Roger Zelazny
překlad: Pavel Medek

PROMĚNLIVÁ ZEMĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 1

   Zápěstí sedmi mužů byla spoutána v okovech, od nichž se táhly řetězy. Každý řetěz byl připevněn ke zvláštnímu kruhu, zapuštěnému do vlhkých zdí kamenné kobky. V malém výklenku napravo ode dveří, zasazených do protější zdi, tlumeně plápolala jediná olejová lampa. Tu a tam z vysokých zdí visely další prázdné řetězy a okovy. Špinavá podlaha byla pokryta páchnoucí slámou. Všichni muži měli plnovous a na sobě rozedrané cáry. Bledé tváře měli zbrázděny hlubokými vráskami a upřeně hleděli ke dveřím.

Ve vzduchu přede dveřmi tančily a poskakovaly zářivé skvrny, pronikaly masivními zdmi a po chvíli se zase objevovaly jinde. Některé z nich měly abstraktní tvar, jiné se podobaly skutečným objektům – květinám, hadům, ptákům, listům – obvykle však tak zpitvořeným, že vypadaly jako jejich karikatura. Ze země se zdvihl světlezelený větrný vír, rozpadl se v protějším levém rohu kobky a zasypal podlahu hejnem jakéhosi hmyzu. Sláma okamžitě zašustila rejem drobných tvorů, kteří se na hmyz vrhli a začali ho požírat. Kdesi za dveřmi se ozval tichý smích, následovaný ozvěnou nepravidelných blížících se kroků.

Mladík jménem Hodgson, který snad mohl být docela pohledný, kdyby byl čistší a méně vyhublý, si odhodil z očí dlouhé hnědé vlasy, olízl si rty a pohlédl na modrookého muže po své pravici. „Tak brzo…“ zašeptal chraptivě. „Uplynula už delší doba, než si asi myslíš,“ odpověděl muž znalý černé magie. „Obávám se, že pomalu přišel čas další návštěvy.“

Plavovlasý mladík o kus dál napravo začal tiše sténat. Dva další vězni se spolu polohlasem bavili. Ve dveřích se objevila velká rudošedá ruka s dlouhými spáry a zachytila se pravé zárubně. Kroky se zastavily, ozvalo se hluboké oddechování, následované dunivým zachechtáním. Holohlavý muž nalevo od Hodgsona, který měl dosud pořádné břicho, pištivě zaječel.

Do dveřního prostoru vklouzla velká, stínu podobná postava, jejíž oči – levé bylo žluté a pravé rudé – se zaleskly ve světle plápolající lampy. Teplota už beztak chladného vzduchu v kobce ještě více poklesla, když se netvor vrhl kupředu; kopyto na jeho levé noze s dozadu obráceným kloubem udeřilo do kamene pod slámou, zatímco široká blána na tlusté šupinaté pravé noze při vstupu do kobky hlasitě pleskala. Blížil se kolébavým krokem, dlouhé paže s mohutnými svaly mu visely až k zemi a spáry skřípaly o kámen. Když si prohlížel vězně, otvor v téměř pravidelně trojúhelníkovité tváři se rozšířil v cosi, co skoro připomínalo úsměv, v němž se blýskala řada špičatých žlutých zubů.

Postoupil do středu kobky a zastavil se. Všude kolem něj se snesla sprška květů; odhrnul je stranou, jako by ho obtěžovaly. Povrch těla měl úplně holý; tuhá kůže byla na těch nejnečekanějších místech pokryta řídkými šupinami. Zdálo se, že postrádá jakékoli pohlavní znaky. Jazyk, který mu náhle vystřelil z úst, byl rudohnědý a rozeklaný.

Spoutaní muži teď zmlkli a seděli nepřirozeně strnule, když po nich přejel pohled různobarevných očí – tam a zase zpátky…

Pak se netvor neuvěřitelnou rychlostí pohnul. Vrhl se kupředu, hmátl před sebe pravou paží a popadl tlouštíka, který předtím zaječel.

Jediným škubnutím ubožáka, který vřískal hrůzou, vytrhl z řetězů. Potom se netvorova ústa přisála k jeho krku a vřískot s tlumeným zabubláním utichl. Tlouštík se ještě chvíli křečovitě zmítal a nakonec zůstal bezvládně viset v jeho sevření.

Netvor sám také spokojeně zabublal, zdvihl hlavu a olízl si rty. Jeho pohled padl na místo, odkud sebral svou oběť. Pak si své břímě pomalu přehodil tak, že je držel pod levou paží, natáhl pravou ruku a popadl tlouštíkovo předloktí, které dosud viselo na pohupujícím se okovu u zdi. Drobnějších pozůstatků na podlaze si nevšímal.

Obrátil se, šouravým krokem zamířil zpět ke dveřím a ohlodával přitom utržené předloktí. Zdálo se, že si vůbec nevšímá zářící ryby, která jako by proplouvala vzduchem kolem něj, ani dalších zjevení, jež se objevovala a mizela v přízračných otevírajících se okenicích nad ním, pod ním i všude kolem – plamenných stěn, hájů jehlovitě špičatých stromů, proudů bahnitých vod, plání plných tajícího sněhu…

Zbývající vězni poslouchali, jak se dupavé a pleskavé kroky vzdalují. Konečně si Hodgson odkašlal. „Tak poslouchejte,“ začal, „tady je můj plán.“

 

Semirama se v podřepu krčila u kamenného okraje jámy a nakláněla se kupředu s rukama položenýma na její hranu; v tlumeném světle se na jejích bledých pažích třpytil tucet zlatých náramků a její dlouhé černé vlasy byly upravené v dokonalém účesu. V teplé a vlhké komnatě měla na sobě jen lehký žlutý háv. Našpulenými rty vydávala dlouhou sekvenci štěbetavých zvuků. Všude kolem jámy, v její blízkosti i dál od ní, odpočívali se zatajeným dechem otroci, opírající se o svoje lopaty. Půltucet kroků za Semiramou a několik kroků vpravo stál Baran Víceruký – vysoký zavalitý muž s palci zaháknutými za opasek okovaný ostrými hřeby a s vousatou hlavou lehce nakloněnou na stranu, jako by napůl rozuměl smyslu zvuků, které vydávala. Oči však upíral na její poloodhalené hýždě, kterými se velmi často zaobíraly i jeho myšlenky.

Je to smůla, stěžoval si v duchu, že je pro celou operaci nezbytně nutná a že jí na mně přitom ani za mák nezáleží. Smůla, že se k ní musím chovat uctivě a zdvořile, místo abych ji mohl urážet a případně i znásilnit. Mnohem líp by se mi s ní spolupracovalo, kdyby byla dejme tomu ošklivá. Je na ni ovšem pěkný pohled a třeba přijde den…

Zakolébala se na patách a přestala vydávat zvuky, které naplňovaly celou dusnou komnatu. Baran znechuceně nakrčil nos, když k němu závan vzduchu donesl jisté pachy. Všichni čekali.

Někde hluboko uvnitř jámy se ozvalo jakési šplíchání a podlaha se několikrát zachvěla nenadálým úderem. Otroci ustoupili a shlukli se u zdi. Někde u stropu se začaly utvářet ohnivé vločky, snášející se k zemi. Semirama je setřásla z oděvu a vysokým tónem zatrylkovala. Ohnivý vodopád v okamžení ustal a něco v jámě jí zaskřehotalo v odpověď. V komnatě se znatelně ochladilo. Baran si povzdechl.

„ Konečně…“ zašeptal.

Zvuky, řinoucí se z jámy, po dlouhou dobu neustávaly. Semirama ztuhla, jako by se chystala odpovědět nebo jako by se chtěla pokusit alespoň je přerušit. Zdálo se však, že je její snažení marné, protože zvuky pokračovaly a přehlušovaly její hlas. Něco se dole znovu začalo hlasitě zmítat, z jámy vyšlehl ohnivý jazyk, zatřepetal se a stáhl se zpět; to vše v několika vteřinách. Na okamžik se objevila tvář – podlouhlá, pokřivená a zmučená – obklopená oranžovou září. Semirama uskočila zpět. Komnatu zaplnil hluk, podobající se vyzvánění obrovského zvonu. Náhle začaly od stropu padat stovky živých žab, které poskakovaly kolem nich, padaly do jámy, hopsaly nahoru a dolů po vysokých hromadách výkalů, které otroci odváželi, a prchaly ven vzdáleným klenutým vchodem. Na podlahu nedaleko od nich se náhle zřítil kus ledu, větší než dva muži.

Semirama se pomalu otočila, o krok ustoupila a ohlédla se na otroky.

„Pokračujte v práci,“ rozkázala.

Muži zaváhali. Baran se vrhl kupředu a nejbližšího z nich popadl za rameno a stehno. Zdvihl ho do vzduchu a mrštil jím před sebe, takže přelétl okraj jámy a spadl dovnitř. Výkřik, který vyrazil, zazněl jen krátce.

„Ukliďte to svinstvo!“ zařval Baran.

Zbývající otroci se spěšně dali znovu do práce, vrhli se k páchnoucím hromadám a shazovali jejich obsah přes okraj do temné díry.

Baran se náhle prudce otočil, když mu na rameni spočinula Semiramina ruka.

„Propříště by ses měl krotit,“ napomenula ho. „Pracovní sily jsou drahé.“

Otevřel ústa, zase je zavřel a stroze přikývl. Semirama ještě nedomluvila, když hlasité šplouchání utichlo a skřípění zmlklo.

„…Na druhé straně mu to rozptýlení nejspíš přišlo vhod.“ Po plných rtech jí přelétl úsměv. Pustila jeho biceps a uhladila si šaty.

„Co… co tentokrát říkal?“

„Pojď,“ vyzvala ho.

Obešli jámu, vyhnuli se tajícímu ledovému balvanu a klenutým vchodem vyšli na dlouhou galerii s nízkým stropem. Žena jí přešla až na druhou stranu, kde se zastavila u širokého okna a zadívala se na zářivou ranní scenérii, prosvítající mlžným oparem. Následoval ji a postavil se vedle ní s rukama sepjatýma za zády.

„Tak co?“ zeptal se konečně. „Co ti Tualua řekl?“

Dál si zamyšleně prohlížela blyštící barvy a měnící se tvary skal za poletujícími chomáči mlhy. „Vůbec už není schopen racionálně uvažovat,“ ozvala se pak.

„Nezlobí se?“

„Jen někdy. Přichází to na něj ve vlnách. Není to ale vztek jako takový, je to součást jeho celkového stavu. Bytosti, jako je on, mají odjakživa sklon k šílenství.“

„To znamená, že po všechny ty měsíce – že nás vlastně doopravdy nechtěl potrestat?“

Usmála se.

„O nic víc než obvykle,“ vysvětlovala. „Jeho normální nevraživost vůči lidstvu ale vždycky neutralizovala ochranná kouzla.“

„Jak se mu podařilo je prolomit?“

„V šílenství je jistá síla a navíc i zcela originální přístup k řešení problémů.“

Baran začal podupávat jednou nohou.

„Ty jsi naše odbornice na Starší bohy a bytosti s nimi spřízněné,“ prohlásil konečně. „Jak dlouho to bude trvat ?“

Zavrtěla hlavou.

„To se nedá odhadnout. Může to trvat navždy a může to skončit třeba hned teď – nebo kdykoli jindy.“

„A nemůžeme udělat nic, čím bychom… uspíšili jeho uzdravení?“

„Třeba si svůj stav uvědomí a sám navrhne lék. Někdy se to stává.“

„Setkala ses ve styku s nimi se stejným problémem i za starých časů?“

„Setkala, a procedura byla tehdy stejná jako dnes. Musím s ním pravidelně rozmlouvat a snažit se kontaktovat jeho druhé já.“

„A mezitím,“ konstatoval Baran, „nás všechny může kdykoli zahubit – bez ochranných kouzel a za situace, kdy se mu magie vymkla z ruky.“

„To je možné. Musíme zůstat ve střehu.“

„Ve střehu? Jestli na nás zaútočí, budeme úplně bezmocní – nemáme ani možnost utéct.“ Rozmáchlým gestem ukázal na scenérii za oknem. „Kdo by dokázal projít touhle zpustošenou zemí?“

„Vězňům se to podařilo.“

„To bylo dřív, když efekt ještě nebyl tak silný. Ty bys byla ochotná vydat se tam ven?“

„Jen kdybych neměla na vybranou,“ odpověděla.

„A zrcadlo – stejně jako většina ostatní magie – už také pořádně nefunguje,“ pokračoval. „Ani Jelerak se s námi nemůže spojit.“

„Třeba má teď jiné starosti. Kdo ví?“

Baran pokrčil rameny.

„Ať je to jakkoli,“ prohlásil, „výsledek je stejný. Nic se nedostane ven ani dovnitř.“

„Vsadila bych se ale, že jsou mnozí, kteří se dovnitř dostat pokoušejí. Tenhle hrad musí každému čaroději tam venku připadat jako opravdový bonbónek.“

„Jistě, byl by to bonbónek – kdyby ho někdo dokázal ovládnout. Jenže nikdo tam venku nemůže samozřejmě tušit, v čem spočívá problém. Byl by to hazard.“

„Pro ty z nás, kteří jsme uvnitř, by to ale takový hazard nebyl, co říkáš?“

Olízl si rty, otočil se a pohlédl na ni.

„Nejsem si jistý, jestli chápu, co tím chceš říct…“

Právě v tom okamžiku se zdola od stájí vynořil jeden z otroků a projel kolem nich s károu plnou koňského trusu. Semirama čekala, až zmizí z doslechu.

„Už tě nějakou dobu sleduji,“ ozvala se pak. „Čtu tvoje myšlenky, Barane. Doopravdy se domníváš, že bys tenhle hrad dokázal uhájit před svým pánem?“

„Není už tím, čím býval, Semiramo. Část své síly ztratil a Tualua je jen dalším pokračováním. Myslím, že by se to dalo zvládnout, i když sám bych to nedokázal. Už celé věky nebyl takhle oslabený.“

Rozesmála se.

„Ty mluvíš o tisíciletích? Ty mluvíš o jeho síle? Chodila jsem po tomto světě, když byl ještě mnohem, mnohem mladší. Byla jsem panovnicí nejvyššího dvora Západu v Jandaru. Znala jsem Jeleraka, když se postavil jednomu z bohů. Co znamená tvých pár století, že se odvažuješ mluvit o tisíciletích?“

„Ten bůh ho zlomil a znetvořil…“

„A přece přežil. Ne, splnění tvého snu by nebylo nijak snadným úkolem.“

„Beru to tedy tak,“ odsekl, „že nemáš zájem. Jak chceš. Jen si pamatuj, že existuje velký rozdíl mezi snem a skutečným činem. Nic jsem proti němu nepodnikl.“

„Není na mně, abych ho informovala o každém bezvýznamném slůvku, které spolu prohodíme,“ ujistila jej.

Oddechl si.

„Za to ti děkuji,“ odpověděl. „Tys ale byla královnou. Netoužíš znovu získat stejnou moc?“

„Moci už jsem si užila až dost. Jsem vděčná, že jsem opět naživu, a vděčím za to jemu.“

„Povolal tě zpět jen proto, že potřeboval někoho, kdo umí mluvit s Tualuou.“

„Ať měl jakýkoli důvod…“

Chvíli zůstali mlčky stát a dívali se z okna. Mlžný příkrov se rozestoupil, takže zahlédli temné postavy, které bojovaly o život na zářící písečné pláni. Baran učinil po pravé straně okna jakési gesto a obraz se k nim začal bleskurychle přibližovat, až se zdálo, že jsou aktéři dramatu vzdáleni pouhých několik kroků: byli to dva muži s tažným koněm a propadali se do země.

„Pořád přicházejí další,“ zamumlal Baran. „Jdou za tím bonbónkem, o kterém jsi mluvila… Vsadím se, že je to nějaký čaroděj a jeho učeň.“

Sledovali, jak se k oběma zápasícím postavám po písku rozběhlo hejno rudých škorpiónů, každý z nich velikosti lidského palce. Když je propadající se muž vpředu spatřil, mávl rukou v dlouhém, pomalém gestu. Kolem postav se utvořil ohnivý kruh. Škorpióni zpomalili, stáhli se zpět a začali kroužit po jeho obvodu.

„No vida, tohle zaklínadlo fungovalo…“ Pokývl.

„Někdy se to povede,“ odpověděla. „Tualuova energie je nesmírně nevyvážená.“

Po nějaké chvíli se škorpióni vrhli kupředu, napochodovali do plamenů a těla těch, kteří zahynuli, vytvářela mosty dalším. Pod zem klesající kouzelník zopakoval svoje gesto a uvnitř prvního ohnivého kruhu vyšlehl druhý. Škorpióny to opět zmátlo, tentokrát se však vzpamatovali mnohem dříve než poprvé. Obnovili svůj útok proti plamenům a začali překračovat i tuto bariéru. Tou dobou už k nim po písku spěchali další, aby se připojili k první vlně. Čaroděj ještě jednou zdvihl ruce a začal kreslit do vzduchu další obrazec; objevily se malé plamínky, vytvářející zárodek třetího kruhu. V tom okamžiku však převalující se kotouče mlhy celý výjev opět zahalily.

„Zatraceně!“ zaklel Baran. „Zrovna když to začínalo být zajímavé. Kolik myslíš, že se mu ještě podaří vyvolat dalších kruhů? “

„Pět,“ odpověděla. „To je tak všechno, na co mu zbývá místo.“

„Já bych řekl čtyři, ale možná máš pravdu. Bylo to trochu zkreslené.“

Odněkud zdáli se k nim donesl nezřetelný dunivý a pleskavý zvuk.

„Jaké to bylo?“ zeptal se o chvíli později.

„Co?“

„Být mrtvá. A po celé té době být povolaná nazpět. Nikdy o tom nemluvíš.“

Odvrátila oči.

„Myslíš si snad, že jsem ten čas strávila v nějakém hrůzostrašném pekle? Nebo třeba na nějakém místě věčné rozkoše? Že mi to teď všechno připadá jako pouhý neskutečný sen? Nebo že se nestalo vůbec nic? Že jsem byla jen v černé prázdnotě?“

„V různých okamžicích života už mě napadly všechny tyhle možnosti. Která z nich je pravdivá?“

„Po pravdě řečeno ani jedna,“ usmála se. „Prošla jsem dlouhou řadou reinkarnací – některé byly nesmírně zajímavé a mnohé velice nudné.“

„Vážně?“

„No jistě. V té poslední jsem byla služebnicí v jistém království daleko na východě, kde jsem se brzy dopracovala do postavení tajné královy favoritky. Když Jelerak znovu vdechl život prachu z mého původního těla a povolal do něj zpět mého ducha, zůstal z té ubožačky jen blábolící idiot. A musím dodat, že se to stalo v tu nejnevhodnější chvíli – zrovna když si užívala královského objetí.“ Na okamžik se odmlčela. „Vůbec si toho nevšiml,“ dodala pak.

Baran ustoupil stranou, aby jí mohl pohlédnout do tváře. Smála se.

„Ty děvko!“ vyprskl. „Pořád si jen děláš legraci. Nikdy mi upřímně neodpovíš!“

„Tak ty sis toho všiml. Máš pravdu. Těší mě být pravděpodobně jedinou osobou v širém okolí, která o tak závažné věci něco ví – a nechávat si to pro sebe.“

Přerývané přibližující se zvuky nabyly na hlasitosti.

„Ach, podívej! Mlha se rozplynula! Už kolem sebe kreslí šestý kruh!“

Baran se zachechtal.

„No vážně. Jenže už tou rukou sotva hýbe. Nevím, jestli se mu podaří opsat ještě jeden. Je dokonce možné, že zmizí pod zemí ještě dřív, než se k němu dostanou. Připadá mi, že se teď propadá rychleji.“

„Už se to zase zamlžilo! Nikdy se nedozvíme…“

Tempo zvuků se zrychlilo; otočili se právě včas, aby spatřili purpurového netvora s nestejně barevnýma očima a s každou nohou jinou, který kolem nich proběhl směrem ke komnatě, z níž přišli.

„Nechoď tam!“ vykřikla v jazyce Mabrahoring. „Barane!“ zavřískla pak. „Zastav ho! Odmítám nést odpovědnost za cokoli, co se stane, pokud Tualuu vyruší démon! Jestli se tohle místo odpoutá…“

„Stůj!“ zahřměl Baran a otočil se.

Démon, který těsně u pochichtávající se tlamy svíral jakýsi podezřelý předmět, však přeběhl přes jednu z hromad mrvy a vrhl se k okraji jámy.

O chviličku později se zdálo, jako by se prázdný prostor přímo před ním rozevřel se zaskřípěním, připomínajícím zvuk trhané látky, a objevila se v něm malá skvrna absolutní černi. Otroci se rozutekli. Démon se zarazil a bázlivě se přikrčil.

V temném otvoru se cosi pohnulo a vynořila se z něj obrovitá bledá ruka. Když ji démon spatřil, kvapně sebou škubl ve snaze uhnout stranou a zmizet, ruka však byla rychlejší. Bleskurychle vystřelila kupředu, popadla ho za krk a zdvihla z podlahy. Pak se dala do pohybu, přičemž černá skvrna plula spolu s ní, a přenesla své zmítající a dusící se břímě zpět přes kupku mrvy, přes celou komnatu a ven ze dveří na galerii.

Přiblížila se k Baranovi a Semiramě a upustila netvora u Baranových nohou. Pak se ruka stáhla zpět do tmy, ještě jednou se ozval zvuk trhané látky a okolní vzduch se znovu zklidnil.

Semirama zalapala po dechu. Předmětem, který svíjející se démon dosud svíral ve svých spárech, byla napůl ohlodaná lidská noha.

„Už se zase dostal k zajatcům!“ vykřikla. „Poznávám to tetování! To byl Joab, ten tlustý čaroděj z Východu.“

Baran nakopl bázlivě skrčeného netvora do zadnice.

„Nepřibližuj se k té komnatě! A nepřibližuj se ani k té jámě!“ zařval jazykem Mabrahoring a mávl rukou směrem k chodbě za sebou. „Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš, dopadne na tebe veškerý hněv Ruky!“

Ještě jednou ho nakopl, až velký netvor bolestivě spadl na zem. Začal tiše sténat a nohu si přitiskl blíž k tělu.

„Rozumíš mi?“

„Ano,“ zakňučel stejnou řečí.

„V tom případě si pamatuj, co jsem ti řekl – a zmiz mi z očí!“

Démon spěšně vyrazil zpět směrem, odkud přišel.

„Co zajatci?“ ozvala se znovu Semirama.

„Co s nimi má být?“ zavrčel Baran.

„Neměli bychom mu dovolit, aby je považoval za svoji soukromou špižírnu.“

„A proč ne?“

„Jelerak je všechny bude chtít nedotčené, aby nad nimi mohl osobně vynést rozsudek.“

„O tom pochybuji, nejsou zase až tak důležití. A konec konců, sám by pro ně asi bez důkladného rozmýšlení těžko hledal horší trest.“

„Přesto ale… teoreticky vzato jsou to jeho zajatci a ne naši.“

„Pochybuji, že by nás za to kdy volal k odpovědnosti. A kdyby ano, vezmu to všechno na sebe.“ Odmlčel se. „Upřímně řečeno si nejsem jistý, jestli se ještě vůbec někdy vrátí,“ pokračoval pak a znovu se odmlčel. „Ty snad ano?“

Odvrátila se a znovu se zahleděla na zamlženou scenérii za oknem.

„To doopravdy nevím. A abych řekla pravdu, nejsem si jistá, jestli bych to chtěla vědět, i kdyby to bylo možné – alespoň v téhle chvíli ne.“

„A čím se tahle chvíle liší od kterékoli jiné?“

„Je ještě příliš brzo. Už se stalo, že byl pryč déle než tentokrát.“

„Oba přece víme, že ho tam nahoře v Arktidě postihlo něco zlého.“

„Jsem si jistá, že už zažil horší věci. Nezapomínej, že se na ty dávné časy pamatuji.“

„A co když se už nevrátí? “

„Pokud se Tualua nevzpamatuje, je to stejně jen akademická otázka.“

V Baranových očích zablýsklo a pak se téměř rozzářily.

„Řekněme, že se tvůj svěřenec uzdraví už zítra?“

„Zeptej se mě pak.“

Baran si hlasitě odfrkl, otočil se na podpatku a nasupeně se vydal stejným směrem, kterým zmizel démon. Když odešel, počítala Samirama pomalu na prstech do šesti a pak se zarazila. V očích se jí zaleskly slzy.

 

Zdejší kraj byl plný vysokých pahorků, porostlých bujnou jarní vegetací. Meliáš seděl na nízkém vršku, obrácen k většině tohoto panoramatu zády; před ním stála kolmo vztyčená jeho ebenová hůlka délky paže, dolním koncem zaražená na píď do země. Hleděl za ni do dáli, kde se v zakletém pásmu převalovaly chomáče mlhy, zrůžovělé paprsky ranního slunce, a odhalovaly stále nové a nové transformace krajiny. Byl to muž se širokými rameny a tříslově hnědými vlasy. Jeho oděv, v němž převládala oranžová barva, byl pro tento kraj i pro situaci, kterou očekával, že zde najde, překvapivě okázalý. Kolem krku měl pověšený zlatý řetěz s jasně modrým kamenem, který přesně ladil s barvou jeho očí. Vzadu za ním se po táboře pohybovali oba jeho sluhové a připravovali snídani. Pomalu se předklonil a špičkami prstů se dotkl hůlky. Jeho pohled byl i nadále upřen kamsi za ni. Když se tu a tam mlha rozvířila a převalovaly se v ní vlny stínů, jeho oči se k nim obracely a pozorovaly je. Konečně znehybněl a zdálo se, že něčemu naslouchá. Tiše promluvil a čekal. Několikrát tento postup zopakoval, pak vstal a zamířil zpět k táboru.

„Prostřete k snídani ještě pro jednu osobu,“ přikázal sluhům, „připravte ale dost jídla pro několik dalších lidí a postarejte se, aby zůstalo teplé. Máme před sebou zajímavý den.“

Sluhové nespokojeně huhlali, jeden z nich však začal z pytle vytahovat zeleninu a čistit ji. Podával ji druhému, který ji krájel na pánev.

„A přidejte tam taky trochu masa.“

„Jistě, Meliáši. Už nám ale pomalu dochází,“ odpověděl starší sluha, drobný mužík s vybledlou bradkou.

„V tom případě se jeden z vás bude muset dnes odpoledne vydat na lov.“

„Mně se tyhle lesy nějak nelíbí,“ poznamenal druhý sluha, hubený muž s ostře řezanými rysy a nesmírně tmavýma očima. „Klidně by se mohlo stát, že by sem zabloudil vlkodlak nebo nějaká jiná prokletá stvůra.“

„Lesy jsou bezpečné,“ ujistil ho Meliáš.

Menší sluha začal odkrajovat kousek masa.

„Kdy dorazí tvůj host?“ zajímal se.

Meliáš pokrčil rameny, poodstoupil stranou a zadíval se k pahorku za táborem.

„Nejsem schopen odhadnout, jak rychle někdo jiný cestuje. Myslím…“

Něco se pohnulo a Meliáš si uvědomil, že je to vysoká zelená bota u sukovitého stromu před nim. Pár vysokých zelených bot…

Zarazil se a zdvihl hlavu. Vysoká postava se sluncem v zádech…

„Dobré ráno,“ pozdravil, přimhouřil oči a zastínil si je rukou. „Jsem Meliáš, pověřenec Společnosti pro zdejší sektor…“

„Já vím,“ ozvala se odpověď. „I já ti přeji dobré ráno, Meliáši.“

Postava se k němu nehlučně blížila. Byla to štíhlá žena se světlými vlasy a bledou pletí, se zelenýma očima a jemnými rysy, která na sobě měla plášť, opasek a čelenku stejně zelené barvy, jakou měly její boty; měla černé jezdecké kalhoty, černou blůzu a hnědou koženou vestu. U pasu jí visely tlusté černé rukavice spolu s krátkým mečem a dlouhou dýkou. V levé ruce držela lehký luk s povolenou tětivou, vyrobený z nějakého načervenalého dřeva, které Meliáš nepoznával. Poznával však masivní černý prsten se zeleným vzorem, který měla na prsteníku téže ruky. Nezdržoval se identifikačním znamením Společnosti, poklekl na jedno koleno a uklonil se.

„Lady z Marinty…“ začal.

„Vstaň, Meliáši,“ přerušila ho. „Jsem tu kvůli záležitosti, v níž máš figurovat jako svědek. Říkej mi Arlata.“

„Rád bych vám to rozmluvil – Arlato,“ prohlásil a vstal. „Je s tím spojené obrovské riziko.“

„Zisk bude také obrovský,“ odsekla.

„Pojďte se mnou posnídat,“ vyzval ji, „a já vám o tom něco povím.“

„Už jsem jedla,“ odpověděla a zamířila spolu s ním k táboru, „ale připojím se k tobě, abychom si mohli promluvit.“

Doprovodila ho k dřevěnému stolu jižně od ohně a posadila se k němu na lavici.

„Můžu už nosit jídlo?“ zeptal se mladší sluha.

„Trochu čaje byste si dala?“ otázal se Meliáš.

„Ano, čaj si dám.“

Kývl na sluhu.

„Dvakrát čaj.“

Seděli mlčky, čekali, až sluha připraví nápoj, nalije ho a postaví před ně šálky, a hleděli na západ do proměnlivé země a jejího mlžného oparu. Když ochutnala svůj čaj, zdvihl také šálek a trochu usrkl.

„V takovém chladném ránu to přijde vhod.“

„To přijde vhod kterékoli ráno. Je to vynikající čaj.“

„Díky za pochvalu. Co vás vede k tomu, že jste se vydala do těchto míst, má paní?“

„Co k tomu vede všechny ostatní? Na tom hradě je skrytá síla.“

„Pokud nejsou moje informace naprosto mylné, jste už teď obdařena značnými silami, nehledě na jiné statky spíše světského charakteru.“

Usmála se.

„To je nejspíš pravda. Jenže síla, která je uzamčena v tom zvláštním místě, je obrovská. Zmocnit se vlády nad tím Prastarým… Jestli chceš, můžeš mě považovat za snílka, ale dalo by se s ní vykonat tolik dobra. Mohla bych svět zbavit četných utrpení.“

Meliáš si povzdechl.

„Proč nemůžete hledat jen svůj vlastní prospěch jako ti druzí?“ zeptal se. „Víte, že součástí mých zdejších povinností je snažit se těmto výpravám zabránit. Vaše motivace mi to v tomto případě jen ztěžuje.“

„Vím, jaký na to má Společnost názor. Jelerak se může každou chvílí vrátit a vy tvrdíte, že kdyby našel nějaké vetřelce, mohlo by to vyvolat střet, do kterého by byla zatažena celá Společnost. Jsi stoprocentně spolehlivý svědek, stejně jako ti čtyři další, kteří jsou kolem proměnlivé země rozmístěni. Abych učinila zadost požadavku Společnosti, přísahám, že tuto výpravu podnikám výhradně svým vlastním jménem. Stačí to?“

„Z technického hlediska ano. Já jsem ale měl na mysli něco jiného. I kdyby se vám podařilo projít, hrad je stále ještě pod ochranou a předpokládáme, že je dosud v rukou Jelerakových služebníků. I kdybychom však odhlédli od všech těchto skutečností, stejně mám silné pochybnosti, že by se podařilo některého z Prastarých na delší dobu přimět k tomu, aby konal dobro i v případě, že byste uspěla a získala nad ním do jisté míry vládu. Je to prohnilá cháska, kterou bychom měli raději nechat na pokoji. Vraťte se do hájemství Elfů, má paní. Vykonávejte své dobré skutky nějakým jednodušším způsobem. I když budete mít úspěch, tvrdím, že nezvítězíte.“

„Všechny tyhle argumenty už jsem slyšela,“ prohlásila, „a důkladně jsem je všechny zvážila. Děkuji ti za tvou starost, ale jsem pevně rozhodnutá.“

Meliáš usrkl čaje.

„Pokusil jsem se,“ odpověděl konečně. „Pokud se vám něco přihodí na dohled od tohoto místa, budu se snažit vás zachránit. Nemohu ale nic slíbit.“

„O nic jsem nežádala.“

Dopila a vstala.

„Půjdu.“

Meliáš se postavil. „Proč ten spěch, den je ještě mladý. Když chvíli počkáte, bude tepleji a vyjasní se – a možná že se dokonce objeví nějaký další poutník. Ve dvou byste třeba měli větší šanci…“

„Ne! O to, co lze na tom místě získat, se nehodlám s nikým dělit.“

„Jak si přejete. Tak pojďte, dovedu vás až na hranici.“

Přešli tábořiště a zamířili k místu, kde se tráva začínala pomalu ztrácet. O několik kroků dál nabýval všechen porost mrtvolně bílou barvu.

„Tak tady to je,“ prohlásil a ukázal rukou. „Je to zhruba kruhovité pásmo o průměru přibližně šesti mil. Hrad je na nejvyšším kopci někde poblíž jeho středu. Kolem jeho obvodu je v přibližně stejnoměrných vzdálenostech rozmístěno pět zástupců Společnosti – studují efekt pásma, radí poutníkům a plní roli svědků. Pokud budete muset užít magie, zjistíte možná, že vaše zaklínadla fungují naprosto dokonale; může se však také stát, že bude jejich účinek zesílen, oslaben, úplně zlikvidován nebo nějakým způsobem zkreslen. Může se také stát, že narazíte na nějaké tvory, neškodné či naopak nebezpečné – a může se proti vám obrátit i samotná krajina. Nelze předem říct, jak bude vaše pouť probíhat. Nevěřím však, že je mnoho těch, kterým se podařilo projít. Pokud se to někomu podařilo, nezdá se, že by to na situaci cokoli změnilo.“

„A to připisujete obráncům uvnitř hradu?“

„Považujeme to za pravděpodobné. Zdá se, že hrad samotný je neporušený.“

„Jistě,“ prohlásila a pohlédla mu do očí, „nemůžete však vyvozovat závěry jen z toho, v jakém je hrad stavu. Není jako jiné stavby.“

„Tím jsem si nikdy nebyl jistý, i když v tom nejspíš bude špetka pravdy. Bratrstvo – tedy vlastně Společnost – to právě zkoumá.“

„Já si tím jistá jsem. Mohla jsem vám ušetřit námahu. Nevíš náhodou, kdo byl velitelem hradu, když se přihodila ta věc?“

„Vím. Ten, kterému se říká Baran Víceruký. Ještě před několika lety byl členem Společnosti s dobrou pověstí, pak ale přešel k Jelerakovi.“

„Už jsem o něm slyšela. Připadá mi, že by to mohl být člověk toho druhu, který by sám rád uchvátil moc, kdyby se mu naskytla příležitost.“

„Možná se o to už pokusil a tohle je výsledek. Nevím.“

„No, předpokládám, že to brzy zjistím. Máš pro mne nějakou radu?“

„Po pravdě řečeno nic zvláštního. Především se musíte zaštítit všeobecným ochranným kouzlem… “

„To už jsem udělala.“

„… a dávat si cestou pozor na vlny poruch. Zdá se, že postupují ze středu směrem ven, pak pokračují kolem dokola proti směru pohybu slunce a jejich síla postupně narůstá. Podle své intenzity mohou oběhnout kolem jednou až třikrát. Postupují obvykle asi takovým tempem jako mořské vlny za hezkého počasí. Všude, kudy projdou, dochází ke změnám a účinek tvých zaříkadel bude nejvyšší na jejich hřebeni.“

„Jsou mezi nimi nějaké pravidelné intervaly?“

„Žádné, které by se nám podařilo zjistit. Někdy je dlouhou dobu klid a jindy jich proběhne několik v rychlém sledu za sebou. Zdvihají se bez jakéhokoli varování.“

Odmlčel se a Arlata na něj pohlédla. Odvrátil oči.

„Ano?“ zeptala se.

„Kdyby se stalo, že budete přemožena,“ promluvil, „a nebudete se moci vrátit ani pokračovat v cestě – zkrátka kdyby se vám nepodařilo projít – velice bychom ocenili, kdybyste se pokusila použít některé z metod, které má Společnost k dispozici, spojila se se mnou a sdělila mi veškeré konkrétní informace.“

Zabloudil očima k opodál stojící hůlce.

„Budu-li umírat a bude-li mi ještě zbývat dost sil, budete si moci všechno zapsat do svých archivů,“ odpověděla, „nebo toho použít, jak uznáte za vhodné – pokud tě ovšem moje zpráva dostihne.“

„Děkuji vám.“ Pohlédl jí do očí. „Nezbývá mi, než vám popřát mnoho štěstí.“

Obrátila se k proměnlivé zemi zády a zapískala tři měkké tóny.

Meliáš se otočil právě včas, aby spatřil, jak se z lesa za táborem vynořil bílý kůň se zlatou hřívou a rozběhl se k nim se vztyčenou hlavou. Nad krásou přibíhajícího zvířete se mu zatajil dech.

Když k nim dorazil, objala ho Arlata kolem hlavy a něco mu zašeptala jazykem elfů. Pak se plavným pohybem rychle vyšvihla do sedla a obrátila se znovu tváří k proměnlivé zemi.

„Poslední vlna proběhla těsně před východem slunce,“ informoval ji, „a už nějakou dobu se věci jeví nejjasněji tam vzadu, za těmi dvěma oranžovými vrcholky napravo – myslím, že za chviličku je uvidíte.“

Čekali, dokud mlhu nerozčeřil lehký vánek a na okamžik se neobjevily dva stejné kameny.

„Zkusím to,“ přikývla.

„Lepší vy než mnozí jiní.“

Předklonila se a tiše promluvila. Kůň vyrazil kupředu do bledé země. V několika okamžicích se ztratil z dohledu a dusot jeho kopyt utichl.

Meliáš zamířil zpět ke svému táboru, a když procházel kolem hůlky, lehce se jí dotkl. Okamžitě se zarazil se staženým obočím, přejel špičkami prstů po celé její délce a přidřepl si vedle ní. Konečně pak otevřel měkký kožený váček, který mu visel u pasu, vytáhl z něj malou žlutou křišťálovou kouli, zdvihl ji do výše a vyřkl několik slov. V hloubi koule se objevila vousatá tvář staršího muže.

„Ano, Meliáši?“ Slova mu zazněla v hlavě.

„Zaznamenal jsem nějaké zvláštní vibrace,“ oznámil. „A co ty? Nezačíná snad tam u tebe další vlna?“

Starší muž zavrtěl hlavou.

„Ne, tady je zatím klid.“

„Děkuji. Zkusím zavolat Tarbu.“

Po dalších vyřčených slovech tvář zmizela a nahradila ji tvář tmavého muže v turbanu.

„Jak to vypadá v tvém sektoru?“ zeptal se.

„Klid,“ odpověděl Tarba.

„Kontroloval jsi v poslední době svoji hůlku?“

„Jsem přímo u ní. Nic.“

Spojil se se zbývajícími pověřenci – se starším mužem s vystouplou bradou a jasně modrýma očima a s pozorně se tvářícím mladíkem s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami. Odpověděli mu stejně jako druzí dva.

Když zastrčil kouli zpět do váčku, zůstal chvíli stát a upřeně se díval na proměnlivou zemi, žádná nová vlna se však nezdvihla. Ještě jednou se dotkl hůlky a zjistil, že vibrace, které ho tak znepokojily, mezitím ustaly.

Vrátil se do tábora a posadil se ke stolu s přimhouřenýma očima a bradou položenou do dlaní.

„Chcete, abych vám už prostřel k snídani?“ zavolal na něj mladší sluha.

„Nech ji na ohni, přijde další návštěva,“ odpověděl Meliáš. „Přines mi ale ještě trochu čaje.“

Později, když seděl a popíjel čaj, vylil trochu na desku stolu a začal prsty kreslit obrazec. Tady je hrad… Teď pentagram pozorovatelů kolem něj, asi takhle… Vlny, spirálovitě se šířící tímto směrem, zvedající se obvykle na západě…

Na nakreslený obrazec padl jakýsi stín a Meliáš pohlédl vzhůru. Vedle něj stál tmavovlasý mladík střední postavy s tmavýma očima a s ústy, která jako by byla neustále připravena se rozesmát. Na sobě měl žlutou halenu a černé kožešinové kamaše; jeho článkovaný opasek i spona jeho hnědého pláště byly z bronzu. Vousy měl krátké a úhledně zastřižené. Když k němu Meliáš zdvihl oči, pokývl na pozdrav a usmál se.

„Omlouvám se, ale neslyšel jsem tě přicházet,“ ozval se Meliáš.

„Tys věděl o tom, že přijdu?“

„Věděl jsem prostě, že někdo přijde. Jmenuji se Meliáš a jsem zdejším pověřencem Společnosti.“

„Já vím. Jsem Weleand z Murcave. Přišel jsem, abych prošel proměnlivou zemí a ujal se vlády nad Věčným hradem v jejím středu.“

„ Věčným…“

„Někteří z nás ho znají pod tímto jménem.“

Vyměnili si znamení Společnosti.

„Posaď se,“ vyzval ho Meliáš, „a nasnídej se se mnou. Neuškodí, když se vydáš na cestu s teplým jídlem v žaludku.“

„Děkuji, ale nebudu jíst. Už jsem snídal.“

„A co šálek čaje?“

„Neměl bych plýtvat časem. Cesta, kterou jsem zvolil, je dlouhá.“

„Obávám se, že toho není příliš mnoho, co bych ti o ní mohl povědět.“

„Vím všechno, co v tomto ohledu potřebuji vědět,“ ujistil ho Weleand. „Zajímala by mě ale jiná věc – kolik lidí kolem tebe prošlo.“

„Ty jsi dnes druhý. Držím tady stráž už dva týdny a jsi celkem dvanáctý, který tudy prochází. Pokud se nemýlím, dělá to celkem dvaatřicet lidí, o nichž víme.“

„Nevíš, jestli se někomu z nich podařilo projít?“

„To nevím.“

„Výborně.“

„Předpokládám, že nemám velkou šanci přesvědčit tě, aby ses o to nepokoušel?“

„Řekl bych, že je tvou povinností snažit se to rozmluvit každému. Kolik z nich tě už uposlechlo?“

„Žádný.“

„Tady máš odpověď.“

„Očividně jsi dospěl k závěru, že moc, kterou bys mohl získat, vyvažuje riziko. Co bys ale s tou mocí dělal, kdyby se ti to podařilo?“

Weleand sklonil hlavu. „Co bych s ní dělal?“ opakoval. „Napravoval bych bezpráví. Jezdil bych po zemi křížem krážem, navštěvoval bych všechny kouty světa, trestal bych křivdy a odměňoval ctnost. Využil bych jí k tomu, abych z téhle země udělal lepší místo pro život.“

„A jaká by byla tvoje odměna?“

„Uspokojení.“

„Ach tak. Jistě, to by šlo. Ano, samozřejmě. Určitě si nedáš trochu čaje?“

„Ne. Bude lepší, když vyrazím hned. Chtěl bych dojít k hradu před západem slunce.“

„V tom případě ti přeji hodně štěstí.“

„Děkuji. Hmm, mimochodem – těch jedenatřicet ostatních, o kterých jsi mluvil, nebyl mezi nimi takový vysoký chlapík v zelených botách na kovovém koni?“

Meliáš zavrtěl hlavou.

„Ne, nikdo takový tudy neprojel. Jediné elfí boty, které jsem viděl, na sobě měla žena – a není tomu tak dlouho.“

„Co to bylo za ženu?“

„Arlata z Marinty.“

„Vážně? To je ovšem zajímavé.“

„ Odkud jsi říkal, že pocházíš?“

„Z Murcave.“

„Obávám se, že takové místo neznám.“

„Je to malé hrabství daleko na východě. Přispěl jsem svým dílem k tomu, že je to šťastný kraj.“

„Doufám, že šťastným krajem i zůstane,“ poznamenal Meliáš. „Mluvils o kovovém koni?“

„Ano.“

„V životě jsem kovového oře neviděl. Myslíš, že by se tady mohl objevit?“

„Možné je všechno.“

„Co ještě je na něm zvláštní?“

„Domnívám se, že je jedním z našich bratří, kteří se zabývají temným uměním. Kdyby měl úspěch, kdo ví, jaké škody by mohl napáchat.“

„Společnost odmítá zaujímat jakékoli stanovisko k tomu, kdo se o to pokusí.“

„To vím. Přesto ovšem není třeba vynakládat přílišné úsilí a pomáhat takovému člověku dobrými pokyny a radami, jestli mi rozumíš.“

„Myslím, že ano, Weleande.“

„…a jmenuje se Dilvish.“

„Budu si to pamatovat.“

Weleand se usmál, natáhl se a uchopil bohatě vyřezávanou hůl, která stála opřená o strom. Meliáš si jí až do tohoto okamžiku nevšiml.

„ Vyrazím. Přeji ti pěkný den, pověřenče.“

„Nemáš koně ani tažné zvíře?“

Weleand zavrtěl hlavou.

„Mé potřeby jsou skromné.“

„Tak tedy šťastnou cestu, Weleande.“

Jeho společník se otočil a zamířil k proměnlivé zemi. Neohlédl se. Meliáš po chvíli vstal a díval se za ním, dokud ho nepohltily mlhy.