené pocity.

Pak tu je Erik. Hezký, podle obvyklých měřítek, vlasy tmavé, skoro až do modra. Vousy se mu kroutily kolem stále usměvavých úst. Byl oblečen prostě, v kožené vestě a v kamaších, k tomu hladký plášť a vysoké černé boty. Stříbřitou šavli měl připásanou červeným řemenem s rubínovou sponou. U pláště měl vysoký kruhový límec s červeným lemem, který mu ladil i s lemováním na rukávech. Ruce, s palci zaháknutými za pásek, měl urozené a děsivě silné. U pravého stehna za pasem měl zastrčený pár černých rukavic. Jsem si jist, že to je on. Ten, který se mě pokoušel zabít a málem se mu to podařilo. Pečlivě jsem si ho prohlížel. Měl jsem z něj strach.

A dál je tu Benedikt. Vysoký, zarputilý, štíhlý. Vyzáblá tvář, vyhublé tělo, ale široká otevřená mysl. Byl oblečen v oranžové, žluté a hnědé barvě a připomněl mi tím otýpky slámy, tykve, strašáky na poli a legendu o ospalém údolí. Měl dlouhou a mohutnou spodní čelist, medově hnědé oči a hnědé rovné vlasy. Opíral se o kopí, které bylo ovinuto pletencem květů a vedle něj stál hnědák. Málokdy se smál. A měl jsem ho rád.

Když jsem odkryl další kartu, zarazil jsem se. Srdce mi poskočilo, narazilo do klíční kosti, jako by ji chtělo prorazit a vyskočit ven.

Díval jsem se sám na sebe.

Znám tu tvář, kterou si ráno holím a tohle je ten chlapík za zrcadlem. Zelené oči, černé vlasy, oblečen v černé a stříbrné barvě – ano, jsem to opravdu já. Na sobě mám plášť, který se slabě stáčí jakoby nadouván větrem. K tomu černé boty, podobné těm Erikovým. A také meč, jenomže ten můj byl těžší, i když ne tak dlouhý jako ten Erikův. Na rukou jsem měl stříbrné šupinaté rukavice a u krku sponu ve tvaru stříbrné růže.

Jsem to já, Corwin.

Z další karty na mne hleděl velký, silný muž. Podobal se mi, až na to, že měl širší spodní čelist. A věděl jsem taky, že je o něco větší než já, ale pomalejší. Jeho síla byla pověstná. Byl v modrošedém volném plášti, který měl někde uprostřed sepnutý širokým černým páskem. Stál a smál se. Kolem krku měl masivní řetěz a na něm lovecký roh. Měl řídký knírek a okolo brady věnec vousů. V pravé ruce držel pohár vína. Bezděčně jsem k němu pocítil náklonnost. Pak jsem si vybavil i jméno – je to Gérard.

Pak tu byl muž s ohnivě rudým vousem a s korunou planoucích vlasů, oblečen v červeném a oranžovém oděvu, převážně z hedvábí. V pravé ruce držel meč, v levé sklenici vína a v očích, modrých jak Flořiny, mu tančil sám ďábel. Měl malou bradu, ale ukrýval ji ve vousech. Meč měl vykládaný složitým filigránem zlaté barvy .Na pravé ruce měl dva masivní prsteny, na levé jeden. A to se smaragdem, rubínem a safírem. Už vím – tohle je Bleys.

Ten další vypadal jako něco mezi mnou a Bleysem. Měl mé rysy, mé oči, i když byl menší než já. A Bleysovy vlasy, ale byl bez vousů. Na sobě měl zelený jezdecký oblek a seděl na hřbetě bílého koně. Měl v sobě sílu i slabost, dovedl nalézat i opouštět. Současně jsem ho uznával i odsuzoval, líbil se mi a zároveň mě odpuzoval. Věděl jsem, že se jmenuje Brand. Věděl jsem to hned, jak jsem se na něj podíval.

Uvědomil jsem si, že je ve skutečnosti všechny dobře znám, na všechny si vzpomínám – na jejich silné a slabé stránky, na jejich prohry i vítězství.

Protože to byli mí bratři.

Zapálil jsem si cigaretu, kterou jsem šlohnul z Flořiny krabičky ve stole, pohodlně jsem se usadil a přemýšlel o věcech, které se mi vybavovaly. Ti muži v podivných kostýmech – bylo jich osm – jsou mí bratři. Vím také, že se hodí, aby se oblékali, jak si sami zvolí, zrovna tak jako je vhodné, že já nosím černou a stříbrnou barvu. Pak jsem se musel v duchu zasmát, když jsem se podíval, co mám na sobě. Co jsem si to vlastně pořídil v tom malém obchůdku s textilem v městečku, kde jsem se zastavil, když jsem odjížděl z Greenwoodu?

Měl jsem černé kalhoty, černou bundu a všechny tři košile, které jsem si koupil, byly šedé s nádechem do stříbrná.

Vrátil jsem se ke kartám a byla tu Flora v róbě, zelené jak moře. Právě taková, jakou jsem si ji pamatoval z předešlého večera. A taky černovlasá dívka se stejně modrýma očima. Měla dlouhé rozpuštěné vlasy a byla celá v černém se stříbrným pruhem kolem pasu. Oči se mi bůhvíproč zalily slzami. Jmenovala se Deirdre. Pak tu byla Fiona s vlasy jako Bleys nebo Brand, s mýma očima a s pletí jako z perleti. Nenáviděl jsem ji už v té samé vteřině, kdy jsem otočil kartu. Další tu byla Llewella, vlasy jí ladily s nefritově zelenýma očima a na sobě měla šaty z matně se třpytící šedozelené látky s levandulově modrým páskem. Vypadala sentimentálně a smutně. Věděl jsem, že z jakéhosi důvodu není jako my ostatní. Ale také ona byla má sestra.

Cítil jsem se hrozně izolován a odtržen od těchto lidí. A přesto se mi zdáli nějak fyzicky blízcí.

Karty mě tolik studily do konečků prstů, že jsem je znovu odložil, i když s určitým zdráháním, jako bych se nechtěl vzdát jejich dotyku.

Další už tam nebyly. Jen samé nízké karty. Ale já jsem nějak věděl – už zase to „nějak“ a stále nevím jak – že několik trumfů chybí. Ale za živýho boha si nevzpomenu, co na nich je. Podivně mě to rozesmutnilo, vzal jsem si cigaretu a dumal o tom. Proč mě všechno tohle napadá, tak samo od sebe a znenadání, když pohlédnu na ty obrázky – proč mě to takhle zavalí, aniž by se mi vyjevily nějaké souvislosti? Vím teď víc než předtím, co se týče jmen a tváří. Ale to je tak asi všechno.

Nemohl jsem přijít na to, co to má za význam, že jsme všichni takto zobrazeni na kartách. Ale strašně jsem toužil mít taky takovýhle balíček karet pro sebe. Věděl jsem ale, že kdybych vzal ten Flořin, hned by si všimla, že jí schází a měl bych z toho potíže. Proto jsem je vrátil do té malé zásuvky a opět uzamkl. A potom – ach bože, jak jsem si s tím vším lámal hlavu. Ale nebylo mi to nic platné.

Až do chvíle, kdy jsem se rozpomněl na to magické slovo.

Amber.

Včera večer mě to slovo velmi rozrušilo. Rozrušilo mě natolik, že jsem se až do této chvíle bránil jen na něj pomyslet. Ale teď jsem ho přivolal. Nechal jsem ho kroužit ve své mysli a zkoumal všechny asociace, které se objevily, když mě to slovo zasáhlo.

Bylo nabito vznešenou touhou a bolestnou vzpomínkou. Tajilo v sobě tušení opuštěné krásy, velkého úspěchu a také pocit nepředstavitelné moci, snad té nejvyšší. To slovo nějak patřilo do mého slovníku. Bylo ve mně a já byl obsažen v něm. Pak jsem poznal, že je to název nějakého místa, které jsem kdysi znal. Nedostavily se však žádné obrazy, jen emoce.

Nevím, jak dlouho jsem takto seděl. Čas, jakoby se oddělil od mého snění.

Pak jsem si uprostřed svých myšlenek uvědomil, že se ozvalo jemné zaklepání. Klika se pomalu pohnula, dovnitř vešla služka Carmella a zeptala se, mám-li zájem o oběd.

Přišlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem ji následoval do kuchyně a tam snědl půl kuřete a vypil láhev mléka.

Konvici s kávou jsem si vzal s sebou do knihovny a cestou zpátky jsem se snažil vyhnout těm psům. Byl jsem zrovna u druhého šálku, když zazvonil telefon.

Moc jsem si přál ho zvednout, ale domyslel jsem si, že tu musí být rozvod po celém domě a Carmella se k němu asi brzy dostane.

Ale zmýlil jsem se. Stále zvonil.

Nakonec jsem už nedokázal odolat a zvedl ho.

„Haló,“ ozval jsem se, „tady sídlo Flaumelů.“

„Mohu mluvit s paní Flaumelovou, prosím vás?“

Byl to nějaký muž, mluvil rychle a nervózně. Zdálo se, že lapá po dechu a hlas měl zastřený, obklopený slabým zvoněním a šumem, takže to vypadalo, že volá z velké dálky.

„Je mi líto, ale není tady,“ odpověděl jsem, „Mohu vyřídit nějaký vzkaz anebo jí mám říct, aby vám zavolala?“

„Kdo je u telefonu?“ zeptal se. Zaváhal jsem, než jsem odpověděl: „Tady Corwin.“

„Pane bože,“ řekl a následovalo dlouhé ticho.

Už jsem si začínal myslet, že zavěsil. „Haló,“ zopakoval jsem znovu.

„Je ještě naživu?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že je naživu! S kým to ksakru mluvím?“

„Nepoznáváš mě po hlase, Corwine? Tady Random, Poslouchej, jsem v Kalifornii a mám problémy. Volám, abych požádal Floru o azyl. Ty jsi u ní?“

„Dočasně,“ odvětil jsem.

„Aha. Poskytneš mi svou ochranu, Corwine?“ A po chvíli dodal: „Prosím tě.“

„Bude-li to v mé moci,“ řekl jsem, „ale za Floru ti nemohu nic slíbit, dokud s ní o tom nepromluvím.“

„Ochráníš mě i před ní?“

„Jistě.“

„Tak dík, to beru. Pokusím se nějak dostat do New Yorku. Vezmu to oklikou, musím se vyhnout špatnejm stínům a tak nevím, jak dlouho mi to bude trvat. Jestli se mi to podaří, tak mě čekej. A drž mi palce.“

„Budu,“ slíbil jsem.

Pak se ozvalo cvaknutí a naslouchal jsem už jen vzdálenému zvonění a nezřetelným hlasům.

Tak ten potměšilej skrček Random má problémy! Měl jsem pocit, že mě to nijak zvlášť trápit nemusí. Ale teď byl jedním z klíčů k mé minulosti a možná i k budoucnosti. Takže se mu budu snažit ze všech sil pomáhat, dokud se nedozvím, co potřebuju. Věděl jsem, že mezi námi zrovna moc bratrské lásky nezůstalo. Ale taky jsem věděl, že to není žádný blázen. Je vynalézavý, mazaný a zvláštně sentimentální v těch nejnepochopitelnějších věcech. Avšak jeho slovo nestojí ani za groš. Asi by byl schopen prodat i mou mrtvolu. Moc dobře se na něj pamatuju, na toho malého mizeru. Vzpomínám na něj i se špetkou náklonnosti, snad pro těch pár příjemných chvilek, které jsme podle všeho spolu prožili. Ale věřit mu? To nikdy. Rozhodl jsem se, že Floře oznámím jeho příjezd až na poslední chvíli. Může mi posloužit jako eso v rukávě, nebo aspoň jako spodek – v bryndě.

Přilil jsem si tedy do šálku trochu horké kávy a pomalu ji upíjel.

Před kým asi utíká?

Určitě ne před Erikem, to by nevolal sem. Přemýšlel jsem potom, proč si myslel, že musí být Flora mrtvá, když jsem tu já. Je opravdu v tak těsném svazku s bratrem, kterého jak známo nenávidím, že se všeobecně v rodině ví, že bych ji oddělal, kdybych měl příležitost? Zdálo se mi to divné, ale proč by se jinak ptal.

A v čem že to vlastně byli tak blízcí spojenci? A z čeho pramenilo to napětí mezi námi? Proč jsme stáli proti sobě? A kvůli čemu je asi Random na útěku?

Amber.

To je ta správná odpověď.

Vím, že ať je to tak či onak, klíč ke všemu je někde na Amberu. I tajemství veškerého zmatku. Souvisí to s něčím, co se tam přihodilo, celkem nedávno, řekl bych. Musím být stále ve střehu. Musím předstírat vědomosti, které nemám a přitom je kousek po kousku dolovat z těch, kteří je mají.

Věřím, že to dokážu. Je mezi námi spousta nedůvěry a já toho využiju. Dostanu, co potřebuju a vezmu si, co budu chtít a budu pamatovat na ty, kteří mně budou pomáhat a na ostatní si došlápnu. Neboť takový je zákon, podle kterého žije naše rodina a já jsem pravý syn svého otce…

Najednou mě zas rozbolela hlava, začalo mi v ní bušit, jako by mi chtěl někdo zevnitř rozbit lebku.

Příčinou té bolesti bylo něco, co se týkalo mého otce, pomyslel jsem si. Uhádl jsem to a vycítil. Ale nic bližšího jsem nevěděl.

Po čase to opadlo a já jsem usnul v křesle. Po delší době se otevřely dveře a vešla Flora. Venku už zase byla noc.

Flora měla na sobě zelenou hedvábnou halenku a dlouhou vlněnou sukni šedé barvy. Na nohou měla pohodlné boty a tlusté ponožky. Vlasy měla stažené dozadu a vypadala trochu pobledle. Stále s píšťalkou na psy kolem krku. „Dobrý večer,“ pozdravil jsem jí a vstal. Neodpověděla. Místo toho přešla k baru a nalila si panáka Jacka Danielse a hodila ho do sebe jako chlap. Pak si nalila další dávku a usadila se s ní ve velkém křesle.

Podal jsem jí cigaretu, kterou jsem předtím zapálil, Kývnutím hlavy mi poděkovala a pak řekla: „Cesta na Amber – je velmi obtížná.“

„Proč?“ zeptal jsem se. Vrhla na mne velice zmatený pohled.

„Kdy jsi to naposled zkoušel?“

Pokrčil jsem rameny. „Už se nepamatuju.“

„Tak si to nech pro sebe,“ řekla, „jen jsem přemýšlela, kolik z toho je tvá práce.“

Neodpověděl jsem, protože jsem nevěděl, o čem mluví. Ale pak jsem si vybavil, že existuje snadnější způsob, jak se dostat na Amber, než je cesta. Ona o něm zřejmě neví.

„Chybí ti nějaké trumfy,“ řekl jsem pak zničehonic, trochu změněným hlasem.

Hned byla na nohou. Půlka sklenice se jí vylila na hřbet ruky.

„Vrať mi je,“ zařvala a už sahala po píšťalce. Přistoupil jsem k ní a vzal ji za ramena. „Já je nemám,“ uklidňoval jsem ji. „Jenom jsem se tu trochu rozhlížel.“

Částečně se uklidnila, pak začala brečet a tak jsem ji jemně dostrkal do křesla.

„Spíš bych od tebe čekala, že mi vezmeš ty, co mám, než že budeš mluvit o něčem, co všichni víme a takhle odporně mě vyděsíš.“

Neomluvil jsem se jí. Zdálo se mi, že se to v dané situaci nehodí.

„Jak jsi se dostala daleko?“

„Vůbec nikam.“ Zasmála se a podívala se na mně a oči jí opět zasvítily.

„Teď už chápu, cos udělal, Corwine,“ řekla a já si zapálil cigaretu, abych zakryl, že nechápu vůbec nic.

„Některé z těch věcí byly tvoje, viď? Než jsi sem přišel, zablokoval jsi cestu na Amber. Věděl jsi, že pojedu za Erikem. Ale teď nemůžu. Musím čekat, až přijde za mnou. Chytře jsi to vymyslel. Chceš ho sem přitáhnout, co? Jenomže on nepřijde. Spíš sem někoho pošle.“

V hlase jí zazněl tón jakéhosi zvláštního obdivu, když tu teď mluvila o něčem, co si myslela, že jsem udělal a čím jsem jí zkřížil plány. A přitom právě připustila, že se mě pokusila prodat nepříteli a že to klidně ještě udělá, bude-li mít tu možnost. Jak někdo může být v přítomnosti své plánované oběti tak machiavelistický a bez zábran? Z hloubi mysli se mi ozvala okamžitá odpověď: Takové už jsou naše způsoby. Nemusíme jeden na druhého brát ohledy. Pomyslel jsem si však, že je poněkud neobratná, než aby mohla být opravdovým expertem v tomto oboru.

„Ty si vážně myslíš, že jsem takovej hlupák, Floro?“ zeptal jsem se. „Že bych sem přišel jen proto, abych tu někde čekal, až mě předáš Erikovi. Nevím sice, do čeho jsi vlítla, ale určitě sis to zasloužila.“

„No dobře, já vím, nejedem v tom spolu. Ale jseš tu taky ve vyhnanství. Takže jsi zas nebyl až tak chytrej!“

Její slova mě zasáhla, ale věděl jsem, že nemá pravdu.

„To se teda zatraceně pleteš!“ naštval jsem se.

Znovu se zasmála.

„Věděla jsem, že tě to vytočí,“ řekla.“ Dobrá, vešel jsi tedy do stínů úmyslně. Jseš blázen.“

Pokrčil jsem rameny.

„Co vlastně chceš? Proč jsi sem přišel?“ zeptala se.

„Byl jsem zvědavej, jak jsi dopadla,“ odtušil jsem. „Nic víc. Nemůžeš mě tady držet, když budu chtít odejít. Ani Erik mě nezadrží. Třeba jsem si chtěl jen s tebou popovídat. Asi už stárnu a začínám být sentimentální. V každém případě tu teď chvíli zůstanu a pak odejdu – asi už navždy. Kdybyste, milá dámo, tolik nepospíchala zjišťovat si, kolik za mne dostanete, možná, že byste získala mnohem víc. Žádalas mě, abych na tebe pamatoval, kdyby došlo k určitým událostem….“

Trvalo jen několik vteřin, než jí proniklo do vědomí to, co jsem se pokoušel jí naznačit.

Pak promluvila: „Tak ty to opravdu chceš zkusit!“

„To si piš, že to zkusím!“ odpověděl jsem a věděl jsem, že to udělám, ať už to bude cokoliv. „A klidně to řekni Erikovi, ale nezapomeň, že se mi to může podařit. Měj na paměti, že kdybych to dokázal, bylo by velice příjemné být mým přítelem.“

Samozřejmě, že bych rád věděl, o čem to sakra mluvím, ale pochytil jsem už dostatek výrazů a cítil jsem důležitost, která se k nim váže. A tak jsem dokázal volit ta správná slova, aniž bych věděl, co znamenají. A říkal jsem přesně to, co jsem cítil…

Zničehonic mě začala líbat.

„Neřeknu mu to, Corwine, opravdu ne! Myslím, že to dokážeš. S Bleysem budou problémy, ale Gerard by ti pomohl, možná i Benedikt. A Caine otočí, až uvidí, co se děje…“

„Dokážu si to naplánovat sám,“ přerušil jsem ji.

Odtáhla se. Nalila dvě sklenice vína a jednu mi podala.

„Na naši budoucnost.“

„Na budoucnost se napiju vždycky.“

Napili jsme se.

Znovu mi nalila a prohlížela si mě.

„Musel to být Erik, Bleys nebo ty,“ řekla. „Jen vy tři máte kuráž a zapaluje vám to. Ale ty jsi se vypařil ze scény na tak dlouho, že jsem už s tebou nepočítala.

„To nemůžeš nikdy vědět dopředu – teprv se ukáže, kdo z koho.“

Kdyby tak aspoň na chvíli přestala žvanit, říkal jsem si a upíjel víno. Zdálo se mi, že to až přehání, jak se to snaží uhrát na všechny strany. Něco mi vrtalo hlavou a potřeboval jsem si to v klidu ujasnit.

Kolik je mi vlastně let?

Vím, že odpověď na tuto otázku souvisí s pocitem nesmírné vzdálenosti a odtržení od osob zobrazených na kartách. Jsem starší, než jsem si myslel. (Když se podívám do zrcadla, vypadám tak na třicet, ale tím mě jen klamou stíny, jak teď už vím.) Jsem mnohem a mnohem starší a je to už strašně dávno, co jsme takhle pěkně byli všichni pohromadě jako na těch kartách – bez vzájemných třenic a napětí.

Ozvalo se zazvonění a uslyšeli jsme Carmellu, jak jde otevřít.

„To bude zřejmě náš bratr Random,“ řekl jsem. „Je pod mou ochranou.“

Vyvalila na mne oči a pak se usmála, jako by oceňovala, jak jsem to chytře zařídil.

I když to nebylo pravda, rád jsem ji v tom nechal.

Připadal jsem si tak bezpečnější.