Roger Zelazny

KREV AMBERU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šestá

Seděl jsem sám ve svém pokoji a při světle svíčky vzpomínal. Vinta vytáhla svými dotazy na povrch některé hluboko zasuté vzpomínky. I když se ptala na věci, které se udály až po našem rozchodu…

Poprvé jsem potkal Julii v hodinách výpočetní techniky, které jsme oba navštěvovali. Ze začátku jsme se občas scházeli v kavárně, kam jsme zašli po hodině. Pak byly naše schůzky častější, až to bylo najednou docela vážné.

A pak to skončilo…

Jednou jsem šel z obchodu, plné ruce nákupů a cítil jsem její ruku na rameni. Byl jsem si jist, že je to ona. Radostně jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. Podruhé se mi to už nezdálo. Mávala na mne přes celé parkoviště. Přešel jsem k ní a pozdravil. Ptal jsem se, jestli stále pracuje u té softwarové firmy, kde pracovala kdysi. Řekla, že už ne. Připomněl jsem si, že měla kolem krku řetízek se stříbrnou muří nožkou. Mohl – a spíše asi měl – být pod blůzou. Ale pak bych ho neviděl a cit mi prozrazoval, že chtěla, abych ho viděl. Dělal jsem, jako bych si toho nevšiml. Nejdřív jsme si vyměnili pár zdvořilých frází a pak odmítla mé pozvání na večeři a do kina. „Co teď vůbec děláš?“ zajímal jsem se.

„Studuju.“

„Co?“

„No – různé věci. Jednou tě překvapím.“

Nebyl jsem nijak zvlášť zvědav, o co jde. V průběhu naší konverzace k nám přišel přátelský irský setr. Položila ruku na jeho hlavu a zašeptala, „Seď!“ a on poslechl. Seděl tam jako socha, ještě když jsme odcházeli. Pokud vím, sedí tam vedle okénka, kde se vrací prázdné láhve, dosud, podoben moderní soše.

Tenkrát se mi to nezdálo nijak důležité. Ale teď ve světle nových faktů se mi to jeví zajímavé…

 

Ten den jsme se jeli s Vintou projet. Pravděpodobně, když viděla ráno mé vzrůstající podráždění, usoudila, že by se hodilo trocha oddechu. A měla pravdu. Proto jsem okamžitě souhlasil, když po lehkém obědě navrhla projížďku po jejich pozemcích. Chtěl jsem mít trochu času k přemýšlení předtím, než budeme pokračovat v naší hře s výměnou informací. Počasí nám přálo a krajina byla nádherná.

Jeli jsme po klikaté cestičce okolo sadů, která nás zavedla až k pahorkům na severu, z kterých byly nádherné pohledy přes členitou krajinu až na sluncem ozářené moře. Nebe bylo plné obláčků rychle plujících v poryvech větru, kroužících ptáků… Zdálo se, že Vinta nemá určitý cíl cesty, což mi celkem vyhovovalo. Při té příležitosti se mi vybavila má návštěva vinic v Napa Valley v Kalifornii a tak, když jsme přitáhli uzdy, aby si koně trochu odpočali, jsem se jí zeptal:

„Stáčíte víno do lahví přímo zde, nebo ho vozíte do města? Nebo to děláte až v Amberu?“

„Nevím,“ odpověděla.

„Myslel jsem, že jste tady vyrostla.“

„Nikdy mne to nezajímalo.“

Pomyslel jsem si něco nepěkného o patricijském přístupu k věci. Pokud nežertovala, neuměl jsem si představit, že by něco takového nevěděla.

Asi zachytila můj překvapený výraz, a proto rychle dodala:

„Dělali jsme to různými způsoby. A já teď žiju několik let ve městě, tak si nejsem úplně jistá, kde se stáčí většina vína.“

Pěkně se z toho dostala, protože jsem na to nemohl nic říci. Ani jsem svou otázku nezamýšlel jako nějakou past, ale měl jsem najednou pocit, jako bych se dotkl něčeho zvláštního. Možná pramenil právě z toho, že to nenechala jen tak. Pokračovala ve vysvětlování, že často posílají víno ve velkých sudech a někdy je tak i prodávají. Na druhé straně jsou tu menší zákazníci, kteří chtějí víno v lahvích… Po chvíli jsem ji přestal poslouchat. Na jedné straně to mohly být řeči dcery vinaře. Na druhé straně tato fakta mohl klidně pronášet kdokoliv. Nebyla žádná možnost si to nějak ověřit. Zdálo se mi, že se mne snaží uchlácholit, něco zakrýt. Ale nemohl jsem přijít na to, co.

„Děkuji,“ řekl jsem, když na chvíli přestala, aby se nadechla. Podívala se na mne úkosem, ale už nepokračovala.

„Vy musíte mluvit anglicky,“ pronesl jsem v angličtině, „jestli je pravda, co jste říkala.“

„Všechno, co jsem řekla, je pravda,“ odpověděla anglicky bez jakéhokoli přízvuku.

„Kde jste se to naučila?“

„Na stínu Země, kde vy jste chodil do školy.“

„Mohla byste mi říci, co jste tam dělala?“

„To byla speciální mise.“

„Pro vašeho otce? Nebo pro královskou rodinu?“

„Raději bych neodpověděla, abych vám nemusela lhát“

„To oceňuji, ale nezbývá mi než o tom přemýšlet“

Pokrčila rameny.

„Říkala jste, že jste byla na Berkley?“

Chvíle váhání a potom: „Ano.“

„Nevzpomínám si, že bych vás tam zahlédl.“

Další pokrčení. Měl jsem chuť ji popadnout a zatřást s ní. Místo toho jsem řekl, „Víte o Meg Devlinové. Říkala jste, že jste byla v New Yorku…“

„Zdá se, že je s otázkami řada na mne.“

„To jsem nevěděl, že už zase hrajeme tu hru. Myslel jsem si, že si jen tak povídáme.“

„Dobrá. Potom tedy je má odpověď ano.“

„Řekněte mi ještě jednu věc a já vám snad budu schopen pomoci.“

Zasmála se. „Já nepotřebuji pomoc. Jste to vy, kdo má problémy.“

„Mohu se i tak zeptat?“

„No prosím. Každý váš dotaz mi prozrazuje, co chci vědět.“

„Věděla jste o těch Lukových žoldácích. Vy jste také byla v Novém Mexiku?“

„Ano, byla jsem tam.“

„Děkuji,“ řekl jsem.

„To je všechno?“

„Ano, to je všechno.“

„Dospěl jste k nějakému závěru?“

„Možná.“

„Mohl byste mi říci k jakému?“

Zasmál jsem se a potřásl hlavou.

Nechal jsem to bez odpovědi. Těch pár prostých otázek mě přesvědčilo o tom, že ona je teď zvědavá, co jsem si domyslel. To je dobře. Rozhodl jsem se to nechat jenom doutnat. Potřeboval jsem nějak vyrovnat její rezervovanost v těch otázkách, které mne nejvíc zajímaly. Doufal jsem, že ji tím konečně donutím k úplné výměně informací. Nadto jsem pomalu docházel k velice zvláštnímu závěru, co se týče jí samotné. Ještě nebyl úplný, ale jestli byl správný, budu potřebovat stejně dříve nebo později všechny odpovědi.

Odpoledne bylo plné barev podzimu a nebe bylo modré jako jisté kameny…

Asi po deseti minutách jsem jí položil neutrální otázku. „Mohla byste mi ukázat cestu do Amberu?“

„Vy nevíte, kde je?“

Potřásl jsem hlavou. „Nikdy jsem nebyl v těchto končinách. Všechno, co vím, je to, že cesty tady vedou k Východní Bráně.“

„Ano,“ řekla. „Trochu severněji, myslím. Pojďme se podívat.“

Vrátili jsme se ke stezce, kterou jsme jeli před chvílí, a zahnuli jsme doprava, což se zdálo logické. Očekával jsem nějakou poznámku na téma, že jsem nijak neukončil naši předchozí konverzaci a nenaznačil ani, co si myslím, ale neřekla nic.

Asi po kilometru jsme přijeli na křižovatku. Byl tam velký kámen, na kterém byly označeny vzdálenosti. Nalevo byl Amber, zpět do Baylesportu, na východ do Baylecrestu a přímo byla cesta do místa zvaného Murn.

„Co je to Murn?“ zeptal jsem se.

„Malá vesnička, kde chovají krávy a mají mlékárnu.“

Nešlo si to nějak ověřit, aniž by člověk cestoval šest námořních mil.

„Plánujete jet nazpět do Amberu touto cestou?“ zeptala se.

„Ano.“

„Proč prostě nepoužijete Trumf?“

„Chci poznat lépe tuto část. Je to můj domov a líbí se mi tady.“

„Ale vždyť jsem vám to už vysvětlila. Ty kameny vás ocejchovaly. Můžete být kdykoliv přepaden.“

„To neznamená, že budu přepaden. Nevěřím tomu, že ať už kdokoli poslal ty chlapy ze včerejška, vůbec již ví, že mne našli a že to nevyšlo. Mohli by se stejně dobře dosud skrývat a čekat, jestli se rozhodnu jít na večeři. Jsem si jist, že mám pár dní na to, abych se toho označení zbavil, tak jak jste o tom mluvila.“

Slezla z koně a nechala ho, aby se napásl. Následoval jsem ji dolů z koně.

„Ano, asi máte pravdu. Ale mně se stejně nelíbí ponechat jim jakoukoli šanci. Kdy se chcete vrátit?“

„Nevím. Řekl bych, že čím déle budu čekat, tím je pravděpodobnější, že ten, kdo stojí za včerejším útokem, ztratí trpělivost a pošle posily.“

Chytila mne za ruku a otočila mne, takže jsme se k sobě najednou přitiskli. Byl jsem poněkud překvapen, ale má volná paže ji automaticky zachytila, tak jak byla zvyklá při jiných příležitostech se ženami.

„Nechcete odjet hned teď? Protože jestli ano, já jedu s vámi.“

„Ne,“ řekl jsem po pravdě. Chystal jsem se odjet až druhý den ráno, poté, co se pořádně vyspím.

„Tedy kdy? Máme si stále mnoho co říci.“

„Myslím, že jsme se v naší hře na otázky a odpovědi dostali tak daleko, jak jen jsme byli ochotni jít.“

„Ale jsou tu některé věci…“

„Já vím.“

Byla to prekérní situace. Ona sice byla žádoucí, ale já jsem si s ní nechtěl nic začínat. Částečně proto, že jsem měl pocit, že jí jde ještě o něco jiného – i když mi nebylo jasné o co –, a částečně proto, že měla zvláštní schopnosti, kterým jsem se nehodlal vystavit ve své intimní podobě. Jak říkával můj strýc Suhuy, čistě technicky jako čaroděj: „Když tomu nerozumíš, tak se do toho nepleť.“ A já cítil, že tento vztah s Vintou by se mohl změnit v souboj energií. Proto jsem ji rychle kamarádsky políbil a odtáhl se. „Možná že se vrátím zítra,“ prohlásil jsem.

„Dobrá. Doufala jsem, že tu strávíš noc nebo i víc. Ochráním tě.“

„Ano. Jsem stále ještě dost unaven.“

„Musíme tě krmit dobrým jídlem, aby se ti vrátila tvá síla.“

Dotýkala se konečky prstů mé tváře a já si najednou uvědomil, že ji odněkud znám. Ale odkud? Nevěděl jsem.

Ale vyděsilo mne to a nemohu říci, že málo. Po cestě zpět k jejich domu jsem začal spřádat plány, jak zmizet ještě tuto noc.

Takže teď jsem seděl ve svém pokoji, usrkával ze sklenky červené víno, pozoroval plamen svíčky, poskakující v závanech vzduchu z otevřeného okna a čekal jsem. Za prvé na to, až ztichne celý dům a za druhé na vhodný čas zmizet. Dveře byly zavřené na petlici. Při večeři jsem se několikrát zmínil, jak jsem unaven, a šel jsem si brzy lehnout. Nejsem tak domýšlivý, abych si myslel, že po mně touží všechny ženy, ale Vinta mi několikrát naznačila, že by se u mne ráda stavila, tak jsem se potřeboval vymluvit na tvrdý spánek. Poslední, co bych si přál, by bylo ji urazit. Měl jsem dost starostí i bez toho, aby se můj zvláštní spojenec postavil proti mně.

Přál jsem si mít svou dobrou kouzelnou knihu, ale tu poslední jsem nechal v Billově bytě. Měl jsem trochu obavu v tom něco podnikat, co kdyby měla Vinta pro to stejný cit jako Fiona, která začala bušit na dveře, zrovna když jsem vyvolával Trumf, aby se podívala, co se děje.

Ale žádné klepání se neozývalo a já naslouchal pouze oddechování tichého domu. Svíčka se pomalu zmenšovala a stíny nad postelí se v jejím světle zdvíhaly a klesaly jako příliv a odliv. Zdálo se mi, že mé smysly jsou již otupeny vínem. Ale to by bylo sakra brzy.

Co to bylo. Halucinace? Nebo někdo opravdu zvolal moje jméno z blíže neurčeného místa v pokoji?

„Merle…“

A znovu.

Byla to skutečnost, ale… Má mysl jako by odplouvala, když mi došlo, co se děje. Velice slabý kontakt přes Trumfy.

„Ano,“ řekl jsem a snažil se zesílit spojení. „Kdo je to?“

„Merle, chlapče… Podej mi ruku nebo…“

To byl Luke!

„Tady jsem,“ řekl jsem a snažil se na něj dosáhnout. Představa se stávala jasnější a hutnější.

Opíral se o zeď, záda na zdi, ramena pokleslá, hlava visela dolů.

„Luku, jestli je to nějaká finta, jsem připraven se bránit,“ řekl jsem mu. Vstal jsem a ze stolu zvedl meč a držel jej ve střehu.

„To není žádnej trik. Dělej! Pomoz mi odsud!“ Zdvihl levou ruku. Natáhl jsem levou ruku a jemu se podařilo jí zachytit. Okamžitě se na mě zhroutil a já se zapotácel. Ze začátku jsem si myslel, že je to útok, ale pak jsem cítil, že je to mrtvá váha a že je okolo něj plno krve. V pravé ruce stále svíral zkrvavenou dýku. „Tam. Pojď.“

Otočil jsem ho a pomohl mu pár kroků, pak jsem ho položil na postel. Vzal jsem dýku z jeho sevřené dlaně a položil ji vedle svého meče na nejbližší židli. „Co se ti, kčertu, stalo?“

Zakašlal a slabě pokýval hlavou. Několikrát se zhluboka nadechl a pak zasípal: „Je to skutečně víno tam na stole?“

„Jo. Počkej.“

Sebral jsem sklenku, přinesl ji nazpět, nadzvedl ho a přidržel ji u jeho rtů. Pomalu pil, vždy s přestávkou pro hluboký nádech.

„Díky,“ řekl, když vyprázdnil sklenici, a hlava mu spadla na stranu.

Omdlel. Změřil jsem mu puls. Byl slabý, ale rychlý. „Sakra, Luku!“ hučel jsem. „To sis vybral ten pravý okamžik.“

Ale neslyšel mne. Jenom tam ležel a krvácel. Za nějakou chvíli se mi podařilo ho odstrojit a mokrým ručníkem jsem se snažil otřít krev, abych zjistil, kde je vůbec zraněn. Měl ošklivou ránu na pravé straně hrudníku, kde mohly být zasaženy i plíce. Z jeho slabého dechu se nedalo nic poznat. Doufal jsem, že jestli byly zasaženy plíce, zdědil regenerační schopnosti Ambeřanů v plném rozsahu. Ránu jsem zavázal a pořádně stáhl. Měl jsem podezření také na zlomená žebra. Levou ruku měl zlomenou nad loktem. Podařilo se mi uvolnit příčku z opěradla židle a tu jsem použil jako dlahu. Měl po těle alespoň tucet různě hlubokých řezných a tržných ran. Žádná z nich naštěstí nezasáhla tepnu, takže krvácení nebylo příliš intenzivní. Snažil jsem se, seč jsem mohl je očistit a ošetřit, takže pak vypadal jako z příručky první pomoci. Pak jsem ještě jednou zkontroloval jeho zranění hrudníku a přikryl jsem ho.

Uvažoval jsem o léčivých schopnostech Logrusu, o kterých jsem slyšel, ale nikdy jsem je nevyzkoušel v praxi. Luke vypadal dost bledě, tak jsem se rozhodl to zkusit. Když jsem po nějaké chvíli skončil, zdálo se mi, že se mu do tváří vrací barva. K dece, kterou jsem ho přikryl, jsem ještě přidal svůj plášť. Zkusil jsem mu znovu puls a zdál se mi silnější. Shodil jsem dýky ze židle a sedl si.

Po chvíli jsem si vzpomněl na svůj rozhovor s Cyklickým fantomem. Snažil se snad Luke získat můj výtvor k nějaké spolupráci? Říkal mi jednou, že by potřeboval sílu Fantoma pro své plány. A dnes se mě Fantom ptal, jestli se dá Lukovi důvěřovat, a má odpověď byla jednoznačně záporná.

Rozhodl se snad Fantom ukončit vyjednávání s Lukem tím způsobem, který vidím před sebou?

Sáhl jsem po Trumfech a vytáhl zářivý kruh Cyklického fantoma. Soustředil jsem se na navázání spojení, přikazoval a volal. Dvakrát jsem byl velmi blízko, ale po několika minutách jsem to vzdal. Vypadalo to, jako by nás oddělovala skleněná tabule. Byl snad Fantom zaneprázdněn? Nebo jenom neměl zájem se mnou komunikovat?

Dal jsem karty stranou, ale alespoň mi vnukly jiný nápad. Vzal jsem Lukovy šaty a rychle je prohledal. V kapse jsem našel sadu Trumfů a několik prázdných karet a tužku. Skutečně se mi zdálo, že byly provedeny stejným způsobem jako ty, pomocí nichž jsem vyvolával Trumfy Osudu. Přidal jsem k balíčku kartu, na které jsem byl já a kterou Luke držel v ruce, když se objevil.

Ty karty byly skutečně fascinující. Byla tam karta Jasry, Viktora Melmana, také tam byla Juliina a jedna skoro celá karta Bleyse. Jedna zobrazovala křišťálovou jeskyni a další Lukův starý byt. Bylo tam také několik napodobenin samotných Trumfů Osudu. Jedna patřila nějakému paláci, který jsem nepoznal, jedna byla mého starého kamaráda, jedna drsně vypadajícího blonďáka celého v zeleném a černém. Další zobrazovala muže s kaštanovými vlasy v hnědém a černém a jedna, na které byla žena tak podobná tomu muži, že to museli být příbuzní. Bylo očividné, že ty poslední dvě byly udělány jiným stylem, a řekl bych i jinou rukou. Jediný neznámý, o kterém bych si byl schopen tipnout, kdo to je, byl ten drsný blonďák, což byl pravděpodobně Lukův starý kámoš, ten žoldák Dalt. Byly tam také tři pokusy, které měly zobrazovat Cyklického fantoma, ale řekl bych, že žádný nebyl příliš povedený.

Slyšel jsem Luka, jak něco mručí, a viděl jsem jeho oči plné zlosti.

„Klid,“ šeptl jsem. „Jsi v bezpečí.“

Přikývl a zavřel oči. Za chviličku je zase otevřel.

„Počkej. To jsou moje karty,“ pronesl slabě.

Zasmál jsem se. „Pěkná práce,“ pochválil jsem je. „Kdo je dělal?“

„Já,“ odpověděl. „Kdo jiný?“

„Kde ses to naučil?“

„Od mýho otce. Byl na to machr.“

„Jestli je umíš dělat, tak jsi musel projít Vzorem?“

Přikývl.

„Kde?“

Chvíli mne studoval, pak se lehce zachvěl a zaškubal. „Tir-na Nog'th.“

„Tvůj otec tě tam vzal a viděl tě, jak jsi tím prošel?“

Znovu přisvědčil.

Proč nezatlačit, dokud se koulí. Vzal jsem další kartu.

„A tohle je Dalt,“ řekl jsem. „Vy jste spolu bývali Vlčata u Skautů, že ano?“

Neodpověděl. Když jsem pohlédl nahoru, viděl jsem přimhouřené oči a pokrčené obočí.

„Nikdy jsem se s ním nesetkal,“ dodal jsem, „ale poznal jsem ty barvy a vím, že je někde z tvé strany – od Kashfy.“

Luke se usmál: „Ty ses ve škole vždycky dobře učil.“

„Obvykle ano,“ přisvědčil jsem. „Ale ty máš trochu náskok. Například nikde nevidím trumf pro Pevnost Čtyř Světů. A taky je tu někdo, koho neznám.“

Vzal jsem kartu té štíhlé ženy a ukázal mu ji.

Usmál se. „Smekám před tebou a tajím dech,“ pronesl. „Ty jsi byl v Pevnosti?“

„Jo.“

„Nedávno?“

Přikývl jsem.

„Řeknu ti, jak to uděláme,“ prohlásil nakonec. „Řekni mi, co jsi viděl v Pevnosti a jak ses dozvěděl ty věci o mně, a já ti řeknu, co je ona zač.“

Rychle jsem přemýšlel. To, co bych mu řekl, by pravděpodobně pro něj nebylo nic nového.

„Zkusme to obráceně,“ navrhl jsem.

„Dobře. Ta žena,“ prohlásil, „je Sand.“

Zíral jsem tak usilovně, že jsem cítil začátek spojení. Rychle jsem ho zadusil.

„Dlouho ztracená,“ dodal.

Zdvihl jsem kartu s mužem, který jí byl podobný.

„To potom musí být Delwin,“ podotkl jsem.

„Je to tak.“

„Ty jsi ale nedělal tyhle dvě karty. To není tvůj styl. Pravděpodobně jsi ani nevěděl, jak vypadají, abys je mohl namalovat,“

„Jsi bystrý. Maloval je můj otec v dobách, kdy měl potíže. Jo, dělal je on. Ale taky mu nepomohly.“

„Taky?“

„Kromě odporu k tomuto domu mi nijak nechtěly pomoci. Klidně je počítej mimo hru.“

„Tomuto domu?“ podivil jsem se. „Kde myslíš, že jsi, Luku?“

Jeho oči se rozšířily. Jeho zrak objel celý pokoj. „V táboře nepřítele,“ odpověděl. „Neměl jsem jinou možnost. To jsou tvé pokoje v Amberu, nemám pravdu?“

„Špatně,“ odpověděl jsem.

„Nehoupej mě, Merle. Dostal jsi mě. Jsem tvůj vězeň. Kde jsem?“

„Víš, kdo je Vinta Bayleová?“

„Ne.“

„Byla milenkou Caina. Tohle je venkovské sídlo její rodiny. Je někde nahoře. Možná se tady objeví. Řekl bych, že má na mě zálusk.“

„Aha. Je to tvrdá ženská?“

„Velmi tvrdá.“

„Co to máš za nápady začínat si s ní tak brzy po pohřbu? To není moc slušný.“

„Cože?! Kdyby nebylo tebe, nebyl by ani žádný pohřeb!“

„Hele, nezkoušej na mne takovýhle rozhorlený tón, Merle. Kdyby zabili tvého otce Corwina, nechtěl bys ho pomstít?“

„To není fér. Můj otec nedělal takový svinstvo jako Brand.“

„Možná že ne, možná že jo. Ale i kdyby jo, ty bys nešel po Cainovi?“

Otočil jsem se. „To já nevím,“ vypravil jsem ze sebe. „Je to příliš hypotetická otázka.“

„Udělal bys to. Ty to víš moc dobře. Jsem si jist, že bys to taky udělal.“

Vzdychl jsem. „Možná,“ přiznal jsem. „Možná že bych to taky udělal, ale pak bych přestal. Nešel bych už po ostatních. Nechci ti to dělat nějak těžší, ale tvůj otec byl blázen a ty to víš. A ty nejsi. Znám tě stejně dobře, jako znáš ty mne. Přemýšlel jsem o tom dost dlouho. Ty víš, že Amber uznává osobní vendetu, takže by se ti vůbec nic nestalo. Random tě ani nijak nechtěl trestat.“

„Jak to?“

„Protože jsem se zaručil za tvou poctivost a čestnost v jiných směrech.“

„Nekecej, Merle.“

„Byla to poctivá osobní vendeta. Syn mstící smrt otce.“

„No, já nevím… Nesnažíš ty se náhodou vyhnout tomu povídání, cos mi slíbil?“

„Ne, ale…“

„Tak začni o Pevnosti Čtyř Světů. Co a jak ses dozvěděl?“

„Dobře, ale ty přemýšlej o tom, co jsem ti řekl.“

Jeho výraz se nijak nezměnil.

„Potkal jsem jednoho starého poustevníka, který se jmenoval Dave,“ začal jsem.

Luke usnul, dříve než jsem skončil. Seděl jsem ještě chvíli a ukolébával ho svým hlasem. Po chvíli jsem vstal, našel láhev vína a dolil si sklenku, protože Luke mi skoro všechno vypil. Vzal jsem si ji s sebou k oknu, kde jsem se usadil, a zíral dolů na verandu, kde podzimní vítr proháněl listí. Přemýšlel jsem o tom, co jsem zrovna řekl Lukovi. Neřekl jsem mu úplně všechno, částečně proto, že jsem neměl moc času si to pořádně nechat projít hlavou, a hlavně proto, že ho to stejně moc nezajímalo. Ale i když ho Random oficiálně nijak za Cainovu smrt nestíhal, Julian nebo Gérard ho pravděpodobně chtěli najít a zabít z toho samého prostého důvodu vendety, o jakém jsem mluvil v jeho případě. Měl bych o něm říci Randomovi, ale moc se mi do toho nechtělo hned teď. Potřeboval jsem z něho dostat ještě plno věcí, a to by bylo mnohem těžší, kdyby už seděl v base v Amberu. Proč se jenom narodil jako syn Branda?

Vrátil jsem se na sesličku vedle postele, kde jsem nechal naše zbraně a Lukovy Trumfy. Vzal jsem si věci s sebou do mnohem pohodlnější židle, kde jsem se uvelebil. Znovu jsem si pozorně prohlížel karty. Bylo to fascinující. Pořádný kus historie jsem držel ve svých rukách.

Poté, co Oberonova manželka Rilga rychle zestárla a odebrala se na odpočinek jako řeholnice do venkovského kláštera, udělal Oberon něco, čím rozčílil své děti Caina, Juliana a Gérarda. Odešel z Amberu a znovu se oženil. Odešel ovšem na místo, kde čas ubíhá mnohem rychleji než v Amberu, a tím velice šokoval kronikáře a také různé nemravy. Názory na jeho bigamní svazek s Harlou se velice různily. Nechci se nijak vydávat za soudce jeho činů. Kdysi jsem slyšel tu historku od Flory a ta se nevyjadřovala nijak příznivě o Delwinovi a Sandě, potomcích z tohoto svazku, i když celkově byla Flora tomuto manželství nakloněna. Dosud jsem nikdy neviděl obrázky Delwina a Sandy. Nijak se nevyskytovali v okolí paláce a ani se o nich příliš nemluvilo. Žili v Amberu poměrně krátkou dobu, po kterou byla Harla královnou. Po její smrti se nemohli smířit s Oberonovou politikou vůči její domovině, kterou často navštěvovali, až se po nějaké době rozhodli, že se již nikdy do Amberu nevrátí. Tak jsem to alespoň slyšel. Taky v tom mohlo být plno postranního politikaření. Těžko říci.

Ale byli to dva chybějící členové královské rodiny, které Luke našel a snažil se je pomocí vyvolávání starých vzpomínek získat na svou stranu. Sám přiznal, že se mu to nepodařilo. Jestli jsem to pochopil správně, odjeli z Amberu před dvěma stoletími. A to je sakra dlouhá doba na to, aby zášť zůstala stále živá. Letmo jsem si pomyslel, zda bych se s nimi neměl sejít, i kdyby jenom proto, abych je pozdravil. Nedělal jsem si žádné iluze o tom, že když nepomohli Lukovi, že by měli zájem pomoci druhé straně. I když teď už byli upozorněni na to, že existuje nějaká druhá strana. Říkal jsem si, že by bylo správné se jim představit a prokázat jim nějakou úctu, i když tento okamžik nebyl příliš vhodný. Přidal jsem jejich Trumfy s nejlepšími úmysly do své sbírky.

Pak tady ještě byl Dalt, zapřísáhlý nepřítel Amberu. Znovu jsem si prohlížel jeho kartu a přemýšlel jsem o něm. Jestli byl tak dobrý přítel Luka, možná bych mu měl dát vědět, co se stalo. Možná že by věděl něco o okolnostech, které k tomu vedly a mohl by mi sdělit něco užitečného. Čím víc jsem o tom přemýšlel – a vybavil si i jeho nedávnou přítomnost v Pevnosti Čtyř Světů – tím svůdnější se mi ta myšlenka zdála. Možná by mi mohl říci, co je tam nového.

Nervózně jsem si hryzal klouby na rukou. Mám, či nemám? Neviděl jsem žádné nebezpečí v tom, když to zkusím. Nehodlal jsem nic riskovat, sice v tom bylo pár nejasností, ale…

Náhle jsem se rozhodl. Kčertu, co se může stát? Haló, haló. Karta v mé ruce byla najednou úplně chladná. Trochu jsem se vyděsil, když se obraz změnil v živou bytost.

„Kdo jste?“ zeptal se ten muž s rukou na jílci meče, jehož čepel byla zpola vytažená.

„Jmenuji se Merlin,“ představil jsem se. „Máme společného známého, Rinalda. Chtěl jsem vám jen říci, že byl těžce zraněn.“

Spojení bylo perfektní. Viděli jsme se oba ostře, jako bychom byli vedle sebe. Byl vyšší, než jsem si podle obrázku myslel, stál uprostřed místnosti s kamennými stěnami, oknem bylo vidět modré nebe s několika mraky. Jeho oči, původně široce otevřené, se teď zúžily a jeho rty se sveřepě stáhly.

„Kde je?“ zajímal se.

„Tady. Se mnou,“ odpověděl jsem.

„Jaká šťastná náhoda,“ vzkřikl a vrhl se s taseným mečem vpřed.

Odhodil jsem kartu, ale to nepřerušilo kontakt. Musel jsem přivolat Logrus, aby to skoncoval. Vletěl mezi nás jako ostří gilotiny a odhodil mne stranou, jako bych se právě dotknul žhavého drátu. Jedinou útěchou mi bylo, že Dalt bezpochyby cítil totéž.

„Merle, co se děje?“ slyšel jsem ochraptělý Lukův hlas. „Zdálo se mi, že jsem viděl Dalta…“

„Jo. Zrovna jsem ho přivolal.“

Slabě zvýšil hlas. „Proč?“

„Abych mu řekl, co se ti stalo. Je to přece tvůj přítel?“

„Ty blbče!“ vykřikl. „Vždyť mi to udělal on!“

Pak dostal záchvat kašle a já se k němu rozběhl.

„Dej mi trochu vody,“ požádal mě.

„Už jdu.“

Zašel jsem do koupelny a přinesl mu plnou sklenici. Pak jsem mu pomohl se nadzvednout a on dlouze pil.

„Asi bych ti měl říci, o co jde,“ řekl konečně. „Ty bys asi tu hru nechtěl hrát, kdybys nevěděl, o co jde…“

Rozkašlal se a zase se napil vody.

„Je těžké se rozhodnout, co ti mám říci a co ne,“ pokračoval po chvíli.

„Co takhle říci mi všechno?“ navrhl jsem.

Slabě zavrtěl hlavou. „To nemohu. Asi by tě to stálo život. Spíše nás oba.“

„Tak, jak se věci mají, bych řekl, že by k tomu mohlo dojít, ať už mi to řekneš, nebo ne.“

Slabě se usmál a zase si lokl.

„Část je úplně osobní,“ začal znovu. „Do toho bych nechtěl nikoho zatahovat.“

„Řekl bych, že to, jak ses mne pokoušel každé jaro zabít, byla také osobní záležitost,“ podotkl jsem, „takže jsem už do toho zatažen tak jako tak.“

„Dobře,“ položil se nazpět a natáhl ke mně pravou ruku, „řekl jsem ti, že jsem toho už dávno nechal.“

„Ale ty vražedné pokusy pokračovaly.“

„S tím ale já nemám nic společného.“

Rozhodl jsem se, že to na něj zkusím. „To byla Jasřina práce, že ano?“

„Co o ní víš?“

„Je to tvoje matka a taky bych řekl, že je to i její válka.“

Pokrčil rameny. „Tak ty to víš… Dobrá. Tím je to snadnější.“ Odmlčel se, aby chytil dech. „To ona chtěla, abych začal s těmi třicátými dubny, jako zácvik. Když jsem tě pak lépe poznal a nechal jsem toho, byla z toho celá špatná.“

„Takže pokračovala sama?“

Přikývl.

„To ona chtěla, abys šel po Cainovi,“ řekl jsem.

„Ale já to chtěl taky.“

„Ale co ti ostatní? Vsadím se, že to ona na tebe naléhala pomstít se i jim. Nejsem si jist, že jsi souhlasil s tím, že jim to patří.“

Mlčení.

„Nebo sis to myslel?“

Uhnul pohledem a slyšel jsem, jak skřípe zuby.

„Jsi mimo nebezpečí,“ řekl nakonec. „Nemám žádný zájem ti ublížit. Zrovna tak to nedovolím jí.“

„Ale co Bleys a Random a Fiona a Flora a Gérard a…“

Zasmál se, což ho pravděpodobně dost zabolelo, protože se začal svíjet a chytil se za prsa.

„Zrovna teď se nemusí od nás ničeho obávat,“ prohlásil.

„Mysli trochu,“ řekl mi naléhavě. „Mohl jsem se přenést do svého starého bytu. Vyděsit k smrti všechny ostatní nájemníky a zavolat sanitku. Teď jsem mohl být už v nemocnici.“

„A proč tam tedy nejsi?“

„Hele, jsem na tom hůř, než vypadám. A můžu si za to sám. Jsem tady, protože potřebuji tvoji pomoc.“

„Cože? A jakou?“

Podíval se na mne zpříma a pak zase jeho pohled uhnul. „Má velké potíže a my ji musíme zachránit.“

„Kdo?“ optal jsem se, i když už jsem znal odpověď.

„Moje matka,“ odpověděl.

Chtěl jsem se zasmát, ale když jsem viděl výraz jeho tváře, nějak to nešlo. To byl tedy gól, žádat mne, abych mu pomohl zachránit ženu, která se snažila mne nejednou zabít a jejímž hlavním životním cílem bylo povraždit mé příbuzné.

„Nemám nikoho jiného, na koho bych se mohl obrátit,“ přiznal se.

„Jestli chceš se mnou hovořit takhle, Luku, zasloužíš si titul Prodavač roku,“ ušklíbl jsem se. „Ale jsem ochoten tě vyslechnout.“

„Vyschlo mi v krku,“ oznámil mi.

Šel jsem znovu naplnit sklenici vodou. Když jsem se vracel, zdálo se mi, že slyším z haly nějaký slabý zvuk. Zatímco jsem pomáhal Lukovi se napít, snažil jsem se poslouchat, jestli něco neuslyším.

Když dopil, pokýval hlavou, ale já slyšel jiný zvuk.

Položil jsem prst na ústa a pohlédl ke dveřím. Položil jsem sklenici, vstal jsem a přešel jsem pokoj, abych si připravil meč.

Než jsem se dostal ke dveřím, zaslechl jsem tiché klepání.

„Ano?“ optal jsem se směrem ke dveřím.

„To jsem já,“ zazněl Vintin hlas. „Vím, že tam je Luke, a ráda bych ho viděla.“

„Chceš to s ním skoncovat?“

„Už jsem ti předtím říkala, že to nemám v úmyslu.“

„Potom ale nejsi normální člověk,“ pronesl jsem.

„Já jsem taky nikdy netvrdila, že jsem.“

„Pak ale nemůžeš být Vinta Bayleová,“ pokračoval jsem.

Následovalo dlouhé ticho a pak se ozvalo: „Kdybych přiznala, že ne?“

„Tak mi řekni, kdo jsi.“

„To nemohu.“

„Tak mi tedy vyjdi vstříc alespoň napůl,“ řekl jsem a snažil se ji překvapit výsledky svých úvah o ní, „a řekni mi, kým jsi byla?“

„Já ti nerozumím. Co tím myslíš?“

„Ale jo, rozumíš. Vyber si kohokoli. Je mi to jedno.“

Následovalo dlouhé mlčení a potom se ozvalo: „Já jsem tě zachránila z toho ohně, ale pak už jsem nestačila ovládat koně a zahynula jsem v jezeře. Zabalil jsi mě do svého pláště…“

Nebyla to ta odpověď, kterou jsem očekával, ale byla dost dobrá.

Špičkou meče jsem nadzdvihl závoru. Zatlačila na dveře a otevřela je. Pohlédla na můj meč.

„Dramatické,“ poznamenala suše.

„Učinila jsi na mne dojem,“ přiznal jsem, „těmi nástrahami, kterými jsem obklopen.“

„Zdá se mi, že ne dostatečně,“ zasmála se a vstoupila.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

„Neslyšela jsem, že by ses ho optal na ty modré kameny a na to, jak by se šlo zbavit toho označení.“

„Tak tys poslouchala za dveřmi?“

„Jo, to je celoživotní zlozvyk,“ přiznala.

Otočil jsem se k Lukovi a představil ji. „Luku, to je Vinta Bayleová, mimo jiné.“

Luke k ní natáhl ruku a nespouštěl z ní oči. „Rád bych věděl jednu věc,“ začal.

„To se vsadím,“ odpověděla, „že byste rád věděl, jestli se vás chystám zabít, nebo ne. Jen o tom hloubejte. Ještě jsem se nerozhodla. Pamatujete si, jak jste měl málo benzinu v San Luis Obispo a zjistil jste, že nemáte ani peněženku. Musel jste si půjčit peníze od dívky, se kterou jste zrovna byl. A ona vás pak musela o ty peníze dvakrát upomínat!“

„Jak to víte?“ zašeptal.

„Taky jste se ten den popral s třemi chlápky na motorkách,“ pokračovala. „Div jste nepřišel o oko, když vás jeden z nich sekl řetězem přes hlavu. Ale, jak koukám, zahojilo se to pěkně. Ani není vidět jizva.“

„A já jsem vyhrál,“ dodal.

„Ano. Neexistuje moc lidí, kteří by byli schopni popadnout Harleye a mrštit jím tak daleko jako vy.“

„Musím zjistit, jak to všechno víte,“ řekl rozhodně.

„Možná že vám to taky řeknu. Někdy. Připomněla jsem vám to proto, abyste byl upřímný. Chystám se položit vám pár otázek a váš život do jisté míry závisí na tom, jak poctivé budou vaše odpovědi. Rozumíte…“

„Vinto,“ přerušil jsem ji, „řeklas mi, že nemáš v úmyslu ho zabít.“

„Není to má priorita,“ připustila, „ale jestli bude pokračovat tak jako dosud, možná se to stane.“

Luke zívl. „Řeknu vám o těch kamenech,“ řekl přidušeně. „Nikdo teď nesleduje Merla pomocí nich, alespoň ne pro mne.“

„Mohla by ho tímto způsobem sledovat Jasra?“

„Asi ano. Ale já to fakt nevím.“

„A co jsou zač ti, co ho přepadli včera v Amberu?“

„To je poprvé, co o tom slyším,“ řekl a zavřel oči.

„Podívejte se na tohle,“ přikázala a vyndala z kapsy ten modrý knoflík.

Otevřel oči a zamžoural po něm.

„Poznáváte ho?“

„Ne,“ odpověděl a zase zavřel oči.

„Takže teď už nechcete Merlovi nijak ublížit?“

„To je pravda,“ pronesl skomírajícím hlasem.

Otevřela ústa k další otázce, ale já ji předešel: „Nech ho spát. Však on nikam neuteče.“

Podívala se po mně skoro vztekle, ale pak přisvědčila. „Máš pravdu.“

„Tak co teď provedeš? Zabiješ ho ve spánku?“

„Ne,“ odpověděla. „Mluvil pravdu.“

„A je v tom nějaký rozdíl?“

„Teď ano,“ řekla mi.