Dave Barry

ZLOZVYKY DAVEA BARRYHO
Stoprocentně faktuprostá kniha
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

RIZIKA V DOMÁCNOSTI

JE TO V GENECH

Moje žena a já jsme se narodili bez té části mozku, v níž sídlí schopnost vyzdobit si byt. Kdybychom žili v neandertálské době, byla by naše jeskyně jediná, která by neměla na stěnách kresby losů.

Když jsme se před osmi lety nastěhovali do svého domu, měli jsme v jídelně namontovaná světla, která tam určitě nainstalovali nějací primitivové. Taková světla si nezasluhovala pouhé odstranění; byl to ten druh světel, jaký musíte vzít do dvora a potupně odstřelit. Když k nám po nastěhování přicházely návštěvy, vždycky jsme rozhodně ukázali na ta světla a prohlásili: "Tohle samozřejmě musí zmizet."

Samozřejmě je máme dodnes. Nedokážeme se rozhodnout, čím je nahradit. Jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme pozvali elektrikáře a nechali jsme světla přemístit na jiné místo v jídelně, protože po několika letech namáhání svých defektních mozků jsme dospěli k názoru, že to by mohl být dobrý dekorativní nápad. Elektrikář musel při přemísťování světel vyrazit do stěny a stropu díry, z nichž některé byly tak velké, že se jimi dala pohodlně prostrčit pěst. Zakryl jsem ty díry igelitovými sáčky od svačiny, aby nám netáhlo do bytu.

Takže teď, po osmi letech, máme ta originální světla od primitivů, plus navíc máme díry zakryté igelitovými sáčky. Jíme v kuchyni. Vždycky budeme jíst v kuchyni a naše jídelna bude vždycky vypadat jako jižní Bronx. Zjistili jsme, že ať uděláme cokoli, abychom vylepšili její vzhled, vypadá nakonec ještě hůř; za to mohou ty naše mozky, kterým něco chybí.

S igelitovými sáčky vůbec pracujeme dost často. Do několika místností jsme si vyrobili záclony tak, že jsme slepili tmavé igelitové sáčky na odpadky. Moji ženu to uvádí do rozpaků, protože je přesvědčena, že všechny ženy musí někde mít žlázu Betty Crockerové, která vylučuje hormon umožňující šít záclony. Bůh ví, že se o to i pokouší. Čte články, měří okna, dokonce dojde až do obchodu s látkami, ale jelikož jí chybí žláza Betty Crockerové, nakonec nikdy žádnou záclonu nevyrobí. Což je dobře, protože mně zase chybí žláza pana Goodwrenche a stejně bych ji nepověsil.

Takže používáme igelitové sáčky na odpadky. Celkem splňují svůj účel, ale všiml jsem si, že většina našich přátel přešla teď v dospělosti na skutečné látkové záclony. Taky mají vkusný dánský nábytek. Prostě si někam zašli a nějak si ho sehnali, jako by na tom nic nebylo, a teď jim všechno vzájemně ladí jako na těch fotkách v arogantních časopisech o vybavení interiéru, na kterých jsou byty bohatých lidí, kteří mohou chodit jíst do restaurací a posílat děti do internátů do Švýcarska. My máme jedno zelené křeslo, které jsme koupili v dražbě za pětadvacet centů. Nepatří ke křeslům, která člověk koupí za babku a pak zjistí, že je to vkusná antikvita v hodnotě několika tisíc dolarů. Tohle křeslo bylo i za pětadvacet centů očividně předražené. Z dálky vypadá jako chuchvalec hlenu a zřejmě by ani nemohlo ladit s žádným jiným kusem nábytku, protože jakýkoli nábytek, který se mu byť vzdáleně podobal, byl už dávno spálen.

Tomuhle křeslu dělá společnost pohovka, kterou jedni naši známí chtěli před šesti lety vyhodit; my jsme přes ni přehodili přikrývku, abychom hosty ušetřili přímého pohledu na ni, který by u nich mohl vyvolat slepotu nebo šílenství. Tak je ta pohovka nevkusná. A to jsou prosím dva z našich lepších kousků nábytku. Jediný skutečně pěkný kus, který vlastníme, vyrobila hračkářská společnost Fisher-Price pro malé fisher-priceáčky, se kterými si hraje můj syn, i když já jim to nijak nezávidím, protože zase nemají nožičky ani ručičky.

Určitě teď máte chuť nám poradit, abychom si zašli koupit nějaký pěkný kus nábytku, a pak, až si to budeme moci dovolit, abychom si koupili nějaký další, a tak dále, dokud nebudeme mít pěkný a vkusně zařízený byt, jaký mají všichni dospělí. Ale to prostě nejde. Kdybychom si postavili do obýváku pěkný kus nábytku, počkal by veškerý zbylý nábytek, až půjdeme spát, a pak by ten nový kus tak dlouho tupil a vysmíval by se mu a vysílal by do atmosféry obýváku všechny možné bacily ošumělosti, až by byl k ránu ten nový nábytek taky starý a flekatý a ošklivý. Stejně tak jsem pevně přesvědčen, že kdybychom nechali naše křeslo několik dní ve vkusném obýváku kteréhokoli z našich přátel, získalo by elegantní dánské rysy.

Problémy s výzdobou interiérů se týkají i našich aut. Žádný z mých přátel například nevozí v autě sádrové modely svých zubů. Já tam vozím hned dva. Zubař mi je občas dává, asi pro radost, a já mám strach je vyhodit, aby se na mě nerozzlobil a nepřinutil mě přijít na prohlídku. Nechávám je v autě, protože bůh ví, že dům už vypadá dost špatně i bez nich; samozřejmě vím, že nejsou nijak vkusné. Nemůžu je položit pod sedadlo, protože moje auto, stejně jako všechna auta, která jsme kdy měli, onemocnělo autoleprou, která způsobuje, že všechny nepodstatné součástky, jako například kličky od oken, postupně odpadávají a hromadí se pod sedadly, kde splývají s hranolky od McDonalda. Tam přece svoje zuby nedám. Takže si trůní všem na očích, šklebí se na mě, když řídím, a chichotají se mému nedostatku vkusu.

Moje žena a já jsme se s tímhle stavem věcí naučili žít. Uvědomujeme si, že pokud to takhle půjde dál, nebudeme si moci zvát hosty bez pásek na očích. S tím se dokážu vyrovnat. Co mi dělá starosti, je fakt, že se asi časem dostaneme do konfliktu s bankou nebo vládou nebo něčím takovým. Jednoho dne někdo rázně zabuší na naše dveře a dovnitř vnikne nehlášená inspekce Výboru Pro Normální Dospělé v čele s učitelkou rodinné výchovy mé ženy a mým učitelem dílen. Bude jim stačit jediný pohled na naše záclony a seberou nám dům a auta a strčí nás do speciálního zařízení, jehož chovanci jsou buzeni v půl páté ráno, spoutáni řetězy a nuceni po celý den lepit tapety. Naší dozorkyní bude Nancy Reaganová.