Roger Zelazny

PRINC CHAOSU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola jedenáctá

Usazen na polštáři, dýku po boku, držel jsem levou ruku nad Vzorem a dlaň měl plnou krve. Znak Vzoru se vlnil ve vzduchu přede mnou a náhle vypadal, jako by zapomněl na Coral, Naydu, Dalta a Luka. Usrkl jsem z orosené sklenice v pravici a sledoval snítku čerstvé máty, vznášející se mezi ledem.

„Princi Merline,“ naléhal znak, „řekni mi, co žádáš, ať všechno rychle vyřešíme. Mohl bych ti nabídnout ubrousek, abys ho dal na ohrožené místo? Určitě nijak neoslabí tvou pozici, když nebudeš muset dávat tolik pozor. A zabrání to nepředvídaným náhodám.“

„Ale ne, to je v pořádku,“ odpověděl jsem a lehce pohnul dlaní plnou krve tak, že se její obsah rozvlnil a tenký pramínek mi začal stékat po zápěstí. „Ale děkuji za laskavou nabídku.“

Znak Vzoru zavibroval a zmlkl.

„Princi Merline, už jsi udělal svůj tah,“ změnil téma. „Ale nemyslím si, že by sis byl vědom všech důsledků své hrozby. Pár kapek tvé krve na můj fyzický vzor by mohlo narušit fungování vesmíru.“

Přikývl jsem.

„Tak dobrá,“ pokračoval. „Sděl mi své podmínky.“

„Naše svoboda,“ odpověděl jsem. „Nechej nás jít a nic se ti nestane.“

„Nedáváš mi na výběr, ale totéž se týká i tvých přátel.“

„Jak to myslíš?“

„Můžeš poslat kamkoliv Dalta,“ řekl. „Stejně tak i tu démonku; propustím ji s lítostí, neboť vím, že by mi byla skvělou společnicí   —“ Luke zíral na Naydu.

„Tak o co vlastně běží, proč ‚stvoření Propasti‘ a ‚démonka‘?“ zeptal se.

„No, je pár věcí, které o mně nevíš..“ odpověděla.

„Je to dlouhá historie?“ zeptal se.

„Ano.“

„Byl jsem jen tvůj úkol? Nebo mě máš skutečně ráda?“

„Nejsi můj úkol a doopravdy tě miluji.“

„Tak si to poslechnu až někdy později,“ uklidnil se.

„Jak jsem řekl,“ pokračoval znak, „pošli pryč ji a Dalta. I Luka. Rád dopravím ty tři, kamkoliv si budeš přát. Ale uvědomil sis, že ty s Coral jste pravděpodobně bezpečnější tady než kdekoli jinde?“

„Možná. A možná, že ne,“ odpověděl jsem. „Coral, co si o tom myslíš?“

„Dostaň mě odtud,“ řekla.

„Pak není co řešit,“ oznámil jsem Vzoru. „A teď —“

„Počkej. Chceš přece se svými přáteli hrát na rovinu, nebo ne?“

„Ovšem, že chci.“

„Proto mě nech jim sdělit něco, co nemuseli brát do úvahy.“

„Tak do toho.“

„Paní,“ řekl, „ve Dvorech Chaosu chtějí tvé Oko. Tvůj názor nikoho z nich nezajímá. A jestli tě budou muset uvěznit, pak to udělají.“

„A druhá možnost je zůstat uvězněna zde?“ zeptala se.

„Pokládej se za hosta. Postarám se o tvůj veškerý komfort. Při tomto stavu věcí pochopitelně získám — kromě toho, že svému protivníkovi upřu tvou přítomnost. To přiznávám. Ale musíš si vybrat jednoho z nás, jinak se tě zmocní ten druhý.“

Pohlédl jsem na Coral, mírně vrtěla hlavou. „Tak jak to zařídíme?“ zeptal jsem se.

Coral přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Dostaň mne odtud,“ opakovala.

„Tak to slyšíš,“ poznamenal jsem na adresu Vzoru. „Všichni odcházíme.“

„Věnuj mi ještě trochu pozornosti,“ přišla odpověď.

„Oč běží?“ zeptal jsem se.

„Uvažuj. Volba mezi mnou a Logrem není jen věcí politiky — výběru nějaké osoby nebo splněním nějakého úkolu. Můj oponent a já představujeme dva základní principy uspořádání vesmíru. Můžeš nás označovat termíny a přídavnými jmény ve většině jazyků a v mnoha oborech, ale bytostně představujeme Řád a Chaos — apollónské a dionýské, jestli chceš; rozum a cit, pokud se ti to líbí víc; šílenství a zdravý rozum; světlo a tmu; signál a zvuk. Dokud všechno nasvědčovalo tomuto rozvrhu, tak nikdo z nás neusiloval o zničení toho druhého. Tepelná smrt nebo konečná singularita, klasicismus nebo anarchie, každý z nás se pohybuje jen po jedné koleji a bez toho druhého by vše vedlo do slepé uličky. Oba to víme a ta hra, kterou jsme hráli od počátku, je daleko subtilnější — možná koneckonců hodnotitelná jen esteticky.

Nyní jsem však poprvé za celé věky získal nad svým odvěkým rivalem výrazně navrch. Jsem teď schopen vybudovat v celém Stínu sen každého historika — éru tak vyspělé civilizace a kultury, že nebude nikdy zapomenuta. Jestli se miska vah převáží na druhou stranu, zažijeme období srovnatelné přinejmenším s dobou ledovou. Když jsem o vás mluvil jako o figurkách ve hře, nepopíral jsem vaše role v ní. Neboť nyní je období velké změny, kdy Klenot a ten, kdo se stane králem, přivodí zásadní obrat. Zůstaň se mnou a já ti zaručuji Zlatý věk, o němž jsem mluvil a jehož ty budeš součástí. Odejdi a budeš chycen tím druhým. Budou následovat temnota a chaos. Pro co se rozhodneš?“

Luke se usmál. „Umím ocenit dobrou demagogii, když ji uslyším,“ řekl. „Ale zkrať to na jednoduchou volbu. Nechej je rozhodnout se za sebe.“

Coral mi dál tiskla rameno.

„Odcházíme,“ řekl jsem.

„Tak dobře,“ rezignoval Vzor. „Řekni mi, kam se chceš dostat, a já vás tam dopravím.“

„Ne všechny,“ řekl najednou Luke. „Pouze ostatní.“

„Nerozumím. A co ty?“

Vytáhl dýku a rozřízl si dlaň. Udělal pár kroků, postavil se vedle mě a rovněž natáhl ruku nad Vzor.

„Jestli se má vůbec někdo dostat pryč, tak jen čtyři z nás,“ řekl. „Zůstanu tady a budu ti dělat společnost, než odtransportuješ mé přátele.“

„A jak poznáš, že jsem to provedl uspokojivě?“

„Dobrá otázka,“ řekl. „Merle, máš u sebe svou sadu karet?“

„Ano.“

Vytáhl jsem je a ukázal.

„Máš mezi nimi pořád tu moji?“

„Když jsem je naposledy prohlížel, tak tam byla.“

„Najdi ji a měj v pohotovosti. Dobře si všechno promysli, než to uděláš. Zůstaň se mnou v dotyku, dokud nebudeš v bezpečí.“

„A co ty, Luku? Nemůžeš tu sedět věčně jako nějaká krvavá hrozba Vzoru. Je to jen dočasný pat. Dřív nebo později to budeš muset zabalit, a pak —“

„Máš v tom balíčku pořád ještě ty divné karty?“

„Které myslíš?“

„Ty, o kterých jsi kdysi mluvil jako o Trumfech Osudu.“

Zalistoval jsem. Byly skoro až u dna.

„Ano,“ řekl jsem. „Krásná práce. Nedokážu se jich zbavit.“

„Trváš na tom?“

„Ano. Sežeň někde takovouhle sérii a já ti na Amberu uspořádám výstavu.“

„Děláš si srandu? Určitě to říkáš jen proto, abys —“

Znak Vzoru vydal něco jako zavrčení.

„Každý je najednou kritik,“ poznamenal Luke. „Oukej. Vytáhni všechny Trumfy Osudu.“

Udělal jsem to.

„Trochu je zamíchej. Lícem dolů, prosím tě.“

„Dobrá.“

„Rozlož je do vějíře.“ Nahnul se ke mně a jednu si vytáhl.

„Oukej,“ řekl. „Už jsem na příjmu. Až budeš připraven, tak mu řekni, kam tě má dopravit. A zůstaň v doteku. Hele, Vzore, já chci taky vlastní mraženej čaj.“

Vedle jeho pravé nohy se objevila orosená sklenice. Sehnul se, zvedl ji a usrkl.

„Díky.“

„Luku,“ řekla Nayda, „nerozumím tomu. Co se s tebou stane?“

„Nic zvláštního,“ odpověděl. „Nemusíš mě oplakávat, démonko. Uvidíme se později.“

Podíval se na mne a mrkl.

„Pošli nás do Jidraše,“ řekl jsem, „do Kašfy — na náměstí mezi palác a chrám.“

Svíral jsem ve zvlhlé levé ruce Lukův trumf poblíž bzučícího hrotenu. Zrovna když Luke řekl: „Tak slyšel jsi,“ začala karta chladnout.

A svět se smrštil a opět narovnal a v Jidraši bylo časné větrné ráno. Pozoroval jsem skrz trumf Luka. Otvíral jsem v prstenu kanál za kanálem.

„Dalte, můžeš klidně zůstat zde,“ řekl jsem. „A ty taky, Naydo.“

„Ne,“ odpověděl hromotluk a Nayda současně řekla: „Ještě s tím počkej.“

„Oba jste teď už z obrazu,“ snažil jsem se jim vysvětlit. „Žádná ze stran už o vás nemá zájem. Ale já musím dopravit Coral někam do bezpečí. A sebe taky.“

„Ty jsi teď v centru dění,“ řekla Nayda, „a když pomůžu tobě, tak tím pomůžu i Lukovi. Vezmi mě s sebou.“

„To je i moje řeč,“ dodal Dalt. „Pořád ještě Lukovi moc dlužím.“

„Oukej,“ rezignoval jsem. „Hej, Luku! Slyšels to?“

„Jasně,“ odpověděl. „Je teď lepší bejt s tebou na jedný lodi. Do prdele! Já to rozbryndal —“

Jeho trumf zčernal.

Nečekal jsem na anděly pomsty, plamenné meče, kulové blesky nebo otevírající se zemi. Hezky rychle jsem nás dostal pryč z jeho jurisdikce.

Svalil jsem se jak široký tak dlouhý do zelené trávy pod vysoký strom. Okolo se vznášely cáry mlhy. Otcův Vzor zářil vedle mne. Jurt seděl se zkříženýma nohama na kapotě vozu, přes kolena obnažený meč. Když jsme se zjevili, seskočil na zem. Corwina jsem nikde neviděl.

„Co se děje?“ zeptal se mě Jurt.

„Jsem zničenej, uondanej a zbitej. Teď si tady lehnu a budu zírat na mlhu, dokud nebudu v limbu,“ oznámil jsem. „Seznam se s Coral, Naydou a Daltem. Vyslechni si jejich příběh a pověz jim svůj, Jurte. A vzbuď mě, jedině kdyby nastal konec světa, a to ještě s obzvlášť zdařilými speciálními efekty.“

Udělal jsem, jak jsem slíbil, a z rádia mi k tomu tiše zněly decentní kytara a vzdálený hlas Anny K. Tráva byla senzačně měkká. Mlha zahalila můj mozek. Zčernala.

A pak, a pak…… A pak, pánové……

Šel jsem. Šel jsem, téměř se vznášel svým oblíbeným nákupním střediskem v Kalifornii. Hloučky dětí, páry se svými ratolestmi, ženy s nákupními taškami, všichni mě míjeli, slova přehlušovala zvuky z obchodu s hudebninami. Snacky nabízely přístřeší, vůně specialit se vznášely, poutače obchodů lákaly. Šel jsem. Drogerií. Prodejnou obuvi. Cukrárnou…… Úzká ulička vlevo. Nikdy předtím jsem si jí nevšiml. Musel jsem do ní zahnout……

Zvláštní, že je v ní na zemi položen koberec — a svíce ve vysokých stojanech i nástěnných svícnech a nad úzkými regály kandelábry. Zdi jiskřily pod jejich svět……

Otočil jsem se.

Východ zmizel. Nákupní středisko bylo pryč. Koridor v tom směru končil zdí. Visel na ní malý gobelín, zobrazující devět postav, upřeně hledících na mě. Pokrčil jsem rameny a obrátil se zpět.

„Přece jen něco z tvého kouzla zůstalo, strýčku,“ poznamenal jsem. „Tak ať je tedy po tvém.“

Šel jsem. Nyní v absolutním tichu. Kupředu. Na místo, kde zářila zrcadla. Vzpomněl jsem si, že kdysi dávno jsem tu už byl, i když jeho umístění se nijak zvlášť nevztahovalo k amberskému hradu. Bylo to přesně zde, na samém pokraji paměti — mé mladší já kráčí touto cestou a nikoli samo — ale uvědomil jsem si, že cenou za vybavení této vzpomínky by byla ztráta kontroly nad tím, co se zde stane. Neochotně jsem ji tedy nechal plavat a obrátil pozornost k malému oválnému zrcadlu po levé straně.

Usmál jsem se. Můj odraz udělal to samé. Vyplázl jsem na něj jazyk a on mne pozdravil stejně.

Pokračoval jsem dál. Teprve po pár krocích mi došlo, že odraz byl mé já v podobě démona, zatímco má osoba ne. Zprava se ozvalo tiché odkašlání. Obrátil jsem se tím směrem a spatřil bratra Mandora v černě zarámovaném kosočtverci.

„Drahý hochu,“ sdělil mi, „král je mrtev. Ať žije tvá královská osoba, hned jak přijmeš trůn. Měl bys co nejrychleji pospíchat na korunovaci na Konec světa, ať už s nevěstou Klenotu, nebo bez ní.“

„Máme tu pár menších problémů, které musíme vyřešit,“ řekl jsem.

„Nic, co by nemohlo počkat. Tvá přítomnost u Dvorů je nyní mnohem důležitější.“

„Ne víc než moji přátelé,“ odpověděl jsem. Na rtech mu zahrál slabý úsměv.

„Budeš v ideální pozici, abys mohl své přátele ochránit,“ řekl, „a naložit po libosti se svými nepřáteli.“

„Brzo se vrátím,“ oznámil jsem. „Ale ne proto, abych byl korunován.“

„Jak myslíš, Merline. Stačí jen tvá přítomnost zde.“

„Nic neslibuju,“ upozornil jsem.

Pousmál se a zrcadlo bylo prázdné.

Odvrátil jsem se od něho a pokračoval dále. Hlasitější smích. Zleva. Smích mé matky.

Zírala na mě z rudého rámu s vyřezávanými květy, rysy stažené do výrazu velkého triumfu.

„Hledej ho v Propasti Chaosu,“ řekla. „Hledej ho v Propasti Chaosu!“

Minul jsem ji a její smích mě ještě nějakou dobu pronásledoval.

„Sss!“

Dlouhé a úzké zeleně zarámované zrcadlo napravo.

„Misstře Merline,“ zasyčela. „Ssnažila jssem sse, ale ssvětelný duch mi nezkřížil cesstu.“

„Děkuji ti, Glait. Prosím tě, čekej dál.“

„Jisstě. Jednou sse v noci mussíme possadit na teplé míssto, napít sse mléka a poklábossit o sstarých čassech.“

„To bude pěkné. Ano, rozhodně musíme. Jestli nás nesní něco silnějšího.“

„S-s-s-s!“

Že by to byl smích?

„Dobrý lov, Glait.“

„Jisstě. S-s-s!“

„Synu Amberu. Nositeli hrotenu,“ zaznělo z výklenku zahaleného do stínu po mé levici.

Zastavil jsem se a pohlédl tam. Rám byl bílý a sklo šedé. V něm muž, kterého jsem nikdy předtím nespatřil. Měl černou košili, u krku rozhalenou, a přes ni hnědou koženou vestu. Měl tmavé blond vlasy a oči nejspíš zelené.

„Ano?“

„Hroten byl na Amberu ukryt, abys ho ty našel,“ konstatoval. „Obsahuje velké síly. Rovněž nese soubor zaklínadel jež způsobují, že jeho nositel za určitých situací jedná určitým způsobem.“

„To jsem předpokládal,“ já na to. „A na co je tedy nastaven?“

„Původně jej nosil Swayvill, král Chaosu. Má přinutit vybraného nástupce, aby přijal korunu. Jedná jistým způsobem a je poslušen podnětů jistých osob.“

„A tyto osoby……?“

„Žena, která se ti smála a křičela: Hledej ho v Propasti Chaosu. Muž v černém, jenž chtěl, aby ses vrátil.“

„Dara a Mandor. Tak to oni do něj vložili ta zaklínadla?“

„Přesně tak. A ten muž tě nechal ho najít.“

„Hrozně nerad bych se ho vzdával právě teď, když se ukázal tak užitečný,“ namítl jsem. „Nedala by se nějak ta kouzla zrušit?“

„Samozřejmě. Ale to se tě netýká.“

„Proč?“

„Prsten, o němž mluvíš, není ten, o kterém mluvím já.“

„Nerozumím.“

„Ale porozumíš. Neboj se.“

„A kdo jsi, pane?“

„Jmenuji se Delwin a asi se nikdy nesetkáme — pokud se neuvolní jisté pradávné síly.“

Zvedl ruku a já uviděl, že rovněž nosí hroten. Napřáhl ho ke mně.

„Dotkni se svým prstenem mého,“ poručil mi. „Pak mu budeš moci přikázat, aby tě zanesl ke mně.“

Zvedl jsem ho a napřáhl ke sklu. V momentě, kdy se dotkly, vyšlehl záblesk světla a Delwin byl pryč.

Nechal jsem ruku klesnout a šel dále. V náhlém impulsu jsem se zastavil před jednou skříní a otevřel zásuvku. Zůstal jsem zírat. Zdálo se, že tohle místo chce stále mít nade mnou navrch. Zásuvka obsahovala miniaturu, zmenšený model kaple mého otce — drobounké barevné dlaždice, maličké hořící svíce, dokonce i droboučký Grayswandir ležící na oltáři.

„Odpověď leží před tebou, drahý příteli,“ ozval se hrdelní hlas, který jsem sice znal, ale právě teď nedokázal identifikovat.

Pozvedl jsem oči k levandulově zarámovanému zrcadlu nad skříní, které předtím uniklo mé pozornosti. Paní v něm měla dlouhé uhlově černé vlasy a oči tak tmavé, že jsem nedokázal rozeznat duhovku od zorniček. Jinak byla velmi bledá, možná díky růžovým očním stínům a světlé rtěnce.

Ty oči……

„Rhando!“ dostal jsem ze sebe.

„Nezapomněls! Nezapomněl jsi na mě!“

„……A na dny našich her s kostmi,“ doplnil jsem. „Jsi dospělá a krásná. Zrovna nedávno jsem na tebe vzpomínal.“

„A já cítila tvou mysl, když jsem spala, můj Merline. Je mi tak líto, že jsme se museli rozejít, ale moji rodiče —“

„Chápu to,“ vpadl jsem. „Mysleli si, že jsem démon nebo upír.“

„Ano.“ Prostrčila zrcadlem bílou ruku, uchopila mou a přitáhla si ji. Uvnitř zrcadla ji přitiskla ke rtům. Byly chladné. „Chtěli raději, abych pěstovala styky se syny a dcerami mužů a žen než s naším vlastním druhem.“

Když se usmála, zahlédl jsem její špičáky. V dětství je neměla patrné.

„Bohové! Vypadáš jako člověk!“ řekla. „Přijď někdy za mnou do Divokého lesa!“

Impulsivně jsem se naklonil dopředu. Naše rty se setkaly na povrchu zrcadla. Ať už byla kdokoli, byli jsme přátelé.

„Odpověď leží před tebou,“ opakovala. „Přijď mě někdy navštívit!“

Zrcadlo zčervenalo a byla pryč. Kaple stála beze změny v zásuvce. Zavřel jsem ji a šel dál.

Šel jsem. Zrcadla nalevo. Zrcadla napravo. A jen já v nich.

Pak……

„Dobrá, dobrá, synovče. Jsi zmaten?“

„Jako vždy.“

„Nemůžeš říct, že bych za to mohl já.“

Jeho oči byly výsměšné a moudré, vlasy rezavé, tak jako vlasy Fiony a jeho mladšího bratra Branda. Nebo jako Lukovy, když na to přijde.

„Bleysi,“ řekl jsem, „co se to, k čertu, děje?“

„Mám pro tebe zbytek Delwinova poselství,“ odpověděl, sáhl do kapsy a napřáhl ke mně ruku. „Tady to je.“

Vsáhl jsem do zrcadla a vzal si to. Další hroten, stejný jako ten, co nosím.

„To je ten, o kterém mluvil Delwin,“ řekl. „Nikdy si ho nesmíš nasadit.“

Pár okamžiků jsem si ho prohlížel.

„Tak co s ním mám tedy dělat?“ zeptal jsem se.

„Nos ho v kapse. Až přijde čas, tak se ti možná bude hodit.“

„Jak jsi k němu přišel?“

„Sebral jsem ho, když ho Mandor nastražil, a vyměnil za ten tvůj.“

„A kolik jich vlastně je?“

„Devět,“ odpověděl.

„Předpokládám, že o nich víš všechno.“

„Víc než ostatní.“

„To zase není tak těžké. Myslím, že asi nemáš ponětí kde je můj otec.“

„Ne. Ale ty ano. Tvoje přítelkyně s chutí po krvi ti to řekla.“

„Hádanky,“ zareagoval jsem.

„Pořád lepší než vůbec žádná odpověď,“ namítl.

Pak byl pryč a já šel dál. Po chvíli zmizelo i všechno ostatní.

Vznášení. Temnota. Pohoda. Taková pohoda……

 

Paprsek světla si našel cestu skrz víčka. Zavřel jsem je pevněji. Ale hrom burácel a po chvíli k mým očím znovu proniklo světlo

Temné pásy hnědé, vysoké zubaté útesy, kapradím zarostlé lesy……

Okamžik nato procitla i schopnost zhodnotit viděné a řekla mi, že ležím na boku a zírám na puklinu v zemi mezi dvojicí kořenů, sem tam chomáč trávy.

……A já jen tak dál hleděl, když náhle přišel záblesk téměř ihned doprovázený burácením hromu. Zdálo se, že otřásá zemí. Uslyšel jsem šelestění kapek na listech stromů a na kapotě auta. A zíral jsem na největší puklinu, přetínající miniaturní údolí v mém zorném poli.

…… A vtom jsem zjistil, že už mi je všechno jasné.

Šlo o prvotní orientaci při probouzení. Emoce byly stále ještě otupělé. V dálce jsem zaslechl tiše rozmlouvat známé hlasy. Také cinkání příborů. Až se i můj žaludek probere, tak se k nim určitě přidám. Ale nyní bylo nádherné jen tak ležet zabalen do pláště, naslouchat dešti a všemu už rozumět……

Ponořil jsem se zpět do svého mikrosvěta a jeho temného údolí……

Země se znovu rozechvěla a tentokrát bez blesku a hřmění: A nepřestávala. Ucítil jsem podráždění, neboť to vyrušilo mé přátele a příbuzné, takže jejich hlasy začaly znít poplašeně. A také to zahnalo mou vzpomínku na snovou Kalifornii, zrovna když jsem se chtěl jen povalovat a přebrat si čerstvě získané informace.

„Merline, jsi vzhůru?“

„Ano,“ řekl jsem, posadil se, protřel si oči a prohrábl vlasy.

Klečel vedle mne duch mého otce a třásl mi ramenem. „Vypadá to, že máme problém s velmi silnými otřesy,“ řekl.

Za ním stojící Jurt přikyvoval. Země se opět zachvěla, okolo nás padaly větve a listy, zachrastilo kamení, zvedl se prach a mlha zavířila. Uslyšel jsem od tlusté červenobílé deky, na níž seděli a jedli Luke, Dalt, Coral a Nayda, třeskot talířů.

Odhodil jsem plášť a vstal. Ukázalo se, že mi během spánku někdo vyzul boty, tak jsem si je opět honem nazul. Při dalším otřesu jsem se musel opřít o strom.

„Tohle je ten problém?“ zeptal jsem se. „Anebo je tu ještě něco vážnějšího?“

Podíval se zmateně na mě. Pak řekl: „Při tvorbě Vzoru jsem nemohl vědět, že je tahle oblast nestabilní nebo že jednou může dojít k něčemu takovému. Jestli tyhle otřesy naruší Vzor, pak by to skutečně byl problém — a ne jen v jednom směru. Pokud tomu dobře rozumím, tak ten hroten, co nosíš, dokáže aktivovat ohromné zdroje energie. Nemohl bys ho nějak použít k utlumení těch otřesů?“

„Nevím,“ řekl jsem mu. „Ještě nikdy jsem nic takového nezkoušel.“

„Zjistíš to ale brzy, že jo?“ naléhal.

Avšak já už kroužil myslí mezi hroty a oživoval jeden za druhým. Pak jsem se napojil na ten, ve kterém se mi zdálo nejvíc šťávy, tvrdě na něj zatlačil a nabil se tělesně i duševně jeho energií. Zážeh byl hotov, motor naskočil a já seděl za volantem. Zařadil jsem rychlost — prodloužil linii síly z hrotenu dolů do země.

Vsahoval jsem tam dlouho a marně hledal nějakou přiléhavou metaforu pro to, co jsem zažíval.

……Vstupuji z pláže do moře — vlny mi dosahují k pasu, k hrudi — cítím pod chodidly kameny a vlákna řas…… Někdy se kámen obrátil, vyklouzl, udeřil o jiný, odkutálel se…… Na dno jsem nedohlédl. Ale viděl jsem kameny, řasy v jejich pohybu, stále totéž, vnímal jsem je tak jasně, jako kdyby bylo dno nasvětleno.

Ucítil jsem nyní svou cestu, vnímal ji, jak vede dolů skrz vrstvy, jeden prst měkký jako paprsek světla prošel kamenitým povrchem a zkusil tlaky jednu vrstvu po druhé, izostatické polibky hor, pomalý pohyb horotvorných posuvů, tělu lahodící minerály v nejtemnějším ze skrytých míst……

Hop! Skála sklouzla dolů. A mé tělo za ní……

Ponořil jsem se tam, za propadajícím se úsekem. Řítil jsem se vpřed, hnal před sebou vlnu žáru, prolamoval se skálou, prorážel nové cesty, mimo, někam jinam…… Odtud to přicházelo. Prolomil jsem jednu kamennou stěnu, ještě jednu. A další. Nebyl jsem si jist, jestli je tohle ten správný způsob, ale žádný jiný mě nenapadal. Tak se tam obrať! Sakra! No tam! Prorazil jsem další dvě cesty, třetí, čtvrtou……

Povrch rozechvěla slabá vibrace. Otevřel jsem další cestu. Mám-li pokračovat ve své metafoře, tak kameny pod vodou se zpevnily. Krátce nato ustala i vibrace.

Vrátil jsem se na místo, kde jsem poprvé ucítil to sklouzávání, bylo již stabilní, i když stále ještě stlačené. Zkoumal jsem je, pozorně jsem je zkoumal. Spočítal si vektor. A podle něj. Podle něj do místa prvotního tlaku. Ale ne. Ten bod je jen výslednicí jiných vektorů. Za nimi.

A znovu totéž. Další sčítání. Prorazit ještě víc řečišť. Musím podchytit celou strukturu tlaků, složitou jako nervový systém. Musím si udržet v paměti celou tu stromovitou strukturu.

Další úroveň. To snad není možné. Já snad při svém topografickém zkoumání stopuji nekonečnost. Všechno zklidnit. Zjednodušit celý problém. Ignorovat všechno za třetím stupněm větvení. Stopovat jen k nejbližší křižovatce. Tady jsou nějaké smyčky. Dobrá. A teď navíc podloží. Ještě lepší.

Zkusit ještě o řád hlouběji. Špatně. Příliš složitý obraz než aby se dal pojmout. Vyloučit terciéry.

Ano.

Takto se objevily hlavní linie. Jednoduché a zřetelné vektory přenosů — téměř až k podloží. Uplatnit tlaky menší než poloviční původní. Proč? Přidat vstup podél druhého vektoru a přesměrovat křížící se síly v údolí.

„Merline? Jsi v pořádku?“

„Nech mě být,“ zaslechl jsem se odpovídat.

Pak prodloužit, vstupní zdroj, vsáhnout do něj, procítit ho, kód vysílání……

Je to, co před sebou vidím, Logrus?

Otevřel jsem další tři řečiště, soustředil je na tuto oblast a začal ji zahřívat.

Zanedlouho počaly skály pukat a o chvíli později tát. Mnou nově vytvořené magma se rozlilo do oněch průchodů. Vyhloubená oblast dosáhla bodu, kde začala předtím působit síla propadání.

Zpět.

Stáhl jsem svá tykadla a uzavřel hroten.

„Co jsi udělal?“ zeptal se mne.

„Našel jsem místo, kde Logrus zasáhl do podzemních tlaků,“ já na to, „a opravil je. Nachází se tam nyní malá sluj. Jestli se zhroutí, tak to může tlaky jen zhoršit.“

„Takže jsi to stabilizoval?“

„Alespoň pro teď ano. Nevím, jaké má Logrus omezení, ale bude muset vypočítat novou cestu, aby sem opět dosáhl. Pak ji bude muset vyzkoušet. A jestli si na to dá Vzor pozor, tak ho hezky zpomalí.“

„Takže jsi získal nějaký čas,“ řekl. „Ovšem příště proti nám může něco podniknout zase pro změnu Vzor.“

„To by mohl,“ prohlásil jsem. „A já hlupák přivedl všechny sem, aby byli před oběma Silami v bezpečí.“

„Určitě zisk z toho převáží rizika.“

„Oukej,“ řekl jsem. „Myslím, že nastal nejvyšší čas oba zaměstnat nějak jinak.“

„Jako například?“

Pohlédl jsem na něj, na ducha Vzoru mého otce, strážce tohoto místa.

„Vím, kde je tvůj dvojník z masa a krve,“ řekl jsem, „a vydám se ho osvobodit.“

Zablesklo se. Náhlý poryv větru zvedl spadané listí a rozehnal cáry mlhy.

„Musím jít s tebou,“ prohlásil.

„Proč?“

„Mám na tom pochopitelně osobní zájem.“

„Tak dobře.“

Zaburácel hrom a mlha byla ještě více odvanuta novým větrným poryvem.

Pak k nám zašel Jurt.

„Myslím, že to už začalo,“ oznámil.

„Co?“ zeptal jsem se ho.

„Souboj Sil,“ řekl. „Dlouho měl převahu Vzor. Ale když jej Luke poškodil a ty jsi unesl nevěstu Klenotu, muselo ho to vzhledem k Logru oslabit více než kdykoli předtím. Takže se Logrus rozhodl zaútočit a zdržel ho jen rychlý pokus zničit tento Vzor.“

„Pokud nás Logrus zrovna v tuto chvíli netestuje a tohle není jen obyčejná bouře,“ poznamenal jsem.

Mezitím začal padat mírný déšť.

„Očekával jsem, že toto jediné místo bude během jejich boje bezpečné,“ pokračoval Jurt. „Nepředpokládal jsem, že se někdo z nich odváží tříštit síly vlastního útoku či obrany ještě na úder tímto směrem.“

„To pořád ještě není vyloučeno,“ namítl jsem.

„Rád bych byl alespoň jedinkrát na straně vítěze,“ poznamenal. „Nevím, jestli mi záleží na tom, co je správné nebo špatné. Jsou to velice diskutabilní pojmy. Jen bych rád byl jednou pro změnu s našinci, co vyhrajou. Co ty na to, Merle? Co uděláš ty?“

„Tady Corwin a já se vydáme ke Dvorům a pokusíme se osvobodit mého otce,“ řekl jsem. „Pak zbývá už jen vyřešit to, co potřebuje vyřešit, a budeme šťastně žít až do smrti. Však víš sám, jak to chodí.“

Zavrtěl hlavou.

„Nikdy nedokážu poznat, jestli jsi blázen, nebo jestli je tvoje jistota oprávněná. Ale každé konstatování, že jsi blázen, se mi sakra nevyplatilo.“ Pohlédl na setmělou oblohu a otřel si z obočí kapky. „Jsem vážně na pochybách,“ řekl pak, „ale pořád se ještě můžeš stát králem Chaosu.“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„……A mít radost z určitého výjimečného spojení se Silami.“

„Jestli ano, tak tomu sám nerozumím.“

„Na tom nesejde,“ řekl. „Jsem pořád s tebou.“

Přešel jsem k ostatním a objal Coral.

„Musím se vrátit do Dvorů,“ oznámil jsem jí. „Hlídej Vzor. Brzo se vrátíme.“

Oblohu osvětlily tři pronikavé blesky. Vítr otřásal stromy.

Obrátil jsem se a stvořil ve vzduchu bránu. Spolu s Corwinovým duchem nás pohltila.