Jindřich Šimon Baar

LŮSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

Klenckým chlapcům utíkal čas v bavorských vesnicích tuze pomalu. Pilně počítali dni v kalendáři a toužebně čekali, až měsíc máj ustoupí konečně červnu. Do konce května musejí býti odvody skončeny, počet vojáků doplněn, pluky odjedou ze zimních kvartýrů, „vojenská kniha“ uloží se v zámecké kanceláři do skříně a chasa si oddychne…

Vzduch se vyčistí, všechny úskoky a šmejdy až do konce roku stanou se zbytečnými. Drábova ruka nebude se směti žádného rekruta ani dotknout. To dobře vědí chlapci, proto se jim zajídá bavorský chléb čím dál tím více, den ode dne roste v nich neukrotitelná touha po návratu, a sotvaže prvního června vstalo za horami v moři vykoupané slunce, sotva překročilo lesnatý šumavský val, seskočilo do údolí, zahnalo noc a podmanilo si širý kraj, spatřilo i slyšelo asi pět radostných chlapců.

„Eště je, eště je v koutským zámku díra,
co do ní mušketýr selský synky sbírá.“

Jdou veřejně, za bílého dne a zpívají i do kopce, div si hrdla neroztrhnou.

„Eště sou, eště sou v tý bírdovně^[1] pouta,
co do nich berou nás milostpání z Kouta.“

Své rance hodili na vůz formanu Týršrlovi a sami se pustili „na kráč“ přes Sádek do Klenčí. Než forman objede po silnici haltravské pásmo, budou dávno doma. Jde se jim lehce a radostí hraje v nich každá žilka.

„Pouta sou z voceli, z konopí provaz,
na stěně visí tám císařskyj vobraz.“

Kosové, drozdi i brávníci pomáhají jim hvízdati, pěnice a červenky zpívati, na špičkách peručí radostí se tetelí krůpěje rosy a staletý les tiše a vážně poslouchá:

„Copa ten císař pán myslí si asi,
hdyž nám tam bírdové stříhají vlasy.“

Vtom se zastavili a zmlkli, jako by se jim hlas ve chřtánu na uzel zadrhl. Hedvábná pěšina vedla je po zeleném mechu od Staré Huti na Sádek rovnou k bukové pasece. Řada mohutných kmenů válela se tu po zemi mezi balvany a kamením, a kde šuměly dřív jejich husté koruny, tam se jim zjevil dnes obraz úchvatné krásy. Celá pahorkatina kdyňská s Rýzmberkem a Herštýnem uprostřed, za ní Tuhošť s Doubravou, před ní Hrádek, Dmout a Zelenov, ještě dál královská Šumava a ještě blíž Šimanuc kopec, postřekovské vrchy a rybníky, Draženovská hora, napravo trhanovská alej a v tom věnci usmálo se na ně Klenčí.

Několik kroků pod nimi u Korábí studánky dýmal ohromný milíř, vůně dehtu a smůly šířila se lesem a mohutný sloup modravého kouře stoupal k čistým nebesům.

Pět klenckých chlapců stojí na nové pasece sádecké jako do země vryto, v očích je cosi šimrá, popotahují nosem, srdce v těle jim splašeně buší a cítí, jak závratná radost jako příval jim stoupá z hloubi duší až do hrdel.

To po čase ovanul je opět mateřský dech rodné země.

„Júchuchuchú,“ zavýskl náhle Pálusuc Martin, strhl klobouk s hlavy a vyhodil jej do výše. Třikrát po sobě opakovala ozvěna to jásavé vyvýsknutí a dál už ani nepočítala, neboť nevěděla, kterému chlapci by měla dřív odpovídati.

Přes kamenitý hřbet Sádku ohnula se pěšina pružně jako obruč a pospíchala teď dolů příkře jako ze střechy. Z (...)

(......)