Roger Zelazny

RYTÍŘ STÍNŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá

Dorazili jsme ke skalní stěně a vydali se vzhůru. Zdálo se, že nám některé z rukou mávají na rozloučenou. Jurt na ně udělal dlouhý nos.

„Můžeš mi vyčítat, že se odsud chci dostat?“ zeptal se.

„Ani v nejmenším,“ odpověděl jsem.

„Jestli mě ta tvoje transfúze opravdu staví mimo vliv Logru, mohl bych se tady usadit na neomezenou dobu.“

„To je docela dobře možné.“

„Proto je jasné, že jsem ten led hodil na Borela, a ne na tebe. Kromě toho, že jsi chytřejší a máš větší šanci najít cestu ven, on byl jen výtvor Logru, a kdyby na to přišlo, nebyly by mu stačily síly.“

„Taky mě to už napadlo,“ řekl jsem, a abych si udržel status nepostradatelnosti, pomlčel o tom, že by se odsud možná dostal i jinak. „Ale kam míříš?“

„Pokouším se ti sdělit, že ti poskytnu jakoukoliv pomoc, jen když mě vezmeš s sebou, až budeš odcházet. Vím, že jsme spolu nikdy moc dobře nevycházeli, ale jsem ochotný na to zapomenout, jestli jsi i ty.“

„Já byl vždycky,“ řekl jsem. „To tys začínal všechny naše střety a nedal mi pokoj.“

Usmál se.

„To jsem nikdy nedělal a ani to nemám v úmyslu,“ prohlásil. „No dobře, máš pravdu. Neměl jsem tě rád a možná pořád nemám. Ale nebudu tě otravovat, když teď potřebujeme jeden druhého.“

„Jak to vidím já, potřebuješ daleko víc ty mě než já tebe.“

„Nedokážu ti to vyvrátit a taky tě nemůžu přimět, abys mi věřil,“ řekl. „Přál bych si, abych mohl.“ Než se dal znovu do řeči, vylezli jsme o kousek výš a já měl dojem, že se vzduch neznatelně oteplil. Konečně pokračoval, „Ale podívej se na to z téhle stránky. Podobám se tvému bratru Jurtovi a dost přesně představuji něco, čím byl kdysi — dost přesně, ne úplně. Začal jsem se od jeho předlohy lišit počínaje naším závodem. Situace, ve které jsem teď, je výhradně moje a od doby, kdy jsem získal samostatnost, o tom neustále přemýšlím. Pravý Jurt ví věci, o kterých nemám ani tušení, a nabyl moci, kterou já nemám. Co ale mám, jsou jeho vzpomínky až do doby, kdy zdolal Logrus, a jsem druhá největší autorita, pokud jde o způsob jeho myšlení. Takže, jestli pro tebe představuje takovou hrozbu, jak jsi naznačil, mohlo by se ti zatraceně hodit, že dokážu odhadnout, co udělá.“

„To máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Pokud se samozřejmě vy dva nedáte dohromady.“

Potřásl hlavou.

„Nevěřil by mi,“ řekl, „a já bych nevěřil jemu. Na to se příliš dobře známe. Je to záležitost introspekce. Chápeš?“

„To znamená, že ani jednomu z vás se nedá věřit.“

Svraštil obočí — potom kývl.

„Už to tak bude,“ řekl.

„A proč bych ti měl věřit já?“

„Teď zrovna proto, že jsem ti vydaný na milost a nemilost. Později proto, že ti budu tak užitečný.“

Několik dalších minut jsme stoupali mlčky, pak jsem řekl, „Nejvíc mi leží v hlavě, že to není tak dávno, co Jurt prošel Logrem. Ty nejsi starší, mírnější verze mého nejméně oblíbeného příbuzného. Ty jsi model zcela nedávný. A pokud jde o tvou odlišnost od originálu, nedokážu si představit, že by tak krátká doba mohla způsobit nějaký zásadní rozdíl.“

Pokrčil rameny.

„Co jsem mohl říct, to jsem řekl, teď už bych se jen opakoval,“ uzavřel. „Budeme tedy spolu jednat z hlediska síly a osobních zájmů.“

Usmál jsem se. Oba jsme věděli, že to tak je stejně. Ale za hovoru ubíhala cesta rychleji.

Zatímco jsme se plahočili do kopce, něco mě napadlo.

„Myslíš, že dokážeš procházet Stínem?“ zeptal jsem se ho.

„Nevím,“ odpověděl po chvíli. „Poslední, co si pamatuji z doby před svým příchodem sem, je zdolání Logru. Řekl bych, že má nahrávka byla pořízena také tehdy. Takže na to, jestli mě Sahuy instruoval o cestování Stínem a zda jsem se o to pokoušel, si vůbec nevzpomínám. Ale snad by to mohlo jít, co říkáš?“

Zastavil jsem se, abych se vydýchal.

„Je to celé tak tajemné, že se ani nepovažuji za způsobilého o tom uvažovat. Myslel jsem, že jsi sem mohl přijít vybavený hotovými odpověďmi na takové otázky — s jakýmsi nadpřirozeným vědomím vlastních omezení a schopností.“

„Bohužel ne. Pokud nepovažuješ za nadpřirozené tušení.“

„Asi bych mohl, kdyby ti to dost často vycházelo.“

„Do háje. To se zatím nedá odhadnout“

„Do háje. Máš pravdu.“

Brzy jsme překročili hranici mlhy, ze které se sypaly sněhové vločky. O kousek dál se vítr proměnil ve vánek. Dalších několik kroků a utichl úplně. Do té doby už byl v dohledu hřeben a krátce nato jsme k němu dorazili.

Obrátil jsem se a pohlédl zpět. Trocha třpytu bylo všechno, co jsem mléčným oparem zahlédl. Naproti se klikatila naše stezka; tu a tam se podobala skupině Morseových značek — pravidelné pomlčky tvořily možná skalní útvary. Stezka nás vedla doleva, nato se stočila doprava.

Část mé pozornosti patřila Jurtovi — sledoval jsem, zda dá najevo, že poznává některý z rysů terénu. Hovor jsou jen slova a on byl stále ještě určitá verze Jurta, se kterým jsem vyrostl. A jestli padnu do nějaké léčky a ukáže se, že je za to zodpovědný on, vrazím Grayswandir do prostoru, který obývá, jakmile na to přijdu.

Světélko…

Nalevo ve skále dutina, snad jeskyně, která jako by se otevírala do jiné reality. Podivně tvarovaný vůz stoupá po příkré městské ulici…

„Co…?“ začal Jurt.

„Pořád ještě nevím, jaký mají význam. Ale už předtím jsem takových scén viděl hromadu. Vlastně jsem si nejdřív myslel, že jsi něco podobného.“

„Vypadají tak skutečně, že bys do nich vešel.“

„Snad ano.“

„Mohla by to být naše cesta ven.“

„Nějak mi to připadá trochu příliš jednoduché.“

„Zkusit to snad můžeme, ne?“

„Tak do toho,“ řekl jsem mu.

Sešli jsme z cesty, vstoupili na práh vchodu do reality a pokračovali dál. Jurt byl v okamžiku na chodníku vedle silnice, kterou projíždělo ono auto. Obrátil se a zamával. Viděl jsem, že se mu pohybují ústa, ale nezaslechl jsem ani slovo.

Když jsem mohl smést sníh z toho červeného Chevy, proč bych nemohl vstoupit do jednoho z obrazů úplně? A bylo-li to možné, nemohl jsem pak uniknout stínem, projít na nějaké příjemnější místo a nechat ten temný svět za sebou? Vykročil jsem.

Náhle jsem byl uvnitř a uši mi zase začaly fungovat. Prohlížel jsem si domy, tu prudce stoupající ulici. Vnímal jsem hluk dopravy a vdechoval vzduch i s jeho pachy. Byl by to téměř mohl být jeden ze stínů San Franciska.

Zrychlil jsem, abych dohonil Jurta, který mířil k nároží.

Přidal jsem se k němu, srovnal s ním krok. Došli jsme na roh. Zahnuli jsme. Ztuhli jsme.

Nebylo tam nic. Před námi se tyčila zeď z černoty. Tedy, nejen Černoty, ale absolutní prázdnoty, od které jsme se okamžitě odtáhli.

Pomalu jsem předpažil. Jak se ruka blížila k černotě, ucítil jsem mravenčení, pak mrazení a za tím následoval strach. Ustoupil jsem. Jurt to zkusil také, se stejným výsledkem. Zčistajasna se zarazil, sebral z příkopu láhev s uraženým hrdlem, obrátil se a mrštil jí do nejbližšího okna. Nato se neprodleně rozběhl za ní.

Šel jsem za ním. Přidal jsem se k němu před rozbitou tabulkou, podíval se dovnitř.

Zase černota. Za oknem nebylo vůbec nic.

„Trochu strašidelné,“ poznamenal jsem.

„Hm,“ řekl Jurt. „Zdá se, že nám byl dopřán jen velmi omezený přístup do různých stínů. Napadá tě něco?

„Začínám uvažovat, jestli na jednom z těchhle míst není něco, co bychom měli hledat,“ odpověděl jsem.

Černotu za oknem náhle nahradilo mihotavé světlo svíčky na malém stolku. Zvedl jsem ruku a chtěl po ní rozbitým oknem sáhnout. Okamžitě zmizela. Zase tam nebylo nic než černota.

„Tohle bych považoval za kladnou odpověď na tvou otázku,“ řekl Jurt.

„Myslím, že máš pravdu. Ale nemůžeme se pouštět do hledání v každé realitě, kolem které půjdeme.“

„Možná se to jen pokoušelo přivábit tvou pozornost, přimět tě, aby sis uvědomil, že bys měl sledovat, co se objeví, a že jakmile začneš dávat pozor, bude ti patrně něco předloženo.“

Jas. Na stole za oknem teď zářily svíčky jedna vedle druhé.

„Fajn,“ zařval jsem. „Jestli to je všechno, co chceš, tak to udělám. Mám tady hledat ještě něco jiného?“

Najednou tu byla temnota. Plížila se zpoza rohu a pomalu se k nám sunula. Svíce zmizely a tma se valila i z okna. Domy na protější straně zmizely za ebenovou zdí.

„Vykládám si to tak, že odpověď zní ne,“ volal jsem. Pak jsem se otočil a upaloval úžícím se tunelem zpět ke stezce. Jurt běžel těsně za mnou.

„To byla dobrá úvaha,“ řekl jsem mu, jakmile jsme zase stáli na naší třpytivé cestě a sledovali, jak se ta příkrá ulice vedle nás nechává vytlačit do neexistence. „Myslíš, že mi to prostě namátkou předkládalo tyhle obrazy, dokud jsem nakonec do jednoho nevešel?“

„Ano.“

„Proč?“

„Mám pocit, že to v nich má víc moci a může spíš odpovídat na tvé otázky.“

„Tím myslíš Vzor?“

„Patrně.“

„Výborně. Vstoupím do prvního, který se mi ukáže. Udělám tam všechno, co bude chtít, jen když to bude znamenat, že se odsud dostanu dřív.“

„Dostaneme, bratře. My.“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem.

Znovu jsme vyrazili. Nic nového a překvapivého se však vedle nás neobjevilo. Cesta se kroutila sem a tam, my po ní šli a já přemítal, koho asi potkáme příště. Jestli byl tohle rajón Vzoru a já se právě chystal udělat to, co po mně chtěl, pak se nabízela myšlenka, že Logrus za námi vyšle někoho, koho znám, aby se pokusil rozmluvit mi to. Vůbec nikdo se ale neobjevil a my zahnuli naposledy — cesta se náhle napřímila. O kus dál jsme spatřili, že končí v temném stínu daleko před námi.

Přicházeli jsme blíž a já viděl, že se noří do rozlehlé, temné horské masy. Pomyslel jsem na možné následky a začal se cítit neurčitě klaustrofobicky — zaslechl jsem, že Jurt si do kroku mumlá nějakou nadávku. Než jsme tam dorazili, objevilo se po mé pravici světélkování. Otočil jsem se a hleděl do Randomovy a Vialliny ložnice v Amberu. Díval jsem se od jihu ke krbu; po stranách byla pohovka a noční stolek, uprostřed židle a předložka s poduškami.

Zdi vroubila okna, kterými dovnitř proudilo měkké denní světlo. V posteli ani jinde v pokoji nikdo nebyl a polena na roštu se proměnila v řeřavé uhlíky, z kterých čas od času vycházel čoud.

„Co teď?“ ptal se Jurt.

„To je ono,“ odpověděl jsem. „Musí být, copak to nechápeš? Jakmile mi došlo, o co jde, předložili mi skutečný úkol. Mám pocit, že budu muset jednat rychle, hned jak přijdu na to, co vlastně —“

Jeden z kamenů vedle krbu začal rudě žhnout. Záře postupně nabývala na intenzitě. To rozhodně nemohlo být od uhlíků. Takže…

Spěchal jsem dovnitř poslušen mocného imperativu. Slyšel jsem Jurta, jak za mnou něco křičí, ale v okamžiku, kdy jsem vstoupil do pokoje, se zvuk vytratil. Když jsem procházel kolem postele, zachytil jsem závan Viallina oblíbeného parfému. Byl jsem si jistý, že tohle je skutečný Amber, ne jen nějaká jeho stínová napodobenina. Rychle jsem přistoupil k pravé straně krbu.

Jurt vrazil do pokoje vedle mě.

„Rychle ven, čeká tě souboj!“ ječel.

Obrátil jsem k němu obličej, křikl, „Buď zticha!“ a zvedl prst k ústům.

Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a chraptivě zašeptal, „Borel se pokouší znovu se materializovat! Než odsud vyjdeš, může už být hotový a čekat na tebe!“

Z obývacího pokoje se ozval Viallin hlas.

„Je tu někdo?“ volala.

Vytrhl jsem se Jurtovi, klekl si k ohništi a vzal za zářící kámen. Zdálo se, že je pevně usazený ve zdi, ale když jsem za něj zatáhl, snadno se uvolnil.

„Jak jsi věděl, že je vysunovací?“ šeptal Jurt.

„Ta záře,“ odpověděl jsem.

„Jaká záře?“ ptal se.

Neodpověděl jsem a strčil pravou ruku do otvoru — mimoděk mě napadlo, jestli to není nějaká léčka. Doufal jsem, že ne. Díra byla mnohem delší než jen na šířku kamene. A tam jsem ho nahmatal, sklouzlý z kolíku nebo háčku: řetěz. Sevřel jsem ho a vytáhl. Zaslechl jsem, jak se Jurt vedle mě nadechl.

Naposledy jsem ho viděl, když si ho Random vzal na Cainůy pohřeb. To, co jsem držel v ruce, byl Klenot Vládce. Rychle jsem ho zvedl a navlékl si ho na krk. Červený kámen mi sklouzl na prsa právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře do obývacího pokoje.

Položil jsem si prst na ústa, ještě jednou se natáhl, vzal Jurta za ramena a otočil ho ke zdi, která se otvírala na naši stezku. Začal se bránit, ale já do něj energicky strčil a on si dal říct a pohnul se tím směrem.

„Kdo je to?“ slyšel jsem Viallinu otázku. Jurt se na mě zmateně ohlédl.

Nezdálo se mi, že si můžeme dovolit ztrácet čas vysvětlováním — ukazováním nebo šeptáním, že je slepá. Takže jsem do něj jen znovu strčil. Až teď udělal krok stranou, natáhl nohu, vjel mi rukou za záda a vrazil do mě. Ze rtů mi uniklo zaklení a už jsem padal. Zezadu jsem zaslechl Viallino „Kdo —“ a pak její hlas umlkl.

Svalil jsem se na cestu a ještě během pádu se mi podařilo vytáhnout z pravé boty tesák. Převalil jsem se a vyskočil se špičkou namířenou na Borela, který se očividně zase jednou zhmotnil.

Pozoroval mě s úsměvem na rtech, zbraň ještě v pochvě.

„Není tu žádné pole rukou, které by se ti postaralo o slastnou nehodu, jaká tě potkala při našem posledním setkání.“

„Škoda,“ řekl jsem.

„Když se mi podaří vyrazit z tebe ten šutřík, co máš kolem krku, a dopravit ho na území Logru, bude mi propůjčena normální existence, abych nahradil svůj živý protějšek — Borela, který byl zrádně zavražděn tvým otcem, jak jsi mě informoval.“

Vize královských komnat v Amberu zmizela. Jurt stál vedle stezky, poblíž místa, které tvořilo rozhraní té podivné sféry. „Věděl jsem, že ho neporazím,“ zavolal, jakmile na sobě ucítil můj pohled, „ale tobě už se to jednou podařilo.“

Pokrčil jsem rameny.

Nato se Borel obrátil k Jurtovi.

„Ty bys zradil Dvory a Logrus?“ zeptal se ho.

„Naopak,“ odvětil Jurt. „Možná je zachráním — před vážným omylem.“

„Před jakým omylem?“

„Řekni mu to, Merline. Řekni mu, cos řekl mně, když jsme procházeli tou vichřicí,“ žádal.

Borel se otočil zpět ke mně.

„Na celé té situaci je něco zvláštního,“ začal jsem. „Mám pocit, že nejde o nic jiného než o souboj Mocností — Logru a Vzoru. Amber a Dvory mohou být v té záležitosti druhotné. Musíš si uvědomit —“

„Nesmysl!“ přerušil mě a sáhl po meči. „Jen si vymýšlíš, aby ses vyhnul našemu souboji.“

Přehodil jsem si tesák do levé ruky a pravou tasil Grayswandir.

„Tak si trhni nohou!“ řekl jsem. „Pojď blíž a přej si, abys toho nelitoval!“

Na rameno mi dopadla ruka. Dopadla s jakýmsi výkrutem, který mě roztočil jako káču, až mě to odhodilo na levou stranu stezky. Koutkem oka jsem zahlédl, že Borel o krok ustoupil.

„Podobáš se Erikovi nebo Corwinovi,“ uslyšel jsem povědomý tichý hlas, „přesto tě neznám. Ale máš u sebe Klenot, čímž se z tebe stává osobnost příliš důležitá, abys riskoval v takové malicherné potyčce.“

Konečně jsem se zastavil a ohlédl se. Přede mnou stál Benedikt — Benedikt s dvěma normálníma rukama.

„Jmenuji se Merlin a jsem syn Corwina,“ představil jsem se, „a tohle je nejlepší šermíř ze Dvorů Chaosu.“

„Zdá se, že máš před sebou nějaký úkol, Merline. Nezdržuj se zbytečně,“ řekl Benedikt

Špička Borelova meče se zastavila asi deset palců od mého krku. „Nepůjdeš nikam,“ prohlásil, „ne s tím kamenem.“

Neozvalo se ani cinknutí, když Benedikt tasil a ťal, aby odrazil Borelův meč.

„Jak jsem řekl, nenech se zdržovat, Merline,“ prohodil Benedikt směrem ke mně.

Vstal jsem, rychle vyklouzl z jejich dosahu a opatrně je obešel.

„Jestli ho zabiješ,“ řekl Jurt, „může se zase po čase zhmotnit.“

„Skutečně zajímavé,“ poznamenal Benedikt, odrazil útok a nepatrně ustoupil. „Jak dlouho mu to trvá?“

„Několik hodin.“

„A kolik času potřebujete, abyste dokončili, co máte?“

Jurt se na mě podíval.

„Nejsem si jistý,“ odpověděl jsem.

Benedikt se trochu podivně kryl a provedl neobvyklý úkrok, po kterém následoval krátký ničivý útok. Z Borelovy košile odlétl knoflík.

„V tom případě nebudu zbytečně pospíchat,“ řekl Benedikt „Hodně štěstí, mládenče.“

Rychle mě pozdravil zbraní, v kterémžto okamžiku Borel zaútočil.

Benedikt se kryl italskou sextou, což odmrštilo jejich špice stranou, a přitom postoupil dopředu. Pak rychle zvedl ruku a zatahal svého protivníka za nos. Potom ho odstrčil, o krok ustoupil a usmál se.

„Kolik si obvykle počítáš za hodinu?“ zaslechl jsem jeho otázku, zatímco jsme s Jurtem spěchali stezkou.

 

* * * * *

 

„Rád bych věděl, jak dlouho to Mocnostem trvá, zhmotnit ducha,“ řekl Jurt, jak jsme klusali k horskému masívu, do kterého stezka vnikala.

„Několik hodin, pokud jde o Borela samotného,“ odpověděl jsem, „a jestli Logrus potřebuje Klenot tak nutně, jak si myslím, že potřebuje, asi by povolal duchů celé armády, kdyby to šlo. Teď už jsem si jistý, že tohle místo je pro obě Mocnosti velmi těžko dosažitelné. Mám pocit, že tu mohou působit jen prostřednictvím těch nejskromnějších pramínků energie. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych se nedostal takhle daleko.“

Jurt vztáhl ruku, jako kdyby se chtěl dotknout Kamene, pak si to ale zřejmě rozmyslel a nechal ji zase klesnout.

„Vypadá to, že ses teď definitivně připojil ke Vzoru,“ podotkl.

„Zdá se, že ty taky. Pokud ovšem nemáš v plánu mě v posledním okamžiku probodnout zezadu,“ řekl jsem.

Ušklíbl se. Potom prohlásil: „To není moc vtipné. Musím stát při tobě. Chápu, že mě Logrus stvořil jen jako nástroj na jedno použití. Skončil bych na smetišti, jakmile bych odvedl svou práci. Mám pocit, že už bych tam byl, nebýt tvé transfúze. Takže jsem s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne a tvoje záda jsou v bezpečí.“

Běželi jsme dál po té přímé cestě a její konec se postupně přibližoval. Posléze se Jurt zeptal: „Jaký význam má ten přívěsek? Zdálo se, že po něm Logrus hrozně touží.“

„Jmenuje se Kámen rozhodnutí nebo také Klenot Vládce,“ odpověděl jsem. „Říká se, že je starší než Vzor sám a že se podílel na jeho vzniku.“

„Proč si myslíš, že tě k němu dovedl a žes ho získal s takovou snadností?“

„O tom nemám vůbec žádnou představu,“ řekl jsem. „Jestli tě něco napadne dřív než mě, rád si to poslechnu.“

Brzy jsme se dostali na místo, kde se stezka nořila do větší temnoty. Zastavili jsme se a prohlíželi si to.

„Znamení žádná.“ poznamenal jsem, když jsem si zkontroloval vršek a obě strany vchodu.

Jurt mi věnoval nejistý pohled.

„Tys měl vždycky zvláštní smysl pro humor, Merline,“ řekl. „Kdo by sem dával znamení?“

„Někdo jiný, kdo má zvláštní smysl pro humor,“ odpověděl jsem.

„Pro mě za mě můžeme jít dál,“ prohodil a otočil se ke vchodu zády.

Nad otvorem naskočil červený nápis VÝCHOD. Jurt na něj chvíli zíral, pak pomalu potřásl hlavou. Vešli jsme.

Vydali jsme se klikatým tunelem — trochu mě to mátlo. Valná většina celého okolí vypadala tak uměle, že bych byl očekával cestu rovnou jako podle pravítka vedoucí šachtou s hladkými zdmi, ve všech rysech dokonale geometrickou.

Místo toho se zdálo, že procházíme řadou přírodních jeskyní — po obou stranách se skvěly stalaktity, stalagmity, sloupy a jezírka.

Drahokam na mém krku vrhal zlověstné světlo na všechno, co jsem si chtěl prohlédnout.

„Víš, jak máš ten kámen použít?“ zeptal se mě Jurt.

Připomněl jsem si otcův příběh a zamyslel se.

„Myslím, že až přijde čas, tak to vědět budu,“ řekl jsem. Zvedl jsem Klenot a chvíli studoval, pak jsem ho zase pustil. Zajímal mě méně než cesta, po které jsme šli.

Úzkými průchody a kamennými vodopády jsme se dostali z vlhké krápníkové jeskyně do vysoké katedrálové síně a já se nepřestával rozhlížet. Něco mi tu připadalo známé, i když jsem nedokázal říct, co.

„Připomíná ti tohle místo něco?“ ptal jsem se Jurta.

„Mně tedy ne,“ odpověděl.

Šli jsme dál; jednu chvíli jsme minuli postranní jeskyni se třemi lidskými kostrami. Protože to byla svým způsobem první skutečná známka života, kterou jsem od začátku téhle výpravy viděl, zmínil jsem se o tom.

Jurt pomalu přikývl.

„Začínám uvažovat, jestli pořád ještě kráčíme mezi stíny,“ řekl, „nebo jestli jsme to místo opustili a vešli do Stínu — snad v okamžiku, kdy jsme vstoupili do těchto jeskyní.

„Mohl bych to zjistit, když zkusím zavolat Logrus,“ prohodil jsem a znepokojil tak Frakiru, která mi okamžitě energicky sevřela zápěstí. „Ale když uvážíme metafyzickou politiku téhle situace, tak snad radši ne.“

„Zrovna jsem si všiml barev všech těch hornin na stěnách,“ řekl. „Ty prostory za námi jako by dávaly přednost monochromatickým. Ne, že by mi nebyla scenérie ukradená. Chci říct, že jestli tomu tak je, je to vlastně vítězství.“

Ukázal jsem na zem.

„Dokud je tady ta třpytivá stezka, tak z toho pořád ještě nejsme venku.“

„Co když ji prostě opustíme?“ chtěl vědět. Otočil se doprava a udělal jediný krok tím směrem.

Jeden z krápníků se zachvěl a udeřil do země přímo před ním. Minul ho asi o stopu. Vmžiku byl vedle mě.

„Samozřejmě by byla hrozná škoda nezjistit, kam jsme směrováni,“ prohlásil.

„Takové už jsou mise. Nebylo by zdvořilé připravit se o tu zábavu.“

Pochodovali jsme dál. Kolem nás se nedělo nic alegorického. Naše hlasy a kroky se odrážely od okolních stěn. V některých z vlhčích jeskyní kapala voda. Zdálo se, že se naše cesta neustále svažuje.

Jak dlouho jsme šli, nedokážu odhadnout. Po čase se začal vzhled síní opakovat — jako bychom pravidelně procházeli zařízením pro teleportační přemisťování, které nás vracelo zpět stejnými jeskyněmi a chodbami. Tak se stalo, že jsem ztratil přehled o čase. Opakovaná činnost má uspávací účinky a —

Náhle se naše stezka rozšířila do větší chodby a zahnula doprava. Konečně nějaká změna. Jenom se mi zdálo, že tahle cesta vypadá také povědomě. Nechali jsme se vést naší světelnou stezkou. Po chvíli jsme prošli okolo postranní chodby vedoucí doleva. Jurt vzhlédl a spěchal dál.

„Může tady na nás číhat cokoliv,“ poznamenal.

„To máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Ale nedělal bych si s tím starosti.“

„Jak to?“

„Myslím, že tomu začínám rozumět.“

„Řekl bys mi laskavě, o co jde?“

„To by trvalo příliš dlouho. Počkej si. Dozvíme se to každou chvíli.“

Prošli jsme kolem další boční chodby. Podobné, ale přesto jiné. Samozřejmě.

Zrychlil jsem — nemohl jsem se dočkat, až se dozvím pravdu. Další křižovatka. Dal jsem se do běhu…

Další…

Jurt dusal vedle mě, ozvěna se valila přes nás. Kupředu. Už brzy.

Zatáčka.

Nato jsem zpomalil, protože chodba pokračovala, ale naše cesta ne. Stáčela se doleva a mizela pod velkými, železem pobitými dveřmi. Natáhl jsem ruku doprava, k místu, kde měl být háček, nahmatal ho, vzal klíč, který na něm visel. Vložil jsem ho do zámku, otočil, klíč vyndal a znovu pověsil.

Mne se to tady nelíbí, šéfe, upozornila mě Frakira.

Já vím.

„Vypadá to, že víš, co děláš,“ poznamenal Jurt.

„Vím,“ řekl jsem a potom dodal, „Do jisté míry,“ protože jsem si uvědomil, že dveře se otvírají ven, a ne dovnitř.

Chytil jsem velkou kliku vlevo a táhl k sobě.

„Nechtěl bys mi říct, kde to vlastně jsme?“ zeptal se.

Velké dveře zaskřípaly, začaly se otevírat a já nepřestával tahat a ustupovat.

„Je to tu neuvěřitelně podobné části Kolvirských jeskyní pod amberským hradem,“ odpověděl jsem.

„Nádhera,“ řekl. „A co je za těmi dveřmi?“

„Dost se to podobá vchodu do místnosti, kde je amberský Vzor.“

„Skvělé,“ podotkl. „Patrně se proměním v obláček dýmu, když vejdu dovnitř.“

„Ale to snad přeci ne,“ namítl jsem. „Než jsem Vzor prošel, byl se na něj podívat Sahuy a nijak jeho blízkostí neutrpěl.“

„Naše matka Vzorem prošla.“

„Ano, to je pravda.“

„Upřímně řečeno si myslím, že každý řádný člen rodu ze Dvorů by mohl Vzorem projít — a naopak, pokud se týká mých příbuzných v Amberu a Logru. Podle pověsti jsme kdysi dávno byli všichni jedna rodina.“

„No dobře. Půjdu s tebou. Je uvnitř místo, abych se ho nemusel dotknout?“

„Je.“

Otevřel jsem dveře dokořán, opřel se o ně ramenem, aby se nezavíraly, a díval se. Tak to bylo ono. Viděl jsem, že naše třpytivá stezka končí několik palců od prahu.

Zhluboka jsem se nadechl, a když jsem vydechoval, zamumlal jsem několik nadávek.

„Co se děje?“ chtěl vědět Jurt a pokoušel se nahlédnout přese mě dovnitř.

„Tohle jsem nečekal,“ řekl jsem mu.

Uhnul jsem stranou, aby se mohl podívat

Několik vteřin si to prohlížel, pak řekl, „Já tomu nerozumím.“

„Nejsem si jistý, že tomu rozumím,“ odpověděl jsem, „ale hodlám to rozluštit.“

Vstoupil jsem do síně, on za mnou. Tohle nebyl ten Vzor, který jsem znal. Nebo spíš byl a nebyl. V hrubých rysech odpovídal témuž uspořádání jako Vzor amberský, ale byl porušený. Na několika místech byly linie smazány, zničeny, nějakým způsobem odstraněny — nebo snad, v první řadě, nikdy řádně provedeny. Části mezi liniemi, které měly být temné, byly jasné, modrobílé, samotné linie černé. Jako kdyby se ze schématu odplavila nějaká esence, aby se pak rozšířila po celé oblasti. Pohlížel jsem na zářivou plochu a zdálo se mi, že se pomalu vlní.

A kromě toho všeho tu byl ten hlavní rozdíl: Vzor v Amberu neměl ve svém středu ohnivý kruh s ženou, která byla buď mrtvá, nebo v bezvědomí, nebo pod vlivem kouzla.

A samozřejmě, ta žena musela být Coral. Věděl jsem to okamžitě, i když jsem byl nucen čekat více než minutu, než se mi podařilo zahlédnout mezi plameny její tvář.

Zatímco jsem tam stál a koukal, velké dveře za námi se zavřely. Jurt se také dlouho ani nepohnul. Pak řekl: „S tím Klenotem se určitě něco děje. Měl bys teď vidět svou tvář v jeho světle.“

Pohlédl jsem dolů a pozoroval jeho červenavé pulzování. Kvůli modrobílému proudění, na kterém spočíval Vzor, a mihotání ohnivého kruhu jsem si jeho náhlé aktivity nevšiml.

Udělal jsem krok dopředu a ucítil vlnu chladu — byl to podobný pocit, jako když se zaktivuje trumf. Tohle byl určitě jeden z těch Porušených vzorů, o kterých mluvila Jasra — typický příklad jedné z Cest, která byla její a Juliinou iniciací. To znamenalo, že jsem v jednom z ranných Stínů, blízko Amberu samého. Hlavou se mi závratnou rychlostí začaly honit myšlenky.

Teprve nedávno jsem si začal být vědom možnosti, že Vzor by vlastně mohl být inteligentní. Nutný důsledek, totiž že Logrus je inteligentní také, se zdál rovněž pravděpodobný. Pocit, že je inteligentní, jsem měl už tehdy, když se Coral podařilo ho zdolat a pak ho požádala, aby ji poslal, kam by měla jít. To se stalo a tohle bylo místo, kam byla přenesena a to, v jakém byla stavu, byl očividně důvod toho, že jsem se s ní nemohl spojit pomocí jejího trumfu. Když jsem ho po jejím zmizení oslovil, přesunul mě — téměř laškovně, jak se mi tehdy zdálo — z jednoho konce síně, kde se prostíral, na druhou, zřejmě aby mě uspokojil ve věci své inteligence.

A nebyl jen inteligentní, rozhodl jsem se, když jsem vzal do ruky Klenot Vládce a zíral do jeho hlubin. Byl chytrý. Protože obrazy, které jsem viděl uvnitř kamene a které mi umožňovaly pochopit, co se ode mě očekává, vyjadřovaly něco, co bych za žádných jiných okolností nebyl ochotný udělat. Jakmile bych byl venku z té podivné říše, kterou jsem byl donucen na své misi procházet, namíchal bych si trumf a požádal někoho o rychlý přesun — nebo bych povolal Znak Logru, nechal ty dva, ať si to vyřídí, a sám vyklouzl Stínem. Ale ve středu Porušeného vzoru spala v kruhu ohně Coral… Vzor mě měl v hrsti. Musel něco vědět, už když ho procházela, už tehdy vymyslel plán a ušil to na mě.

Chtěl, abych opravil tenhle jeho konkrétní obraz, zhojil tenhle Porušený vzor tím, že ho projdu s Klenotem Vládce na krku. Tímhle způsobem opravil Oberon poškozený originál. Čin to byl ovšem natolik traumatizující, že to nepřežil…

Na druhé straně, král měl co dělat se skutečným Vzorem — tohle byl jen jeden z jeho obrazů. A můj otec přežil úplné stvoření své vlastní náhražky.

Proč já? divil jsem se. Bylo to proto, že jsem byl synem muže, kterému se podařilo vytvořit další Vzor? Mohl být důvodem fakt, že jsem v sobě nesl obraz Logru a zároveň i Vzoru? Nebo jsem byl prostě po ruce a on byl přesvědčený, že mě dokáže zlomit? Všechno dohromady? Nic z toho?

„Tak co?“ zvolal jsem. „Máš pro mě odpověď?“

Něco mě udeřilo do žaludku a pak se přese mě přelila vlna závrati, místnost se zatočila, vybledla a zastavila, a já hleděl na Jurta, který stál na druhé straně Vzoru s těmi těžkými dveřmi za zády.

„Jaks to udělal?“ křikl.

„To jsem neudělal já,“ odpověděl jsem.

„Ach.“

Bokem, krůček po krůčku, se přiblížil ke zdi napravo. S rukou na stěně se vydal na cestu kolem Vzoru, jako by se bál přiblížit se k němu víc, než je nutné. Ne tak že by se odvážil spustit z něj zrak.

Z této strany jsem Coral za ohnivou bariérou viděl trochu zřetelněji. Bylo to zvláštní. Nebyl tu žádný velký citový vklad. Nebyli jsme milenci, dokonce ani zvlášť blízcí přátelé. Seznámili jsme se teprve nedávno, společně jsme se potulovali po městě, kolem města, pod městem, společně jsme se najedli, něco vypili, párkrát se zasmáli. Kdybychom se seznámili lépe, možná bychom zjistili, že se nesneseme. Přesto — cítil jsem se v její společnosti dobře a uvědomoval jsem si, že chci nějaký ten čas obětovat, abych ji poznal lépe. A jistým způsobem jsem se za její současnou situaci cítil zodpovědný — přispěl jsem k ní, dalo by se říci, určitou nedbalostí. Jinými slovy, byl jsem Vzoru vydán na milost a nemilost. Pokud jsem ji chtěl vysvobodit, musel jsem ho opravit.

Plameny kývly směrem ke mně.

„Je to špinavost,“ řekl jsem nahlas

Plameny opět přikývly.

Znovu jsem začal studovat Porušený vzor. Téměř všechno, co jsem o tomhle jevu věděl, jsem si pamatoval ze svého rozhovoru s Jasrou. Pokud jsem si však dobře vzpomínal, říkala, že zasvěcenci Porušeného vzoru procházejí mezi liniemi, zatímco mně obraz v Klenotu přikazoval linie sledovat. Což dávalo smysl, podle toho, co vyprávěl můj otec. Tím by se přes zlomy vepsala správná dráha. Já netoužil po žádné připitomělé iniciaci nižšího řádu.

Jurt prošel kolem vzdáleného konce Vzoru, obrátil se a začal na mě mávat. Když došel na úroveň zlomu ve vnější linii, začalo z něj na podlahu proudit světlo. Dotklo se jeho nohy; na tváři se mu objevil výraz děsu. Zaslechl jsem hrůzný výkřik a pak se začal roztékat.

„Nech toho!“ zařval jsem. „Nebo si můžeš jít hledat jiného opraváře. Vrať mu původní podobu a nech ho na pokoji, nebo to neudělám! Myslím to vážně!“

Jurtovy hroutící se nohy se zase prodloužily. Nápor modrobílé lávy, která do něj jeho tělem vnikala, ustal a světlo se z něj začalo odlévat. Výraz bolesti na jeho obličeji zmizel.

„Vím, že je to duch Logru,“ řekl jsem, „a že je to kopie mého nejméně oblíbeného příbuzného, ale nech ho na pokoji, ty parchante, nebo tě neprojdu! Můžeš si nechat Coral a zůstat porušený!“

Světlo se vlilo zlomem zpět a zdálo se, že se nic nestalo.

„Chci slib,“ řekl jsem.

Z porušeného Vzoru se až ke stropu zvedla gigantická ohnivá stěna, pak opět klesla.

„Pokládám to za stvrzení,“ podotkl jsem.

Plameny přikývly.

„Díky,“ zašeptal Jurt.