Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pražské a jiné historie

Příběh vodníka Pabla

Když se tak mluví o těch hastrmanech, povím vám o pražském vodníkovi, o kterém ještě nikdo nic neví – to už je Praha takové město, samá podivnost, nenajdeš člověka, který by se všeho tady domák a dověděl. A zvláště teď, když nám to město tak roste pod rukama a všude samý přivandrovalec. Však on ten Pabl taky není pražský starousedlík, a jakkoli se vám to bude zdát silné, ještě mu ze šosu ani kapka vltavské vody neukápla. Ale to je právě ta jeho kuriózní historie. On je Pabl původem horák, ale jaký horák, až tam od Slezských Kamenů, co už lišky dávají dobrou noc. Franc Pabl, půl houžev, půl duchař, pisl bémiš, pisl dajč, no, jak my říkáme, pojizerský granát. Jak tam přišel, ví bůh, taková kopcovina, tu sirá, tu zadivočelá, žádný rybník, žádná řeka, jmenuje se to Jizera, a ono se to žene na jaře hrčkem a v létě crčkem, kdepak na tom vodník – to už nebyl ani vodník, to byl mezi hastrmany zapadlej vlastenec.

Toť se ví, krušno mu bylo, na dušičku po utopenci aby čekal celý lidský věk, než se někde nějaký ožralý muzikant zvrátí s basou do potoka, nebo nějaký sklář pašerák sklouzne z břehu a nevyhrabe se s nákladem. A jaká živnost, takové i povyražení. Kdepak tam v té drsnotě rusalka! Takhle meluzína, polednice nebo klekánice, to ano, ty tam byly jako na koni a za Pablem jako divé, to hned pane Pabl sem, pane Pabl tam, pote se projet na Jizerskej hřeben. Ale on nikdá nešel, byl na báby morous; necudy necudný, povídá jim, máme svý leta a tyhle řeči kvíčerou neslyším rád. Dite si prej támhle na Mrtvej vrch pro vohnivýho, esli eště nevyhas, ale France Pabla nechte na pokoji. Dyk mně tu už pomálu ani šos nekape.

Ale když on takhle na ty kolozubé sousedky hudroval, to on tak docela od čistýho božího nebyl. To on kolikrát klekánici od tůňky odehnal, ale pak, když byl sám a kolem ticho, zalez až ke dnu, koukal, jak se měsíc skrz vlny láme, a už si představoval, jak tam někde dole v kraji jsou u vod háječky s měkkou travinou a jak tam touhle dobou tančí rusalky, jedna hezčí než druhá, mladičké, štíhlé, útlé, rozkošné – Franc Pabl div pod vodou neryčel. Ale mám-li pravdu mluvit, tahle tesknota chudáka Pabla víc trápila nežli to, že po tátovi zdědil celý parádní servis pro čtyřiadvacet duší a že pod ním neměl ani jednu. Za poslední léta jednou jedinkrát za války spad nějaký mužský do jarní velké vody a zůstal tam hlavou dolů. Pabl popad hrneček a hnal se tam jako divý, ale co svět nechtěl, on to byl ruský zajatec, co byl v Havírně na práci. Pabl se přihrnul včas, napřáh koflík, ale kdepak, on měl ty koflíky po tátovi, ještě ze starých časů, na ty ubohý malý český dušičky, a tady před ním ta širokája ruskája – dřel se, až se zpotil, ale marná námaha, on tu širokou ruskou duši pod ten český koflíček nedostal, ona bublala, bublala, až mu vybublala k nebesům.

Abych dlouho nevykládal: tak dlouho se tím Franc Pabl trápil, tak dlouho se nuzoval a v té samotě tesknil, až se jednou utrh, sbalil servis a pomalu si to čvachtal Jizerou dolů pod Rokytnici na Vojtěšice, Přívlaka, Sytovou, pořád dál dolů na Semily, na Železný Brod, na Turnov. To byl, panečku, jiný svět, tady řeka už byla řeka, u každé vesnice koupaliště, v Turnově městská plovárna se švimajstrem^[1] a s trampulínou – tady už to aspoň se živností vypadalo jináč, tady se musel nějaký obrat za léto udělat. Když se tak pečuje o lidské zdraví, to musí dát za rok hezkých pár mrtvých. Usadil se tedy hastrman Pabl pod Turnovem a liboval si, že se na tak výhodném místě neuhnízdila žádná konkurence. Ale po čase poznal, že Jizera tu není tak docela ideální provozovna. Řeka byla do léta tuze studená, že se koupat chodili jen nejotužilejší plavci. A prudká byla, hrozně prudká, kolikrát se stalo, že plavce stihla křeč, Pabl se vyřítil s koflíkem, ale voda to brala tak prudce, že Pabl nedohonil duši ani kraulem. Jednou se voda zvedla tak divoce, že mu odnesla dva koflíky, a rodinný servis byl pokažen. Tenkrát si Pabl řekl, že bude muset jít ještě níž. Však ono se to tu ani s rusalkami nevyvedlo, ty se prudké vody nedrží, a když se na ně Pabl nenápadně vyptával, prozradil mu světa znalý plivník z podolského textilu, že prý jediný slušný dancing v těch končinách je na Žehrovce pod Vyskeří, ale slečny prý tam dělají velké drahoty, protože mají denně plno, táhnou se tam za nimi staří zazobaní hastrmani od Cidliny a od Libuňky i vyžlata od Plakánku.

Vzal tedy Franc Pabl znovu nádobíčko a ťapkal si to dolů k Bakovu, na Mladou Boleslav a dál do roviny. Bylo mu divně, když už se necítil sevřen srázy, ale najednou věděl: tady, tady je to pravé. Voda už táhla zeširoka a pomalu, co nahoře urvala, to tady na písečné dno klidně uložila, břehy kolem samý borek a březinka a mezi nimi paloučky, nejkrásnější taneční parket. „Tady a nikdež jinde,“ zašeptal si Franc Pabl dojatě a spustil servis na břeh. Tentokrát byl s ním opatrnější, neuložil jej do proudící řeky, ale našel si stranou v lesích mrtvé rameno – zátočin řeky tu všude bylo habaděj – a tam si v tiché a čisté vodě zařídil domácnost. Nu a tady se mu všecky špekulace vyplnily: Jizera dávala tolik kořisti, že brzo měl tucet hrnečků dnem vzhůru, a na březích se objevovaly rusalky tak krásné, že mu z rozčilení šos crčel proudem.

A tak se ta celá odvážná pouť zasmušilého horáka přetvářela v nejslastnější happy end a Pabl na vrbě si spokojeně mnul ruce nad svým rozhodnutím. Chudák, netušil, co ho čeká.

Stalo se to právě při třináctém hrnečku. Dvanáct duší choval v tiché lesní tůni pod poklopenými koflíky, a když i tu třináctou uložil, zachtělo se mu pokochat se pohledem na první tucet. Opatrně zvedl tedy první koflík dnem vzhůru, naklonil se, aby se pod něj podíval, – a vyvalil oči: hrneček byl prázdný! Vzal druhý, z opatrnosti jen pod něj mákl – uvnitř nic! Vzal třetí, vzal čtvrtý – užasle stál nad neuvěřitelnou záhadou: dvanáct dušiček úplně bezpečně poklopených zmizelo. Na koflíky nikdo ani nesáhl, nikde žádný otisk prstů, s ničím nebylo hnuto, hrnečky byly spíš hlouběji zabořeny do dna, takže ani ryba, ani rak je nemohli překlopit; a dušičky byly pryč!

Bezradně stál Pabl nad tím tajemstvím. Marně ťukal na porculán, byla to stará dobrá práce bez trhlinky. Nahoru, skrze dno koflíku, dušičky uniknout nemohly. Že by dolů – proti všem zákonům o nebeské přitažlivosti? Pabl pod vodou poklekl a začal ohledávati dno. Něco tam nebylo v pořádku, písek tam byl nějak neklidný. Vsunul do něho ruce po kotníky, po lokte, začal dno prohrabávat… a najednou…

Najednou mu bylo, jako by ho nějaká přemocná síla popadla za ruce a táhla strašlivou prudkostí dolů. Pabl se chtěl vzepřít, ale nemohl, bylo to mocnější, strhlo mu to dolů trup, než se nadál, už byl hlavou zaryt do písku, už jel žebry do dna, už se mu boky drhly o spodní jíl, už se udeřil do kolena o kus skály, už byl celý vtažen do nějaké temné díry, vtažen, natažen, pomačkán a vlečen dál. Marně se vzpíral a cukal, jel s rukama vztaženýma před hlavou, stlačen mezi stěny, kamení a hlína zmizely a Pabl cítil, že je v hladké rouře, kde se sice o nic neotloukal, ale kde se také o nic nemohl opřít. A už se šinul spolu s těmi spodními vodami jizerskými dál, pořád dál, hrozně rychle a hrozně dlouho, po nekonečném čase prudce rukama narazil, ale proud ho sám hned otočil vzhůru; Pabl stoupal omámený a užaslý, nestoupá-li to do hastrmanského nebe. A pak najednou, nevěděl jak, nastalo uvolnění, zastavení, světlo. Franc Pabl se zvedl, vynořil a nějakou dírou vylezl. Franc Pabl stál na střeše rezervoáru letenské vodárny, vtažen sem čerpadlem káranského vodovodu jako předtím těch jeho dvanáct dušiček, které se rozloučily se svými těly v Jizeře, aby vzlétly do nebes v Praze VII.

A tu je tedy dnešní a věru melancholická kapitola trudného života France Pabla, hastrmana z Pojizeří. Půjdete-li za velkého deště po Letenské pláni a dáte-li si pozor, možná, že uvidíte zeleného mužíčka nahoře na vrcholu věže, jak se přesune přes zábradlí na římsu a spokojeně čvachtá v dešti. Za sucha ho nebývá vidět, skrčen v některém vlhkém koutě sní o nádherné svobodě pod Jizerským hřebenem a Slezskými Kameny. Co je mu zde vyhlídka po kamenném moři Velké Prahy? Během doby si našel jen několik oken v protějších domech, jež ho lákají. Vídává tam shora kus vany, do níž se řine živá, proudící voda, vídává i lidská těla, jež se do vody vnoří, a Franc Pabl ustrne v napětí, nezačne-li tělo tonout. Ale nestane se nikdy nic a Franc Pabl se žalostně trudí dál. Ještě ho začalo zajímat, že na dva rozlehlé trávníky, na které dolů tak pohodlně vidí, přicházeli odpoledne nějací lidé v strakatém prádle a pobíhali tam za velkého řevu, kopajíce cosi kulatého mezi sebou. Před lety z toho mnoho neměl, míč poletoval stále při zemi, teprve teď se to ti chlapíci trošku naučili a míč vyletí každou chvíli vysoko k nebesům, pro potěšení France Pabla. Při takových kopech

 nad Slávií, nad SK
 zelený mužík zatleská.
 

A bezděky mákne po neexistujícím hrnečku. Neboť jako jalová fena hrabe si hnízdo, když přijde čas, kdy by měla mít štěňata, a jako kočka zahrabává po sobě svou stopu podle prastarého pudu, cítí Franc Pabl instinktivně, že v té kulaté kožené věci se mu přiblížila pěkně nafouknutá duše.

Na ruch v ulicích se dívá bez zájmu. Nerozumí tomu hemžení na suchu. Jen jedna jediná osoba tam dole ho dovede vzrušit tajemným rozčilením. Z velkého domu na náměstí vycházívá denně krásný starý pán vysoké štíhlé postavy, pěkně zdvižené hlavy, křepkého kroku. Na něho jediného se Franc Pabl ze svého zajetí dívá s jakousi láskou a dojetím. Franc Pabl sám si nedovede vysvětlit proč. Franc Pabl hastrman neví, že je to Jaroslav Kvapil, otec Rusalky.