Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12. Kapitola

Druhého dne si Marianna s Elinor vyšly na procházku, a tu mladší sestra oznámila starší takovou novinu, že prese všechno, co věděla o její nerozvážnosti a bezmyšlenkovitosti, užasla nad tak výmluvným důkazem obojího. Marianna jí totiž rozjásaně sdělila, že jí Willoughby daroval koně, z vlastního chovu na svém somersetshirském panství, prý ideálního jezdeckého koně pro dámu. Dívka vůbec nevzala v úvahu, že matka nezamýšlí držet koně, a kdyby svůj úmysl změnila a ten dar schválila, musela by ještě koupit dalšího koně pro podkoního, toho podkoního by také musela vzít do služby, aby měl kdo koně projíždět, a v neposlední řadě pro obě zvířata postavit stáj, bez zaváhání nabídku přijala a teď to sestře na vrcholu blaženosti vyprávěla.

„Říká, že pro něho okamžitě pošle sluhu do Somersetshiru,“ dodala. „Až tu bude, vyjedeme si každý den. Já ti ho vždycky půjčím. Jen si představ tu nádheru, drahá Elinor, až oudeme cválat po okolních lukách!“

Velice nerada se z toho blouznění dala vytrhnout, nechtěla uznat těžkosti s tím spojené a ještě hezkou chvíli Elinořiným námitkám vzdorovala. Co se podkoního týká, maminka určitě nebude proti, vždyť nepřijde tak draho, pro něho stačí jakákoli herka nebo si půjčí koně na zámku a ustájit ho mohou v kůlně. Nato se Elinor opovážila vyjádřit pochyby, zda se to sluší, přijímat dary od muže, kterého zná tak málo, anebo přinejmenším teprve tak krátce. Tím míra trpělivosti přetekla.

„Mýlíš se, Elinor,“ zvolala Marianna procítěně, „když říkáš, že Willoughbyho málo znám. Neznáme se dlouho, to je pravda, ale znám ho lépe než kohokoli na světě krom maminky a tebe. Vztah přece neurčuje čas ani příležitost, ten záleží jen na povaze. Některým lidem nestačí sedm let, aby se poznali, pro jiné je sedm dní víc než dost. Já bych pokládala z hlediska slušnosti za spornější, kdybych přijala koně darem od bratra než od Willoughbyho. Johna znám moc málo, třebaže jsme léta žili vedle sebe, ale na Willoughbyho mám už dávno svůj názor.“

Elinor považovala za nejmoudřejší nechat si v této věci své mínění pro sebe. Znala sestřinu povahu. Námitky v tak citlivém bodě by ji jen utvrdily v původním stanovisku. Ale když jí připomněla milovanou maminku, zdůraznila, jaká by to pro ni byla zátěž, kdyby na sebe vzala břemeno větší domácnosti, jen aby dceři vyhověla (jistě by k tomu tíhla, v tom nebyla Elinor daleko od pravdy), Marianna zakrátko ustoupila. Slíbila, že maminku nevystaví pokušení udělat takovou nerozvážnost, o nabízeném daru se ani nezmíní, a až se s Willoughbym sejde příště, řekne mu, že ho nemůže přijmout.

Slovo dodržela; a když je Willoughby týž den přišel navštívit, zaslechla Elinor, jak mu šeptá, že se musí vzdát toho potěšení a jeho dar bohužel nemůže přijmout. Zároveň mu vypočítala důvody, které ji k změněnému rozhodnutí vedou, a ty byly tak pádné, že mladík ani nemohl naléhat. Očividně mu to ale bylo líto, a když to i procítěně vyjádřil, dodal také šeptem: „Ale ta kobylka přesto patří vám, (...)

(......)