Émile Zola

GERMINAL
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Uplynulo dalších čtrnáct dní. Byl začátek ledna, nesmírná rovina ležela jako ochromená pod chladnými mlhami. A bída se ještě zhoršila, kolonie se hodinu od hodiny blížily smrti hladem. Čtyři tisíce franků, které přišly z Londýna od Internacionály, nestačily ani na tři dny na chleba. A nic víc nepřišlo. Ta velká mrtvá naděje ubíjela odvahu. Na koho se teď mají spoléhat, když je vlastní bratři opustili? Cítili se ztracení v té drsné zimě, odříznuti od světa. V úterý už nezbylo v Dvěstěčtyřicítce vůbec nic. Štěpán a jeho delegáti si nepopřáli chvilku oddechu: zahajovaly se nové sbírky po okolních městech, a dokonce až v Paříži, vybíralo se od domu k domu, organizovaly se schůze. Všechny snahy zůstaly marné, veřejnost, zpočátku vzrušená, se stávala lhostejnou, když se stávka protahovala, stále stejně pokojná, bez dramatických událostí. Nepatrné almužny sotva stačily udržet při životě nejnuznější rodiny. Ostatní žili z toho, že zastavovali šatstvo a po kouskách rozprodávali domácí zařízení. Všechno končilo u vetešníků, od kuchyňského nádobí až po nábytek. Jednu chvíli už mysleli, že jsou zachráněni, když několik drobných obchodníků z Montsou, jimž Maigrat zabil živnost, nabídli havířům úvěr, aby Maigratovi přebrali zákazníky, a po celý týden hokynář Verdonck a dva pekaři, Carouble a Smelten, dávali na úvěr každému, kdo přišel, ale jejich úvěr se vyčerpal, a všichni tři toho opět nechali. Radost měli soudní vykonavatelé, neboť tím jen vzrůstaly dluhy, které pak ještě dlouho zůstanou pro havíře drtivým břemenem. Úvěr už nebyl nikde žádný, nikdo už neměl na prodej ani starý hrnec, zbývalo už jen zalézt do kouta a tam zajít jako prašivý pes. Štěpán by se byl nejraději sám prodal. Zřekl se svých příjmů, odnesl soukenné kalhoty a kabát do zastavárny v Marchiennes, jen aby u Maheuových měli ještě co dát do hrnce. Zbyly mu jen boty, a ty si nechal, aby prý, jak říkal, stál pevně na nohou. Velice ho mrzelo, že stávka vypukla předčasně, dřív než se stačila svépomocná pokladna patřičně naplnit. V tom viděl hlavní příčinu katastrofy, neboť byl přesvědčen, že dělníci docela určitě zvítězí nad zaměstnavateli, jakmile budou mít dostatečné úspory, aby jim mohli vzdorovat. A vzpomínal si na to, jak Suvarin podezříval podnik, že to sám žene ke stávce, aby tak zničil pokladnu ještě v zárodku. Štěpán si zoufal při pohledu na kolonku, na ty chudáky bez chleba a bez tepla. Když se jednou večer vracel kolem Réquillartu, uviděl při silnici omdlelou ženu. Jistě padla hladem, Štěpán ji zvedl a zavolal na děvče, které zahlédl za ohradou. "Ale, to jsi ty?" řekl, když poznal Mouquetku. "Pomoz mi, musíme jí dát něčeho napít." Mouquetka, dojatá k slzám, zaběhla domů, do té rozviklané barabizny, kterou si její otec zřídil v rozvalinách. Ihned nato se vrátila s trochou jalovcové a s kusem chleba. Stařena, kterou jalovcová vzkřísila, se ihned beze slova hltavě zakousla do chleba. Byla to matka jednoho havíře, bydlela v kolonce směrem ke Cougny a padla u cesty, když se vracela ze Joiselle, kde se marně pokoušela si od sestry vypůjčit deset sou. Když se najedla, stařena odešla jako ve snách. Štěpán zůstal na pustém nádvoří Réquillartu, jehož zhroucené budovy zarůstaly trním.