Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

K večeru se Cimbura vrátil, ač ještě nebyl čas krmit koně.

„Ty jsi už tu?" podivil se Kovanda.

„Ano, myslil jsem, máte-li hosty a kdybyste je chtěl nechat odvézt, abyste nemusil pro mne vzkazovat —"

„A jak se ti líbilo?"

„Líbilo se mi dobře."

„A tancoval jsi?"

„Netancoval," přiznal se Cimbura a zarděl se. Seděl tam se staršími podruhy a čeledíny a vskutku cítil ve všech žilách i v celém těle, jak se mu tam muzika ozývá. I nohou pod stolem si poklepával. Zdržovala ho jen vrozená mu ostýchavost. Vskutku samotařil a přicházelo mu vždycky za těžko — jíti někam, kde ještě nebyl — mluviti s někým, koho neznal, navázati styk s cizím člověkem. Už jako malé dítě tím trpěl.

„Ty jsi nevleza," říkávala mu matka, když prosil, aby ho neposílala tam, kde ho neznali. — Tuto ostýchavost nesetřela s něho ani vojna.

A tak dnes o posvícení poslouchal muziku i písničky, hleděl na točící se párky, při třetí sklenici piva už už se zvedal, že půjde také k muzikantům—hodí jim stříbrný dvacetník a zatancuje si — udělá to nenápadně, až budou všichni v kole — aby si ho nevšimli — myslil na to, ale mluvil klidně dál za stolem jako usedlý člověk o hospodářství, o vojně, o Uhrách, o Itálii — o Radeckém — a když vstal a už mířil k hudebníkům — ne — nemohl se odhodlat, vyšel ze dveří a šel domů. —

Slyšel za sebou několik posměšných, potupných výkřiků. To ostatní čeledínové se mu smáli, slyšel i pronikavý, tenký smích děvčat — a proto tím více pospíchal k domovu.

Chasu hradišťskou opravdu rozčiloval ten málomluvný čeledín Kovandův.

„A co to za pacholka," horlili všichni— „když mezi nás nejde a s námi nedrží. Náfuka je a pohrdá námi."

Když odešel, sestoupla se chasa do kolečka a mluvila o Cimburovi.

„Je ze Semic — tatík má grunt."

„To je toho, takových je u nás víc —"

„Vojačil."

„Francek tuhle tam byl taky — Pepík taky a já taky."

„Neumí asi tancovat."

„Tak ať sem neleze, nechodí mezi nás na ná- ves — ať taky nejde do hospody."

„Nestrpíme ho."

„Vyvedeme mu něco —"

Když Cimbura krmil k večeru doma koně, potkala ho na dvoře Marjánka. Nesl koš sena a ona šla do chléva dojit. Sloužila už déle u Kovandu a bylo jí v té chvíli Cimbury líto.

„Půjdeš na večer zase k muzice?" — optala se ho.

„Půjdu, budu-li chtíti, co bych nešel," řekl Cimbura a sám se podivil tvrdosti svého hlasu i náhlosti rozhodnutí.

„A nechoď. — víš, chlapci se na tebe strojí," řekla a šla dále.

Cimbura vlastně už nechtěl dnes do hospody ani vkročil. Hlava ho pobolívala z kouře a piva. — Ale ted cítil, jasně cítil, že jíti musí, nemá-li ztratit vážnost mezi chasou a platit za strašpytla, za bázlivce, kterému by se po vsi smáli a kterým by pohrdali...

„Co by mi mohli udělat?" pohodil hlavou a po večeři znovu se oblékl. S jakousi hrdostí — skoro vyzývavě otevřel v hospodě dveře a vešel.

Jaký to statný hoch! Přímo vzor jihočeského člověka. — Tělo prostřední postavy, souměrné a krásné — zrovna ideálně rostlé. V pasu útlý jako panna, ale jeho hruď je mohutná — v ramenech široká (...)

(......)