Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Čtyřicet jedna a tři desetiny

Ve vedlejším domě ohledal lékař moji teplotu a zašeptal asistentce:

„Čtyřicet jedna a tři desetiny.“

Chytrák! Zašeptal to tak nahlas, že jsem to slyšel skrze všechny domovní i pokojové zdi, jako by to řekl v hlavách mé postele. Vůbec bylo mých pět smyslů tak zbystřeno a tak ve střehu, že jsem zřetelně viděl, kterak asistentka v onom cizím domě pokyvuje hlavou a chce mi pohladiti čelo. Byl to bláhový nápad, šest pokojů nás dělilo, ale – zvláštní věc: tento nesmysl se jí podařil! Ruka se jí protáhla jako v skleněné zahradní kouli. Pocítil jsem její dlaň na čele. Nato oba, lékař i asistentka, vyvolali jakousi umělou mlhu a zmizeli, zanechávajíce mě s jedenačtyřiceti stupni. Pánové, nejste-li proti mně zaujati, uznáte, že jedenačtyřicet stupňů je značná výška. Tu už se může člověku trochu motati hlava. Zvláště když – a to je patrně mé tajemství – zvláště když jde o výšku zeměpisnou. Neboť já jsem si, pánové, odjakživa přál poznati nějaký ten stupeň z meridiánu. Má prosím někdo něco proti tomu? Vznešený věšáku, nezamlouvá se vám snad můj meridián? Hej vy, pane, jenž otevíráte okénko u stropu! Popíráte snad jsoucnost mého meridiánu? Jakže, pane, vy že jste žena? Prosím, k dámám všecky ohledy! Můžete se spolehnout, pane dámo. Chtěl jsem jen jaksi s tím meridiánem… Ale to dělá celková situace. Dostihli jsme jedenačtyřicátého stupně. Tady je zajisté nutno mít všech pět smyslů pěkně pohromadě. I všechny údy. Ano, pane dámo. A ne prosím jako moje pravá noha! Račte se na ni podívat! V nejtěžší chvíli prosím proklamuje svoji nezávislost a položí se ostentativně podél peřiny. Já jsem v nebezpečí života, ale moje pravá noha si prosím usmyslí obstruovat.

„Vážená slečno,“ povídám, ačkoliv vím dobře, že ta noha je vdaná; proč bych však jí nepolichotil? „Vážená slečno, vraťte se ke krbu otcovskému.“

Je to vlastně hloupost, přirovnat svoje tělo k otcovskému krbu. Je to blamáž a nic mi nepomůže, vykřikuji-li to na celý pokoj. Ani zuření není teď nic platné. Ano, až se zase vzchopím a budu se procházet po ulici, pak mi má pravá noha může přijít! Kopnu ji, bestii, až spadne z chodníku. Beztoho to všechno začala. Teď se hlásí i ruka. Je to všeobecné povstání a násilím se nezmůže nic. Jedině snad ještě rozumnou domluvou… „Drazí údové, rozmyslete si, co tuto počínáte. Vaše secese nebude první případ. Dějiny zaznamenaly již něco podobného ve starém Římě. Tehdy právě, spanilá noho, usmyslili si údové, že opustí žaludek, i učinili tak, ubytovavše se na sedmi pahrbcích. A víte, jak to dopadlo, drazí údové? Čtěte historii, milované končetiny, čtěte historii! Žaludek nemohl tráviti, z toho vzniklo křesťanství – a konec byl nádherné říši římské…“

Prosím, pánové, – mluvte s nohou, když je hluchá! Ani si mne nevšimne. A což teprve ostatní končetiny! Nikoliv, pánové, řečmi to nespravíme. Opouštějí mě úd po údu a zanedlouho… co (...)

(......)