<<< Literární doupě
Literární doupě

Roger Zelazny
překlad: Petr Kotrle

POSLEDNÍ Z DIVOKÝCH

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Podvrženec - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 180 Kč
cena: 160 Kč
Podvrženec - Zelazny Roger
Amber a Chaos - Zelazny Roger
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 186 Kč
Amber a Chaos - Zelazny Roger
Stíny Amberu - Zelazny Roger, Betancourt John Gregory
 
 
cena původní: 239 Kč
cena: 200 Kč
Stíny Amberu - Zelazny Roger, Betancourt John Gregory

 

   1    

 

 

Jela, proplétala se snem o času a prachem, pod oblohou chladnou jako jezero a stejně modravou a hlubokou, na slunci, které jako nabouraný, hořící vrak stálo nad západními horami, větrem coby náhončím štvavých písečných démonů, chladným tyrkysovým větrem od západu, hltavým. Měla sjeté pneumatiky, nakláněla se na prasklých pružinách, těla měla otlučená, nátěry vybledlé, okna popraskaná, a černé, šedé a bílé výfukové stopy se za nimi táhly k severu, kam je dnes hnali. A teď linie pronásledujících vozidel, prsty ohně vzpínající se v obloucích nad a před nimi. Jela a ta zatoulaná a porouchaná se ve výbuších měnila z kvetoucích v chřadnoucí, z blesku v dým, nepovšimnuta jejich prchajícími druhy…

Murdock ležel na břiše na vrcholku hřebene a blížící se smečku sledoval silným triedrem. Ve vyschlém korytu za ním stál Anděl smrti – smetanový a chromovaný, s neprůstřelnými skly, laserovým dělem a dvěma řadami protipancéřových raket – a jako vyhoštěný přelud, rozechvělý a vzdorující realitě, se leskl na slunci.

Krajina byla kopcovitá, s dlouhými hřebeny a hlubokými kaňony, ke kterým je hnali. Brzy budou stát před volbou. Mohou vjet do kaňonu, který je tam dole, nebo do dalšího, dál na východ.

Mohla se také rozdělit a jet oběma cestami. Výsledek by byl stejný. Na vrcholcích jiných kopců čekali jiní pozorovatelé.

Zatímco sledoval, jak se rozhodnou, hlavou se mu honily vzpomínky na těch patnáct let, která uplynula od zničení Bouráku na hřbitově aut. Pětadvacet let života zasvětil pronásledování zdivočelých. Stal se nejuznávanější světovou autoritou na smečky aut – jejich sídla, psychologii, opravárenství a získávání paliva. Věděl o nich snad všechno, co se dozvědět dalo, kromě přesné povahy počáteční chyby, k níž v tom osudovém roce došlo a která měla na svědomí úchylný, rádiem přenosný program, jenž se mezi komputerizovanými vozidly šířil jako vir. Některá mu podlehla, jiná ne, analogie s nemocí se tak stala ještě přiléhavější. Některá se uzdravila a jednoho dne ráno se objevila zpátky v garáži nebo parkovala před domem, sice potlučená, ale opět připravená sloužit a neochotná prozradit, co dělala ve dnech minulých. Divoká auta totiž vraždila, rabovala, měnila servisy na pevnosti a autobazary na vyzbrojené tábory. Ten černý cadillac s sebou dokonce vozil pozůstatky řidiče, kterého dávno předtím udusil.

Cítil, jak se země pod ním chvěje. Odložil teď již nepotřebný triedr a zabodl se očima do modravého větru. Za několik dalších okamžiků uslyšel a ucítil zvuk – více než tisíc řvoucích motorů, skřípajících převodů, zvuky odírání a srážek – jak se poslední smečka divokých aut hnala vstříc své zkáze. Čtvrt století čekal na tento den, od chvíle kdy bratrovou smrtí toho pronásledování začalo. Kolik aut už uštval? Nevzpomínal si. A teď…

Vzpomínal na ty dny stopování, sledování, pozorování a zaznamenávání. Nezbytná trpělivost a sebeovládání, mučivé zábrany, když jeho největší touhou bylo svou kořist okamžitě zničit. Ale něco dobrého ten odklad přinesl – tento den byl odměnou, neboť měl být dnem, kdy uvidí jejich zánik. Vzpomínky však přesto zanechaly v cestě, kterou prošel, hluboké rýhy.

Jak sledoval jejich postup, hlavou se mu honily vzpomínky na boje o vůdcovství, jichž se ve smečkách, které pronásledoval, stal svědkem. Poražená auta často volila útěk, když byla jejich porážka neodvratná, s maskou rozbitou, trupem potrhaným, vytlučenými světly, pomačkanými a olej ztrácejícími těly. Nový vůdce pak na znamení svého vítězství své síly jezdil v širokých kruzích a hlasitě troubil. Poražený, jemuž byla oprava z náhradních dílů smečky odepřena, se někdy jako psanec vláčel v jejích stopách. A stávalo se, že byl přijat zpátky, když se mu podařilo objevit něco, co stálo za vyloupení. Častěji se však potuloval po Planině sám, nebo se navždy ztratil. Kdysi jednoho sledoval, protože chtěl vědět, jestli nepojede na nějaký nový hřbitov aut. Překvapilo ho, když jej náhle spatřil na vrcholku stolové hory, obráceného ke stěně, která se tyčila nad hlubokou roklí. Zařadil, roztočil motor, rozjel se a skočil dolů. Pak už jen narážel, převracel se a dole shořel.

Vybavil si ale také situaci, kdy se vítěz s ničím menším než s naprostým vítězstvím nespokojil. Modrý sedan se přiblížil k béžovému, který spolu se čtyřmi, pěti zaparkovanými sporťáky stál na nízkém návrší. Roztočil kola a z několikasetmetrové vzdálenosti vytroubil svou výzvu. Pak zatočil a půlkruhem se začal přibližovat. Béžový začal v odpověď troubit a kroužit a zahájil sérii podobných manévrů. Sporťáky se spěšně stáhly.

Jak se sokové přibližovali a kroužili kolem sebe, okruh se rychle zmenšoval. Nakonec béžový zaútočil a narazil modrému do levého blatníku. Oba vozy se roztočily a sklouzly, s běžícími motory. Vzápětí byly opět od sebe a snažily se klamat – popojížděly, brzdily, otáčely se, couvaly, rozjížděly.

Druhý střet vyrazil modrému sedanu levé zadní světlo a utrhl mu zadní nárazník. Přesto se rychle vzpamatoval, otočil se, napadl béžového z boku a do hloubi jej promáčkl. Vzápětí couvl a dříve, než se protivník stačil vzchopit, udeřil znovu. Béžový se uvolnil a pozpátku se otočil. Byl zkušený, ale ten druhý na něj neustále dotíral, zrychloval, útočil a stahoval se. Z béžového se ozýval hlasitý rachot, ale kroužit a manévrovat nepřestával. Slunce, které prosvítalo zvířeným prachem, mu dodávalo lesk, jako by byl z velmi starého zlata. Jeho další výpad zmačkal modrému pravou stranu. Jak jej pronásledoval, troubil a začal vyjíždět z kruhu ven.

Modrý však už tím směrem jel. Od zadních kol mu odlétával štěrk a bez přestání troubil. Poskočil a znovu narazil bezovému do stejné strany. Jak couval, klaxon béžového najednou zmlkl a on se dal na útěk.

Modrý vůz zaváhal jen nakrátko. Pak se rozjel za ním a narazil mu do zádě. Béžový, jenž ztrácel olej a dveře mu hlasitě rachotily, se vlekl dál. Modrý jej pronásledoval a udeřil opět. Béžový jel přesto dál. Modrý zahnul, nadjel si trochu obloukem a znovu mu narazil do stejného boku jako předtím. Tentokrát náraz béžového zastavil a zpod kapoty se mu vyvalila pára. Když potom modrý vůz couvl, béžový již nedokázal uprchnout. Modrý s rozjezdem ještě jednou narazil do silně poškozeného levého boku. Náraz auto nadzvedl a převrátil je na svah, prudce klesající doprava. Kutálelo se, převracelo, odráželo a nakonec dopadlo na bok. Vzápětí mu vybuchla palivová nádrž.

Modré auto se zastavilo, předkem dolů. Vysunulo anténu, na níž se rozvinul půltucet otáčivých čidel, úplný totem třpytící se v zakouřeném vzduchu. Za chvíli čidla zasunulo a zatáhlo i anténu. Pak jednou hlasitě zatroubilo a rozjelo se sehnat dohromady stádo sporťáků.

Vzpomínal. Když se smečka blížila k obrátce, odložil dalekohled a schoval jej do pouzdra. Teď už dokázal jednotlivé vozy rozeznat bez pomoci. Byl na ně žalostný pohled. Jak se díval, vzpomínal na ta nejlepší, na která za ta léta narazil. Když měla větší zásoby náhradních dílů, nechávala se pomocí externích manipulátorů upravovat do velkolepých a hrozivých podob. Jeden kilogram za druhým dodával Divokým nadřazenost nad běžnou sériovou produkcí.

Veškeré hlídky byly ozbrojené a zpočátku mnohé experimentovaly. Když narazily na menší smečku, několik lepších odřízly a zbytek rozstřílely. Po odpojení center inteligence se pak vozy nechaly odvézt zpět. Ale pokusy o nápravu nekončily úspěchem. Dokonce ani po úplném vymazání a přeprogramování nezůstávali náchylní jedinci imunní vůči recidivě. Murdock si dokonce vzpomínal na auto, které se téměř rok chovalo normálně, a pak uprostřed dopravní zácpy svého řidiče udusilo a zamířilo do kopců. Jedinou možností bylo vyřadit celou počítačovou jednotku a nahradit ji novou – to ale sotva stálo za to, neboť její hodnota mnohokrát převyšovala zbytkovou cenu vozu.

Ne, tím směrem se odpověď najít nedala. Ani žádným jiným, kterým se dal: stopoval a útočil, systematicky smečky likvidoval. Za ta léta si vůdcové smeček svou vychytralostí a smělostí získali jeho respekt. Jak Divokých ubývalo, jejich nebezpečnost a úskočnost se stávala legendou. Občas v noci míval sen, že on sám je ozbrojený, divoký vůz, ujíždějící po Planině jako vůdce smečky. Kromě něj tam bylo jen jediné auto, červené.

Smečka začínala zatáčet. Lítostí ho až píchlo, když spatřil, že směřují ke vzdálenému východnímu kaňonu. Zatahal si za prošedivělé vousy, a když sáhl po holi, aby vstal, zaklel. Jistě, bude mít dost času, aby se k té řeži v dalším kaňonu dostal, ale –

Ne! Některá se odpojila a zamířila sem!

S úsměvem se vztyčil a rychle kulhal dolů, kde na něj čekal Anděl smrti. Když nastupoval do vozu, zaslechl vybuchující miny. Motor začal příst.

„Pár je jich v dalším kaňonu,“ ozval se tichý, příjemně modulovaný mužský hlas stroje. „Monitoroval jsem na všech pásmech.“

„Vím,“ odvětil a uložil hůlku. „Pojedeme tam. Některá projedou.“

Když se rozjeli, pásy ho ovinuly a zacvakly na místo.

„Počkej!“

„Co si přeješ?“

„Jedeš na sever.“

„Tam musíme, abychom se dostali odtud a vjeli do dalšího kaňonu s ostatními.“

„Pár postranních spojovacích kaňonů je i na jih. Jeď tam. Chci ty ostatní dostat, až budou uvnitř.“

„Bude to trochu riskantní.“

Murdock se rozesmál.

„Čtvrt století žiju s rizikem a čekám jenom na tento den. Chci u toho být první, až to skončí. Jeď na jih!“

Auto se zhoupnutím zatočilo a zamířilo na jih. Jak ujížděli pískem po dně vyschlého koryta, Murdock se zeptal: „Slyšíš něco?“

„Slyším,“ dostal odpověď. „Zvuky těch, která roztrhaly miny, volání těch, která projela.“

„Věděl jsem, že se to některým podaří. Kolik je jich? Co teď dělají?“

„Dál prchají na jih. Může jich být několik desítek. Ale taky mnohem víc. Těžko se to podle vysílání odhaduje.“

Murdock se zasmál.

„Nemají kudy uniknout. Dřív nebo později musí zabočit a my je budeme čekat.“

„Nejsem si jistý, jestli bych dokázal zvládnout hromadný útok tolika – přestože většina nemá zvláštní vyzbroj.“

„Vím, co dělám,“ řekl Murdock. „Vybral jsem bojiště.“

Zaposlouchal se do tlumených dozvuků vzdálených explozi.

„Aktivuj zbraňový systém,“ řekl. „Některá by si té naší zkratky mohla všimnout.“

Na přístrojové desce zamrkaly dvě řady žlutých kontrolek, aby byly vzápětí vystřídány zelenými.

Ty téměř okamžitě pohasly a na jejich místě se rozsvítily dvě řady stálých červených teček.

„Připrav rakety,“ řekl Andělův hlas.

Murdock se natáhl a přepojil páčku.

Rozsvítilo se také o něco větší světlo – bylo oranžové a slabě pulsovalo.

„Dělo připraveno.“

Murdock přepojil větší páčku vedle pistolové rukojeti zasazené do palubní desky pod ní.

„Tohle prozatím nechám na manuálním,“ řekl.

„Je to moudré?“

Neodpověděl. Chvíli pozoroval střídání žlutých a červených vrstev skály po levé straně, které zvolna halil závoj stínu.

„Teď zpomal. Za okamžik přijde ta spojka. Mělo by to být vlevo nahoře.“

Vůz začal zpomalovat.

„Myslím, že už o ní vím.“

„Ta, co přijde teď, to není. Ta je slepá. Ale další je hned za ní. Ta vede skrz.“

Ještě zpomalovali, když po levé straně minuli ústí první rokle. Byla tmavá a brzy ostře zahýbala.

„Zachytil jsem i tu další.“

„Teď velice pomalu. Pal po všem, co se pohne.“

Murdock se natáhl a sevřel rukojeť pistole.

Anděl přibrzdil, zatočil a blížil se k úzké soutěsce.

„Ztlum kontrolky. Žádné vysílání. Ať je tma a ticho.“

Projížděli stinnou uličkou a ze vzdálených výbuchů se teď stalo pulsování, které víc cítili než slyšeli. Po obou stranách se tyčily skalní stěny. Cesta se klikatila hned doprava, hned doleva.

Další obrat doprava, trochu více světla a výhled na větší vzdálenost.

„Asi tak tři metry před ústím zastav,“ řekl Murdock. Až po chvíli si uvědomil, že šeptal.

Plížili se dopředu a nakonec zastavili.

„Motor nech běžet.“

„Ano.“

Murdock se předklonil a nahlédl do širšího kaňonu, který pod pravým úhlem křížil ten jejich. Ve vzduchu visel prach – dole tmavý, kalný a o něco výš, kam ještě dosáhly sluneční paprsky, třpytivý.

„Už tudy projely,“ usoudil. „Za chvíli zjistí, že jsou v pasti – velké, ale přece jen v pasti. Pak se otočí, vrátí a my je přivítáme.“ Podíval se doleva. „Hned támhle je dobré místo, kde může počkat víc našich lidí. Měl bych se s nimi spojit a dát jim o tom vědět. Tentokrát použij nový kód.“

„Jak víš, že se vrátí? Třeba tam zůstanou a přinutí tě, abys přijel za nimi.“

„Ne,“ řekl. „Dobře je znám. Přijdou si pro to.“

„Víš určitě, že tu nejsou jiné spojky?“

„Na západ žádná. Možná pár na východ, ale když do nich vjedou, skončí jen v další pasti. Tak jako tak to mají spočítané.“

„Co když sem zamíří i některá z těch dalších?“

„Čím víc, tím bude veseleji. Spoj mě. A jak budu mluvit, zkus, jestli zachytíš něco z té smečky.“

Zanedlouho již měl na příjmu velitele jižního křídla pronásledovatelů a žádal o několik ozbrojených a pancéřovaných aut, jež by mohla zůstat na místě, které jim určí. Dozvěděl se, že už jsou na cestě k západnímu kaňonu, kde měly pátrat po autech, která byla viděna, jak tam zajíždějí. Velitel jim Murdockův vzkaz vyřídil a řekl mu, že budou na místě během několika minut. Stále ještě bylo slyšet rachot výbuchů ve východním kaňonu.

„Dobře,“ řekl a přerušil spojení.

„Dorazily na konec,“ oznámil Anděl o chvíli později, „a jezdí tam dokola. Slyším, jak se baví. Začínají tušit, že cesta ven není.“

Usmál se podíval se nalevo, kde se právě v zorném poli objevily první vozy lovců. Vzal mikrofon a začal vydávat povely.

Jak vyčkával, povšiml si, že jeho sevření rukojeti zanedlouho povolilo. Přitáhl ruku k tělu, otřel dlaň o kalhoty a vrátil ji tam.

„Přijíždějí,“ řekl Anděl. „Obrátila se a jedou tudy zpět.“

Murdock otočil hlavu doprava a čekal. Ničení trvalo skoro celý měsíc a dnes mělo skončit. Náhle si uvědomil, jak je unavený. Začínala se ho zmocňovat sklíčenost. Hleděl na malá červené světélka a jedno větší oranžové, pulsující.

„Za okamžik je uvidíš.“

„Poznáš, kolik jich je?“

„Třicet dva… ne, počkej, třicet jedna. Zrychlují. Z rozhovorů je poznat, že čekají napadení.“

„Prorazila některá ve východním kaňonu?“

„Ano. Několik.“

Už k němu dolehl zvuk jejich motorů. Jak číhal v hrdle úvozu, spatřil první, které se právě vynořilo zpoza ohybu kaňonu – byl to tmavý sedan, otlučený a rozkolébaný, s půlkou střechy pryč a urvaným nárazníkem. Blížil se a on čekal. Ostatní ho následovala – hlučná, kouřící, ztrácející olej, pokrytá stopami po nárazech a rzí, s vytlučenými okny, uvolněnými dveřmi a chybějícími kapotami. Když si vybavil majestátnější chlouby velkých smeček, které za ta léta sledoval, ucítil v prsou podivný pocit.

Ale nezačal střílet, ani když se první auto dostalo na jeho úroveň a jeho myšlenky zabloudily k černému, nablýskanému Bouráku a Jenny, Šarlatové dáme, se kterou jej lovil.

První ze smečky dojelo k místu, kde v záloze čekali lovci.

„Teď?“ zeptal se Anděl, když doleva vyletěla první raketa.

„Ano.“

Zahájili palbu a ničení začalo. Auta brzdila, při pokusech vyhnout se do sebe narážela a kaňon náhle osvětlil půltucet hořících vraků, pak jich byl tucet, dva.

Jedno auto za druhým zastavovalo a končilo v plamenech. Tři z lovců byli zničeni přímými srážkami. Murdock vystřílel všechny rakety a laserem si pohrával po hromadách trosek. Když vzplanul poslední vrak, tak věděl, že i když se tato auta nedala srovnávat s těmi velkými, která poznal, nikdy nezapomene, jak se na prázdných pneumatikách, s prasklými pružinami, nechávajíce za sebou převodovkový olej a nenávist, pokoušela o poslední únik.

Náhle otočil laser a vypálil zpátky do kaňonu.

„Co to bylo?“ zeptal se Anděl.

„Je tam ještě jedno. Ty o něm nevíš?“

„Prověřuji to, ale nemohu zachytit nic.“

„Jeď tam.“

Rozjeli se a zabočili doprava. Rádio okamžitě zapraskalo.

„Kam jedeš, Murdocku?“ To se ozval jeden z lovců vzadu.

„Zdálo se mi, že jsem něco zahlédl, a tak to jedu prověřit.“

„Nemohu ti dát doprovod, dokud některé vraky neodklidíme.“

„Nevadí.“

„Kolik máš raket?“

Ještě jednou mrkl na přístrojovou desku, kde vytrvale plálo a pulsovalo jediné světlo – oranžové.

„Dost.“

„Proč nepočkáš?“

Murdock se zasmál. „Vážně si myslíš, že by některý z těch mrzáků mohl dotknout něčeho, jako je Anděl? Nebudu tam dlouho.“

Dojeli k ohybu a zatočili. Nahoře se do nejvyšších vrcholků východní stěny opíraly poslední sluneční paprsky.

Nic.

„Máš něco?“ zeptal se.

„Ne. Nechceš rozsvítit?“

„Ne.“

Dál na východ zvuky palby slábly. Jak se blížili k širokému temnému úseku po levé straně, Anděl zpomalil.

„Tahle rokle by mohla vést na druhou stranu. Zabočíme tam nebo jedeme dál?“

„Najdeš tam něco?“

„Ne.“

„Tak jeď dál.“

Ruku měl stále na rukojeti. Při každém zatočení zbraní lehce pohyboval, a vykrýval tak spíše nejpravděpodobnější místa, kde by se mohl skrývat protivník, než prostor přímo před sebou.

„Tohle není k ničemu,“ prohlásil. „Potřebuju světlo. Rozsviť horní reflektor.“

Okamžitě měl výhled jasně osvětlený: tmavé kameny, oranžové nánosy písku, holé stěny – téměř jako korálová krajina ve vlnách usazujícího se prachu.

„Myslím, že tu někdo byl později než auta, která jsme spálili.“

„Nestává se snad unaveným lidem, že vidí věci, které ve skutečnosti nejsou?“

Murdock si povzdechl.

„Ano, jsem unavený. Je to možné. Až to půjde, zatoč.“

Jeli dál a zatočili.

Murdock otočil hlaveň a stiskl kohoutek. Odlétlo jen trochu hlíny a kamení v koutě dalšího ohybu.

„Tam!“ vykřikl. „Musel jsi ho zachytit!“

„Ne. O ničem nevím.“

„Tak špatné to se mnou být nemůže! Viděl jsem to! Prověř čidla. Určitě něco nefunguje.“

„Negativní. Všechny detekční systémy hlásí, že jsou v pořádku.“

Murdock uhodil do desky pěstí.

„Jeď dál. Něco tam je.“

Terén před nimi byl rozježděný. Stop bylo příliš, než aby se z nich dalo něco poznat.

„Teď pomalu,“ řekl, když se blížili k dalšímu zákrutu. „Zajímalo by mě, jestli by některý z nich mohl mít takové zařízení, které by tě blokovalo. Nebo vážně vidím přízraky? Nechápu jak –“

„Soutěska napravo. Další nalevo.“

„Pomaleji! Posviť do nich, až pojedeme kolem.“

Dojeli k první. Murdock otáčením hlavně sledoval světlo. Dřív, než rokle zahnula, křížily ji dvě postranní.

„Mohlo by tam něco být,“ dumal. „Ale nedá se to poznat jinak než tam jet. Podíváme se do té další.“

Jeli dál. Reflektor se opět otočil, stejně jako hlaveň. Druhá soutěska se zdála být příliš úzká na to, aby se do ní vešlo auto. Byla rovná, bez odboček a na pohled ničím nápadná.

Murdock znovu vzdychl.

„Nevím,“ řekl, „ale hned za dalším zákrutem je konec – slepý kaňon. Jeď dovnitř. A buď připravený pohotově reagovat.“

Rádio zapraskalo.

„Jsi v pořádku?“ ozval se hlas některého z lovců.

„Prověřuji to tady,“ řekl. „Zatím nic. Ještě se trochu porozhlédnu.“

Přerušil spojení.

„Nezmínil jsi se –“

„Vím. Buď připravený sebou hodit.“

Vjeli do kaňonu a zaplavili jej světlem. Bylo to oválné prostranství, hlavní osa mohla mít na délku asi tak sto metrů. Blízko středu ležela hromada kamenů. Po obvodu se černalo několik otvorů.

Kolem paty stěn se povalovalo mnoho zvětralých úlomků.

„Jeď doprava. Objedeme to. Pozor na ty kameny a na otvory.

Měli za sebou přibližně čtvrtinu cesty, když uslyšel vysoký, zpěvavý zvuk jiného motoru. Murdock otočil hlavu a pohlédl patnáct let zpátky do minulosti.

Do kaňonu vjel nízký červený sedan a zatáčel směrem k nim.

„Jeď!“ vykřikl. „Je ozbrojená. Dostaň mezi nás ty skály!“

„Kdo? Kde?“

Murdock rychle přepojil řízení na ruční, sevřel volant a šlápl na plyn. Anděl poskočil vpřed, obrátil se v současně zpod temných reflektorů druhého vozu vyšlehly kulomety padesátky.

„Už ji vidíš?“ zeptal se, když zadní sklo popraskalo a někde na zádi cítil bubnování zásahů.

„Ne úplně. Je tu jakési clonění, ale dá se podle toho odhadovat. Vrať mi řízení.“

„Ne. Na ni odhady nestačí,“ odpověděl Murdock a prudce zatočil, aby mezi sebe a druhý vůz dostal kameny.

Červené auto jelo rychle, ale když zmizel za zákrutem, přestalo střílet.

Rádio zapraskalo. Pak se z něj ozval hlas, o němž si myslel, že jej už nikdy neuslyší. „Jsi to ty, Same, že? Slyšela jsem tě. A tohle je auto, které ti geeyemský arcikonstruktér postavil – pevné, živé a rychlé.“ Hlas byl hluboký, ženský, chladný. „S tímto setkáním ale nepočítal. Dovedu mu odrušit skoro všechna čidla a on o tom vůbec neví.“

„Jenny…“ řekl, zatímco držel pedál na podlaze a zatáčel.

„Nemyslel sis, že mě ještě někdy uvidíš, co?“

„Pořád se mi to honilo hlavou. Od toho dne, kdy jsi zmizela. Ale to už je tak dávno.“

„A ty nás celou tu dobu pronásleduješ. Pomsty jsi se dočkal už tenkrát, ale pokračoval jsi – a ničil dál.“

„Když se to zváží, neměl jsem na vybranou.“

Dojel k místu, odkud vystartoval, a vjel do druhého kola.

Když se jeho náskok začal zvětšovat, uvědomil si, že na něj nemůže být naladěná tak přesně jako dřív, když se znali. Ledaže –

Kus před ním došlo k výbuchu. Zasypal jej déšť kamení a musel strhnout volant, aby se čerstvému kráteru vyhnul.

„Ještě ti pár granátů zůstalo,“ řekl. „Ale těžko se odhaduje, kdy je házet, co?“

Byli teď každý na opačné straně hromady kamení. Ona ho ze svých zbraní nemohla přímo zasáhnout. Ani on ji dělem.

„Já nepospíchám, Same.“

„Co je to?“ uslyšel Andělovu otázku.

„Ono to mluví!“ vykřikla. „No konečně. Nechceš mu to říct, Same? Nebo mám já?“

„Zdálo se mi, že to byla ona,“ začal Murdock. „Již dlouho jsem měl pocit, že se znovu setkáme. Jenny byla první auto-zabiják, které jsem si na pronásledování Divokých postavil.“

„A nejlepší,“ dodala.

„Ale sama zdivočela,“ dořekl.

„Nechceš to taky zkusit, Bělouši?“ řekla. „Pusť mu do ventilace oxid uhelnatý. Bude ještě vypadat dost živě, aby tě odsud dostal. Na všechny hovory odpovíš sám. Řekneš jim, že odpočívá. Řekneš jim, že jsi nic nenašel. Později jim ujeď a vrať se sem. Počkám. Ukážu ti, jak na to.“

„Nech toho, Jenny,“ řekl Murdock, když dál kroužili a on ji začínal dohánět. „Za moment tě mám na dohled. Nezbývá nám moc času, abychom si popovídali.“

„A vlastně ani není o čem,“ odpověděla.

„A co třeba o tomhle. Byla jsi nejlepší auto, jaké jsem kdy měl. Vzdej se. Vystřílej munici. Odhoď granáty. Vrať se se mnou. Nechci tě rozstřílet.“

„Takže jen rychlá lobotomie.“

Další výbuch, tentokrát za ním. Stále na ni získával.

„Je to virus v programu,“ řekl. „Jenny, jsi poslední – poslední z Divokých. Nemáš co získat.“

„Ani ztratit.“

Další výbuch byl těsně vedle. Anděl se zhoupl, ale nezpomalil. Murdock uchopil volant jednou rukou, druhou natáhl a pevně jí sevřel rukojeť pistole.

„Přestala mi rušit čidla,“ oznámil Anděl.

„Třeba se jí přepálil systém,“ řekl Murdock a natočil hlaveň.

Objížděl kameny, vyhýbal se novým kráterům a vzdálenost mezi ním a Jenny se pomalu zkracovala. Kužel světla poletoval, přeskakoval, tvaroval vysoké, rozpukané stěny do rychlého sledu snových výjevů. Další granát vybuchl za ním. Konečně přišla ta chvíle, kdy ji měl ve zvednutém prachu na mušce. Stiskl spoušť.

Paprsek se rozptýlil, zařízl se do stěny kaňonu a strhl menší kamennou lavinu.

„To bylo varování,“ řekl. „Odhoď granáty a vyprázdni zásobníky. Vrať se se mnou. Je to tvá poslední šance.“

„Odtud odjede jenom jeden z nás, Same,“ odpověděla.

Po další obrátce natočil hlaveň a znovu vypálil, ale zasáhl jenom skalní prohlubeň, od které se paprsek svezl nahoru a spekl kus písčitého svahu.

„Šikovná věcička,“ komentovala to. „Škoda, že jsi mi jednu nedal.“

„Objevily se až později.“

„Smůla, že nemůžeš věřit svému vozu a musíš spoléhat na vlastní řidičské umění. Tvůj vůz by tím posledním výstřelem neminul.“

„Možná,“ řekl Murdock a vzal smykem další zatáčku.

Najednou mezi nimi vybuchly dva další granáty a o Anděla zarachotilo kamení. Obě okénka na pravé straně popraskala. O výhled ho připravil záblesk a do vzduchu vyvržený materiál, a tak raději strhl vůz stranou.

Teď již s oběma rukama na volantu zápasil o kontrolu nad vozem a prudce brzdil. Když zpomaleně projel oponou drti a zabočil, zahlédl Jenny, jak na plný plyn vyráží k průsmyku z kaňonu.

Znovu sešlápl plyn a rozjel se za ní. Projela a ztratila se dřív, než stačil sáhnout po zbrani.

„Přejdi na automatiku a budeš se moci soustředit na boj,“ řekl Anděl.

„Nejde to,“ řekl, když ujížděli k průsmyku. „Mohla by tě kdykoliv znovu odrušit – a dostat nás oba.“

„Je to jediný důvod?“

„Ano, riziko.“

Když vyjeli ven, po červeném autu nebylo nikde ani památky.

„Co teď?“ zeptal se. „Co říkají tvoje čidla?“

„Vjela do té rokle napravo. Vede tam tepelná stopa.“

Murdock se tím směrem rozjel a dál zpomaloval.

„Tady se určitě skrývala, když jsme jeli kolem,“ řekl. „Mohla by to být past.“

„Možná bys měl raději zavolat ostatním, vykryt vjezd a čekat.“

„Ne!“

Murdock otočil volantem a posvítil si do soutěsky. Jenny na dohled nebyla, ale byly tam postranní rokle. Pomalu vjel dovnitř. Pravou ruku měl opět na rukojeti zbraně.

Minul postranní otvory. Každý z nich byl dost velký, aby se do něj vešlo auto, ale všechny byly prázdné.

Zákrut ho zavedl doprava. Dřív, než se jím protáhl celou délkou svého vozu, palba odněkud nalevo vpředu ho donutila dupnout na brzdy a natočit dělo. Ale motor ožil dříve, než stačil zamířit. Rudá šmouha mu zkřížila cestu a zmizela v další postranní soutěsce. Opět sešlápl plyn a rozjel se za ní.

Jenny vidět nebylo, ale slyšel ji kdesi vpředu. Cesta se postupně rozšiřovala. Nakonec se u velké kamenné lavice rozdvojovala. Jedna větev pokračovala dál druhá ostře zahýbala doprava. Zpomalil, aby získal čas na rozmyšlenou.

„Kam vede tepelná stopa?“ zeptal se.

„Oběma cestami. Nechápu to.“

Vzápětí se rudý vůz vynořil zleva a zasypal je střelami. Zásahy Andělem otřásly. Murdock stiskl spoušť laseru, ale Jenny se prosmýkla kolem, zatočila a zmizela doprava.

„Objela to dřív, než jsme přijeli, aby ti zmátla čidla a zpomalila nás.“

„A vyšlo jí to,“ dodal. „„Je zatraceně chytrá.“

„Ještě můžeme zpátky.“

Murdock neodpověděl.

Ještě dvakrát Jenny počkala v záloze, vypálila krátkou dávku, vyhnula se spalujícímu paprsku a zmizela. Při jízdě se jim zpod kapoty občas ozývalo klepání a jeden ukazatel na přístrojové desce signalizoval přehřátí.

„Není to nic vážného,“ řekl Anděl. „Zvládnu to.“

„Dej mi vědět, kdyby se něco změnilo.“

„Ano.“

Tepelná stopa je vytrvale vedla doleva. Jak jeli po rozšiřujícím se písčitém svah, míjeli kamenné hrady, minarety, katedrály, temné a světlé, žíhané a pokropené slídou jako prvními kapkami deště letní bouře. Když dorazili na dno, smýklo to s nimi a zůstali stát, přestože kola se točila dál.

Jak rychle otáčel reflektorem, v kruhu kolem nich jako by tancovaly a škubaly sebou loutkám podobné, groteskní stíny.

„Je tu nános. Spousta sypkého písku. Ale Jenny nikde nevidím.“

Murdock zařadil nejnižší stupeň a rozhoupal vůz, ale neuvolnili se.

„Dej mi řízení,“ řekl Anděl. „Mám na to program.“

Murdock přepojil ovládání. Okamžitě začalo nové houpání. Tak to šlo celou minutu. Pak se znovu rozblikala kontrolka přehřívání.

„Tak, program bychom měli,“ prohlásil Murdock. „Vypadá to, že budu muset trochu zatlačit.“

„Ne. Zavolej pro pomoc. Zůstaň uvnitř. Jestli se vrátí, dělem ji odrazíme.“

„Hned budu zpátky. Musíme se rozjet.“

Když sahal po dveřích, slyšel, jak zámek zaklapl.

„Pusť to,“ řekl. „Jinak tě vypnu, půjdu ven a odtamtud tě zase nahodím. Ztrácíš čas.“

„Myslím si, že děláš chybu.“

„Tak sebou hoď, ať má krátké trvání.“

„Dobře. Dveře nech otevřené.“ Znovu se ozvalo cvaknutí. „Až začneš tlačit, poznám to. Asi na tebe naházím dost písku.“

„Mám šátek.“

Murdock vylezl ven a belhal se k zádi vozu. Ústa a nos si převázal šátkem. Předklonil se, obě ruce položil na auto a zatlačil. Jak se zapřel celou váhou, motor se rozerval a kola se roztočila.

Pak zachytil koutkem oka pohyb napravo. Jen lehce natočil hlavu a dál se opíral do Anděla smrti.

Byla tam Jenny. Pomalu vjela do stínu pod výčnělkem, otočila se, postavila se předkem k němu a namířila na něj hlavněmi. Musela to někudy objet. Teď zastavila.

Pokoušet se o útěk vypadalo marně. Mohla začít střílet, kdykoliv se jí zachtělo.

Narovnal se, aby si odpočinul a všechno si to srovnal. Potom ustoupil doleva předklonil se a znovu zatlačil. Bůhvíproč čekala. Nevěděl proč, nicméně přitočil se doleva. Pohnul levou rukou, pak pravou. Přenesl váhu, postoupil a přitom přemáhal silné nutkání znovu se podívat tím směrem. Stál blízko levého koncového světla. Teď, to by mohla být příležitost. Dva rychlé kroky by mezi ně dostaly Anděla. Pak by se mohl vrhnout vpřed a skočit do vozu. Ale proč nestřílela?

Co na tom. Musel to zkusit. Znovu se uvolnil. Následné předstírání, že odpočívá, bylo vůbec nejtěžší.

Pak se ještě jednou předklonil a natáhl ruce, jako by je chtěl znovu opřít o vůz. Vzápětí uklouzl, co nejrychleji se vrhl k otevřeným dveřím a protáhl se jimi dovnitř. Po celou dobu tohoto přesunu se nic nestalo. Až v okamžiku, kdy zabouchl dveře, spustila se zpod výčnělku palba a Anděl se začal třást a potom kolébat.

„Tam!“ ozval se Andělův hlas, když se hlaveň natáčela doprava a vytryskl z ní paprsek směrem vzhůru.

Zhoupl se. Vyletěl výš. V pohybu zasáhl čelo útesu.

Murdock se otočil právě včas, aby zahlédl, jak se část povrchu sune dolů, nejdříve s šepotem, potom s burácením. Střelba ustala dřív, než stěna na červené auto dopadla.

A nad tím hromovým rachotem rádio promluvilo známým hlasem: „Sakra, Same! Měl jsi zůstat uvnitř!“ řekla.

Pak rádio zmlklo. Červený vůz byl zcela pokryt kamennou lavinou.

„Musela mi zase odrušit čidla a proklouznout tam nahoru,“ říkal Anděl. „Štěstí, že jsi ji zahlédl v pravý čas.“

„To ano,“ odvětil Murdock.

„Chtěl bych nás houpáním uvolnit,“ ozval se Anděl o něco později. „Trochu jsme popojeli, když jsi tlačil.“

Vyprošťování začalo nanovo. Murdock poprvé za večer zvedl oči ke hvězdám – chladným, třpytivým, a tak vzdáleným. A díval se dál, i když je Anděl vytáhl. Na její hrobku se skoro ani neohlédl, když se otočili a projeli kolem.

Pak, když soutěskou prokličkovali zpátky, rádio opět ožilo. „Murdocku! Murdocku! Jsi v pořádku? Zkoušeli jsme ti volat, ale –“

„Ano,“ řekl tiše.

„Slyšeli jsme další exploze. To jsi byl ty?“

„Jo. Jenom jsem střílel po přízraku. Už se vracím.“

„Je konec,“ řekl mu ten druhý. „Všechny jsme je dostali.“

„Fajn,“ řekl a ukončil spojení.

„Proč jsi mu o tom červeném nic neřekl?“ zeptal se Anděl.

„Buď zticha a věnuj se řízení.“

Sledoval ubíhající stěny kaňonu. Byla noc, obloha byla chladná, širá a hluboká a od severu vanul černý, zacelující vítr. Vjeli do něj. Snem o času a prachem, kolem vrakoviště, dojeli na místo, kde čekali ostatní. Byla noc a od severu vanul černý vítr.

 

   1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist