Jakub Arbes

NEWTONŮV MOZEK
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Po tomto posledním výkladu odšoupnut přítel stolek trochu kupředu a triangl jeho sklesl beze hluku na zem. Nato si nasadil jedny z podivuhodných brejlí a vstoupil do tříhranu.

Učinil jsem po jeho příkladu. Nasadiv si druhé brejle, vstoupil jsem do tříhranu těsně podle přítele.

V sále panovalo ticho. Nikdo sebou ani nepohnul; byltě patrně každý dychtiv, co se bude dále díti. Mimoděk mi napadlo, že není přec možno proraziti přístrojem strop sálu.

Pohlédl jsem vzhůru ku stropu a spatřil velký okrouhlý otvor, kterýmž bylo viděti oblohu a některá skupení hvězd.

Nežli však jsem se přítele otázal na podivnou tuto změnu, kterou jsem byl dříve nepozoroval, zaslechl jsem jasné zacinknutí, jako by někdo klepnut kamínkem do stříbrného zvonku, a hned nato se mi zdálo, že letíme vzhůru...

Pravím výslovně, že se mi tak zdálo; neboť obraz, jejž jsem byl před chvílí viděl v sále, stál ustavičně a nepohnutě před mým zrakem...

„Letíme nebo neletíme?" otázal jsem se po chvíli přítele, jenž drže v jedné ruce lístky, jež mu byli hosté napsali, řídil, jak se zdálo, druhou rukou přístroj.

„Letíme," zněla přítelova odpověď. „Prozatím však pouze rychlostí světla, a následkem toho vidíš neustále obraz, jejž jsi viděl, než jsme vylétli. Za několik vteřin zřídím stroj tak, abychom se octli náhle 431.851 milionů mil od zeměkoule, načež poletíme nějaký čas dále pouze rychlostí světla.

„Dobře," pravil jsem.

Po chvíli se mi zdálo, jako by obraz, přede mnou se vznášející, halil se v mlhu.

Zanedlouho neviděl jsem než šero, přecházející víc a více v temno, až se mi zdálo, že jest přede mnou tma takměř neproniknutelná.

„Čím to, že nic více nevidím?" tážu se přítele.

„Octli jsme se od zeměkoule tak daleko," dí přítel, „kam dolétlo světlo v 119 dnech. Ze vzdálenosti více než 431.851 milionů mil vidíš nyní krajinu, v kteréž se byl výjev před 119 dny udal za doby noční. Letíme dále rychlostí světla. Nepatrné stisknutí hlavního péra mého přístroje však stačí, abychom letěli trochu rychleji, a tak rozvine se před tebou postupně obraz celý."

Neodpověděl jsem; neboť v tu chvíli se mi zdálo, že temno mění se v šero, ale tentokráte poněkud zarudlé, jako by šerem na různých místech prorážely plameny.

Znenáhla stává se šero vždy jasnějším, a jako z mlhy vystupuje přede mnou obraz krajiny. Nevidím z počátku než neurčité obrysy hor, lesů, řek, měst a vísek. Místy šlehají rudé plameny...

Však zanedlouho jeví se vše ve světle jasnějším. Již rozeznávám i jednotlivá pole, silnice, dvorce a domky; vidím též, že tu a tam jsou celé osady v plamenu, a že po celé krajině planou nesčíslné menší ohně jako světlušky...

Obraz pomalu se jasní.

Pozoruju, kterak nejen po silnicích, nýbrž i po polích a lukách valí se v divokém nepořádku temné jakés stíny...

Zanedlouho rozeznávám, že jsou stínytyživya že se skládají z bezpočetných atomů... rozeznávámť koňstvo a vozy i pěší lid...

Vidím, kterak na některých místech větší menší tyto hloučky nebo proudy v zmatku prchají, na jiných místech zas, jak jsou sraženy v davy zdánlivě nehybné...

Vše to vidím doposud v šeru letní noci...

Obraz povlovně vždy více se jasní... Pozoruju nablízku osad, jež jsou v plamenech, divoké hemžení... Tu a tam jako by buď davy lidu postupovaly a jiné zas couvaly...

Zanedlouho rozeznávám i různá skupení... Vidím v záři menších ohňů hloučky lidu v chvatné jakés práci. Se všech stran hrnou se k různým a četným těmto střediskům vozy a lidé...

Podivný obraz nabývá plastičnosti... Rozeznávám ležení větších a menších oddělení vojska... různé proudy prchajících i jich pronásledovníků... různá skupení, kde poskytují, jak se zdá, úlevy raněným...

Zanedlouho rozeznávám místa, padlými koni, zpřevrhanými vozy a děly a lidmi v pravém slova smyslu posetá.

V místech těch panuje zvláštní hemženi... Rozeznávám již i jednotlivé lidi a vidím, kterak jedni kopají jámy, jiní slídivě sem a tam přecházejí, a ještě jiní padlé sbírají a odnášejí buď k ohňům nebo k jamám...

Za několik vteřin rozeznávám obraz, jako bych se s ptačí perspektivy díval na večerní krajinu -vidím bojiště po bitvě...

Přede mnou rozkládá se obraz zdéli a zšíři několika mil. Vidím takměř sto osad a měst a mnohé z měst domnívám se poznávati...

Podivný obraz ten však nezůstává beze změny. Čím déle se naň dívám, tím jasnějším se stává, ale zároveň se mění...

Vidím zcela jasně, jako bych se díval na bojiště za dne s vysoké nějaké věže... Vše má živost, plastičnost a barvitost, takže bych každou podrobnost rozeznal, kdybych jí mohl věnovati pozornosti...

Obraz však se mění - poutá mne celek a nezbývá mi času k pozorování a zkoumání podrobností... Z téže příčiny nemožno také měnící se obraz popisovati... Táhlť před zrakem mým, jako bych se byl díval na panorama bitevní; ale nikoli od počátku, kdy bitva začíná, nýbrž naopak od ukončení boje postupně až po jeho zahájení...

Tak spatřil jsem, kterak obraz prchajících a pronásledujících mění se v obraz bojujících, později v obraz k boji připravených a ještě později v obraz k bitvě se připravujících ohromných dvou armád...

Viděl jsem obraz zoufalého posledního boje, kterýmž vítězství rozhodnuto, viděl jsem obraz boje, kdy vítězství klonilo se brzy na tu, brzy na onu stranu...

Každou podrobnost bylo lze pozorovati: tu strašný, krvavý útok bodákem několika pluků proti pevnému postavení nepřítelovu; tu divokou seč jednotlivých pluků jízdy, tu boj dělostřelecký, podporovaný palbou pěchoty a manévry jízdy...

Mnohdy změnila se podstatně celá fysiognomie obrazu; neviděli jsem místy než husté kotouče bílého kouře a tu a tam šlehající blesky, důkaz prudké palby baterií... Hned nato zas jsem spatřil v bitevním šiku celé pluky pěchoty a jízdy v nejzoufalejší práci krvavé...

Tak vlnil se děsný obraz ten před mým zrakem rychle sice, ale zřetelně...

A nade vším rozloženo bylo hrobové ticho. Neslyšel jsem hřmění děl, dunění půdy, rachocení bubnů a vřeštění trub, neslyšel jsem třesku a lomozu zbraní, ni velení, křiku a volání, ni nářku a stenání raněných...

Viděl jsem jen živý, děsný, neustále se měnící obraz; ale bez vřavy a bez hluku a lomozu jako hroznou pantomimu rozvzteklených, vzájemně se potírajících ohromných dvou zástupů, jak zrcadlí se nevyhladitelně a věčně v nekonečnu všehomíra... A povlovně mění se obraz hrozného, divokého zápasu v obraz vždy klidnější, až vidím v klidu a míru utěšenou krajinu, lesknoucí se v zlatém jasu letního slunce... A podivno!

K přehlédnutí celého obrazu stačilo tak málo času, že přehlédl jsem jej dříve, než by člověk přečetl popis, jejž jsem byl právě podal.

Optický klam, jejž mi byl přítel prvním tímto výjevem připravil, byl opravdu překvapující a velice zajímavý; věřil jsem nyní úplně, že i další experimenty podaří se rovněž tak jako tento první.

„Trvám, že jsem viděl právě obraz bitvy u Králové Hradce;" podotkl jsem k příteli, jenž stoje mlčky podle mne v trianglu, klidně podivný přístroj řídil.

„Uhodl jsi", zní odpověď; „nyní uzříš rychle za sebou, ovšemže v opačném chronologickém pořádku všechny bitvy sedmidenní války v Čechách. K usnadněni přehledu budu ti při všech následujících výjevech buď stručným výkladem nebo třeba jen pouhým slovem nápomocen, abys mohl výjev pohodlně pozorovati a nemusil se dříve tázati."

„Jsem spokojen," pravím, a mlčky čekám, co se bude dále díti.