Roger Zelazny

STÍN JEDNOROŽCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola první

Nevšímal jsem si údivu podkoního, když jsem shodil ze sedla své hrůzné zavazadlo a ponechal koně v jeho péči. Jakmile jsem si je přehodil přes rameno, tak ani plášť nedokázal zamaskovat jeho obsah. Rozběhl jsem se s ním k zadnímu vchodu do paláce. Peklo je mi v patách.

Přešel jsem přes cvičiště a zamířil k jižnímu konci palácových zahrad. Bude tu méně svědků. Zřejmě mě stejně někdo zahlédne, ale bude to méně nápadné, než kdybych šel hlavním vchodem, kde bylo pořád rušno. Do háje.

A znovu do háje. Jako bych neměl dost vlastních problémů. Navíc ještě tyto. Myslím, že se tomu říká střet zájmů ve sféře duchovna.

V koutě zahrady za fontánou postávalo několik lidí. Dvojice strážců bloumala mezi keři poblíž cesty. Viděli mě sice přicházet, ale po krátké výměně názorů se raději otočili na druhou stranu. Jaká bdělost.

Takže ani ne po týdnu zase zpátky. Přičemž mnoho věcí zůstává stále nevyřešeno. Amberský dvůr je nadále plný podezírání a neklidu. A teď navíc tohle: nebohý nový uchazeč o trůn, neustále riskující vlastní život, potenciální Corwin První: tedy já.

Je čas udělat něco, co jsem měl udělat už dávno. Ale od samého začátku bylo tolik důležitějších úkolů, které se musely vykonat. Nevyřizoval jsem je, jak přicházely, ale musel jsem si stanovit pořadí důležitosti a jednat podle něj. Ale nyní…

Přešel jsem zahradu a dostal se ze stínu do šikmého slunečního světla Vystoupil jsem po širokém točitém schodišti. Po mém vstupu do paláce se stráž postavila do pozoru. Šel jsem zadním schodištěm nahoru do druhého patra a následně do třetího.

Bratr Random vyšel ze své komnaty a vydal se chodbou. „Corwine!“ řekl, když uviděl, jak se tvářím. „Co se děje? Zahlédl jsem tě z balkónu a —“

„Až uvnitř,“ řekl jsem a významně se na něj podíval. „Musíme si promluvit mezi čtyřma očima. Teď hned.“

Když zpozoroval, co nesu, zarazil se.

„Raději pojďme o dvě patra výš,“ řekl. „Tady je Vialle.“

„Tak jo.“

Šel první a otevřel dveře. Vešel jsem do malého pokoje, našel vhodné místo a položil tam své břemeno.

Random jen zíral.

„Co s tím mám dělat?“ zeptal se.

„Rozbal to nadělení,“ řekl jsem, „a pořádně si ho prohlédni.“

Poklekl a rozvázal plášť. Rozhrnul ho.

„Tuhej chlápek,“ odtušil. „A co má bejt?“

„Nepodíval ses dost pozorně,“ řekl jsem. „Nadzvedni mu víčka. Koukni se mu na zuby, sáhni si na ty ostruhy na hřbetech rukou, spočítej klouby na prstech. A pak mi řekni, co má bejt.“

Dal se do toho, ale až když došel k rukám, tak přestal a přikývl.

„Jo,“ řekl. „Už si vzpomínám.“

„Tak vzpomínej nahlas.“

„Bylo to tenkrát u Flóry…“

„Tam jsem poprvé někoho takovýho uviděl já,“ řekl jsem. „Ale tenkrát šli po tobě. A nikdy jsi mi neřekl proč.“

„To je pravda,“ odpověděl. „Neměl jsem příležitost ti o tom říct. Zase tolik jsme spolu nebyli. Zvláštní… Ale odkud se vzal tenhle?“

Rozhodoval jsem se, jestli si mám poslechnout jeho příběh nebo mu povědět svůj. Zvolil jsem svůj, protože to byl můj příběh a byl aktuálnější.

Ušklíbl jsem se a usadil pohodlněji v křesle.

„Tak máme o dalšího bratra míň,“ řekl jsem. „Caine je totiž mrtev. Když jsem ho našel, bylo už pozdě. Ta bytost — ten tvor — ho zabil. Chtěl jsem ho dostat živého, nemusím vysvětlovat proč. Začal se však bránit. Neměl jsem na vybranou.“

Tiše hvízdl a usadil se do křesla naproti mně.

„To vidím,“ řekl velice tiše. Zadíval jsem se mu do tváře. Nebyl to snad náznak úsměvu, jenž mu pohrával v koutcích a jen čekal, aby odpověděl na můj smích? Dost možná.

„Ne,“ popřel jsem rezolutně. „Kdyby to bylo, jak si myslíš, zařídil bych, aby o mé nevině nevznikly žádné pochybnosti. Říkám ti pravdu, jak se to stalo.“

„Tak dobře,“ řekl. „Kde je Caine?“

„Pod drnem, nedaleko Jednorožcova háje.“

„Zrovna tam to vypadá podezřele,“ řekl. „Nebo alespoň bude. Všem ostatním.“

Přikývl jsem.

„Já vím. Ale bylo třeba jeho tělo mezitím ukrýt a zabezpečit. Nemohl jsem ho prostě přinést a začít všechno donekonečna vysvětlovat. Zejména ne, když jsem se ještě od tebe potřeboval dozvědět tolik důležitých věcí.“

„Dobrá,“ řekl. „Nevím sice, nakolik jsou pro tebe důležité, ale jsem ti k dispozici. Ale teď už mě nenapínej. Jak se to stalo?“

„Bylo zrovna po obědě,“ já na to. „Poobědval jsem dole v přístavu s Gérardem. Potom mě Benedikt transportoval zpátky pomocí své karty. Ve svém pokoji jsem našel pode dveřmi lístek. Obsahoval žádost o soukromou schůzku později odpoledne nedaleko Jednorožcova háje. Podpis byl 'Caine'.“

 „Máš ještě ten lístek?“

„Jo,“ vytáhl jsem zprávu z kapsy a podal mu ji. „Tady je.“

Prohlédl si ji a zavrtěl hlavou.

„Nevím,“ řekl, „mohl by to být jeho rukopis — kdyby psal ve spěchu — ale spíš ne.“

Pokrčil jsem rameny. Vzal jsem si lístek zpět, složil ho a strčil do kapsy.

„Každopádně jsem se s ním zkoušel spojit pomocí karty, abych si ušetřil cestu. Ale nepodařilo se mi to. Vysvětlil jsem si to tak, že je to velmi důležité, když chce zachovat v tajnosti i místo svého pobytu. Osedlal jsem koně a vydal se na cestu.“

„Řekl jsi někomu kam jedeš?“

„Nikomu. Nicméně jsem se rozhodl nešetřit koně a hnal ho tryskem. Po příjezdu do lesa, už jsem ho tam našel ležet, takže nevím, jak se to stalo. Měl podříznutý krk a o kus dál někdo utíkal křovím. Srazil jsem toho chlápka k zemi, skočil na něj, následoval boj, při němž jsem ho musel zabít. Společenská konverzace přitom nebyla možná.“

„Jseš si jist, žes dostal toho pravýho?“

„Tak jist, jak jen můžeš být za daných okolností. Jeho stopy vedly ke Cainovi. Na šatech měl čerstvou krev.“

„To mohla bejt jeho vlastní.“

„Podívej se na něj. Nemá žádné rány, ale zlomený vaz. Samozřejmě mi došlo, kde jsem už viděl jemu podobné, takže tady je. Nicméně, než mi o tom řekneš něco ty, je tu ještě něco — jen pro pořádek.“ Vytáhl jsem druhý lístek a podal mu ho. „Ta bytost ho měla u sebe. Předpokládám, že ho vzala Cainovi.“

Random si lístek přečetl, přikývl a vrátil mi ho.

„Vzkaz od tebe Cainovi, aby jste se sešli. Jo, chápu. Není třeba dodávat…“

„Není třeba dodávat,“ dokončil jsem. „A trochu to vypadá jako můj rukopis. Alespoň na první pohled.“

„Rád bych věděl, co by se stalo, kdybys tam dorazil jako první ty?“

„Asi nic,“ řekl jsem. „Zdá se, že mě chtějí mít tak, jak jsem — živého a zpustlého. Vtip spočíval v tom, dostat nás tam ve správném pořadí, a já jsem přes to všechno nebyl tak rychlý, abych překazil to, co mělo následovat.“

Pokýval hlavou.

„Usuzujme podle přesného naplánování,“ řekl, „že to musel být někdo odtud z paláce. Máš nějakej tip?“

Zasmál jsem se a sáhl po cigaretě, připálil si a znovu se zasmál.

„Zrovna jsem se vrátil. Ty jsi celou dobu tady,“ řekl jsem. „Kdo mě právě teď nenávidí nejvíc?“

„Co je to za otázku, Corwine,“ namítl. „Tady má proti tobě každej něco. Normálně bych řekl, že to byl Julian. Ale zrovna tohle na něj nevypadá.“

„Proč ne?“

„Vycházel s Cainem velice dobře. Už celý léta. Nedali jeden bez druhýho ani ránu a pořád spolu něco pekli. Výborně si rozuměli. Julian je bezcitný a malicherný a přesně tak odporný, jak ho pamatuješ. Ale pokud měl někoho rád, pak to byl Caine. Nevěřím, že by mu ublížil, ani pro to ne, aby tě dostal. A kromě toho, pokud by mu šlo o tebe, pravděpodobně by dokázal najít spoustu jiných způsobů.“

Povzdechl jsem si.

„Kdo je další na řadě?“

„Nevím. Prostě netuším.“

„Dobře. Jaké odhaduješ, že na to budou reakce?“

„Zvoral jsi to, Corwine. Ať už řekneš cokoliv, každej si bude myslet, žes to udělal ty.“

Ukázal jsem na mrtvolu. Random zavrtěl hlavou.

„Klidně to může bejt kdejakej ťulpas, kterýho jsi vyhrabal někde ve Stínu, abys to na něj svedl.“

„Vím,“ řekl jsem. „Je to ironie, takhle se vrátit na Amber; a to jsem dorazil v ideální dobu pro zaujetí výhodné pozice.“

„V perfektní dobu,“ souhlasil Random. „A ani jsi nemusel zabít Erika, abys dostal to, co chceš. Má to někdo kliku.“

„Jo. Nicméně není žádným tajemstvím, proč jsem tady, a je jen otázkou času, než moje speciálně vyzbrojené oddíly z cizích zemí, které jsou tu ubytovány, začnou vyvolávat nepřátelské nálady. Jenom možnost hrozby zvenčí mě toho zatím uchránila. A pak jsou tu věci, ze kterých mě podezřívají, že jsem je spáchal před svým návratem —jako třeba vraždy Benediktových stoupenců. A teď ještě tohle…“

„Ano,“ řekl Random, „to mi nemusíš ani říkat. Když jste před lety s Bleysem zaútočili, Gérard odvelel část flotily tak, aby ti nepřekážela. Na druhý straně Caine vás se svými loďmi napadl a rozprášil. Teď, když je mrtvý, předpokládám, že dáš Gérardovi na povel celou flotilu.“

„Komu jinému? Je pro to jako stvořený.“

„Nicméně…“

„Nicméně. Souhlasím. Kdybych měl někoho zabít, abych upevnil svoji pozici, Caine by byl první na řadě. To je jasný jako facka, zatraceně.“

„Co chceš teda dělat?“

„Řeknu každému, co se stalo, a zkusím zjistit, kdo za tím je. Máš snad nějakej lepší nápad?“

„Přemýšlím, jaký bych ti mohl poskytnout alibi. Ale nevypadá to moc slibně.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jsme si příliš blízcí. I kdyby to znělo sebelíp, mělo by to opačný efekt.“

„Neuvažoval jsi o tom, že se přiznáš?“

„Jo, ale sebeobrana neobstojí. Podříznutý krk vyžaduje moment překvapení. A nemám žaludek na to, přijít s alternativou typu: sehnat důkaz, že jel v nějaký špíně a říct, že jsem to udělal pro blaho Amberu. Prostě odmítám vzít za těchto okolností na sebe falešnou vinu. A stejně bych z toho vyšel se špinavejma rukama.“

„Ale s reputací tvrdýho chlapíka.“

„Ale tvrdýho chlapíka nevhodnýho druhu pro to, co tu chci rozjet. Nepřichází v úvahu.“

„Tak to jsme probrali všechny varianty, teda — prozatím.“

„Co myslíš tím 'prozatím'?“

Přivřenýma očima pozoroval své ruce.

„No, napadá mě, že jestli je ještě někdo, kdo tě znervózňuje a koho bys rád dostal ze hry, tak by se to dalo na něj svýst.“

Zamyslel jsem se a dokouřil cigaretu.

„To není špatný,“ řekl jsem, „ale momentálně nemůžem obětovat žádné další bratry. Dokonce ani Juliana ne. I když on se mi do hry hodí nejméně.“

„Nemusí to být nikdo z rodiny,“ řekl. „Kolem je spousta urozených Ambeřanů s jejich motivy. Vem si třeba sira Reginalda —“

„Zapomeň na to, Randome. Takováhle bouda taky nepřipadá v úvahu.“

„V pořádku. Zcela jsem vyčerpal své šedé mozkové buňky.“

„Doufám, že ne ty, které se týkají paměti.“

„Neměj obavy.“

Ušklíbl se, protáhl, pak vstal a zamířil k oknu. Roztáhl závěsy a chvíli se upřeně díval z okna.

„Neměj obavy,“ opakoval. „K vyprávění je toho spousta…“

Potom začal nahlas vzpomínat.