Julius Zeyer

RADÚZ A MAHULENA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jednání druhé

Velká stará zahrada u zámku krále Stojmíra. Je plna stromovitě vysokých a košatých rostlin, tvořících různé krásné skupiny mezi stromy. Na jedné straně vodojem, vroubený omšenými kameny, stíněný klonícími se břízami a visutými vrbami. Ranní červánky svítí stromovím. V pozadí je vidět část zámku. VRATKO nedaleko něho zaměstnán uřezáváním květin a kvetoucích ratolestí z keřů, jež skládá do koše.

PRIJA, ŽIVA a MAHULENA přicházejí od zámku. PRIJA a ŽIVA pozdvihují teď proti slunci ruce, držíce v nich šňůry perel a lesklé šperky.

PRIJA: Ty jasné, čisté, svaté slunce, ty vidíš vše a házíš hrstky zlata štědře na hory, doly, nivy, jezera!

ŽIVA: Ty osvětluješ lesy hluboké, úrodná pole, hrady strmící, mohyly vysoké!

PRIJA: Na všechno liješ libou jasnost svou, nás osvěť též! Svou krásu na nás lij!

ŽIVA: Svou lepost na nás lij a milostnost!

PRIJA: Ať vzkvetem jak tvůj luzný červánek!

ŽIVA: Jak zora tvoje zlatosmavá, radostná!

PRIJA: Dej krásu nám! Ó slunce, vyslyš nás! (Obě kleknou u vodojemu a proplítají si vlasy perlami a připínají šperky.)

ŽIVA: Nechť záříme jak obraz náš teď z modré této vody, již prosvětlují mladé tvoje paprsky, ó slunce! (Obě rosí si obličej a vlasy.)

PRIJA: Dej třpytnou krásu nám a milostnost! Ty zlaté, jasné, svaté slunce! (Vstanou.)

ŽIVA: Ty, Mahuleno, proč se nemodlíš a slunce nevzýváš?

MAHULENA: Vzývám slunce... Ty jasná záře nebes, osvěť mě a dej mi dobrotu svou... vyslyš mě!...

PRIJA: Je krátká tvoje modlitba. Zas stojíš nepohnutě, věsíš hlavu, ruce visí po boku... O krásu neprosíš?

MAHULENA: K čemu?

ŽIVA: Jak tupá otázka! Dnes dorazí sem charvatský královic, už přišli jeho posli, velký bude u nás v zámku hod - nuž, nechtěla bys krásnou být a zalíbit se bohatýrovi, jenž mlád a mocen jest a ženu hledá?

PRIJA: Je hrdá Mahulena! Myslí as, že krásná nazbyt je, a nevidí, že bledá je jak měsíčková máť, co sedí v šeré jizbě předouc.

ŽIVA: Ó Mahuleno, jsi jak mátoha. Na tvoji krásu, věru, nežehrám a není strach, by královic si tebe vyvolil!

PRIJA: Pojď, Živo. Pokud rosa třpytí se, si květů natrhejme, tak voní nejsilněji. (Odejdou.)

MAHULENA: Ty vlasy na hlavě... jaká to tíž... (Uvolňuje vrkoče, sedne na obrubu vodojemu, vidí se ve vodě.) Je pravda, co mi řekly, bledá jsem... (Ruce klesnou jí v klín.) Ach, jak mi teskno. Jak dlouho tomu už? Co asi dříve bylo, než jej přivedli? Což bylo dříve něco? Tenkrát stromy kvetly, když ho zajali, a dnes jsou odkvetlé, je tomu tedy dávno. Co bylo dříve?... Zpívávala jsem, tak se mi zdá. Kam odlétly ty moje staré písně? (Mlčí, za chvíli počne tiše zpívat.)

 Těch dvanáct panen změnilo se v holubice
 a sedly na javor, žalostně vrkajíce,
 a pravily: Kdo velké naše hoře
 by prozradil, ať oněmí - - -
 

Ne, tak to není... Či snad přece... Nač ale zpívat? Ach, raděj chtěla bych na světě nebýt... nebýt... (Propukne v tichý pláč.)

VRATKO (byl se nesměle (...)

(......)