<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Roger Zelazny
překlad: Dittmar Chmelař

MÉ JMÉNO JE LEGIE
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   >

 

Část první
Eva & Rumoko

Byl jsem v řídícím středisku, když J-9 přestal fungovat. K mým pracovním povinnostem patřila kontrola zařízení a jiné podobné nesmysly.

V podvodní kapsuli byli dva lidé, kteří proměřovali a kontrolovali Cestu do Pekla, jak byl nazýván obrovský vrt vyvrtaný do dna oceánu několik kilometrů pod námi. Každým dnem měl být dokončen a předán k užívání.

Jindy bych se vůbec nevzrušoval jakousi pitomou poruchou zařízení, jehož opravu zajišťují dva speciálně vyškolení technici Problém byl v tom, že jeden z nich byl právě na dovolené na Špicberkách a druhý byl dnes ráno z důvodu nemoci uznán práce neschopným. Když Aquinou otřásl náhlý nápor větru a vln a když jsem si uvědomil, že zítra začíná operace RUMOKO, rozhodl jsem se, že J-9 opravím. Přesel jsem řídící středisko a otevřel jsem boční stěnu centrálního panelu.

„Schweitzere! K tomu, abyste se v tom mohl hrabat, nemáte oprávnění,“ řekl doktor Asquith.

Hleděl jsem na obvody a spoje uvnitř panelu.

„Chtěl byste se na to podívat vy sám?“ zeptal jsem se.

„Jistěže ne. Nevěděl bych ani, čím začít Ale…“

„Chcete, aby Martin a Demmy zahynuli?“

„Víte, že ne, ale vy přece ne…“

„Tak mi tedy laskavě řekněte, kdo to má udělat? Ta kapsule je řízena právě odtud a něco se tady podělalo. Jestliže víte o někom, kdo se k tomu hodí lépe než já, tak pro něho rychle pošlete. Jestliže ne, pokusím se opravit J-9 sám.“

Konečně zavřel klapačku. Mohl jsem se v klidu soustředit Nebyli příliš opatrní. Použili dokonce i pájku.

Přepájeli spoje u čtyř obvodů.

Začal jsem s opravou. Asquith byl oceánograf, zcela určitě se nevyznal v elektronice. Doufal jsem, že nepozná, že opravuji následky sabotáže. Po zhruba deseti minutách kapsula začala zase normálně fungovat. Během práce jsem přemýšlel o síle, která bleskově proběhne Dálnicí do Pekla, potom jako satanův posel nebo dokonce jako satan ve vlastní osobě bude uvolněno obrovské množství energie právě tady uprostřed Atlantiku. Ponurý vzhled oceánu, zcela normální s ohledem na tuto roční dobu a zeměpisnou šířku, mi nijak nezlepšil náladu. Smrtonosná jaderná energie bude použita k uvolnění ještě hrozivějších a děsivějších sil – tekutého magmatu, který teď kypěl pod dnem oceánu. Nemohl jsem stále pochopit, že si někdo může takto nerozvážně hrát s takovými silami. Loď se zase otřásla pod náporem vln.

„A je to v pořádku,“ řekl jsem. „Bylo to jen pár krátkých spojení, ale už jsem je opravil.“ Dal jsem zpátky na původní místo boční stěnu panelu. „Teď by už neměly být žádné problémy,“ dodal jsem vzápětí.

Doktor pohlédl na monitor.

„Zdá se, že všechno funguje normálně. Hned to zjistím…“

Zmáčkl jeden knoflík.

,Aquina volá kapsulu. Jak mě slyšíte?“

„Ano, slyšíme vás. Co se stalo?“ došla zezdola odpověď.

„Už je to opraveno. Jak to vypadá u vás tam dole?“

„Všechny přístroje pracují normálně. Nějaké instrukce?“

„Pokračujte normálně v práci.“

Hned nato se ke mně obrátil doktor Asquith.

„Podám o vaší úspěšné opravě hlášení s poděkováním. Prosím, abyste mě omluvil, že jsem tak na vás vyskočil. Nevěděl jsem, že J-9 dokážete opravit“

„Jsem inženýr elektroniky,“ odpověděl jsem. „Znám to zařízení. Kdybych byl přesvědčen o tom, že ho nedokážu opravit, ani bych se ho nedotkl.“

„Mám to chápat tak, že si nepřejete, abych to hlásil?!“

„Ano.“

„Tak to tedy neudělám.“

To bylo to nejlepší možné řešení, protože jsem právě odjistil malou bombu, která teď spočívala v levé kapse mé bundy a která měla za chvíli vyletět přes palubu. Během pěti až osmi minut by zcela zničila záznam. Nezáleželo mi na něm, ale jestliže už existoval, tak bych byl radši, kdyby to byl můj záznam, nikoli záznam mých protivníků.

Poděkoval jsem mu a vyšel z řídícího střediska. Zbavil jsem se bomby a pak jsem začal přemýšlet o faktech.

Někdo se pokoušel o sabotáž projektu. Don Walsh měl tedy pravdu. Nebezpečí bylo zcela reálné. Chvíli přemýšlejme. Znamenalo to, že se jednalo o něco mnohem závažnějšího. Základní otázkou bylo, co to je a hned následující – co je s tím tedy nutné udělat?

Zapálil jsem si cigaretu a opřel se o pažení Aquiny. Díval jsem se na studený oceán zběsile útočící na loď. Třásly se mi ruce. Byl to přece vysoce humánní projekt a k tomu velice nebezpečný. Proč chtěl někdo zabránit jeho uskutečnění? Jaké k tomu měl důvody? Nějaké přece existovat musely.

Podá doktor Asquith hlášení? Pravděpodobně ano, i když přesně neví, k čemu vlastně došlo. Budu muset nějak zdůvodnit přerušení práce kapsuly tak, aby jeho hlášení bylo v relaci se záznamem v jejím palubním deníku. Napíše, že jsem odstranil krátké spojení a dost. To stačí.

Došel jsem k závěru, že mí protivníci mají přístup k palubnímu deníku Aquiny. Zjistí z něho, že nebylo hlášeno zneškodnění bomby. Budou také vědět, kdo jim zhatil plány. Mohou být v kritickém okamžiku natolik neopatrní, že udělají nějaký zcela neočekávaný a nepatřičný krok. O to mi právě šlo. Ztratil jsem už celý měsíc čekáním na něco podobného. Doufal jsem, že je to zneklidní a že mi budou chtít položit několik otázek.

Odešel jsem do své kabiny, a protože jsem byl po práci, udělal jsem si drink.

Za chvíli někdo zaklepal na dveře.

„Otočte klikou a strčte do dveří.“

Do mé kabiny vešel mladík jménem Rawlings.

„Pane Schweitzere, chtěla by s vámi mluvit Carol Deithová.“

„Řekněte jí, že hned přijdu.“

„Vyřídím,“ řekl mladík a odešel.

Učesal jsem se a vzal si novou košili Carol Deithová byla mladá a pěkná žena. Byla na lodi bezpečnostním důstojníkem. Měl jsem docela dobrou představu o tom, čím se asi ve skutečnosti opravdu zabývala a co dělala.

Došel jsem ke dveřím její kanceláře a dvakrát zaklepal.

„Ahoj,“ řekl jsem, když jsem vstoupil dovnitř.

„Chtěla jste si se mnou promluvit“

„Schweitzer. Ano, čekám na vás. Prosím, posaďte se.“

Ukázala mi rukou směrem k protějšímu konci svého drahého psacího stolu.

Posadil jsem se.

„Dnes odpoledne jste opravil J-9.“

Pokrčil jsem rameny.

„Je to otázka nebo konstatování skutečnosti?“

„Nejste oprávněn zabývat se J-9.“

„Jestli si přejete, mohu se vrátit zpátky a uvést modul J-9 do takového stavu, v jakém jsem ho našel.“

„Přiznáváte tedy, že jste se vrtal v J-9?“

„Přiznávám.“

Vzdychla.

„Pochopte mě, prosím. Nejde mi o to, co si myslíte. Pravděpodobně jste zachránil život dvěma lidem. Nehodlám vznést proti vám obvinění z důvodu porušení bezpečnostních předpisů. Chtěla bych teď vědět něco jiného.“

„A to?“

„Byla to sabotáž?“

Ano. Věděl jsem, že k tomu dojde.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nebyla to sabotáž. Bylo to krátké spojení.“

„Lžete.“

„Je mi líto, ale nerozumím….“

„Moc dobře mi rozumíte. Někdo zcela záměrně poškodil modul. Vy jste ho opravil. Bylo to úplně něco jiného než pár krátkých spojení. Byla tam také bomba. Zhruba před půlhodinou jsme na levoboku zaregistrovali její zřetelný výbuch.“

„To jste řekla vy, ne já.“

„Co to hrajete za podivnou hru? Pomohl jste nám a zároveň někoho chráníte. O co vám jde?“

„O nic.“

Pozoroval jsem ji Měla rusé vlasy a velké množství pih. Její zelené oči budily zdání, jako by byly pod červenou linií ofiny příliš daleko od sebe. Byla vysoká, měla přinejmenším sto osmdesát centimetrů. Kdysi jsem s ni tančil při jedné večerní party na lodi.

„Tak tedy?“

„Prosím?“

„Čekám na vaši odpověď.“

„Na co?“

„Byla to sabotáž?“

„Ne,“ řekl jsem. „Proboha, jak jste na to přišla?“

„Víte, že k něčemu podobnému už několikrát došlo?“

„To nevím.“

Náhle se začervenala, což ještě zdůraznilo její pihy. Co ji tak rozrušilo?

„Ano, několikrát Zabránili jsme jim v tom, ale oni tady byli.“

„Jací oni?“

„Nevíme, kdo to byl.“

„Jak to?“

„Nikoho se nám nepodařilo chytit.“

„Jak je to možné?“

„Byli mazaní.“

Zapálil jsem si cigaretu.

„Mýlíte se. Opravdu to byla krátká spojení. Jsem elektronik, proto jsem je našel. To je vše.“

Taky si vytáhla cigaretu. Podal jsem jí oheň.

„Dobře. Chápu, že to je všechno, co jste mi chtěl říct.“

Vstal jsem.

„Jen tak mimochodem, prověřila jsem si vás.“

„No, a co jste zjistila?“

„Nic. Jste v pořádku.“

„To rád slyším.“

„Moc nejásejte. Ještě není všem dnům konec.“

„Jak je vám libo. Stejně nic nového nenajdete.“

Byl jsem si tím zcela jist. Vyšel jsem z kanceláře, přemýšleje o tom, kdy se jim podaří mě vyhmátnout.

Každoročně těsně před Božím hodem vánočním posílám sváteční pohlednici. Nepodepisuji ji. Pohlednice obsahuje pouze názvy čtyř barů a hospůdek spolu s místy, kde se nalézají. Všechno je napsáno velkými tiskacími písmeny. Na Velikonoce, prvního května, v první letní den nebo na Halloween mezi jedenadvacátou hodinou a půlnocí místního času jsem vždy v některém z těchto čtyř míst. Po půlnoci se zvedám a odcházím. Každý následující rok to jsou jiné bary.

Platím vždy hotově, nikoliv Centrální kreditní kartou, kterou dnes používají téměř všichni. Na pohlednici uvedené bary a hospůdky jsou malé, příjemné špeluňky na perifériích uvedených měst. Don Walsh se v nich občas objevuje, sedá si vedle mě a objedná si pivo. Dáváme se spolu do řeči a pak se jdeme projít. Někdy nepřijde, ale nikdy si nedovolí nepřijít dvakrát po sobě. Pokud nepřijde, na další schůzku mi vždy přinese peníze.

Před několika měsíci v první letní den jsem seděl u malého stolku v hospůdce Inferno ve městě San Miguel de Allende v Mexiku. Byl příjemný, vlahý večer, hvězdy nádherně svítily, zatímco já se ještě před chvíli procházel po ulicích poblíž Národního památníku. Po nějaké době jsem spatřil Dona. Mel na sobě tmavý vlněný oblek a žlutou, u krku rozepnutou košilí. Vešel do baru, něco si objednal, otočil se a rozhlédl po baru. Když se na mě usmál, kývl jsem hlavou. Dal mi rukou znamení. Přišel k mému stolku se sklenkou v jedné ruce a jídelním lístkem Carta Blanca ve druhé.

„Já vás znám,“ řekl.

„Jistě. Nepřisednete si?“

Přisunul si malé křesílko a posadil se do něho přímo proti mně. Popelník na mém stolku byl přeplněn, nikoli ale mým přičiněním. Ve vzduchu bylo cítit tequilu, zatímco my dva byli v zajetí dvourozměrných naháčů bojujících o místo na zdi s jinými plakáty propagujícími býčí zápasy.

„Jak se jmenujete?“

„Frank,“ odpověděl a vypustil kouř z úst „Nebylo to v New Orleansu?“

„Bylo, na Mardi Grass, před několika léty.“

„Máte pravdu. A vy jste…“

„George.“

„Ano, vzpomínám si. Pili jsme tenkrát spolu a hráli poker. Výborně jsme se přitom bavili.“

„Obehrál jste mě asi o dvacet dolarů.“

Zašklebil jsem se na něho.

„Co teď děláš?“ zeptal jsem se ho.

„Normální, běžné kšefty. Někdy menší, jindy zase větší. Víš, jak to chodí. Naposled šlo o výjimečné velký džob.“

„Blahopřeji. Doufám, že všechno dobře dopadne a že ti to vyjde.“

„Já také.“

Chvíli jsme si povídali. Don přitom popíjel své pivo.

„Už sis prohlédl město?“ zeptal jsem se ho.

„Jen trochu. Slyšel jsem, že to je velmi tiché místo, které rozhodně stojí za zhlédnutí.“

„Myslím si, že si ho oblíbíš. Byl jsem už tady kdysi na tom jejich Karnevalu. Všichni při něm fetují, aby vydrželi nejméně tři dny nespat. Indios přicházejí do města z hor a tančí. Představ si, stále tu mají ještě pesety. Mají zde také jedinou gotickou katedrálu v Mexiku. Autorem jejího projektu byl jakýsi negramotný Indián, který viděl gotické katedrály na evropských poštovních známkách. Všichni byli přesvědčeni o tom, že katedrála spadne, sotva bude sundáno lešení. Nestalo se tak. Katedrála dosud stojí na svém místě.“

„Chtěl bych tady zůstat několik dní, ale mám k dispozici jen jeden den. Chtěl bych koupit několik suvenýrů pro svou rodinu.“

„Jsi na tom nejsprávnějším místě. Všechno je tu velice levné, zvláště šperky a drahokamy.“

„Škoda, že nemám více času.“

„Na pahorku za městem je toltécká zřícenina. Neviděl jsi ji ještě? Na vrcholu má tři kříže. Je to velice zajímavý architektonický objekt, natolik kuriózní a zvláštní, že místní úřady a vláda vůbec neberou na vědomí jeho existenci. Pohled z vrcholku pahorku, na kterém stojí, je přímo nádherný.“

„Rád bych se tam podíval. Jak se k ní dostanu?“

„Prostě vystoupíš nahoru. Nikdo ji nehlídá, vstup do zříceniny je volný.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Slabou půlhodinku. Dopij pivo a půjdeme.“

Dopili jsme pivo, zaplatili a vyrazili na turistickou túru.

Už za chvíli Don těžce oddychoval. Nebylo se čemu divit, normálně žijeme jen několik metrů nad mořem. Tady jsme byli ve výšce dvou tisíc. Nakonec jsme přece jen dorazili na vrchol onoho pahorku.

Usedli jsme na balvany.

„To místo neexistuje stejně jako ty.“

„Máš pravdu.“

„Pak tady taky není žádný odposlech, na rozdíl od mnoha jiných míst v dnešní době.“

„Je to tady úplná pustina, viď?“

„Doufám, že jí zůstane i nadále.“

„Já také.“

„Děkuji ti za vánoční pozdrav. Nehledáš práci?“

„Víš dobře, že ano.“

„V pořádku. Měl bych pro tebe něco.“

Tím to všechno vlastně začalo.

„Slyšel jsi někdy o Lewardských a Windwardských ostrovech?“ zeptal se mě Don. „Anebo o ostrovu Surtsey?“

„Ne.“

„Najdeš je v souostroví Malých Antil, jihozápadně od Portorika a Panenských ostrovů, nedaleko pobřeží Jižní Ameriky, severně od Guadalupe. Tvoří vrcholky podmořského masivu širokého od třiceti do sto padesáti kilometrů. Jsou vulkanického původu. Každý jejich vrcholek je vulkán, buď činný nebo už vyhaslý.“

„Pokračuj.“

„Havajské souostroví vzniklo podobným způsobem. Ostrov Surtsey se vynořil z moře ve dvacátém století. Vznikl velice rychle nedaleko Mandu, na západ od Vestmannyearských ostrovů. Bylo to v roce 1963. Podobným způsobem vznikl také ostrov Capelnikos na Azorech. Prostě se narodil pod mořskou hladinou.“

„Opravdu?“

Teď mi už bylo všechno jasné. Věděl jsem už téměř vše o projektu RUMOKO. Jeho název pocházel od maorského boha vulkánů a zemětřesení. Ve dvacátém století existoval podobný, později zastavený projekt, nesoucí název Mohole, jehož pomocí měla být zjištěna možnost těžby ložisek zemního plynu prostřednictvím hlubinných vrtů a jaderných náloži

„RUMOKO,“ řekl Don. „Neslyšel jsi o tom něco?“

„Něco ano. Z vědeckého sloupku Timesů.“

„To bohatě stačí. To je to, v čem teď jedu.“

„Jak to?“

„Někdo se pokouší projekt RUMOKO sabotovat. Byl jsem najat, abych se pokusil zjistit, kdo, jak a proč se pokouší zastavit jeho realizaci a zabránit tak možným sabotážím. Bohužel, neuspěl jsem. K tomu ke všemu jsem ještě za zcela podivných okolností přišel o dva své lidi. Pak jsem dostal tvoji pohlednici.“

Podíval jsem se na něho. Jeho zelené oči zářily ve tmě. Byl o něco nižší než já a taky vážil o pár kilogramů méně než já, ale i tak to byl kus pořádného chlapa. Teď zaujímal téměř vojenský postoj, díky čemuž budil zcela jiný dojem než před chvílí, kdy zadýchaně vystupoval na vrchol pahorku.

„Chceš, abych se toho zúčastnil?“

„Chci.“

„Kolik dostanu?“

„Padesát tisíc. Možná, že sto padesát, podle toho, jak to dopadne.“

Zapálil jsem si cigaretu.

„Jak to mám udělat?“

„Necháš se najmout jako člen posádky Aquiny.“

„Dobrá.“

„Dobře. Tak to bude nejlepší. Pokus se zjistit, kdo chce ten projekt potopit. Pak mi o tom podáš zprávu. Nebo ještě lépe, zbav se těch lidí způsobem, jaký sám uznáš za vhodný, a teprve pak mi podej zprávu.“

Usmál jsem se na něho.

„To vypadá na velice obtížný úkol. Kdo si tě najal?“

„Jistý americký senátor, který by chtěl zůstat v anonymitě.“

„Mohl bych hádat, kdo to je, ale nechám toho.“

„Bereš to?“

„Ano. Potřebuji prachy.“

„Bude to ale nebezpečná práce.“

„Všechny úkoly jsou nebezpečné.“

Zadívali jsme se na kříže na vrcholku zříceniny. Byly k nim přivázány balíčky cigaret a jiné cenné předměty jako velice svérázná forma symbolické oběti.

„V pořádku,“ poznamenal Don. „Kdy chceš začít?“

„Do konce měsíce.“

„Dobře. Kdy mi podáš zprávu?“

Pokrčil jsem rameny.

„Až budu něco mít.“

„To tentokrát nestačí. Je nutné vyřídit to do patnáctého září.“

„A co když se nic nestane?“

„Padesát tisíc.“

„A jestliže nastanou problémy a já se budu muset někoho zbavit?“

„Tak jak jsem řekl.“

„Dobrá, jsme domluveni. Do patnáctého září.“

„Žádná hlášení?“

„Jen když budu potřebovat pomoc, anebo když budu mít nějakou velice důležitou zprávu.“

„Souhlasím.“

Natáhl jsem k němu ruku.

„Jsme domluveni, Done.“

Don pohodil hlavou směrem ke křížům.

„Chyť toho darebáka,“ řekl. „Chci ho mít. Ti dva, které jsem ztratil, byli opravdu moc dobří.“

„Pokusím se. Udělám, co bude v mých silách.“

„Nechápu, jak jsi…“

„To je moje věc. Přišel bych o kejhák, kdyby ses o tom cokoliv dozvěděl.“

Pak jsme pomalu sešli z pahorku. Opustil jsem ho na místě, kde jsme ještě před několika okamžiky stáli spolu uprostřed přicházející noci.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist