Jakub Arbes

ZBORCENÉ HARFY TÓN: Romaneto
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Byl krásný letní večer.

Slunce bylo již zapadlo, obloha plála v nejžhavějších růžích, já seděla s otcem na pavlánu.

Park a vůbec celá krajina byly v růžovém přísvitu večerním přímo čarokrásny.

Bylo mi nevýslovně sladko…

Dlouho seděla jsem po boku otcově, kterýž mlčel, v myšlenky pohřížena…

Náhle se otec ozval.

,Není pomoci,‘ pravil suše.

,Jaké pomoci?‘ optala jsem se.

,Musíš se provdati,‘ odpověděl rozkazovacím tónem.

,Já?‘ zvolala jsem udiveně.

,Ano ty!‘ odtušil otec přísně. ,Vyhlédnul jsem ti ženicha. Vyjednávání jest ukončeno. V několika dnech bude smlouva podepsána.‘

Zůstala jsem jako omráčena.

Sladký pocit spokojenosti, jenž byl před chvílí naplňoval moji duši, změnil se náhle v nevýslovnou trpkost.

Bylo mi, jako by mi byl někdo zvěstoval, že v několika vteřinách zahynu. Srdce se mi zúžilo křečovitou bolestí, chtěla jsem vzkřiknouti, ale hlas mi vypověděl službu.

Otec mne chvíli pozoroval.

Dojem, jaký na mne učinila jeho slova, v nejvyšší míře jej překvapil.

Tvář jeho, až dosud klidná, zakabonila se, z očí šlehlo cosi jako dva blesky hněvu.

Přesto promluvil posléze přece s jakýmsi klidem, řka:

,Není pomoci. Musíš!‘

Rozhodnost, s jakou byla slova ta pronesena, byla důkazem, že každý odpor marný, každá omluva zbytečna.

Neodpověděla jsem.

Otec chvíli vyčkal, načež přísně, ba drsně pronesl jen jediné slůvko:

,Nuže?‘

Ale slůvko to projelo mi duší jako dýka.

,Není-li pomoci,‘ zablábolila jsem, ,potom ovšem se podrobím.‘

Otec prudce vstal, a nepromluviv již ani slova, zůstavil mne na pavlánu o samotě.

Co dělo se v mé duši, není možno ani přibližně nastíniti.

Byla to první, ale zároveň přímo děsná duševní bouře.

Zpočátku mi bylo k zalknutí dusno a úzko, jako by mi neviditelná ruka hrdlo stáhla.

Před očima se mi dělaly mžitky; chvílemi se mi zdálo, že jsem se ocitla v husté mlze. Krev hnala se prudce od srdce ke hlavě a zase nazpět.

Cítila jsem, jak se mi prsa dmou, a posléze vypukla jsem v přitlumený, křečovitý pláč.

Úleva, jakou mi poskytl pláč, nebyla sice značná, ale byla přece jen úlevou.

Asi po hodině počala jsem o stavu věcí přemítati, ale nedospěla jsem k žádnému rozhodnutí.

Probděla jsem celou noc, střídavě plačíc a v dumné nebo křečovité bolesti štkajíc.

Teprve k ránu snesl se na má víčka nepokojný spánek.

Po několika hodinách jsem procitla a cítila se poněkud osvěženou.

Teprve nyní, když jsem začala o osudných slovech otcových poznovu přemítati, poznala jsem, že mi nezbývá nežli oddati se bez reptání svému osudu.

Minulo několik trapných dnů, ve kterých jsem se s otcem ani jednou nesetkala.

Byl uzavřen ve svých komnatách a nedal mi ničím najevo, že přeje si se mnou mluviti, tím méně, aby byl jakýmkoli způsobem trapné nejistotě mé konec učinil.

V zámku bylo jako po pohřbu.

Služebníci, pozorujíce, že jest pán mrzut, ploužili se chodbami a parkem jako stínové. Já pak – leč o tom, co jsem trpěla, nelze slovy učiniti nikomu pojem ani přibližně (...)

(......)