Dave Barry

VELKÝ PRŮŠVIH
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

J e d n a

Puggymu se v Miami líbilo všechno. Líbilo se mu, že je tam teplo. Líbilo se mu, že většina policistů je docela tolerantní vůči lidem jako on - lidem, kteří už svou pouhou existencí porušují zákony, o nichž solidní občané ani nepřemýšlejí, například jak dlouho smí člověk sedět v restauraci, aniž by si něco objednal. Postoj většiny místních policistů se dal vyjádřit slovy, hele, sedět můžete, jak dlouho chcete; jsme rádi, že nestřílíte.

Puggymu se také líbilo, že na Miami člověk každou chvíli slyšel někoho mluvit španělsky. Díky tomu si Puggy připadal, jako by žil v cizině, což byl jeden z jeho životních cílů, i když ve skutečnosti byl v cizině jen jednou, před čtyřmi lety, když byl po dlouhém a zmateném víkendu, který začal v Buffalu, zadržen na kanadské straně Niagarských vodopádů, protože močil v Ripleyově Muzeu Neuvěřitelných Exponátů.

Legrační bylo, že Puggy se dostal do Miami, aniž se o to byl nějak zvlášť snažil. Opustil útulek pro bezdomovce v Clevelandu a začal stopovat směrem na jih, protože chtěl někde v teple přečkat zimu; řidič náklaďáku, který ho svezl, jel náhodou do miamského přístavu.

Další náhoda tomu chtěla, že Puggy přijel, právě když se konaly volby. Nepotuloval se po ulicích ještě ani hodinu, když vedle něj zastavila bílá dodávka. Řidič, starší muž, řekl něco španělsky a ukázal mu desetidolarovou bankovku. Puggy, který si myslel, že ten muž po něm žádá orální sex, řekl: "Nemám zájem." Muž okamžitě přešel do angličtiny a vysvětlil, že jediné, co se od Puggyho za tu desetidolarovku očekává, je jít k volbám.

"Nejsem odsud," řekl Puggy.

"To nevadí," řekl ten muž.

Tak Puggy nastoupil do dodávky. Cestou k volební místnosti nabral starší muž sedm dalších voličů, samé muže, z nichž někteří dost citelně zapáchali. V hlasovací místnosti šli všichni rovnou dovnitř a muž jim řekl, co mají dělat. Zdálo se, že pracovníci ve volební místnosti v tom nevidí žádný problém.

Když přišla řada na Puggyho, představil se podle instrukcí jako Albert Green. Skutečný Albert Green byl člověk, který zemřel v roce 1991, ale v Miami dosud často volil. Puggy odevzdal hlasovací lístek pana Greena ve prospěch kandidáta na starostu jménem Carlos tak a tak, pak vyšel ven a inkasoval svou desetidolarovku, která v jeho ruce vypadala jako milion dolarů.

Puggy do té doby nikdy pro nic nehlasoval, ale toho magického dne se čtyřikrát projel v bílé dodávce a hlasoval v miamských volbách na starostu čtyřikrát ve čtyřech různých volebních místnostech. V prvních třech případech dostal pokaždé deset dolarů, ale počtvrté muž v dodávce řekl, že teď je cena jen pět dolarů, a Puggy souhlasil. Měl dojem, že už od města Miami dostal dost.

Svůj poslední hlasovací lístek odevzdal v miamské čtvrti s názvem Coconut Grove; tam ho pak muž z dodávky vysadil. Bylo tam plno palem a vody a plachetnic, jejichž stěžně se pohupovaly na pozadí jasně modrého nebe. Puggy si říkal, že to je to nejkrásnější místo, jaké kdy viděl. Cítil se dobře. Bylo mu teplo a měl pětatřicet dolarů v hotovosti, což byla největší částka peněz, jakou měl kdy v životě pohromadě. Rozhodl se, že ji utratí za pivo.

Vyrazil hledat nějakou vhodnou restauraci. Rychle zavrhl turistické bary v centru Grove, kde stálo jedno pivo pět dolarů, což byla podle Puggyho názoru dost vysoká cena i na člověka, který bral za svůj hlas deset dolarů. A tak, když došel na ošuntělejší předměstí Coconut Grove, vstoupil do grilbaru U Veselého šakala.

Veselý šakal nebyl zrovna výstavní podnik. Byl by potřeboval renovaci za několik tisíc dolarů jen na to, aby se dostal na úroveň "putyky". V okně měl neonový nápis, ale ten fungoval jen zčásti, takže na něm svítilo jen "AKAL". Když člověk vešel, viděl rovnou do záchoda, který přišel o dveře už před několika lety, kdy je majitel, vzteklý, že se mu nedaří stisknout kliku, vyrazil hasicím přístrojem. V baru vládlo přítmí a zápach zvětralého piva. V televizi běžely motocyklové závody. Na zdech byly vyškrábané nápisy a primitivní kresby genitálií. Puggy se hned cítil jako doma.

Posadil se k baru, u nějž nebyl nikdo kromě vousatého muže na druhém konci, který se bavil s barmanem neznámým jazykem - nebyla to angličtina, ale Puggymu to nepřipomínalo ani španělštinu. Barman, tlustý muž s tlustým obličejem, pohlédl na Puggyho, ale ani se nepohnul.

"Dal bych si budweiser," řekl Puggy.

"Máte peníze?" zeptal se barman.

Puggy se neurazil. Věděl, že vypadá, jako by peníze neměl. Obvykle také peníze neměl.

"Mám," řekl a rozložil je všechny, tři desetidolarovky a jednu pětidolarovku, před sebou na bar. Barman beze slova otevřel láhev a postavil ji před Puggyho. Vzal si Puggyho pětidolarovku a nahradil ji třemi dolarovkami a dvěma čtvrťáky. Pak se vrátil k vousatému muži, řekl něco v cizím jazyce a oba se rozesmáli.

Puggy si jich nevšímal. V duchu počítal, kolik si může koupit piv, když je jedno pivo za dolar padesát. Pořád mu nevycházelo žádné určité číslo, ale věděl, že jich bude hodně. Určitě víc než deset. Možná by si mohl dát i pár slim jimů, kdyby je tu měli.

Puggy právě upíjel čtvrté pivo, když vešli dva chlapíci; jeden se jmenoval Snake a na tričku měl nápis "Gators" a druhý se jmenoval Eddie a na tričku měl nápis "To neznáte Frantíka". Oba měli džíny s ustřiženými nohavicemi a sandály, ale jejich nohy se tak černaly špínou, že se skoro zdálo, jako by na nich měli ponožky.

Snake a Eddie o sobě tvrdili, že jsou rybáři, i když nerybařili. Bydleli na lodi, kterou její skutečný majitel opustil, protože neměla motor a potopila by se, jakmile by se s ní někdo pokusil vyplout. Skutečný zdroj příjmů Snakea a Eddieho tkvěl v tom, že postávali před prázdnými místy na parkovištích v Coconut Grove, a když přijel nějaký turista, nasměrovali ho pohyby rukou na místo a pak postávali v těsné blízkosti turisty a čekali na spropitné, které jim každý rád dal, obzvlášť když byla tma.

Puggy poznal, že Snake a Eddie nejsou u Veselého šakala poprvé, protože jakmile vešli, barman k nim vykročil, ukázal na dveře a řekl: "Ven! Ja užé vam to jednou skazál! Ven!"

"Ne, ne, člověče, to ne," řekl Eddie a smířlivě držel ruce před sebou. "Podívejte, chceme se jenom napít. Máme peníze." Zalovil v kapse kalhot a vytáhl pár čtvrťáků a několik pěťáků a položil je na bar.

Barman se podíval na peníze a neřekl ani slovo.

"Oukej?" řekl Eddie a usadil se k baru napravo od Puggyho, ob jednu stoličku. "Oukej," řekl znovu, protože viděl, že je barman nechá na pokoji. Snake se posadil na stoličku napravo od Eddieho. Eddie ukázal na hromádku mincí a řekl: "Vemte si, kolik potřebujete."

Barman, pořád beze slova, spočítal peníze, vytáhl dvě skleničky, naplnil je průhlednou tekutinou z láhve bez etikety a pak se vrátil k vousatému muži.

"Kretén," poznamenal Eddie ke Snakeovi.

Puggy, jakmile zjistil, že daná situace nebude vyžadovat, aby se přikrčil, se zase obrátil k televizi, která teď vysílala závody nákladních aut. Puggy to nikdy nepovažoval za sport, ale vůči televizi zaujímal stanovisko, že pokud je zapnutá, bude se na ni dívat, ať vysílá cokoliv.

Za nějakých dvacet minut se rozhodl, že si odskočí na záchod. Začal sbírat své peníze a zjistil, že z nich něco chybí. Nebyl si jistý, kolik přesně, ale určitě nejméně deset dolarů.

Ohlédl se doprava. Eddie a Snake se dívali na televizi a projevovali takový zájem, jako by tam místo nákladních aut závodily nahé ženy.

"Hele," řekl Puggy.

Eddie a Snake stále zírali na obrazovku.

"Hele," opakoval Puggy.

Snake se dál díval na obrazovku. Eddie obrátil hlavu a vrhl na Puggyho tvrdý pohled.

"Máš problém, šéfe?" zeptal se.

"Vrať mi to," řekl Puggy.

"Co?" zeptal se Eddie a sešklebil obličej, snažil se o výraz, jako by neměl ani ponětí, o čem Puggy mluví, ale trochu ho přehnal.

"Řekl jsem, vrať mi to," řekl Puggy.

"O čem to do prdele mluvíš?" zeptal se Eddie. Teď už se díval i Snake, oba se začali na stoličkách obracet k Puggymu celým tělem.

Puggy ze zkušenosti věděl, že tohle je jedna ze situací, kdy by mohl dostat nakládačku. Věděl, že by to měl vzdát. Věděl to, ale, zatraceně, deset dolarů je deset dolarů.

"Řekl jsem," řekl, "vrať mi..."

Rána pěstí od Eddieho ani moc nebolela, protože seděl o stoličku dál, a navíc zasáhl Puggyho do ramene. Ale když Puggy spadl na podlahu, to už bolelo. Pak se za Eddiem vynořil Snake a vykopl nohou v sandálu ve snaze zasáhnout Puggyho do obličeje. Puggy se stočil do klubíčka a přitiskl obličej do místa, kde se bar stýkal s podlahou, neměl v plánu se prát, spíš se chtěl pranici nějak vyhnout. Podlaha páchla jako zvratky.

Snake se počtvrté snažil kopnout Puggyho do obličeje, když se ozvalo zvonivé "bong" a Snake se skácel na zem. To proto, že ho barman zasáhl zezadu do hlavy hliníkovou baseballovou pálkou. Barman nikdy baseball nehrál, ale měl krásný účinný švih. Hliníkovým pálkám dával přednost, protože dřevěné se snadno lámaly.

Když už Snake ležel na podlaze, začal se barman věnovat Eddiemu, který ustupoval ke dveřím, s rukama před sebou, zase v tom smířlivém gestu.

"Poslechněte," řekl Eddie, "tohle není váš problém."

"VY jste probléma," řekl barman a udělal krok dopředu. Bylo vidět, že očekává, že se Eddie dá na útěk, ale to Eddie neudělal. To proto, že viděl, že Snake - který snášel údery do hlavy lépe než většina lidí - za barmanovými zády vstává a bere do ruky jednu z Puggyho lahví od piva. Barman to neviděl, ale Puggy ano, a z důvodů, které si sám nedokázal ani později vysvětlit, se překulil a tvrdě kopl levou nohou, takže zasáhl Snakeovu pravou nohu těsně nad kotníkem. Kotník vydal praskavý zvuk, Snake řekl "unh" a znovu padl k zemi, přičemž upustil láhev. Barman se prudce obrátil, spatřil Snakea na zemi, znovu se prudce obrátil, právě ve chvíli, kdy Eddie mizel ve dveřích, a pak se zase otočil k Snakeovi. Předklonil se a šťouchl Snakea pálkou do žeber.

"Ven!" řekl.

"Zlomil mi kotník!" řekl Snake.

"Já těbjé zlamáju vaz!" řekl barman. Uchopil pálku, napřáhl se k úderu a čekal.

"Oukej oukej oukej," řekl Snake. Opřel se o stoličku a s jedním okem upřeným na barmana opatrně vstal a odkulhal ke dveřím. Když tam došel, obrátil se a ukázal na Puggyho, který ještě pořád ležel pod barem.

"Až tě potkám," řekl, "budeš mrtvej muž." Pak otevřel dveře a vykulhal ven. Puggy si všiml, že venku už je tma.

Barman se díval za mizejícím Snakem a pak se obrátil k Puggymu.

"Ven," řekl.

"Podívejte, pane," řekl Puggy, "já..."

"Ven," řekl barman a pevně sevřel pálku.

Puggy vstal a pohlédl na bar. Jeho peníze za volby byly pryč, do jediného pěťáku. Eddie je asi shrábl, když se mu Snake snažil šlápnout do obličeje.

"No tak, člověče," řekl Puggy.

"Ven," řekl barman.

Puggy vykročil ke dveřím, když se na druhém konci baru ozval vousatý muž, který viděl celou rvačku: "Vy móžetě zůstat."

Barman pohlédl na vousatého muže, pak pokrčil rameny a uvolnil sevření pálky.

Puggy řekl: "Nemám peníze. Vzali mi všechny peníze."

Vousatý muž řekl. "To je v porjádke. Nemusítě plátiť."

Puggy řekl: "Oukej."

Už pil druhé pivo zadarmo a zase začínal mít pocit, že se mu den docela vydařil, když se otevřely dveře. Přikrčil se, myslel, že ho Snake přišel zabít, ale vešel chlapík v obleku s kufříkem v ruce. Došel ke druhému konci baru a začal mluvit cizí řečí s druhými dvěma muži. Vousáč zavolal na Puggyho.

"Chóčeš si vydělat pět dólarov?"

"Jistě," odpověděl Puggy. Miami opravdu není špatné město.

Dozvěděl se, že má z mercedesu zaparkovaného před barem přinést dřevěnou bednu. Bedna byla velmi těžká, ale vousáče ani muže v obleku ani nenapadlo přiložit ruku k dílu. Puggy a barman s těžkým oddychováním dotáhli bednu dovnitř, kolem baru, kolem záchoda, dlouhou chodbou do místnosti, kterou vousáč odemkl, což nějakou dobu trvalo, protože měla na dveřích tři zámky. Místnost byla větší, než Puggy očekával, a uvnitř stály další bedny různých velikostí. Postavili bednu na podlahu a vyšli ven. Vousáč zamkl dveře a dal Puggymu pětidolarovku.

"Máš sílu," řekl.

"To bych řek," řekl Puggy. Byla to pravda, přestože si toho hodně lidí nevšimlo, protože nebyl nijak velký.

"Přijď zase závtra," řekl vousáč, "móžet byť pro těbjá budu mít další rabótu."

Tak zahájil Puggy svou kariéru u Veselého šakala. Obvykle přicházel do práce pozdě odpoledne a zůstal tam, dokud mu Leo (tak se jmenoval barman) nebo John (tak se jmenoval vousáč) neřekli, aby šel domů. Někdy ho vůbec nepotřebovali, ale stejně ho nechali sedět. Když od něj potřebovali nějakou práci, vždycky se týkala přenášení těžkých beden - někdy z mercedesu do místnosti, někdy z místnosti do mercedesu. Pokaždé, když byla práce hotová, dostal Puggy od Johna pětidolarovku. Jednou se zeptal, co je v těch bednách. John jen řekl: "Vybavení."

Puggy se většinu času díval na televizi a pil pivo, které mu Leo skoro nikdy neúčtoval. Bylo to jako sen. Kdyby byl Puggy věděl, že práce vypadá takhle, byl by se už dávno pokusil si nějakou sehnat.

V noci, když ho poslali domů, vracel se na svůj strom. Ten strom našel, když byl v Coconut Grove třetí noc. První dvě noci strávil v parku u vody, ale kousali ho protivní mravenci, a navíc druhou noc z dálky spatřil Eddieho a Snakea, jak jdou k přístavišti malých člunů. Snake kulhal.

Tak se Puggy začal porozhlížet po jiném místě. Zjistil, že v Coconut Grove stačí, aby ušel pár kroků, a už se ocitne v úplně jiném prostředí. Dostal se do čtvrti boháčů, kde stály velké domy obehnané silnými zdmi a vybavené vraty, která se otevírala pomocí motůrků. Všude stály podivné stromy, velké, spletité, jejichž kořeny se vinuly do všech stran, koruny měly porostlé popínavými rostlinami a jejich větve visely do ulice. Puggy si říkal, že to vypadá jako džungle.

Našel si ideální strom k bydlení. Stál za zdí nějakého boháče, ale až na úplném konci hustě zarostlé zahrady, daleko od domu, takže zajišťoval dostatek soukromí. Na strom se dostal tak, že přelezl zeď; šplhání mu šlo velmi dobře, i když v sobě měl spoustu piv. Asi šest metrů nad zemí vyrůstaly z kmene stromu tři mohutné větve a na nich byla připevněná rozviklaná, mechem porostlá dřevěná plošina, zřejmě pozůstatek dávné dětské skrýše. Puggy ji vylepšil s pomocí lepenky a kusu igelitu, který mohl přehodit přes vršek skrýše, když pršelo. Někdy slýchal, jak v domě někdo mluví, ale ať to byl kdokoli, nikdy nepřišel do téhle části dvora.

Pozdě v noci se z jednoho konce domu vždycky ozývala hudba. Byla vždycky slyšet flétna, jejíž tóny tiše doléhaly džunglí až k Puggymu. Rád lehával a poslouchal ji. Byl šťastný, jak se mu všechno daří, kariéra i bydlení v tomhle stromě. Byla to ta nejbezpečnější, nejspořádanější, nejméně bouřlivá existence, jakou kdy poznal. Vydržela skoro tři týdny.

"Dívám se na tuhle reklamu," řekl Zatracený Tlustý Hloupý Zákazník, "a vůbec ve mně nevzbuzuje chuť na pivo Kladivoun."

Eliot Arnold, pracovník Reklamní agentury Eliota Arnolda (která sestávala právě a jen z Eliota Arnolda), zamyšleně přikyvoval, jako by si myslel, že Zatracený Zákazník říká něco významného. Ve skutečnosti Eliot Arnold myslel na to, jak je dobře, že patří k těm možná patnácti lidem v Miami, kteří u sebe nenosí nabitou střelnou zbraň, protože už by byl určitě dávno střelil Zatraceného Zákazníka do tlustého, lesknoucího se čela.

V takových chvílích - a bývalo jich velmi mnoho - Eliot uvažoval, jestli neudělal chybu, když dal výpověď v novinách, a hlavně jestli neudělal chybu, když přitom prokopl ředitelův počítač. Tím za sebou pravděpodobně spálil všechny mosty.

Eliot pracoval u novin jedenadvacet let. Po vysoké škole měl v plánu bojovat za spravedlnost a pomáhat vykořeňovat a odhalovat korupci. Dostal práci v malém deníku, psal nekrology a reportáže z lokálních schůzí, na nichž se volení úředníci a inženýři celé hodiny dohadovali, jaký průměr má mít potrubí nové vodovodní sítě. Eliot to poslouchal, podřimoval nad reportérským notesem pokresleným čmáranicemi a říkal si, že se tam někde určitě odehrává korupce, ale neměl ani ponětí, jak po ní aspoň začít pátrat.

Když přešel do větších městských novin, přestal se snažit vykořeňovat korupci a usadil se v pohodlném koutku, kde psal hlavní články, protože se ukázalo, že na to má talent. Celá léta psal prakticky o čemkoli, co ho napadlo. Většinou psal to, čemu velcí šéfové ve zpravodajství říkali, často pohrdlivě, "nekonvenční" články. Dávali přednost problémovým článkům, které byly nabité fakty, napsané pracovními skupinami a vycházely v pěti nebo šesti částech pod titulky, které obvykle obsahovaly slovo "krize", jako například "Rodiny v krizi", "Krize v našem školství", "Očekávaná krize ve vodohospodářství" a tak dále. Tyhle seriály, které byly velice podporovány a často vyhrávaly novinářské soutěže, byly ve zpravodajství obvykle označovány za "megapropadáky". Ale šéfové je milovali. Říkali jim advokátská novinařina. V žurnalistice to byl žhavý trend. Zajímat se o život! Komunikovat se čtenáři!

Podle Eliotova názoru se čtenářská obec těchhle článků skládala téměř výlučně z rozhodčích novinářských soutěží. Ale postupně musel stále častěji na rozkaz pracovat na megapropadácích a zbývalo mu čím dál méně času na to, aby pracoval na článcích, které by si někdo skutečně se zájmem přečetl.

Poslední kapka skápla v den, kdy byl předvolán do kanceláře ředitele Kena Deebera, který byl o sedm let mladší než Eliot. Eliot si pamatoval dobu, kdy Deeber býval obyčejným reportérem, který právě přišel z Princetonu. Byl výmluvný a uhlazený a dalo se na něj absolutně spoléhat v tom, že bude mít v každém článku, byť sebekratším, aspoň jeden nesprávný fakt. Ale Deeber moc článků nepsal; měl příliš mnoho práce s budováním kariéry. Stoupal raketovou rychlostí a brzy se stal nejmladším ředitelem v historii novin. Jeho vášní byly problémové články. Proto si předvolal Eliota.

"Jak se daří, Eliote?" zeptal se Deeber, aby nějak začal. "Všechno v pořádku?"

"No," řekl Eliot, "jsem trochu..."

"Ptám se proto," řekl Deeber, kterého ani za mák nezajímalo, jestli s Eliotem je nebo není všechno v pořádku, "že mi John Croton řekl, že jsi ještě nenapsal ani slovo o projektu jeslí s celodenní péčí."

Jesle s celodenní péčí byl současný megapropadák číslo jedna. Měl vysvětlovat čtenářům, v pěti částech se čtrnácti barevnými grafy, že jesle s celodenní péčí prodělávají krizi.

"Poslouchej, Kene," řekl Eliot, "už na tom pracuje pět lidí..."

"Eliote," řekl Deeber tónem rodiče hovořícího k nezdárnému dítěti, "dostal jsi úkol."

Eliotovým úkolem bylo napsat sloupek o perspektivách haitské komunity vzhledem ke krizi jeslí s celodenní péčí. Deeber byl přesvědčen, že každý článek musí obsahovat perspektivu každé etnické skupiny. Když listoval novinami, nečetl si články; počítal etnické skupiny. Ustavičně rozesílal oběžníky typu: Článek o stoupajícím počtu útoků aligátorů na golfisty byl sice včasný a informativní, ale domnívám se, že se mělo věnovat více pozornosti hledisku hispánské minority. Hlavním důvodem, proč ještě nikdo nepřipojil k zapalování Deeberova auta bombu, byla skutečnost, že reportéři jsou velmi špatnými kutily.

"Já vím, že jsem dostal úkol," řekl Eliot, "ale pracuju na tom článku o..."

"O pelikánech?" odfrkl si Deeber. Eliot si pomyslel, že na Princetonu určitě mají kurs frkání, protože to šlo Deeberovi přímo výborně.

"Kene," řekl Eliot, "je to neuvěřitelný příběh a nikdo jiný takový článek nebude mít. Ten chlapík, ten starý Kubánec v Key Westu, cvičí pelikány, aby..."

"Shazovali bomby," odfrkl si Deeber. "To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel."

"Kene," řekl Eliot, "ten chlap je úžasný. Dokonce se snažil použít cvičeného pelikána, aby zabil Castra. Něco se zhatilo, možná byla ta bomba špatně načasovaná, možná pelikán zabloudil, ale ta věcička zřejmě vybuchla před jedním hotelem v centru Havany, rozprášila kusy pelikána do hloučku francouzských turistů a kubánská vláda prohlásila, že se jednalo o atmosférickou..."

"Eliote," řekl Ken, "myslím, že takový příběh našim čtenářům ani nemůžeme předložit."

"Ale vždyť je to pravda," řekl Eliot. Měl chuť chytit Deebera pod krkem. "Bude to báječný článek. S tím chlapíkem jsem osobně mluvil a..."

"Eliote," řekl Deeber, "uvědomuješ si, jak důležitá je pro naše čtenáře celodenní péče? Uvědomuješ si, kolik našich čtenářů má děti v jeslích?"

Chvíli bylo ticho.

"Kene?" řekl Eliot, "uvědomuješ si, kolik našich čtenářů má prdel?"

Deeber řekl: "Nechápu, proč..."

"Všichni!" vykřikl Eliot. "Všichni mají prdel!"

Pár lidí ve zpravodajské místnosti to zaslechlo přes skleněnou stěnu Deeberovy kanceláře. Několik hlav se obrátilo.

"Eliote," řekl Deeber, "nařizuji ti, abys hned teď..."

"Co kdybychom o tom udělali seriál?!" vykřikl Eliot. "PRDELE V KRIZI!" To už slyšela celá zpravodajská místnost.

Deeber, který si uvědomoval, kolik lidí se na něj dívá, nasadil svůj nejpřísnější výraz.

"Eliote," řekl. "Pracuješ pro mě. Uděláš, co ti říkám. Dal jsem ti úkol. Pokud chceš dál pracovat v těchto novinách, tak bude ten úkol splněný a bude tady, " ukázal na svůj počítač "než dnes večer půjdeš domů."

"Fajn!" řekl Eliot. Vstal a obešel stůl k Deeberovi, takže Deeber prudce popojel dozadu na židli, až převrhl několik cen z novinářských soutěží.

Eliot se zeptal: "Co kdybych ho splnil HNED TEĎ?"

Pak prokopl levou nohou obrazovku Deeberova počítače. Noha se mu tam zasekla, a když se ji snažil vyprostit, spadl celý Deeberův počítač na zem. Ve zpravodajské místnosti se ozval krátký, ale upřímný potlesk.

Kromě jednoho případu, kdy opilý skladník vjel do vody Biskajského zálivu s novým vysokozdvižným vozíkem za 43 000 dolarů, nebyl nikdy nikdo vyhozen z novin rychleji než Eliot; spolupracovníci mu vyjádřili sympatie a podporu; Eliot se vlastně stal malým kultovním hrdinou mezi reportéry po celé zemi. Ale bylo jasné, že další práci v oboru už nesežene, především ne v Miami, kde chtěl zůstat, aby byl nablízku svému synu Mattovi, který bydlel u Eliotovy bývalé manželky.

A tak Eliot založil Reklamní agenturu Eliota Arnolda a začal pracovat v malé kanceláři v Coconut Grove. Na začátku většinu času obcházel lidi a prosil je, aby se stali jeho zákazníky. Po několika letech tvrdé práce pokročil do stadia, kdy většinu času obcházel své zákazníky a prosil je, aby mu zaplatili peníze, které mu dlužili za odvedenou práci. Anebo poslouchal zákazníky, kteří mu vysvětlovali, proč je jeho práce nepřijatelná. Právě to teď dělal Zatracený Zákazník.

Nejnovějším objektem Zatraceného Zákazníka bylo pivo Kladivoun, které chutnalo tak hnusně, že když ho Eliot poprvé a naposled ochutnal, vyplivl ho rovnou na stůl. Eliot si říkal, že pivo Kladivoun je ještě horší nápad než předcházející projekt Zatraceného Zákazníka, což byl tematický park pro starší občany s názvem Umělý Chrup, Hupity Hup.

Ale Zatracený Zákazník občas platil účty, a proto Eliot vytvořil na pivo Kladivoun návrh reklamy. Zatracený Zákazník si ho prohlížel a jako obvykle vyjadřoval kritiku.

"To je hrůza," řekl.

"No, Bruci," řekl Eliot, "snažil jsem se..."

"Poslouchejte," řekl Zatracený Zákazník, který nikdy nenechal nikoho dokončit větu, pokud se mu v mozku vylíhla jakákoli myšlenka. "Víte, jaká je má obchodní filozofie?"

Ovšemže to vím, pomyslel si Eliot. Vaše obchodní filozofie je přijímat peníze od neuvěřitelně bohatého tatínka a rozhazovat je za nemožné nápady.

"Ne, Bruci," řekl, "jaká je vaše..."

"Moje obchodní filozofie," řekl Zatracený Zákazník, "je, že na světě je spousta lidí."

Aby své tvrzení znázornil, udělal Zatracený Zákazník gesto směrem ke světu. Eliot čekal, že bude pokračovat, ale čekal marně.

"No," řekl Eliot nakonec, "to je jistě..."

"A," pokračoval Zatracený Zákazník, který jen čekal, až Eliot promluví, aby ho mohl přerušit, "všichni ti lidé něco CHTĚJÍ. Víte, co chtějí?"

"Ne," řekl Eliot. Rozhodl se používat co nejkratší věty.

"Chtějí se cítit dobře," řekl Zatracený Zákazník.

Zase bylo chvíli ticho.

"Aha," řekl Eliot.

"Víte, jak to myslím?" zeptal se Zatracený Zákazník. Upřeně zíral na Eliota.

"No," řekl Eliot, "já..."

"NE, VY NEVÍTE, JAK TO MYSLÍM!" zařval Zatracený Zákazník a cítil se nesmírně dobře, protože řval na někoho, kdo potřeboval jeho peníze, což bylo na bohatství vůbec to nejlepší. "Protože já jsem vám dodal perfektní návrh na reklamu na pivo Kladivoun! Perfektní návrh! A vy jste mi z něj udělal tohle!" Udělal rukou gesto, jako by odháněl obtížný hmyz, směrem k Eliotovu návrhu, kvůli němuž byl Eliot včera vzhůru dlouho do noci. Byla to deska, na kterou Eliot připevnil zvětšenou fotografii žraloka kladivouna, s tlamou rozevřenou mezi dvěma neuvěřitelně vzdálenými očičky. Pod fotografií stála velkými černými písmeny tato slova:

Hnusná ryba.

Dobré pivo.

"Co to sakra je?" zeptal se Zatracený Zákazník. "Proč je tam slovo hnusná?"

"No," řekl Eliot, "měl jsem na mysli humorný kontrast..."

"Poslechněte," řekl Zatracený Zákazník, jehož představu o humoru ztělesňovala - měl to na videu a často se na to díval - téměř ukousnutá noha Joe Theismana. "Nechci vidět slovo hnusná. Tenhle pocit nechci. Už jsem vám >dal návrh! Dal jsem vám perfektní návrh!"

"Bruci, mluvil jsem o vašem návrhu s právníkem a on říkal, že bychom se mohli dostat do problémů, kdybychom..."

"BUŠTE DO TOHO S KLADIVOUNEM!" vykřikl Zatracený Zákazník a bouchl do Eliotova stolu tlustou pěstí ověnčenou rolexkami. "To je můj návrh!"

Vstal a rozpřáhl tlusté paže, aby Eliotovi usnadnil živou představu. "Chlap se ženskou na lodi, ona má bikiny a velký kozy, jsou na lodi a buší do toho! S Kladivounem! Pocit, který člověk dostane z téhle reklamy, je, že někdo šuká! V pozadí plave kolem žralok. Ta ženská má OPRAVDU velký kozy! Je to PERFEKTNÍ! Dal jsem vám tenhle perfektní návrh, a vy na mě jdete s hnusnou rybou! Poslouchejte, jestli si myslíte, že vám za tuhle sračku zaplatím, tak na to zapomeňte, protože za hnusnou rybu nezaplatím ani pětník. Hnusnou rybu můžu dostat zadarmo."

Sám jste hnusný, pomyslel si Eliot. Nahlas řekl: "Pokusím se..."

"Neříkejte mi, že se pokusíte. Nepokoušejte se. Nenávidím slovo pokusit se. Pokoušejí se ztroskotanci," řekl Zatracený Zákazník, který čerpal svou životní filozofii z reklam Nike. "Něco vám řeknu." Poklepával prsty na Eliotův stůl (i nehty měl tlusté). "Nejste jediná reklamní agentura v tomhle městě."

Jsem jediná reklamní agentura v tomhle městě, která je v takovém skluzu s placením alimentů, že toleruje pitomce vašeho kalibru, pomyslel si Eliot.

"Dobrá, Bruci," řekl.

"Chci to vidět ZÍTRA," řekl Zatracený Zákazník.

Do zítřka bych si mohl sehnat pistoli, pomyslel si Eliot. S tříštivými kulkami.

"Dobrá, Bruci," řekl.

Zazvonil telefon. Eliot ho zvedl.

"Eliot Arnold," řekl.

"Dneska večer si potřebuju půjčit tvoje auto," řekl Matt, Eliotův syn, kterému bylo sedmnáct, což znamenalo, že měl obvykle příliš naspěch na to, aby pozdravil.

"Ahoj, Nigeli!" řekl Eliot. "Jak je v Londýně? Počkáš chvilku?"

"Nigel?" řekl Matt.

"Bruci," řekl Eliot Zatracenému Zákazníkovi, "musím si teď promluvit s klientem z Londýna o..."

"Chci to vidět zítra a byl bych rád, kdyby to bylo v pořádku," řekl Zatracený Zákazník, rozrazil Eliotovy dveře, vyšel ven a ani za sebou nezavřel. Z chodby - právě když procházel kolem sousední kanceláře, kterou měl pronajatou autorizovaný veřejný účetní, který si stěžoval, kdykoli si Eliot pustil stereo - zařval: "A AŤ MÁ VELKÝ KOZY!"

"Mějte se hezky, Bruci!" zavolal Eliot do prázdných dveří. "Už vím, jak na to!" Do telefonu řekl: "Matte?"

"Kdo má mít velký kozy?" zeptal se Matt.

"Nikdo," řekl Eliot.

"Kdo je Nigel?" zeptal se Matt.

"Nikdo," řekl Eliot. "Nigela jsem si vymyslel, aby můj zákazník neměl dojem, že přerušuju obchodní schůzku kvůli osobním záležitostem."

"Byl to ten pitomec s tím pivem?"

"Jo."

"Proč ho prostě nevyhodíš?" zeptal se Matt.

"Matte," řekl Eliot, "máš vůbec ponětí, odkud pocházejí peníze..."

"No," řekl Matt, který neměl v plánu plýtvat drahocenným mimoškolním časem na poslouchání přednášky, kterou už slyšel, "můžu si dnes večer půjčit tvoje auto?"

"Na co?" zeptal se Eliot.

"Musíme s Andrewem zabít jednu holku," řekl Matt.

"Dobře," řekl Eliot, "ale v půl jedenácté chci mít to auto zpátky před domem a chci, abys mi slíbil, že budeš řídit..."

"Dobře, díky, tati," řekl Matt a zavěsil jako velmi zaměstnaný muž.

"... patrně," řekl Eliot do ztichlého sluchátka.

Když Nina skončila úklid po večeři, vrátila se do svého pokoje - říkalo se mu "byt pro služku", ale byl to jen malý pokojík a ještě menší koupelnička - a zamkla dveře. Zamykat se začala asi před třemi měsíci, kdy tam za ní vnikl pan Herk. Nina se právě svlékala a měla na sobě jen podprsenku a kalhotky. Pan Herk nezaklepal; prostě otevřel dveře a vešel.

V ruce měl sklenku červeného vína. Nina chňapla z postele svlečené šaty a držela je před sebou.

"To je v pořádku, Nino," řekl, "jen jsem se chtěl zeptat, jestli se nechceš trochu napít. Pořád tak těžce pracuješ."

Nina věděla, že ho vůbec nezajímá, jak těžce pracuje. Věděla, o co mu jde, protože na ni občas tak divně koukal, hlavně když pil. Rád chodil do kuchyně, když tam byla sama, a vždycky se postavil těsně vedle ní a nic neříkal, jen se na ni díval.

Tiskla k sobě šaty a rychle řekla: "Ne, díky, pane Herku. Jsem moc unavená."

Zavřel za sebou dveře a přistoupil až k ní. "Potřebuješ si odpočinout," řekl. Položil jí ruku na nahé rameno a pomalu s ní sjížděl k jejím ňadrům. Ruka byla zpocená.

Nina ucukla před jeho rukou a ustupovala ke koupelně.

"Pane Herku," řekla, "myslím, že paní Anna nebude ráda, až zjistí, že jste tady."

Jeho výraz ztvrdl. "Spí," řekl, "a já jí nebudu vykládat, že jsem tu byl. Ty jí to taky neřekneš, že ne, Nino?"

Ne, neřekne. On je pán domu a ona je služka, a navíc v téhle zemi není legálně a nemá kam jít.

"Omluvte mě," řekla Nina, obrátila se a vkročila do koupelny, rychle za sebou zavřela dveře a zamkla.

Klika zarachotila, jak s ní pan Herk zalomcoval.

"Nino," řekl, "vylez."

Nina bez dechu zírala na kliku. Na místě, kde se jí dotkl, cítila jeho pot.

"Nino," řekl, tentokrát hlasitěji, "tohle je můj dům a ty pracuješ pro mě a já chci, abys teď hned vylezla."

Nina zírala na kliku.

"Děvko," řekl.

Nina slyšela cinkot rozbitého skla a pak prásknutí dveří vedoucích na chodbu. Ještě chvíli čekala, pak otevřela dveře koupelny. Na posteli uprostřed bílé přikrývky byla tmavočervená skvrna od vína. Rozbitá sklenice ležela na podlaze. Když uklízela střepy, řízla se do nohy.

Příští den, když mu podávala kávu, v přítomnosti paní Anny, choval se, jako by se bylo nic nestalo. Ale všimla si, že se na ni stejně pořád dívá. Od té doby se zamykala. Pana Herka neměla ráda, ale nechtěla přijít o tuhle práci. Musela si vydělat na právníka, který by jí vyřídil legální pobyt, a pak ještě na to, aby do Spojených států dostala matku a bratra.

A navíc se jí ta práce líbila. Dům byl jako hrad, paní Anna byla moc hodná a moc hezká. Nina nechápala, jak může být pan Herk k takové ženě tak sprostý. Nina ho často slyšela, jak na ni křičí a nadává jí, a taky slyšela, jak paní Anna pláče. Nina byla přesvědčena, že ji někdy i bije.

Paní Anna byla na Ninu hodná. I její dcera Jenny byla hodná, i když ta se obvykle zdržovala ve svém pokoji, kde většinu času telefonovala nebo poslouchala hudbu, která Nině připadala jako křik rozzlobených lidí. Nechápala, jak může někdo dobrovolně poslouchat křik.

Nina poslouchala hudbu své země, kde zněly tóny flétny, pouštěla si ji na starém magnetofonu, který kdysi patříval Jenny, když byla malá holčička. V noci Nina vždycky otevřela okno (neměla ráda klimatizaci) a ve tmě ležela na posteli a nechala svou mysl klouzat po tónech hudby. Pak se necítila tak osaměle.

Na druhé straně dvora se Puggy na svém stromě při tónech Nininy hudby také cítil méně osamělý.

Matt vyzvedl Andrewa ve 20.40.

"Kde máš pušku?" zeptal se Andrew.

"V kufru," řekl Matt. "Tuhle písničku miluju." Nastavil na maximální hlasitost autorádio, které hrálo "Sexy šůšů" od skupiny s názvem Sperma. Slova zněla:

Chci tvý sexy šůšů!

Chci tvý sexy šůšů!

Chci tvý sexy šůšů!

Chci tvý sexy šůšů!

Chci tvý sexy šůšů!

Chci tvý sexy šůšů!

Chci tvý sexy šůšů!

Chci tvý sexy šůšů!

A tak dále.

"Co je sexy šůšů?" zeptal se Andrew.

"Co si myslíš, že to je?" zeptal se Matt přezíravě, i když ve skutečnosti si také nebyl jistý, co je sexy šůšů. Aby změnil téma, řekl: "Tohle rádio je mizerný." Matt pohrdal každým rádiem, které nebylo dost hlasité na to, aby porazilo býka.

"Proč si tvůj táta koupil kiu?" zeptal se Andrew.

"Protože je nemožnej," vysvětlil Matt.

Andrew s pochopením přikývl. Jeho táta byl taky nemožnej. Zdálo se, že každej táta je nemožnej. Matta a Andrewa udivovalo, že jejich generace je tak báječná, když má tak nemožné otce.

"Jen doufám, že Jenny tohle auto neuvidí, " řekl Matt.

Jenny byla dívka, kterou se chystali zabít. Podle Mattova názoru byla skvělá. Chodila s ním do třídy na biologii na Jihovýchodní střední škole a on strávil mnoho hodin tím, že se na ni díval, zatímco předstíral, že usilovně studuje nákresy slinivky břišní a dalších orgánů. Snažil se vymyslet, jak se s ní dát do řeči, ale nikdy na nic pořádného nepřišel. Nicméně teď, když se ji chystal zabít, doufal, že prolomí ledy.

Matt dostal za úkol zabít Jenny od Evana Hanrattyho, studenta Jihovýchodní střední školy, který organizoval letošní ročník Zabijáka. Zabiják byla hra, která se každý rok vynořila aspoň na několika středních školách; vedení škol ji přísně zakazovalo a stíhalo, takže byla mezi studenty velmi populární.

Hra měla několik verzí, ale v podstatě fungovala takhle: člověk zaplatil pořadateli nějaké peníze (na Mattově škole se do ní člověk mohl zapojit za deset dolarů). Pořadatel mu pak tajně předal jméno jiného účastníka hry, kterého měl zabít. Současně se ovšem stal potenciální obětí někoho jiného, který měl zase zabít jeho.

V určitou chvíli byla hra oficiálně zahájena a začalo zabíjení. Po každém kole dostali přeživší hráči nové oběti; hra se opakovala do té doby, dokud poslední přeživší hráč nedostal od pořadatele za odměnu vybrané peníze.

Zabíjení se provádělo stříkacími pistolemi a puškami. Aby bylo zabití uznáno, musel člověk svou oběť postříkat v přítomnosti jednoho svědka - ale pouze jednoho svědka. To znamenalo, že nesměl zasáhnout oběť ve škole nebo na jiném veřejném místě, třeba v obchodním domě; musel pracovat ze zálohy, obvykle u oběti doma.

Některé děti zainteresovaly do hry i rodiče. Někdo třeba poprosil matku, aby ho zavezla k domu oběti; pak se schoval do křoví, zatímco matka s nevinným výrazem zazvonila a zeptala se, jestli je oběť doma. Když oběť přišla ke dveřím, zabiják vyskočil z křoví a stiskl spoušť.

Matt a jeho kamarádi zastávali názor, že by bylo nemužné využívat k zabíjení vlastní matku. Radši pracovali pod rouškou tmy, kdy měli na své straně moment překvapení plus moment (člověk nikdy neví) možnosti, že zahlédnou oběť nahou.

Matt zaparkoval kiu dvě ulice od Jennyina domu. Otevřel kufr a vytáhl pušku, SquirtMaster 9000, nejmodernější model za 33,95 dolaru. Vypadala jako opravdová zbraň a vešly se do ní tři litry vody; dokázala přesně zasáhnout cíl na patnáct metrů.

Matt a Andrew se plížili vlahou nocí k příjezdové cestě u Jennyina domu. Nepotkali nikoho kromě komárů; nacházeli se v drahé čtvrti Coconut Grove, jejíž obyvatelé se v noci drželi doma.

Jennyin dům byl velký, ale obklopený stromy a z ulice sotva viditelný. Pozemek byl obehnán dvoumetrovou zdí a příjezdová cesta byla uzavřená bránou na motůrek. Vedle brány byl upevněn domácí telefon.

"Co máš v plánu?" zašeptal Andrew. "Chceš rovnou zazvonit na bzučák?"

"Ne," řekl Matt. "Co bych měl asi říct? Ahoj! Tady je Matt Arnold, přišel jsem zabít Jenny. Musíme přelézt přes zeď."

"Co když mají psa?" zeptal se Andrew.

"Já mám psy rád," řekl Matt a pomyslel si: Do prdele, doufám, že nemají psa.

Obešli zeď až k zadní straně pozemku. Tam, vedle obrovského stromu, našli místo, kde se dala zeď celkem snadno přelézt. Matt podal squirtMaster Andrewovi a lezl jako první; Andrew mu pak hodil pušku a přelezl za ním. Na zahradě se na chvíli zastavili a poslouchali, jestli se neozve pes, ale slyšeli jen zvuky flétny. Po špičkách se dali na obchůzku kolem domu.

Šest metrů nad nimi sledoval Puggy, jak dva kluci s puškou mizí v husté vegetaci. Nechápal, co se děje. Tohle už byl druhý pár ozbrojených osob, které za poslední půlhodinu přelezly tenhle plot.