Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Opálová miska

Vše, co zde píšu na tento pergamén, vše to jsem viděl sám vlastníma očima a slyšel tak, jak zde píšu, já Miguel de Panoyas z Lissabonu, jenž jsem z vlasti prchl a sem ku břehům malabarským na korábu přistál, kterému Vasco de Gama velel, pýcha Portugalska…

Co se mi na počátku zdálo jeskyní, byla ohromná síň, vytesaná v tvrdou skálu; obrovské sloupy nesly její strop a stěny její byly pokryty řezbami, představujícími bohy s nesčíslnými rameny, s hlavami zvířat, s mystickými květy lotosů v rukou. Síň byla tmavá, vlhká, chladná a otvorem modrala se šírá poušť ve vedru poledním. U prostředního sloupu ležel člověk bez pohnutí a myslil jsem z počátku, že to snad převržená modla žulová, avšak z tmavého jeho obličeje svítily oči jako karbunkule a průvan zatřásl bílým jeho vousem, který mu až na kolena sáhal a prsa jeho zahaloval, podoben lehkému oblaku, který, vystoupivší z lůna lesa, ještě ve větvích tmavé sosny vězí. Držel cosi v ruce, co šerem sluje jako meteor zářilo, a přistoupiv blíže viděl jsem, že to miska vyřezaná z velkého opálu krásy zázračné. S namáháním pozvedl prázdnou misku ke rtům a soudil jsem, že žízní; poklekl jsem tedy vedle vetchého starce a ovlažil prahnoucí jeho rty vodou, která mi ještě byla v nádobě zbyla. Usmál se na mne a podal mi opálovou misku.

„Zde vezmi,“ pravil, „buď mým dědicem.“

A když viděl, že udiveně na něj hledím, přidal:

„Nezdráhej se poklad tento přijmouti, vždyť vidíš přece, že umírám. Na čele tvém a v smutném zraku čtu, že’s nešťasten, budiž tento skvost ti útěchou.“

Neubránil jsem se trpkého úsměvu a hleděl pohrdlivě na opál.

„Zářící ta hračka,“ pravil jsem, „může býti útěchou pro dítě, které nudou pláče, ale nikoli pro srdce, které víry v člověčenstvo pozbylo!“

„Suď sám, až uslyšíš!“ zvolal kmet hlasem velikým a nadšeným, který se v prostoře rozléhal a bohy kolkolem z žulového spánku buditi se zdál. Sebral své síly a povstal se země, vetché jeho ruce držely se sloupu a hlava jeho opírala se o moje rameno. Hleděl zamyšleně ven do žhavého modra nekonečné pouště a hlasem chvějícím se jako vánek vypravoval mi to, co vám zde píšu:

„Ve dnech mladosti přibyl jsem na cestách svých ke dvoru krále Suprabuddhy, který, znaje mého otce, mne laskavě přijal a hostil. Jednou k večeru bloudil jsem šerem květoucích jeho zahrad a ubíraje se houštinou vonných křovin, nad nimiž ztepilé fíkusy se v klenbu pojily, byl jsem nemálo překvapen zvláštním ke mně vnikajícím světlem a jemným zvukem jako malých stříbrných zvonků. Rozhrnul jsem větve a pohled, jenž se nyní zraku mému zjevil, rozhodl nad celým během mého života. Byl jsem se totiž nevědomky k paláci přiblížil, široké schody z nejčistšího bílého mramoru vedly k otevřené síni vzhůru, z které se modrý kouř zapáleného vonného koření vznášel, zlato stěn probleskovalo lehkou touto párou a házelo odlesk svůj na bytosť krásy nevídané. Byla to dcera krále Suprabuddhy. Kráčela pomalu se schodou, drahokamy, jimiž dlouhá její vlečka z hedbávu (...)

(......)