Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Malíř Kordofán

Můj přítel malíř Kordofán nebyl nikdy tak spokojen s veřejnou správou jako onoho dne, kdy se v novinách dočetl, že také dvacetikoruny jest považovati za drobné. „To je konečně rozumný názor,“ prohlásil tehdy u Zlatého tygra uznale, „taková dvacetikoruna nestojí opravdu za to, aby se o ní mezi přáteli mluvilo.“ Po pravdě se sám docela podle této zásady neřídil. Pokud šlo o něho, Kordofán to byl, který zpravidla zavedl řeč na dvacetikorunu; ale sotva ji na vás vymámil, výjimka potvrdila pravidlo a Kordofán si nepřál, aby se pak na tuto maličkost vzpomínalo. Založilť na dvacetikoruně celou svou veselou existenci. Jako malíř, zpěvák, improvizátor, kytarista, tanečník, recitátor, lehký atlet, pingpongista, vodák, plavec, rybář, šachista, fotograf, znalec rádia, kuchař, pijan a spolujezdec na čemkoli měl tisíce přátel a známých, mezi nimiž mu nebylo za těžko najít denně tři, čtyři, pět mužů s přebytečnou dvacetikorunou, o níž pak, jakmile se setkání skončilo, bylo zbytečno mluvit. Malíř Kordofán byl člověk osobně navýsost skromný, rád přijal pozvání i na hubený oběd, a zasedlo-li se večer k pití, nikdy se nehnul k placení dřív, dokud nezjistil, že to opravdu nikdo za něho nezaplatil. Při tomto rozšafném způsobu života se mu dařilo dokonce i ukládat přebytky dvacetikorun na zlé časy, takže mohl považovat svou existenci za zajištěnou.

Z druhé strany to zase jeho přátelé přijímali už jako životní normu, jako jakýsi druh sociálního zdanění, jako desátek, jako velkoměstskou koblinu a rohovinu: potkáš Kordofána a odevzdáš mu dvacet korun. Jen ti, kteří měli své pražské stezičky vyšlapány ve stejných směrech jako on, bručívali na tuto povinnost a na sociální řád, který neuspěl k tomu, aby vydržování malíře Kordofána rozvrhl na širší obec poplatníků. Kordofán sám to uznával a na svou omluvu ujišťoval, že se snaží každý den chodit jinudy, aby spravedlivě postihl všechny své přátele. Potvrdili pak přemnozí, že se jim Kordofán vynořil na místech někdy zcela netušených, v panorámě na Petříně například, nebo ve vinohradském viváriu. O jeho dobré vůli nemohlo být tedy pochybností; a o smyslu pro pořádek svědčilo, že nároky jeho byly pevné a neměnné. Setkání s ním stálo 20 K. Byla to prostě taxa.

Proto bylo výjimkou takměř historickou, když mě jednoho dne přepadl s požadavkem u něho zcela neslýchaným: potřeboval tentokrát celých padesát korun. Nevím už, jaký krutý důvod ho k tomu doháněl, zda uhlí, či domácí nebo exekutor. Nikdy jsem jeho důvodům nevěnoval pozornost, ač si jí pro svou důvtipnou rozmanitost zasloužily. Povšiml jsem si jen jeho naléhavého ujištění, že aspoň těch třicet korun, jimiž překročil taxu, považuje za mimořádně čestný závazek, jejž vyrovná při první příležitosti. Upřímně řečeno, zamrzelo mne to, a když jsem se pak rozloučil jednak s ním, jednak s padesátikorunou, zbyla ve mně jakási hořkost, že je dovoleno takové nenadálé zvyšování poplatnosti, když se hladina platů a mezd nikterak nepohnula, a že zrovna já (...)

(......)