Julius Zeyer

JAN MARIA PLOJHAR
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2. kapitola

Cítil se skutečně posilněn. Začal počítati. Důchod jeho nebyl skvělý, ale stačil pro skrovnou jeho domácnost. Najal si dva malé pokoje, opět na Hradčanech. Z druhého vedly dveře na malou zahradní terasu, vtěsnanou mezi vysoké zdi sousedních domů, po kterých se prastaré vinné révy rozprostíraly. Odtamtud byla přes prejzovité střechy níže v Hluboké cestě stojících domů vyhlídka na Prahu, na řeku, daleko za městem se v mlhách lesknoucí, vyhlídka krásy báječné. Zdála se Praha odtamtud jako město z pohádky a měnila vzezření své dle osvětlení; v slunci zdála se kusem Orientu, v mlhách městem příšer, pod těžkými mraky, sem tam dlouhými paprsky bledého světla proniklými, městem tragickým, odsouzeným k nějakému strašlivému konci a zatracení.

"Jest to podivuhodné," říkal si Jan Maria, "jak to město mohutné k fantazii a úchvatně k duši mluví! Mělo by se dle toho soudit, že každý, kdo se zde narodí, musí nutně co poeta cítit. Jak velkolepé, vzrušující jsou dojmy, s kterými je hned v útlém mládí, v době, kdy mysl měkká jako vosk, připravena vnímat - a přece ..."

Bylo mu nevolno. Vzpomněl si na obyvatele té Prahy, "toho města tragického". Začal se tenkráte bohužel blíže se společností, s kruhy literárními seznamovati. Dával si všechnu práci, aby nastala nějaká intimnost mezi nimi a mezi ním, chtěl mermomocí, aby mu byli sympatickými, a zavíral oči proti všemu, co tomu jakýmkoli způsobem překáželo. Uvažoval všechny okolnosti, omlouval všechny směšnosti, ale marně. On a ta společnost zůstali si cizími.

Mluvilo se o něm s jakousi nedůvěrou co o "bývalém důstojníku", který nejspíše cítil, že neudělá kariéru, a který se nyní dělá "vlastencem", aby se aspoň tímto způsobem snad něčeho domohl. Motivy jeho jednání byly příliš čisté, nezištné a ideální, než aby jim byla společnost uvěřila. A pak dělal verše! ... Šosáci krčili rameny a literáti mínili, že těch je dost a "ten lieutenant od maríny že literaturu také sotva spasí". To vše neříkalo se do očí, ale vycítil to snadně. Svět ukazoval se mu nyní opět v novém pro něho světle. Porovnával, jak různé bylo nyní jeho přivítání u lidí od onoho v dobách, když měl svou elegantní uniformu na sobě, která mu tak slušela a mu všude přístup otvírala. Porovnával tuto svou nynější maloměstskou, obmezenou, šosácky tupou, jednotvárnou společnost s onou druhou, kosmopolitickou, dílem aristokratickou, dílem aspoň aristokratického vzezření, vždy skvělou a pestrou, v které se byl dříve v cizině pohyboval. Nestýskalo se mu právě po té poslednější, neměl velké úcty před společností, v které paní Dragopulos mohla tak vynikající úlohu hráti, avšak stýskalo se mu jaksi po tom jejím lesku, který měl svou poezii, po onom tónu, který aspoň jakousi iluzi o vyšší důstojnosti a o širším, když ne hlubším názoru a vzruchu udržoval. Lesk ten scházel těžkopádným, obmezeným těm měšťanům, těm celkem rovněž obmezeným, terre á terre literátům, a co bylo nejhorší - společnost ta jejich nebyla proto v kořenu o nic lepší než ta, kterou byl dříve znal. Izoloval se tedy opět, sytil svou fantazii pouhým zíráním na "tragické to město, odsouzené k nějakému hroznému zatracení", a zůstal zcela odloučen od těch, kteří je obývali. Dlouho si to marně skrýval, avšak stálo to teď jasně před zrakem jeho duše jako plamenným písmenem na zdi Baltazarově napsáno: Praha jej zklamala trpce.

Dříve nenáviděl v ní pouze ten živel cizí, vtírající se všude, vystupující drze a výbojně, způsobem ošklivost vzbuzujícím, teď měl bolest ještě palčivější: nemohl milovati, nemohl se nadchnouti pro ty, za něž by byl rád život dal. "Co je mi do lidí," těšil se však, "jde mi o ideu, o princip. Lidé pominou, idea, princip trvá. Zůstanu stranou," řekl si konečně, "a budu jen pamětliv, že jsem poetou." Zarazil se. "Jsem jím ale také doopravdy?" tázal se nepokojně sám sebe. "Duše moje mi ovšem šepce, že jsem, cítím to, nemohu se klamat - ale nepřesvědčil jsem ještě nikoho. Kdo o mně ví? Jak dlouho budu ještě váhat, než se ukážu před světem, než nastoupím doopravdy dráhu, která jest mým jediným povoláním?" Rozhodl se učiniti první krok. - Přebíral své papíry, uvažoval, vážil, doufal a zoufal. Konečně vybral jednu z delších básní svých a odhodlal se, s tou že vstoupí před "obecenstvo". Jak mlhavý, neurčitý to pojem, to české obecenstvo! Kde bylo a kým bylo? Marně lámal si tím hlavu. "Vždyť uvidím," řekl si konečně, a tak nezkušený, že mu ani nenapadlo zaklepati dříve na dvéře nějaké redakce beletristického časopisu, nastoupil cizí, neznámý, plachý bolestnou a pokořující tu cestu "hledati nakladatele".

Konečně stal se malý zázrak, našel ho totiž, toho nakladatele. Ovšem dělal tak malé nároky, že kryl vlastně všechny výlohy sám, ač si toho vědom nebyl, a tím způsobem lze ten zázrak vysvětliti. Tisk šel dosti rychle a posléze měl ten podivný, vždy trochu rozčilující pocit viděti svou první tištěnou knihu hotovou, aby nastoupila pouť po světě, po malém českém tom světě, trnitějším snad než kterýkoli velký.

Báseň takto uveřejněnou psal fragmentárně v Aténách a v Egyptě v době bouřlivé své lásky s paní Dragopulos a hned po svém úplném zklamání. V Praze teprve spojil všechny ty úryvky ladně a harmonicky v celek. Děj byl dosti prostý a průhledný, ale všechen lesk toho azurného nebe a moře, všechna divá radost bujné mízy mladého, silného jeho těla, všechna vášeň, všechen vír smyslů, všechna lítost z toho pošlá, všechen stud nad svými hříchy, všechny výkřiky vzrušené jeho duše zrcadlily se v těch verších sonorních a plných, jevících jen sem tam něco cizího jak v obratech slovných, tak ve výrazu a v stylu naskrze osobním. Byla v té jeho básni místa plná snivé něhy, plná smělé kletby; výkřiky proti těm, již volnost, práva a štěstí poražených šlapou v prach; byly tam apostrofy na Akropoli ozářené lunou a apostrofy vyvolané vzpomínkou na vzdálenou na severu vlast a její bývalou, nyní pustou akropoli - Vyšehrad. Byly tam slzy jasné jako rosa. A pak vířila zase divoká náruživost zoufale slokami; na jednom místě proklínal milenec smyslnou svou, nezřízenou, hříšnou vášeň, metal tu kletbu v tvář ženě, která jej vábila a žárem pekelným k sobě táhla, a v té samé chvíli, v které ji proklínal, podmanila si jej znova svými zraky sladkými co ráj a strašnými co gehenna, kouzlem svých úsměvů, kvůli nimž by byl samého Boha zapíral a zradil, a kletby jeho a polibky splývaly vjedno a nevěděl už, trpí-li či jásá, neb bolest, stud a rozkoš trhaly jej až k samému kraji šílenství.

Jan Maria psal to krví svého srdce. Tato scéna a apostrofa na Vyšehrad rozhodly nad osudem celé knihy. Zpočátku si jí nikdo nevšímal, vyšla anonymně a nestály nikomu ani za řeč. V listech se o ní nemluvilo a v krámech se nikdo po ní neptal.

 

***

 

Za několik dní vyšel surový, nejapný článek pln perfidie a obmezenosti, pln mravností impotentních a eunušského panictví.

 

***

 

Jan Maria byl zdrcen. Kdyby jen jediný hlas se byl ve prh jeho ozval, kdyby aspoň to udavačství tak nízké a podlé, ta surovost tónu někoho byla pobouřila! Nikdo nehlesl - jen někteří se smáli. Bylo to hnusné. V první chvíli svého bolu a zklamání hodil pošetile všechny svoje rukopisy do ohně.

"Ach!" vzdychl si pak smutně, "Othello's occupation's gone!"

Jeho duše příliš měkká, příliš citlivá, příliš dojmům podléhající, vždy mezi zenitem nejbujnější naděje a nadirem nejčiřejšího zoufání stoupající a klesající svírala se křečovitým bolem, krvácela ranou tou nejbolestnější, ranou zasazenou tupou zbraní. Jak se brániti proti naduté hlouposti a nízké podlézavosti! Je to nejhroznější osud, topiti se ne v řece, ale v stoce.

"Ne, ne," řekl si, "zde nelze žíti. A k čemu jsem zde dobrý? K čemu vůbec na světě?"

Utekl z domova, bál se vlastních myšlének. Bloudil ulicemi. U divadla potkal jej někdo z těch málo jeho bližších známých. Smál se už zdaleka.

"Máte nehodu se svou knihou," řekl, jako by to byla ta nejveselejší věc na světě, a než větu dokončil, myslil už na něco jiného. "Pojďte do divadla," dodal. "Znamenitý prý kus!"

Jan Maria cítil odpor, avšak nechtěl se zdáti tak zdrceným, tak nešťastným, jak vskutku byl. Neřekl ničeho a šel.

Začali právě hrát, byla premiéra. Jakési drama banální, prázdné, bez ducha, beze vzletu. Avšak jaký hluk nadělali komparsové na konci prvního jednání! A co pozlátka a pestrých, křiklavých látek se tu míhalo jevištěm, než opona poprvé spadla! A jaký nastal nyní teprve hluk, který nadělali komparsové v hledišti. Autor, volán stentorickými hlasy, objevil se na jevišti, přinášeli mu věnce jako kola. Nato banální úsměvy z jeho strany, nemotorné poklony a zase hluk ... Ach, byla to fraška!

Jan Maria vstal a šel. Už znal to české obecenstvo a chvilku těšil jej jeho neúspěch. To tedy žádalo! Na Malé Straně překvapil ho déšť, silný a chladný. Vrátil mu trochu rozvahy.

"Nutno přece večeřet," řekl si s úsměvem až krvavě ironickým a vešel vskutku do malé vinárny, před kterou se byl náhodou zastavil. Byla prázdná, jen v jednom koutě seděl starý jakýsi pán s mladším. Oba se zamlčeli, když vstoupil.

Jan Maria usedl do druhého kouta. Odstrčil jídlo, které mu přinesli, ale vypil velkou sklenici špatného vína. Měl žízeň a hrdlo měl jako v ohni. Zapadl do svých myšlenek, neurčitých, truchlivých, srdce olověně tížících. Kouřil cigarety, rychle jednu po druhé, a byl brzy v hustém dýmu jako olympický některý bůh v oblaku. Starý pán na druhém konci pokoje začal opět mluviti, bylo docela patrné, že se jen kvůli nově příchozímu hostu byl zamlčel, vida však nyní, jak je zamyšlen, jak málo si jich všímá, pokračoval ve svém přervaném rozhovoru týkajícím se veřejných otázek. Před několika dny byla zotročilost, u nás už v krvi vězící, opět jednou svou ohyzdnou tvář veřejně ukázala. Tichošlápství ověšovalo tu hanbu eufemistickými frázemi, ale každý muž planul ruměncem nevole. Jan Maria byl zuřil a zoufal a pouze osobní jeho nehody zatlačily rozechvělost jeho nad tím, co se bylo stalo, poněkud do pozadí. Ti dva v hospodě politizující páni nezdáli se optimisty a mluvili o té záležitosti.

"Slovem," řekl starší, když byl chvilku oběma v Čechách "štěkajícím" stranám lál, "slovem jsem rád, že stojím nad hrobem. Od útlého mládí svého nemiloval jsem ničeho než toto naše království. A nyní jaké zklamání! Hrozím se prostě české povahy, která se nejvíce charakterizuje tím - že povahou není. Jaký to člověk, který se takřka s ideou narodí, že proto přišel na svět, aby byl podruhem jiného! Jaký to člověk, který to klidně uznává, že není svým pánem, a který takřka za odpuštění prosí, že se vůbec narodil! Nahlíží, že je v cestě, a neví, jak by jen ustupoval, aby nikoho svou impertinentní přítomností neurazil. Ach, zdá se mi někdy, že nejsme ničím jiným než hlízou v ranách, které ubohá tato země po staletí utrpěla."