Roger Zelazny

KREV AMBERU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola desátá

„No tak, už je na čase,“ zavolal jsem na to, co číhalo ve stínu, ať už to bylo cokoliv.

Zvuk, který se na to ozval, nepatřil člověku. Bylo to zavrčení. Zajímalo mne, jakému typu příšery se budu zase muset postavit. Očekával jsem bezprostřední útok, ale ten nepřišel. Místo toho vrčení ustalo a neznámý zase promluvil.

„Cítím tvůj strach,“ ozval se šepot.

„Všímej si radši svého,“ poradil jsem, „dokud ještě můžeš.“

Donesl se ke mně zvuk hlubokého oddechování. Plameny ohně slábly a ležením se táhla vůně ohně.

„Mohl jsem tě zabít, když jsi spal,“ proneslo neznámé stvoření.

„Tvoje chyba, že jsi to neudělal,“ podotkl jsem. „Za to zaplatíš.“

„Chci se na tebe podívat, Merle,“ prohlásil hlas. „Chci tě vidět, jak se bojíš, jak se třeseš strachy. Chci vidět tvou úzkost, dříve než uvidím tvou krev.“

„Takže to mám brát spíš jako osobní záležitost?“

Na to se ozval zvuk, který jsem zprvu vůbec nemohl určit. Až po chvíli mi došlo, že se asi pokouší o smích.

„Můžeš to tak brát, kouzelníku,“ odpovědělo to konečně. „Zkus vyvolat svůj Znak a tvá koncentrace bude oslabena. Já to vím a roztrhám tě, dřív než ho stihneš použít.“

„Je od tebe hezké, že mne tak varuješ.“

„Já tě jen chci upozornit na tvé skutečné šance. Ani ta věc kolem tvého levého zápěstí ti nebude nic platná.“

„Koukám, že vidíš opravdu dobře.“

„Řekl bych, že jo.“

„Chceš se mnou diskutovat o filozofii odplaty?“

„Já jen čekám, že si dáš chvíli pohov, nebo že uděláš něco opravdu hloupého, co ještě zvýší mé potěšení. Přinutil jsem tě použít pouze fyzickou obranu, takže jsi na tom dost bledě.“

„Tak tedy čekej,“ ukončil jsem diskusi. Slyšel jsem nějaký pohyb v houští, jak se to plížilo blíž. Stále jsem však nic neviděl. Udělal jsem krok vlevo, abych umožnil světlu z ohně osvítit i toto temné místo. V tu chvíli jsem něco zahlédl při zemi. Byl to nažloutlý odraz jednoho oka. Natočil jsem svůj meč trochu níž. Každý tvor, kterého znám, se snaží chránit si oči.

„Banzai,“ zařval jsem a zaútočil. Konverzace už stejně vázla a já jsem byl zvědav na věci příští.

Ihned se vymrštil a bez ohledu na můj útok vyrazil velkou silou a rychlostí proti mně. Byl to velký černý vlk, který si vůbec nevšímal mého zběsilého útoku a útočil na můj krk. Levé předloktí mi vylétlo automaticky vzhůru a podařilo se mi je vrazit do jeho otevřených čelistí. Současně jsem mečem v pravé ruce útočil na jeho hlavu. Strašlivá síla jeho tesáků trochu povolila, ale stále to stačilo na to, aby mi to rozpáralo košili a kůži. Padali jsme dolů a já se snažil překulit, abych se dostal nahoru, i když jsem tušil, že se mi to nepovede.

Spadl jsem na levý bok a snažil se ještě otočit a udělat mu další díru do kožichu. Náhle jsem si uvědomil, že se na mne usmálo štěstí. Spadli jsme dost blízko ohně a stále jsme se k němu přibližovali. Pustil jsem meč a chytil obludu pravou rukou kolem krku. Byl strašně svalnatý a neměl jsem skoro šanci, že bych ho nějak přidusil. Ale to jsem ani neměl v úmyslu.

Nahmatal jsem jeho spodní čelist, kterou jsem chytil a začal rvát vší silou. Nohama jsem se odrazil od země a sevřel jeho tělo i nohama, jak jen to šlo. Stále jsme se pohybovali směrem k ohni a o to mi šlo především. Chvíli se nedělo nic. Jenom krev z mé ruky tekla vlkovi do tlamy a z ní zase ven. Stisk byl stále velmi silný a bolestivý.

Za několik vteřin byla má ruka volná, protože vlk padl do ohně a kůže na hřbetu a krku začala hořet. Ozval se uši drásající řev a já jsem odlétl stranou, jak se snažil dostat z ohně. Rychle jsem se vymrštil na nohy, abych odrazil útok, ale ten nepřišel. Místo toho zvíře zamířilo do lesa, směrem, odkud přišlo.

Popadl jsem svůj meč a hnal se za ním. Neměl jsem čas si nazout boty, což by mě ochránilo před poraněním nohou v lese. Ale můj nepřítel byl stále v dohledu, tak jsem ho mohl pronásledovat. Srst na jeho hlavě stále ještě doutnala a také jeho stálý řev prozrazoval dobře jeho polohu. Zajímavé bylo, že jeho řev zněl čím dál víc jako pláč lidské bytosti a méně se podobal nářku vlka. Zvláštní také bylo, že to stvoření prchalo menší rychlostí a méně obratně, než bych u vlka očekával. Slyšel jsem, jak se prodírá křovím a prchá lesem. Několikrát se mi zdálo, že jsem zaslechl zcela lidské kletby a nadávky. Dařilo se mi držet se u něho blíž, než bych očekával, a dokonce jsem se trochu přibližoval.

Náhle jsem si uvědomil, kam utíká. Mířil k tomu světélku, co jsem předtím zahlédl. Jak jsme se k němu blížili, bylo mnohem jasnější. Jeho velikost jsem odhadoval na dva a půl metru na výšku a jeden a půl na šířku. Přestal jsem pronásledovat vlka podle zvuku a běžel rovnou směrem ke světlu. Chtěl jsem se tam dostat dříve než on.

Tak jsme se hnali vpřed. Vlk byl trochu nalevo přede mnou. Chlupy na jeho hlavě stále žhnuly, takže stále skučel a naříkal. Při stále jasnějším světle jsem byl schopen rozeznat další podrobnosti z okolí. Byla tam stráň, na které stál kamenný dům. K němu vedla cestička z kamenných kvádrů, které tvořily schodiště. Zprvu byl celý obraz rozmazaný, ale postupně jsem byl schopen rozeznat podrobnosti. Byli jsme teď asi dvacet metrů od toho místa.

Už jsem si uvědomil, že se mi asi nepodaří dostat se tam první, abych se mohl zmocnit věci, kterou jsem tam najisto očekával. Stále jsem však doufal, že se mi podaří tu příšeru chytit a zabránit jí v průchodu.

Jakmile se vlk dostal do blízkosti světla, ještě zrychlil. Viděl jsem zcela jasně místo, ke kterému jsme oba směřovali. Bylo mnohem zřetelnější než cokoliv v jeho okolí. Zařval jsem, abych ho trochu rozrušil, ale nepomohlo to. Cítil jsem, že má rychlost nebude dostatečná, ale už jsem nemohl přidat. Potom jsem na zemi, nedaleko prahu, zahlédl to, co jsem hledal. Příliš pozdě. Právě včas, abych zahlédl, jak vlk sklonil hlavu, uchopil plochý pravoúhlý předmět do zubů a ani přitom nezvolnil běh.

Zastavil jsem a odvrátil jsem se stranou. Skočil jsem, jak to nejdál šlo, a snažil se ještě kus odkulit. Přitom mi vypadl meč. Cítil jsem značnou sílu tiché exploze. Po ní následovalo několik tlakových vln. Ležel jsem na zemi a tiše jsem nadával. Zůstal jsem ležet, dokud se běsnění neuklidnilo. Pak jsem vstal a zvedl svůj meč.

Noc teď vypadala velmi mírumilovně, jako by se ani nic nestalo. Hvězdy. Vítr ve větvích borovic. Neměl jsem žádný důvod se otáčet. Přesto jsem to udělal. Věděl jsem, že to místo, ke kterému jsme se před chvílí hnali o závod, je pryč, aniž by po sobě zanechalo jakoukoliv stopu. Zářící brána do jiného světa.

Vrátil jsem se do svého tábora. Uklidnil jsem Dýma. Konečně jsem se obul a navlékl si i plášť. Zbytky ohně jsem zasypal zeminou a zavedl jsem koně zpět na cestu. Šli jsme více než hodinu směrem do Amberu, než jsem se odvážil rozbít další tábor pod ochranou bělostného měsíce.

Zbytek noci byl bez vyrušení. Ráno mě vzbudilo světlo a zpěv ptáků ve větvích. Obstaral jsem Dýma, rychle se nasnídal ze zbytku svých zásob a snažil se dát trochu do pořádku. V necelé půlhodince jsem byl na cestě. Bylo chladné jiskrné ráno. Mraky byly daleko na jihu, nade mnou byla úplně jasná obloha. Nespěchal jsem. Důvody, proč jsem volil tuto pomalou cestu místo toho, abych použil Trumfy, byly dva. Jednak jsem chtěl poznat, jak vypadá okolí Amberu, a také jsem chtěl využít samoty k přemýšlení. Teď, když byla Jasra ve vězení, Luke se vzpamatovával ze zranění a Cyklický fantom byl zaměstnán něčím jiným, se mi zdálo, že je hrozba vůči Amberu i vůči mé osobě na nějakou dobu zažehnána. Zdálo se mi také, že až se mi podaří zjistit několik maličkostí, budu si to moci osobně vyřídit s Jasrou i s Lukem. A byl jsem si zcela jist, že se mi podaří se dohodnout i s Fantomem, i když naše poslední rozmluva vypadala velmi zvláštně.

To byly hlavní starosti. Těmi drobnějšími se budu zabývat až potom. Druhořadý čaroděj Sharu Garrul byl pouhou bolístkou ve srovnání s tím, co mne všechno trápilo. Souboj s ním by nebyl žádný problém, kdybych měl trochu času. Musel jsem ovšem přiznat, že mi vrtalo hlavou, proč se vůbec o mne zajímá.

Pak zde byla otázka té osoby, která byla na čas Vintou. Neviděl jsem v tom žádnou hrozbu pro svou osobu, ale byla to přece jenom záhada, která mne nenechávala v klidu. Zdálo se, že i to má co do činění s mou bezpečností. Budu se na to muset podívat, až mi zbude trochu času.

Trápila mne také ta informace, kterou mi nabízel Luke, až bude Jasra osvobozena. Věřil jsem mu, že dodrží slovo.

Měl jsem takovou nepříjemnou předtuchu, že mi to řekne, až bude pozdě s tím cokoliv dělat. Bylo úplně zbytečné se snažit odhadnout, jaké přípravy by se mohly udělat už teď. Nebo byla už samotná nabídka součástí psychologické války? Luke byl vždycky mnohem úskočnější, než by se podle jeho vzhledu zdálo. Trvalo mi dost dlouho, než jsem to pochopil, a i teď bylo zapotřebí to mít na zřeteli.

Říkal jsem si, že bych si pro tuto chvíli mohl trochu odpočinout od problému s modrými kameny, a doufal jsem, že se již záhy zbavím všech stop po jejich značkách. To mi teď nedělalo těžkou hlavu, až na ten prsten, který jsem měl s sebou pro všechny případy.

Potřeboval jsem zasadit včerejší příhodu s vlkem do nějakého širšího kontextu. Samozřejmě, že to nebyl žádný obyčejný vlk. To bylo jisté, ale ostatní okolnosti jeho návštěvy už zdaleka tak jasné nebyly. Kdo to byl? Byl to šéf, nebo jenom najatý agent? A jestli to byl agent, tak kdo ho poslal? A konečně, a asi hlavně, proč?

Jeho neohrabanost svědčila o tom, že to byla zřejmě lidská bytost proměněná ve vlka, spíše než vlk obdařený schopností lidské řeči. Něco jsem o tom věděl, protože jsem se tím dříve také trochu zabýval. Většina lidí, která sní o tom, že se promění ve strašlivé zvíře a budou děsit ostatní, přemýšlí pouze o tom, jaká to bude ohromná legrace, ale zapomíná na praktické okolnosti té operace. Když se najednou octnete v těle se čtyřmi rovnocennými končetinami, posunutým těžištěm a jinými smyslovými vjemy, není tak snadné pohybovat se ladně. Naopak, člověk je zranitelnější, než by si vůbec myslel. Nic není pro tyto situace, kdy jde o život, důležitější než pořádný výcvik. Měl jsem vždy sklon o těchto věcech raději přemýšlet dopředu.

Co mě ale na celé té věci vzrušovalo, bylo to, jak ten vlk přišel a pak zase zmizel. Použil totiž k tomu Trumfovou Bránu, což není věc, která se buduje snadno. Každý se tomu snaží vyhnout. Je to sice velice efektní věc, ale je potřeba mnoho energie, aby bylo možné se přes Trumf spojit se vzdáleným místem, vystavět bránu. A potom spotřebujete ohromnou spoustu energie na to, aby vydržela sama stát. Stojí obrovské úsilí ji postavit tak, aby se udržela alespoň patnáct minut. Vyřídí vás to na dost dlouhou dobu. Úmysl, který se za tím skrýval, mne trápil možná méně než samotný fakt, že se tu objevila. Ten, kdo to dokázal, musel být pravý zasvěcenec Trumfů. Nemohl to být někdo, komu se dostaly Trumfy náhodou do ruky.

To ovšem značně zužovalo počet možných kandidátů.

Snažil jsem se udělat si celkový obrázek situace. Nejdřív mě musel najít a potom…

Jasně. Najednou se mi vybavili mrtví psi u Stromového Domu a ty jakoby velké psí stopy v jejich okolí. Ten neznámý si mne prohlédl a pak už mne jen sledoval a čekal. Sledoval mne i včera večer, a když jsem si stavěl tábor, použil Trumfy a přemístil se za mnou. Postavil si Trumfovou Bránu, aby zabránil jakémukoliv pronásledování, a přišel mne zabít. A já jsem nemohl nijak zjistit, jestli za tím byl Sharu Garrul, Lukovo tajemství, modré kameny anebo zjevení, které střídá hostitelská těla. Jako vždy, když jsem se dostal k základnímu problému, zůstal mi jenom otazník bez odpovědi.

Zahlédl jsem několik vyjetých kolejí vedoucích směrem k Amberu a taky jsem potkal několik jezdců, kteří mířili opačným směrem. Všichni mi zamávali, ačkoliv jsem žádného neznal. Mraky po mé levici rostly, ale nic z toho nevzešlo. Den byl chladný a slunný. Zastavil jsem na rychlý oběd ve velkém plném hostinci. Od tohoto místa se cesta viditelně zlepšila a zvýšil se provoz. Netrvalo dlouho a naskytl se mi krásný pohled na prosluněný Amber z vrcholku Kolviru. Cesta se klikatila v serpentinách dolů, ale Amber zůstával po většinu času v dohledu.

Celou cestu jsem nepotkal nikoho známého. Pozdě odpoledne jsem Východní Branou, což je část starobylého opevnění, vstoupil do Amberu. Zamířil jsem k East Vine a našel dům Bayleových, kde jsem se už jednou zúčastnil nějaké oslavy. Nechal jsem Dýma v péči podkoního v zadní maštali a přešel jsem k hlavnímu vchodu. Zabušil jsem na bránu. Sluha, který otevřel, mi řekl, že Baron není doma. Nebyl tedy důvod, abych se zdržoval. Pouze jsem vyřídil Vintin vzkaz a vydal se k paláci po svých.

Po chvilce chůze jsem ucítil vůni jídla a změnil své rozhodnutí najíst se až v paláci. Snažil jsem se určit, odkud vychází vůně. Zjistil jsem, že je to kousek výše, v místě, kde se ulice rozšiřovala v jakési náměstíčko. Uprostřed tohoto prostranství byla kašna, kde měděný drak s krásnou zelenou patinou močil do bazénku z růžového kamene. Drak se díval přesně směrem k hospůdce trochu pod úrovní ulice, která se jmenovala Jáma a odkud vycházela ta vůně. Před hospůdkou bylo za nízkým plůtkem asi deset stolků. Minul jsem kašnu, kde se v čisté vodě třpytilo několik exotických mincí včetně amerického čtvrtdolaru vydaného k dvoustému výročí. Vstoupil jsem do předzahrádky a zamířil ke schodům, když tu jsem zaslechl své jméno.

„Merle! Tady!“

Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale u obsazených stolků jsem nikoho známého neviděl. Až jsem zpozoroval smějícího se staršího muže v rohu.

„Bille!“ zvolal jsem.

Bill Roth vstal u svého stolku. Spíš chtěl, abych si ho všimnul, než že by si tolik potrpěl na formality. Nemohl jsem ho hned poznat, protože zhubl a začal si nechávat růst vousy. Měl na sobě hnědé úzké kalhoty, které měl zastrčené do vysokých jezdeckých bot, a hnědou zdobenou košili. Vedle něj na židli ležel černý plášť a na něm středně dlouhá dýka s opaskem.

„Ty vypadáš skoro jako místní člověk a taky jsi shodil nějaká kila.“

„To je pravda,“ přisvědčil. „Začínám uvažovat o tom, že bych se tu usadil na penzi. Svědčí mi tu.“

Posadili jsme se.

„Už sis objednal?“ zeptal jsem se ho.

„Ano, ale támhle je číšník. Já ti ho zavolám.“

Přivolal číšníka a objednal i pro mne.

„Mluvíš už jazykem Thari mnohem lépe,“ chválil jsem ho.

„Mám teď plno příležitostí mluvit.“

„Co vůbec děláš?“

„Trochu jsem plachtil s Gérardem. Navštívil jsem Deigu a taky jeden z Juliánových táborů v Ardenu. Taky jsem byl na Rebmě. To je úžasné místo. Teď beru hodiny šermu a Droppa mi ukazuje město.“

„Spíš většinu hospod, řekl bych.“

„No, nejenom to. Ale upřímně řečeno, to je důvod, proč jsem zrovna tady. Vlastní nějaký podíl na téhle hospodě, tak jsem mu musel slíbit, že se tady budu stravovat, pokud to půjde. Kdy ses vrátil?“

„Zrovna teď. A mám zase pro tebe pořádně dlouhou a zamotanou historku.“

„Tvoje historky bývají pořádně bizarní a zašmodrchané. Přesně pro dlouhé podzimní večery. Jsem jedno ucho.“

Vyprávěl jsem v průběhu celé večeře a ještě dlouho po ní. Večerní chlad znepříjemňoval další pobyt venku, tak jsme zamířili k paláci. Konečně jsem zakončil své vyprávění, ale to jsme již dávno popíjeli horký mošt u krbu v jednom z menších pokojů ve východním křídle paláce.

„Vidím, že jsi stále v jednom kole,“ potřásl Bill hlavou. „Rád bych se tě něco zeptal.“

„Co?“

„Proč jsi nepřivedl Luka sem?“

„Vždyť už jsem ti to říkal.“

„To ale neznělo moc rozumně. Kvůli nějaké mlhavé informaci důležité prý pro bezpečnost Amberu? A ty jsi mu na to skočil?“

„No, úplně tak to nebylo.“

„Luke je obchodník, Merle, a já bych řekl, že ti tentokrát prodal suchý z nosu.“

„Nemáš pravdu, Bille. Já ho znám.“

„A docela dlouho,“ souhlasil. „Ale otázka je, jak dobře ho znáš? Už jsme to spolu jednou probírali. To, co o něm nevíš, zdaleka převažuje to, co o něm víš.“

„Mohl jít kamkoliv, ale přišel za mnou.“

„Jsi součást jeho plánu. Snaží se dostat do Amberu s tvojí pomocí.“

„To se mi nezdá,“ odporoval jsem. „To není jeho styl.“

„Já si zase myslím, že on je schopen využít cokoliv – nebo kohokoliv –, co se mu dostane do ruky.“

„Rozpor je v tom, že já mu věřím a ty ne,“ potřásl jsem rameny.

„S tím souhlasím,“ přikývl. „Co chceš udělat teď, čekat a sledovat, jak se to vyvrbí?“

„Mám určitý plán,“ prohlásil jsem. „To, že mu důvěřuji, neznamená, že se nechci pojistit ještě jinak. Ale i já mám na tebe otázku.“

„A to?“

„Kdybych přivedl Luka zpět a Random by rozhodl, že fakta nejsou úplně jasná, a zahájil by proti Lukovi proces, byl bys ochoten ho obhajovat?“

Jeho oči se rozšířily a pak se usmál: „Jaký by to byl proces? Nevím, jak tyhle věci tady vedete.“

„Protože je vnuk Oberona,“ vysvětloval jsem, „dostal by se před Nejvyšší Soud. Tomu teď předsedá Random. Je zcela na něm, jestli se spokojí s formálním vynesením rozsudku, nebo svolá velkou porotu. V knihovně je na toto téma plno knih. Ale jedno je jisté, obviněný má vždy právo na obhájce.“

„Samozřejmě, že bych to vzal,“ přisvědčil Bill. „Mám pocit, že se taková příležitost jen tak nenaskytne.“

„Ale mohlo by to vypadat jako střet zájmů,“ dodal, „protože jsem už pro Korunu něco dělal.“

Dopil jsem mošt a položil sklenku na podnos. Zívl jsem.

„Budu už muset jít.“

Pokýval hlavou a pak se zeptal: „Je to jen hypotetická otázka?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Je taky možné, že to bude můj proces. Dobrou noc.“

„Aha. Tak se mi zdá, že ta pojistka, jak jsi o ní mluvil, bude něco riskantního,“ pozorně mne studoval.

Usmál jsem se.

„Předpokládám, že bych ti nebyl moc platný, Merle?“

„Ne.“

„Takže – zlom vaz.“

„Díky.“

„Uvidíme se zítra?“

„Možná později…“

 

* * * * *

 

Vrátil jsem se do svého pokoje a svlékl se. Potřeboval jsem si alespoň chvíli odpočinout, než se pustím do své zamýšlené akce. Usnul jsem hned a neměl jsem žádné tíživé sny.

Probudil jsem se ještě za tmy. Potěšilo mne, že můj vnitrní budík funguje. Samozřejmě, že bych se nejraději otočil a spal dál, ale takový přepych jsem si teď nemohl dovolit. Den, který byl přede mnou, byl velice časově náročný. Vstal jsem, umyl jsem se a oblékl si nové šaty.

Zamířil jsem do kuchyně, kde jsem si udělal k snídani čaj, toasty a míchaná vajíčka na cibulce. Taky jsem si vzal trochu sušeného ovoce, to už jsem neměl skutečně dlouho.

Po snídani jsem se vydal zadními chodbami k zahradě. Byla tmavá bezměsíčná noc a venku bylo dost vlhko s chomáčky mlhy, které přikrývaly velkou část zahrady. Vydal jsem se cestičkou k severozápadu. Svět se zdál jako velmi klidné a tiché místo v tuto dobu. Dnes jsem se chtěl soustředit hlavně na jednu věc, a proto jsem koncentroval myšlenky tím směrem.

Ven ze zahrady jsem se dostal dírou v živém plotě, ale tam se cestička změnila v dost divokou stezku. Po několika krocích začala pěšina stoupat prudce vzhůru. Čekalo mne několik minut nepříjemného šplhání a lezení po skále. Po chvíli jsem si musel odpočinout na malé římse. Odtud se mi naskytl pohled dolů na ztemnělý palác, v kterém tou dobou svítilo jen pár světélek. Nemohl jsem se tomu pohledu věnovat příliš dlouho, protože přede mnou byl ještě pořádný kus cesty.

Konečně jsem dosáhl hlavního hřebene a již jsem byl schopen rozeznat i slabou záři na východě za lesem, kterým jsem nedávno procházel. Zamířil jsem k severu a přede mnou bylo ještě několik obtížných úseků. Naštěstí se chvílemi dal najít i pozvolnější kus cesty, kde jsem si trochu odpočinul. Pravá strana Kolviru, kterou jsem měl teď za zády, zakryla světla z východu, takže jsem byl obklopen hlubokou noční tmou. Díky tomu, že jsem už jednou tuto cestu prošel, dokázal jsem se orientovat i potmě.

Asi tři kilometry od hřebene jsem zvolnil a začal jsem zkoumat pečlivěji okolí, abych neminul místo, které jsem hledal. Konečně jsem našel prudký svah ve tvaru velké podkovy a zamířil tím směrem. Po obou stranách byly prudké svahy jako v kaňonu a cestička mne vedla přímo dolů k několika stromům. Uprostřed nich se objevila nízká kamenná stavba. Kolem rostla neudržovaná tráva a křoviska. Dařilo se jim tu dobře, protože sem byla kdysi navezena úrodná zem za účelem zušlechtění okolí, ale místo samo bylo nyní opuštěné a zapomenuté.

Posadil jsem se na kamennou lavičku před budovou a čekal, až se nebe rozední. Byla to hrobka mého otce – možná spíše čestný náhrobek než hrobka – postavená už dávno, v době, kdy byl prohlášen za mrtvého. Muselo ho to dost šokovat, když osobně později navštívil toto místo. Ale teď bylo ve hvězdách, jaký je status tohoto místa. Možná že už je to náhrobek plným právem. To jsem nevěděl. Ale trápilo mne to víc, než bych si byl pomyslel. Ale já jsem nepřišel hořekovat. Přišel jsem, protože to bylo velice tiché a klidné místo, a čaroděj jako já potřebuje pro přípravu kouzel klid a soustředění.

Přišel jsem sem také proto, že ať už to byla hrobka nebo jenom neúčelná napodobenina, bylo na ní vyryto Corwinovo jméno a to zvyšovalo pocit jeho přítomnosti, a tu jsem teď potřeboval. Chtěl jsem ho lépe poznat a na tomto místě jsem mu mohl být nejblíž.

Najednou jsem si uvědomil, proč jsem tak důvěřoval Lukovi. To, co mi řekl ve Stromovém Domě, byla pravda. Kdybych se dozvěděl o Corwinově smrti a věděl, čí je to vina, nechal bych všeho a šel jenom za tím, aby byl účet uzavřen a stvrzenka byla napsána krví. I kdybych Luka neznal tak dobře, bylo pro mne velice snadné si představit sebe na jeho místě a bylo pro mne velmi obtížné dělat mu soudce.

Všechno bylo příliš složité. A my jsme měli sklon zesměšňovat a bagatelizovat činy druhých. Místo abychom se snažili pochopit jejich bolest a frustraci.

Zvedl jsem se. Bylo již dost světla na to, abych se mohl pustit do práce. Vstoupil jsem dovnitř a zamířil k výklenku, kde stál prázdný kamenný sarkofág. Měl jsem pocit, že by to byla vynikající schránka na cennosti, ale nyní, když jsem před ním stál, ostýchal jsem se ho otevřít a ruce se mi třásly. Bylo to docela směšné. Věděl jsem, že tam otec není, že je to jenom ozdobná prázdná bedna. Ale stejně mi trvalo několik minut, než jsem se vzchopil a nadzdvihl víko…

Samozřejmě tam nic nebylo. Byl prázdný, tak jako mnoho mých snů a obav. Vložil jsem do něj knoflík s modrým kamenem a opět uzavřel víko. Kdyby ho Sharu Garrul chtěl nazpět a našel ho tam, alespoň by pochopil můj vzkaz, jak blízko je hrobu, když hraje tuto hru.

Vyšel jsem ven a své pocity nechal v kryptě. Teď už na ně nebyl čas. Byl čas začít jednat. Připravil jsem a srovnal všechna svá kouzla a byl jsem připraven se vydat na místo, kde větry prudce dují.