Eduard Bass

LIDÉ Z MARINGOTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Příběh
vysloužilého voltižéra

Pochválena budiž ruka Páně, která nám nadělila víno! Popiješ, a jazyk ožije. Popiješ, a řeč se sama prodere jako pramínek. Někdy i proudem vyrazí jak jarní voda z ledoviště. A přepodivné případnosti vyplaví, až se podivíš, jaký je Pánbůh na lidské osudy majstr. Udělá si z mužského žebra inštrument a hraje na něm sto miliónů kousků. Myslíš si, že je svět pořád jedna písnička, ale víno ukáže, že každému se zahraje něco zvláštního. Případně tuhle mně. Pravda, měl bych nejmíň příčiny, abych vzpomínal na svou divokou historii. Dávno jsem ji skoncoval, dávno uzavřel jako do truhličky. Teď už léta letitá jsem sám, dědek pro všecko, a v tom cirkusovém rumrejchu věru nemám kdy vzpomínat. Leda na to žábě tam doma. Mám totiž vnučku, pánové, daleko, daleko odtud, až v české zemi. Krásný kraj je tam, paloučky a háje pro boží pěvectvo a na obzoru kolem dokola hory, ráno jak stupně k nebesům, večer jak ztichlé ave. Uprostřed toho stojí mezi vrbovím mlýn klepáček, jeden bok se mu trochu vyboulil, ale opřel se o lípu, lípa se opřela o něj, a tak tam stojí, lípa a mlýn, stuleny k sobě, bůhví už kolik set let, voda je nesebrala, vichřice nevyvrátila, posel boží nesežehl. Tam v tom mlýně žije má vnučka. Do sedmého roku jde, a pobýt s ní, to, páni moji, jako když srdce uhladíš. Všelicos trudného člověk s sebou vleče, ale přijdeš k děcku a ono svýma slabýma ručkama zamkne tvou truhličku ještě na dva západy. Co bylo, minulo a pominulo, jen jméno Páně navěky. Ale tu přijdeš a popiješ, a ajta, chlapská tajemství se derou z hlubiny, ani nevíš jak, ani nevíš proč; patrně Ten, co nás má všecky v angažmá, ten virtuos na mužské žebro, zalíbil si uspořádat zvláštní galaprogram.

Víte, nenarodil jsem se v cirkuse ani v komediantském voze, ale vyrostl jsem v nich. Mezi Pítěrem a Paříží, mezi Štokholmem a Neapolí jezdil můj roztoulaný domov. Školy? Možná že jsem o něco takového zavadil. Ještě teď se mi někdy ze tmy vynoří ztracená slovíčka a straší jako bledá zjevení bez hlavy a smyslu. Sum, fui, esse, sicut erat – je to něco či není? Ale k čemu to mezi námi u cirkusu? Hřívy koňů vlají, šelmy huhlavě řvou, sloní tlapy přešlapují jako živé sloupy – k čemu v tom číst, psát a počítat? Číst musíš umět v oční štěrbině dravce, počítáš leda s koněm, když vyleštěnou rohovinou kopyta prohrabuje tříslo v manéži; a nad všechno písmo světa je smlouva, když jsme si s principálem plácli dlaní do dlaně. Ani čas nemusíš rozměřovat, neboť den ti dělí volání hladové zvěře a večery jsou rozkrájeny po minutách čísel, jako máma krájívala pomazaný krajíc na ovečky: jedním velkým řezem vejpůl a pak větší i menší kousky. A týdny, měsíce? Nač bys odpočítával čas, je-li ti dvacet let a patří-li ti celá Evropa? Všecko to plyne v jednom nepřetržitém vířivém toku, cizí kraje i cizí ženy, plavé i snědé, oddané i zběsilé. Malíčkem jsem si je mohl přivolat, když jsem vyskočil na pádícího koně a řítil se v kruhu před jejich zmámenými pohledy. Ale nesměl ses (...)

(......)