Julius Zeyer

RADÚZ A MAHULENA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jednání čtvrté

Tatáž dekorace jako v jednání třetím, s topolem, v němž MAHULENA začarována. Je noc, palác královský je uvnitř skvěle osvětlen, jinak tma. Z domu je slyšet sbor zpívajících hostů.

ZPĚV V DOMĚ:

 Ó mladosti, jsi jako zlatý pták,
 co vzlétl zoře vstříc, křídloma třepotaje,
 a dole tmí se les, barnavý mrak,
 kam brzy dopadneš! V života truchle taje
 se ponoříš, a třeba mihotaje
 se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku -
 ó, marně po něm sáhneš! Padá do soumraku,
 jenž minulostí sluje.
 Ó mladosti, proč krátká tak tvá vesna,
 když tesk tak dlouhý po vzbuzení ze sna?
 Žel, mladosti, že pluje
 tvá nav[28] tak rychle, tak uniká zraku!
 Ó žel, že zachází vše do soumraku,
 vše do soumraku!
 

Při pomalu doznívajících zvucích té písně vychází měsíc, osvětluje zahradu, kmen stromu Mahulenina stává se průhledným, je dívku v něm viděti, zdá se jako v polosnu. Listí zašelestí jako silnějším příbojem větru a dívka mluví jako ve vidění.

MAHULENA: Mé srdce krvavý je květ. Co bolí mě, co bolí? Proč stále chvěju se? Nad hlavou mou když mračna táhnou, za nimi bych chtěla - nevím proč a kam. Má touha jako moje větve pne se věčně do dálky... Tam ale k tomu domu toužím především, kam můj stín padá... A tak mé srdce stále bolí a stále kape z něho krev... Jsou ptáci sladcí hosté, na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají... snad by mě konejšili, kdyby ten květ, ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě... Ach!... Jak zhluboka ta matka země dýše... Jak zhluboka to ohvězdněné nebe... To divno je, já dřív to nevěděla, že také dýšou! Proč ale matka zem mě drží pevně tak? Já myslila, když vítr zalomcoval mnou, že snad mě porazí, že ruce moje zláme... On ale pouze listy oderval, ty zvadlé listy, které padaly jak moje slzy... někdy... nevím kdy... Pak napad sníh a přišla dřímota, to srdce ale stále krvácelo... A přišla vesna, nové listy zas a mladí ptáci s písní starou, věčnou a vše se kolem měnilo... Je smavě tak a matka země dýše tak silně, plna něhy... Ale moje srdce, květ krvavý, to stále bolí, bolí, bolí... Ó, ó!... (Zavře oči, vzdychne zhluboka a kmen se zatemní, takže ji vidět už není.)

Královna NYOLA a RADOVID vycházejí z domu.

NYOLA: Zpěv jejich měl být veselý a podobá se pláči... Nedivím se, sám vzduch toho domu je nyjící jak zmírající jeseň a plaší radost jako smuteční to roucho, jež asi ponesu až do konce jak ten svůj zármutek.

RADOVID: Královno, nepoddávej se tak svému žalu!

NYOLA: Což mohu jinak? Celý rok to trvá, stále stejně. Celý rok už moje muka trvá. Zpočátku myslila jsem, že to žal nad ztrátou otce, co Radúze tak trápí, zničuje, co zamlžuje jasný jindy jeho rozum. Teď ale dávno je to zřejmé, že čaru jakémusi podléhá. Vše bylo marné, co jsem podnikala, trudnou jeho mysl nerozjaří žádná veselost, nač strojím hody, nač pořádám chorovody, zpěvy! Viděls, jak byl zase smutný po celý dlouhý kvas? A když jsem mezi jejich zpěvem pohled jeho hledala, pátrajíc, jak píseň na něj účinkuje, (...)

(......)