<<< Literární doupě
Literární doupě

Roger Zelazny
překlad: Iva Harrisová, Jiří Špalek, Tomáš Votava

POSLEDNÍ OBRÁNCE CAMELOTU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Podvrženec - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 180 Kč
cena: 160 Kč
Podvrženec - Zelazny Roger
Podvrženec - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 160 Kč
cena: 113 Kč
Podvrženec - Zelazny Roger
Pušky Avalonu - Amber 2 - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 150 Kč
cena: 133 Kč
Pušky Avalonu - Amber 2 - Zelazny Roger

 

   1   >

 

 

PŘEDMLUVA

přeložila Iva Harrisová

 

I když své knížky většinou nijak nepředstavuji, rozhodl jsem se před touto sbírkou a každou jednotlivou povídkou napsat několik slov na úvod, jelikož jsem je vybral z materiálů zahrnujících celou mou osmnáctiletou tvorbu od samého počátku až po současnost. Za tu dobu jsem se změnil, stejně jako svět kolem mne, a když teď po sobě čtu mnohé z toho, co jsem kdysi považoval za dobré, červenám se i blednu zároveň. Z toho důvodu bych byl raději, kdyby tucty povídek zůstaly navždy ukryty na žloutnoucích stránkách pod barevnými obálkami a nikdy bych dobrovolně nedal souhlas k tomu, aby byly znovu otištěny. K těm, které jsem zde vybral, však cítím jistou náklonnost a na příslušném místě o nich řeknu ještě něco víc. Podstata mé práce a spisovatelské návyky se podstatně změnily na konci 60. let, když jsem se intenzivněji pustil do psaní románů. Začínal jsem krátkými povídkami a dodnes je píši rád, i když jich za rok nevytvořím již zdaleka tolik jako dřív. Důvod je převážně ekonomický. Koncem 60. let jsem se začal věnovat psaní profesionálně a pravdou spisovatelského života zůstává, že když dojde na zajištění nezbytností i radostí lidské existence, jsou romány pro své tvůrce výnosnější. Což by možná vyznělo chladně a cynicky, nebýt skutečnosti, že romány píši rád.

Netoužím po tom, abych vysvětloval a pokoušel se obhajovat nebo omlouvat cokoliv, co jsem napsal. Vždycky jsem měl pocit, že by to měla umět vyjádřit samotná povídka. Jde mi pouze o to, abych je zařadil do kontextu mých rostoucích zkušeností, což z nich vytváří, pokud ne pro druhé, tak alespoň pro mne, autobiografické svědectví.

Abych tedy vyrovnal dluh a vyhověl několika přáním, řeknu vám něco o sobě (čistě subjektivně, žádné povídání na záložku).

Kdybych nedokázal trochu psát, myslím, že bych rád vlastnil železářství. Již dlouho mě fascinuje to neuvěřitelné množství nástrojů na údržbu naší společnosti, stejně jako svorky, závěsy, hřeby, špendlíky, šrouby, kladky, dráty, řetězy, skoby a trubky, které ji drží pohromadě. Nemluvě o štuku, omítce, cementu a barvě, které jí dodávají úhlednou fasádu. Věřím, že v solidním železářství se vším možným bych byl dokonale šťastný, dokonce víc než v knihkupectví, kde bych se ke čtení pravděpodobně stejně nedostal.

Otvíral bych však nejspíš pozdě a měl bych otevřeno dlouho do večera, protože jsem noční člověk. Před východem slunce dávám přednost jeho západu. Do pracovního tempa se dostávám v pozdních hodinách. Většinu svých nejlepších prací jsem napsal patrně po půlnoci.

V okruhu sta mil kolem mne žije skupina spisovatelů, kteří se jednou měsíčně scházejí na oběd. Při jedné takové příležitosti se mě Stephen Donaldson zeptal, jakou knihu někoho jiného bych si přál napsat. Rychle jsem mu odpověděl, jak jsem to v tu chvíli považoval za nejvhodnější. Když jsem o tom později přemýšlel, změnil jsem názor. Něco takového jako Vojna a mír nebo Odyssea, působivé či oslnivé, impozantně tragické či komické, oděné tóny učenosti a epické many, by bylo jen egoistickou volbou a ne věcí, kterou bych býval psal s radostí a radoval se, že je napsaná – kdybych toho byl vůbec schopen. Nakonec jsem se dostal ke dvěma knihám – jedné tragické a druhé komické – a nedokázal se mezi nimi rozhodnout: Malrauxův Osud člověka (La condition humaine) a Jižní vítr (South Wind) Normana Douglase. Nehodlám o nich říkat nic hluboce filozofického, jen nostalgicky cítím, jak mi promlouvají z duše, a pokouším se tak upřímně odpovědět na Steveovu otázku na místě, kde už stejně mluvím sám o sobě.

Nejpovzbudivější věc, kterou jsem v posledních letech viděl, byla naprostá prázdnota. Tím chci říct, že jsem neviděl nic tam, kde jsem očekával, že něco uvidím. V roce 1975 jsem navštívil vojenskou oblast Trinity Site, místo, které je veřejnosti otevřeno jen jednou v roce. Bylo to třicet let po tom, co nad touto horkou, prašnou a větrnou planinou vybuchla první atomová bomba. Na dlouhou kolonu aut čekala u nákupního střediska severně od Alamogorda vojenská eskorta a doprovodila nás zbývajících sedmdesát mil do raketové odpalovací základny White Sands. Konečně jsme zaparkovali, vystoupili a došli k bodu nula. Opravdu tam nebylo nic vidět. Četl jsem, jak po sobě první výbuch zanechal kráter roztaveného křemičitanu hlinitého, dvacet pět stop hluboký a čtvrt míle v průměru. Byl pryč. Zavály ho pouštní větry a pouštní rostliny (nezmutované) nad ním zapustily kořeny. Úroveň radiace jen nepatrně překračovala průměrné hodnoty. To místo vypadalo zatraceně podobně jako můj dvorek za domem. Po chvilkovém zklamání, že po tak dlouhé jízdě vůbec nic nevidím, jsem si uvědomil, jak rychle se země jen za jedinou generaci stačila zotavit a zmocnilo se mě radostné vzrušení. Krásná ukázka nezdolnosti života.

Před několika lety mě jeden vědec, který se chystal vysílat do vesmíru televizní záznam týkající se lidstva a jeho života, požádal, abych navrhl nějaký program, který by případné diváky jeho večerního pořadu mohl zajímat. Kromě obvyklých technických a sociálních informací mě napadl symfonický orchestr s detailními ukázkami hry jednotlivých hudebních nástrojů, plachetnice a – pokud si dobře vzpomínám – let balónů plněných horkým vzduchem. Tři věci, u kterých se forma tak dokonale a jedinečně snoubí s jejich funkcí, že se naše nástroje staly uměleckým dílem – čímž se moje estetické cítění dostává na úroveň platonického obchodu se železářskými potřebami.

Spisovatelem jsem rád a dokonce ani papírování mi nevadí. To už ale o autorovi stačí. Tady jsou ty povídky.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist