Jakub Arbes

NEWTONŮV MOZEK
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kdysi provedl přítel experiment opravdu originální, svědčící hlavně o intelektuelní zručnosti jeho.

Seděli jsme spolu v jednom z nejelegantnějších hostinců pražských na jednom konci dlouhého, uprostřed místnosti se nalézajícího stolu.

Stoly podle stěn byly vesměs obsazeny. Byl pošmurný letní den; venku pršelo, a my oba byli mrzutí a nudili jsme se.

Zanedlouho přihrčel před hostinec kočár, a za několik minut vstoupil do hostince mladý páreček, patrně novomanželé, kteří trávili líbánky na cestách.

Zasedli na druhém konci stolu, u něhož jsme seděli, a mladý manžel objednal pro svou zinku i pro sebe oběd. Přítel můj, jsa nevrlejší a mrzutější mne, takměřsi párečku ani nevšímal, já však zcela dobře pozoroval, že chovají se k sobě novomanželé velice něžně a pozorně, zřejmý to důkaz, že mají nanejvýš několik dní po svatbě, že se milují opravdově, vřele a upřímně, a že jsou šťastni.

Mladý manžel každou chvíli se naklonil k sličné růžolící ženušce, aby jí cosi pošeptal - arciže jen něco milého a sladkého-, neboť ženuška vždy se libě pousmála.

Pojedli polívky a jedli hovězinu. Při jídle jevili vzájemně neobyčejnou ochotu, starostlivost a pečlivost.

Každou chvíli se jeden druhého ptal, jak mu chutná, zdali by snad nepojedl to neb ono.

Z počátku veden hovor šeptem a nesrozumitelně; později, když byli společnosti, v kteréž se nalézali, poněkud přivykli, hlasitěji a občas zcela srozumitelně.

Slyšel jsem slova jen něžná, laskavá a milostná; hlas obou často se zachvíval vnitřním pohnutím, ačkoli konversace sama o sobě byla zcela všední.

„Pozoruješ, jak cukrujou?" zašeptal ke mně přítel. „Za půl hodiny, ba dříve ještě, budou se chtít rvát."

„To není možné," dím taktéž šeptem.

„Uvidíš," odpovídá přítel; „nevšímejme si jich, a pokračujíce ve své vlastní rozmluvě, poslouchejme zároveň jejich dialog."

Uposlechna slyšel jsem na vlastní uši následující rozmluvu:

On: Tys přece také ráda, zlatá má Vendulko, že jsme už v Praze, vidže?

Ona: Ba arci! Ani bys neuvěřil, jak mi blaze, jak jsem šťastna, že mohu nyní neustále dlít po tvém boku, že se ti mohu každou chvíli zadívat do očí... (Přitlumeným, poněkud temným hlasem: Jen kdyby nebylo tvé nevěry.

On: Mé nevěry? Co ti napadá, cukroušku?!

Ona: Co mi napadá. Mně přec nic, pranic!... Ale tobě snad... Rci -jaké nevěry? Co tím míníš? On: Ján Vždyť to pravíš ty!!

Ona: Já přec ani slůvkem...

On: Ale jdižiž, čtverácko — vždyť jsem slyšel na vlastní uši: „Jen kdyby nebylo tvé nevěry?"

Ona: Tos přec řekl ty a nikoli já...

On: Co ti napadá -já ani nehlesnul..;

Ona: Ó, ty mi nevymluvíš, co jsem sami slyšela (Plačtivě:) Já toho od tebe nezasloužila, abys mně vytýkal nevěru. (Přitlumeným, poněkud temným hlasem: Je to skandál, vytýkat nevěru mně, když mluví celý svět o tvojí nevěře.)

On a ona (současně): O mé nevěře On: Kdo se opovážil Ona: Toť pomluva!

On: A ty mi můžeš něco takového vytýkat zde - ve veřejné místnosti?

Ona: Vždyť já ani nemukám — to mi vytýkáš ty! —On: Ani mne nenapadlo!

Ona (plačtivě): Toť přespříliš! (Přitlumeným hlasem: Fuj, styď se!)

On (vztyčiv se trochu a hněvivě na ni pohlédnuv): Netrop přec veřejný skandál—vždyť se celý hostinec po nás divá...

Rozhlédl jsem se kolem.

Mladý manžel měl pravdu. Větší část hostů skutečně se dívala na novomanžele, kteří si znenadání a způsobem tak podivným a poněkud zmateným počali vzájemně vytýkat - nevěru.

Bylo sice zcela zřejmo, že se oba stydí, že snaží se zakrýti svůj hněv a pobouření; ale nic naplat- hovor veden výše naznačeným způsobem dále, vždy prudčeji a vášnivěji.

Každou chvíli bylo slyšeti přitlumeným hlasem pronesenou nějakou sotisu z úst manželčiných - on pak ji káral, ona zapírala, že něco podobného pronesla, tvrdíc, že urážlivá slova pronesl on, kdežto on zase svatosvatě ujišťoval, že o ničem neví.

Zvláštní, podivný tento spor vždy více se rozčilujících a rozhořčujících mladých lidiček trval skoro půl hodiny. Ženuška dorážela na chotě vždy prudčeji, on se kabonil, hněval, káral ji - ale nic naplat! Jazýček její byl vždy ostřejší a jízlivější, až posléze mladý manžel v největším rozhorlení vyskočil a hrozivé vztáhnu! ruku svou proti ubohé žínce.

V okamžiku tom vyskočil však i můj přítel; a zadržev ruku manželovu, pravil:

„Račte, ctěný pane, odpustit - vaše panička jest úplně nevinna - vše byl pouhý, ačkoliv negalantní žert - ona o ničem neví..."

„Jakto možná!" tázal se udiven a posud hněvivým hlasem manžel. „Vždyť pak slyším na vlastní uši..." „Pravda," dí můj přítel, „ale nikoli hlas drahé a milé své paničky, nýbrž- můj... „Jak tok Co tím míníte"

„Jsem, pane, břichomluvcem, a přitlumeným hlasem pronesená slova o nevěře, skandálu a vůbec všechny sotisy, které jste slyšel vy sám i vaše paní manželka, a o nichž vy jste se domníval, zeje pronáší vaše paní, kdežto paní vaše byla toho mínění, že je pronášíte vy - všechna tato slova, která způsobila zmatek, pronášel jsem já. Na mně tedy jest, prositi za prominutí, a trvám, že nezvyklý, ale přece nevinný žertík ten prominete."

Mladý manžel i jeho choť byli z počátku tak pomateni, že nevěděli, mají-li slovům těm věřiti; ale když pak přítel pronesl ještě několik chlácholících a omlouvajících slov, jednak hlasem manželovým, jako by mluvil ze sklepa, jednak hlasem manželčiným shůry od stropu, uvěřili oba, a tváříce se usmířenými, žertík prominuli...