Honoré de Balzac
překlad: Kamil Fiala

DÍVKA SE ZLATÝMA OČIMA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Posledního dne onoho týdne, k jedenácté večer, Henri přijel v povoze k malé brance zahrady paláce San-Réal. Provázeli ho tři mužové. Kočí byl patrně jedním z jeho přátel, neboť se vztyčil na svém sedadle jako muž, který chce jako pozorná hlídka naslouchati nejmenšímu hluku. Jeden z ostatních tří zůstal před brankou na ulici; druhý setrval v zahradě, opřen o zeď; poslední, jenž držel v ruce svazek klíčů, provázel Marsaye.

- Henri, řekl průvodce, jsme zrazeni.

- Kým, milý Ferragusi?

- Nespí všichni, odvětil náčelník Hltavců: rozhodně kdosi z domu ani nepil, ani nejedl. Počkej, viz ono světlo.

- Máme plán domu, odkud přichází?

- Nepotřebuji plánu, abych to věděl, odvětil Ferragus: pochází z markýzina pokoje.

- Ah! zvolal de Marsay. Vrátila se asi dnes z Londýna. Ta žena mi vezme vše, i mou pomstu! Ale jestli mne předešla, milý Gratiene, vydáme ji spravedlnosti.

- Slyš! vše je odbyto, řekl Ferragus Henriovi.

Oba přátelé napiali sluch a postřehli oslabené výkřiky, které by tygry dojaly.

- Tvá markýza nepomyslila na to, že zvuky budou vystupovati komínem krbu, řekl náčelník Hltavců se smíchem kritika, který má radost, že odkryl chybu v krásném díle.

- Pouze my dovedeme vše předvídati, řekl Henri. Počkej na mne, půjdu se podívati, co se nahoře děje, abych poznal způsob, jímž řeší své manželské spory. Přisám Bůh, myslím, že ji pomalounku peče.

De Marsay vyběhl pružně na schody, jež znal, a poznal cestu k boudoiru. Když otevřel dvéře, zachvěl se proti své vůli, jako se zachvěje nejodhodlanější muž při pohledu na prolitou krev. Divadlo, jež se naskytlo jeho zrakům, mělo proň ostatně více než jednu příčinu úžasu. Markýza byla žena: zosnovala svou pomstu s onou dokonalostí v úskočnosti, jaká vyznačuje slabé živočichy.

Zastírala svůj hněv, aby nabyla jistoty o zločinu, než ho ztrestá.

- Příliš pozdě, miláčku! řekla umírající Paquita, jejíž mdlé oči se otočily k Marsayovi.

Dívka se zlatýma očima dodýchala, zatopena krví.

Plápol všech světel, jemná voňavka, kterou bylo cítiti, jistý nepořádek, v němž oko v lásce šťastného muže nutně rozeznalo šílenství, společná všem vášním, zvěstovaly, že markýza vyšetřovala znalecky vinnici. Tato bílá komnata, v níž se krev tak dobře jevila, prozrazovala dlouhý zápas.

Ruce Paquitiny byly otištěny na polštářích. Všude se zachycovala života, všude. se bránila a všude byla ranami zasahována. Celé cáry žlábkovaných čalounů byly vyrvány jejíma zakrvácenýma rukama, které nepochybně dlouho zápasily.

Paquita patrně snažila se vyšplhati ke stropu. Její bosé nohy byly vyznačeny podél divanového opěradla, po němž asi běhala. Její tělo, roztrhané ranami dýky katovy, hlásalo, s jakou zuřivostí hájila života, který jí Henri učinil tak drahým. Ležela na zemi a když umírala, zakousla se do svalů na ohbí nohy paní de San-Réal, která držela v ruce krví zbrocenou dýku. Markýza měla vytrhané vlasy, byla pokryta kousnutími, z nichž některá krvácela, a její roztrhaný šat připouštěl, že ji bylo (...)

(......)