Roger Zelazny

RŮŽE PRO KAZATELE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1. kapitola

To ráno, kdy jsem byl uznán přijatelným, jsem seděl nad překladem jednoho ze svých Melancholických madrigalů do marťanštiny. Když zabzučel domácí telefon, pustil jsem tužku a zároveň zmáčkl tlačítko.

„Pane Gé,“ ozvala se Mortonova mladická fistule. „Starej mi nakázal, že mám sehnat ,toho nafoukanýho veršotepce‘ a poslat ho k němu do kabiny. A protože nafoukanýho veršotepce tu máme jen jednoho —“

„Máš čestnou duši, Brute, ale vidím, že tvoji bezúhonnou mysl přec lze zpracovat,“ přerušil jsem ho.

Tak Marťani se konečně rozhodli! Oklepal jsem pět centimetrů popela z žhnoucího oharku a vdechl kouř, první od chvíle, co jsem si zapálil. Toužebné očekávání, jež trvalo celý měsíc, se snažilo vměstnat do jediného okamžiku, ale tak docela se mu to nedařilo. Bál jsem se ujít těch patnáct metrů, bál jsem se slov, která Emory pronese a která jsem znal už předem. A ten strach odsunul do pozadí všechno ostatní.

Dokončil jsem tedy sloku, kterou jsem měl právě rozdělanou, a teprve pak jsem vstal.

U Emoryho dveří jsem byl za okamžik. Dvakrát jsem zaklepal a otevřel, právě když Emory zabručel „Dále“.

„Přál sis mě vidět?“ Rychle jsem se posadil, aby se nemusel obtěžovat a říkat ,Posaď se‘.

„Jsi tu nějak rychle. To jsi běžel?“

Jeho otcovská nedůtklivost mě bavila.

Tukové váčky pod bledýma očima, prořidlé vlasy a irský nos, hlas o pár decibelů hlasitější než hlasy jiných lidí…

Hamlet ke Claudiovi: „Pracoval jsem.“

„Pf!“ odfrkl si. „Pracovat jsem tě ještě nikdy neviděl.“

Pokrčil jsem rameny a chtěl se zvednout.

„Jestli jsi mě dal zavolat pro tohle…“

„Sednout!“

Vstal. Obešel psací stůl. Tyčil se nade mnou a vrhal na mě zuřivé pohledy. Tyčit se nade mnou není jen tak, i když sedím na nízké židli.

„V životě jsem neměl co dělat s tak paličatým a neochotným chlapem,“ zařval jako bizon, když ho ovád štípne do břicha. „Nemohl bys taky někdy překvapit své okolí a chovat se jako normální člověk ? Rád přiznávám, že jsi chytrý, prosím, snad i geniální, ale — co se vůbec namáhám!“ Zdvihl bezmocně ruce a vrátil se do svého křesla.

„Betty je konečně přemluvila, aby tě přijali.“ Mluvil už zase normálně. „Máš přijít dnes odpoledne. Vem si po obědě džíp a jeď tam.“

„Dobrá,“ řekl jsem.

„To je všechno.“

Přikývl jsem a vstal. Měl jsem už ruku na klice, když řekl:

„Nemusím ti zdůrazňovat, jak je to důležitý. Nechovej se k nim tak, jako se chováš k nám.“

Zavřel jsem za sebou dveře.

* * * * *

Nepamatuji si, co jsem měl k obědu. Byl jsem nervózní, ale instinktivně jsem věděl, že to nezbabrám. Moji bostonští vydavatelé očekávali marťanskou idylu nebo aspoň něco o létání v kosmu. V duchu Saint-Exupéryho. Národní asociace pro vědu zase chtěla úplnou zprávu o vzestupu a pádu marťanské říše.

Věděl jsem, že dokážu uspokojit všechny.

To je důvod, proč všichni žárlí, proč mě nenávidí. Vždycky se mi všechno podaří, a k tomu ještě líp než ostatním.

Spolkl jsem poslední sousto nějaké blivaniny a zamířil ke garážím, vybral si jeden džíp a rozjel se k Tirellianu.

Plameny písku, plné odporného kysličníku železitého, olizovaly vůz, přelévaly se přes jeho otevřenou střechu a pronikaly i mým šátkem, lezly mi za ochranné brýle.

Džíp se kymácel, lapal po dechu jako oslík, na němž jsem kdysi cestoval Himálajem, kopal mě do zadku. Hory u Tirellianu šoupaly nohama a přibližovaly se ke mně v bláznivém úhlu.

V kopci začal motor hlučně protestovat, rychle jsem přeřadil. Jako Gobi to nevypadá, ani jako Mohavská poušť, uvažoval jsem. Rudo a mrtvo a jinak nic…, ani ten mizerný kaktus tu neroste.

Dorazil jsem na hřeben kopce, ale vůz přitom rozvířil tolik prachu, že jsem neviděl před sebe. Nevadilo mi to, nosím mapy v hlavě, a tak jsem zamířil vlevo a z kopce a znovu přeřadil. Vítr z druhé strany a pevná půda uhasily plameny. Připadal jsem si jako Odysseus v Melebolge — v ruce projev napsaný v tercínách pátrám po Dantovi!

Objel jsem pagodovitou skálu a byl na místě.

Betty na mě mávala, když jsem se skřípotem zastavil a vyskočil.

„Ahoj,“ zasípěl jsem a vymotával se z šály. Vysypalo se z ní aspoň kilo drobného štěrku. „Kamť mě vábíš, dobrá vílo ? Kdož si na mě brousí chrup ?“

Dovolila si krátké zachichtnutí — pobavila ji formulace mé otázky, ne můj vzhled — a pak spustila. (Je vynikající lingvistka, takže sem tam kousek předpotopního slangu ji vždycky mile pošimrá.)

Oceňuji její přesné vyjadřování, mluví věcně, bez zbytečné omáčky. Čeká mě tolik společenských zdvořilůstek, že mi vystačí nejmíň do konce života. Díval jsem se na její čokoládově hnědé oči, na dokonalé zuby a sluncem vyšisované vlasy, přiléhající těsně k hlavě (nenávidím blondýnky), a bylo mi jasné, že je do mě zamilovaná.

„Pane Gallingere, Matka Matek na vás čeká. Umožní vám přístup k chrámovým kronikám.“ Odmlčela se, přihladila si vlasy a trochu se zavrtěla. Že by ji můj pohled znervózňoval?

„Jsou to náboženské dokumenty a zároveň jejich jediné dějiny,“ pokračovala, „něco jako Mahábhárata. Očekává, že dodržíte jisté rituály spojené s jejich studiem, jako například opakování posvátných slov při obracení stránek. S pravidly vás seznámí sama.“

Rychle jsem několikrát přisvědčil.

„Ještě něco —“ Odmlčela se na okamžik. „Nezapomeňte na jejich jedenáct zásad zdvořilosti a hodností, berou formální záležitosti velmi vážně. A nepouštějte se do diskuse o rovnoprávnosti obou pohlaví —“

„Já ta jejich tabu znám,“ přerušil jsem ji. „Neobávejte se. Žil jsem v Orientu, jak víte.“

Sklopila oči a vzala mě za ruku. Málem jsem ji vytrhl.

„Bude vypadat líp, když vás přivedu.“

Spolkl jsem, co jsem chtěl odseknout, a následoval ji jako Samson Dalilu.

* * * * *

Uvnitř to kupodivu odpovídalo mé poslední myšlence. Obydlí Matky Matek bylo poněkud abstraktní verzí mých představ o stanech izraelitských kmenů. Říkám abstraktní, protože bylo samá cihla a samá freska, bylo špičaté jako obrovský stan a plné vyobrazených zvířat, podobných šedomodrým strupům, jež budily dojem, že je někdo napleskal na stěnu nožem na oškrabávání palety.

Matka Matek, Mkvey, byla malá bělovlasá padesátnice, oblečená jako cikánská královna. V těch svých objemných duhových sukních vypadala jako obrácená punčová sklenice dřepící na polštáři.

Přijala mou úklonu a dívala se na mě jako sůva na králíka. Víčka jejích smolně černých očí se nadzdvihla, když zjistila můj dokonalý přízvuk. Zasloužil se o něj magnetofon, který s sebou Betty nosila při každém rozhovoru. Kromě toho jsem uměl nazpaměť jazykové zprávy z obou prvních výprav. Na přízvuk jsem machr.

„Vy jste ten básník?“

Odpověděl jsem, že ano.

„Předneste mi nějakou svou báseň, prosím.“

„Lituji, ale vašemu jazyku a mé poezii by učinil zadost jen dokonalý překlad, a tak dobře váš jazyk ještě neumím.“

„Myslíte?“

„Pořídil jsem si však několik překladů jen pro své potěšení a jako mluvnické cvičení,“ pokračoval jsem. „Bylo by mi ctí, kdybych vám jich směl pár přinést, až sem příště půjdu.“

„Ano, přineste je.“

Jedna nula pro mě.

Obrátila se k Betty.

„Můžete jít.“

Betty zamumlala příslušný pozdrav na rozloučenou, nějak zvláštně se na mě úkosem podívala a odešla. Zřejmě očekávala, že zůstane a bude mi „pomáhat“. Chtěla urvat kousek slávy pro sebe. Jako každý. Ale v téhle Tróji budu já Schliemannem a pod zprávou pro Asociaci bude jen mé jméno!

Mkvey vstala a téměř jí nepřibylo na výšce, jak jsem si všiml. Ale já měřím skoro dva metry a připomínám topol v říjnu — tenký, na vršku ohnivě červený klacek, který trčí nad všechny ostatní.

„Naše kroniky jsou staré, velmi staré,“ začala. „Betty říká, že ve vašem jazyce by se jejich věk vyjádřil slovy ,mnoho tisíc let‘.“

Pochvalně jsem přikývl.

„Velmi je toužím spatřit.“

„Nejsou tady. Budeme muset jít do chrámu, nesmí se s nimi hýbat.“

Rázem jsem zpozorněl.

„Doufám, že vám nebude vadit, když si je opíšu?“

„Ne. Vidím, že si jich vážíte, jinak byste tolik netoužil je spatřit.“

„Výborně.“

Měl jsem dojem, že se tiše baví. Zeptal jsem se, co je jí k smíchu.

„Vznešený jazyk nebude pro cizince snadný.“

Pochopil jsem.

Žádný člen první expedice se nedostal tak daleko, a proto nemohl vědět, že Marťané mají dva jazyky — klasický a obecný. Znal jsem trochu jejich prákrt, teď se tedy budu muset naučit jejich sanskrtu.

„A už v tom lítám.“

„Prosím?“

„To je nepřeložitelné, Mkvey. Ale představte si, že se honem honem musíte naučit tomu vašemu vznešenému jazyku, a pochopíte, jak mi je.“

Zřejmě ji to opět rozveselilo. Vyzvala mě, abych si zul boty.

Pak mě vedla do jakéhosi výklenku a tudy…

…jsem jediným krokem vstoupil doprostřed byzantské nádhery.

* * * * *

V této místnosti dosud nebyl žádný pozemšťan, byl bych o tom musel vědět. Carter, jazykovědec z první expedice, se s pomocí jakési dr. Mary Allenové naučil mluvnici a slovníku, které jsem znal i já, tak, že seděl na zkřížených nohou v předsálí chrámu.

Neměli jsme ani potuchy, že tohle existuje. Lačně jsem se rozhlížel kolem sebe. Výzdoba byla výsledkem nesmírně kultivovaného estetického systému. Budeme musit všechny své představy o marťanské kultuře důkladně zrevidovat.

Tak za prvé: strop byl klenutý a bohatě zdobený. Za druhé tu bylo sloupoví s obráceným žlábkováním a ozdobnými hlavicemi, za třetí — ale co! Bylo to rozlehlé. Přepychové. Podle ošumělého venkovního vzhledu by to nikdo netušil.

Naklonil jsem se a prohlížel si zlatý filigrán na obřadním stole. Mkvey se zdála poněkud zlomyslně potěšena mým nadšením, ale pořád ještě mi bylo proti srsti hrát si s ní na schovávanou.

Na stole ležely kupy knih.

Palcem u nohy jsem obtáhl mozaiku na podlaze.

„Celé vaše město je v téhle jediné budově?“

„Ano, sahá hluboko do hor.“

„Rozumím,“ řekl jsem, ale rozuměl jsem houby.

Nemohl jsem ji požádat o prohlídku s průvodcem. Ještě ne.

Usedla na sedátko u stolu.

„Chcete se dnes začít seznamovat se vznešeným jazykem?“

Snažil jsem se vyfotografovat síň očima a věděl jsem, že jednou, dřív nebo později, sem budu muset propašovat aparát. Odtrhl jsem oči od jakési sošky a horlivě jsem přisvědčil.

„Ano, prosím, seznamte mě s ním.“

Usedl jsem.

Následující tři týdny se mi za víčky honila strašidla abecedy, jakmile jsem se pokusil usnout. Nebe bylo jasný, tyrkysově modrý rybník a čeřilo se písmeny, když jsem k němu zvedl oči. Vypil jsem hektolitry kávy, k dopolední svačině jsem si míchal koktajly z benzedrinu a šampaňského.

Mkvey mě učila dvě hodiny každé dopoledne a příležitostně ještě další dvě večer. Čtrnáct hodin denně jsem se učil sám, jakmile jsem nabyl tolik znalostí, že jsem si stačil.

A v noci mě zdviž času svážela do nejnižších poschodí…

* * * * *

Bylo mi znova šest a učil jsem se hebrejsky, latinsky a ara-mejsky. Bylo mi deset a pokradmu jsem nahlížel do Iliady. Když otec zrovna nedštil oheň a síru a bratrskou lásku, učil mě rozebírat slovo Boží v originále.

Panebože! Na světě je tolik originálů a tolik slov! Když mi bylo dvanáct, začal jsem ho upozorňovat na to, že mezi tím, co káže a co já čtu, jsou rozdíly.

Pravověrná síla jeho odpovědi nepřipouštěla diskusi. Bylo to horší než výprask. Naučilo mě to držet jazyk za zuby a oceňovat poetičnost Starého zákona.

„Pane Bože, lituji! Otče — Pane — lituji! To nemůže být — to nemůže být…“

V den, kdy chlapec ukončil střední školu s vynikajícím prospěchem ve francouzštině, němčině, španělštině a latině, řekl otec Gallinger svému čtrnáctiletému, sto osmdesát centimetrů vysokému hastrošovitému synovi, že si přeje, aby z něho byl duchovní. Pamatuji se, jak se syn vykrucoval.

„Otče,“ řekl. „Rád bych studoval rok nebo tak na vlastní pěst a pak se zapsal do přípravných teologických kursů na nějaké humanistické univerzitě. Na to, abych vstoupil do semináře, se cítím příliš mladý.“

Na to hlas Boží: „Ale ty máš talent na jazyky, synu! Můžeš kázat slovo Boží ve všech zemích Babylónu. Jsi zrozen k tomu, aby ses stal misionářem. Říkáš, že jsi mladý, ale čas se žene kolem tebe jako vichřice. Začni brzy a budeš se těšit z dlouhých let služby.“

Dlouhá léta služby byly jen další ocasy devítiocasé kočky, kterou mi bez ustání valchoval hřbet. Nedovedu se rozpomenout na jeho obličej — nedaří se mi to, snad proto, že tehdy jsem se bál do něj pohledět.

A o mnoho let později, když už byl mrtev a ležel černě oblečen na katafalku mezi kyticemi a plačícími ovečkami, mezi modlitbami, červenými obličeji, kapesníky, rukama, které mě poplácávaly po rameni, a slavnostně se tvářícími utěšovateli…, tehdy jsem se na něj podíval, a nepoznal jsem ho.

Ten cizí člověk a já jsme se setkali devět měsíců před mým narozením. Nebyl nikdy krutý — ano, přísný, náročný a opovržlivý vůči lidským nedostatkům, to byl, ale krutý ne. Byl také jedinou matkou, kterou jsem měl. A bratry a sestrami. Strpěl mé tři roky v Cambridgi, snad kvůli tomu, že jsem studoval v koleji svatého Jana, a nikdy se nedověděl, jaká to byla liberální a příjemná instituce.

Ale já jsem ho vlastně neznal a ten muž ležící teď na katafalku už nic nechtěl. Byl jsem volný, nemusel jsem jít hlásat slovo Boží. Ale já jsem je chtěl hlásat, jenomže jinak. Chtěl jsem hlásat slovo, které bych za jeho života nesměl pronést.

Na univerzitu jsem se na podzim už nevrátil. Měl jsem dostat malé dědictví a chvíli trvalo, než jsem je získal, protože mi ještě nebylo osmnáct. Ale podařilo se mi to.

Nakonec jsem se rozhodl pro život literáta v New Yorku.

Neprozradil jsem laskavým farníkům svou novou adresu a pustil se do práce: psal jsem verše a učil se sám japonsky a hindsky. Nechal jsem si narůst ohnivý vous, pil překapávanou kávu a naučil se hrát šachy. Chtěl jsem se pokusit o jiné cesty ke spáse.

Pak následovaly dva roky s Mírovými sbory v Indii. Tam jsem se vyléčil z buddhismu a napsal lyrickou sbírku Krišnovy dýmky, která dostala Pulitzerovu cenu. Zaslouženě.

Návrat do Spojených států. Dokončení studií, diplomová práce z lingvistiky. Další ceny.

A jednoho krásného dne byla vypravena loď na Mars. Když se snesla zpátky do svého ohnivého hnízda v Novém Mexiku, přivezla s sebou nový jazyk. Byl fantastický, exotický a esteticky ohromující. Naučil jsem se o něm všechno, co se dalo naučit, napsal knihu a proslavil se v nových kruzích.

„Gallingere,“ řekli mi. „Spusťte se až k prameni a přineste nám doušek Marsu. Jděte a poznejte jiný svět — ale zachovejte si objektivitu, vložte do toho trošku audenovské ironie a předložte nám duši Marsu v jambech.“

A tak jsem přišel do země, kde slunce se podobá nevyleštěnému penízu, kde vítr šlehá jako bič, kde spolu na obloze dovádějí dva měsíce a písek pálí jako oheň, jen když se na něj podíváte.

* * * * *

Setřásl jsem ze sebe neklidný spánek a přešel tmavou kabinou ke vchodu. Poušť byla nekonečný oranžový koberec, nadouvající se pohybem století pod sebou.

„Jsem cizinec, a nebojím se! Země zaslíbená… Dokázal jsem to.“

Zasmál jsem se.

Vznešený jazyk jsem měl v malíčku — přesněji řečeno v hlavě, stojíte-li o anatomicky přesná přirovnání.

Vznešený a obecný jazyk se nelišily tak, jak se zdálo na první pohled. Má znalost obecného jazyka mi pomohla zvládnout obtíže vznešeného. Gramatiku a všechna obyčejnější nepravidelná slovesa jsem ovládal bezpečně, slovník, který jsem si doplňoval den po dni, se měl k světu a jednoho dne rozkvete do krásy. Rostl a sílil s každým přehráním magnetofonového pásku.

A tak nadešel čas, abych vyzkoušel svou bystrost a upevnil své znalosti. Úmyslně jsem se nepouštěl do nejdůležitějších textů, dokud nebudu s to je jaksepatří vychutnat. Studoval jsem méně důležité poznámky, sem tam nějaký verš, zlomky historie. A ve všem, co jsem četl, na mě dělalo dojem jedno:

Všichni zdejší autoři psali o konkrétních věcech. O skalách, písku, vodě, větru, a duch všech těchto živelních symbolů byl výrazně pesimistický. Připomínal mi některé buddhistické texty, ale jak jsem zjistil na základě nedávného bádání, ještě víc části Starého zákona. Zvláště Knihu kazatel.

Ano, to bude ono. Duch obou textů i jejich slovník si jsou tak podobné, že se na nich výborně pocvičím. Jako kdybych překládal Poea do francouzštiny. Na víru Malannovu se obrátit nedám, ale ukáži Marťanům, že žil kdysi Pozemšťan, který měl tytéž myšlenky a velice podobné pocity.

Rozsvítil jsem si stolní lampu a vyhledal mezi svými knihami bibli.

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk…

* * * * *

Mé pokroky byly pro Mkvey zřejmě překvapením. Pokukovala po mně přes desku stolu jako Sartrův ten druhý z Bytí a nicoty. Přečetl jsem nahlas jednu kapitolu z Lokarovy knihy a nevzhlédl, ale cítil jsem těsnou síť, již spřádala očima kolem mé hlavy, ramen a nervózních rukou. Obrátil jsem další stránku.

Vážila snad kořist v síti, zkoumala velikost úlovku? A proč? Knihy neříkaly nic o tom, že by na Marsu někdo lovil ryby. Vůbec už ne žádní lidé. Říkaly, že jakýsi bůh jménem Malann si odplivl nebo se dopustil nějaké jiné nechutnosti — to záleželo na verzi, kterou člověk četl — a tak začal život. Jako nemoc anorganické látky. Podle nich byl jeho prvním zákonem pohyb a tanec jedinou zákonnou odpovědí všemu neživému…, kvalita tance jeho ospravedlněním… a láska chorobou organické látky — nebo anorganické ?

Zatřepal jsem hlavou. Málem jsem usnul.

„M'narra.“

Vstal jsem a protáhl se. Její oči dychtivě obkreslily můj obrys. Pohleděl jsem do nich. Sklopily se.

„Jsem unavený. Rád bych si na chvilku odpočinul. Málo jsem na dnešek spal.“

Přikývla. Naučil jsem ji tohle pozemské těsnopisné vyjádření souhlasu.

„Chcete si odpočinout a názorně spatřit Lokarovo učení?“

„Prosím?“

„Chcete vidět Lokarův tanec?“

„Ó.“ Ty jejich zatracené formalismy a perifráze byly ještě horší než korejské. „Ovšem, strašně rád. Až se bude provozovat, moc rád se podívám. Ale zatím jsem vás chtěl požádat, jestli bych si mohl vyfotografovat —“

„Bude se provozovat teď. Sedněte si. Odpočívejte. Zavolám hudebnice.“

Rychle se vzdálila dveřmi, které jsem nikdy předtím neviděl.

Tak tedy podle Lokara je tanec nejvyšším uměním vůbec — to ani nemluvím o Havelocku Ellisovi — a já mám spatřit, jak si jejich filozof, mrtvý už mnoho staletí, představoval, že má vypadat. Protřel jsem si oči, udělal pár prostocviků a byl zase při smyslech.

V hlavě se mi rozbušila krev a dvakrát jsem se zhluboka nadechl. Znova jsem se shýbl, když to u dveří zavířilo pohybem.

V očích trojice, která vešla s Mkvey, jsem musel v tom předklonu vypadat jako někdo, kdo sbírá rozházené kuličky.

Chabě jsem se usmál a narovnal se. Byl jsem rudý — a nejen z těch prostocviků. Neočekával jsem je tak brzo.

Najednou mě totiž opět napadl Havelock Ellis a jeho nejpopulárnější obor.

Malá loutka s rezavými vlasy, oblečená do průsvitného kusu marťanského nebe jako do sárí, udiveně vzhlédla, podobna dítěti dívajícímu se na pestrou vlajku na stožáru.

Řekl jsem dobrý den nebo něco podobného.

Uklonila se, než odpověděla. Zřejmě jsem povýšil.

„Budu tančit,“ pronesla rudá rána v obličeji bledém jako kamej. Oči barvy snu a jejího šatu se odpoutaly od mých.

Postavila se doprostřed místnosti.

Stála tam jako postavička z etruské fresky a buď byla ponořena do meditace, nebo si prohlížela vzorek na podlaze.

Byla snad ta mozaika symbolem něčeho? Prohlédl jsem si ji. Jestli ano, mně smysl unikal. Na podlahu koupelny nebo patia by se hodila, ale jinak jsem z ní nic nevyčetl.

Další dvě příchozí byly nalíčené ženy středního věku, podobné Mkvey. Jedna se usadila na podlaze s třístranným nástrojem, vzdáleně připomínajícím japonský šamisen. Druhá držela obyčejný kus dřeva a dvě paličky.

Mkvey pohrdla židlí, a než jsem se nadál, usedla na podlahu. Následoval jsem jejího příkladu.

Žena se šamisenem dosud ladila nástroj. Naklonil jsem se k Mkvey.

„Jak se jmenuje tanečnice?“

„Braxa,“ odpověděla, aniž se na mě podívala, a zvolna zdvihla levou ruku, což znamenalo ano, začněte.

Ten nástroj se strunami pulsoval jako bolest zubu a z kusu dřeva se ozval tikot — strašidelný tikot hodin, které Marťané nikdy nevynalezli.

Braxa stála jako socha s oběma rukama zdviženýma k obličeji, roztažené lokty vysoko u hlavy.

Hudba se stala metaforou ohně.

Praskala, předla, lámala se…

Braxa se nehýbala.

Několik glisand. A pauza.

Potom, tak neznatelně, že jsem si to zpočátku ani neuvědomil, se rozechvěl vánek. Jemně, něžně a váhavě, vzápětí následovala pauza, vzlyk — a opakovalo se první téma, jenže hlasitěji.

Přišel jsem o zrak tím věčným civěním do knih, anebo se Braxa skutečně chvěje celá, od hlavy až k patě?

Chvěla se.

Začala nepatrným kolébáním. Zlomek centimetru vlevo, pak vpravo. Prsty se jí otevřely jako kalíšek květiny, oči měla přivřené.

Pak je otevřela. Byly vzdálené a zastřené, dívaly se skrz mě a skrze zdi. Kolébání zvýraznělo, splývalo s rytmem hudby.

A přihnal se vítr z pouště a tříštil se o Tirellian jako příboj o hráz. Dívčiny prsty se pohybovaly, to ony byly nárazy větru. Její paže jako pomalá kyvadla klesly a pohybovaly se opačným směrem.

Už to byla vichřice. Dívka se začala otáčet kolem své osy, ruce se přizpůsobily tělu, jen ramena opisovala nové a nové osmičky.

Vítr! Vítr, pravím vám. Ó, divoký a záhadný vichře! Kéž by ji viděl Saint-John Perse!

Kolem těch očí, kolem jejich nehybných panenek se rozvířil cyklon. Zvrátila hlavu nazad, ale já věděl, že mezi jejím pohledem, pasivním jako Buddhovy oči, a neměnnou oblohou neexistuje strop. Snad jen ty dvě luny se vytrhly ze spánku v prapůvodní nirváně nikým neobydleného tyrkysu.

Před lety jsem v Indii viděl, jak pouliční tanečnice spřádají svou roztodivnou pavučinu a lákají do ni mužský hmyz. Ale Braxa byla něčím víc, podobala se kněžkám boha Rámy, který je vtělením boha Višnu a dal lidem tanec. Byla posvátnou tanečnicí.

Tikot byl teď monotónní a pravidelný, kvílení strun mi připomínalo žhoucí paprsky slunce, jimž vítr ukrádá žár, a v modři byla Sarasvátí, i Marie i Laura. Odněkud jsem zaslechl sitár, spatřil jsem, jak socha přichází k životu, a zmocnilo se mě božské vytržení.

Byl jsem Rimbaudem s jeho hašišem, Baudelairem s jeho opiem, Edgarem Allanem Poem a de Quinceym, Wildem, Mallarméem a veleknězem magie Aleisterem Crawleym, na prchavý okamžik jsem se proměnil v svého otce a stál na tmavé kazatelně v ještě tmavším obleku a hymny a zvuk dýchavičných varhan se změnily ve svěží vítr.

A ona byla korouhvičkou zmítanou vichrem, okřídleným krucifixem vznášejícím se ve vzduchu, šňůrou na prádlo s jediným pestrým kusem oděvu vlajícím souběžně se zemí. Rameno měla teď obnažené a její pravý prs stoupal a klesal jak měsíc na obloze, nad záhybem látky se chvílemi objevovala a zase mizela rudá bradavka. Hudba byla přísná jako Jobova polemika s Bohem, její tanec byl Boží odpovědí.

Hudba zvolnila, ustálila se. Tanečnice jí vyšla vstříc, vyrovnala se s ní, odpověděla jí. Její oděv vklouzl zpátky do původních záhybů, jako kdyby byl živý.

Snášela se k zemi níž a ještě níž, hlava jí klesla na pozdvižená kolena. A tak ustrnula.

Nastalo ticho.

* * * * *

Z bolesti v ramenou jsem poznal, jak napjatě jsem seděl. V podpaží jsem měl vlhko, po bocích mi stékaly stružky potu. Co má teď člověk udělat? Zatleskat?

Koutkem oka jsem vyhledal Mkvey. Zdvihla pravou ruku.

Dívka se zachvěla od hlavy k patě jako telepatií a povstala. Hudebnice se také zdvihly. Vstala i Mkvey.

Postavil jsem se, levou nohu jsem měl úplně zdřevěnělou, a řekl „Bylo to krásné“, třebaže to znělo prachpitomě.

Dostalo se mi tří vznešených forem poděkování.

Pak zavířily barvy a byl jsem zase sám s Matkou Matek.

„To byl stý sedmnáctý z dvou set čtyřiadvaceti Lokarových tanců.“

Shlédl jsem na ni ze své výšky.

„Ať už má Lokar pravdu nebo ne, odpověď všemu neživému se mu povedla.“

Usmála se.

„Jsou tance ve vašem světě také takové?“

„Některé jsou podobné. Vzpomněl jsem si na ně, když jsem se díval na Braxu — ale přesně takový jsem ještě nikdy neviděl.“

„Tančí dobře,“ řekla Mkvey. „Umí všechny tance.“

Na obličeji se jí objevil náznak výrazu, který už jsem viděl a který mě zneklidňoval — a… v mžiku zmizel.

„Musím se vrátit ke svým povinnostem,“ řekla. Přistoupila ke stolu a zavřela knihy. „M'narra.“

„Na shledanou.“ Vklouzl jsem do bot.

„Na shledanou, Gallingere.“

Vyšel jsem ven, nasedl do džípu a jel večerem do noci. Za zády mi pomalu vlála křídla rozbouřené pouště.