Roger Zelazny

PRINC CHAOSU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola osmá

Luke se zakřenil na mne a zaškaredil na Jurta.

„Kde jsi vlastně byl?“ zeptal se.

„Ve Dvorech Chaosu,“ odpověděl jsem. „Povolali mne odtud vzhledem ke Swayvillově smrti. Pohřeb právě teď probíhá. Vytratili jsme se kvůli tomu, že Coral hrozí nebezpečí,“

„To vím — teď už ano,“ řekl Luke. „Je pryč. Asi ji unesli.“

„Kdy se to stalo?“

„Řekl bych, že předminulou noc. Co o tom víte?“

Pohlédl jsem na Jurta.

„Časová odlišnost,“ poznamenal.

„Představovala možnost získat pár bodů,“ vysvětloval jsem, „v probíhající hře mezi Vzorem a Logrem. Takže pro ni poslali agenty Chaosu. Myslím, že jí nechtějí ublížit. Takže by měla být v pořádku.“

„A k čemu ji potřebují?“

„Zdá se, že je mimořádně vhodná jako královna Thelbane, tedy s Klenotem Vládce, jakožto částí jejího těla a tak vůbec.“

„A kdo by se měl stát novým králem?“

Ucítil jsem, jak mi hoří tváře.

„No, ti lidi, co pro ni přišli, myslí, že bych to měl být já,“ odpověděl jsem.

„Ohó, gratuluju!“ řekl. „Tak to už nebudu jedinej, co má tohle potěšení.“

„Jak to myslíš?“

„Kralování nestojí za nic, člověče. Kéž bych se tomu býval mohl nějak vyhnout. Každej si dělá nárok na tvůj čas a pořád chtějí vědět, kde jsi.“

„K čertu, vždyť jsi byl právě korunovanej. Dopřej tomu čas.“

„Jak ‚právě‘? Už je to dýl než měsíc!“

„Časová odlišnost,“ opakoval Jurt.

„Tak pojďte. Dáme si šálek kafe,“ řekl Luke.

„Ty tady máš kafe?“

„Poručil jsem to. Tudy.“ Vyšli jsme na chodbu, dali se vlevo a sestupovali po schodišti.

„Když jsi před chvílí mluvil,“ začal, „tak jsem dostal skvělej nápad — o tvé vládě a Coral jako tvojí královně. Dokud jsem tady vládcem, tak bych mohl zatraceně rychle náš sňatek anulovat. Chceš přece za ženu ji a já zase chci Smlouvu Zlatého kruhu s Amberem. Myslím, že znám způsob, jak všem vyhovět.“

„Všechno je ale ještě mnohem komplikovanější, Luku. Já vládnout nechci a bylo by velice zlé pro nás všechny, kdyby mí příbuzní ze Dvorů dostali Coral do své moci. Právě jsem se dozvěděl spoustu věcí.“

„Jako například?“ řekl a otevřel boční dvířka vedoucí na ochoz podél zadní zdi paláce. Pohlédl jsem na Jurta.

„I on má strach,“ ukázal jsem na něho. „Proto taky mezi námi zavládly srdečnější vztahy.“

Jurt přikývl.

„Je docela možné, že obětí plánu zesnovaného u Dvorů mohl být i Brand,“ poznamenal, „a ten plán se tam stále ještě uskutečňuje.“

„Tak to si raději dáme celou snídani,“ řekl Luke. „Čelem vzad a jde se do kuchyně.“

Následovali jsme ho po zahradní cestě.

A tak jsme jedli a hovořili a světla přibývalo. Luke chtěl abych znovu zkusil Coralin trumf, a já to udělal s týmž výsledkem. Zaklel, přikývl a řekl: „Měl jsi vážně skvělý odhad. Ti chlápci, co ji unesli, prchají zřejmě černou stezkou na západ.“

„To souhlasí,“ řekl jsem.

„Mám důvod věřit, že se s ní ke Dvorům nevrátí.“

„Cože?“

„Pokud tomu rozumím, tak tyhle černé cesty, co používáte vy, jsou pro ostatní pěkně nebezpečné,“ poznamenal. Ale ukážu ti, co zbylo z téhle — je to teď ve skutečnosti černá pěšina. Rád bych se po ní vydal, ale vím, že nemůžu být příliš dlouho pryč. Dokázali byste mi na ní zajistit bezpečí?“

„Už jen to, že budeš s námi, tě ochrání před potížemi během cesty,“ řekl Jurt.

Vyskočil jsem. Kuchař a dva jeho pomocníci se podívali naším směrem.

„Je tu někdo, s kým se musíš setkat, Luku,“ napadlo mě. „A to hned teď.“

„Proč ne?“ řekl a začal vstávat. „Kde je?“

„Pojďme se projít,“ já na to.

„Ovšem.“

Všichni jsme vstali a zamířili k zadním dveřím pro služebnictvo.

„Takže ať už byla spolupachatelkou, nebo magickou časovanou bombou, mohla matka navést mého otce, aby se pokusil ovládnout Amber — a nakonec i změnit svět,“ řekl Luke.

„Správně, domnívám se, že za ní nepřišel s čistýma rukama,“ odpověděl jsem.

„Máš pravdu, ale zajímalo by mě, nakolik byl jeho plán propracovaný, když ho začal uskutečňovat,“ zamumlal Luke. „Tohle je nejpovedenější věc, co se stala za poslední měsíc.“

Vyšli jsme na úzký krytý ochoz, táhnoucí se v palácové zdi. Luke se zastavil a rozhlédl.

„Tak kde je?“ zeptal se.

„Není tady,“ já na to. „Potřeboval jsem jen místo pro start, kde by nebyli svědci tvrdící, že unesli jejich krále.“

„Kam vlastně míříme, Merline?“ zeptal se Jurt, když ze středu hrotenu vyrazil vír obsahující šestnáct různých zdrojů energie.

„Výborný nápad. Uneste mě,“ říkal Luke, když ho spolu s Jurtem tyto síly uchopily.

Použil jsem tentýž postup jako při cestě z Amberu do Kašfy — zobrazil si cíl spíše na základě vzpomínky než reflektované vize. S tou výjimkou, že tentokrát jsme byli tři a před námi dlouhá, předlouhá cesta.

„Budu mít pro vás úkol,“ řekl jsem.

Bylo to jako ocitnout se v krasohledu, proplouvat jím a projít asi sto dvaceti stupni kubistické fragmentace a opětné kompletace, než jsme se vynořili na druhé straně, pod ohromným stromem, jehož vrchol se ztrácel v mlze, opodál stál červenobílý Chevy ‘57 a jeho rádio hrálo Renbournových Devět panen.

Lukův duch vyskočil ze zadního sedadla a zíral na svůj originál. Luke zíral stejně vyjeveně na něho.

„Čau,“ řekl jsem. „Seznamte se. Snad vás ani nemusím představovat. Máte přece spoustu společného.“

Jurt zíral na Vzor.

„To je ten mého otce,“ řekl jsem.

„Už mi to došlo,“ odpověděl Jurt. „Ale co tu děláme?“

„Dostal jsem jeden nápad. Ale myslel jsem, že tu bude Corwin a já ho s ním budu moct probrat.“

„Vrátil se a zase zmizel,“ řekl druhý Luke, který to zaslechl.

„Nenechal tu nějakou adresu nebo neřekl, kdy se může vrátit?“

„Vůbec nic.“

„Sakra! Počkat, něco, co tu před chvilkou bylo řečeno mi vnuklo nápad, že by se Lukové mohli občas vyměnit — pokud se tenhle Vzor podaří přesvědčit, aby to schválil.“

Luke, kterého v přítomnosti jeho ducha budu dále nazývat Lukem, se celý rozzářil. Abych se v tom vyznal, rozhodl jsem se mluvit o jeho dvojníkovi jako o Rinaldovi.

„Panování je zážitek, o který by nikdo neměl přijít,“ řekl.

„Tak proč ta snaha se mu vyhnout?“ odpověděl Rinaldo.

„Abych pomohl Merlovi najít Coral,“ řekl Luke. „Byla unesena.“

„Vážně? A kým?“

„Agenty Chaosu.“

„Hm.“ Rinaldo začal pomalu přecházet sem a tam.

„Dobrá, víš o tom víc než já,“ řekl nakonec. „Jestli se Corwin brzo vrátí a Vzor to dovolí, tak vám pomohu, jak jen budu moci.“

„Jestli budeme dál otálet, tak stopa vychladne,“ poznamenal Jurt.

„Nechápeš, o co tu kráčí,“ řekl Rinaldo. „Mám tady práci a nemůžu se jen tak sebrat a jít pryč — i kdybych se měl stát někde králem. To, co dělám, je mnohem důležitější.“

Luke se podíval na mne.

„Má pravdu,“ řekl jsem. „Je strážcem Vzoru. Na druhé straně, Coral nikdo neublíží. Proč bychom se s Jurtem neskočili na pár minut mrknout ke Dvorům, podívat se, jak pokračuje pohřeb? Zatímco tam budeme, tak se tu může ukázat Corwin. Jsem si jist, že si vy dva nějaký námět k hovoru najdete.“

„Tak do toho,“ řekl mi Luke.

„Dobrá,“ dodal Rinaldo. „Rád bych věděl, co je nového.“

Podíval jsem se na Jurta a ten přikývl. Šel jsem a postavil se vedle něho.

„Teď řídíš ty,“ řekl jsem.

„Zatím nashle,“ podařilo se mi ještě dodat, než jsme podnikli první skok.

……A tak znovu zpět do sídla Sawallů, do podob démonů a do těch zatracených obřadních rouch. Než nás Jurt přenesl na pohřební shromáždění, změnil jsem ještě naše tváře na neutrální, nechtěl jsem vyvolat nějaký zmatek.

Thelbane byla prázdná. Rychlý pohled ven nám nicméně odhalil průvod, zhruba ve čtvrtině cesty přes Náměstí, jak stojí a nachází se ve stavu zmatku.

„E — ech,“ poznamenal Jurt. „A co teď?“

„Zanes nás tam,“ řekl jsem mu.

Okamžik a byli jsme na kraji davu. Swayvillova zářící rakev stála na zemi a garda okolo ní. Mou pozornost ihned zaujal shluk postav asi dvacet stop vpravo. Byl tam nějaký křik, někdo ležel na zemi a dva démoni se nacházeli v sevření několika dalších. Stáhl se mi žaludek, když jsem zpozoroval, že ti dva jsou onou dvojicí, kterou jsem očaroval, aby vypadali jako Jurt a já. Oba proti něčemu protestovali.

Jak jsem se tlačil kupředu, zrušil jsem zaklínadlo, takže se těm dvěma vrátila jejich podoba. V okamžiku, kdy se to stalo, se ozval zblízka další výkřik: „Vždyť jsem to říkal!“ Odpovědí na to bylo: „Ano, jsou to oni!“ od někoho, v kom jsem vzápětí poznal Mandora. Stál mezi nimi a jakousi postavou ležící na zemi.

„Byl to trik!“ řekl Mandor. „Rozejděte se! Propusťte je!“ Rozhodl jsem se, že je vhodný okamžik pro zrušení zaklínadel maskujících mne a Jurta. Překrásný zmatek!

O chvíli později si mě Mandor povšiml a pokynul mi, abych k němu přišel. Zahlédl jsem, jak se Jurt, jdoucí po mé pravici, zastavil a dal do řeči s nějakým známým.

„Merline!“ řekl, hned jak jsem k němu došel. „Co víš o tomhle?“

„Nic,“ já na to. „Šel jsem vzadu s Jurtem. Ani nevím, co se vlastně stalo.“

„Někdo dal dvěma strážným tvoji a Jurtovu podobu. Bylo to zcela jistě zaměřeno na to, aby se vyvolal zmatek, až atentátnici udeří. Ti dva se vyřítili dopředu a křičeli, že jsou stráže. Ale zcela jasně nebyli. Mazané — zvláště, když ty i Jurt jste na seznamu sledovaných.“

„To jo,“ souhlasil jsem a přemýšlel, jestli můj čin nenapomohl vrahovi k útěku. „Kdo to schytal?“

„Tmer, šlo o velice profesionální útok dýkou,“ vysvětloval a jeho levé oko na mne zamrkalo. Šlo o tik? Nebo o znamení? „Byl na místě mrtev.“

Čtyři pozůstalí udělali z plášťů improvizované lůžko a položili na ně bezvládné tělo. Jak s ním ušli několik kroků, uviděl jsem za nimi další skupinu. Když si Mandor všiml mého zmateného výrazu, ohlédl se za nimi.

„Zesílená ostraha,“ řekl. „Okolo Tubbla. Myslím, že mu radši přikážu, aby někam zmizel. Ty a Jurt byste měli udělat to samé. Později přijď do chrámu. Dohlédnu na to aby byly stráže ještě početnější.“

„Oukej,“ řekl jsem. „Je tady Dara?“

Rozhlédl se. „Neviděl jsem ji. Vlastně nevím. Raději už běžte.“

Přikývl jsem. Při odchodu se napravo mihla povědomá tvář. Byla protáhlá, s tmavýma očima, vyrůstala z kroužících duhových drahokamů, vytvářejících podobu velkého květu, a hleděla na mne. Již dříve jsem se marně pokoušel vybavit si její jméno. Ale nyní mi náhle samo vytanulo na mysli. Vydal jsem se k ní.

„Už sice mám být pryč,“ řekl jsem. „Ale chci tě ještě pozdravit, Gilvo.“

„Tak si na mě přece jen pamatuješ. To mě překvapuje.“

„Samozřejmě, že si pamatuju.“

„Jak se ti vede, Merline?“

Jen jsem si povzdechl. Usmála se a změnila na srstnatou, napůl lidskou postavu.

„U mě totéž,“ řekla. „Hrozně se mi uleví, až to bude všechno za námi.“

„To ano. Poslyš, chtěl bych si s tebou promluvit z několika důvodů. Kdy by se ti to hodilo?“

„No, myslím, že kdykoli po pohřbu. Oč se jedná?“

„Teď na to není čas. Mandor se už začíná vztekat.Tak později na viděnou.“

„Dobrá, tak zatím, Merline.“

Pospíšil jsem si zpět k Jurtovi a chytil ho pod paží.

„Máme příkaz zmizet,“ oznámil jsem mu. „Z bezpečnostních důvodů.“

„Dobře.“ Obrátil se ke svému společníkovi a rozloučil se.“

„Těšilo mě. Uvidíme se později.“

Svět zmizel a vynořil se jiný — Jurtův příbytek a naše rozházené šaty.

„Dobré načasování pro nás. Špatné pro Tmera,“ poznamenal.

„Svatá pravda.“

„Tak jaký je to pocit, být číslem dvě?“ zeptal se při naší další proměně formy a šatů.

„Tvoje akcie taky stoupají,“ odrazil jsem ho.

„Ale mám pocit, že zemřel na tvůj účet, bratříčku, ne na můj.“

„To doufám ne,“ odpověděl jsem.

„Teď buď ty, anebo Tubble.“

„Kdyby to tak bylo, tak bych už byl dávno po smrti,“ řekl jsem. „Jestli máš pravdu, tak je to vážně Sawallové kontra Chanicutové.“

„Nebylo by ode mě mazané, Merline, kdybych se na tebe nalepil jen proto, že je to teď pro mě nejbezpečnější místo?“ zeptal se. „Nepochybuju, že naše stráže a vrahové jsou lepší než chanicutští. Dejme tomu, že jen čekám a šetřím si síly na to, až bude Tubble ze hry? A pak, ať už mi věříš, nebo ne, se otočíš zády, pohyb…… A koruna je moje!“

Podíval jsem se na něj. Sice se usmíval, ale přitom pozorně studoval můj výraz.

Chtěl jsem v žertu odpovědět: „No tak si posluž, bude to bez problémů.“ Ale pak jsem si řekl: I kdyby se jednalo jen o žert, tak pokud by došlo k volbě mezi námi dvěma…… Napadlo mě, že kdybychom zůstali jenom my dva, tak v té situaci bych trůn přijal. Rozhodl jsem se sice, že mu vyjdu v ústrety víc než jen na poloviční cestu, ale teď jsem si nemohl pomoct. Neboť přes všechny jeho přátelské řeči a zřetelnou spolupráci je zvyk železná košile. Nedokázal jsem se přinutit důvěřovat mu víc, než bylo nutné.

„Řekni to spíš Logru,“ nadhodil jsem.

Výraz zděšení — rozšíření očí, sklopení zraku, nepatrné shrbení ramen — a pak se zeptal: „Ty si s ním asi doopravdy rozumíš, že?“

„Vypadá to, že mezi námi vládne porozumění, ale jen jedním směrem,“ řekl jsem.

„Jak to myslíš?“

„Nemám v úmyslu pomáhat zničit náš svět ani jedné straně.“

„To zní, jako kdybys chtěl Logrus přechytračit.“

Položil jsem si prst na rty.

„Za to může určitě tvoje amberská krev,“ řekl po chvíli. „Slyšel jsem, že jsou všichni trochu blázniví.“

„Možná jo,“ já na to.

„Něco takového by asi udělal tvůj otec.“

„Co ty o něm víš?“

„Každý má svůj oblíbený amberský příběh.“

„Ale nikdo odtud mi nikdy žádný nevyprávěl.“

„Pochopitelně, že ne — proč by to kdo dělal?“

„Kvůli mému napůl amberskému původu a tak podobně?“ zeptal jsem se.

Ušklíbl se. „No, právě,“ prohlásil.

Obouval jsem se.

„Ať, už jsi prováděl s tím novým Vzorem cokoliv,“ řekl, „tak to pravděpodobně ten starý nijak nepotěšilo.“

„To máš naprostou pravdu,“ přitakal jsem.

„Takže se nebudeš moci uchýlit do jeho ochrany, jestli po tobě půjde Logrus.“

„Počítám, že ne.“

„……A jestli po tobě půjdou oba, tak jim ten nový nedokáže vzdorovat.“

„To si doopravdy myslíš, že by se někdy mohli na něčem shodnout?“

„Těžko říct. Hraješ to pěkně ostře. Doufám, že víš, co děláš.“

„Taky doufám,“ já na to. „Jsem na tahu.“ Aktivoval jsem hroten v takovém stupni jako nikdy předtím a přenesl nás zpět jediným skokem.

Luke a Rinaldo ještě stále rozmlouvali. Rozeznal jsem je pouze díky šatům. Corwina nebylo nikde vidět.

Jak jsme se objevili, oba na nás zamávali. „Tak co nového u Dvorů?“ zeptal se Luke.

„Chaos,“ odpověděl Jurt. „Jak dlouho jsme byli pryč?“

„Asi tak šest hodin,“ odpověděl Rinaldo.

„Žádná stopa po Corwinovi?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl Luke. „Ale mezitím jsme si to vyříkali mezi sebou — a Rinaldo zůstane ve styku se zdejším Vzorem. To mu pomůže zajistit existenci do té doby, než se vrátí Corwin.“

„Myslím, že……“ začal Jurt.

„Ano?“ pobídl ho Rinaldo.

„Zůstanu tady a vezmu stráž místo Rinalda, než najdete tu dámu se skleněným okem.“

„Proč?“ zeptal se Rinaldo.

„Protože společně uděláte lepší práci a já se budu tady cítit mnohem bezpečněji než kdekoli jinde.“

„Budu se muset dotázat, jestli je to přijatelné,“ namítl Rinaldo.

„Tak to udělej,“ dodal Jurt.

Rinaldo zamířil ke Vzoru. Rozhlížel jsem se na všechny strany, pokoušel se proniknout mlhu a doufal, že uvidím vracejícího se otce. Jurt si prohlížel auto, rádio nyní hrálo část Los Animales Bruce Dunlapa.

„Jestli se tvůj otec objeví a vystřídá mě,“ řekl Jurt, „tak se vrátím na pohřeb a omluvím tě, kdybys to nestihl. Pokud tam budeš dřív než já, tak udělej totéž. Platí?“

„Ano,“ řekl jsem; pásy mlhy se vznášely mezi námi jako dým. „A jestli bude někdo z nás hotov jako první a bude mít něco důležitého ke sdělení……“

„Správně,“ souhlasil. „Jestli nenajdeš ty mě, tak vyhledám já tebe.“

„Asi se ti nepodařilo vyzvednout můj meč, když jsi byl ve Dvorech, že ne?“ zeptal se Luke.

„Nebyl čas,“ odpověděl Jurt.

„Příště, až tam budeš, bych byl rád, kdyby sis ten čas udělal.“

„Udělám, udělám,“ ujistil ho Jurt.

Rinaldo odstoupil od Vzoru a vrátil se k nám.

„Jsi přijat,“ řekl Jurtovi. „Pojď se mnou. Chci ti ukázat pramen pitné vody, zásobu jídla a nějaké zbraně.“

Luke se otočil a sledoval je, jak jdou někam vlevo. „Je mi líto,“ řekl tiše, „ale pořád mu ještě nevěřím.“

„Nemusí tě to mrzet. Já taky ne. Znám ho už příliš dlouho. Ale teď máme víc dobrých důvodů pro to, věřit jeden druhému, než kdykoliv jindy.“

„Rád bych věděl, jestli je moudré prozradit mu, kde je tenhle Vzor, a teď ho tu s ním nechat o samotě.“

„Jsem si naprosto jist, že Vzor dobře ví, co dělá, a že se o sebe dokáže postarat.“

Zvedl překřížené prsty. „Byl bych proti tomu,“ řekl, „ale potřebuju svého dvojníka.“

Když se vrátili, ozval se náhle z rádia diskžokej: „Všechno ukazuje na to, že je čas na přestávku. Sjízdnost silnic je oukej. Skvělý den pro cestování.“ A hned potom následovalo sólo na bicí a já bych přisahal, že to bylo něco, co jsem kdysi slyšel hrát Randoma.

„Takže od téhle chvíle přebíráš službu,“ řekl Rinaldo Jurtovi. Pokývl směrem k nám. „Jsem připraven.“

Pobral jsem nás do hrotenu a přenesl zpátky do Kašfy. Ocitli jsme se ve stmívajícím se Jidraši na téže příhodné zdi jako předtím s bratrem.

„Tak konečně,“ řekl Rinaldo a rozhlížel se po městě.

„Ano,“ odpověděl Luke. „Je celé tvoje — na chvíli.“ Pak se otočil ke mně: „Merle, co si tak zaskočit do mých komnat?“

Pohlédl jsem k západu, kde mračna zoranžověla, a pak jsem zvedl hlavu vzhůru k několika nachovým.

„Než to uděláme, Luku,“ řekl jsem, „rád bych zjistil, kolik máme ještě denního světla pro pouť po černé cestě.“

Přikývl. „Dobrý nápad. Oukej, zanes nás tam.“ Jeho gesto mířilo k hornaté oblasti na jihozápadě. Uchopil jsem nás a vyhrotenoval tam — a zároveň vzniklo i nové sloveso, které budu zřejmě často potřebovat. Taková je moc Chaosu.

Přistáli jsme na malém vršku a následovali Luka dolů. „Tudy,“ řekl.

Okolo nás se prostíraly dlouhé stíny, ale je rozdíl mezi jejich temnotou a černí cestovního vlákna ze Dvorů. „Bylo to přesně tady,“ řekl nakonec Luke, když jsme přišli na místo mezi dvěma balvany.

Popošel jsem blíž, ale nic zvláštního jsem neucítil. „Jsi si tím jistý?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

Udělal jsem dalších deset kroků, dvacet. „Jestli byla skutečně tady, tak už je pryč,“ řekl jsem jim. „Ovšem…… Zajímalo by mě, jak dlouho jsme byli mimo.“

Luke luskl prsty. „Pauza,“ navrhl. „Zanes nás ke mně.“

Nechali jsme soumrak soumrakem a já nám otevřel cestu zdí temnoty. Přivítal nás pokoj, kde jsem byl předtím s Coral. „Stačí to?“ zeptal jsem se. „Nevím přesně, kde se nacházejí tvoje pokoje.“

„Pojďme,“ řekl a vedl nás ven a po schodech dolů. „Přišel čas na konzultaci s místním expertem. Merle, udělej něco se vzhledem tohohle hocha. Moc krásných tváří by mohlo vyvolat nějaké komentáře.“

Bylo to snadné a poprvé jsem dal někomu vzhled Oberona z velkého portrétu visícího u mě doma.

Než jsme vešli, Luke zaklepal na dveře. Někde uvnitř pronesl známý hlas jeho jméno.

„Přivedl jsem přátele,“ řekl.

„Tak ať jdou dál,“ přišla její odpověď. Otevřel dveře a uvedl nás.

„Oba znáš, Naydo,“ oznámil Luke. „Naydo, tohle je můj dvojník. Když budeme pohromadě, tak mu říkej Rinaldo a mně Luku. Bude tu za mě vládnout, zatímco já a Merle budeme pátrat po tvé sestře.“

V reakci na její zmatený výraz jsem změnil Rinalda zpátky.

Měla na sobě černé kalhoty a smaragdovou blůzu, vlasy stažené dozadu zelenou stužkou. Usmála se na nás a při pohledu na mě si nenápadně, jakoby jen náhodou, položila prst na rty. Hned jsem přikývl.

„Doufám, že jste už zotavena z těch příhod na Amberu,“ řekl jsem. „Byla jste tam za velice nešťastných okolností.“

„Ovšem,“ odpověděla. „Jsem zcela v pořádku, děkuji. Je to od vás laskavé, že se ptáte. Děkuji vám také za to, že jste se připojil k pátrání. Byl jste to jistě vy, kdo unesl před dvěma dny Luka.“

„To už doopravdy uběhlo tolik času?“ řekl jsem.

„Ano, pane.“

„Je mi to líto, drahá,“ mumlal Luke, tiskl jí ruku a dlouze pohlížel do očí.

„To vysvětluje, proč zmizela stezka,“ poznamenal jsem. Rinaldo rovněž uchopil její ruku a s hlubokou úklonou ji políbil.

„Je úžasné, jak jste se změnila z oné dívky, kterou jsem znával,“ konstatoval.

„Cože?“

„Sdílím s Lukem nejen vzhled, ale i vzpomínky,“ vysvětlil jí.

„Řekla bych, že je ve vás něco ne zcela lidského,“ poznamenala. „Vidím vás jako člověka, co má místo krve oheň.“

„Jak to můžete vidět?“ zajímal se.

„Má svoje způsoby,“ řekl Luke, „myslel jsem si, že je to jen díky psychickému spojení s její sestrou. Ale jasně je tu i něco víc.“

Přikývla.

„Když už o ní mluvíme, tak doufám, že byste nám mohla pomoci sestru najít,“ navázal. „Při chybějící stezce a s drogou či zaklínadlem blokujícím spojení přes trumf budeme potřebovat pomoc.“

„Ano,“ odpověděla, „i když v této chvíli jí žádné nebezpečí nehrozí.“

„Dobrá,“ řekl. „V tom případě poručím jídlo pro nás všechny a seznámím tohohle hezouna s tím, co se teď děje v Kašfě.“

„Luku,“ řekl jsem. „To vypadá jako ideální čas pro můj návrat ke Dvorům na zbytek obřadu.“

„Jak dlouho budeš pryč, Merle?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl jsem.

„Doufám, že se do rána vrátíš.“

„To taky doufám. Ale co když ne?“

„Mám pocit, že asi vyrazím bez tebe.“

„Nejdřív mě ale zkus kontaktovat.“

„Jasně. Tak zatím.“

Zahalil jsem se do svého pláště prostoru a nechal Kašfu za sebou. Když se opět rozhalil, byl jsem zpět v Jurtově příbytku v Sawallu.

Protáhl jsem se a zazíval. Pak jsem rychle prohlédl pokoje a přesvědčil se, že tu nikdo není. Sundal jsem si kabátec a položil ho na postel. Potom jsem si při chůzi začal rozepínat košili.

Stop. Co to bylo? A odkud?

Několik kroků zpět. Sice jsem v pokojích svého mladšího bratra strávil jen krátkou dobu, ale tenhle pocit bych si zcela určitě zapamatoval.

V rohu, vytvořeném zdí a skříní z temného, skoro černého dřeva, stály židle a stůl. Když jsem si klekl na židli a sáhl za stůl, ucítil jsem to — přítomnost cesty, avšak ne tak silné, aby stačila k transportu. Ergo……

Otočil jsem se vpravo a otevřel skříň. Musela být pochopitelně uvnitř. Zajímalo by mě, kdy ji tam vlastně nainstaloval. Také jsem se cítil trochu pobaveně nad tím, jak takhle čenichám Jurtovi v bytě. Ale stejně jsem mu zůstal dlužen spoustu nepříjemností a potíží. Těch pár důvěrností a trocha spolupráce jen těžko mohly tohle všechno vyvážit. Ještě jsem se mu neodvažoval důvěřovat a bylo klidně možné, že má pro naše usmíření zištné důvody. Rozhodl jsem se, že dobré vychování obětuji ve prospěch opatrnosti.

Odsunul jsem šaty na stranu a odkryl tak zadní stěnu skříně. Teď jsem to cítil silně. Poslední zapátráni mezi šaty, rychlé posunutí se dopředu a už jsem se ocitl v ohnisku. Nechal jsem se odnést.

Byl tu tah kupředu a zároveň tlak šatů na má záda, postrčilo mě to. Díky tomu plus skutečnosti, že někdo (sám Jurt?) vytvořil lajdáckou stínovou pěšinu, jsem se v cíli pěkně rozplácl.

Nicméně jsem neskončil v jámě plné zaostřených kůlů nebo kyseliny. Nebo v doupěti nějaké vyhladovělé šelmy. Ne. byla to zelená podlaha a já se hned zase vzpamatoval. A podle blikajícího světla všude kolem mě jsem odhadoval, že je tu spousta zapálených svící.

Ještě než jsem vzhlédl, bylo mi jasné, že budou všechny zelené.

Nemýlil jsem se. Ani v tom, ani v ničem jiném. Rozestavení bylo podobné jako u mého otce; žebrová klenba se světelným zdrojem, zářícím jasněji než svíce. Až na to, že nad zdejším oltářem nevisel obraz. Místo toho tu bylo mozaikové okno; převládala zelená, přerušovaná sem tam červenou.

Zdejším uctívaným byl Brand.

Vstal jsem a přešel k oltáři. Ležel na něm Werewindle, pár centimetrů povytažený z pochvy.

Natáhl jsem ruku a uchopil ho, můj první popud byl odnést ho a vrátit Lukovi. Ale pak jsem zaváhal. Nebylo to něco, s čím bych mohl přijít na tryznu. Když si ho teď vezmu, budu ho zas muset někde ukrýt a tady byl už ukryt výborně. Jak jsem to zvažoval, má ruka se ho stále dotýkala. Vyzařoval podobnou auru moci jako Grayswandir, jen o něco jasnější, méně tragickou a zasněnou. Ironické. Vypadal jako ideální meč pro hrdinu.

Rozhlédl jsem se okolo. Po levé straně spočívala na stojánku kniha, za mnou byl na podlaze různými odstíny zeleně namalován pentagram, ve vzduchu se vznášela vůně — jakoby hořících polen. Blesklo mi hlavou, co bych asi spatřil, kdybych udělal otvor do zdi. Stála tahle kaple na vrcholku hory? U jezera? Byla pod zemí? Vznášela se někde v povětří?

A co vlastně má představovat? Vypadá jako svatostánek. Už tedy vím o třech: o Benediktově, Corwinově a Brandově. To je někteří z mých krajanů a příbuzných obdivovali, respektovali a uctívali? Nebo byly tyto skryté kaple něčím jiným, zlověstnějším?

Odtáhl jsem ruku od Werewindlu a přistoupil k pentagramu.

Mé Logrové vidění mi nic zvláštního neukázalo, ale pozornější zkoumání za pomoci hrotenu odhalilo zbytky pečlivého zahlazování magické operace. Tyto stopy byly však příliš slabé, než aby mi prozradily cokoliv o její povaze. Řekl jsem si, že až bude po všem, stavím se tady a udělám si jasnější obrázek. Také jsem zjistil, že celá operace by zabrala spoustu času, a ten teď nemám.

Neochotně jsem se obrátil zpět k cestě. Nemohla být tato místa zneužívána jako pokus ovládnout dotyčnou osobu? Potřásl jsem hlavou. Nechám si to na někdy jindy. Našel jsem bránu a vstoupil do ní.

I při zpáteční cestě jsem ztratil rovnováhu. Jednou rukou jsem se zachytil rámu a druhou zavřených pantů; povedlo se mi udržet se na nohou, znovu získat rovnováhu a vyjít ven. Pak jsem dal šaty na původní místo a zavřel dveře.

Rychle jsem se svlékl, změnil svou podobu a znovu si navlékl pohřební roucho. V blízkosti hrotenu jsem pocítil nějakou činnost a poprvé ho přistihl, jak čerpá z jednoho ze svých druhů energie, kterými disponoval, aby změnil svou velikost a přizpůsobil se tak objemu mého prstu. Určitě to udělal už několikrát předtím, ale teď jsem poprvé ten proces zaznamenal. Zajímavé, dokazovalo to, že je schopen jednat nezávisle na mé vůli.

Nevěděl jsem, co ta věc ve skutečnosti je a jaký může být její původ. Nechal jsem si ji, protože představovala úctyhodný zdroj síly a vhodnou náhradu za používání Logru, kterého jsem se teď bál. Ale když jsem ji tak pozoroval, jak mění tvar, aby mi zůstala těsně na změněném prstu, něco mě zarazilo. Co když to je nastražená past, která v tom nejnevýhodnějším okamžiku sklapne?

Párkrát jsem na prstě hrotenem otočil. Vsáhl jsem do něj myslí a zjistil, že to je cvičení v marnosti. Zabralo by mi celé věky vysledovat každou z linií až k jejímu zdroji a prozkoumat přitom jedno po druhém všechna skrytá zaklínadla. Bylo to jako výlet švýcarskými hodinkami, navíc vyrobenými na zakázku. Jak krása designu, tak i enormní vklad práce, potřebné ke stvoření něčeho takového, na mne udělaly hluboký dojem. Klidně se tu někde mohly skrývat nějaké tajné instrukce, uvedené do života jen za určitých speciálních podmínek.

Ale zatím se nic takového nestalo. A druhou možností byl Logrus. Připadlo mi to jako učebnicový příklad dávání přednosti neznámému zlu.

Se zabručením jsem si navlékl roucho, soustředil pozornost na Chrám Hada a nařídil hrotenu, aby mě dopravil poblíž jeho vchodu. Vykonal to tak jemně a lehce, jako kdybych o něm nikdy nezapochyboval, jako kdyby pro mne neznamenal další důvod k paranoi.

A tak jsem zkrátka stanul u dveří ze ztuhlého plamene velké Katedrály Hada na vnějším okraji Náměstí na Konci světa, rozprostírajícího se přesně na Okraji a ústícího do samotné Propasti — kde se za dobré viditelnosti dal zahlédnout vznik nebo zánik vesmíru — a já pozoroval hvězdy hrnoucí se prostorem, který se rozvinoval a svinoval jako okvětní lístky a jako by se můj život měl změnit, myšlenky mi zabloudily do Kalifornie a do školy, k výletům na Sunburstu s Lukem, Gail a Julií, k sedánkům s otcem na konci války, k výletům s Vintou Bayle vinařským krajem na východ od Amberu, k dlouhému a nabitému odpoledni strávenému s Coral prohlídkou města, k podivným setkáním toho dne; a já se otočil, zvedl svou šupinatou paži a pohlédl na zlatou věž Thelbane a pomyslel si: „Nekončí svár toho všeho na všech frontách srdce mého.“ Jak dlouho, jak dlouho ještě……? — ironie jako vždy a já, jasný favorit, kdykoliv dojde na sentiment.

Opět jsem se otočil a šel zhlédnout poslední okamžiky Krále Chaosu.