<<< Literární doupě
Literární doupě

Roger Zelazny

DEVĚT PRINCŮ AMBERU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Stíny Amberu - Zelazny Roger, Betancourt John Gregory
 
 
cena původní: 239 Kč
cena: 195 Kč
Stíny Amberu - Zelazny Roger, Betancourt John Gregory
Podvrženec - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 180 Kč
cena: 154 Kč
Podvrženec - Zelazny Roger
Amber a Chaos - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 179 Kč
Amber a Chaos - Zelazny Roger

 

   1   

 

 

Kapitola první

Trvalo to neskutečně dlouho, ale nakonec jsem se z toho dostával.

Zkusil jsem pohnout prsty u nohy - a jde to. Ležel jsem na nemocniční posteli, obě nohy v sádře, ale stále jsem je měl.

Zavřel jsem pevně oči a znovu je otevřel. Třikrát za sebou. Pokoj získal pevné obrysy.

Kde to zatraceně jsem?

Mlhy se pomalu rozestoupily a vrátil se mi kousek toho, co se nazývá pamětí. Vybavily se mi noci a sestry a injekce. Pokaždé, když se mi všechno začalo trochu vyjasňovat, někdo přišel a něco mi píchnul. Ano, přesně tak to bylo. Ale teď se cítím docela dobře. Už s tím snad přestanou.

A co když ne?

A hned jsem si odpověděl: Nepřestanou.

Zmocnily se mě pochybnosti o čistotě veškerých lidských úmyslů a usadily se mi na prsou.

Pochopil jsem, že mě nadrogovali. Podle toho, jak jsem se cítil, k tomu nebyl žádný důvod. A zrovna tak neměli důvod s tím přestat, jestliže je někdo motivoval, aby v tom pokračovali. Musíš to zahrát a tvářit se jako sjetej, radilo mi mé horší či snad moudřejší já.

Poslechl jsem ho.

Po deseti minutách nakoukla do pokoje sestra a já jsem byl samozřejmě pořád ještě v limbu. Zase odešla.

Pomalu jsem si začal dávat dohromady, co se přihodilo. Nejasně jsem si vybavoval, že jsem měl nějakou nehodu. Vypadlo mi z paměti, co bylo dál, a o tom, co se dělo předtím, jsem taky neměl sebemenší tušení. Ale pamatoval jsem si, že jsem byl nejdříve v nějaké nemocnici a až pak mě přivezli sem.

Ale proč? To jsem nevěděl.

Nicméně moje nohy se cítily poměrně dobře. Dost dobře na to, aby mě udržely, i když jsem nevěděl, kolik času uplynulo od té doby, co se zlomily - a že se zlomily, tím jsem si byl jist.

Sedl jsem si. Dalo mi to dost práce, svaly jsem měl značně ochablé.

Venku byla tma, za nezakrytým oknem svítila hrstka hvězd. Taky jsem na ně zamrkal a přehodil jsem nohy přes pelest.

Točila se mi hlava, ale za chvíli to polevilo. Vstal jsem, chytil jsem se tyče u čela postele a udělal první krok.

Skvělé. Nohy mě udrží. Takže teoreticky jsem natolik ve formě, že mohu odejít. Vyrazil jsem zpátky k posteli, natáhl se a přemýšlel. Třásl jsem se a potil. Zatmívalo se mi před očima…

Je cosi shnilého ve státě dánském…

Vyboural jsem se v autě, vybavilo se mi. A pěkně šeredně…

Pak se otevřely dveře, rozsvítilo se světlo a skrze přimhouřené oči jsem uviděl sestru s injekční stříkačkou v ruce. Měla široké boky, hnědé vlasy a silné ruce. Přistoupila k posteli.

Jakmile se přiblížila, posadil jsem se.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem.

„Jak to, že… dobrý večer,“ odpověděla.

„Kdy mě propustíte?“ zeptal jsem se.

„Musím se zeptat pana doktora.“

„Tak se ho zeptejte,“ odvětil jsem.

„Vyhrňte si rukáv, prosím vás.“

„Děkuji, nechci.“

„Musím vám dát injekci.“

„Nemusíte. Už ji nepotřebuju.“

„Obávám se, že o tom rozhodne až doktor.“

„Tak ho zavolejte, ať mi to řekne. Ale zatím vám to nedovolím.“

„Lituji, mám své rozkazy.“

„Ty měl i Eichmann a vidíte, jak dopadl,“ potřásl jsem hlavou.

„Tak dobře,“ řekla. „Musím to ohlásit…“

„Tak to udělejte,“ odpověděl jsem, „a přitom mu rovnou řekněte, že jsem se rozhodl ráno odejít.“

„To není možné. Vždyť ani nemůžete chodit - a měl jste vnitřní zranění…“

„Uvidíme,“ odtušil jsem. „Dobrou noc.“

Vyrazila ven, ani neodpověděla.

Ležel jsem a dumal.

Vypadalo to, že se nalézám v nějakém soukromém sanatoriu. Někdo musí platit účet. Někdo, koho znám? Nedovedl jsem si vybavit žádné příbuzné. Ani přátele. Kdo tedy zbývá? Nepřátelé?

Chvíli jsem přemýšlel. Nic mě nenapadlo. Nevzpomínám si na žádné dobrodince.

Spadl jsem v autě z útesu a do jezera, problesklo mi hlavou. A to je všechno, co si pamatuju.

Jsem…

Náhle jsem byl napnutý jako luk a začal se silně potit.

Nevím, kdo jsem.

Abych se nějak uklidnil, sundal jsem si všechny obvazy. Zdálo se mi, že už mám pod nimi všechno v pořádku a že dělám přesně to, co je třeba. Z čela postele jsem sundal kovovou tyč a s její pomocí rozbil sádru na pravé noze. Zničehonic jsem měl pocit, že musím rychle vypadnout, že ještě cosi musím vykonat…

Vyzkoušel jsem pravou nohu. Byla v pořádku, otloukl jsem sádru i z levé, vstal a popošel k vestavěné skříni. Nebyly v ní žádné šaty.

Pak jsem uslyšel kroky. Tak jsem se vrátil do postele a zakryl kusy sádry a rozbalené obvazy.

Dveře se znovu otevřely.

Najednou bylo všude kolem světlo a s rukou na vypínači tu stál podsaditý tlustý chlápek v bílém plášti.

„Co je to tady? Slyšel jsem, že děláte sestře problémy?“ zavrčel, a tak jsem už nepředstíral, že spím.

„Nevím,“ řekl jsem. „Co se děje?“

Zabralo mu asi vteřinu nebo dvě, než se zachmuřeným pohledem pronesl. „Dostanete injekci.“

„Vy jste doktor?“ zeptal jsem se.

„Ne, ale jsem oprávněn dát vám injekci.“

„Ale já ji nechci,“ řekl jsem. „Mám na to zákonné právo. Tak co s tím uděláte?“

„Dostanete injekci,“ trval na svém a přemístil se k levé straně postele.

V jedné ruce držel jehlu, která do té doby nebyla vidět.

Byl to značně ošklivý úder, řekl bych tak čtyři palce od přezky dolů, a srazil ho na kolena.

„Ty…!“ pronesl po chvíli.

„Pojď ke mně blíž,“ vyzval jsem ho, „něco ti ukážu.“

„Však my si dovedeme poradit s takovejma jako jseš ty,“ zasupěl.

„Kde mám šaty?“ zeptal jsem se.

„Ty…!“ zopakoval.

„Tak si myslím, že si budu muset vzít vaše. Dejte je sem!“

„Ty…“

Když to řekl potřetí, přestalo mě to bavit, hodil jsem mu deku přes hlavu a praštil ho kovovou tyčí.

Za dvě minuty jsem byl celý v bílém. Jako Moby Dick a vanilková zmrzlina. Hrůza.

Nacpal jsem ho do skříně a vyhlédl zamřížovaným oknem. Spatřil jsem řadu topolů a nad nimi se vznášel staronový měsíc v objetí.

Tráva se třpytila stříbrnými odlesky. Noc z posledních sil odrážela slunce. Nic, co by mi prozradilo, kde jsem. Vypadalo to, že jsem ve druhém patře budovy. Někde vlevo dole svítil ohraničený čtverec, což bylo zřejmě okno místnosti v přízemí, kde se ještě nespalo.

Opustil jsem pokoj a prozkoumal širokou chodbu. Nalevo končila zdí se zamřížovaným oknem. Z obou stran byly dvoje dveře, které asi vedly k dalším dveřím, stejným jako ty moje.

Sel jsem k oknu, vyhlédl ven. Uviděl jsem zas jen další stromy a jinou část noční krajiny. Otočil jsem se a zamířil opačným směrem.

Všude jen samé dveře. Zpoza žádných z nich nepronikalo světlo a jediné zvuky, které jsem slyšel, vydávaly mé příliš velké vypůjčené boty.

Náramkové hodinky mi prozradily čas: Pět čtyřicet čtyři. Kovovou tyč jsem měl zastrčenou za pasem pod bílým zdravotnickým pláštěm a dřela mě při chůzi do klíční kosti. Světla na stropě, vzdálená od sebe tak šest stop, vrhala jen slabé světlo.

Přišel jsem ke schodišti, jež vedlo doprava dolů. Vydal jsem se tudy. Schodiště bylo bytelné, pokryté kobercem. První patro vypadalo stejně jako druhé - podélné řady pokojů, tak jsem sestupoval dál.

Když jsem došel do přízemí, dal jsem se doprava a hledal dveře, kterými mělo zespodu pronikat světlo.

Našel jsem je na konci chodby, s klepáním jsem se neobtěžoval.

Za naleštěným stolem seděl chlapík v křiklavém županu a probíral se nějakou účetní knihou. Tohle nebyl žádný noční hlídač. Vzhlédl ke mně ohnivýma rozšířenýma očima a začal se nadechovat k výkřiku, kterému zabránil můj rozhodný pohled. Rychle se postavil. Zavřel jsem dveře, popošel k němu a řekl: „Dobré ráno. Budete mít problémy.“

Lidé jsou vždycky zvědaví na problémy, protože když jsem přešel přes místnost, což mi zabralo tři sekundy, zmohl se jen na tři slova: „Co tím myslíte?“

„Myslím,“ řekl jsem, „že na vás podám žalobu za to, že jste mě tu drželi bez mého souhlasu, a dále za to, že jste zneužili svého postavení a předávkovali mě narkotiky. Zdá se, že už trpím abstinenčními příznaky a mohl bych se začít chovat hrubě…“

Postavil se.

„Vypadněte,“ vykřikl.

Uviděl jsem na stole balíček cigaret. Vzal jsem si jednu a přerušil ho: „Sedněte si a mlčte. Musím si s vámi ještě něco vyjasnit.“

Sedl si, ale zticha nebyl. „Porušil jste několik předpisů,“ řekl.

„To ať rozhodne soud, kdo nese odpovědnost,“ opáčil jsem. „Chci své šaty a osobní věci. Odcházím.“

„Ještě nejste v takovém stavu, abyste mohl odejít“

„Nikdo se vás na nic neptal. Něco mi vysvětlíte nebo se budete zodpovídat zákonu.“

Natáhl se k tlačítku na stole, ale srazil jsem mu ruku.

„No tak,“ vyčetl jsem mu. „To jste měl zmáčknout, když jsem přišel. Teď už je pozdě.

„Pane Corey, chováte se velmi nerozumně…“

Corey?

„Já jsem se tu neubytoval,“ řekl jsem, „a mám právo odtud odejít. A teď je ta pravá chvíle. Tak už se do toho dejte.“

„Je vidět, že nejste schopen opustit tento ústav,“ odpověděl. „To vám prostě nemohu dovolit. Zavolám někoho, kdo vás doprovodí zpátky do pokoje a uloží do postele.“

„Nezkoušejte to,“ varoval jsem ho, „nebo sám poznáte, v jakém jsem stavu. A teď mám několik otázek. Za prvé, kdo mě sem dopravil a kdo platí účet?“

„Tak dobře,“ povzdechl si a uzounký nazrzlý knírek se mu schlíple svěsil.

Otevřel zásuvku, sáhl dovnitř, ale já byl ve střehu. Automatickou dvaatřicítku jsem mu vyrazil dřív, než ji stačil odjistit. Je to moc šikovná pistole. Odjistil jsem ji, když jsem ji zvedl ze stolu; namířil na něj a přikázal: „Budete odpovídat na mé otázky. Zřejmě si myslíte, že jsem nebezpečný. Možná máte pravdu.“

Slabě se usmál a zapálil si cigaretu. Jestli chtěl vypadat sebejistě, tak udělal chybu. Třásly se mu ruce.

„Dobře, Corey - když vám to udělá radost,“ začal, „vaše sestra vás sem přihlásila.“

Sestra?

„Jaká sestra?“ zeptal jsem se.

„Evelyn,“ řekl.

Nic mi to neříkalo. Tak jsem řekl: „Podivné, už léta jsem ji neviděl. Vždyť ani nevěděla, že jsem v tomhle kraji.“

Pokrčil rameny.

„Nicméně…“

„Kde teď bydlí? Chci se za ní podívat,“ přerušil jsem ho.

„Nemám po ruce její adresu,“ namítl.

„Tak ji sežeňte.“

Vstal, přešel ke kartotéce, otevřel ji, rychle prolistoval a vytáhl kartu.

Pečlivě jsem ji prostudoval. Paní Evelyn Flaumelová… Adresa v New Yorku mi také nebyla povědomá, ale zapamatoval jsem si ji. Z karty jsem se dozvěděl i své křestní jméno - Carl. Výborně.

Mám další údaje.

Pistoli jsem zastrčil za pásek vedle tyče, samozřejmě opět zajištěnou.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Kde mám svoje šaty a kolik mi zaplatíte?“

„Vaše šaty byly zničeny při nehodě,“ odpověděl, „a musím vám říct, že jste měl zlomené obě nohy — levou dokonce na dvou místech. Upřímně řečeno, nechápu, jak na nich dokážete stát. Jsou to jenom dva týdny…“

„Já se uzdravuji rychle,“ usmál jsem se na něj. „A teď co se týče peněz…“

„Jakých peněz?“

„Peněz za mimosoudní vyrovnání mé stížnosti na vaše lékařské praktiky.“

„Nebuďte směšný!“

„Kdo je tady směšný? Spokojím se s tisícovkou na ruku, hned teď.“

„O tom se s vámi nebudu bavit.“

„Dobře, ale měl byste si to ještě rozmyslet - ať vyhrajete nebo prohrajete, uvažte, jakou pověst bude mít toto místo, když si zajistím před procesem dostatečně velkou publicitu. Určitě se spojím s televizí a s novinami a…“

„To je vydírání,“ řekl, „s tím já nechci mít nic společného.“

„Zaplaťte teď nebo až po soudním příkazu,“ odvětil jsem, „mně to je jedno. Ale takhle to bude levnější“. Pokud zaplatí, budu vědět, že moje dohady jsou správné a že v tom je nějaká levota.

Zíral na mě poměrně dlouhou dobu.

Konečně řekl: „Tisícovku tady nemám.“

„Tak kolik mi můžete nabídnout?“

Po krátké odmlce pronesl: „To je krádež.“

„Ne, to je jen prodej za hotové a dopravu si už obstarám sám.“

„Možná mám pět stovek v sejfu.“

„Přineste je.“

Když prozkoumal obsah malého sejfu ve zdi, sdělil mi, že má čtyřista třicet a já jsem nechtěl nechávat na sejfu otisky jenom proto, abych ho zkontroloval. Tak jsem obnos převzal a nacpal si bankovky do postranní kapsy.

„Kde je tady nejbližší taxislužba?“

Řekl mi název společnosti, a já jsem ji vyhledal v telefonním seznamu, který mi prozradil, že jsem na severu Států.

Nechal jsem ho vytočit číslo a objednat taxíka, protože jsem nevěděl, jak se to tu jmenuje, a nechtěl jsem, aby poznal, v jakém stavu je moje paměť. Jeden z obvazů, co jsem si sundal, jsem měl kolem hlavy.

Přitom, co telefonoval, vyslovil název místa, kde jsem se nacházel: Soukromá nemocnice Greenwood.

Zamáčknul jsem cigaretu, sebral další a shodil dvě stě liber ze svých nohou tím, že jsem zapadnul do hnědého vypolštářovaného křesla, které měl u knihovny.

„Počkáme tady a pak mě vyprovodíte,“ oznámil jsem mu. Potom už nepromluvil.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist