Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍBĚH ROKU

 

 

Bylo to koncem ledna, strhla se strašlivá metelice. Sníh se hnal v celých oblacích ulicemi a uličkami. Sklo v oknech bylo zvenčí polepeno vločkami, spousty sněhu se sypaly se střech. Lidé jako by byli pořád na útěku, běželi, hnali se úprkem a padali si do náručí, chvilku se pevně drželi a měli tak aspoň na okamžik pevnou půdu pod nohama. Kočáry a koně byli jako napudrovaní, sloužící stáli zády ke kočárům a jeli pozpátku proti větru, chodci se stále zdržovali v závětří za vozy, které si jen zvolna razily cestu hlubokým sněhem. A když se konečně metelice utišila a u domů proházeli úzké pěšinky, lidé se zastavovali, když se na nich potkali. Nikdo neměl chuť udělat první krok a šlápnout do hlubokého sněhu, jen aby ten druhý mohl hladce projít. Mlčky tam stáli, až konečně, jako po nějaké tiché dohodě, každý z nich obětoval jednu nohu a zabořil ji do hromady sněhu.

Navečer bylo úplné bezvětří. Nebe bylo jako vymetené, jako by bylo vyzdviženo výše a jako by bylo průhledné. Hvězdy vypadaly zbrusu nové a některé byly nádherně modré a jasné. A mrzlo, až praštělo, na sněhu se vytvořila zledovatělá kůra, tak silná, že zrána unesla vrabce. Hopkali nahoru dolů tam, kde byl sníh odházen, ale k snědku toho mnoho nenašli, zato pořádně mrzli.

„Čim, čim!“ povídal jeden druhému, „a tomu se říká nový rok! Vždyť je horší než starý! To jsme si jej mohli rovnou ponechat, a nic by se bylo nezměnilo. Jsem velmi, velmi nespokojen a mám k tomu pádné důvody!“

„Inu, máš docela pravdu; lidé tady pobíhali a bouřlivě pozdravovali nový rok,“ řekl jeden prokřehlý vrabčák, „rozbíjeli hrnce o dveře a dočista bláznili radostí, že starý rok už odešel! I já jsem se z toho radoval, čekal jsem, že nám nastanou teplé dny, ale nebylo z toho nic. Mráz je ještě třeskutější než předtím. Lidé se spletli v letopočtu!“

„Spletli, věru spletli!“ pravil třetí; byl již starý a na temeni bílý. „Mají něco, čemu říkají kalendář, to je takový jejich výmysl a podle toho má všechno jít; ale když ono to právě nejde. Rok začíná, když přijde jaro, takový je běh přírody a podle toho já se řídím!“

„Ale kdy přijde jaro?“ ptali se ostatní.

„Přijde, až přiletí čáp. Ale to je velmi neurčité, kdy přiletí, a tady ve městě o tom nikdo nic neví, to vědí lépe na venkově. Což abychom tam odletěli a čekali? Tam budeme jaru blíž.“

„Inu, bylo by to opravdu dobré!“ řekl jeden z těch, kteří tam už dlouho poskakovali, pípali, ale vlastně ještě nic nepověděli. „Já mám ovšem tady v městě přece jenom to pohodlíčko a bojím se, že by mi tam na venkově chybělo. Je tady v jednom domě jedna rodina, a ta přišla na velmi rozumný nápad: připevnila ke zdi několik květináčů, velkým otvorem dovnitř a dnem ven. A v tom dnu je vyříznut otvor, tak velký, že mohu létat ven i dovnitř. Máme tam se svým mužem hnízdo a tam jsme také vychovali všechny své mladé. Ti lidé to všechno zařídili ovšem proto, aby se pobavili pohledem na nás, jinak by to byli jistě neudělali. Sypou nám drobty chleba, (...)

(......)