Roger Zelazny

ZBRANĚ AVALONU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola pátá

Žvýkal jsem stéblo trávy a pozoroval otáčející se mlýnské kolo. Ležel jsem na břiše na protější straně řeky a hlavu jsem měl opřenou v dlaních. Nad bublající a syčící vodou u paty vodopádu se vznášela drobounká duha a občas si nějaká kapka našla cestu až ke mně. Neustálé šplouchání a zvuk kola přehlušovaly všechny ostatní zvuky lesa. Mlýn byl dnes opuštěný, a já si ho pozorně prohlížel, protože jsem podobný neviděl už celé věky. Pozorování kola a poslouchání zvuků vody neznamenalo pro mne jen odpočinek. Bylo v něm i něco hypnotizujícího.

Trávili jsme už třetí den v Benediktově rezidenci, a Ganelon odjel za zábavou do města. Včera jsem jej tam doprovodil a zjistil si všechno, co jsem potřeboval. Teď už jsem neměl čas na prohlížení pamětihodností; musel jsem jednat, a to rychle. V táboře šlo všechno hladce. Benedikt dohlédl, aby nám dali najíst, a přinesl nám mapu a dopis, který slíbil.

Vyrazili jsme za úsvitu a kolem poledne jsme už byli v zámečku. Dostalo se nám dobrého přijetí, a když jsme si uložili věci do komnat, které nám byly vyhrazeny, odjeli jsme do města, kde jsme strávili zbytek dne.

Benedikt se hodlal v poli zdržet ještě o několik dní déle. Musel jsem být se svou prací hotov dřív, než se vrátí; bylo tedy třeba pořádně si pospíšit a nezbýval čas pro veselé cestování po okolí. Musel jsem si zapamatovat vhodné stíny a rychle tam vyrazit.

Byl by to krásný odpočinek, strávit pár dní zde, kde mi to tolik připomínalo můj vlastní Avalon, kdyby nebylo mých plánů, které se pomalu měnily v posedlost. Fakt, že jsem si to uvědomoval, ale neznamenal, že jsem byl schopen svou posedlost ovládnout. Známé zvuky a výjevy okolí mne naštěstí rozptylovaly jen krátce, pak jsem se opět soustředil na své záměry.

Připadalo mi, že by to mělo jít hladce. Tato jedna cesta vyřeší dva problémy naráz, pokud se mi podaří nevzbudit přitom podezření. Bude to znamenat, že zmizím na celou noc, ale s tím už jsem počítal a instruoval Ganelona tak, aby mou nepřítomnost utajil.

Kývaje rytmicky hlavou při každém zaskřípění kola, vypudil jsem z mysli vše ostatní a úporně vzpomínal na přesnou strukturu písku, jeho odstín, na teplotu, vítr, vzduch páchnoucí solí, mraky…

Potom jsem usnul a zdál se mi sen, ale ne o místě, které jsem hledal.

Spatřil jsem velké kolo rulety, svisle umístěné. Na něm jsme byli my — mí bratři a sestry, já sám a další, které jsem znal teď nebo i kdysi, každý na svém políčku, stoupající a klesající, jak se kolo otáčelo. Všichni jsme křičeli, aby se zastavilo a naříkali jsme, když jsme minuli nejvyšší bod a namířili opět dolů. Kolo začalo zpomalovat a já zrovna stoupal. Přede mnou visel hlavou dolů plavovlasý mladík a křičel prosby a varování, které zanikaly v kakofonii ostatních. Jeho tvář ztmavla, zkroutila se a stala se odpornou na pohled a já přesekl provaz, který měl přivázaný kolem kotníku, takže se zřítil pryč z dohledu. Kolo ještě víc zpomalilo a já se blížil k vrcholu a pak jsem spatřil Lorraine. Gestikulovala, zuřivě mávala a volala mé jméno. Natáhl jsem se k ní, viděl jsem ji už zcela jasně, toužil jsem po ní a chtěl jí pomoci. Ale jak kolo pokračovalo v pohybu, zmizela mi z očí.

„Corwine!“

Pokusil jsem se nevnímat její pláč, neboť jsem už byl téměř nahoře. Ozval se znovu, ale to už jsem se napnul a připravil se ke skoku směrem vzhůru. Jestli mi kolo teď nezastaví, jsem připraven té zatracené věci utéct, i kdyby vypadnutí ven mělo znamenat mou úplnou zkázu. Připravil jsem se ke skoku. Ještě kousek…

„Corwine!“

Hlas se vzdaloval, slábl — a opět jsem hleděl na mlýnské kolo s ozvěnou svého jména v uších, která se mísila, spojovala a slábla v hukotu proudu.

Zamrkal jsem a prohrábl si vlasy. V tom okamžiku mi vedle ramene dopadlo několik pampelišek a já uslyšel chichotání, přicházející odněkud za mými zády.

Rychle jsem se obrátil a zůstal koukat.

Stála tak tucet kroků ode mne, vysoká, štíhlá dívka s tmavýma očima a nakrátko zastřiženými hnědými vlasy. Měla na sobě šermířskou kazajku a v pravé ruce držela rapír, zatímco v levé šermířskou masku. Dívala se na mne a smála se. Zuby měla bílé, pravidelné a malinko dlouhé. Přes malý nosík se jí táhl pás pih až na horní část do bronzova opálených tváří. Vitalita, která z ní zářila, ji činila přitažlivou i jinak než pouhou krásou. Zvlášť když to posuzoval člověk s dlouholetou zkušeností.

Pokynula mi svým rapírem. „Do střehu, Corwine!“ vyzvala mne.

„Kdo ke všem čertům jsi?“ vyjel jsem, když jsem si všiml vesty, masky a rapíru, které ležely vedle mne v trávě.

„Na nic se neptej, stejně ti neodpovím,“ uchichtla se. „Dokud si nezašermujeme.“ Stáhla si masku a čekala.

Vstal jsem a zvedl vestu. Pochopil jsem, že bude jednodušší si s ní zašermovat, než se s ní hádat. Fakt, že znala mé jméno, mne poněkud vyváděl z míry, a čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi zdála povědomá. Nejlepší bude jí vyhovět, rozhodl jsem se, nacpal se do kazajky a zapnul ji. Vzal jsem si meč a nasadil masku. „Tak dobrá,“ prohlásil jsem, vzdal jsem jí zbraní krátce čest a pokročil k ní. „Jsem připraven.“

Pohnula se vpřed a setkali jsme se. Nechal jsem ji, ať zaútočí.

Začala dvěma klamnými výpady, po nichž následoval úder. Můj protiútok byl téměř dvakrát rychlejší, ale odrazila ho a její další rána se těm mým už rychlostí vyrovnala. Zpomalil jsem a trochu se stáhnul, lákaje ji ven z obrany. Zasmála se a vyrazila. Její tlak vzrostl. Byla dobrý šermíř a věděla o tom. Zřejmě se chtěla předvést. Dvakrát mne málem dostala, stejným způsobem — přímým úderem na spodek těla, který se mi vůbec nelíbil. Srazil jsem jí rapír obranným úderem tak rychle, jak jsem jen mohl. Tiše zaklela, v dobrém rozmaru, jak to vzala na vědomí, a už se na mne vrhla znovu. Nerad obvykle šermuji se ženami, ať jsou jakkoli dobré, ale tentokrát jsem zjistil, že se mi to líbí. Zručnost a elegance, s jakou vedla a odrážela útoky, mi působily rozkoš, když jsem jim čelil. Přistihl jsem se při přemýšlení, jaká asi je mysl, která se za takovým stylem skrývá. Zpočátku jsem se snažil ji rychle unavit, abych mohl skončit zápas a vyzpovídat jí. Teď jsem si uvědomil, že si přeji, aby boj pokračoval.

Nedala se unavit tak snadno; ostatně už jsem o to ani nestál. Ztratil jsem pojem o čase, jak jsme tam dusali dopředu a dozadu po břehu říčky a naše meče rytmicky zvonily.

Musela uplynout dlouhá doba, než zaryla paty do země a zvedla meč v závěrečném pozdravu. Strhla si masku a obdařila mne dalších úsměvem. „Děkuji,“ vypravila ze sebe, těžce dýchajíc.

Opětoval jsem její pozdrav a sejmul tu ptačí klec, jenž mi chránila obličej. Otočil jsem se, abych zápasil se sponami kazajky, a než jsem si uvědomil, co se děje, přikradla se ke mně a políbila mne na tvář. Neměla zapotřebí se k tomu stavět na špičky. Na moment jsem byl zmaten, ale usmál jsem se. Než jsem mohl cokoli říci, vzala mne za paži a obrátila do směru, odkud jsme přišli.

„Přinesla jsem pro nás košík s jídlem. Uděláme si piknik.“

„Výborně, mám hlad. Jsem ale také zvědavý…“

„Řeknu ti vše, co budeš chtít,“ zahlaholila vesele.

„Co kdybys mi tak řekla, jak se jmenuješ?“

„Dara,“ zněla odpověď. „Jmenuji se Dara, po babičce.“ Pohlédla přitom na mne, jakoby doufala, že na to nějak zareaguji.

Skoro mne mrzelo, že ji zklamu, ale jen jsem přikývl a zeptal se: „Proč jsi mne nazvala Corwinem?“

„Protože se tak jmenuješ,“ usmála se. „Poznala jsem tě.“

„Odkud mne znáš?“

„Tady je,“ zašvitořila místo odpovědi, sáhla za strom a vytáhla košík, který byl uložen mezi obnaženými kořeny. „Doufám, že se do něj nedostali mravenci,“ dodala, přesouvajíc se do stínu u řeky, kde rozprostřela na zem ubrousek.

Pověsil jsem šermířské náčiní na nejbližší větev. „Zdá se, že si toho s sebou nenosíš zrovna málo.“

„Můj kůň je kousek dál po proudu,“ ukázala hlavou. Obrátila svou pozornost k zatížení ubrousku před větrem a k vybalování obsahu košíku.

„Proč kousek dál?“

„Abych tě tu mohla přepadnout, samozřejmě. Kdybys zaslechl klapot koně, dal by sis setsakra pozor.“

„Asi máš pravdu,“ připustil jsem.

Odmlčela se, jako by se hluboce zamyslela, ale pak ten dojem zkazila, protože se rozhihňala. „Jenže poprvé sis stejně nedal…“

„Poprvé?“ zeptal jsem se a vzápětí si uvědomil, že mne dostala tam, kam chtěla.

„Ano, nejdřív jsem tě málem přejela,“ vysvětlila. „Spal jsi jako dřevo. Když jsem tě poznala, vrátila jsem se pro jídlo a šermířskou výstroj.“

„Ach. Už to chápu.“

„Teď pojď sem a sedni si,“ nařídila. „A otevřeš mi tu láhev, viď?“

Položila láhev směrem ke mně, pečlivě vybalila dva křišťálové poháry a postavila je doprostřed ubrousku.

Došel jsem na místo, které mi ukázala a posadil se. „To je Benediktův nejlepší křišťál,“ všiml jsem si, jak jsem otvíral láhev.

„To je,“ přitakala. „Dej si dobrý pozor, ať je při nalévání nepřevrhneš — a myslím, že bychom si s nimi nemuseli ťukat.“

„Ne, to bychom nemuseli.“ Nalil jsem.

Zdvihla svou číši. „Tak na to znovushledání,“ pronesla.

„Na jaké znovushledání?“

„Na naše.“

„Já jsem tě nikdy předtím neviděl.“

„Nebuď tak prozaický,“ napomenula mne a napila se.

Pokrčil jsem rameny. „Tak tedy na znovushledání.“

Pustila se vzápětí do jídla a já ji napodobil. Měla takovou radost ze záhadného dojmu, který si vytvořila, že jsem se rozhodl s ní spolupracovat a nezkazit jí hru.

„No a kde jsem tě mohl vidět?“ naléhal jsem. „Bylo to na některém velkém dvoře? Nebo snad v harému…?“

„Možná to bylo v Amberu,“ nadhodila. „Tam to přece znáš…“

„V Amberu?“ opakoval jsem, s vědomím, že držím Benediktův pohár, a vkládaje do hlasu vzrušení. „A kdo tedy vlastně jsi?“

„…Byl jsi tam — krásný, nafoukaný, obdivovaný všemi ženami,“ vyprávěla, „a i já tam byla — malá šedivá myška, obdivující tě z uctivé vzdálenosti. Šedá, nevýrazná, malá Dara, které kvůli tobě srdce krvácelo. Musím dodat, že jsem byla pěkný pitomec.“

Zamumlal jsem něco mírně sprostého a ona se znovu rozesmála.

„Nebylo to tak?“ zeptala se vyzývavě.

„Ne,“ odsekl jsem a ukousl si další kus chleba s hovězím. „Daleko spíš to bylo v bordelu, kde jsem si narazil zadek. Byl jsem té noci opilý —“

„Ty si to pamatuješ!“ vyjekla. „Dělala jsem tam jen na půl úvazku, ve dne jsem chodila krotit koně.“

„Vzdávám se,“ rezignoval jsem a nalil další víno.

Ve skutečnosti mne trápilo, že mi byla něčím zatraceně povědomá. Jenže podle jejího vzhledu a chování jí mohlo být tak sedmnáct. Tím se možnost nějakého setkání stávala dost nepravděpodobnou.

„Učí tě Benedikt šermovat?“ začal jsem odjinud.

„Ano.“

„Jaký je mezi vámi vztah?“

„Samozřejmě že je můj milenec,“ odtušila. „Zahrnuje mne klenoty a kožešinami — a chodí se mnou šermovat.“ Znovu se rozesmála.

Dál jsem si pečlivě prohlížel její tvář. Ano, bylo by to možné…

„Jsem uražen,“ hodil jsem nakonec udičku.

„Proč?“

„Benedikt mi nenabídl doutník,“ zasykl jsem.

„Doutník?“

Dostal jsem ji. „Jsi jeho dcera, viď?“

Zrudla, ale zavrtěla hlavou. „Ne,“ odpověděla, „ale jsi blízko.“

„Vnučka?“ hádal jsem.

„No… něco na ten způsob.“

„Obávám se, že ti nerozumím.“

„On chce, abych mu říkala dědečku. Ale ve skutečnosti je otcem mé babičky.“

„To chápu. Je vás tu víc jako ty?“

„Ne, jsem jediná.“

„A co tvá matka — a babička?“

„Zemřely — obě.“

„Jak?“

„Násilnou smrtí. V obou případech k tomu došlo, když byl on v Amberu. Myslím, že proto se tam už dlouho nevrátil. Nerad mne nechává bez ochrany — dokonce i když ví, že se o sebe dokážu postarat sama. Ty už to teď víš taky, ne?“

Kývl jsem. Vysvětlovalo to několik věcí, mimo jiné, proč se zde stal Benedikt Protektorem. Musel ji někde nechat, a zcela určitě ji nechtěl nechat v Amberu. Dokonce nebude stát ani o to, aby o její existenci některý z nás věděl. Někdo by ji mohl příliš snadno použít jako páku proti němu. A tohle naše seznámení se mu zřejmě vymklo z ruky.

„Předpokládám, že jsi tu neměla co dělat,“ řekl jsem nahlas, „a že se Benedikt bude dost zlobit, až se to dozví.“

„Jsi úplně stejný jako on! Jsem ksakru dospělá!“

„Říkal jsem snad něco jiného? Ale neměla jsi sem chodit, že ne?“

Místo odpovědi si nacpala ústa jídlem. Tak jsem ji napodobil. Po několika minutách pracného žvýkání jsem změnil téma: „Jak jsi mne poznala?“

Polkla, zapila sousto vínem a zašklebila se. „Z tvého obrázku, přece.“

„Z jakého?“

„Na kartě,“ prozradila. „Hrávali jsme si s nimi, když jsem byla malinká. Naučila jsem se tak znát všechny tvé příbuzné. Věděla jsem taky, že ty a Erik jste kromě Benedikta nejlepší šermíři. Proto jsem —“

„Ty máš sadu Trumfů?“ skočil jsem jí do řeči.

„Ne,“ našpulila rty. „Nedal mi je — a přitom vím, že jich má několik balíčků.“

„Opravdu? A kde je má?“

Zúžila oči a zabodla je do mých. Ksakru! Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak dychtivě.

Tvářila se stále trochu podezíravě: „Jednu sadu vozí stále s sebou, a nemám ponětí, kde má schované ty ostatní. Proč? Neukázal by ti je, kdybys ho o to požádal?“

„Nežádal jsem to po něm,“ přiznal jsem. „Znáš jejich význam?“

„Byly určité věci, které jsem s nimi nesměla dělat, když jsem je držela v ruce. Došlo mi, že mají nějaký zvláštní účel, ale nikdo mi neřekl jaký. Jsou docela důležité, co?“

„To ano.“

„Myslela jsem si to. Je na ně vždycky tak opatrný. Ty je máš taky?“

„Ano, ale teď jsem je nedávno někomu půjčil.“

„Aha. A chtěl bys je využít k něčemu hrozně složitému a nekalému.“

Pokrčil jsem rameny. „Chtěl bych je využít, ale k něčemu dost nudnému a jednoduchému.“

„Jako třeba?“

Potřásl jsem hlavou. „Když ti jejich funkci nechce prozradit Benedikt, nemohu ani já.“

Trochu zabrblala. „Ty se ho bojíš,“ vyčetla mi.

„Mám před Benediktem značný respekt, i když ho mám rád.“

Rozesmála se. „Umí lépe bojovat a šermovat než ty?“

Odvrátil jsem pohled. Museli ji držet někde stranou od všeho dění. Všichni lidé z města, které jsme potkali, o Benediktově ztracené ruce věděli. Tato zpráva nebyla z těch, co se šíří pomalu. V žádném případě jsem nestál o to být první, kdo jí o tom řekne.

„Přeber si to, jak uznáš za vhodné,“ usmál jsem se. „Odkud jsi přijela?“

„Z vesnice v horách,“ prozradila. „Děda mne nechal u jedněch svých přátel, kterým říká Tecyovi. Znáš je?“

„Ne, neznám.“

„Byla už jsem u nich dřív,“ pokračovala, „děda mě tam nechává vždycky, když se tu něco dělo. To místo nemá žádné jméno. Říkám tomu prostě vesnice. Připadá mi, že nás něco jako — zbožňují. Chovají se ke mně, jako bych byla nějak svatá a nikdy mi neřeknou, co chci vědět. Není to odtud daleko, ale hory jsou jiné, obloha taky — všechno! A člověk má pocit, že odtamtud není cesty zpátky, jak se tam jednou dostane. Pokoušela jsem se odtud vrátit sama už dřív, ale vždycky jsem jen zabloudila. Děda pro mě pokaždé musel přijít a pak najednou ta cesta byla snadná. Tecyovi se ke mně chovají tak, jak on jim to nařídí. Jednají s ním, jako by byl nějaký bůh.“

„Taky je,“ podotkl jsem. „Pro ně.“

„Říkal jsi, že je neznáš.“

„Nemusím znát je. Znám Benedikta.“

„Jak to dělá? Pověz mi to.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jak jsi to udělala ty? Jak ses dostala zpátky tentokrát?“

Dopila a nastavila číši. Když jsem zvedl pohled od nalévání, měla hlavu skloněnou k pravému rameni, obočí svraštělé a oči se upíraly na něco vzdáleného.

„Vlastně nevím,“ přiznala, zvedajíc sklenici. Automaticky se napila. „Nejsem si docela jistá, jak se mi to podařilo…“

Levou rukou si začala hrát s nožem a nakonec ho vytáhla z pochvy.

„Byla jsem šílená, šílená vzteky, že mě zase odložil do závětří,“ vyprávěla. „Řekla jsem mu, že chci zůstat tady a bojovat, ale vzal mě jen tak na projížďku a po nějaké době jsme se octli ve vesnici. Nevím jak. Nejeli jsme dlouho, a najednou jsme tom byli. Znám zdejší okolí, narodila jsem se tu a vyrostla. Projezdila jsem tenhle kraj křížem krážem, stovky leguí na všechny strany. Ale teď jsem po cestě nic známého neviděla. Zdálo se mi, že jedeme opravdu jen chvilku a byli jsme zas u Tecyových. Od té doby, co jsem u nich byla naposled, naštěstí uplynulo pár let, vyrostla jsem a dokážu být daleko cílevědomější. Rozhodla jsem se, že se vrátím sama.“

Začala nožem škrábat a rýt do země vedle sebe, aniž si toho zjevně byla vědoma.

„Čekala jsem do setmění a pokusila se z hvězd zjistit, kudy mám jet. Měla jsem pocit, že se mi to zdá. Všechny hvězdy vypadaly jinak. Nepoznala jsem ani jedno souhvězdí. Vrátila jsem se zpátky dovnitř a přemýšlela. Trochu jsem měla strach a nevěděla jsem, co mám dělat. Další den uplynul tak, že jsem se snažila něco zjistit od Tecyových a dalších lidí ve vesnici. Ale připadala jsem si jak ve zlém snu. Buď byli všichni blázni, nebo se mě záměrně snažili zmást. Nejen že neznali žádnou cestu odtamtud sem, ale neměli ponětí, co to znamená ,sem', a nikdo si ani nebyl moc jistý, kde je ,odtamtud'. Tu noc jsem znovu zkoumala hvězdy, abych se ujistila, že jsem je viděla správně, a už jsem málem začala chápat domorodce.“

Pohybovala teď nožem sem a tom, jako by jej brousila, uhlazujíc a udusávajíc hlínu kolem sebe. Pak do ní začala rýsovat jakýsi obrazec.

„Několik dalších dní jsem se pokoušela najít cestu zpět,“ pokračovala. „Myslela jsem, že bych mohla najít naši stopu a vrátit se po ní, jenže ta prostě zmizela. Pak už mi zbývala jen jedna věc, která mě napadla. Každé ráno jsem vyrazila jiným směrem, jela až do poledne a pak obrátila zpět. Nenarazila jsem na nic známého. Bylo to k zbláznění. Každou noc jsem usínala čím dál tím vzteklejší a zklamanější vývojem událostí — a odhodlanější tu cestu najít. Musela jsem dědovi dokázat, že už mě nemůže odkládat jako dítě a čekat, že zůstanu sedět, kam mě položí.

Pak jsem, asi po týdnu, začala mít sny. Něco jako noční můry. Už se ti někdy zdálo, že běžíš a běžíš a nikam se nemůžeš dostat? Tak tohle bylo něco obdobného — ale s hořící pavučinou. Jenom to nebyla pavučina, nebyl tam žádný pavouk a nic tam nehořelo. Byla jsem v tom chycená, motala jsem se kolem toho a skrz to, a přitom jsem se vůbec nehnula z místa. Nebylo to přesně takhle, ale neumím to lip vysvětlit. Musela jsem — a moc jsem chtěla — se motat dál. Když jsem se probudila, cítila jsem takovou únavu, jako bych tam opravdu běhala celou noc. A tak to pokračovalo řadu nocí, a pokaždé mi ten sen připadal silnější a delší a opravdovější.

A pak jsem dnes ráno vstala, se snem ještě znějícím v hlavě, a věděla jsem, že můžu jet domů. Vyrazila jsem s pocitem, že stále ještě napůl sním. Jela jsem celou cestu bez zastávky, a tentokrát jsem si nijak zvlášť nevšímala okolí, ale stále jsem myslela na Avalon — a jak jsem jela, věci kolem mi připadaly známější a známější, až jsem byla tady. Teprv tady jsem měla pocit, že už jsem se probudila úplně. Teď už mi Tecyovi, vesnice, hory a lesy, to všechno už mi připadá jako sen. A vůbec si nejsem jistá, jestli bych se tam dokázala vrátit. Není to divné? Můžeš mi říct, co to bylo?“

Zvedl jsem se, obešel zbytky oběda a sedl si vedle ní. „Pamatuješ si, jak vypadala ta hořící pavučina, která nebyla pavučina a nehořela?“

„Ano — tak trochu,“ zašeptala.

„Půjč mi ten nůž,“ požádal jsem.

Podala mi jej.

Začal jsem jeho hrotem přetvářet její čmáranici v prachu. Prodlužoval jsem čáry, jiné jsem mazal a doplňoval další.

Po celou dobu neřekla jediné slovo a sledovala každý pohyb, který jsem udělal. Když jsem skončil, odložil jsem nůž a dlouhou chvíli bylo ticho.

Po chvíli velmi tiše promluvila. „Ano, to je ono.“ Odvrátila se od obrazce a užasle se dívala na mě. „Jak to, že ho znáš? Jak víš, co se mi zdálo?“

„Protože jsi popsala věc, zakódovanou v tvých vlastních genech. Proč a jak, to nevím. Dokazuje to však, že jsi skutečně dcerou Amberu. To, co jsi udělala, byla chůze Stínem. Ta věc, o níž se ti zdálo, byl Velký vzor Amberu. Prostřednictvím jeho moci vládnou ti, kdo jsou z královské krve, nad stíny. Rozumíš, o čem mluvím?“

„Nejsem si jistá,“ zatvářila se zmateně. „Asi ne. Slýchávala jsem dědu, jak proklíná nějaké stíny, ale nikdy jsem nepochopila, co tím myslí.“

„Pak tedy nevíš, kde opravdu leží Amber.“

„Ne. Děda se vždycky vyhnul odpovědi. Vyprávěl mi o Amberu a o rodině. Ale nevím dokonce ani směr, kterým leží Amber. Vím jen, že je to daleko.“

„Dá se tam jet kterýmkoli směrem, který si vybereš. Potřebuješ k tomu jen —“

„Ano!“ skočila mi do řeči. „Já na to zapomněla, nebo jsem si myslela, že si ze mě Brand střílí nebo že si vymýšlí, ale tenkrát řekl přesně totéž. Co tím ale myslel?“

„Brand! Kdy tu byl Brand?“

„Před mnoha lety, když jsem byla ještě malá holčička. Byla jsem do něj zamilovaná a nemilosrdně jsem ho pořád otravovala. Vyprávěl mi příběhy, učil mě hrát hry…“

„Kdys ho viděla naposled?“

„No, tak asi před osmi devíti lety.“

„Setkala ses ještě s někým jiným?“

„Ano,“ přisvědčila. „Nedávno tu byli Julian a Gérard. Je to jen pár měsíců.“

Ztratil jsem náhle všechnu jistotu. Benedikt přede mnou spoustu věcí zamlčel. Byl bych raději, kdyby mi o tom lhal, než když neřekl vůbec nic. Je to pak jednodušší se na něj rozzlobit, když se člověk dozví pravdu. Potíž s Benediktem je, že je příliš čestný, takže radši neřekne nic, než aby lhal. Cítil jsem, že se na mne chystá něco nepříjemného a bylo mi jasné, že už nemohu dále otálet a že musím jednat co nejrychleji. Ano, bude to na ostří nože. Přesto bych se ale měl pokusit dozvědět co nejvíc, než začnu. Čas… Ksakru!

„Vidělas je tehdy poprvé?“ zeptal jsem se nahlas.

„Ano. A moc se mě to tenkrát dotklo.“ Vzdychla. „Děda mi nedovolil mluvit o tom, že jsme příbuzní. Představil mě jako svou schovanku a odmítl mi říci proč. K čertu s tím!“

„Jsem si jist, že k tomu měl velmi dobré důvody.“

„Oh, to já taky. Ale stejně tě to nepotěší, když celý život čekáš, až se setkáš se svými příbuznými. Ty víš, proč se ke mně tak choval?“

„V Amberu jsou teď všelijaké časy,“ odpověděl jsem, „a mnohé se ještě zhorší, než nastane obrat k lepšímu. Čím méně lidí ví o tvé existenci, tím menší je pravděpodobnost, že tě do něčeho zapletou a že přijdeš k úhoně. Udělal to jen proto, aby tě ochránil.“

Odfrkla si: „Nepotřebuji ochranu. Jsem schopna se o sebe postarat sama.“

„Jsi skvělá šermířka. Život je naneštěstí komplikovanější, než jen přímočarý souboj.“

„Vím. Nejsem přece dítě. Jenže —“

„Žádné jenže! Být na jeho místě, udělal bych totéž. Chránil tím stejně sebe jako tebe. Divím se, že dovolil Brandovi, aby se s tebou vůbec seznámil. Jak tak koukám, stává se z něj zatracený blázen.“

Trhla hlavou a zírala na mne, oči doširoka rozevřené: „Ale ty nám neublížíš. My — my jsme příbuzní…“

„Jak můžeš ksakru vědět, proč jsem tady nebo na co zrovna myslím?“ vyjel jsem. „Možná že jsi právě strčila krky vás obou do oprátky!“

„Ty určitě žertuješ, že ano?“ vypravila ze sebe, pomalu zvedajíc před tělo levou ruku.

„Nevím,“ odtušil jsem. „Nemusel bych — ale na druhé straně: myslíš, že bych ti tohle všechno vyprávěl, kdybych vám chtěl něco provést?“

„Ne… asi ne…“ hlesla.

„Povím ti něco, co ti měl Benedikt říct už dávno: nikdy nevěř příbuzným. Jsou daleko horší než neznámí lidé. U těch máš alespoň možnost, že ti nechtějí ublížit.“

„Myslíš to vážně, viď?“

„Myslím.“

„A platí to i na tebe?“

Usmál jsem se. „Samozřejmě, že to na mě neplatí. Jsem snůška dobroty, cti a milosrdenství. Mně můžeš věřit úplně ve všem.“

„Budu,“ slíbila a já se rozesmál.

„Budu,“ trvala na svém. „Ty nám neublížíš. Já to vím.“

„Vyprávěj mi o Julianovi a Gérardovi,“ změnil jsem téma. Necítil jsem se dobře, jako vždycky, když mi někdo nezaslouženě důvěřoval. „Proč sem přijeli?“

Na okamžik mlčela a stále si mne bedlivě prohlížela. „Už jsem ti toho řekla docela dost, ne? Máš pravdu. Člověk není nikdy dost opatrný. Myslím, že teď jsi na řadě s vyprávěním ty.“

„Prima. Už se začínáš učit, jak s námi jednat. Co chceš vědět?“

„Kde je doopravdy ta vesnice? A Amber? Jsou si v něčem podobné, ne? Co jsi tím myslel, když jsi říkal, že Amber leží kterýmkoli směrem, který si vyberu? Co to jsou stíny?“

Vstal jsem a podíval se na ní z výšky. Natáhl jsem k ní ruku. Vypadala hrozně mladě a pak i trochu vystrašeně, ale přijala ji.

„Kam…“ pípla, když se zvedala.

„Tudy.“ Vedl jsem ji, abychom zastavili na místě, kde jsem předtím spal a pozoroval vodopád a mlýnské kolo.

Chystala se něco říci, ale já ji zadržel. „Dívej se. Jen se dívej.“

Tak jsme tam stáli a sledovali to hučení, šplouchání a otáčení, zatímco jsem si uspořádával myšlenky. „Pojď,“ vyzval jsem ji, když jsem skončil, vzal ji za loket a vedl směrem k lesu.

Jak jsme vstoupili mezi stromy, slunce se schovalo za mrak a stíny se prodloužily. Hlasy ptáků byly pronikavější a ze země stoupala vlhkost. Pohybovali jsme se od jednoho stromu k druhému a jejich listy se stávaly delšími a širšími. Když se opět ukázalo slunce, jeho světlo se zdalo o něco žlutější a za ohybem cesty jsme narazili na pnoucí se úponky vinné révy. Ptačí zpěv zdrsněl a zdál se početnější. Naše cesta se točila směrem vzhůru, a my šli přes skálu, prodírající se tu na povrch, a zase přes měkkou zem. Ze směru za námi jakoby se ozýval vzdálený, stěží postřehnutelný hřmot. Když jsme se dostali na volné prostranství, obloha dostala jiný odstín modři a my vyplašili velkou hnědou ještěrku, která se tu vyhřívala na skále. Když jsme obešli další masív, Dara promluvila: „Nevěděla jsem, že je tu taková krajina. Nikdy jsem touto cestou nešla.“ Ale já neodpověděl, neboť jsem byl zaneprázdněn změnami tvarů Stínu.

Pak jsme znovu spatřili před sebou les, ale tentokrát cesta, vedoucí přes něj, šplhala do kopce. Stromy teď byly tropičtí obři, prorostlí kapradím, a kolem se ozývala směsice nových zvuků — štěkot, syčení a bzučení. Jak jsme stoupali, hřmot sílil, až zem začínala vibrovat. Dara se pevně chytila mé paže. Neřekla teď jediné slovo, ale její oči důkladně pročesávaly okolí. Kolem rostly velké, světlé a ploché květy a pod nimi, tam kde kapala shora vlhkost, se rozlévaly louže. Teplota výrazně stoupla a začali jsme se trochu potit. Hřmot teď zesílil na mocný řev, a když jsme po dlouhé době vyšli z lesa, změnil se na nepřestávající burácení hromu. Vedl jsem ji k okraji srázu a ukázal před sebe a dolů.

Mocný vodopád se řítil z výše přes tisíc stop a šedá řeka bušila do svého podloží jako do kovadliny. Silné a rychlé proudy ještě dlouho unášely bubliny a kusy jen pomalu se rozpouštějící pěny. V dáli naproti nám, snad půl míle daleko, se tak trochu v cloně oparu a duhy otáčelo obrovské kolo, těžkopádné a zářící, jako ostrov, vržený sem nějakým titánem. Vysoko nad námi se vznášeli obří ptáci, jako krucifixy, plachtící ve vzdušných proudech.

Stáli jsme tam docela dlouho. Hovor zde nebyl možný, ale my se bez něj obešli. Po nějaké době se obrátila od podívané k pohledu na mě, zúžené oči plné myšlenek. Kývl jsem a ukázal očima k lesu. Obrátili jsme se a vrátili se směrem, odkud jsme přišli.

Návrat byl jen obrácením stejného postupu a já ho zvládl podstatně snáz.I když už bylo možné promluvit, Dara mlčela dál, uvědomujíc si, že i já podléhám změnám, které se kolem odehrávaly.

Promluvila, až když jsme opět stáli na břehu naší říčky a dívali se na malé kolo, jak se otáčí.

„Bylo to místo takové, jako ta vesnice?“

„Ano. Jeden ze Stínů.“

„A jako Amber?“

„Ne, Amber vrhá Stín. Ten můžeš rozdělit do jakéhokoli tvaru, pokud víš jak. To místo bylo stín, tvoje vesnice taky — a i tohle místo je Stín. Každé místo, které si dokážeš představit, někde ve Stínu existuje.“

„A ty a děda a ostatní se dokážete mezi těmi Stíny pohybovat, a hledat a vybírat, který chcete?“

„Ano.“

„A to jsem dělala i já, když jsem se vracela z vesnice?“

„Ano.“

Na tváři se jí zrcadlilo, jak začala chápat. Její téměř černé obočí pokleslo dobře o půl palce a nozdry se jí rozšířily, když začala rychle dýchat.

„I já to dokážu… Jít kamkoli, dělat cokoli, co budu chtít!“

„Tu schopnost v sobě máš,“ kývl jsem.

V náhlém, impulzivním hnutí mysli mne políbila a pak se zatočila kolem dokola a vlasy jí létaly kolem štíhlého krku, jak se snažila vidět všechno naráz.

„Pak tedy dokážu všechno,“ prohlásila, když se zastavila.

„Jsou určitá omezení, a nebezpečí…“

„Takový už je život,“ připustila. „Jak ty ses naučil ovládat to umění?“

„Klíčem je Velký vzor Amberu. Abys tu schopnost získala, musíš jím projít. Je narýsován na podlaze sálu pod palácem v Amberu. Je docela veliký. Musíš začít na jeho okraji a bez zastavení dojít až do jeho středu. Musíš přitom překonat značný odpor, který je něco jako boží soud. Jestliže zastavíš, nebo se pokusíš Vzor opustit, aniž bys došla do jeho středu, zabije tě. Ale když ho dokončíš, tvé vědomí získá moc nad Stínem.“

Běžela k místu, kde jsme obědvali a studovala obrazec, který jsem tam nakreslil.

Pomalu jsem ji následoval. Když jsem se k ní přiblížil, prohlásila: „Musím se dostat do Amberu a projít jím!“

„Jsem si jist, že Benedikt to má časem v úmyslu.“

„Časem?“ opáčila. „Ne, teď! Musím ho projít co nejdřív! Proč mi jen o tom nikdy neřekl?“

„Protože to zatím není možné. Poměry v Amberu jsou takové, že by bylo nebezpečné pro vás oba, kdyby se ostatní dozvěděli o tvé existenci. Amber je pro tebe dočasně uzavřen.“

„To je nespravedlivé!“ vykřikla, otáčejíc ke mně planoucí oči.

„Jistěže je,“ připustil jsem. „Ale za to já nemůžu.“

Ta slova mi nějak nešla z úst. Samozřejmě, že jsem za to částečně mohl.

„Skoro by bylo lepší, kdybys mi o těch věcech nic neřekl,“ zamračila se. „Když jsou pro mne nedosažitelné.“

„Není to tak zlé, jak to vypadá,“ utěšoval jsem ji. „Situace v Amberu se zase uklidní, a nebude to dlouho trvat.“

„Jak se o tom dozvím?“

„Benedikt to pozná. Řekne ti.“

„Zatím mi neuznal za vhodné říct vůbec nic!“

„A proč taky? Aby ses cítila nešťastná? Ty víš, že to dělá pro tvé dobro, že má o tebe starost. Až bude čas, bude jednat tak, aby ti to bylo ku prospěchu.“

„A co když nebude? Pomůžeš mi?“

„Udělám, co budu moci.“

„Jak tě ale najdu? Jak ti mám dát vědět?“

Usmál jsem se. Dostal jsem se tam, kam jsem chtěl téměř bez námahy. A nemusel jsem jí prozradit to opravdu důležité. Jen tolik, aby mi v budoucnu mohla být užitečná…

„Použij karty — rodinné Trumfy. Jsou totiž něčím víc než jen sentimentálním suvenýrem. Je to dorozumívací prostředek. Vezmeš do ruky tu moji, budeš ji upřeně pozorovat, soustředíš se na ni a pokusíš se zahnat všechny ostatní myšlenky. Budeš si myslet, že ten obrázek jsem opravdu já a začneš na mne mluvit. Uvidíš, že tomu tak skutečně bude a že ti odpovím.“

„Tak to jsou ty věci, co mi děda o nich nikdy neřekl, když jsem si s nimi hrála?“

„Ano.“

„Jak fungují?“

„O tom zas příště,“ zavrtěl jsem hlavou. „Něco za něco. Pamatuješ? Řekl jsem ti teď o Amberu a Stínu. Pověz mi něco ty o návštěvě Juliana a Gérarda.“

„Ano,“ pokývla. „Ale není moc o čem mluvit. Jednoho dne ráno, před pěti či šesti měsíci se děda prostě zarazil uprostřed práce. Prořezával právě nějaké stromy v sadu — rád to dělá sám — a já mu pomáhala. Stál na žebříku a odstříhával větve a najednou z ničeho nic přestal, ruka s nůžkami mu poklesla a několik minut se nepohnul. Myslela jsem, že jen odpočívá, a shrabovala jsem dál. Pak jsem ho uslyšela mluvit — ne nějaké mumlání, ale hlasitou řeč, jako by právě s někým hovořil.

Nejdřív mě napadlo, že mluví na mě, a zeptala jsem se, co říkal. Jenže on mne ignoroval. Teď když vím o Trumfech, uvědomuji si, že musel právě mluvit s jedním z nich. Pravděpodobně s Julianem. V každém případě slezl rychle ze žebříku, řekl mi, že musí na den nebo dva odjet a odkráčel k zámečku. Nedošel ale příliš daleko a vrátil se. Sdělil mi, že jestli Julian s Gérardem přijedou na návštěvu, představí mě jako svou schovanku, osiřelou dceru svého věrného sluhy. O chvilku později odjel a odvedl s sebou dva osedlané koně. Vzal si s sebou i meč.

Vrátil se vprostřed noci a oba je přivedl. Gérard byl stěží při vědomí. Levou nohu měl zlomenou a levý bok ošklivě rozedřený. Julian byl taky pěkně potlučen, ale neměl nic zlomeného. Zůstali u nás po zbytek měsíce a rychle se uzdravili. Pak si půjčili dva koně a odjeli. Od té doby jsem je neviděla.“

„Co řekli o tom, jak se jim to stalo?“

„Jen že měli nehodu. Se mnou se o tom nebavili.“

„A kde? Kde se to přihodilo?“

„Na černé cestě. Zaslechla jsem, jak se o tom několikrát zmínili.“

„Kde je ta černá cesta?“

„To nevím.“

„A co o tom říkali ještě?“

„Hrozně kleli, jinak nic.“

Sklopil jsem zrak a zjistil, že v lahvi zbylo ještě trochu vína. Odzátkoval jsem láhev, dolil dvě poslední skleničky a jednu z nich jí podal.

„Na znovushledání,“ pronesl jsem a usmál se.

„Na něj,“ souhlasila a napili jsme se.

Pak začala uklízet a já jí pomáhal, ale opět se mi přihlásil můj předchozí pocit spěchu.

„Jak mám čekat dlouho, než s tebou můžu navázat spojení?“ zeptala se.

„Tři měsíce. Dopřej mi tu lhůtu.“

„A kde po té době budeš?“

„V Amberu, alespoň doufám.“

„A jak dlouho se zdržíš tady?“

„Ne příliš. Vlastně jeden malý výlet musím zvládnout právě teď. Zítra se však vrátím a pravděpodobně zůstanu jen pár dní.“

„Přála bych si, abys tu zůstal déle.“

„I já bych si to přál. Zvlášť teď, když jsem tě poznal.“

Zrudla a zdánlivě se zcela věnovala skládání věcí do košíku. Posbíral jsem šermířskou výstroj.

„Jdeš teď zpátky do zámečku?“

„Ke stájím. Odjíždím ihned.“

Zvedla koš. „Půjdeme tedy spolu. Můj kůň je taky tím směrem.“

Přikývl jsem a následoval ji po pěšince po naší pravé ruce.

Otočila se: „Předpokládám, že bude nejlepší o všem pomlčet, zvlášť před dědou.“

„To bude rozumné.“

Šplouchání a klokotání proudu, unášejícího své vody k řece na cestě do moře sláblo a sláblo, až zcela ustalo a ve vzduchu na chvíli zůstalo jen skřípění kola, rozřezávajícího proud.