Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VŠE KAM PATŘÍ

 

 

Je tomu již přes sto let.

Za lesem u velkého jezera stál starý zemanský dvůr; kolem měl hluboké příkopy, v nichž rostlo sítí, rákosí a orobinec. U samého mostu stála při vjezdní bráně stará vrba, sklánějící se nad rákosím.

Naproti v úvoze zazněly lovecké rohy a dusot koní, a proto si malá husopaska pospíšila zahnat husy s mostu, než tam přiklusá lovecká společnost; řítili se takovou rychlostí, že husopaska musila rychle uskočit na vysoký patník u mostu, aby ji neporazili. Byla ještě napůl dítě, útlá a drobná, ale měla v tváři spanilý výraz a krásné, jasné oči. Ale to dvorský pán neviděl. Jak v letu projížděl kolem, obrátil v ruce bič a ze zbujnosti strčil jím husopasku do prsou, takže přepadla nazad.

„Vše kam patří!“ zvolal. „Do bláta s tebou!“ a rozesmál se; měl to zřejmě být vtip a ostatní se smáli s ním. Celá lovecká společnost halasila a rámusila a honicí psi vyli. Opravdu:

„Bohatí ptáci létají hlučně!“

Bůh ví, jak byl dvorský pán tehdy ještě bohat!

Ubohá husopaska se snažila v pádu něčeho zachytit; nahmátla jednu ze splývajících větví staré vrby. Udržela se tak nad bahnem, a když panstvo a psi zmizeli v bráně, snažila se vyšplhat zas nahoru. Ale větev se v koruně ulomila a husopaska ztěžka padala zpět do rákosí. Vtom ji však shora uchopila něčí silná ruka. Byl to potulný kalounkář; stál opodál a viděl, co se přihodilo, a přispěchal nyní husopasce na pomoc.

„Vše, kam patří!“ řekl žertem po dvorském pánovi a vytáhl ji do bezpečí. Ulomenou větev přiložil tam, kde se ulomila, ale nejde vždycky všechno, „kam patří“. Zastrčil ji tedy do rozměklé půdy. „Rosť si tu, můžeš-li, ať z tebe mají páni ze dvora jednou píšťalku, která jim zapíská k pěknému tanci!“ popřál dvorskému pánovi a jeho družině důkladný výprask. Zašel pak do dvora, avšak nikoli nahoru do panské síně, k tomu byl příliš malý pán! Šel za dvorskými lidmi do čeledníku; prohlíželi si jeho zboží, domlouvali se a kupovali.

Shora z hodovní síně bylo slyšet řev a jek; měl to být zpěv – nedokázali to však lépe. Zněl odtamtud smích a psí štěkot – pilo se tam a hýřilo ve velkém. V sklenicích a džbáncích se pěnilo staré pivo i víno a psi hodovali s pány. Nejedna z těch bestií dostala od mladých šlechticů hubičku, když jí dříve utřeli dlouhým boltcem čenich. Zavolali si nahoru kalounkáře s jeho zbožím, ale jen aby si z něho mohli tropit šašky. Víno jim stouplo do hlavy a rozum vyprchal z hlavy. Nalili mu pivo do jedné z punčoch a musil se s nimi napít – ale rychle! Jak to bylo od nich nesmírně vtipné a k smíchu! Celá stáda dobytka, pokuty a celé selské statky byly sázeny na jedinou kartu a prohrávány.

„Vše kam patří!“ řekl kalounkář, když se zas dostal z té Sodomy a Gomory, jak to nazval. „Já patřím na širé cesty venku, tam nahoře jsem nebyl ani trochu ve svém živlu!“ – Ze strniště mu kynula malá husopaska.

Ubíhaly dny a ubíhaly týdny: ukázalo se, že ulomená vrbová větev, kterou kalounkář zastrčil u příkopu do země, zůstává svěží a (...)

(......)