Émile Zola

NANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DVANÁCTÁ KAPITOLA

K jedné hodině ranní leželi Nana a hrabě na velké posteli, ověšené benátskými krajkami, a ještě nespali. Po třídenním trucování Muffat večer zase přišel. Lampa slabě osvětlovala ložnici, která tiše dřímala, plna vlažného tepla milostné noci.

Pološerem prosvítal bíle lakovaný a stříbrem vykládaný nábytek. Zatažená nebesa halila lože do závoje stínu. Ozval se vzdech, pak polibek přerušil ticho. Nana vyklouzla zpod pokrývky a na chvíli usedla na pelest, nohy odkryté. Hrabě s hlavou zabořenou do podušek zůstával ve stínu.

"Drahoušku, ty věříš v pánaboha?" zeptala se po chvilce mlčení s vážnou tváří, sotva opustila milencovu náruč, padla na ni náboženská hrůza.

Už od rána si stěžovala, že jí není dobře, a všecky ty hloupé, jak říkala, myšlenky na smrt a peklo zarytě v ní hlodaly.

Někdy v noci na ni chodily návaly dětského strachu, hrozné představy ji pronásledovaly, třeštila oči. Pokračovala:

"Řekni, co myslíš, přijdu do nebe?"

Otřásla se, kdežto hrabě, překvapený tou zvláštní otázkou v takové chvíli, cítil, jak se i v jeho katolické duši probouzejí výčitky svědomí. Avšak už se mu Nana s nahými rameny a s rozpuštěnými vlasy vrhla na prsa, křečovitě se k němu přitiskla a štkala:

"Bojím se smrti... Bojím se smrti..."

Jen s velikou námahou se hrabě vyprostil z její náruče. Jak k němu přilehla celým tělem, celá se třesouc nakažlivou hrůzou z neviditelna, sám se bál, že podlehne její bláznivé úzkosti, a domlouval jí, že je přece naprosto zdráva, jenom se musí dobře chovat, aby jí bylo jednoho dne odpuštěno. Ale Nana jen potřásala hlavou, jistě nikomu neubližuje, dokonce má na krku medajlónek s panenkou Marií a hned mu jej ukázala, zavěšený mezi ňadry na červené šňůrce, jenomže všecko je, říkala, předem určeno: má-li neprovdaná žena mužské, přijde do pekla. Napadaly ji útržky z katechismu. Ach, kdyby jeden věděl, jak je to doopravdy! Ale nikdo nic jistě neví, nikdo se odtamtud nevrátil, aby podal zprávu, a jestli to, co říkají kněží, jsou jen takové pitomosti, byla by blbost ostýchat se.

Přesto zbožně políbila medajlónek, ještě teplý jejím tělem, jako by chtěla zažehnat smrt, jejíž představa jí naháněla studenou hrůzu.

Muffat s ní musil jít až do toaletního pokoje, nechtěla být ani na okamžik sama, i když dveře zůstaly otevřeny. Když hrabě znovu ulehl, brousila po ložnici, prohlížela všecky kouty a při nejmenším zvuku se lekala. Zastavilo ji zrcadlo a jako kdysi stanula před ním, zhlížejíc se v své nahotě. Ale pohled na hrdlo, boky a stehna jen zvětšoval její strach. Nakonec si dlouze a oběma rukama ohmatávala kosti tváří.

"Jak je mrtvý člověk ošklivý," vyslovila potichu.

A stiskla si tvář tak, že jí oči vystoupily z důlků, a vtáhla tváře dovnitř, aby viděla, jak bude vypadat. Takto zohyzděna se obrátila k hraběti a řekla:

"Podívej se, jak malinkou budu já mít hlavu."

Hrabě se zlobil:

"Co blázníš? Pojď si lehnout."

Ale už ji viděl v hrobě po stu letech spánku" holou kostru, ruce se mu (...)

(......)