Roger Zelazny

DEVĚT PRINCŮ AMBERU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šestá

Ta země se nazývala Avernus a shromáždění vojáci nevypadali tak docela jako lidé. Prohlédl jsem si je následujícího jitra, když jsem šel za Bleysem. Všichni měřili něco kolem sedmi stop, měli velmi rudou kůži, málo vlasů, kočičí oči a šestiprsté ruce i nohy. Většinou měli na sobě obleky šedé či modré barvy, lehké jak z hedvábí, ale byl to nějaký jiný materiál. Každý nesl dvě krátké, na konci zahnuté šavle. Měli špičaté uši a na prstech drápy.

Podnebí bylo teplé, barvy úžasné a každý si tu myslel, že jsme bozi.

Bleys objevil místo, kde měli bohy - bratry, kteří vypadli jako my a měli podobné problémy. V jejich pověstech se pravidelně objevoval zlý bratr, který se chtěl chopit moci a pokoušel se ovládnout své dobré bratry. A samozřejmě také měli legendu o Apokalypse, kdy budou povoláni, aby se postavili na stranu těch dobrých bratrů, kteří přežijí.

Pravou ruku jsem měl zavěšenou na černé pásce a prohlížel si ty, kteří měli zemřít.

Stál jsem před jedním vojákem a vzhlédl k němu. „Víš, kdo je Erik?“ zeptal jsem se ho. „Vládce zla,“ odpověděl.

„Velmi dobře,“ přitakal jsem a šel dál.

Bleys tu tedy měl standardní vyzbrojení.

„Jak je velká ta tvoje armáda?“

„Asi tak padesát tisíc mužů,“ odpověděl.

„Smekám před těmi, kteří se chystají vše obětovat,“ řekl jsem mu, „ale s padesáti tisíci Amber nedobudeš, ani kdyby se ti podařilo je všechny beze ztrát dostat pod Kolvir, a s tím nepočítej. Přece nejsi takovej hlupák, aby sis myslel, že můžeš tyhle chcípáky, s jejich šavličkami na hraní, postavit proti nesmrtelnému městu.“

„Já vím,“ řekl, „ale to není všechno, co mám.“

„Budeš potřebovat mnohem víc.“

„A co bys řekl třem flotilám, které jsou o polovinu větší než ty Cainovy a Gérardovy dohromady? Neboj se, já si poradím.“

„Je to stále málo,“ namítl jsem, „sotva jsi začal.“

„Já vím. Pořád to ještě dávám dohromady.“

„No dobře, bude líp, když toho dáme dohromady mnohem víc. Erik bude sedět na Amberu a bude nás zabíjet za pochodu mezi stíny. A když se konečně zbývající jednotky dostanou k úpatí Kolviru, zdecimuje nás tam. A pak výstup na Amber. Kolik stovek nás tak asi zbude, než se dostaneme do města, co myslíš? Tak akorát, aby nás Erik v pěti minutách vyřídil, aniž by ho to něco stálo. Je-li tohle všechno, co máš, pak se bojím, že tahle výprava nedopadne dobře.“

„Erik vyhlásil, že se nechá korunovat za tři měsíce. Do té doby mohu svou armádu přinejmenším ztrojnásobit. Jsou tu další světy, jako je tento, a já do nich proniknu. Shromáždím tak obrovskou armádu ke svaté válce, jaká ještě nikdy na Amber neútočila.“

„A Erik bude mít ten samý čas na posílení své obrany. Já nevím, Bleysi… je to skoro sebevražda. Neznal jsem celkovou situaci, když jsem se přišel..“

„A co jsi přinesl ty? Nic! Kdysi jsi snad velel vojsku. Kde ho máš?“

Odvrátil jsem se od něho.

„Už ho nemám,“ odpověděl jsem. „To vím jistě.“

„A nemohl bys najít stín svého stínu?“

„Nezlob se, ale nechci to zkoušet.“

„Tak k čemu mi jseš vlastně dobrej?“

„Jestli to je všechno, o co ti jde, jestli mě tu chceš jen proto, abys měl víc mrtvol - tak bude lepší, když odejdu.“

„Počkej,“ vykřikl, „nemyslel jsem to tak. Nechci přijít o tvé rady, když už nic jinýho. Neodcházej, prosím tě. Omlouvám se ti, jestli chceš.“

„To je dobrý,“ řekl jsem, protože jsem věděl, co taková omluva pro prince z Amberu znamená. „Zůstanu. Myslím, že ti můžu pomoci.“

„To jsem rád,“ uklidnil se a poplácal mě po zdravém rameni.“

„A seženu ti další vojáky,“ doplnil jsem, „neměj strach.“

Sehnal jsem je.

Procházel jsem mezi stíny a objevil rasu tmavých huňatých bytostí s vystouplými čelistmi a velkými zuby. Dost se podobali lidem, byli inteligentní asi jako školáci - promiňte, děti, chtěl jsem jen říct, že byli horliví, oddaní, počestní a snadno se nechali zblbnout takovejma parchantama jako jsem já nebo můj bratr. Připadal jsem si jako jejich vyvolený diskžokej.

Našlo se asi sto tisíc těch, kteří nás uctívali do té míry, že byli ochotni chopit se zbraní.

Na Bleyse to udělalo velký dojem a umlčelo ho to. Asi po týdnu se mi uzdravilo rameno. Za dva měsíce jsme měli náš milión, a ještě o něco víc.

„Jseš pořád ten starej dobrej Corwin!“ řekl a dli jsme si další drink.

Ale mně z toho bylo divně. Většině z těchto vojáků bylo souzeno zemřít. A já byl za to odpovědný. Cítil jsem výčitky, přestože jsem si byl vědom rozdílu mezi stínem a Podstatou. Ale taky jsem si byl vědom toho, že každá smrt bude opravdová.

Některé noci jsem trávil nad kartami. V balíčku, který jsem měl, byly zas všechny trumfy na svém místě. Jedním z nich bylo zobrazení samého Amberu. Věděl jsem, že mě může donést zpátky do města. Na ostatních byli naši mrtví nebo pohřešovaní příbuzní. A na jedné kartě byl otec. Letmo jsem na něj pohlédl. Je pryč.

Každou tvář jsem si dlouho prohlížel, abych uvážil, co mohu od koho získat. Několikrát jsem si karty vyložil a pokaždé mi vyšlo to samé.

Caine.

Byl v zeleném a černém saténu, na hlavě tmavý třírohý klobouk s chocholem zeleného peří, který mu spadal na záda. U pasu měl smaragdy posázenou dýku. Byl snědý. „Caine,“ zavolal jsem ho.

Za nějaký čas se ozvala odpověď.

„Kdo je?“ zeptal se.

„Corwin.“

„Corwin? To má být vtip?“

„Ne.“

„Co chceš?“

„To přece víš,“ řekl a jeho oči se pohnuly a spočinuly na mně. Ale já sledoval jeho ruku, která byla blízko dýky.

„Kde jsi?“

„U Bleyse.“

„Povídá se, že ses nedávno objevil na Amberu. Přemýšlel jsem, proč asi má Erik zavázanou ruku.“

„Ten důvod máš právě před sebou,“ řekl jsem. „Jaká je tvoje cena?“

„Co tím myslíš?“

„Mluvme otevřeně a k věci. Myslíš si, že já a Bleys můžeme Erika dostat?“

„Ne. Proto jsem taky s Erikem. A neprodám ti ani svoji armádu, jestli ti jde o tohle - a řekl bych, že jo.“

Usmál jsem se.

„Jseš chápávej, bratře,“ odpověděl jsem. „Hezky jsem si s tebou popovídal. Tak nashledanou na Amberu — možná.“

Pohnul jsem rukou a on vykřikl: „Počkej!“

„Proč?“

„Ani nevím, co mi vlastně nabízíš.“

„Ale víš, uhádls to, ale nezajímá tě to.“

„To jsem neřekl. Jenom nevím, na čí straně je právo.“

„Myslíš asi síla,“ upřesnil jsem ho.

„No dobře, tak síla. Co mi nabízíš?“

Mluvili jsme tak asi hodinu a když jsme skončili, byly severní mořské cesty volné pro tři pomyslné Bleysovy flotily. Tudy by tedy měly připlout očekávané posily.

„Jestli se vám to nepodaří, tak budou na Amberu tři popravy,“ poznamenal nakonec.

„Ale ve skutečnosti nečekáš, že to tak dopadne, viď?“

„Ne, myslím, že to nebude dlouho trvat a buď ty, nebo Bleys usednete na trůn. Mně postačí, budu-li sloužit vítězi. To regentství by mě potěšilo. Ačkoliv stejně bych si přál, aby součástí odměny byla Randomova hlava.“

„To v žádném případě,“ odpověděl jsem rozhodně, „ber, jak to je, nebo na to zapomeň.“

„Tak beru.“

Usmál jsem se na něj, položil na kartu dlaň a on zmizel.

Skulil jsem se do postele a usnul.

 

Když se Gerhard seznámil se stavem věcí, souhlasil, že nás nechá na pokoji. Především asi proto, že mluvil se mnou a poněvadž pokládal Erika za méně nebezpečného.

Uzavřel jsem s ním dohodu rychle a slíbil mu vše, oč požádal, neboť se tentokrát nejednalo o žádné hlavy.

Pak jsem si znovu prohlédl vojáky a pověděl jsem jim něco víc o Amberu. Zvláštní bylo, že ti velcí rudí chlapíci vycházeli s těmi malými huňáči skoro jako bratři.

Je to smutné, ale bylo to tak.

Bylo to totiž tím, že jsme byli jejich bozi.

 

Uviděl jsem loďstvo, jak pluje po obrovském oceánu barvy krve. Přemýšlel jsem. Ve světech stínů, kterými se poplaví, mnozí z nich zahynou.

Uvažoval jsem o vojácích z Avernu a o svých rekrutech, kteří pocházeli z místa nazvaného Ri'ík. To oni měli pochodovat do pravé země a na Amber.

Zamíchal jsem karty a rozložil je. Vzal jsem tu s Benediktem.

Dlouho jsem ji zkoumal, ale necítil jsem nic jiného než chlad.

Potom jsem uchopil Brandovu. Zas jen chlad.

Pak se ozval výkřik. Strašlivý, plný bolesti.

„Pomoz mi!“ uslyšel jsem.

„Jak ti mám pomoci?“

„Kdo to je?“ zeptal se a já uviděl jeho zmítající se tělo.

„Corwin.“

„Dostaň mě odsud, Corwine! Dám ti všechno, co budeš chtít!“

„Kde jsi?“

„Já…“

A pak mi hlavou začali vířit věci, které jsem nedokázal pojmout a ozval se další výkřik - přerývaný, jako v agónii a ukončený tichem.

A znovu se dostavil chlad.

Všiml jsem si, že se třesu. Nevěděl jsem, čím to je. Zapálil jsem si a popošel k oknu, vyhlédl do noci a nechal karty ležet tam, kde byly - na desce stolu v mém pokoji uvnitř pevnosti.

V mlze slabě blikotaly hvězdy. Nepoznával jsem žádná souhvězdí. Malý modrý měsíc prudce klesal tmou. Noc s sebou náhle přinesla ledový chlad, zachumlal jsem se pevně do pláště. Vzpomněl jsem si na naše katastrofální tažení do Ruska. Hrůza! Málem jsem tam zmrznul. A k čemu to všechno vedlo?

Ke trůnu na Amberu, samozřejmě.

A to bylo dostatečné ospravedlnění pro cokoliv.

Ale co je s Brandem? Kde je? Co se mu stalo a kdo to způsobil?

Samé otázky a žádné odpovědi.

Přemýšlel jsem o tom a upřeně hleděl ven. Sledoval jsem klesající dráhu toho modrého kotouče. Bylo tu snad něco, co mi scházelo v celkovém obrazu, nějaký faktor, který se mi nepodařilo vypátrat?

Žádná odpověď.

Znovu jsem se posadil ke stolu, s malou skleničkou v ruce.

Prolistoval jsem balíček a našel tátovu kartu.

Oberon, vládce Amberu stál přede mnou, oděn ve zlatě a zeleni. Vysoký, mohutný a silný. S černými vousy, protkanými stříbrem a stejně zbarvenými vlasy. Zelené prsteny, vsazené do zlata a meč zlaté barvy. Kdysi jsem si myslel, že tento nesmrtelný šlechtic nám bude navěky vládnout. Nevěděl jsem, co se stalo, ale byl pryč. Kde asi skončil?

Upřeně jsem hleděl na kartu a soustředil se.

Nic, vůbec nic.

Ozvalo se něco?

Ozvalo.

Odpověď přišla jen jako pohyb, a ještě k tomu velmi slabý. Postava na kartě se obrátila sama od sebe a scvrkla se v pouhý stín muže, kterým kdysi býval.

„Otče?“

Nic. Zavolal jsem znovu.

„Ano…“ ozvalo se velmi slabě a z velké dálky, jakoby z hloubi monotónního hučení mušle.

„Kde jsi? Co se ti stalo?“

„Já…“ následovala dlouhá pauza.

„Slyšíš mě? Tady Corwin, tvůj syn. Co se přihodilo na Amberu, že už tam nejsi?“

„Přišel můj čas,“ řekl a znělo to z ještě větší dálky.

„Chceš říct, že ses vzdal trůnu? Žádný z bratrů mi to tom nevyprávěl a já jim nevěřím natolik, abych se ptal. Erik teď obsadil město a Julian střeží Ardenský les. Caine a Gérard hájí moře. Bleys půjde proti všem a já se spojil s ním. Co si přeješ ty?“

„Ty jsi jediný - kdo - se zeptal,“ vydechl ztěžka. „Ano…“

„Co ano?“

„Postav se jim…“

„A co ty, můžu ti nějak pomoci?“

„Mně už — není pomoci. Zasedni na trůn.“

„Já? Nebo Bleys a já?“

„Ty!“ řekl.

„Co říkáš?“

„Máš mé požehnání… Ujmi se vlády - ale rychle!“

„Proč, otče?“

„Dochází mi dech - udělej to!“

A pak i on zmizel.

Takže táta žije. To je zajímavé. Co mám teď dělat?

Popíjel jsem a přemýšlel o tom.

Stále ještě žije a je králem na Amberu, proč odešel? A kam?

Kolik, čeho, jak - a tak podobně.

Kdo tohle ví? Já teda ne. V tuhle chvíli už není, co dodat.

Ačkoliv…

Nevím, jak to mám vyložit. Chtěl bych, abyste věděli, že otec a já jsme nikdy spolu moc dobře nevycházeli. Ne, že bych ho nenáviděl jako Random nebo někteří jiní. Ale neměl jsem důvod, abych ho nějak zvlášť miloval. Byl velký, mocný, byl stále přítomný. A to bylo tak asi všechno. Představoval taky skoro celou historii Amberu, co jsme znali, a ta sahala tolik tisíciletí do minulosti, že nemá cenu je počítat. Tak co byste si s tím počali.

Co mě se týká, dopil jsem a šel spát.

 

Následujícího jitra jsem se zúčastnil schůzky Bleysova generálního štábu. Měl čtyři admirály, každý z nich velel přibližně čtvrtině loďstva, a řadu armádních důstojníků. Celý velitelský štáb tvořilo dohromady asi třicet osob, velkých a rudých, nebo malých a huňatých.

Schůze trvala asi čtyři hodiny a pak jsme se rozešli na oběd. Bylo rozhodnuto, že se na cestu vydáme za tři dny. K otevření cesty na Amber, bylo třeba jednoho z našeho rodu, a tak jsem byl pověřen velením loďstva s paluby admirálské lodi. Bleys měl vést pěchotu přes zemi stínů.

Dělalo mi to starosti, a tak jsem se ho zeptal, co by se stalo, kdybych se s vojenskou podporou nedostavil. Řekl mi na to dvě věci: Za prvé, kdyby musel jet sám, projel by napřed s loďstvem, zanechal by ho ve velké vzdálenosti od pobřeží, na jedné lodi by se vrátil zpátky na Avernus a odtud by vedl svou pěchotu, aby se setkala s loďstvem v pravý čas. A za druhé, vědomě hledal stín, kde by se mohl objevit některý bratr, jenž by mu mohl pomoci.

O té druhé věci jsem trochu pochyboval, i když jsem věděl, že jsem na to ten pravý. To první zas vyznívalo poněkud neproveditelně, neboť loďstvo by bylo příliš daleko na moři, než aby mohlo přijímat jakékoliv signály z pobřeží a mohlo se snadno stát, že zmeškají stanovené datum, když vezmeme v úvahu nehody, které mohou potkat tak veliké sbory. A tak to, co jsem viděl, ve mně nevzbuzovalo moc velkou důvěru v jeho strategický plán.

Ale jako taktik byl vynikající — a když vyložil mapy Amberu a okolí, které sám nakreslil a vysvětlil, jakého taktického manévru tam použijeme, poznal jsem v něm opravdového prince se lstivostí téměř nepřekonatelnou.

Jediným problémem bylo, že jsme stáli proti jinému princi z Amberu, který zaujímal nepopiratelně výhodnější pozici. Znepokojovalo mě to, ale vzhledem k blížící se korunovaci, to bylo jediné možné řešení. A již jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Bleys na rozdíl ode mne, má největší dostupnou armádu a proveditelný časový plán. Ale jestli prohrajeme, Erik nás rozseká na kusy.

Tak jsem se procházel po zemi nazývané Avernus a pozoroval její mlhavé údolí a propasti, kouřící krátery, její tak jasné slunce na bláznivé obloze, její příliš horké dny a ledové noci, četná skaliska a vozy naložené černým pískem, drobná divoká a jedovatá zvířata a velké purpurové rostliny, podobné kaktusům bez ostnů. Druhého dne odpoledne jsem shlížel s útesu na moře a nade mnou se kupily jasně červené mraky, a jak jsem tam stál, pochopil jsem, že kvůli tomuhle všemu se mi tady docela líbí, a jestli by synové této země měli zahynout ve válce bohů, chtěl bych je zvěčnit v nějaké písni, budu-li toho schopen.

S touhle slabou útěchou v duši jsem přemohl úzkost, připojil jsem se k loďstvu a převzal velení. Když to dokážeme, budou všichni navěky oslavování jako nesmrtelní.

Já jsem byl ten, kdo je vede a otevírá jim cestu. Měl jsem z toho radost.

Následujícího dne jsme vypluli po trase, kterou jsem určoval z velitelské lodi. Řídil jsem v bouři a z ní jsme se vynořili už dost blízko našeho cíle. Projeli jsme kolem obrovského vodního víru a zase jsme hodně postoupili. Propluli jsme skalnatými mělčinami a vodní stíny se pod námi prohlubovaly. Barvy se začaly podobat těm na Amberu. Takže jsem ho pořád ještě uměl. Dovedl jsem ovlivnit náš osud v čase a prostoru. Dovedu nás k domovu, přesněji řečeno k mému domovu.

Vedl jsem loďstvo kolem podivných ostrovů, kde krákali zelení ptáci. Na stromech visely zelené opice, houpaly se, občas něco zadrmolily a házely do moře kamení, které nepochybně mířilo na nás.

Zajeli jsme daleko na moře a pak se opatrně plavili zpátky směrem k pobřeží.

Bleys tou dobou pochodoval přes pláně světů. Nějak jsem věděl, že to dokáže, přes sebelepší Erikovu obranu. Byl jsem s ním ve styku prostřednictvím karet a tak jsem byl informován o všem, s čím se střetl po cestě. Jako například - deset tisíc mužů našlo smrt na pláních v bitvě s kentaury, pět tisíc se ztratilo při strašlivém zemětřesení, patnáct set jich zahynulo při živelné pohromě, kdy uragán smetl celý tábor. Devatenáct tisíc mrtvých nebo nezvěstných cestou přes džungli, v místech, jež jsem nepoznával a kde na ně pršel napalm z podivných vrčících věcí, které jim létaly nad hlavou, pět set pohřešovaných při přechodu písečné roviny, kde hořel mrak ve tvaru houby. Osm tisíc šest set padlo při přechodu údolím, kde se nečekaně objevily bojové stroje, pohybující se po pásech a sršící oheň, osm set jich onemocnělo a bylo ponecháno osudu, dvě stě utonulo při záplavách, padesát čtyři se navzájem povraždili při soubojích, tři sta jich zemřelo po požití místního jedovatého ovoce, tisíc jich bylo udupáno splašeným stádem zvířat, podobajících se bizonům, třiasedmdesát zahynulo, když se jim vzňaly stany, patnáct set odnesly povodně, dva tisíce jich zahubil vítr, který vál z modrých kopců.

Těšilo mě, že já jsem během této doby ztratil pouze sto osmdesát šest lodí.

Spát, třebas i snít… ale byla tu jedna věc, která mě trápila - Erik nás pomalu, ale jistě zabíjel, každým metrem a každou hodinou. Jeho ohlášená korunovace byla už za několik týdnů a zřejmě věděl, že táhneme proti němu, neboť jsme stále umírali a umírali.

Jak je psáno, jen princ z Amberu může procházet mezi stíny, avšak po této cestě může vést či řídit jakékoliv množství lidí. Vedli jsme naše vojáky a viděli jsme je umírat. Vysvětlím vám to asi takhle: existuje stín a existuje Podstata, a to je kořen všech věcí. Z pravé Podstaty je tvořen pouze Amber, skutečné město ve skutečné zemi, kde se nachází všechno. Ze stínu je nekonečné množství věcí. Každá možnost existuje někde jako stín skutečného. Amber, přímo svou vlastní existencí, vrhá takové stíny všemi směry. Co k tomu ještě dodat? Stín se rozprostírá od Amberu až po velký chaos a je v něm všechno možné. Jsou pouze tři cesty, jak projít stínem, a každá z nich je obtížná.

Ten, kdo pochází z vládnoucího rodu na Amberu, může procházet skrze stíny a přitom nutit své okolí, aby se cestou měnilo, a až dosáhne požadovaného tvaru, zastaví se. Stínový svět je tedy váš vlastní, mohou tam pronikat jen dotíravci z rodiny, ale jinak si s ním můžete dělat, co chcete. Právě na takovém místě jsem žil celá století.

Druhá cesta je pomocí karet, jež vytvořil Dworkin, mistr kreslíř, jenž do nich vtiskl naše podoby, aby usnadnil komunikaci mezi členy královské rodiny. Byl to starý umělec, pro kterého prostor a perspektiva nic neznamenaly. Vytvořil rodinné trumfy, které umožňují náš vzájemný kontakt, ať jsme kdekoliv. Mám pocit, že nejsou používány tak úplně v souladu s autorovým záměrem.

Třetí způsob byl Vzor, také nakreslený Dworkinem. I jím mohl projít pouze člen naší rodiny. Zasvěcoval chodce do systému karet tak, jak šly po sobě a na konci mu dal schopnost kráčet stínem.

Karty a Vzor byly vytvořeny pro okamžitý transport z Podstaty do stínů. Způsob pomocí chůze byl obtížnější.

Teď už jsem věděl, co Random dělal, když mě přepravoval do skutečného světa. Během cesty neustále přidával ze své paměti to, co si vybavoval z Amberu, a odečítal to, co nesouhlasilo. Když se všechno shodovalo, byli jsme u cíle. Nebyl to žádný trik, prostě věděl, že každý se může dostat do svého vlastního Amberu. Dokonce i teď bychom si mohli, Bleys a já, najít své vlastní stínové Ambery, kde by každý z nás mohl vládnout a strávit tím všechen čas, ba i celou věčnost. Pro nás by to ale nebylo to samé. Protože ani jeden Amber by nebyl skutečný, nebyl by tím pravým městem, kde jsme se narodili a z něhož všechna ostatní města odvozují svůj tvar. Takže jsme pro náš vpád do Amberu zvolili ten nejobtížnější způsob — projít skrze stín. Každý, kdo o tom věděl a měl tu samou schopnost, nám mohl klást překážky. Těm Erikovým jsme právě teď čelili a přitom umírali. Co z toho vzejde, to nikdo neví.

Ale jestliže bude Erik korunován, všude se to odrazí a na všechno to vrhne stín.

Jsem si jist, že my všichni princové z Amberu bychom se cítili mnohem líp, každý podle svého, kdybychom sami dosáhli tohoto postavení a vrhali tak svůj stín do všech stran.

Cestou jsme projížděli kolem nezřetelných obrysů lodí prince Gerharda, jenž byl Bludným Holanďanem tohoto světa. Z toho jsme poznali, že už jsme blízko. Lodě mi posloužily jako orientační body.

Osmého dne našeho putování jsme se přiblížili k Amberu.

A tehdy vypukla bouře.

Moře ztmavlo, mraky se nám nakupily nad hlavou a plachty ochably v tom tichu, které následovalo. Slunce schovalo svou velkou modrou tvář - a já jsem cítil, že nás Erik konečně našel.

Pak se zvedl vítr a - promiňte mi ten výraz - vybuchl nad lodí, kterou jsem řídil.

Byli jsme zmítáni bouří a šleháni větrem, jak praví básníci. Byl jsem skrz naskrz nasáklý vodou, poté co nás zasáhla první velikánská vlna. Vlny s námi smýkaly a pohrávaly si s lodí jako obr s kostkou v dlani. Přehnalo se přes nás celé moře i proudy vody, kterou chrlilo nebe. Obloha zčernala a zmrzlý déšť vytvářel kluzká lana, jež rozeznívala hromobití jako mohutné zvony. Řekl bych, že každý z nás křičel - já určitě. Pracně jsem se dostával po nahnuté palubě k opuštěnému kormidlu, abych ho uchopil. Připoutal jsem se k němu a udržoval směr. Bylo mi jasné, že Erik na Amberu musí příšerně řádit.

Čas ubíhal a už to trvalo bez přestávky pomalu pět hodin. Ani nevím, kolik jsme ztratili lidí.

Pak jsem ucítil a uslyšel chvění a zvonění a uviděl jsem Bleyse jakoby skrz dlouhý šedý tunel.

„Co se děje?“ zeptal se. „Snažil jsem se k tobě dostat.“

„Život je plný těžkých zkoušek,“ odpověděl jsem mu, „a právě procházíme jednou z nich.“

„Bouřka?“ zeptal se.

„Přesně tak, chlapečku. Je to pramáti všech bouří. Myslím, že vidím nějakou příšeru, u levého boku. Jestli má alespoň trochu rozumu, pokusí se nás potopit… Jo, právě to zkusila.“

„Zrovna se tu taky jedna přehnala,“ řekl mi Bleys.

„Bouře nebo příšera?“

„Bouře,“ odpověděl, „Dvě stě mrtvých.“

„Nepřestávej věřit,“ řekl jsem, „a pokračuj v boji. A později se ozvi, jo?“

Přikývl a za jeho zády jsem zahlédl blesky.

„Už tu zas máme něco od Erika,“ podotkl, než přerušil spojení.

Trvalo to ještě další tři hodiny a mnohem později jsem se dozvěděl, že jsme ztratili polovinu posádky (na mé velitelské lodi jich zahynulo čtyřicet ze sto dvaceti). Padal hustý déšť.

Asi tak někde nad Rebmou jsme to překonali.

Vytáhl jsem karty, našel tu Randomovu a zadíval se na ni.

Když pochopil s kým mluví, první, co řekl, bylo: „Otoč to a vrať se zpátky,“ a já se ho zeptal proč.

„Podle toho, co říká Llewella, tak tě Erik může totálně zničit. Máš prý počkat, až si přestane dávat pozor a pak udeřit - asi tak za rok touhle dobou.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Bohužel to nejde,“ namítl jsem. „Už jsme ztratili příliš mnoho lidí, abychom se dostali takhle daleko. Teď anebo nikdy.“

Pokrčil rameny a nasadil výraz typu „dělej si, co chceš, já tě varoval.“

„Ale proč?“ zeptal jsem se ho.

„Hlavně proto, že jsem se dozvěděl, že má pod kontrolou počasí, všude tady kolem,“ odpověděl.

„Přesto se o to musíme pokusit.“

Znovu pokrčil rameny.

„Neříkej pak, že jsem tě nevaroval.“

„Jseš si jistej, že o nás ví?“

„A co si myslíš? Že je snad úplnej blbec?“

„To ne.“

„Pak to musí vědět. To, co já uhádnu z vlnění stínů na Rebmě, to on bezpečně pozná na Amberu - a já to uhádl, že přijíždíte.“

„To je smůla,“ řekl jsem. „Měl jsem určité pochybnosti, co se výpravy týká, ale byla to Bleysova záležitost.“

„Tak se honem vypař a nech ho, ať si to vylíže sám.“

„Je mi líto, ale nemůžu riskovat. Co kdyby vyhrál? A vezu mu loďstvo.“

„Mluvil si s Cainem a Gerhardem?“

„Ano.“

„Pak si určitě myslíš, že máš naději přejet moře. Ale něco ti řeknu: Erik objevil způsob, jak ovládat Kámen Soudnosti. Domyslel jsem si to z řečí, které se vedou u dvora o jeho duplikátu. Dokáže s jeho pomocí ovlivňovat počasí. A bůhví co ještě.“

„To máme smůlu, ale budeme to muset vydržet,“ řekl jsem. „Přece se nenecháme demoralizovat několika bouřkami.“

„K něčemu se ti přiznám, Corwine. Sám jsem s Erikem mluvil před pár dny.“

„Proč?“

„Čistě z nudy a taky mě o to požádal. Vylíčil mně dopodrobna svou obranu.“

„To proto, že věděl od Juliana, že jsme přijeli společně. Byl si jist, že mi všechno doneseš.“

„To je možný,“ odpověděl, „ale to nic nemění na tom, co mi řekl.“

„Asi máš pravdu,“ odtušil jsem.

„Tak nech Bleyse, ať si vede svou vlastní válku,“ radil mi. „Ty můžeš udeřit na Erika později.“

„Právě chystá na Amberu korunovaci.“

„No jo, já vím. Ale je přeci, stejně snadné napadnout krále i prince, ne? Jestli ho dostaneš, tak je snad úplně jedno, za co se v ty době bude prohlašovat. Pořád to bude jen Erik.“

„To je pravda,“ řekl jsem, „ale teď už se z toho nemůžu vyvlíknout.“

„Zkus to!“

„Bohužel to nejde.“

„Pak ses asi úplně pomátl.“

„Asi jo.“

„No, tak zlom vaz.“

„Díky.“

„A někdy se tady ukaž.“

Takže takhle to bylo. Dělalo mi to starosti.

Hnal jsem se do pasti?

Erik ví, co dělá. Možná, že opravdu zaranžoval nějakou vražednou hru. Pokrčil jsem rameny, karty byly zas zpátky za pasem.

Jaké je to břemeno hrdosti a osamělosti - být princem z Amberu, bez schopnosti někomu či něčemu věřit. Nebyl jsem v té chvíli šťastný, ale bylo to tak.

Erik samozřejmě řídil bouři, kterou jsme právě propluli a vše nasvědčovalo tomu, že opravdu vládne počasí na Amberu, jak říkal Random.

Tak jsem se taky o něco pokusil.

Vyvolal jsem tu nestrašlivější sněhovou vánici, jakou jsem dokázal. Vedl jsem nás do Amberu, zaneřáděného sněhem.

Uprostřed oceánu začaly padat velké bílé vločky.

Nabídl jsem mu takovou obyčejnou bouři ze stínů. Uvidíme, jestli ji dokáže zastavit.

A on ji zastavil.

Během půl hodiny vánice ustala. Amber nám skutečně odolával - byl opravdu hoden svého jména. Nechtěl jsem se příliš vychýlit z kursu, tak jsem to nechal být. Počasí na Amberu tedy vládne Erik.

A co dál? Co uděláme?

Pokračovali jsme v plavbě, samozřejmě. Do spárů smrti.

Dá se o tom vůbec vyprávět?

Druhá bouře byla ještě horší než ta první, ale zůstal jsem u kormidla. Vzduch byl nabit elektřinou a bouře byla soustředěna na naše loďstvo. Odvedl jsem lodě stranou. Ztratili jsme dalších čtyřicet.

Bál jsem se zavolat Bleysovi, co se přihodilo jemu.

„Ztratil jsem asi dvě stě tisíc vojáků,“ sdělil mi. „Přehnala se tu povodeň.“ A já jsem mu pověděl, co mi řekl Random.

„Já to beru,“ odpověděl mi. „Ale není to až zas tak důležitý. Ať si vyvádí s počasím co chce, my ho porazíme.

„To doufám.“

Zapálil jsem si cigaretu a opřel se o příď.

Už brzo by se měl objevit Amber. Dokázal jsem teď působit na stíny a věděl, jak skrze ně projít.

Ale každý míváme někdy zlé tušení.

A málokdy vyjde všechno tak, jak si představujeme.

Tak jsme pluli dál a najednou se zničehonic setmělo a vypukla ta nejpříšernější bouře, jakou si dovedete představit.

Podařilo se nám proplout jejím temným bičováním, ale měl jsem strach. Byli jsme v severních vodách a všechno kolem bylo skutečné. Jestli Caine dodrží slovo, nemáme se čeho bát. Chystá-li se však na nás vyrazit, má k tomu vynikající příležitost.

Dejme tomu, že nás zradil - a proč by ne? Když jsem ho uviděl přijíždět, připravil jsem svých zbývajících sedmdesát tři lodí k boji. Karty tedy lhaly -a nebo se naopak vyjádřily velice přesně - když ho označily za klíčovou figuru.

Jeho velitelská loď zamířila k mé a já jsem se mu také vydal naproti. Zastavili jsme lodě bok po boku a pohlédli jeden na druhého. Mohli bychom se dorozumívat pomocí trumfů, ale Caine tento způsob nezvolil. A jelikož byl ve výhodnějším postavení, měl podle rodinné etikety právo výběru. Zřejmě chtěl učinit veřejné prohlášení a tak křičel přes hlásnou troubu.

„Corwine! Vzdej se a odevzdej mi své loďstvo! Je nás mnohem víc! Dál už se nedostaneš!“

Podíval jsem se na něj přes vlny a zvedl k ústům svůj vlastní zesilovač.

„A co naše dohoda?“ zeptal jsem se.

„Ruším ji a odvolávám, řekl. „Nemáš dost sil, abys napadl Amber, tak zachraň životy a vzdej se.“

Otočil jsem se přes rameno a zadíval se na slunce. „Poslyš, milý bratře Caine, poskytni mi odklad do pravého poledne, abych se mohl poradit se svými kapitány.“

„Tak dobře,“ odpověděl bez zaváhání. „Jsem si jist, že správně odhadnou své postavení.“

Odvrátil jsem se od něj a vydal rozkaz otočit loď a vrátit se zpátky k ostatním.

Kdybych se pokusil uprchnout, Caine mě bude pronásledovat mezi stíny a zničí nám lodě, jednu po druhé. Na pravé zemi se střelný prach nevznítí, ale dostaneme-li se příliš daleko, může ho Caine použít, aby nás zničil. Určitě s sebou nějaký má. Mohl předpokládat, že když budu chtít odjet nenechám tady flotilu, která beze mne stínovým mořem projet nedokáže a uvízne tu. Takže, ať udělám cokoliv, posádku čeká smrt nebo zajetí.

Random měl pravdu.

Vytáhl jsem Bleysův trumf a koncentroval se na něj, dokud se nepohnul.

„Tak co?“ zeptal se a jeho hlas se chvěl vzrušením. Nezřetelně jsem slyšel zvuky bitevní vřavy okolo něj.

„Jsme na tom bledě,“ řekl jsem, „projel jsem s třiasedmdesáti loďmi a Caine nás vyzval, abychom se do poledne vzdali.“

„Vypíchnu mu oči, hajzlovi zatracenýmu!“ zaklel Bleys, „Nedostal jsem se tak daleko jako ty. Zrovna je to tu divoký. Nějaká ohromná kavalerie nás brzy rozseká na kusy. Takže ti nemůžu radit, mám dost svejch starostí. Dělej, na co se cítíš. Už jsou tady zas!“ Ztratil jsem spojení.

Vytáhl jsem Gerharda a pokusil se s ním spojit.

Když jsem s ním mluvil, zdálo se mi, že vidím pobřeží za ním. Jako bych ho poznával. Nemýlím—li se, je to někde na jižním moři. Nerad na ten rozhovor vzpomínám. Zeptal jsem se ho, jestli mi může pomoci proti Cainovi a jestli to udělá.

„Souhlasil jsem jenom, že tě nechám projet. Proto jsem tady odtáhl na jih. I kdybych chtěl, nedoplul bych k tobě včas. Nikdy jsem ale neřekl, že ti pomůžu zabít našeho bratra.“

Než jsem mohl odpovědět, byl pryč. Ovšemže měl pravdu. Slíbil jen, že mi poskytne příležitost a ne, že za mne bude bojovat.

Co mi teď zbývá?

Zapálil jsem si cigaretu a procházel se po palubě. Už dávno nebylo ráno. Mlhy zmizely a slunce mne hřálo na ramenou. Poledne bude asi tak za dvě hodiny…

Prolistoval jsem karty a potěžkal balíček v ruce. S jejich pomocí bych mohl vyzvat Erika nebo Caina a vyzkoušet, kdo z nás má pevnější vůli. Karty měly tu moc a možná dokázaly i jiné věci, o nichž jsem neměl ani zdání. Podle Oberonových příkazů je navrhl mistr Dworkin Barimen, hrbáč s divokýma očima, čaroděj, kněz či psychiatr - v tom bodě se pověsti rozcházely - jenž pocházel z jistého vzdáleného stínu, kde ho můj otec kdysi zachránil před jakýmsi strašným osudem, který si sám přivodil. Detaily nikdo neznal, ale Dworkin byl od té doby tak trochu cvok. Přesto to byl velký umělec nepochybně obdařený jakousi zvláštní silou. Zmizel před mnoha lety, poté co stvořil karty a Vzor na Amberu. Často jsme se zamýšleli nad tím, kde je mu konec, ale nikdo to, jak se zdá, nevěděl. Snad ho odstranil táta, aby svá tajemství nemohl prozradit.

Caine bude na podobný útok připraven a těžko bych ho přemohl. I kdybych ho zadržel, jeho kapitáni už určitě dostali rozkaz k útoku.

Erik bude jistě připraven na všecko, ale proč bych to nezkusil, když už mi beztak nic jiného nezbývá. Nemám už, co ztratit, jenom duši.

Pak tu byla karta samého Amberu. Mohl bych se tam s její pomocí dostat a pokusit se zavraždit Erika, ale spočítal jsem si, že mám jen mizivou šanci přežít tak dlouho, abych to stihl provést.

Neměl jsem nic proti tomu zemřít v boji, ale byl by naprostý nesmysl, aby tito muži zemřeli se mnou. Možná, že mám nějakou vrozenou vadu, navzdory schopnostem ovládat Vzor. Pravý princ z Amberu by takovéhle skrupule nikdy neměl. Pochopil jsem, že ty stovky let na stínu Země mě nějak poznamenaly, něco se tam se mnou stalo, že jsem nedokázal být tak tvrdý jako mí bratři.

Rozhodl jsem se, že odevzdám Cainovi své loďstvo a pak se nějak dostanu do Amberu a vyzvu Erika ke konečnému souboji. Byl by blázen, kdyby to přijal. Ale co jiného mi zatraceně zbývá?

Obrátil jsem se, abych své záměry sdělil důstojníkům, ale jakási síla mi zabránila promluvit.

Ucítil jsem, že někdo se mnou navázal spojení. Nakonec se mi skrze cvakající zuby podařilo zamumlat: „Kdo je?“ Nedostal jsem žádnou odpověď, ale do mé mysli se zavrtával nějaký šroub a já s ním musel bojovat.

Po chvíli, kdy usoudil, že mne bez dlouhého boje nepřemůže, uslyšel jsem Erikův hlas, nesený větrem:

„Tak co, brácho, jak se ti daří dobývat svět?“

„Mizerně,“ řekl jsem nebo si jen pomyslel a on se tiše zasmál, i když jeho hlas byl zastřený úsilím, které vynakládal při našem zápasu.

„Je to s tebou zlý,“ řekl mi, „kdyby ses byl vrátil a podpořil mne, byl bych se ti odměnil. Ale na to je už pozdě. Teď už mě potěší jen to, když vás oba s Bleysem zničím.“

Neodpověděl jsem mu hned, ale bojoval jsem s ním ze všech sil. Trochu se stáhl, ale podařilo se mu udržet mne tam, kde jsem stál.

Viděl jsem ho teď jasně, v komnatách paláce.

Kdyby se byl jeden z nás opovážil na moment odvrátit pozornost, vydal by se tím do moci toho druhého. Buď by získal převahu v mentální oblasti, anebo bychom se dostali do fyzického kontaktu.

Takže jsme jeden na druhého upřeně hleděli a sváděli vnitřní boj. Aspoň jsem měl o problém míň, když mne napadl sám. Držel můj trumf v levé ruce a měl svraštěné obočí. Hledal jsem něco, čím bych nad ním získal převahu, ale marně.

Stál jsem opřený o zábradlí, lidé na mne mluvili, ale nikoho jsem neslyšel.

Kolik bylo hodin?

Od té doby, co jsme začali bojovat, jsem ztratil pojem o čase. Neuplynuly už dvě hodiny? Nebyl jsem si jist.

„Cítím, co tě trápí,“ řekl Erik. „Máš pravdu. Domluvil jsem se s Cainem. Spojil se se mnou po tom vašem rozhovoru. Budu tě tady teď držet, dokud Caine nezničí všechny tvé lodě. Pošle je hnít do Rebmy a tvými muži nakrmí ryby.“

„Počkej,“ zarazil jsem ho, „oni za nic nemohou. Bleys a já jsme je oklamali a oni myslí, že jsme v právu. Jejich smrt nikomu neposlouží. Byl jsem připraven se vzdát i s loďstvem Cainovi.“

„Tak ti to nemělo trvat tak dlouho,“ odpověděl, „protože teď je už pozdě. Nemohu zavolat Cainovi, abych změnil své rozkazy. Kdybych tě uvolnil, okamžitě se dostanu pod tvou mentální nadvládu, nebo mne fyzicky napadneš. Tvá mysl je příliš blízko.“

„Co když ti dám své slovo, že to neudělám?“

„Každý by křivě přísahal, aby získal království,“ řekl Erik.

„Copak nečteš mé myšlenky? Necítíš, že dodržím slovo?“

„Cítím, že máš nějaký zvláštní soucit s muži, které jsi sem zavedl a nevím, z čeho mohlo mezi vámi vzniknout takové pouto. Ale ne, znáš to sám. I kdybys to teď myslel vážně, což je docela možné - v momentě, kdy se ti naskytne příležitost, pokušení bude tak silné, že neodoláš. To nemůžu riskovat. To snad chápeš, ne?“

Chápal jsem to. Všichni jsme měli Amber vrytý příliš hluboko do srdce.

„Značně ses zdokonalil v zacházení s mečem,“ poznamenal. „Vidím, že to v tomto ohledu bylo vyhnanství velmi prospěšné. Jsi jediný, kdo se se mnou může měřit kromě Benedikta, ale ten vůbec nemusí být naživu.“

„Moc si o sobě myslíš,“ odpověděl jsem mu. „Vím, že bych tě teď dostal. Ve skutečnosti.“

„Nedělej si žádnou naději, nebudu s, tebou bojovat v tak pozdní době,“ řekl a usmál se. Četl myšlenky, které příliš jasně hořely v hlavě.

„Skoro bych si přál, abys mi stál po boku,“ povzdechl si. „Byl bys pro mne užitečnější než všichni ostatní. Na Juliana kašlu. Caine je zbabělec. Gérard je silný, ale hlupák.“

Řekl jsem si, že bych mohl ztratit slovo za bratra. „Poslouchej,“ povídám. „To já jsem nalákal Randoma, aby sem přišel. Zrovna se do toho moc nehrnul. Myslím, že by tě podpořil, kdybys ho požádal.“

„Ten parchant,“ řekl opovržlivě. „Nevěřil bych mu, co by se za nehet vešlo. Ani nočníky bych ho nenechal vynášet. Jednoho dne bych pod postelí našel jedovatého hada. Mockrát děkuju. Snad bych mu i odpustil, kdyby nebylo tvé přímluvy. Byl bys rád, kdybych teď rozevřel náruč a zvolal: Pojď na mou hruď, bratře! Nemám pravdu? To zrovna! Nějak podezřele se ho zastáváš. Je mi jasné, co si ve skutečnosti myslí. To ti dal nepochybně taky najevo. Zapomeň na to, že bych mohl být k Randomovi shovívavý.“

Potom jsem ucítil kouř a uslyšel údery kovu o kov. To znamená, že Caine už na nás vyrazil a útočí.

„Výborně,“ podotkl Erik, jenž to zachytil v mé mysli.

„Zastav je, prosím tě! Je jich tolik, že mí muži proti nim nemají žádnou šanci!“

„To neudělám, ani kdyby ses mi vzdal -“ zarazil se a zaklel.

Zachytil jsem jeho myšlenku. Mohl mne požádat, abych se mu vydal výměnou za jejich životy a pak nechat Caina, aby pokračoval v masakru. Byl by to rád udělal, kdyby se v návalu vášně nebyl prozradil.

Tlumeně jsem se zasmál jeho rozčilení.

„Tak jako tak tě dostanu,“ řekl, „jen co obsadí tvou loď.“

„Zatím zkus tohle!“ řekl jsem a vrhl se na něj vší silou své mysli, celou svou nenávistí a touhou mu ublížit. Když jsem ucítil jeho bolest, rozpálilo mne to. Vrhl jsem se na něj, aby mi konečně zaplatil za všechny ty roky vyhnanství. Za to, že mě nechal prožít mor, pokoušel jsem se ho teď připravit o rozum a pomstít se mu. Za tu autonehodu, kterou, jak vím, měl taky na svědomí. Skočil jsem teď po něm a snažil se mu způsobit taková muka, jež by se vyrovnala bolesti, kterou jsem vytrpěl. Začal ztrácet kontrolu a moje zuřivost tím jen vzrůstala. Přibližoval jsem se k němu čím dál víc a jeho moc nade mnou slábla.

Nakonec zařval: „Ty ďáble!“ a pohnul rukou, aby zakryl kartu, kterou držel.

Spojení se přerušilo a já tam stál a třásl se. Dokázal jsem to. Porazil jsem ho, má vůle byla silnější. Už jsem nemusel mít strach ze svého tyranského bratra při žádném souboji, kdy budeme stát proti sobě jen my dva. Byl jsem silnější.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a narovnal, připraven na další závan chladu při novém mentálním útoku. Ale věděl jsem, že nepřijde. Určitě ne od Erika. Cítil jsem, že má strach z mé zuřivosti.

Rozhlédl jsem se. Kolem se bojovalo, na palubě již byla krev. Z jedné strany byla nepřátelská loď, z níž k nám přelézali další vojáci, a z opačné strany se jiná loď pokoušela o stejný manévr. Poblíž hlavy mi zasvištěl šíp. Vytáhl jsem meč a vrhl se rovnou do bitvy.

Ani nevím, kolik jsem jich toho dne zabil. Přestal jsem počítat u dvanáctého nebo třináctého. Ale bylo jich nejmíň dvakrát tolik jen v tomto boji. Síla prince z Amberu, která mi nedávno umožnila zvednout Mercedes, pomohla mi teď zvedat muže jednou rukou a házet je přes palubu.

Pobili jsme všechny, co byli na palubě obou nepřátelských lodí, otevřeli jsme poklopy a poslali je dolů k Rebmě, kde ta fašírka určitě potěší Randoma. Má vlastní posádka se v bitvě smrskla na polovinu. Utrpěl jsem spoustu řezných ran a šrámů, ale nic vážného. Potom jsme jeli na pomoc sesterské lodi a vyřídili Cainovy útočníky. Vzali jsme na palubu ty naše vojáky, kteří přežili, a zase.jsme byli v plném počtu.

„Vojáci,“ zvolal jsem, „dejte mi svou krev a svou touhu pomstít se a nikdy na vás na Amberu nezapomeneme!“

Jako jeden muž pozvedli zbraně a volali: „Dáme ti svou krev!“ a toho dne jí tekly proudy. Zničili jsme další dvě Cainovy lodě a opět doplnili náš počet těmi, co přežili na ostatních lodích naší flotily. Když jsme zamířili vstříc té šesté, vyšplhal jsem se na hlavní stěžeň, abych spočítal, jak na tom jsme.

Vypadalo to, že Caine je v převaze tak tři ku jedné. Z mého loďstva už zbývalo něco mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti loďmi.

Zajali jsme šestou a sedmou, a osmou už jsme hledat nemuseli. Jela přímo k nám. Taky jsme ji potopili, ale byl jsem v boji několikrát raněn a znovu jsem zůstal jen s poloviční posádkou. V levém rameni a na pravém stehnu jsem měl hluboké rány a u pravého boku dlouhou sečnou ránu, která mě dost bolela. Sotva jsme ty lodě poslali ke dnu, už se k nám přibližovaly dvě další.

Unikli jsme jim a našli jsme spojence v jedné naší vlastní lodi, která před chvílí svedla vítěznou bitku. Ještě jednou jsme spojili posádky, ale přemístili jsme se i s vlajkou na druhou loď, neboť byla méně poškozená než má vlastní. Ta už nabrala spoustu vody a nakláněla se na pravý bok. Nebyla nám popřána ani chvilka oddechu a už se blížili další nepřátelé, kteří se pokoušeli dostat se k nám na palubu.

Moji lidé už byli unaveni a já sám jsem začínal ztrácet síly. Naštěstí i naši protivníci nebyli zrovna ve formě. Dřív než jim přišla na pomoc druhá Cainova loď, přemohli jsme je, nalodili se k nim a znovu přenesli vlajku. Tato loď byla v ještě lepším stavu.

Dostali jsme další a pak jsem zůstal na dobré lodi se čtyřiceti muži a stěží jsem popadal dech.

V dohledu už nebyl nikdo, kdo by nám přišel na pomoc. Celý zbytek mé flotily byl teď zaměstnán bojem s nejméně jednou Cainovou lodí. Jedna z nich mířila k nám, ale my jsme se dali na ústup.

Získali jsme tím dvacet minut. Zkoušel jsem doplout do stínu, ale postupovali jsme pomalu a namáhavě, neboť jsme byli příliš blízko Amberu. Je mnohem jednodušší se dostat do jeho blízkosti, než odsud odjet, protože Amber je střed, který vše přitahuje. Kdybych měl ještě deset minut navíc, snad bych to dokázal. Ale já jsem je neměl.

Jedna loď nás už doháněla a v dálce jsem uviděl jinou, jež se stáčela naším směrem. Vlála na ní černozelená vlajka v Erikových barvách s bílým jednorožcem. Bylo to Caine. Chtěl být u toho, až se začne zabíjet.

Obsadili jsme první loď, ani jsme neměli čas otevřít poklopy a už byl tady. Zůstal jsem na zakrvácené palubě s tuctem mužů kolem sebe. Caine vyšel na příď své lodi a vyzval mne, abych se vzdal.

„Když to udělám, daruješ mým lidem život?“ zeptal jsem se ho.

„Ano,“ odpověděl mi, „jinak bych sám přišel o část své posádky a myslím, že to je zbytečné.“

„Dáváš mi své slovo šlechtice?“ zeptal jsem se.

Chvíli přemýšlel a pak přikývl.

„Tak dobře,“ řekl, „ať tví muži složí zbraně a nalodí se ke mně, až k vám přirazím.“

Zastrčil jsem meč, kývl hlavou na souhlas a rozhlédl se kolem. „Bojovali jste dobře a moc si vás za to vážím,“ promluvil jsem ke svým mužům. „Ale teď jsme prohráli.“ Osušil jsem si ruce o plášť, čistil jsem je pečlivě, jako bych čistil nějaký cenný předmět. „Složte zbraně a vězte, že hrdinské činy, které jste dnešního dne vykonali, nebudou nikdy zapomenuty. Jednou budete uctíváni na amberském dvoře.“

Když skládali zbraně, devět velkých ruďochů a tři malí huňáči plakali.

„Nemějte strach, boj o město ještě není ztracen,“ řekl jsem jim. „Prohráli jsme jen jedno střetnutí a bitva pokračuje jinde. Můj bratr Bleys si teď právě probíjí cestu na Amber. Caine dodrží slovo a nechá vás naživu, když uvidí, že jsem odešel za Bleysem na souš, protože neví o Bleysově přísaze dojít až k cíli. Mrzí mě, že vás nemohu vzít s sebou.“

S těmito slovy jsem se s nimi rozloučil. Z balíčku karet jsem vytáhl Bleysův trumf a držel ho docela nízko před sebou, aby si toho nevšimli na druhé lodi.

Zrovna když se Caine dostal k našemu boku, ucítil jsem pohyb pod studeným povrchem karty.

„Kdo je?“ zeptal se Bleys.

„Corwin,“ odpověděl jsem, „jak jsi daleko?“

„Vyhráli jsme bitvu, ale ztratili jsme příliš mnoho vojáků. Teď odpočíváme, než se znovu dáme na pochod. Jak to vypadá se tebou?“

„Myslím, že jsme zničili skoro polovinu Cainova loďstva, ale on nás porazil. Teď se zrovna chystá k nám nalodit. Pomoz mi utéct.“

Napřáhl před sebe ruku, já se jí dotkl a padl mu do náručí.

„Už se z toho pomalu stává zvyk,“ zamumlal jsem a pak jsem uviděl, že je také raněn, a to na hlavě, a kromě toho měl ještě obvázanou ruku. „Musel jsem popadnout šavli za opačný konec,“ vysvětloval, když uviděl, že jsem na ni pohlédl. „A šeredně to pálí.“

Když jsem trochu popadl dech, odešli jsme do jeho stanu. Otevřel láhev vína, nabídl mi chleba, sýr a kus sušeného masa. Pořád měl ještě spoustu cigaret. Jednu jsem vykouřil, zatímco mi lékař obvazoval rány.

Zbývalo mu tak kolem sto osmdesáti tisíc mužů. Jak jsem tam stál na vršku kopce a začalo se šeřit, zdálo se mi, že přehlížím všechny ty tábory, kterými jsem kdy prošel a jež se bez konce rozprostírají nekonečně mnoho mil a nekonečně mnoho let. Náhle jsem ucítil, že se mi derou slzy do očí. Plakal jsem nad všemi těmi lidmi, kteří — na rozdíl od nás, vládců Amberu - žijí jen okamžik, než se promění v prach. A tolik jich nachází konec na bitevních polích světa.

Vrátil jsem se do Bleysova stanu a dopili jsme láhev vína.