Émile Zola

TEREZA RAQUINOVÁ
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(...)

Vzal karafu z rukou ženy a nalil vodu do sklenice. Pak se pootočil, vylil kamennou lahvičku a vhodil kousek cukru. Zatím se Tereza sehnula nad příborníkem, vzala kuchyňský nůž a vsunula si ho do kapsáře.

V tom okamžiku, vedeni podivnou předtuchou blízkého neštěstí, se oba manželé instinktivně ohlédli. Podívali se na sebe. Tereza zahlédla flakón v Laurentových rukou a Laurent zahlédl bílou střenku nože, jenž s leskl mezi záhyby Tereziny sukně. Krátce se měřili očima, mlčenliví, chladní, muž stál u stolu, žena se krčila u příborníku. Rozuměli si. Oba zůstali zaraženi, když zjistili, že oba mají týž nápad. Vyčetli tajný záměr na zmatené tváři svého druha, soucit je zaplavil a zděsili se.

Paní Raquinová, cítíc, že rozuzlení je nablízku, je upřeně, pronikavě pozorovala.

Náhle se Tereza a Laurent prudce rozplakali. Zlomil je poslední záchvat, padli si do náručí, slabí jako děti. Jako by se cosi něžného, dojemného probralo v jejich hrudi. Plakali beze slov, vzpomínajíce na morální špínu, v níž žili, a žili by i dále, kdyby byli dost zbabělí, aby mohli žít. Při vzpomínce na minulost byli unaveni a zhnuseni navzájem, že nesmírně potřebovali odpočinout si v nicotě. Pohlédli na sebe naposled, poděkovali si pohledem před nožem a sklenicí jedu. Tereza vzala sklenici, vypila do poloviny a podala Laurentovi, který ji naráz dopil. Dílo vteřiny. Padli jeden na druhého, jako by do nich udeřil blesk, konečně našli v smrti úlevu. Ústa ženy narazila na jizvu na manželově krku, kterou zanechaly Kamilovy zuby.

Celou noc ležely na podlaze jídelny mrtvoly, křečovitě roztažené a osvětlené nažloutlým svitem lampy, který na ně stínidlo soustřeďovalo. A takřka dvanáct hodin, až do poledne druhého dne, strnulá a němá paní Raquinová je nenasytnýma očima pozorovala u svých nohou a drtila tíhou pohledu.

(...)